Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2004, č. 6, s. 18 - 19, Simona Bezoušková.

NÁRODNÍ PŘEHLÍDKA SENIORSKÉHO DIVADLA VE ZNOJMĚ

Když jsem se dozvěděla, že existuje Národní přehlídka seniorského divadla, honily se mi hlavou představy o stařečcích a stařenkách, kteří se plouží po jevišti a marně se pokoušejí vzpomenout si na text. To, co jsem ale ve Znojmě ve dnech 19. – 21. listopadu2004 zažila a viděla, mě rychle vyvedlo z omylu, mile překvapilo a bylo pro mě krásným a velmi cenným zážitkem, který z mé paměti jen tak nevymizí. Během tří dnů se na přehlídce, kde panovala přátelská atmosféra a vzájemný respekt byl samozřejmostí, představilo šest inscenací, z nichž dvě už prošly národní přehlídkou FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč a jedna dokonce Jiráskovým Hronovem. Ale všechno pěkně po pořádku.
V pátek večer odstartoval přehlídku DS Havlíček Neratovice inscenací Ach, ta láska… , která se skládá ze čtyř již starších aktovek. Nejpovedenější z nich byla ta s názvem Klíč A. Averčenka, ve kterém excelovala Marie Živná v roli odbývané manželky. Ta se všemožně snaží dostat svého manžela od stolu pracovny, která je mimo jeviště a donutit ho, aby se věnoval jenom jí. Proto si vymyslí příchod muže, který jí svádí. Paní Živná svým herectvím tuto blamáž velmi umě a vtipně graduje, mužův hluboký hlas rozeznívá nejprve hrníčkem, potom krabicí, běhá po bytě, líbá své vlastní ruce, poráží židle. Veškerá snaha je ovšem marná, manžel ví, že nikdo nemohl přijít, protože klíč od dveří má v kapse. To ale netuší, že ho nechá na stole a jeho manželka jím pak otevře skutečně příchozímu milenci. Marie Živná za svůj herecký výkon získala cenu. Z těch dalších aktovek byla ještě povedená ukázka z Anderosonova známého kusu Já jsem Herbert, méně zas Cervantesův Stařec a Čapkův Telegram.
To už jsme ale u druhé inscenace, dramatizace Oty Ornesta Já měla hezkej život, pane nezávislého sdružení De Facto Mimo Jihlava. Jedná se o monodrama, které je postaveno na skvělém a přesném hereckém výkonu Evy Čurdové, která líčí zbloudilému novináři svůj životní příběh. Aby si splnila svůj sen, měla nějakou tu nemovitost a lidi si ji považovali, musela obětovat jedinou pravou lásku, svého syna a navíc má na svědomí život jednoho zrzavého mrzáka. Inscenace prošla i Divadelní Třebíčí a od té doby se lehce proměnila, musím ovšem dodat, že rozhodně k lepšímu. Opuštění zpívajícího harmonikáře, jehož opodstatnění v inscenaci bylo poněkud mlhavé i následné zrušení CD nahrávek inscenaci prospělo. Teď písně zpívá sama hlavní představitelka, díky čemuž je mnohem jasnější její vztah k postavám, o kterých vypráví a zároveň tak má divák možnost na chvíli nahlédnout do její duše. Eva Čurdová si ze Znojma zaslouženě odvezla cenu za herecký výkon.
Druhý den po příjemném a plodném povídání o viděném nás na jevišti znojemského divadla čekala Dlouhá, dlouhá cesta G. Taboriho v podání Divadla Aureko II Ostrava. Další z inscenací, která prošla národní přehlídkou v Třebíči. Setkání Žida Weismana a jeho dcery Rút s Rudou tváří v nehostinné poušti přerostlo v boj obou mužů o to, kdo je na tom hůř. Onen souboj je ale komplikovaný v tom, že se v něm utkává jeden naprosto konkrétní Žid s mužem, jehož identita není příliš jasná. Je to skutečný Indián, nebo člověk, který si svou kůži nabarvil a tak se Indiánem stal? Utkává se tedy Žid s Indiánem nebo s člověkem hledajícím vlastní já? Samotný text, ač inscenátory značně upravený, je podle mého názoru navíc příliš zatížen obecně filosofickou rovinou. Vše je z mého pohledu řešeno se stejnou důležitostí, text před sebou herci valí a divák začne logicky ztrácet pozornost a přestane se orientovat v dění na jevišti. Bylo-li ústředním tématem, jak vyplynulo z následné diskuze, hledání identity, měl k tomu divák asi dostat klíč, lépe by se orientoval a inscenaci o to více ji vychutnal. Opravdovým zážitkem v ostravské inscenaci pro mě byl herecký výkon Lei Dokupilové, která velmi přesně a s citem uchopila roli retardované Rút, za kterou právem získala cenu.
A jak chutnala Ryba v čtyřech autorů W. Kohlhaase a R. Zimmerové podle receptu Podhradského divadla Plumlov? Bohužel nebyla příliš dovařená, protože šéfkuchař neměl dostatek času a prostoru. Jiří Staněk, který text značně a ku prospěchu věci seškrtal a tím zkrátil, se ukázal jako poučený a schopný dramaturg. Jako režisér se už ale bohužel předvést nemohl, protože většinu času, po který by měl inscenaci sledovat z hlediště, strávil na jevišti jako herec. Což podle mě zapříčinilo absenci u této předlohy tolik potřebného napětí a fungujícího temporytmu. Navíc je mi to líto i kvůli ženským představitelkám, o jejichž hereckém potenciálu vůbec nepochybuji, ale kterým viditelně chybí pevné režijní vedení.
DS při Městském kulturním středisku v Červeném Kostelci přivezl do Znojma Zelňačku a to nejen tu, kterou na motivy známého románu napsal Alexandr Gregar, ale i tu lahodnou, jenž svou vůní během představení dráždila chuťové buňky všech přítomných diváků. Bohužel jsem neměla tu možnost ochutnat, ale samotná inscenace pro mě byla dostatečnou delikatesou. Dojemný, milý a hlavně lidský příběh dvou opuštěných starších pánů, kteří si umějí užívat života, pohádat se a vždy si odpustit. Jejich nádherně stylizované pšoukání přivolá Ufounka, který se od nich naučí, co je radost a chce ji přivést i na svou planetu. Pavlu Lábíkovi, který získal cenu za režii se podařilo vytvořit celistvou inscenaci s příjemnou atmosférou, nadhledem a osobitou poetikou. Červenokostelecká Zelnačka by však byla poloviční bez hereckého výkonu Jiřího Kubiny a Jana Groše. Oba získali cenu.
O mnohém jistě svědčí i fakt, že lektorský sbor ve složení Josef Brůček, Václav Beran a Simona Bezoušková udělil DS při MěkS cenu za inscenaci.
Posledním představením Národní přehlídky seniorského divadla ve Znojmě byla nedělní pohádka autorů V. Nováka a St. Oubrama O Honzovi a víle Verunce Klubu loutkářů Úpice. Už samotná skutečnost, že soubor, který se svým věkovým průměrem může řadit mezi seniory, se věnuje divadlu pro děti a ročně připraví šest inscenací, je obdivuhodná. Několik drobných nedostatků však příběh Honzy, který za pomoci svého kamaráda Matěje vysvobodí vílu Verunku, měl. S největší pravděpodobností vycházejí z toho, že text je původně určen pro činohru. Inscenátoři také narazili na několik technických problémů, například rezignovali na poměrně důležitý kouzelný modrý zvoneček, který dá Verunka Honzovi. Ten prostě nebyl, fakticky neexistoval, ač se o něm mluvilo a Honza si jím Verunku přivolal. Několik nesrovnalostí přivodily i špatné, nelogické příchody a odchody, či to, že se na scéně vzájemně viděly loutky, které se vidět neměly, protože se před sebou schovávaly. Ale to jsou spíše problémy technického rázu, jejichž řešení není vždy úplně snadné, tím ale neříkám, že není nutné.
Sečteno a podtrženo, přehlídka se vydařila a jak říkají sami místní organizátoři ze Znojemské besedy, byl to ročník zatím nejpovedenější. Nejvíce mě překvapila návštěvnost místních diváků. A když nebyli oni, diváky si byly jednotlivé soubory navzájem, kterým se tak dostalo inspirace, vzájemného setkání a obohacení.
Simona Bezoušková
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':