Texty: Jak s divadlem začínal Ladislav „Lála“ Langr, autor divadelních her, herec, režisér a organizátor ze souboru Jiří Poděbrady

Jak s divadlem začínal Ladislav „Lála“ Langr, autor divadelních her, herec, režisér a organizátor ze souboru Jiří Poděbrady?

Vůbec netuším, kdy a kde jsem vlastně narazil na ten bludný divadelní kořen. Rodiče, ač měli ke kultuře respekt, mě k divadlu rozhodně cíleně nevedli a babička Hilda by zase byla ráda, kdybych se stal dirigentem místních kolonádních koncertů. Ovšem faktem je, že snad už od 3. třídy, kdy jsme psali své představy o budoucím povolání, jsem do omrzení opakoval, že budu hercem. Vydrželo mi to až do přijímaček na DAMU. Však také při tělocviku, když se na střídačku vždycky vybírali hráči do soupeřících týmů, končil jsem suverénně mezi posledními nevybranými; co jiného mi pak než umění zbývalo! Vrhnul jsem se proto na recitaci, posbíral i pár celostátních úspěchů, vymetal kdejaké divadelní představení, konferoval kolonádní koncerty i žákovské orchestry a akademie. Jen ta samotná divadelní tvorba se mi pořád nějak vyhýbala. Ano, v dramaťáku jsme hráli scénky, ale místní ochotníci o můj talent zájem překvapivě neprojevovali.

K první roli se samopalem v ruce

Údajně za tím byly jakési malicherné osobní spory mých rodičů s tehdejším hlavním hybatelem poděbradského divadla Janem Pavlíčkem. Až s příchodem na gymnázium to konečně přišlo. V okresním souboru SSM jsem dostal v roce 1975 svou první roli Aljošu Zajceva, kamaráda hlavní hrdinky Zoji Kosmoděmjanské. Se samopalem mi to moc slušelo…

Rok 1977 – prolomení divadelních ledů

Chvíli to pak trvalo, ale v roce 1977 přišly hned tři nabídky. V divadelní přípravce DS Jiří jsem si zahrál Kapitána ve hře Koráb Racek a krátce na to ještě novomanželského ňoumu Honzu Maceráta ve hře Petra Markova Toulavý kufr. A do třetice u nás doma zazvonil telefon, a že pan Pavlíček zkouší Evžena Oněgina a že by něco pro mě měl. Zajásal jsem, ledy se konečně prolomily! Myslel jsem si, že to bude přinejmenším Lenský… Jenže jsem dostal postavu zhrzeného nápadníka nějakého Pěťuškova, který měl celé čtyři verše (ty umím dodnes a Lenského dostal po zásluze talentovaný Jarda Kodeš). Ale v režijní koncepci pana Pavlíčka jsem ještě měl v druhém plánu spolu s několika dalšími nešťastníky statovat snad v každém druhém obraze, a tudíž moje přítomnost na všech zkouškách byla nezbytná. A stejně mi to divadlo neznechutil.

Stačí brilantní gymnastická hvězda na DAMU?

Odhodlaně jsem v roce 1977 vyrazil na přijímačky na herectví, kdy jsem se dokonce naučil brilantně vystřihnout pro pohybovou část zkoušky gymnastickou hvězdu. No, nevzali mě a ani se tomu s odstupem času vůbec nedivím. Dodnes ale nevím, jestli další nabídka po kandrdaském štěku v roli Pěťuškova byla míněná vážně, nebo jen jako další zkouška odolnosti. Jan Pavlíček mi totiž nabídl hlavní postavu v polském dramatu Ireneuse Iredynského Moderní jesličky. Měl jsem hrát vychrtlého židovského koncentráčnického vězně, který přežívá lágr i díky intimním vztahům se svými dozorci. Tak do toho jsem v osmnácti opravdu nešel.

Divadelní přestávky, první režie a nové divadelní začátky

S aktivním divadlem jsem na čas přestal, protože mě zcela naplňovala vysoká škola a později práce v televizi. Ale o to víc jsem divadlo studoval a vnímal ho jako poučený divák a občas i recenzent. A nakonec jsem si i tu DAMU udělal alespoň jako postgraduál na divadelní kritiku. Ovšem ještě předtím jsem se v Poděbradech v roce 1986 odvážil na svou první režijní práci. Byla to komedie Samyho Fayada Jak vykrást banku.

Jenže pak se divadlo na dlouhá léta v Poděbradech z důvodu rekonstrukce zavřelo a já jsem jako režisér stál až v roce 2000 u prvního představení po čtrnáctileté pauze, tehdy ještě pro zámeckou zahradu. Byla to legendární detektivka 10 malých černoušků. Stále jasněji jsem se utvrzoval, že mnohem víc mě naplňuje režijní, případně i scénografická práce a kdysi vytoužené herectví mi vlastně nijak neschází.

Ladislav Langr po 30 letech v hlavní roli

Až přišel rok 2007, kdy mě 30 let po nevydařeném oťukávání opět oslovil Jan Pavlíček a nabídl mi hlavní roli filozofa Xchanta v jeho hudebním dramatu Ezop na motivy hry Guilherma Figueireda Liška a hrozny. Nechtělo se mi do toho jít, opravdu jsem se na herectví už dávno necítil, ale nakonec jsem kývnul.

A celý můj zatím ještě nedokončený příběh divadla uzavírám citátem z vybledlého dopisu, který mi v prosinci 2007 napsal Jan Pavlíček jako povzbuzení k premiéře: „ Až v únoru spadnete po premiéře ze scény, jistě sám na sobě i na divácích zaznamenáte ten úžasný pocit, o který jsem Vás kdysi dávno připravil…“

Ladislav Langr

Ladislav Langr (1959) aktivně působí v Divadelním spolku Jiří Poděbrady – píše, režíruje, organizuje. Je autorem několika divadelní her a adaptací (namátkou – BEL CANTO DELLA MORTE, ODHALENÍ, KRÁLOBRANÍ, ŽABÍ SYNDIKÁT). Formoval novodobou podobu festivalu FEMAD. Od roku 2007 do roku 2011 byl ředitelem této přehlídky. Do roku 2020 vedl tzv. besedy v kruhu. Z režií stojí za zmínku plenérový Fanfán Tulipán (2004) s hostujícím Otakarem Brouskem ml., crazy komedie Na drátě je klokan (2012) s hostujícím Igorem Barešem nebo také drama Grönholmova metoda (2017) či pohádka pro dospělé – Radúz a Mahulena (2019). Na svém kontě má nespočet cen a čestných uznání – především za režii a scénické/výtvarné řešení inscenace.
V současnosti chystá premiéru komedie Hlavně důstojně, která s vtipem a nadhledem nahlíží na smutnou životní událost – úmrtí v rodině.

Zdroj: https://divadelnik.cz/jak-s-divadlem-zacinal-ladislav-langr/