Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2004, č. 2, s. 14 - 16. Zajíc, Vladimír

DAČICKÉ KEJKLOVÁNÍ

Dačické kejklování probíhalo v roce 2004 od 4. do 7. března. Jeho lektoři byli: Marie Kotisová, Vladimír Zajíc, Pavlína Morávková a Milan Schejbal.O úspěšný průběh Jihočeské krajské přehlídky se zasloužili: tajemník lektorského sboru Jiří Anderle, průvodkyně kejklováním Lenka Korbelová, celý DS TYL Dačice, přičemž dění přes mobil koordinoval ze špitálu chief MěKS Dačice Ota Tesař napojen na hadičky, infuze, zdířky, monitory, injekce, to vše pod kyslíkovým stanem.
Festival otevřelo představení DEN, KDY UNESLI PAPEŽE od Divadla pro 111 z Českých Budějovic. Na motivy hry Joao Bethencourta jej připravil a režíroval Jaromír Hruška, a jak je jeho zvykem a výsostným znakem, vybavil dílo zásadním hudebním plánem, další dramatickou osobou podílející se na výpovědi. Prvních dvacet minut inscenace je skvěle vystavěno a herecká kreace Romana Maříka v roli Sama, únosce papeže, je úžasná. Ale dál ... dál zůstalo pouze u náznaku, jak jednou bude jeviště komunikovat s hledištěm. D pro 111 i režisér jsou si vědomi této skutečnosti (došlo k ní z provozních důvodů) a sami stávající útvar nazývají skicou. Do konfrontace vstupovali s tímto vědomím a nejspíše i pro poznatky a reakce, což jim snad seminář poskytl vrchovatě.
DS LANNOVKA České Budějovice – na motivy H.Ch. Andersena ŠATY ANEB ŠKATULE, ŠKATULE, HEJEBJETE SE. Pohádku si tato mladá generace vzala jako výchozí princip, přes který se pokusila pojmenovat špidlovský svět, jež nás obklopuje, dusí a zahlcuje. Ne, že by se jí nedařilo vystihnout průvodní, především negativní znaky současnosti, ale jejich úsilí se zastavilo u pojmenování, u popisu jevu, a nepokračovalo k metafoře či ke komunikaci obrazem. Mladí a určitě upřímně rozhorlení – ne však exhibující – se zaměřili na obecné, místo aby přes individuální došli k zobecnění, přičemž je evidentní, že jsou již připraveni na to, aby takovýto krok učinili. V tom nejlepším slova smyslu agitka, používající pohádkové motivy, však byla zahlcena nepodstatnými, někdy až opačnými znaky – především v kostýmní složce, a tak byl divadelní pokus pouze odhadnutelný. Možná však, že pro jejich vrstevníky je přímočaré slovní pojmenování soudobých jevů dostačující. Možná, že důležitější je fakt, že o nich vůbec mluví, než aby je divadelně, a tedy účinněji zobrazili, aby na diváky emotivněji zapůsobili. Jak tomu skutečně je, ukáže čas.
SDO Blatná – Jan Kraus NAHNILIČKO aneb Poněkud dojatý dryják. Známá fraška mapující společenské klima nedávné doby se pozvolna přesouvá na amatérskou půdu, nejspíše díky žánru prezentujícímu jisté typy a výrazné hlášky, na které publikum vděčně reaguje. Nutno upozornit, ať už má kdo k textu jakýkoli vztah, že nejde o pouhý pokus z individuální společenské pokleslosti učinit normu a prezentovat její výstřelky, ale že se text jistým typem šklebu pokouší pokleslosti postihnout, ukázat ve smíchu, a dokonce i v soucitu. Ovšem, jestliže soubor uchopí text pouze zvnějšku, to jest, že drsně komické prvky přesune z pozice prostředků do role cílů, pak se, přes všechnu snahu a herecké schopnosti a dovednosti, pohybuje v manéži TV NOVA, a ne divadla, potažmo amatérského divadla konaného z lásky, pro radost sobě i ostatním, pro možnost dotknut se svébytně světa kolem nás. Tyto řádky nejsou kritikou blatenských, spíše upozorněním na jev, který občas postihne mnohé soubory, když v zaujetí objeveným textem, se ženou ne zrovna správným směrem. Jsou upozorněním, že smíchová odezva z hlediště by byla mocnější a naplněnější, a to v reakci na divadlo, a ne na pouhé slovo autorovo. Divadlo jako jediné je totiž schopné všemi svými prostředky plasticky označit skutečnost včetně postojů. Nuže, pokud se vrátíme k SDO Blatná, tak důraz na označující (prostředky) místo na označované (cíle, postižení jevu) sráželo jejich usilování, a jak již podotknuto – i když pro mnohé to může být k neuvěření – opačný přístup by souboru poskytl silnější odezvu a nám silnější zážitek.
Prácheňská scéna Písek – J. Voskovec & J. Werich: NEBE NA ZEMI. Ambiciózní soubor, který ve městě a regionu má nejspíše své aplaudující publikum. V případě textu pánů V&W však došlo k zásadnímu rozporu mezi předlohou a výsledkem. Z důvodů neuvědomění si, jaký žánr mají v ruce, anebo z důvodů zpěvní nedostatečnosti (ale přece existuje divadelní zpěv!) písečtí na původní útvar rezignovali. Avšak, jestliže z žánru revue vykastrovali písně a ponechali osamělé verbální torzo, zůstaly jim pro ztvárnění příběhu pouhá slova, slova, slova, která v tomto případě neunesou ani možnost jevištně ztvárnit příběh, o postihnutí obsahu či dramatického oblouku téhož ani nemluvě. Jistě, v některých hrách známé dvojice má text parametry činoherní, např. Těžká Barbora, ale v Nebi na zemi je pouze jedním z řady výrazových prostředků, a ne nejsilnějším. Nebyl napsán pro činohru, nepočítalo se s tím, že příběh Jupitera by kdy měl stát osaměle. Tak se chybný dramaturgický zásah do textu stal základním kamenem úrazu, neboť písečtí herci neměli co hrát, neměli se oč opřít, motivace jednotlivých postav byly totálně oslabeny a mnozí nutně sáhli k odzkoušeným prvkům jevištního klišé, aby se tak zvaně na jevišti zachránili. V důsledku jsme tedy byli svědky jednotlivých špílců, někdy i dobře zrealizovaných, ale kde není oč opřít příběh, není ani příslovečný chlup na dlani.
ŠOS Prachatice – Jan Kraus PROTI VĚTRU (Nahniličko). O tomto textu byla řeč již výše a na počátku je nutno podotknout, že tentokrát jsme poskočili na úroveň, kde by se ponejvíce divadla vstupující do konfrontace krajské přehlídky měla vyskytovat, anebo přinejmenším častěji vyskytovat. Nuže, byli jsme (až na pár úseků v druhé části) svědky záměrně vystavěného znakového systému divadelního, který s prachatickými, včetně promyšleného hudebního plánu, zrealizoval Jaromír Hruška. Nutno říci, že pohyb divadelních znaků byl čistě a jasně strukturovaný v žánru frašky, a ony samy, včetně svých ozvěn a odrazů a zrcadlení, putovaly napříč inscenací od začátku do konce. Snad nejvíce uchvacovaly přesně ustavené znaky všednosti, které v závěru směřovaly k pochopení životní situace ústřední trojice, se kterou by nejspíše nikdo nechtěl jít na kávu ani do nádražního bufetu, ale u diváků si vynutila přinejmenším respekt, jak se s osudem života popasovala. V této inscenaci byl zanícený palec sice individuální bolestí postavy, ale v jasném zobecnění bylo zřejmé, že celá společnost je podebraná a hnisající. Díky režijní invenci a hereckým schopnostem jsme se od Krause, občas zbytečně dupajícího, přesunuli až k čapkovskému nahlížení mikrosvěta vztahů, neboť inscenace byla stavěna nad textem a vedle textu, aniž by přitom kdy přestala respektovat autora. Dokonce by se slušelo, aby v druhé polovině J. Hruška přestal tolik ctít slova J. Krause, neboť divadelně ho přesáhl, a vizuálně jsme jako diváci byli dál a mnohem zasvěcenější, než když jsme si museli počkat na doslovnost textovou. Tím je řečeno, že režie i herci v realizaci odkryli přednosti i slabiny textu Nahniličko. Všechny dramatické osoby důsledně prováděly své motivy, z nichž splétaly téma inscenace, komentovaly sebe ve světě a ve střetu se světem, a nalezneme zde několik přímo školních příkladů, jak se má vystavět gag. Zde mají účinnost divadelního panzerfaustu a některé jsou navíc elegantně prolongovány dále do děje, kde potom zapůsobí jak mina v naftovém poli (blondýna). Myslím si, že vůbec poprvé byly důsledně zrealizovány partnerské vztahy ústřední dvojice a jejich amantů, včetně hádek, jak uprostřed životního prostoru trojice, tak konečně srozumitelně za stodolou, zde na forbíně. Mnohé hlášky pro pouhé pobavení dostaly v tomto výkladu rozměr lidský a osudový – např. replika o nasypání slepicím, vystavěná herecky v situaci až běžel mráz po zádech a bránice současně chtěla explodovat smíchem. Úžasný nápad, že postava Třetí není muž, ale žena, možná dokonce matka Andyho, posunul text ho horních sfér divadelní atmosféry, kam ji spolu s ním donesl horkovzdušný balon Seňority. Neboť trochu podivná postava manželko-milenky byla rozdělena na manželku a milenku (ta druhá neřekne ani slovo, a přesto máte divadelní zážitek, že tu pusu vůbec nezavře), čímž postava Jorgeho konečně přestala být placatou figurkou. A nyní trochu šťovíku do zaslouženě navršené chvály. Jak bylo řečeno, inscenace je udělána tak, že v druhé půli často nepotřebuje dovysvětlení používající text, neboť provedení nám již vše umožnilo prožít. Proto např. spílání Jorgemu, vyhrožování témuž, co mu udělají náboje v hlavě, postelová scéna Balantinky s Andym, a jako med se táhnoucí dialog Andy a Boženy, v důsledku onu skvělou inscenaci i divácký zážitek oslabují. Nemluvě o konci, který má (kdyby se po akci s peřinou a Třetí už neřeklo ani slovo) výrazný a nevídaný náboj člověčího patosu!
DS Čelakovský Strakonice – David Drábek: JANA Z PARKU. Text se silným literárním nábojem a impulsy čerpajícími z mnoha sfér humanitního a historického odkazu. Převést zážitek z četby, z představ vyrůstajících uvnitř šedé kůry individuální osobnosti na jeviště není snadným úkolem, a i když jsem text viděl inscenovaný několikráte, nikdy nepřesáhl, nevyložil či nedostál předloze. Můj osobní názor je, že převést literární jazyk textu Jany do jazyka divadla je dost nesnadné, že interpretace vždy zůstane mnohé dlužna (popis nahradí obraznost; metaforičnost vykvete na úkor pouhé sdělnosti etc.) a že je spíše ke čtení než ke hraní. Nicméně mladé divadlo ze Strakonic, které už loni zaujalo podobnou výpovědí odkazující k dnešku - k tomu, v čem se pohybujeme, co víme, ale možná s tím faktem ani s vědomím, že víme, nic neděláme – se pokusilo ukázat, že nezanedbatelná část nové generace není polapena do sítě thymolinových úsměvů doporučovaných sto padesáti lékaři ze sta, ani banalit žlutých rybiček, ani ... vždyť si to umíte dosadit sami. Že jde o směřování a snahu hodnou řádu Impéria je zřejmé, ale stále ještě schází přemostění mezi potřebou chci říci, a dokázat, mít nástroje moci to říci. Mají sice nedostatky v hereckých prostředcích, ale jde o snadno a rychle odstranitelné návyky řečové, včetně řeči těla, tedy významové a parazitní gestiky. Mnozí již umí neříkat pouze text, ale i jeho obsah, včetně motivace a zhodnocení své situace jako postavy, ale zatím jsou či působí v situacích osamoceně. Závažnější výtka se týká režie, neboť základní aranžování, tedy náznak situace je zřejmý, ale její významové provedení v mizanscéně pokulhává. Možná jde o řemeslo, možná o vyložení, možná .... ale každopádně se lze těšit, že se opět setkáme.
DS Lužnice O.S. Bechyně – Emil Vachek: PEC. Konverzační fraška patřící do proudu legionářské tematiky. Kromě pobavení poskytuje ve zkratce rozdílné vnímání světa Evropanů a Asiatů, a ať se vám tohle rozlišení líbí nebo ne, naleznete ho i v ruské literatuře a neméně tak v pojmosloví ruské (carské, leninské i současné) politiky. Nepodotýkám to jen tak, ale protože onen rozdíl stojí nejen na počátku rodícího se vztahu mezi mužem a ženou, ale i v jeho průběhu a konci. Vzájemné nepochopení etiky, její naroubování na jinou mentalitu, vede pak ne k rozchodu, ten je jasný, ale k tomu, že Marfa, byť se jí dotklo cosi, co ji zajímalo a co ji v jejích očích činilo lepší, opět upadne do marasmu. Přes všechnu anekdotičnost a komediálnost je tento hořký podtón naštěstí od autora včleněn do textu tak, že bez tlačení na pilu vyzní. Nuže, bechyňští nalezli řešení – v herecké stylizaci i ve výkladu – jak si s fraškou poradit, a Petra Juriková má schopnosti hrdinku plasticky zobrazit, zrovna tak představitel Václava, avšak toho by režie neměla nechávat ve vzduchoprázdnu. Jenže, toto konstatování platí pouze pro první jednání. Všechna další pozvolna sklouzávala do nechtěné snahy co nejpomaleji zahrát divadlo. Jednak zde byl zápas s textem a s tím, kde kdo zrovna má být, jednak by byly nutné škrty v textu, jednak absentoval výklad Gríši. Přesto je dobře, že se bechyňští po čase opět zjevili ve světle halogenů krajské přehlídky, a nutno říci, že ošemetné meziaktové výstupy v dialogu s publikem jim vyšly bez trapností, ba vtipně.
Českokrumlovská scéna – Ivan Taller: KOMEDIE O CHYTROSTI. Dávné fraškovité výstupy známé jako farse, se v průběhů věků pozvolna spojovaly do uzavřených příběhů, a mnohé vklouzly do světa folklóru, odkud původně vzešly, anebo daly podnět ke vzniku pohádek. Divadelní text, o němž je řeč, dnes lidé většinou znají jako Werichovo vyprávění Tři sestry a prsten. Českokrumlovští se utkali s textem zdánlivě jednoduchým, ale právě proto zrádným, neboť snadno svádí k nijaké popisnosti a interpreti pak marně čekají, že se publikum bude smát aspoň verbálně provedeným anekdotám, ale ty v dnešních časech ke smíchu ani trochu nejsou, neboť v rovině literární nedosáhnou ani kanadského humoru. Ovšem, když se režisér Kryski a rožmberské uskupení rozhodli vrátit k počátkům žánru, k dravé a na nic si nehrající a nic zbytečně nevysvětlující farsi, která jim divadelně funguje v žánru jarmarečním včetně písní, tak učinili dobře. Zrovna tak si zaslouží pochvalu, že žánr udrželi, že se nedali svést k psychologizování. Zdánlivě starý, až vyčichlý humor najednou nebyl tím prvotním, ale důležité byly postavy, které se do podivných situací dostaly, neboť jedině díky jim jsme uvěřili čemukoli a mohli se radovat z odstupu, nebo se identifikovat, když se nás cokoli dotklo v rovině osobního zážitku. Jistě, tři příběhy měly rozličnou úroveň (např. když se první anekdota ve svém vyznění spolehla na slovo, tak kolabovala). Nejsilnější byla umrlecká stóry Tomáše a Uršuly, do které Roman Mařík, bývalý frontman prachatické ŠOS vnesl svůj nezaměnitelný humor včetně schopnosti vystavět postavu přinejmenším v sedmi rozměrech. A to je skutečně hodné pozornosti, takže už není co více dodat.
DS J.K. TYL při JČE, a.s., České Budějovice – Claude Magnier SEDM ŽEN NA KRKU aneb Mírně erotická fraška. Původní text Věno slečny Laury byl kdysi upraven a přejmenován J. Šmídem, hercem Jihočeského divadla, ale nutno říci, že úpravy nebyly zrovna nejšťastnější. Eliminace motivů hlavních ženských postav ubrala dámské šatně jednak možnost „zahrát si“, ale především na zahraném sdělit, oč jde, má jít. Přesto text budějovické mnohokrát podržel, a díky jednotlivým výkonům, především pánů, došlo ke správnému vyznění, a tím i odpovídající smíchové reakci. Překvapením zcela nečekaným bylo, že dcera Laura (dobře zahraná) nebyla úplně blbá po matce, ale velmi chytrá mladá dívka, takže je s podivem, proč si ji Robert nevzal. Překvapením zcela výborným byla představitelka Matyldy, která poprvé stála na prknech, ale její výkon byl plný a šťavnatý, a to i přesto, že jí škrty v textu ubraly 50 procent příležitosti zahrát, oč postavě jde a co dokáže.
Tolik tedy o maratónu 9 inscenací během 62 hodin, včetně porad lektorů, rozborů na seminářích, jídla, pití a takového zcela zanedbatelného faktu jako je spánek. Jinak, jako vždy předtím, byl průběh DAČICKÉH KEJKLOVÁNÍ hutný a zajímavý, a poděkování patří též hoteliérovi „U koníčka“, který lektory po ránu dával dohromady, aby už v devět hodin dokázali usledovat umění.
Vladimír Zajíc
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':