Texty: AS 2000, č. 4. Lenka Lázňovská, rozhovor

OCHOTNIČINA JE PROSTĚ ROZJETÝ VLAK, říká ing.Dušan Zakopal

Přehled divadelních rolí Dušana Zakopala by byl hodně dlouhý. Hrál ve všech slavných inscenacích divadélka Hrušov Hrušovských chemických závodů Dukla Ostrava-Hrušov, které na sklonku šedesátých a na počátku sedmdesátých let patřilo ke špičce českého amatérského divadla. V osobitém výkladu a ve znamenitém provedení, v němž zvláště vyniklo herecké mistrovství Miroslava Etzlera, uvedlo Smočkovo Bludiště a Podivné odpoledne dr.Zvonka Burkeho, Boltova Člověka pro všechny časy, také Klicperu, Brechta, Daňka. Z rolí D. Zakopala vzpomeňme na učitele Pěnkavu v Tylově Tvrdohlavé ženě, Vrátného ve Smočkově Bludišti, Cromwella v Boltovi. Po rozpadu souboru v Hrušově přešel do Vítkovického Impulsu, kde začal rovněž režírovat. Když díky svým pracovním povinnostem měl méně času na divadlo, pomáhal mu jako funkcionář. Dnes se snaží skloubit nejen obě tyto role (je také místopředsedou SČDO). Také porotuje, vede semináře, učí herectví. Rozhovor o tom, co bylo, je, o životě s divadlem, se zrodil na letošní Divadelní Třebíči.

Dušana Zakopala každý spojuje s Ostravou. S překvapením jsem se dočetla, že jste za studentských let hrával také v Tatře Smíchov. Přitom nejste ani rodilý Ostravák, ani původem Pražák...
Já jsem takový pomíšenec. Narodil jsem se v Olomouci, tam jsme však nežili, nějakou dobu jsme bydleli ve Zlíně, tož su Valach, stařenku a stařečka jsem měl v Němčicích na Hané, tož su Hanák, pět let jsem studoval v Praze a stal se ze mě trochu Pražák. Do Ostravy jsem šel za živobytím po škole. Pravda, původně jsem si myslel, že tam budu jenom chvilku, naučím se hromadnou dopravu a půjdu do Zlína. Z chvilky se stal celý život. Moje maminka teď bydlí v Holešově, na Moravě jsem prostě doma všude.
Tatra Smíchov určitě nebyla Vaše první divadelní štace...
Všude jsem hrál divadlo. Poprvé u nás na dědině v Želechovicích. Hráli jsme Klicperův Divotvorný klobouk, mně připadl student Strnad. Můj otec velmi dbal, abych chodil upravený, ale kvůli této roli mi dovolil, že si mohu nechat narůst dlouhé vlasy. Měl jsem „háro“ a ještě nakudrlinkované. Moje cesta k divadlu nebyla vůbec jednoduchá. Slečna učitelka na obecné škole hrávala s dětmi loutkové divadlo. Brala však jen hodné děti a já jsem se tam nikdy nedostal. Až později, když dělala tzv. velké divadlo a děti hrály dospělé role. Pamatuji se na Jirkův velký vynález. Hrál jsem tatínka svému spolužákovi. Cvičil jsem se šlemi, děti se chechtaly a já jsem byl k neudržení. Pak jsem hrál ve Svitu ve Zlíně a odtud se katapultoval do Prahy. Řekl jsem si sice, že první je škola, ale bez divadla jsem vydržel půl semestru a něco. Když jsem viděl, že mi to ve škole jde, začal jsem hledat soubor. Díky Dalimilu Klapkovi a Frantovi Bršlicovi jsem skončil v Tatrovce. To byla moje divadelní učednická léta, tovaryšská jsem si odbyl v Ostravě-Hrušově, kde jsem měl to štěstí, že jsem devět let byl partnerem Mirkovi Etzlerovi a on mně. Na první inscenaci v Ostravě si moc nepamatuji, bylo to něco o Janu Nepomuckém. Vím jen, že jsem měl na sobě trikot a lýtka vycpaná pilinami, které se sypaly. Mistrovskou školu mi dal režisér Alois Muller, Peter Scherhaufer a nezapomenutelný Zdeněk Kokta. Společně s pražským režisérem Honzou Vojtíškem je to pětice mých patronů. Jejich fotografie visí v mé pracovně, dívají se na mě a říkají: Ty to tady vedeš.
Dušane, jak se z člověka stane ochotník?
Jožka Svoboda říkával, že to člověk musí mít v genech. Když si zrekapituluji svůj život, musím mu dát za pravdu. Moje maminka už jako svobodná hrávala loutkové divadlo. V Želechovicích vodila a mluvila Kašpárka. Asi jako čtyřletý jsem do divadla chodíval se svým čtyřletým bratříčkem. Pak přijde paní učitelka, dá vám prostor a jedete. Pavel Dostál říká, že ochotnící jsou krásní šílenci. Musí mít v sobě posedlost, zaujatost, musí být prostě „praštění kulisou“.
Byl jste spoluhráčem legendy českého amatérského divadla Miroslava Etzlera. Proč myslíte, že se právě on stal legendou? Co na něm bylo zajímavé?
Myslím, že to v prvé řadě byla jeho neustálá touha se vzdělávat a zdokonalovat. Měl široký rozhled, znal činohru i operu. To se zúročilo v práci dramaturga. Jako herec měl v sobě jakési fluidum. Vybíral si intelektuálské role, to byla jeho parketa. Pro mě je nezapomenutelný např. jako učitel ve Veselohře na mostě. Hrál v Boltově hře Člověk pro každé počasí, v Daňkově Dva na koni, jeden na oslu. V Daňkovi ztvárnil roli Hřbeta, tedy figuru, která mu naturelem moc neseděla, ale i v ní byl vynikající. Jeho syn Mirek je mu velmi podobný, ale zdaleka nedosahuje takové cizelérské drobnokresby jako jeho otec.
Dá se od takového spoluhráče něco naučit?
Musí to zanechat stopu. Navzájem se posloucháte, provokujete jeden druhého. Nahlédnete si tzv. do karet. Např. Mirek nesnášel na jevišti fyzické násilí. Vím, když jsem ho párkrát mordoval, jak mu to bylo nemilé. Museli jsme to však spolu zvládnout. Celá pětice lidí, které jsem jmenoval jako své patrony, byla nesmírně pracovitá. P. Scherhaufer řekl, že člověk musí natankovat na tisíc, byť použije jen sto. Zdeněk Kokta chodil na všechno pečlivě připraven. Honza Vojtíšek byl ve své době nevídanou režisérskou osobností. Tomuto přístupu se dá naučit.
Takže když jste v 80.letech začal v Impulsu režírovat, tak jste mnoho z toho mohl použít...
V každém případě. Byť např. Scherhaufer byl mladší než já, jeho zarputilost byla inspirující.
Máte nějaké divadelní vzdělání?
Absolvoval jsem první režisérskou školu SČDO, kterou vedli Zdeněk Kokta a Josef Svoboda. Absolvoval jsem Sluhou dvou pánů a pěkně jsem si to zkomplikoval. Jednoduché věci mě nebaví.
Byl jste členem tří výrazných souborů, z toho dva působily na severní Moravě. Hrušov i Impuls patřily ke špičce českého amatérského divadla. Byly zde i další silné soubory. Za všechny jmenuji Studio Divadla O.Stibora v Olomouci, zvláště v éře Dostál-Pogoda. To všechno je minulost a severní Morava už dávno neudává tón. Je to v tom, že chybějí osobnosti?
Také, ale není to pouze tento důvod. Jmenovala jste tři soubory, které byly podobně jako např. brněnští Skřivani založeny na klasickém ochotnickém realismu, pokud jde o herectví, a na interpretační metodě, pokud jde o přístup. Pak přišla éra tzv. autorského divadla a na severní Moravě žádný takový výrazný soubor nebyl. Snad zmiňované Studio z Olomouce, ale to brzy skončilo. Ostatně, dědictvím Pavla Dostála je dnes přerovský Dostavník. Tehdy se severní Morava pomalu vytrácela. Dnes začíná sympatické období, kdy se objevují středoškolská studentská divadla. Ta, co přežijí školu, jsou naše budoucnost. Nevěřím volnému náboru z ulice.
Jste dopravní inženýr se smyslem pro přesnost a řád. Myslíte si, že je současný systém přehlídek vyhovující?
Kladete mi strašně těžkou otázku. Já odchovancem starého systému,tj. někdejší kategorizace. Vím, jak to fungovalo, nechtěl bych však být poplatný starým časům. Podle mého názoru přehlídkám soutěžního charakteru chybějí předkola na úrovni okresů. Jistou nadějí pro amatérské divadlo jsou kraje-regiony. Už vidím podhejtmana pro kulturu, jak na koni objíždí soubory. Nevolám po mezikrajových přehlídkách, byť měly důležitou funkci síta. V amatérském divadle je to jako v naší fotbalové lize - Sparta, Slávie, pak hromada hnoje, pak Teplice a zase nic. Pracuji v porotách a vím, jak se těžko hodnotí začátečnický soubor. Často se pak dějí věci. Požaduje se, aby se zohlednilo, že vstávali ráno ve čtyři, že inscenaci dělali jako amatéři. Mělo by se prý přihlédnout k tomu, že jde o školní soubor a vzal si těžkou hru. Do hodnocení se tlačí nějaké sociálně společenské faktory. Mám na to prostou odpověď: „hodnotí se jediná věc, a tou je artefakt divadelního díla“. Také není důležité, zda malíř namaloval obraz za 14 dnů nebo za 14 let. Kdysi fungovaly resortní přehlídky, teď se objevuje mnoho přehlídek tzv. nesoutěžních. Nechápu to , já osobně jsem soutěživý typ. Na jedné straně nejsou peníze, ale na tyto akce jsou. Např. v Ostravě nejsme schopni uspořádat regionální přehlídku, přitom nesoutěžní Maják se koná.
V čem je problém? Není to třeba tak, že mnohé soubory o soutěžní, tj. postupové přehlídky nestojí?
Tyto přehlídky jsou náplní činnosti především kulturních zařízení. Těm jde o to, aby se mohla pochlubit nějakou činností. Pokud na to dostanou nějaký grant, ani je mnohdy nezajímá, zda někdo přijde. A my ochotníci se jim do toho nepleteme, přitom jde o nás. Jsme strašně pohodlní na to, abychom se dali dohromady a jasně řekli, co chceme.
Opravdu si myslíte, že ochotníci nejsou pány ve své vlastní zahradě?
Myslím si, že amatéři mají malou potřebu sdružování. Vyšel sice zákon o občanských sdruženích, když jsem před pár lety na Divadelní Třebíči dělal takovou sondu, jak fungují soubory, ukázala, že mnoho souborů si našlo cestičky, jak fungovat při různých besedách, kulturních domech apod. Oni prostě nepotřebují zakládat občanská sdružení.
Tak však od nikoho např. nedostanou grant a nemohou stát na vlastních nohách...
Oni to nepotřebují. Jsou spokojeni, nemusejí se o nic starat. Dvakrát týdne mohou zdarma zkoušet, jednou měsíčně hrát. Na co grant.
Je to jenom pohodlnost nebo spíše jde o problém postkomunistického období?
Já se moc nepamatuji, jak to fungovalo kdysi. U nás na dědině byl soubor sokolský, orelský, když hasiči potřebovali nějakou korunu, dali dohromady nějakou ptákovinu. Pravda je, že od skutečného sdružování nás socialismus odvedl. Vždycky to za nás někdo zařídil.
Takže to chce čas?
To trvat dlouho. Víte, byl jsem na přehlídce jednoaktovek v České Třebové. Hrála se tam hra, v níž se říká, že se ještě nemáme tak zle, abychom hráli o tom, jak je nám dobře. To je asi ono. V roce 1991 jsme další vývoj viděli černě, co si budeme nalhávat. Těžko by někdo tehdy předvídal, že např. soubory na venkově na tom budou líp než soubory ve městech. Prostě, my ochotníci na tom nejsme tak zle, abychom museli hledat nové cestičky. A za deset let se těch pohodlných našlo. Z ochotnické branže také odešla řada schopných lidí, ať už do politiky nebo do podnikání. Z generačního hlediska znamenal listopad 1989 těžkou ztrátu krve. Chvíli to bude trvat než se zacelí. Vím z našeho souboru, jak jsou lidé pracovně vytíženi, jak obtížně hledají čas na divadlo. O fungující občanské sdružení se také někdo musí starat. To je další čas navíc. Ani to nejsou nezadbatelné argumenty, vysvětlující, proč řada souborů hledá jinou formu existence než je občanské sdružení.
Mluvíte o vlastním souboru, takže jste se nespokojil pouze s divadlem jednoho herce...
Někdejší soubor Aureko spolu se zbytkem Impulsu a torzem Divadla na žíněnkách se daly dohromady a založily soubor Aureko II. Stal jsem se jeho předsedou. Když se potřeboval napsat grant, musel to někdo vzít na sebe. Aureko II. se zaměřuje na autorskou polohu. Monology jsem samozřejmě neopustil. Právě jsem vyhrál národní přehlídku monologů a dialogů s Divadelníkem. Divadlo mně moc zachutnalo a nevím, zda budu mít chuť např. dále porotovat. Víte jaký prostor se mi v seniorském věku otevírá? Mám v hlavě řadu divadelních projektů. Ale kde vzít v důchodu na všechno čas, to je můj problém.
Podařilo se Vám posedlost divadlem předat svým dětem?
Všechny tři děti divadlo hrály, ale nikdo u něj nezůstal. Teď se mohu těšit, že se k němu přihlásí některé ze sedmi vnoučat. Zatím na nich pracuji alespoň tím, že je vodím do divadla. Když jsem režíroval pohádku Královna Koloběžka první, zapojil jsem i vnuka. Ukázal se jako nezvládnutelný element a dospělí z toho byli mrtví. Teď se mě neustále ptá, kdy už zase budeme hrát divadlo.Tak přemýšlím o divadelním projektu pro dědu a jeho vnuka. Lépe mně jde předávání divadla cizím. Učím herectví na lidové konzervatoři a někteří z mých žáků se dostali na divadelní školy.
Když se ohlédnete zpátky, co vám amatérské divadlo dalo a co vzalo?
Trvalo mi hodně let než jsem pochopil, že kouzlo divadla je v tom, že nesete vlastní kůži na trh a nemůžete se za nikoho schovávat. Je krásné, když děcka od Mirka Pokorného z Lysé to vědí už teď a nemusejí čekat, až jim bude padesát. Chtěl bych se dožít hodně let, abych viděl, kam to směřuje. Když kdysi Petr Lébl přišel s Groteskou, všichni z Impulsu jsme říkali, co to má být. Pouze režisér Muller okamžitě poznal talent. Lébl mě vyprovokoval k tomu, že jsem si Vonneguta přečetl a pak jsem okamžitě viděl, že je Petr génius. Byl jsem jeden jediný, a to jsem netušil, jak obrovskou díru v českém divadle udělá. Totéž Pitinský, pamatuji se na jeho Matku. Takových věcí bych se chtěl ještě dožít. Co když je třeba Luboš Fleischman druhý Lébl. Divadlo mi dalo také všechny kamarády. Ochotničina je prostě rozjetý vlak. A co mi divadlo vzalo? Málo času mi zbylo na rodinu. Byť jsem od nich nikdy žádnou výtku neslyšel, vím, že jim něco dlužím.
Děkuji za rozhovor.

Připravila Lenka Lázňovská