Databáze českého amatérského divadla

Texty: Zborník, František: AS 2000, č. 2.

Staré a nové příběhy na Děčínské bráně

Zpráva o 8. ročníku oblastní divadelní přehlídky amatérských souborů, Městské divadlo Děčín 24. - 26. března 2000

Kdo přijel v pátek 24. března na Děčínskou bránu, zjistil, že všechno probíhá ve starých, dobrých ustálených tradicích: Ředitel přehlídky Pavel Panenka byl jako vždy dokonalý, ředitel divadla Ruda Felzmann byl jako vždy laskavý, prostory divadla kultivované a vstřícné a Milan Schejbal se jako vždy omluvil z poroty. Zkrátka tradice. Co nás překvapí? Ptal jsem se, bloudě dosud ještě poloprázdnou budovou, kterou oživovalo jen lomození kovové konstrukce, základ to scénografie KLASU z Klášterce nad Ohří, stěhované přičinlivými Klášteráky (vystupují v malém sále až sobotu v podvečer) do prvního patra. A překvapí nás vůbec něco? Odpovědi se nám dostávalo na pětkrát v pěti předvedených inscenacích. Celkový zážitek by mohl nést titul Setkání starých a nových příběhů.

Staré příběhy
(Laskavý čtenáři, rozuměj těmto dvěma slovům takto - jde o příběhy napsané ve více či méně dávném klokotání času, jejich hrdinové si nasazují tu mušketýrské klobouky, tu pomoučené paruky, jindy se chlubí národně osvobozeneckými bílými punčochami, tam třímou neochvějně v hrdinných pažích samopaly vzor 58. Jde o příběhy vesměs všeobecně známé, na něž se nechodí proto, abychom s napětím čekali, jak to dopadne. My přece víme, že Julie svého Romea nepřežije a Matka svého nejmladšího synka do občanské rvanice přece jen pustí. Jde o příběhy, jež se tedy neinscenují kvůli ději, leč kvůli něčemu jinému, co je uloženo pod jeho povrchem. Laskavý čtenář promine mentorování, já vím, že to všechno ví, v Děčíně to také věděli, a přece...., ostatně nechť posoudí sám.)

Divadelní spolek K. Čapek Děčín a Divadelní soubor Březiny - G. Feydeau: Leona a Nebožka
Spojené divadelní společnosti inscenovaly pod režijním vedením Josefa Doležala dvě jednoaktovky proslulého autora. Feydeau je znám svou schopností vytvořit ve svých komediích zajímavou, často bláznivou až absurdní zápletku, do jejíž sítě se chytají milencké, manželské páry, milostné trojúhelníky, čtyřúhelníky i geometrické obrazce ještě složitější, aby řešily neřešitelné - totiž vzájemné pochopení mezi mužem a ženou. Když do tohoto základního, existenciálního vztahu vstoupí ještě určenosti sociální a přibydou omyly vyplývající z náhod a nedorozumění, je nasnadě, že neřešitelné se stává ještě neřešitelnějším.
V aktovce Leona si pospíšila tvoří první základní situaci hystericky prožívané hysterické těhotenství mladé paní Leony (hysterické těhotenství je gravidita existující pouze v mysli ženy, jejím výsledkem není narození dítěte, ale šok předpokládaného otce předpokládaného dítěte, z něhož se zpravidla už nikdy neprobere, tedy otec a je poddajným partnerem do konce svých dnů, což se v mysli partnerky od počátku předpokládá - pozn. gynekopsychologa) a druhou pak sociální vztahy mezi jednajícími. Děčínští tyto situace spolehlivě přečetli, neuměli je však zatím (šlo o premiéru) naplnit vždy herecky. Nejvíce se to podařilo Josefu Bartákovi v roli otce dotčené “matky”. Pro svou postavu si našel styl stárnoucího, trochu znuděného elegána, který svou energii už dávno nevěnuje ani práci ani rodině, ale svým ušlechtilým koníčkům, jako jsou karty a jiné aspekty pánského společenského života.
Jednoaktovka Nebožka panina matka je vlastně anekdotou o nesprávně adresovaném poselství jednoho popleteného komorníka. Anekdota by však nestačila ani Feydeaovi ani inscenátorům. Zpráva o smrti matinky přichází do centra manželského sporu, který se možná odehrává v této rodině denně: umělecké ambice pána domu vadnou s věkem stejně neodvratně jako ňadra jeho paní, co s tím... Komorník vnáší do jejich domu novou informaci, nemůže však změnit ty dva, naopak, jejich povahy, drobné špičkování, osočování a urážky se tím jen zveličí. V tomto případě jsme byli svědky herectví plného a plastického. Zvláště Lída Panenková tu dostala příležitost projevit své komediální nadání a schopnost vytvořit na jevišti postavu zajímavou, uvěřitelnou, neschématickou, příležitost, kterou využila skoro beze zbytku.
Starý příběh manželských sporů tu v tomto případě drobně nahlédl i do našich dnešních životů. Jak to bude dál se starými příběhy jsme se měli dovědět hned v pátek večer. Čas mezi oběma představeními jsem si krátil pozorováním stavby scény KLASU. Již zmíněná kovová konstrukce tvoří jakousi velkou bednu, v níž se zřejmě bude hrát. Zatímco scházím do parteru na večerní představení, KLAS stále rozšafně staví.

Divadelní spoubor Krupka - N.V. Gogol Ženitba
Pod režijním vedením Jany Urbanové představili Krupečtí svou a Gogolovu Ženitbu. Přesněji, hlavně Gogolovu Ženitbu, protože tady mě myšlenky o smyslu vyprávění starých příběhů pronásledovaly nejtíživěji. Na jednoduché scéně se rozehrává známý příběh ze starých carských časů: několik stárnoucích, ne-li již starých mládenců se touží oženit, dohazovačka vychvaluje nevěstu i ženichy a oni jsou všichni jedna pakáž neschopná, pokrytecká. A nešťastná. Představení plyne a herci hrají všichni docela pěkně, někteří dokonce velmi pěkně, vše je přehledně a zkušeně zorganizováno, sem tam přijde i legrace. Jenom z toho Gogola se nám dostává málo. Pravda, říkají se jeho slova a hrají se figury, které on napsal, ale někde pod tím vším tušíme víc než starost o ženění. A u toho zůstalo, u tušení. Inscenátoři tentokrát neměli jiné ambice než pobavit. Proto také nabídli jiný závěr. Na konci představení, už skoro do děkovačky, se Podkolesin vrací s velikou kytkou, svatba přece jen bude. Nebylo záměrem hledat v Gogolovi smysl jeho vyprávění a už vůbec ne nacházet střet jeho témat s tématy současnými. Abys mi, četnáři, rozuměl: Starý příběh se vůbec necítil být uražen, jenom se ptal, zda to za to stálo, aby byl právě k tomuto rekreativnímu účelu vyrušen ze svého dosud nezaprášeného spánku.

V sobotu brzy, velmi brzy ráno mě vzbudil hluk (spal jsem v jednom z ubytovacích pokojů v horním patře divadla), brzy jsem pochopil: KLAS dostavěl scénu a počal zkoušet. Intenzivně a s nasazením. Ty můj sne, s jakým nasazením...

Rádobydivadlo Klapý - L.Valeš O svatém Jánu hledej sobě vránu
Ačkoli bylo toto představení uvedeno na samý závěr přehlídky, zařazuji je ve své zprávě sem, předskakuji, neboť náleží mezi staré příběhy. Shora tučně uvedená anonce, kopírující oficiální program přehlídky, totiž zavádí. Autorem původní dramatické předlohy této inscenace je pod názvem Slečna Julie severský velikán A. Strindberg . L.Valeš spolu s V.Týcovou jeho hru jen upravili. Podle jejich slov (porota neměla scénář k dispozici) směřovala úprava především k dramatickému zrovnoprávnění všech tří hlavních – zde jediných – jednajících postav, tj. Julie, Jeana a Kristy. Úprava ponechává v textu řadu jazykových archaismů, jako by chtěla ještě zdůraznit dobu, v níž se příběh odehrává. Předloha se stejně jako režie zaměřuje na drama trojúhelníku dvou žen a jednoho muže, na jeho milostný obsah ovlivňovaný jednotlivými charaktery a sociálními vztahy.
Hraje se na významotvorné scéně K.Baranovské, která vymezila hrací prostor venkovského interiéru masivními zdmi, jež ve smyslu hraných situací prostor zužují, svírají či naopak uvolňují a v některých okamžicích dovolují nahlédnout i na svou odvrácenou stranu (milostná scéna mezi Jeanem a Julií). Prostředí je tak spolunositelem významů a dává navíc konkrétním situacím obecnější význam.
Hlavním tvůrcem situací a sdělení jsou však herci. V každém slova smyslu jde o hereckou práci pozoruhodnou a talentovanou. Strindberg “předepisuje” odkrýváni charakterů až na samou jejich temnou dřeň, postavy se zmítají mezi konvencí a vášní, mezi láskou a prospěchářstvím. V odkrývání jednotlivých vrstev “duší” není žádná logika, předpokládaná posloupnost, poznání přichází neočekávaně a o to tvrději zasahuje partnery i dotčenou postavu samu o sobě. Pro jevištní sdělení to předpokládá veliké herecké nasazení, ale ruku v ruce s tím i schopnost a dovednost umožnit divákovi tato psychická hnutí sledovat, orientovat se v nich a zřetelně rozpoznávat jednotlivé konkrétní motivace. Právě v tom má tato inscenace ještě rezervy. Herecká expresivita je někdy na úkor sdělení (Julie Veroniky Týcové).
Režie někde rytmizuje sled situací jakýmisi symbolickými zastaveními, v nichž prostřednictvím působivé hudby, stylizovaným hereckým projevem a výjimečně i dalšími prostředky (masky) vytváří znaky se snahou ještě podtrhnout témata těchto situací.
Jde o inscenaci v dobrém slova smyslu ambiciózní, o působivý tvar vyvážený ve všech složkách. O tvar, jež v práci souboru kontinuálně pokračuje ve sledování severské dramatiky. V tomto smyslu by bylo asi velmi pozoruhodné srovnání této interpretace Strindbergova díla s dramatickým dílem o Strindbergovi, jejž soubor aktuálně rovněž inscenuje.
Starý příběh se tentokrát pokusil mluvit k současnému diváku o současných problémech. Snahou tvůrců inscenace to rozhodně bylo. Fakt, že někdy slova zůstala slovy a že se někdy divák ztrácel v přemíře nejasně strukturovaných informací, tuto snahu neumenšuje, je to výzvou pro další práci na této inscenaci.

A na řadu přicházejí příběhy nové:

KLAS Klášterec nad Ohří - P.Fiala: Bistro aneb Nesmrtelní
Asi minutu před začátkem představení ustala práce na jeho přípravě. Ticho, které v tu chvíli v budově divadla zavládlo, přineslo audiální zážitek letos tu ještě neslýchaný. Klášterečtí byli rozhodně nejpilnějším souborem této Děčínské brány. Původní hra sama byla dokončena podle slov Pavla Fialy zhruba před půl rokem, šlo tedy o novinku ještě teplou, o příběh slibující neokoukanost. Rovněž inscenace je velmi živá, proto ta horečnatá příprava, do posledních okamžiků se zkoušely nové varianty některých scén. P.Fiala, klasik našeho autorského divadla let 60. a 70. (napsal jsem původně “klasik našeho avantgardního divadla...”, ale pak se mi zazdálo, že se ty dva pojmy vzájemně docela vylučují), napsal předlohu pro jakousi scénickou koláž, sám ji nazývá historickou groteskou, která ve zkratkách prochází některá údobí našich dějin od protektorátu až po současnost. Místem děje je stále stejné bistro a hybatelem stále stejní lidé. Někteří se v závislosti na společenské situaci mění, někteří zůstávají nehybní. Brzy je jasné, že půjde o zkoumání českého charakteru a brzy je také jasné, ač jednotlivé “historické” situace nepostrádají zábavnost, že do tuhého, k jádru věci, se dojde až v představení dnů současných. A tak jsme v napětí. Hraje se od počátku důsledně antiiluzivně, herci vstupují do rolí (někteří do několika různých rolí) současně se vstupem do trubkami orámové krabice, který je vymezením prostoru bistra, s opuštěním prostoru z rolí vystupují. Jevištní mobiliář je znakový, nepopisný a svého scénického významu nabývá hereckou prací. Své místo tu ovšem mají i symboly v pravém slova smyslu - národní vlajky, je použit magnetofonový autentický záznam Gottwaldova projevu, resp. Krylova Bratříčka. Koláž v řazení replik, koláž skoro postmoderní v řazení všech ostatních jevištních prostředků, včetně herectví (výborný Jan Milota v ústřední postavě Pepy). Divadelní srdce zrychluje v očekávání věcí příštích. A Přítomno se blíží! I zde je využito principu koláže - zobrazení naší současnosti vypadá tak: veršíky formou reklamních sloganů, obsahem politickou agitkou se střídají s politickými proslovy, obligátně se zazvoní klíči, zazní píseň. Paradoxně se však stane, že princip koláže, totiž nahlédnutí z různých stran, střídání úhlů pohledů, aby se zobrazovanému jevu dostalo co nejrozmanitějšího, a tedy i nejsvobodnějšího a nejobjektivnějšího zobrazení, se tu zevnitř vyprázdňuje - pohled na obsah přítomnosti není rozmanitý, je schématicky černý. I ty postavy, které si za první - německé okupace i za druhé - sovětské zachovaly glanc, se tu stávají mafiány, bezohlednými okrádači a grázly bez skrupulí. Model smutku, bezvýchodnosti. Samotná anekdota s Marťany na závěr už nic neřeší. Říkal jsem si - škoda, tolik pěkné práce a poučeného divadla a na konec zjednodušení na úrovni článku z bolševického plátku nebo těch, co v televizi s politiky netančí. Celou dobu, co jste stavěli, zkoušeli a budili mě, jsem se, milí Klasáci, těšil na vaše sdělení a vy jste si to na závěr tak zjednodušili...
Nový příběh, přesněji využití starých příběhů pro obraz v této podobě neviděný, to ovšem je. Stanovisko k dnešku bez pochyby, to nechť je řečeno a slyšeno zcela zřetelně.

Rohlík ideální šipkař Teplice - Jiří Zedník: Váš nás nezajímá
Uprostřed scény je stůl, u něj sedí mladík a dvě mladé ženy a jedí. Jedí dlouho, beze slov, jen s nepatrnými kontakty, dlouho. Pak začínají jednat a my jsme vtahováni do podivné hry, při níž dva manželé předehrávají před svou sousedkou úseky ze svého života. Jakákoli analogická zkušenost sousedky je však odmítána, toto je jejich příběh, její je dva nezajímá. Vyprávění je to podivné, ulpívá na maličkostech a málokdy dojde k pointě, je prokládáno stále stejnými větami, až nabývá forrmu jakéhosi neznámého obřadu, rituálu. Vytváří si svůj svět, do nějž je sousedka postupně vtahována, a stává se jeho součástí. Podobnosti s postupy Becketovými, hlavně však Havlovými, se nabízejí. Do hry vstupuje čtvrtý hráč - mladík, jenž je zase zvyklostmi své rodiny spoután stejně silně a neuniknutelně, protože by se ukázalo, že i únik byl rodinou předem projektován a dávno se vlastně stal. (Tady jde však spíše o odkaz Cimmrmanův.) Forma obřadu, zvyku, konvence se stává samou podstatou lidského konání. O skutečných životech těch čtyř se vlastně nedovídáme nic, jako by dávno svůj obsah a smysl ztratily.
To je ve zkratce pokus zachytit jevištní dění této inscenace. Absurdita situace základní, z níž vyplývá vše ostatní, je podporována překvapivě kultivovaným herectvím, prací uměřenou, stylovou, technicky zdatnou. Režie z této herecké schopnosti těží a buduje situace hry především prostřednictvím herců.
Inscenace byla bezesporu největším překvapením přehlídky a odnesla si i cenu diváka. Určité riziko může být ve specifice její poetiky, tam, kde diváci nepřijmou výše popsaný klíč, může dojít k oslabení komunikativnosti. Ale to, předpokládám, je riziko vědomé, stejně jako vědomý, poučený a především inspirovaný je celý tvar díla. Tohle je nový příběh, přestože se trefuje do starých lidských problémů, poutavý látkou, fabulí i tím, že si nic ve svých řešeních nezjednodušuje.

Překvapení se tedy konalo. Rohlík, Klapý a KLAS vnesly nové pohledy, resp. nové příběhy. Na přehlídce se neobjevilo dílko, nad nímž bychom museli shovívavě krčit rameny. A tak porota pracují ve složení Ilja Bureš, Vlastimil Vik a František Zborník rozhodla takto:

Nominace na národní přehlídku Divadelní Třebíč 2000 - DS Rohlík ideální šipkař Teplice s inscenací Jiřího Zedníka Váš nás nezajímá
1.doporučení na tutéž národní přehlídku - Rádobydivadlo Klapý s inscenací scénáře V.Týcové a L.Valeše podle hry A.Strindberga Slečna Julie O svatém Jánu hledej sobě vránu
2.doporučení na tutéž národní přehlídku - Divadelní společnost KLAS Klášterec nad Ohří s inscenací P.Fialy Bistro aneb Nesmrtelní

Cenu za inscenaci obdrželi Rohlík ideální šipkař a Rádobydivadlo Klapý, čestné uznání DS KLAS Klášterec nad Ohří za inspirativní zpracování aktuálního tématu, J.Zedník dostal cenu za scénář a režii, L.Valeš za režii, Kateřina Baranovská za scénografii inscenace O svatém Jánu hledej sobě vránu, za herecké výkony pak dámy Lída Panenková a Jitka Vopatová a pánové Josef Barták, Rudolf Rýsl a Jan Milota.
A to je tečka za příjemným děčínským víkendem. Když jsem se rozloučil a nasedal do auta, vyšel z budovy divadla jeden člen KLASU s dvěma kovovými trubkami a zamířil k náklaďáku. Pak druhý a třetí. Cenu za nejpilnější soubor tak dodatečně uděluji do Klášterce nad Ohří.

František Zborník
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':