Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2004, č. 2, s. 10 - 13. Milan Schejbal.

Wintrův Rakovník ve znamení komedií

Je potěšením konstatovat, že letošní 28. Wintrův Rakovník – krajská přehlídka amatérských divadelních souborů s výběrem na národní přehlídku amatérského činoherního divadla FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč – rozhodně nezaostal za několika minulými ročníky. Naopak, v některých směrech je, dle mého názoru, dokonce překonal. A to i přes to, že byl, dá se říci, opravdu ve znamení komedií. Vždyť ze sedmi soutěžních představení byly čtyři předlohy ryze komediální (dokonce dvě od stejného autora Clauda Magniera) a dvě nesly znaky minimálně satirické. V čem však vidím znatelný kvalitativní posun je oblast samotné jevištní realizace, tj. nalezení adekvátního divadelního jazyka, úkol především pro inscenátory, zejména pro režii. Zatímco jsme na posledních dvou ročnících oceňovali zajímavou a náročnou dramaturgii všech zúčastněných souborů (až na výjimky) a byli daleko kritičtější ke konkrétnímu jevištnímu zpracování (samozřejmě také na výjimky), letos byly obě tyto divadelní disciplíny daleko vyrovnanější při zachování solidní kvality. Ani zde však není zdaleka vyhráno, jak bude z dalšího patrné.
Je nutné vyzdvihnout, že dramaturgické usilování souborů zúčastněných na letošním klání nadále pokračuje v nastoleném trendu posledních několika let, tj. v hledání neotřelých textů kvalitní světové i české dramatiky, které mají potenciál „promluvit“ k divákovi začátku 21. století a dokonce, je-li na to tvůrčí potenciál, ve vytvoření scénářů vlastních. Je pravda, že jsme se v tomto ročníku nesetkali s tolika původními textovými předlohami, jako například loni, ale kvantita v tomto případě ani náhodou neznamená kvalitu, a už vůbec není jediným měřítkem zdaru inscenace. Původní texty nelze vyrábět jako na běžícím pásu, musejí vzniknout z tvůrčí potřeby a nutnosti vyjádřit se ke světu kolem nás, jinak by se mohly lehce stát grafomanským škvárem. Přesto jsme se s jedním zdařilým původním textem setkali, byť úzce a neoddělitelně spojeným s celkovým autorským směřováním souboru, promítajícím se do všech inscenačních složek, včetně herecké. Mám na mysli Dividýlko Slaný a jejich 0,1 Meronu aneb Kšeft umírající matky češtiny, pod kterým je jako autor podepsán jakýsi Edgar A Lán Pole. Velký dramaturgický vklad hraničící s autorstvím lze vystopovat i v dalších dvou inscenacích. Divadelní spolek Tyl Rakovník se se ctí vyrovnal se zastaralou, mnohomluvnou a zbytečně vysvětlující dramatizací známé Twainovy novely Princ a chuďas a zásadními textovými úpravami ji přiblížil dnešnímu divadelnímu jazyku. Hra Bláznivá lokomotiva polského autora Stanislava Ignacyho Witkiewicze – Witkacyho patřila ve své době k velmi oblíbeným pro svoji metaforickou „modelovost světa“, který se řítí do záhuby. Tuto tezi naštěstí Divadýlko na dlani z Mladé Boleslavi neakceptovalo ve své adaptaci Šílená lokomotiva a vzalo si předlohu pouze jako inspirační zdroj pro své osobité groteskní divadelní vyjádření. S francouzským autorem Claudem Magnierem jsme se na letošní rakovnické přehlídce setkali hned dvakrát. V obou svých hrách – Věno slečny Laury (Divadelní spolek Tyl Říčany) a Oskar (Divadelní spolek Vojan Libice nad Cidlinou) – prokázal autor velký komediální talent, smysl pro situaci, komediální charaktery a nadsázku, tedy pro atributy, které proslavily nejslavnější francouzské komediografy v čele s Molièrem, Feydeauem či Labichem. Také s říčanským souborem Tyl jsme se setkali dvakrát. Podruhé to bylo s hrou kubánského autora žijícího ve Francii Eduardem Manetem Lady Strass, která osciluje mezi snem a realitou a spolu s nejednoznačnou symbolikou a některými rituálními postupy klade obrovské nároky na inscenátory, zvláště v našich historicko-společenských geografických podmínkách. Soutěžní sedmičku pak doplnila hra současné české autorky Viktorie Hradské Commedia finita, kterou jsme zhlédli v podání Divadelního souboru Královského města Slaného Slánská scéna a jež na pozadí života operní subrety Emy Destinové vypovídá především o českém národním charakteru. Již z tohoto výčtu titulů je patrná dramaturgická poučenost všech soutěžně vystupujících souborů, neboť ani jeden z nich si nezvolil takovou předlohu, se kterou by byl pak na jevišti boj naprosto marný.
Jak již bylo řečeno, více radosti než minulá léta přineslo samotné převedení kvalitních textových předloh na jeviště, chcete-li jejich jevištní interpretace, i když i v této oblasti byly evidentní rozdíly.
Commedia finita Viktorie Hradské, uvedená Slánskou scénou, nepatří na českých jevištích, zejména pak amatérských, k žádným novinkám. Její síla je především v tom, že ve výpovědích čtyř žen blízkých Emě Destinové autorka nemilosrdně demaskuje českou povahu, jejímiž charakteristickými rysy jsou na jedné straně vzhlížení a až nekritický obdiv ke slavným a úspěšným, a na straně druhé závist, pomluvy a výmluvy, které mají zastřít vlastní průměrnost a neschopnost. Vnitřním smyslem a motorem autorčiny hry je pak fakt, že je napsána pro jedinou herečku, která se nám má představit ve čtyřech různých hereckých charakterech. Tím, že režisér Slánské scény Tomáš Vott obsadil do jednotlivých partů čtyři různé herečky, jim v důsledku značně zkomplikoval situaci, neboť tyto byly nuceny v drtivé většině hrát pouze jednu, v danou chvíli „předepsanou“ polohu, jež se logicky záhy vyčerpala a stala se monotónní. Pouze představitelka komorné, Veronika Ježková, se dokázala této monotónnosti svým hereckým vyjádřením zbavit a nemyslím si, že to bylo pouze tím, že měla od autorky ulehčenou úlohu.
Režisér DS Tyl Říčany Karel Purkar přenesl na jeviště hru Lady Strass Eduarda Maneta. Textová předloha, evidentně inspirována novodobou historií Kuby, je jistě lákavá pro inscenátory díky své nejednoznačnosti, neustálým střídáním roviny snů a roviny tvrdé reality, symboliky a rituálů. Je však také, dle mého názoru, velmi náročná a ošemetná, neboť potřebuje na jevišti jasný a pro diváka srozumitelný scénický systém či -lapidárně řečeno - klíč, podle kterého bychom význam jednotlivých sekvencí vnímali. U takto komplikované hry nejde jen o to převyprávět základní příběh, ten je poměrně jasný, ale jde především o to, co chci dnes a tady jako inscenátor říci (a to nejen základním příběhem), tudíž přes konkrétní významy jednotlivých sekvencí vytvořit celkový smysl inscenace, tedy chcete-li, téma. A právě neujasněnost tohoto tématu vede u říčanských, dle mého názoru, k nedůslednému celkovému inscenačnímu tvaru. To má za následek, že se situace spíše ilustrují, i když kultivovaně a poučeně, a stávají se místy monotónní a nepřehledné (není vždy jasné, kdy např. Eliana na oba muže hraje „divadlo“ a kdy se jedná o realitu, či kdy si Manuel na Hanse pouze hraje a kdy je již více Hansem než Manuelem, aj.). Nepřehlédnutelnou devizou říčanské inscenace jsou herecké výkony všech tří protagonistů. Jitka Kulhanová, Petr Dušek a Jan Pospíšil se svých partů v rámci herecké tvorby zhostili na výbornou (osobně se domnívám, že výkon Petra Duška patřil k nejlepším v kontextu celé přehlídky) a jsem přesvědčen, že při důslednějším výkladu postav by výkony všech tří herců vyrostly ještě výš. Říčanští si hrou Lady Strass postavili laťku hodně vysoko, což je sympatické. Její přeskočení už, bohužel, tak elegantní nebylo.
Ve své druhé soutěžní inscenaci se DS Tyl Říčany představil situační komedií Věno slečny Laury C. Magniera, tedy žánrem, který je divácky vděčný a žádaný, ale po inscenační stránce rozhodně nepatří k nejjednodušším. Inscenace musí být režijně přesně temporytmicky vybudována, situace patřičně vyhroceny a v herecké stylové rovině je nutné najít ty nejvhodnější výrazové prostředky a použít je v důkladně nadávkované míře. To vše jako by bylo režisérkou Radanou Šimčíkovou do značné míry „naordinováno“, ale… Ne vždy důsledně naplněné herecké jevištní jednání (mnohdy se hrál více výsledek, než pro komedii tak důležitý proces jednání postav; ne vždy naplněné a herecky zdůvodněné významové pauzy; zbytečně posunky rozmělňovaná „sošnost“ rodiny Carlierových) spolu s chvilkovými ztrátami koncentrace hlavních protagonistů (nemám na mysli jen nešťastnou chybu s obrazem) způsobily, že vše, co bylo do té doby inscenačně vybudováno a připraveno k dalším peripetiím příběhu či k úderným pointám (např. facka Marie na konci první části vyzněla do ztracena), se náhle zhroutilo a muselo se začínat „z nuly“. Z herecky nadaného kolektivu nejvíce zaujali Miloš Kulhan jako Carlier, Pavlína Tůmová jako Geneviéva a především Hana Musilová v roli Marie. Třikrát škoda, neboť jsem měl možnost vidět tuto komedii na premiéře, kde vše fungovalo jako dobře seřízený stroj, a kdyby se říčanským podařilo soutěžní představení alespoň z velké části tak, jako na domovské scéně, nebylo by pochyb o dalším osudu této inscenace. Jenže ono kdyby… Divadlo je nevyzpytatelná a záhadná záležitost a výkyvy jednotlivých repríz, zvláště u komedií, bývají veliké.
Letošní „Wintrovky“ zahájil domácí soubor představením Princ a chuďas. Režisérka Alena Mutínská si byla velmi dobře vědoma, jakou že má před sebou textovou předlohu a uzpůsobila ji potřebám souboru, který disponuje velkým množstvím sympatických mladých herců, vybavených hudebně i pěvecky, a zvolila pro tento případ velmi účinný princip inscenování tzv. divadla na divadle. Přesto, že jsme narazili na několik problematických míst (postavy Halapartníka a Biřice, banální ukončení jinak velmi působivé postavy Bess; nedůsledné vedení příběhu pouze z jednoho úhlu pohledu, těch „chudých“, aj.), je inscenace rakovnických jednoznačně poučena divadlem, je vynalézavá, výtvarně čistá a situace jsou v zásadě přehledně vystavěny. Jednou z největších předností je pak radost ze hry všech zúčastněných, potěšení z toho „být spolu“, což se po rozpačitém začátku odrazilo i v reakcích hlediště. Z hlediska celkového ladění inscenace odborná porota právem doporučila inscenaci Princ a chuďas na národní přehlídku činoherního divadla pro děti Popelka Rakovník.
„Šílenou lokomotivou“ přijelo na festival Divadýlko na dlani z Mladé Boleslavi. Podkladem k hravému, tvořivému představení se stala Witkiewiczova hříčka o tom, jak náš svět vezou do záhuby dva šílení strojvůdci. Soubor specifickým, autorsky nezaměnitelným způsobem látku přetvořil v tom smyslu, že nejen na lokomotivě, ale v celé vlakové soupravě nacházíme samé šílence – hrdiny či antihrdiny naší doby (Hrabě Drácula; Mína, hraběnka z Barhelmu; postavy z Rychlých šípů apod.). Vznikl příjemný autorský kabaret, jehož největší devizou je v drtivé většině inteligentní a vkusný humor. Asi největším problémem je fakt, že charaktery či typy jednotlivých aktérů příběhu nejsou vždy vystavěny v přesné a jasné stylizaci tak, aby výsledný humorný efekt byl co nejkomplexnější a nejúčinnější (zejména u ženských postav). Rovněž jistá neukázněnost aktérů při rozvíjení momentálních nápadů jde místy na úkor účinných point. Celkově však lze říci, že mladoboleslavští mají skvěle nakročeno ke svébytné divadelní poetice. Zda budou tuto nastolenou cestu dále rozvíjet, záleží jen na nich.
Druhou hrou C. Magniéra, kterou jsme v Rakovníku zhlédli, byla komedie Oskar souboru Vojan z Libice nad Cidlinou, a viděli jsme ukázku tradičního interpretačního divadla v tom nejlepším slova smyslu. Režie Jaroslava Vondrušky vede inscenaci bezpečně v duchu zvoleného žánru situační a konverzační komedie, přesně staví situace (včetně point) a opírá se o velmi dobré herecké výkony hlavních představitelů. Především manželé Hlávkovi (v inscenaci manželé Barnierovi) vedou své postavy v přesné míře stylizace a nadsázky, důsledně pointují a ani jednou během soutěžního představení neopustili herecké mantinely jim vymezené. Většina herců dokazuje, že jsou v žánru komedie doma – hrají důsledně a vkusně proces, nikoli výsledek. Slabinou inscenace jsou pak zatím ještě nevyrovnané, byť slibné, výkony mladší části souboru, která ještě evidentně nemá jevištní zkušenost. Stará divadelní pravda říká, že udělat dobře komedii není žádná „sranda“. Libičtí dokázali, že to umějí. Oskara udělali dobře, vkusně a příjemně.
Dividýlko ze Slaného opět nezklamalo. Ba naopak! Tentokrát se představilo ryze autorskou inscenací – textem počínaje a jevištními výrazovými prostředky, včetně hereckých, konče: 0,1 kg Meronu aneb Kšeft umírající matky češtiny. Představení vévodí slovní humor v plné parádě. Specifické „hraní si“ se slovíčky a slovními spojeními a jejich významy a vynalézavé řazení nečekaných asociací odkazují až k poetismu či dadaismu, k Voskovcovi a Werichovi, Suchému a Šlitrovi či Vodňanskému a Skoumalovi. Dividýlko se může směle ve svých nejzdařilejších pasážích těmto velkým předchůdcům podívat do očí. Jednou z velkých předností inscenace jsou, dle mého názoru, pasáže politicko-satirického rázu, neurážející a přitom inteligentně reflektující naši současnost – např.: „…Do nejpočetnější třídy pak je řazen běžný občan, který ve styku s úřady – nese, bere, maže, peče a nakonec umře.“ Všichni interpreti působí na jevišti autenticky a svým herectvím jen povyšují vše výše řečené (včetně skvělé „pohádky“ Veroniky Ježkové či neodolatelného Olina K. Javoříka v pohybové etudě „Radar“). Je jen škoda, že s ubíhajícím časem kolísá divácká pozornost, neboť některé skeče se začínají svým obsahem podobat nebo již nemají takovou divadelní kvalitu jako v polovině první. Rovněž zdání racionálního zdůvodnění celého jakoby bláznivého jevištního konání v samotném konci inscenace, totiž, že šlo o skupinovou terapii (jak vyznělo v Rakovníku) se jeví naprosto zbytečným. V každém případě jsme byli svědky divadelního počinu a to nejen z hlediska oblasti tzv. autorského divadla. Pro odbornou porotu se inscenace Dividýlka stala jednoznačně vrcholem letošního Wintrova Rakovníka. Protože však, jak již bylo řečeno, je tato inscenace ve všech směrech ryze autorská, rozhodla se porota nenominovat ji na FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč, ale doporučit ji k výběru na národní přehlídku tzv. autorského divadla Šrámkův Písek.
28. Wintrův Rakovník je minulostí. Konal se ve dnech 25.3.- 27.3.2004, v tradičně přátelském prostředí, které dokáží vytvořit členové DS Tyl Rakovník. Patří jim za to (pokolikáté již?!) velký dík. Pro úplnost: odborná porota pracovala ve složení Kateřina Baranowská, Kateřina Fixová, Karel Semerád a Milan Schejbal.
Znovu opakuji, že je potěšením konstatovat, že letošní Wintrův Rakovník rozhodně nezaostal za ročníky minulými, ale že je naopak v některých směrech překonal. Myslím, že stoupající úroveň Wintrova Rakovníku je rovněž dána jeho výběrovostí. Ne každá inscenace, která se sem přihlásí, je nakonec, na rozdíl od některých jiných přehlídek, zařazena do soutěžního klání. Myslím, že pořadatelé dělají velmi dobře, když se jistým předvýběrem snaží docílit divadelně hodnotné podívané, neboť na přehlídce takovéhoto významu by se měly prezentovat pouze inscenace, které jsou obohacením a inspirací pro ostatní soubory a všechny zúčastněné.
Upřímně přeji souborům středočeského regionu radost z úspěchů, poučení a pokoru (nikoliv závist a zášť) z případných neúspěchů a hlavně – stále kvalitnější divadelní výsledky.
Milan Schejbal
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':