Databáze českého amatérského divadla

Texty: RICHTER KOHUTOVÁ, Petra: „Brendo, lapni!“ čili Ostravské Buchary 2018. AS 29.3.2018.

„Brendo, lapni!“ čili Ostravské Buchary 2018

Letošní Ostravské Buchary byly přehlídkou zběsilou. Snad proto, že odpadl festival ve Vsetíně (oprava kulturního domu), možná proto, že odpadl festival v Hodoníně (zrušeno na poslední chvíli pro onemocnění divadelníků) – a zcela určitě proto, že soubor pořádající již osmý ročník Bucharů, tedy divadlo Devítka, připravuje rok od roku účinkujícím stále přitažlivější podmínky, přihlásilo se jedenáct souborů.

Činoherní | Hudební | Krajské postupové přehlídky | Soubory


Přehlídka se tedy odehrála mezi dvacátým a pětadvacátým březnem 2018 a dvanáct představení (!) se vešlo do neuvěřitelných šesti dnů; neuvěřitelných proto, že v prvních třech, zejména kvůli nezvyku diváků chodit do kulturního domu v Michálkovicích jindy než o víkendu, představení jedno – a v sobotu pět. Porota ve složení Vladimír Fekar, Petr Kracik a Petra Richter Kohutová jen lapala po dechu…

Den první – zahajovací

Zahajoval ostravský primátor Ing. Tomáš Macura, uvádění se ujal vrchní ostravský šarmér Vojtěch Hawranek, ve druhé části přehlídky ho vystřídalo moderátorské eso Iveta Šitavancová. V první třetině jako by Bucharům vládly telefony – ty mobilní, ozývající se z obecenstva (v počtu bezohledných jedinců neschopných vypnout si zvonění Ostrava vede), i ty starší, které se objevovaly jako zásadní prvek v inscenacích.

Divadlo Devítka uvedlo komedii Jeremyho Lloyda a Johna Chapmana (Ne)prodejné manželky. Konverzačně situační komedie o dvou obchodníčcích, kteří se chystají prodat firmu a platí za to i placenými společnicemi, těží z rozporu mezi maskou a tváří, nese v sobě zprávu o setkání dvou světů (anglické střední třídy s tou nejnižší, světa mužského a ženského atd.) a zároveň nabízí s nadsázkou recept, jak oživit stereotypní manželství po patnácti letech. „Devítkáři“ se s komedií vyrovnali se ctí; režisér Petr Rada umí žánr a navíc je schopen jak dát hercům prostor, tak jejich snažení tvarovat. Účinkující hrají s evidentní chutí; pochvalu si vysloužil Daniel Číž za uměřenost a přesnost v opileckých scénách, zmíněn byl Vojtěch Hawranek a jeho práce s němčinou (a nejen s ní), poklonu za odvahu a přirozenost obdržely všechny čtyři dámy. Na druhé straně by prospělo, kdyby se soubor pečlivěji zabýval tím, co je za slovy, která umějí tak hezky a srozumitelně vyslovit – a také kdyby jednotliví představitelé dali tu a tam postavám čas zastavit se a zhodnotit, co se stalo či děje (nasazené tempo vede k tomu, že vše má stejnou důležitost).

Den druhý a třetí, čili pohřební

Středu si Devítka opět rezervovala pro sebe – a uvedla inscenaci kladoucí nároky nikoli na souhru, ale na individuální výkon, podmíněný podrobnou analýzou textu a rozkrytí motivací jediné postavy v hracím prostoru; ano, jednalo se o sled monologů – plus jednoho dialogu, ovšem postaveného spíše jako „asistovaný monolog“. Jde o jedinečný počin, protože ačkoli se tragikomické zprávy o tom, že smrt může být stejně překvapivá jako život, z pera italského dramatika Aldo Nicolaje často objevují na Pohárku i jinde, obvykle jsou prezentovány samostatně a ve značně redukované formě; tentokrát jsme však viděli v jednom večeru Pětkrát do černého (aneb: Život je jen náhoda dle písně V W J). Režisér Dušan Zakopal „svému Aldo Nicolajovi rozumí“; celoživotní zkušenosti s divadlem jednoho herce tady respektuhodně zúročil; cenná byla analytická a inscenační poctivost i pevná režijní ruka. Z interpretů se nejlépe dařilo Zdeňce Kulové v roli „Mydlibáby“ (získala cenu za nejlepší ženský herecký výkon přehlídky) a Liboru Dornovi v Houbovém šašlíku. Diskutabilním rámcem se stala píseň deklarovaná v názvu a neméně diskutabilním průběžným vizuálním motivem srdce se zabodávanými. Petr Kracik v rámci rozpravy představil svou „funebráckou“ verzi jako domyšlení zvoleného principu – a z důvodů, které zná jen on, se k tématu vlastního pohřbu vrátil ještě jednou, v rozpravě nad inscenací Beranů z Těškovic.

Ti si k divadelní práci vyvolili notoricky známou „dveřovou“ komedii Michaela Cooneyho o tom, že „se sociálkou divno hrát“, uváděnou pod názvem Habaďůra aneb Nájemníci pana Swana. V těškovické inscenaci svádí neustále lítý boj řád s neřádem: řád přesně daných příchodů a odchodů postav – a neřád absence smysluplných mizanscén; řád neustálého pohybu dveří, rytmizovaného rozbíjení hlavy strýčka Georga (představovaného režisérem Ivanem Lindovským) a průběžně řvoucí pračky, jež nakonec v ohromujícím sólu vpochoduje na jeviště – a neřád chaotičnosti pohybu účinkujících; řád hereckého zaujetí rolí, jež interpretovi nedovolí vypadnout ani při neočekávaných technických problémech (od urvaných hodin po pády) – a neřád nedostatečné sdělnosti tam, kde má herec hrát intriku. Nejlépe si vedl představitel Normana Bassetta Tomáš Břežný či Jiří Vavrečka v roli Erika Swana; Jiří Krayzel pak předvedl jeden z nejlepších hereckých výkonů celé přehlídky v menší roli pana Jenkinse. A abych ocitovala Vladimíra Fekara – „laxnost k výslovnosti a přizpůsobení překladu hajdalácké ostravštině činí z postav živelné chachary a robky“ (citováno z reflexe Pavlačová Habaďůra, která vyšla ve zpravodaji Rachot po Bucharech, redakčně obhospodařovaném Michalem Rychtrem); přízvuk a způsob zacházení s jazykem byl vskutku tu a tam na hranici srozumitelnosti i pro mne jako rodilou Ostravačku – ale na druhé straně, nebýt toho, nedočkali bychom se několika skvostů, včetně v názvu článku citovaného „Brendo, lapni!“ (volně přeloženo: „Drahá, usedni, prosím, zde vedle mne na toto rozkošné kanapíčko.“)

Den čtvrtý, svatební

Dvě svatební komedie nás potrefily v pátek – a tak se tento stal bezděčným protipólem středeční a čtvrteční produkce v oblasti tematické, nikoli však žánrové.

Karel Franczyk, šéf 1. Jarkovské divadelní společnosti Ostrava-Proskovice, se jako zkušený dramaturg a literát podílel nejen na výrazné úpravě komedie pro svůj soubor (původní text Pan Kobkán vdává dceru je kompilátem několika povídek Jaroslava Haška, pro jeviště upravených E. F. Burianem), ale rovněž na její režii. V oblasti textové se mu zdařilo eliminovat některé rozbíhavé motivy a koncentrovat se výhradně na příběh o velkošpeditérovi, jenž musí urychleně provdat nezdárnou dceru; některé motivy však nejspíš shledal neodolatelnými a nevyplatilo se to – třeba výčet katastrof z povídky All right, s nimiž se dále nehraje. Hereckému motivování neprospívá, že Kobkánovi v podání Roberta Kolka a Šárky Janoutové jsou pojednáni jako volnomyšlenkáři, které hned tak něco nerozhází, a tak jejich představitelé více komentují, než hrají. Sympatický byl pokus o rozehrání celého sálu a z hereckých představitelů nutno vyzdvihnout hostujícího Marka Sendeckého v roli flákače Pecháčka a Marka Suchého v roli profesora Trojky; velmi osvěžujícím způsobem do hry zasáhli Daniel Skřipčák a Vladimír Vašíček jako podezřelí – a totální proměna syna v podání Karla Skupnika.

Dokonalá svatba následovala – tentokrát v podání Lidového divadla při MIKS Krnov; a byla to svatba nadmíru povedená; s přesně obsazenými a rozžitými postavami, s vyloženými a vystavěnými situacemi, ve strhujícím tempu. Množství cen o ledačems svědčí: Tomáš Marek obdržel čestné uznání za ženicha Billa, Petr Konečný cenu za Toma, Irena Kozarová za Julii (v kontextu přehlídky nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli) – a Jan Pirkl za režii.

Den pátý – bez nadsázky pekelný

Úkol pro lektory, ale také pro účinkující a diváky byl jasný: přežít. Od dopoledních deseti hodin, kdy se začal odehrávat masakr ve fázích „představení – 15 minut pro porotu v soukromí – rozprava přesně rozdělená na 30 minut pro porotu, 10 minut pro diváky a 10 minut pro soubor – 5 minut na zotavenou (Mental café v tomto ohledu odvádělo vynikající práci) – představení – 15 minut pro porotu v soukromí…“ a tak pořád dokola, a to celkem pětkrát, od prvního havířovského Příběhu staré lenošky po debatu po poslední boskovické Divadelní komedii, končící kupodivu ještě před půlnocí. Radost z tohoto faktu zkalil nepřející kolega, jenž zodpovědně připomněl, že se mění čas, a tak budeme v neděli vstávat o hodinu dříve. Porota do sítě divadla lapená neměla spočinouti…

Dramatizátor Luděk Talián, který také hrál v představení Příběh staré lenošky „hlavního záporáka“, sáhl do vyprávění obchodního cestujícího z Dickensovy Kroniky Pickwickova klubu a vytvořil pro svůj soubor Skřítek Havířov základ pro jevištní duchařský příběh, v němž se úsměvnost snoubí s hororovostí. U havířovských je zvykem, že se často inspirují televizní poetikou i herectvím; v tomto případě se to odrazilo v pomalém tempu (jevištní čas prostě funguje jinak) a v hereckých výkonech (jak režisér Zdeněk Tomeček, představitel obchodního cestujícího Smarta, tak Olga Lipková jako hostinská hrají velmi vroucně, velmi sympaticky, ale spíše výsledek než postupný vznik milostného vztahu). A Pavla Kováčová coby Duch staré lenošky sice o sobě hovořila v mužském rodě, ale ženské tělo pod stylovým kostýmem nezapřela… Kolovrat Petrovice si naprosto jistou rukou vybírá slabé a divadelně bezcenné předlohy; tentokrát narazil na „hru“ Jana Váchala Paní Fantomasová se zlobí. Porota „nelapla smysl“ – snůška klišé a fekálního humoru a nezkušenost souboru nemohla vést k ničemu jinému než k bavičskému způsobu předvádění se (postavy obvykle postávaly na forbíně a povídaly si) a sdělování myšlenek typu „chlapi jsou bačkory“. Jistou naději přinesl alespoň výstup s „Trezorem“ – a vstřícnost souboru, jenž si je nedostatečností vědom a je ochoten s tím v budoucnu něco udělat.

S Opačným pohlavím se utkal soubor Pod zámkem Kyjovice. Inscenace postoupila v loňském roce do Vysokého nad Jizerou, kde kyjovickým byla vyčítána zejména volba předlohy; komedie je postavená na setkání dvou nesourodých manželských dvojic – a spíše na hláškách a dvojsmyslech než na dramatické situaci; nevyvíjí se a negraduje, protože postrádá motor, který by ji hnal dopředu („řeší se“ nevěra, ale na jedné straně bez naléhavosti – je rok „promlčená“  – a na straně druhé nepřesvědčivě a nelogicky, neb se odehrála dávno před svatbou). Jaromír Drozdek, Kateřina Richterová, Stanislav Havrlant i Silvie Grygarová (režisérka v jedné z rolí prakticky neopustí jeviště) mají smysl pro ironii, umějí načasovat gagy slovní i situační a pracovat s trapností; představení na Bucharech zároveň ukázalo, že soubor od loňského podzimu urazil pořádný kus cesty a zapracoval zejména na souhře. Problémem inscenace však stále zůstává totožné tempo po celý její průběh, minimální gradace – a možná i to, že se více dozvídáme, co mají postavy společné, než to, v čem se liší, takže konflikty mají dost obroušené hrany.

Že se přerovský Dostavník věnuje hudebnímu žánru důsledně a dlouho, a to zejména díky svému principálovi, rockeru Zdeňku Hilbertovi, je známo. Že má v tomto ohledu nemalé ambice, rovněž. Tentokrát si za inspirační zdroj hudebně-dramatického kusu Inferno aneb Konec legrace zvolil Dantovu Božskou komedii, respektive její „pekelnou“ část; vystavěl padesátiminutovou strhující inscenaci, již lze označit za „sebeterapeutické oratorium“ a v níž se od cesty člověka v komatu po pomyslných pekelných žlabech (jako Danta doprovází Vergilius, tak zde postavu zvanou Ego doprovází Alter ego, představované stejným hercem, Ondřejem Buchtou, a skrze mikroport hlasově odlišené) a od mikropříběhů hříšníků a zjevování jejich trestů dochází k reflexi vlastního života. Není nutno předem číst Božskou komedii – a není ani nutno vědět, kdo je Zdeněk Hilbert; navíc v tomto tvaru zcela jednoznačně vítězí obraz nad slovem: z žebříků vystavěná konstrukce s rámem (jenž je oknem a v závěru se mění v zrcadlo), černobílá stylizace scény a kostýmů, jež ozvláštňuje pouze světlo, a až agresivní choreografie na tvrdou hudbu kladou vysoké nároky na divákovo vnímání. Zároveň tato inscenace využívá k výpovědi o hledání duchovní cesty a zejména o pokoře množství jevištních metafor (jako téměř jediná na Bucharech) a jediné, co ji ve výsledku zrazovalo, byla technika. Osobně jsem si před tímto počinem „lapla na zadek“ – a to přerovské tvůrce sleduji dlouhodobě a ne všechno jim u mne projde. Inferno přerovského divadla Dostavník bylo doporučeno k zařazení do programu Divadelního Pikniku Volyně.

Existuje spousta předloh, které se zabývají bytím v divadle a s divadlem a co z něho plyne; s laskavostí Čapkovo Jak se dělá divadlo (a také třeba brněnské Kafe a čurpauza, uvedené na Divadelním Kojetíně), případně Ostrovského Talenty a ctitelé, Čechovův Racek či Koljadova Slepice s o poznání hořčím vyzněním. Ahlforsova Divadelní komedie zůstává někde mezi a dává tvůrcům možnost „si pořádně zařádit“ i nabídnout hlubší výpověď o tom, jak „(divadelní) život uplyne, člověk ani neví jak“. V provedení loňských vítězů Bucharů jsme nakonec viděli originální inscenaci, postavenou na rasantní úpravě pro herce (minimálně) o generaci mladší, než jsou předepsané postavy, a pro tvůrce s výrazně jinou mírou životní a divadelní zkušenosti, než jakou předloha předpokládá. Interpretace proskovických vlastně dává ve výsledku smysl, představení má švih a spád a do přehlídkového dění (v sobotu večer již značně unaveného) vneslo velmi sympatickou energii; tvůrci ale akcentovali jen úsměvné paradoxy divadelní práce, mnoho věcí zjednodušili, na mnohé rezignovali (např. nefunguje návrat zde příliš mladé Lindy jako byvší divy k divadlu, autorův zoufalý výstup na tiskovce je jen o chlebíčkách a chlastu…). Nabízela se však úvaha, co by nastalo, kdyby soubor Divadla Nad struhou pracoval příštích patnáct let na jiných věcech a pak se k Divadelní komedii vrátil. Protože zatím „ještě nevědí, že herci jsou jako děti – ale zlé“. Tak pravil Petr Kracik (a před ním Miroslav Macháček).

Den šestý – „na ptáky jsme krátký“…

Kolegové ze ŠAMU Štítina přivezli to, co umějí nejlépe – situační komedii, postavenou na přesném typovém obsazení, technicky dobře zvládnutých situacích a zběsilém tempu; prostě A do pyžam! Marka Camolettiho v režii Ondřeje Bendy, jenž hrál zároveň jednu z hlavních rolí. Na první pohled zaujaly pečlivě vyvedené kostýmy, v nichž se zejména dámy uměly dobře pohybovat (rychlý převlek hospodyně v módedámu sklidil potlesk na otevřené scéně). Účinkující konverzačně zdatné, s citem pro situace i žánr, mírně zrazoval rozdíl mezi způsobem hraní pánské a dámské části souboru – dámy sice zdobily, ale jako by postrádaly nadhled a lehkost. Po příjemném dopoledním zážitku pak zůstalo jen pár pochybností – o tom, zdali komedie v pojetí štítinských není v určitých momentech příliš rozvolněná (např. situace kolem japonského bojového umění je více hereckou exhibicí než smysluplnou součástí celku) a zdali ji lze uspokojivým způsobem pointovat (závěrečná výměna partnerů nepůsobila organicky).

„Fekarovy slzy“ (fenomén, jenž byl institucionalizován na Divadelním Kojetíně) se tentokrát nedostavily – ale zopakovala se kojetínská šablona: to nejlepší přišlo nakonec. Divadlo v Lidovém domě Vsetín uvedlo Wassermanovu dramatizaci Keseyho Vyhoďme ho z kola ven pod názvem Přelet nad kukaččím hnízdem. Nutno předeslat, že soubor založený v roce 2004 dlouho stavěl svůj repertoár na těžších kusech s vážným poselstvím (od Pitínského Matky přes Havlovu Žebráckou operu po Glazarové Advent), aby v posledních letech přešel na lehčí žánr (Světáci, Limonádový Joe, Manželský poker) a obloukem se vrátil k divadlu tématu a výrazného gesta v inscenaci Steigerwaldovy Marty Peschek – a zejména v Přeletu. Lehkou obavu vzbuzovala režie avizovaná jako práce „kolektivu DvLd“ – ale ta se rozplynula tváří v tvář technicky dobře vyvedené a funkční scéně, smysluplným a vlastně jednoduchým aranžmá (při terapii chovanci ústavu sklonili hlavu – a náhle jako by na scéně nebyli a rozhovor Bromdena s McMurphym probíhal v soukromí), pokorné službě většiny souboru postavám (byť je nutné zmínit rozdílnost v použitých výrazových prostředcích – projev uměřeného Jiřího Treznera v roli Hardinga jako by neladil s expresivnějším Martinem Kutějem čili Cheswickem) – a hlavně sugestivním výkonům Pavla Rejmana v roli McMurphyho a Dagmar Pavlouškové v roli vrchní sestry Ratchedové. Přelet nad kukaččím hnízdem Divadla v Lidovém domě Vsetín byl doporučen k zařazení do programu Divadelního Pikniku Volyně. A nutno dodat, že zvítězil i v diváckém hlasování o nejlepší inscenaci přehlídky – takže tvrzení, ke kterému se někteří tvůrci v průběhu přehlídky opakovaně odkazovali, a sice že diváka lze lapat pouze na udičku komediální zábavy, nakonec dostalo notně na frak.

Velké poděkování na závěr těm, díky nimž se zběsilý divadelní svátek dal přežít: všem souborům, které nesly kůži na trh; pořádajícímu divadlu Devítka (pod vedením Lucie Janíčkové a s dobrými dušemi Petrem Radou, Zdeňkou Kulovou a mnoha dalšími); divákům, bez kterých by to nešlo; a porotním kolegům – Vladimíru Fekarovi, jehož soustředěnost byla obdivuhodná, i Petru Kracikovi, jenž se po erudovaných a profesionálních vystoupeních v debatách měl sílu tu a tam měnit v zábavného pábitele…

(pozn. red. – v příloze fotografie z představení Inferno… a dvě fotografie z představení Přelet nad hnízdem kukačky – foto archiv přehlídky)

Autor: Petra Richter Kohutová
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':