Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2000, č. 2. Hulec, Vladimír

Uživatelsky přátelský festival
Modrý kocour
5. ročník otevřené regionální přehlídky mladého divadla, Turnov 28. - 30. 1. 2000

Již popáté se v Turnově sešli amatérští divadelníci na festivalu hravě současně magicky nazvaném Modrý kocour. Proč modrý a proč kocour? Na to odpovídá jeho zakladatel, ředitel a tahoun turnovského amatérského divadla, učitel a člen městské rady, Petr Haken: “Když jsme na za začátku hledali název této přehlídky, barva byla jasná. Je to barva dresů turnovských fotbalistů i znaku rodu Markvarticů, zakladatelů Turnova. Těžší to bylo s vybráním předmětu té barvy. Původní návrh byl založen na názvu znělky, která festival měla zahajovat - Prasátka, a tedy Modré prase. Pak se nám to ale zdálo blbý a vzpomněli jsme si, že bývalý starosta Václav Šolc vždy, když si dával na krk slavnostní řetěz se znakem turnovského lva, říkával: Zase si musím brát toho kocoura. A název byl na světě.” Přehlídka se tradičně soustřeďuje na amatérské divadelní scény z Liberecka, ale zve i hosty z “daleka i blízka”.Letos poprvé měl hostovat i zahraniční soubor, Divadlo Dolný Kubín ze Slovenska s dramatizací Hviezdoslavovy básně Hájnikova žena, pro onemocnění se však na poslední chvíli Dolnokubínští omluvili. Operativně je nahradili herecké etudy členů hradeckých Jesliček.
Festivalu se tedy nakonec účastnilo - nepočítáme-li úvodní Romanci pro křídlovku DIO Semily, jež byla určena středním školám a samotné přehlídce předcházela - devět souborů (plus jedna “náhradní” produkce). Ve festivalové porotě zasedly tři velmi různorodé osobnosti - herec a rodák z nedaleké Sobotky Martin Sitta, vedoucí loutkové sekce ARTAMA Iveta Dřízhalová a autor tohoto článku, Vladimír Hulec, redaktor Divadelních novin. Rozhodovali o tradičních keramických cenách Modrý kocour (letos jich děti z místního gymnázia vyrobily - a tedy udělovalo se jich - deset), vedli večerní diskuse a jejich úkolem bylo též doporučit z vybraných inscenací (tedy těch, která splňují regule) nejlepší na národní přehlídku Šrámkův Písek. Hrálo se ve dvou prostorách - ve 126 let staré, neoklasicky upravené (interiér) budově Městského divadla a na velkém jevišti kulturáku, vystavěném v době vlády sovětského impéria okupačními jednotkami, jež v Turnově sídlily. Dnes tato přízemní krychle slouží převážně jako Kino. Nepříliš velká vzdálenost mezi oběma objekty dovolovala rychlé přesuny a spád celé akce. Ubytování bylo navíc v penzionu místní hotelové školy, který sídlí právě uprostřed cesty, na které byla i hospoda, kde se konaly diskuse, zkrátka user friendly - “uživatelsky přátelský” festival.
Jak již jsem předeslal, první dvě představení (kromě Romance ještě Pohádky z košíku Tyjátru Praha) byla jakýmsi neoficiálním prologem určený místním školám, konaly se první den dopoledne a většina diváků včetně mne ještě nedorazila. Samotný festival tedy zahájil odpoledním představením amatérský soubor DIO Semily třemi “drobnými příběhy z lékařského prostředí” nazvanými souhrně 3 x Cami. Po formální stránce šlo o velmi jednoduché, “opatrné” zpracování tří Camiho divadelních hříček, vesměs známých už z jiných produkcí jak mezi amatéry tak profesionály (vzpomeňme například nedávnou inscenaci pražského Divadla v Dlouhé Cabaret Vian-Cami). Půvab semilského představení vězel v naprosté otevřenosti, přímočarosti až - dalo by se říct - literárnosti. Herci seděli rozsazeni na židlích kolem jeviště, oděni do bílých lékařských plášťů, téměř jako bychom sledovali sezení pacientů a lékařů. Ti, kdo měli účinkovat, vždy vstali, zmizeli za malým paravanem a svůj výstup, svou scénku přehráli tak trochu ve stylu jako psychoterapeutické zpovědi. Byly chvíle, kdy to fungovalo, zvlášť při využívání prostých rekvizit a nápisů, jednoduchých inscenačních nápadů, avšak nedostatkem byla režijní koncepce, jež byla jakoby uzavřena sama do sebe, což ovšem zřejmě vycházelo ze samotné přípravy, z možností a zkušeností herců s obdobnými texty. Divák, nebyl-li ochoten silné empatie, mnohdy jen přihlížel nepříliš nápaditým hereckým projevům. A tak se ke škodě věci i samotná nemocniční seance postupem času vytrácela a zbyly jen různě nápadité herecké etudy.
Úřední hodiny Divadla Igdyž Kolín se účastnily již loňského kolínského festivalu amatérské pantomimy a pohybového divadla, igdyž jako hostitelé mimo soutěž. Nápaditě zvolený půdorys kafkovského světa velkých a mocných úředníků konfrontovaných malými a z různých důvodů zbědovanými žadateli o úřední razítko je pojat téměř jako dekadentní kabaret. Na obrovském stole vládnou tři obrýlené postavy, které k sobě postupně připouštějí lidské podivíny, stojící a hašteřící se dole pod nimi. Volně pojatá feérie dovoluje hercům “si zařádit”, čehož snad až příliš využívají. Celek tak trpí rozvleklostí danou stále se opakujícím, a tedy předvídatelným principem návštěvy, zpovědi a bizarní reakce tří úředníků. Rozhodně by stálo za to inscenaci nadále “čistit” a krátit. Vypadnou sice některé dobré nápady, ale mistrovství se pozná také v tom, dokázat se jich zbavit. V každém případě šlo, co se týká autorského herectví, o nápaditou inscenaci. Rozhodně nelze soubor Igdyž v kontextu moderní české pantomimy a pohybového divadla opomíjet.
Jedním z vrcholů přehlídky pak byla inscenace Nejhodnějších medvídků z Hradce Králové nazvaná Artikulátor. Již sama existence souboru si zaslouží zvláštní pozornost. Jejich vedoucí, René Levínský je jedním z mála současných českých dramatiků. Navíc nejen píše, ale své hry i inscenuje. Jeho texty jsou veskrze originální, a to jak po obsahové stránce tak z hlediska jazyka a formy. Artikulátor je nejnovější prací Levínského a jeho souboru. Bizarní forma jakési pohádkově surreálné grotesky stojí a padá s košatým veršovaným textem, který jako by napsal nějaký avantgardní národní buditel 19. Století, vzbuzený ovšem na konci století dvacátého. Pojednává o mýtických věcech, vystupují v něm pohádkové i reálné postavy, odehrává se ve snové i reálné poloze, výklad lze chápat freudovsky, archetypálně, jako dekompozici národní mystiky, či jen jako postmoderně hravou bizarnost, jež semele vše. Kostýmy jak z Léblova Vojceva, herectví jak z České sody a humor jak od Jarryho, takové bylo představení hradeckých Medvídků, které jsme s chutí doporučili do Písku a doufám, že se ještě obehraje a že jej budu moci ještě nejen vidět (herci, zvláště představitel titulní role, se mi zdáli poněkud indisponováni), ale si i přečíst, neboť tentokrát jde skutečně o pozoruhodný literární text.
Další den se začínalo již dopoledne známou inscenací Divadla Jesličky z Hradce Králové-soubor Bifule Bio Desilusion. Inscenace již loni zaujala na Loutkářské Chrudimi. Jde o nápaditě, za použití stínového divadla a jednoduchých loutek inscenovaný němý, černobílý “film na divadle”, což lze chápat i jako nový teatrologický jev (dosud jen divadlo na divadle). Sled žánrových filmových scének propojených kabaretními vstupy je tak vtipně udělán, že nemohu, než před inscenací smeknout.
Následovala již zmíněná rošáda několika jesličkových statečných nahrazující slovenské hosty. Vedle slavného Blešího cirkusu předvedli sólové výstupy, z nichž ten poslední s dvěma fidorkami a jejich erotickém vztahu byl prostě “k sežrání”, což herečka s chutí provedla.
Následující “kabaretní divadlo 30. let” nazvaný Micka libereckého Krátkého a úderného divadla nebylo ani příliš krátké, natož úderné. Jistě závažný námět odchodu židovské dívky do koncentráku a pohled do její opuštěné duše byl příliš závažný na kabaretní balábile, jež se odehrávalo. Dívka utíká před realitou do snového světa filmových kýčů, dovídáme se i její osud coby služky v cizí rodině, vše je však jaksi bezradné, nejasné, falešné. Nad hlavami se vznášející doba je pro Liberecké pouhou záminkou. Tak těžký námět nelze podle mne zlehčovat spontánní hravostí. Problematické bylo navíc i ahistorické využívání dobově zakotvených hudebních motivů (vedle citací z filmů 30. a 40. let např. i melodií let šedesátých).
“Klasická rusárna”, jak nazvali svou inscenaci známé Krylovovy, je přesným vystižením formy i žánru pražského Tyjátru. Kostýmovaná komedie jak ze sladkých dob filmových ruských pohádek oslovila dětské i dospělé diváky. Nepřekročila však stín sebe samé, stín jisté - řekněme - očekávatelnosti, tedy v mnoha směrech (hereckém, kostýmním, dějovém) popisného bavičství čerpajícího z ruských pohádkových motivů. Jak tento práh překročit nabídla až závěrečná píseň, kdy náhle všichni herci ožili, skotačili a tančili (jak) o život.
Vrcholem přehlídky pak byla úprava slavného dramatu Slečna Julie švédského dramatika Augustina Strindberga Rádobydivadlem Klapý hraná pod názvem O svatém Jánu hledej sobě vránu. Soustředěna na vztah ústředních postav byla inscenace dokladem soudobého, obsahově, herecky i scénicky přesně vedeného divadelního tvaru, jež by byl okrasou každé, i profesionální, scény. Nechci o inscenaci déle mluvit, doufám, že se s ní setkáme na dalších přehlídkách včetně Hronova, a tak jen krátce: málokdy se u nás vidí tak chápavá, oddaná “služba” autorovi, přitom nijak pietní či mdlá, ba naopak. Inscenace byla plná napětí, vrchovatě dramatického, a přitom nepřepjatého. To vše podtrhovala jednoduchá realistická scéna s hybnými stěnami (zde by se možná dalo jít ve výkladu ještě dál) a soustředěné herecké výkony v nejlepší tradici klasického činoherního herectví s příměsí stylizovaného expresionismu.
Noční pohybový kabaret Našeho divadla Brno byl příjemným zakončením dne. Inscenace již proběhla několika koly českého amatérského divadelního soutěžení, prý bez valné odezvy. Těžko říci, proč. Zřejmě je její tvar natolik proměnlivý, že záleží na rozpoložení herců, diváků, geniu loci místa i okamžiku. V Turnově Brněnští jednoduše řečeno zazářili. Scénka střídala scénku tak trochu ve stylu sklepovské Besídky, ne vždy se dostavila pointa, přesto bylo představení naprosto strhující s několika pravými perlami. Pro mne tou největší byla herečka ruského původu, jež se na jevišti automatickým textem mísícím češtinu s ruštinou zpovídala ze své minulosti i současných pocitů u nás. Ovšem i jiná čísla byla plná hravosti, fantazie, nadhledu, grotesky. Zkrátka paráda.
Neděle 30. ledna začínala inscenací pro nejmenší, Pohádkami z košíku pražského Tyjátru. Neumím příliš dětské divadlo, zaslechl jsem po představení výtky týkající se zapojování dětí do inscenačního dění, mně však právě toto potěšilo. Herci ve věku ještě školním uměli vyvolat dialog se svými diváky, vytáhli na jeviště i ty nejmenší děti, vše s naprostou pohodou, klidem. Děti ani sebe neztrapňovali, nezesměšňovali a vytvořili tak prostor pro hru. A tu hru zvládali. Takové představení bych pozval, být učitelem mateřských školek anebo prvních tříd ZŠ.
Závěr obstarala ambiciózní adaptace Poláčkova románu Bylo nás pět místního Turnovského divadelního studia A. Marek pod názvem Bylo nás 5+5. Úspěšně se již účastnila přehlídky školních inscenací českých gymnásií, kde zvítězila. Je svěží, je autentická, je svým způsobem odzbrojující, neb je založeno na románu věkově adekvátních hercích, kteří hrají s naprostým nasazením sebe. Hrají či spíše jevištně “zpřítomňují” své životní zkušenosti, svá poznání prvních lásek a nesmělých dotyků, vztahy i rozchody. Jednoduchá scéna sestávající jen z žebříku a pár prken dovolovala jim na jevišti být sami za sebe. Režisér právě tuto autentičnost vyzdvihl a Poláčkův text, hercům i divákům důvěrně známý z televizního zpracování, tak všichni mohli vzít za svůj, a přitom jej vnímat i z dostatečného odstupu, dovolujícího hravost, ironii, nadhled. Svěží inscenace, jež je však jen prvním krokem na divadelní cestě.
V porotě jsme pak měli úlohu složitou - komu dát deset malých modroušků? Nakonec jsme se rozhodli udělit po jednom každému souboru, vždy s přihlédnutím k nějakému konkrétnímu výkonu. Na Šrámkův Písek jsme doporučili Artikulátor Nejhodnějších medvídků a Bylo nás 5+5 Turnovského divadelního studia, do Kolína Dražbu Našeho divadla Brno a středisku ARTAMA k pozvání na adekvátní přehlídky O svatém Jánu hledej sobě ránu Rádobydivadla Klapý.
Byl to hezký festival, než jsem se však dostal k jeho zhodnocení, uběhlo hodně vody. Omlouvám se tedy za jistou povšechnost a možná i nepřesnost.
Vladimír Hulec

Související Ročníky přehlídek

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':