Texty: PROCHÁZKA, Miroslav Herbert: Byli jsme při tom: Statické divadlo uvedlo premiéru hry Útěk

Byli jsme při tom: Statické divadlo uvedlo premiéru hry Útěk

V pátek 9. února 2018 proběhla na scéně ostravské Staré Arény první ze dvou premiér divadelní truchlohry o třech dějstvích Útěk v autorském provedení Statického divadla.

Úvodní scéna zavede diváka do vězeňské dílny – do jakési „la(ť)kovny“, kde tři povahově i mentálně zaměnitelní odsouzenci monotónně natírají laťky bezbarvým lakem. Pozorný divák zjišťuje, že štětce jsou suché, neboť kýble, do nichž jsou, jakoby namáčeny jsou prázdné. Nesmyslnost tohoto počínání umocňuje občasné odnášení „natřených“ latí, stejně jako přinášení nových. Tato „práce pro práci“ se jím stává natolik život naplňující, že se jim o ní v noci zdá… Počínání vězňů má pod dozorem ostrý a nesmlouvavý dozorce, který čas od času projde dílnou s replikou:“Co je to tam, vy kanálníci? Že vás majznu!“, následně zmizí, aby se v příhodnou (pro odsouzence nečekanou) chvíli znovu objevil. Okolnosti, situace a příležitost vyústí k zosnování útěku, který je předem odsouzen k nezdaru.

Jelikož není podstatou jakékoliv reportáže popisovat a prozrazovat (především budoucím divákům) děj, nestane se tak ani nyní. Na druhou stranu stručné uvedení k faustovskému či jinému jádru pudla, nemusí být vůbec na škodu.

Zhruba hodinová hra má spád, má přesná načasování, její rytmus je sympaticky proměnlivý. Přestože členové Statického divadla tvrdí, že jsou souborem bez jakýchkoliv přívlastků, lze tuto proklamaci považovat za promyšlenou autorskou nadsázku. V průběhu představení se totiž divák setká s prvky a odkazy na tzv. absurdní divadlo, burlesku, frašku, objevují se i groteskní situace – a právě spojovníkem všech uvedených divadelních žánrů je právě – již zmiňovaná – nadsázka.

Statické divadlo pečlivě, ba až puntičkářsky, pracuje s banalitou, zkomoleninami, deformací
a znehodnocováním komunikace, úmyslným přehráváními a dalšími prostředky, jenom aby poukázalo na pomíjivost, nesmyslnost lidského konání, potažmo samé podstaty bytí. A zde se dostáváme k balancování na pomyslném laně mezi hlubokou filozofií a přízemní plytkostí. Mezi hodnotami trvalými a hodnotami s jepičím životem. Nejzávažnější pak vyznívá skutečnost, že v podstatě na cokoliv – byť i svazujícího a oklešťujícího – se dá zvyknout, pokud je to alespoň trochu pohodlné, respektive komfortní. Pěkná nahrávka na nihilistickou smeč, která nastoluje a klade zásadní otázku: Existuje dokonalý útěk? Marnost a bezútěšnost jsou si všude podobné. Černobílé vidění světa nenabízí žádné alternativy – jediný vrchol zdánlivé barevnosti pak představuje šachovnice. Tento aspekt představení zdůrazňuje vkusné a promyšlené intimní osvětlení po celou dobu. Přiopilost z marného putování k vrcholům evokují vyhrávky harmonikáře.

Útěk je tragikomickým alarmujícím mementem, které je (možná i) nechtěné umocňováno současnou napjatou atmosférou v tuzemsku, stejně jako událostmi v zahraničí. Vzhledem k tomu, že uvedená hra vznikala zhruba jeden a půl roku, lze se domnívat, že některé věci mohli autoři hry pouze tušit…

Hra končí větou Ferdinanda Vaňka z Havlovy jednoaktovky Audience: „Je to všechno na hovno!“

Nám nezbývá než se pokusit udělat něco s tím, aby tomu tak v konečném důsledku doopravdy nebylo… Doufat a truchlit je skutečně málo.

Členové souboru Jakub Tichý, Ondřej Turoň, Josef „Chose“ Jusku (v rolích vězňů), Radoslav Piekelnicki (nedůtklivý bachař a hospodský Kamil), Jan „Bogy“ Lörincz (harmonikář a návštěvník hospody) a Petr Votoupal (osvětlovač), předvedli, a to navzdory premiérovým dílčím marginálním a přehlédnutelným nedopatřením, skvělé punkové představení. Troufám si říci, že naplnili své představy. Myslím si, že do budoucna může soubor počítat se širším, žánrově neohraničeným publikem. Hlavní věcí, kterou tento sympatický a ambiciozní divadelní spolek pro svůj rozvoj potřebuje, je hrát, hrát a hrát. O těchto amatérech s profesionálním přístupe zřejmě ještě uslyšíme. Našlápnuto mají dobře.

Dramatický útvar Útěk vznikl z myšlenkového popudu a pnutí Jakuba Tichého, postupem času začali na průběžné úpravě scénáře a jeho scénickém provedení spolupracovat také další členové Statického divadla, což z opusu činí v konečném důsledku povedenou týmovou práci.

Miroslav Herbert Procházka

Zdroj: http://radiocyp.cz/byli-jsme-pri-tom-staticke-divadlo-uvedlo-hru-utek/