Texty: Mrštíkové divadelní jaro 2020 pro AS

Mrštíkovo divadelní jaro 2020 aneb Zpěv s plnými kapsami šutrů
Boleradická přehlídka byla opěvována všemi, kteří ji kdy navštívili – ať už měla charakter nesoutěžní (Divadelní sešlost v letech 1991-2006 či Podzimní divadelní sešlost 2007-2008) nebo soutěžní (Jarní sešlost 2007-2018); možná proto, že jak kraj srdečných lidí, poklidného životního tempa a vinohradů, tak místní divadlo vždy inspirovalo ke zpěvu. A přestože pořádání přehlídky venkovských souborů s možností postupu na Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou s sebou nese spoustu starostí, k nimž letos přibyla také pandemie, podařilo se Divadelnímu souboru bratří Mrštíků z Boleradic po loňském přehlídkovém vakuu uspořádat první ročník Mrštíkova divadelního jara v náhradním termínu 18.-21. června 2020. Přihlášeno bylo pět inscenací.
Cimrmanovský revival působí snad v každém českém a moravském kraji (v západních Čechách TRUS z Trnové, v severních Klouzák z Postoloprt atd.). Ten jihomoravský má základnu v Sivicích a jeho členům se od roku 2002 povedl husarský kousek – uvedli kompletní cimrmanovský set, tedy všech patnáct her; začali Dlouhým, Širokým a Krátkozrakým a poslední Záskok premiérovali letos na jaře; Vyšetřování třídní knihy nastudovali jako předposlední a prezentovali je o prvním večeru boleradické přehlídky. A protože partnerem přehlídky je také obec Hustopeče, odehrálo se představení v krásně zrekonstruovaném kulturním středisku právě tam. Sivičtí zachovali klasickou strukturu – v první části večera seminář na téma „Cimrman pedagog“, ve druhé samotná hra. Ta pochází z roku 1967, patří k těm nejjízlivějším a zároveň nejabsurdnějším z cimrmanovské dílny; je stavěna na trojím opakování téhož a postupném vyprazdňování témat, charakterů i slov („Svěrák píše skotačivější, Smoljak zádumčivější kusy,“ dělili se účinkující v debatě o svou zkušenost – autorem „Třídní knihy“ je Ladislav Smoljak). Členové Cimrman Revivalu Sivice pracují s totální nápodobou, jsou však tak výrazné typy a mají své předobrazy natolik v malíčku, že působí velmi autenticky a zábavně; proto získali Zdeněk Boháček a Roman Tinka čestná uznání za herecký výkon. Zároveň se soubor ocitl na rozcestí své divadelní cesty – a je sympatické, že jeho tahouni neuvažují o tom, že by s Cimrmanem začali znovu od začátku, ale hledají nové téma, nový styl a jiný konkrétní titul, který by vyhovoval tomuto čistě pánskému hereckému souboru, podporovanému čistě ženským tvůrčím zázemím.
Hlavní dějová linka autorské komedie souboru Blažena Blažovice Veronika je drak připomíná Pyšnou princeznu; měla by být o tom, jak „z princezny spratka stala se dáma“. Kromě této hlavní linie se objevuje několik vedlejších, bohužel působících v rámci příběhu neorganicky (např. dračí sekvence na počátku druhé poloviny). Hraje se vesměs činoherně, jednotlivé výstupy jsou prokládány písničkami a tu a tam i tanečky. Je pozitivní, že soubor našel odvahu vydat se cestou autorského divadla; divák vnímá přepečlivost v přístupu ke scéně, kostýmům a rekvizitám; účinkující jsou vesměs výrazné typy s velmi solidní úrovní mluvy i pohybu po jevišti. Problémy plynou z malé divadelní zkušenosti; soubor chce hrát pro děti i dospělé, a tak inscenace přechází z pohádkovosti do komunální satiry i v rámci jednoho výstupu, což je velmi matoucí; autorovi Vladimíru Procházkovi by slušel oponent; mnohé výstupy by mohly stát nejen na slově; měl by být sjednocen styl herectví u všech účinkujících atd. Povídání o inscenaci Veronika je drak Blažovských bylo hlavně o způsobech, jak odstranit z divadelního kusu základní chyby. Marie Daňková získala čestné uznání za herecký výkon v roli Čarodějnice a soubor čestné uznání za výtvarné ztvárnění trojhlavého draka.
Tragikomedie Plný kapsy šutrů irské herečky a autorky Marie Jones byla dosud v českých zemích známa z jediné inscenace režisérky Jany Kališové (tato verze několikrát změnila domovskou scénu, začínala v Rokoku, nyní je k vidění v Kalichu); hlavní role irských mladíků, kteří jsou součástí komparsu při natáčení filmu hollywoodské produkce, plus téměř desítku dalších rolí od asistentů režie po hlavní ženskou hvězdu ztvárnili Radek Holub a Miroslav Vladyka. Do Boleradic titul přivezl soubor AMADIS z Popůvek; dva lúzry, kteří tančí… pardon, točí tak rychle, jak dokážou, představují Josef Širhal a Ondřej Buchta, herci neobyčejně disponovaní, charismatičtí a se záviděníhodnou energií, kteří přesně klíčují jednotlivé role, prostřednictvím jednoduchého charakterizačního gesta, bleskové úpravy kostýmu či změny dikce přecházejí plynule z postavy do postavy a se smyslem pro tragikomiku jednotlivých situací jsou schopni adekvátně zprostředkovat příběh o podobě reality a variabilitě jejích obrazů a o snech, které člověka drží nad vodou i stahují pod ni. Inscenace režisérky Kláry Havránkové je ve všech ohledech minimalistická (na scéně jen bedna; svícení jednoduché; hudba spíše podkresová, čím popovější, tím lepší) a zároveň nesmírně silná ve svém účinku. Josef Širhal a Ondřej Buchta získali ceny za herecký výkon, Klára Havránková cenu za režii a Plný kapsy šutrů DS AMADIS Popůvky cenu za inscenaci, jakož i nominaci do programu Krakonošova divadelního podzimu ve Vysokém nad Jizerou 2020.
Prase, moravský hospodský fantasy příběh pro věřící i nevěřící, sepsal Tomáš Gála a kus nastudoval se souborem původně loutkářským, působícím od roku 1983 a v posledních letech koketujícím s činohrou, který si říká Podivíni Podivín. Scénář o převtělení surového řezníka v oběť své profese, tedy prase, za účelem osobnostní změny a nápravy, působil při čtení jako příjemná anekdota, která si utahuje z různých reinkarnačních teorií a duchařských historek. Bohužel jednoduchoučký příběh plný klišé se minul žánrem a byl velmi zatěžkán, herci vedli dialogy na způsob filozofického dramatu francouzského osvícenství, s písněmi osvětlujícími hluboké psychologické problémy postav a bez potřebného nadhledu a ironie působila jako didaktické vysvětlování tajemství života a smrti. Je to škoda – protože sympatická partička při debatě sršela humorem a bylo evidentní, že jí nic zábavného není cizí; získala alespoň čestné uznání za výtvarné řešení loutky Smrti/ Boha/ Svědomí.
Maryša Ochotnic Otnice vycházela z úpravy Janky Ryšánek Schmiedtové a Kateřiny Menclerové, která byla původně uvedena v ostravském Divadle Petra Bezruče. Ambiciózní inscenace ne příliš zkušeného souboru je na jedné straně poctou herečce Zdeně Popelákové, která v roce 1956 hrála Maryšu, později Strouhalku a v letošním kusu Stařenku (v Boleradicích získala čestné uznání za herecký výkon), na straně druhé pokusem o moderní metaforické divadlo, proti němuž se však staví evidentní okouzlení souboru historickými reálnými artefakty. Fungují některé symboly, např. kukuřice jako prostředek vesnické dřiny (nese i další významy), prostěradlo v rámci svatební noci, necky suplující v prvním dějství Maryšin prostor, později hospodský stůl a na konci rakev atd. Vedle čistě současných prvků ve scéně (kovový rám dveří, hliníková klika, sektorové lavice…) nebo kostýmech (rifle se značkou u Vávry, šatovka u Maryši…) se objevují původní nábytky a součásti kostýmu (např. šátek „vídeňák) bez smysluplného sjednocení, v hudbě pak vedle ultramoderní hudby Ivana Achera folklórní a v závěru kostelní písně. Rozpravu o (ne)významotvornosti aranžmá znemožnilo upozornění režiséra Radka Mezuláníka, že soubor hraje Maryšu ve zcela jiném prostoru, téměř mezi diváky, zde měli herci na kukátku prostor nesmyslně zúžený mezi dveře a necky. Hlavní devizou inscenace jsou představitelé Maryši Zdeňka Čechová a představitel Vávry Pavel Mezuláník (oba cena za herecký výkon).
Lektorský sbor pracoval ve složení Jaroslav Kodeš (předseda), Petra Richter Kohutová a Ladislav Valeš. Tajemníkem byl Jiří Janda, který kromě vzorné péče o naplňování potřeb lektorů od shánění informací a podkladů po stravování zorganizoval návštěvu sklepa a výlet do maryšovských Těšan (barokní kovárna je fascinující). Velký dík patří ředitelce přehlídky Ivě Kahounové a předsedovi boleradického Divadelního spolku bratří Mrštíků Jindřichu Kahounovi, přípravnému výboru přehlídky – Janu Korábovi, Zbyňku Háderovi, Juraji Háderovi, Štefanii Háderové, Štěpánce Veselé – a také správní radě divadelního spolku. Na přehlídce se nechali vidět jak předseda SČDO Josef Hejral, tak starosta Boleradic Antonín Vejvančický. Zkrátka bylo mnoho důvodů ke zpěvu, bylo velmi milo…
Petra Richter Kohutová