Databáze českého amatérského divadla

Texty: ZAHÁLKA, Michal: Nad Audimaforem 2016, Divadelní HROMADA, 2016, jaro-léto.

Nad Audimaforem…

Říkat něco zobecňujícího o Audimaforu, který je rozkročený mezi tři celostátní přehlídky a tedy i tři směry divadelní tvorby, které se potkat mohou, ale nemusí, se někdy zdá skoro nemožné: proto si dovolím jen přičinit pár slov k inscenacím chronologicky tak, jak nám je přehlídkový program nabídl.

Soubor HAWADRAMA z pardubické ZUŠ Havlíčkova nám v režii Petry Zahradníkové představil své kolektivně autorské dílo Vaše mýdlo, pane aneb Mírně skandální story – lehce muzikálovou frašku, která předestírá tajemné a zběsilé dění na jakémsi horském hotýlku. Kus je nejpůsobivější v mimořádně slibném začátku, který je velkolepou parodií na muzikálové číslo klasicky broadwayského střihu, co do konstrukce následné zápletky ale začíná poněkud pokulhávat a ve výsledku je sice nedlouhou a sympatickou, ale jaksi nevzrušivou montáží několika dějových pásem (včetně lehce satirické lobbistické linky).

Tereza Brandejsová a Karel Pešek z hradeckých Jesliček představili krátké poetické pásmo textů Jindřicha Tošnera zvané Láskolamy, které s nimi režírovala Jiřina Krtičková. Je to veskrze slušně udělaná, kultivovaná poetická chvilka, jen se (přinejmenším mně, přinejmenším při poslechu z jeviště) nezdálo, že by texty samy o sobě byly výrazněji nosné či objevné. Ale nic proti ničemu.

O velkolepém Putování s Janem Amosem píše jinde profesor Císař, jistě nesmírně poutavě a podrobně. Proto si dovolím jen konstatovat svůj velký obdiv k tomuto výpravnému, rozsáhlému počinu – mám z něj jeden z nejsilnějších zážitků za dlouhou, dlouhou dobu, za což patří Hance Voříškové i ostatním hluboká poklona.

Sobotní program zahájil náchodský DREJG způsobem, který už se od Štěpána Macury a jeho spolupracovníků/studentů tak nějak očekává: velkým literárním mýtem nahlížený v až nepřehledném množství úhlů, zpracovaný podle všeho velice demokraticky. Mýtem/tématem se stal Faust a název je F.A.U.S.T.U.D.Y.. Chtělo by se podotkout, že i výsledek byl (i) tentokrát takový, jak se tak nějak očekává: v poněkud nepřehledném tvaru se porůznu zjevují skvěle provedené, nápadité divadelní obrazy, zní mnoho různých textů a hudeb, čas od času lze vytušit jasný názor, ale celek je zahlušený, trochu se topí. Nic to ale nemění na tom, že jde o tvar sympatický a poučný nejen pro diváka, ale jistě (ba možná ještě víc) i dovnitř souboru.

Lada Blažejová a mladý soubor Studia Šrámkova domu v Sobotce se chopili látky poněkud nečekané: Milneho klasické dětské knihy o Medvídkovi Pú. Zpracovali ji ovšem dost po svém (pod titulem Náš Pú), s ohromnou lehkostí a hravostí, jaksi barevně. Jednotliví herci se jednoduchými kostýmními náznaky ujímají rolí hrdinů, ale i neživých předmětů (přičemž v náznaku až erotická scéna, v níž Pú vylíže sklenici medu, kterou nese jako dárek k narozeninám, patří nesporně k mým audimaforským diváckým vrcholům), a pracují s nesmírnou zdatností a schopností divadelní zkratky.

Jaroměřské Děvčátko a slečny ze ZUŠ F. A. Šporka s Jarkou Holasovou zpracovaly klasický příběh O dvanácti měsíčkách dle Boženy Němcové – na Audimaforu se vzhledem k obvyklým kvalitám souboru inscenaci zrovna dvakrát nevedlo, mohutná scénografie s bílým horizontem, na který vrhalo stíh roztáčené kolo, slibovala víc, než se ve výsledku dostavilo. Na kusu se ale prý potom ještě pracovalo – a doufám, že budu mít ještě možnost ho někde vidět.

Pokud jde o D.R.E.D. Ondřeje Pumra a jejich Jako bych snědl oči, domnívám se skoro, že o tomto cyklisticko-metafyzickém čemsi nejde moc smysluplně psát. Smyslově je to místy podívaná fascinující, svou nesmyslností místy vysloveně ubíjející. Představení je seník, čtu v programu. Tak třeba.

Ústecké gymnaziální Veselé zrcadlo v režii Lenky Janyšové a kolektivu připravilo Wernischáž – hravou montáž básnický miniatur Ivana Wernische spojených do volného rámce vernisáže. Mladí herci mají charisma, dovedou na jevišti dobře působit a, což je v tomto případě nejdůležitější, také poutavě mluvit. Stává se tu občas, že poetika či nápad, na kterém stojí ten který Wernischův text, se nějak zamlží či ztratí – kouzlo provedení je ale důstojnou náhradou.

Druhý festivalový příspěvek od Děvčátka a slečen, tentokrát ve složení Prášilová–Němečková, se jmenoval Ušubraná. Nejpůvabnější na téhle inscenaci veršů sebraných Erbenem a Obrátilem je, jak dovedně klame tělem: začíná jako okrojované folklórní pásmo, od kterého člověk nečeká moc, a postupně se převrací ve (verbálně) silně eroticky laděnou jízdu, která se šikovně stupňuje. Obě protagonistky si přitom počínají s ohromnou lehkostí, šarmem a jakousi přívětivou nehorázností. Zážitek.

Zážitkem byl ostatně i třetí zásek dua Prášilová–Holasová, které tentokrát režírovaly činoherní monodrama Josefa Horáčka z jaroměřského DS Vrchlický. Tedy: zážitek to byl především z intenzivního herectví, k inscenaci jako celku bych měl jednu zásadní výhradu. Příběh Boxera, jak jej vypráví Rike Reiningerová, není kdovíjak veselý, ale má svoje vzlety a světlá místa. Tato inscenace, jak je postavená (i zasazená do bezvýchodného, prašného prostředí a pološera), vytrvale a intenzivně brnká na ty nejnegativnější, nejchmurnější tóny – až už to přinejmenším mě jako diváka paradoxně přestane zajímat.

Pardubicko-pražský soubor Teď, nádech a leť připravil mimořádně silnou inscenaci Slepice není pták, Ukrajina není cizina – silně politické divadlo o situaci na Ukrajině, které vychází z autentických příběhů posbíraných souborem přímo na místě a výjimečné v kontextu celého českého divadla tím, jak citlivě a naléhavě zároveň dovede předestřít problém, aniž by sugerovalo předem daný názor. Je to divadlo palčivé, bolavé, naléhavé – a zcela mimořádně poctivé.

Třebovský TRIARIUS (a zejména Josef Jan Kopecký s Lucií Haškovou jako tvůrci a představitelé a DJ Leo jako zdroj hudebního doprovodu) se představil s projektem Dialoque. Těžko o něm říct něco určitého jen z jednoho zhlédnutí: podle všeho jde o tvar, který se reprízu od reprízy hodně proměňuje, na Audimaforu působil jako vcelku hotová, solidní, ale ničím neomračující partnerská pantomima. Před šíří záběru tvůrců je ovšem nutno smeknout.

Patřičně veselou tečku na závěr obstaralo Divadlo Tří s autorskou hrou Tomáše Novotného Queensland, která mě coby ctitele klasických detektivek, humoru britského střihu a koneckonců i Novotného tvorby potěšila vrchovatě. Na inscenaci by se dalo skoro vyučovat, jak se dá i ve zdánlivě prostém, „neambiciózním“ tvaru stavět zápletka, gag, jak v komedii prodávat humor bez pitvoření.

A na festivalovém baru v podání souboru Q10 by se zase dalo vyučovat, jak se vede festivalový bar – velký, velký dík.

Související Soubory

Související Pojmy

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':