Databáze českého amatérského divadla

Texty: Kanada, Vancouver, Divadlo za rohem, České krajanské divadlo na západním pobřeží Kanady. Divadelní revue 2005

České krajanské divadlo na západním pobřeží Kanady
Josef P. Skála

České ochotnické divadlo v Kanadě prochází v současné době nelehkým obdobím generační výměny a adaptace na změněné podmínky své práce a své další existence. Přál bych si, aby tyto mé úvahy a vzpomínky alespoň částečně napomohly k překonání současné situace připomenutím nemalých úspěchů minulých desetiletí a snad i přispěly ke stimulaci zájmu domácích divadelních odborníků a krajanské divácké obce. Budoucnost krajanského divadla je nesmírně důležitá pro náš exil. Tak důležitá, že bych si dokonce dovolil parafrázovat oblíbenou lidovou písničku “když se to divadlo ztratí, potom už nebude nic...”!
Je asi zbytečné zdůrazňovat, že význam divadla pro široké vrstvy české společnosti nemá prakticky obdobu v jiných evropských i mimoevropských kulturách. Bohatá dokumentace dokazuje, že divadlo hrálo mimořádnou úlohu v národním obrození i v obdobích totalitních režimů a nyní se ukazuje, že právě v divadle hledají Češi identitu v rámci globální desorientace. Není tedy překvapením, že divadlo rovněž zaujalo stmelovací roli v krajanském životě našich vystěhovalců v Severní Americe. Nepřekvapuje ani, že se mezi českými a slovenskými exulanty, kteří odešli z vlasti po “bratrské” okupaci v srpnu 1968, vyskytlo dostatek vzdělaných a zkušených jednotlivců, kteří v sobě nalezli i za nesmírně obtížných podmínek začátků své nové existence dostatek nadšení a energie k provozování amatérského krajanského divadla. A to dokonce divadla, které svým repertoárem a kvalitou svých inscenací postupně přerostlo očekávaný rámec průměrného ochotnického souboru. Krajanské divadlo v Kanadě (specificky Divadlo Za rohem v západokanadském Vancouveru, ve kterém již více než čtvrtstoletí pracuji, a torontské Nové divadlo, s jehož prací jsem rovněž obeznámen) lze tedy oprávněně považovat za součást celkové české divadelní kultury.
V dobách totalitního režimu česká divadelní tvorba v zahraničí umožnila inscenovat v originále práce doma žijících disidentských dramatiků a tím jim v překladech mnohdy otevřela cestu na zahraniční jeviště. Od sametové revoluce v roce 1989 krajanská inscenační činnost nabízí současným českým hrám poněkud jiný a snad globálnější interpretační přístup, a tak domácím dramatikům, a v některých případech rovněž domácím hercům, poskytuje možnost si svou uměleckou tvorbu ověřit před diváky s poněkud odlišnými nároky; před diváky, kteří na rozdíl od domácího publika byli vystaveni do různé míry a po různě dlouhou dobu i vlivům jiných světových divadelních kultur.
V tomto článku bych se chtěl pokusit na příkladu historie vancouverského Divadla Za rohem nalézt některé obecné rysy úspěchů i problémů české krajanské divadelní tvorby.
Vancouverské české divadlo
Práce Divadla Za rohem ve Vancouveru si rozhodně zaslouží pozornosti českých divadelních kruhů. Čtyři desítky celovečerních divadelních inscenací, deset večerů poezie a hudby, tři autorské kabarety, tři představení dětského souboru, dvě inscenace hostů a jeden kostýmovaný ples v divadle. Od středověké trhové hry, českých adaptací Goldoniho a MoliŹra, od Jiráska a Klicpery, přes Čapky, V W J a Vlastu Buriana až k Havlovi, Kohoutovi, Klímovi, Koenigsmarkovi, Vostrému, Procházkovi a Goldflamovi. Dvacet osm let kontinuální činnosti je v naší uspěchané době dvouminutových hamburgerů, rychle se střídajících vlád a patnáctiminutového rozsahu pozornosti už úctyhodný věk! Víc než padesátka inscenací, sto dvacet představení, více než šestnácttisíckrát někdo usedl do hlediště. A více než stodvacetkrát stála v zákulisí skupinka nadšenců a překonávala rozechvění a trému, i když předtím věnovala měsíce volného času pečlivé přípravě. Podle archivu se více než sto osmdesát krajanů vystřídalo v zákulisí divadla, které je jedno z nejdéle hrajících divadelních souborů ve Vancouveru, i když mluví jazykem na pobřeží Tichého oceánu tolik neobvyklým.
Jak české divadlo ve Vancouveru začínalo
Začátky české divadelní skupiny ve Vancouveru, skoro dvoumilionové metropoli na pacifickém pobřeží a největším městě nejzápadnější kanadské provincie Britská Kolumbie, jsou nepřímo spojeny s dvěma známými jmény českých divadelníků. Otto Lowy a Jára Kohout se nacházeli na opačných pólech spektra divadelního umění. První z nich, nestor seriózní divadelní tvorby ve Vancouveru, ovlivnil vznik českého divadla zcela nevědomky. Otto Lowy odešel z Prahy do Anglie v roce 1938 a tím jako skoro jediný z rodiny přežil holocaust. Když po válce nenašel už v Praze nikoho z příbuzných, emigroval do Kanady a od padesátých let se ve Vancouveru úspěšně věnoval profesionálnímu divadlu. Hrál, režíroval a učil. Později proslul svými pravidelnými pořady “Transcontinental” na celoplošném kanadském rádiu CBC, které věnoval evropské a do značné míry i české hudbě. Na jaře 1978 se do jeho kurzu jevištního herectví pro dospělé náhle zapsalo tolik Čechů, že mohl prakticky vyučovat v češtině. V jeho kurzu se tedy dotvářelo jakési podhoubí skupiny českých milovníků divadla, kteří už od roku 1976 začali sondovat možnost hrát ve Vancouveru české divadlo a kteří v červenci 1977 založili tzv. Český Divadelní klub. V další činnosti Klubu sehrál, rovněž zcela neúmyslně, podpůrnou roli legendární český bavič Jára Kohout, žijící od padesátých let v New Yorku. Ten se totiž zastavil ve Vancouveru koncem dubna 1977 cestou do Los Angeles a 30. večer vystoupil ve Flamingo kabaretu s několika monology a písničkami. Jeho vystoupení narychlo zorganizovala Jarmila Smékalová, jeho hostitelka, která před emigrací pracovala v pražském Vinohradském divadle a která měla na starosti kulturní záležitosti vancouverské odbočky Českého a Slovenského sdružení. V programu pomohla se zpěvem Jana Plattigová, na piano hrál Ben Váně a poprvé na scéně stepoval asi desetiletý David Nykl (ten pak ve vancouverském Divadle Za rohem vystoupil ještě několikrát, vystudoval herectví na univerzitě a od devadesátých let pracuje jako profesionál jak v Praze, tak ve Vancouveru). Kabaretní večer byl překvapivě hojně navštíven a spokojený Jára Kohout nabídl, že by na podzim přijel zahrát do Vancouveru známou hudební komedii Na tý louce zelený, pokud by ovšem místní krajané inscenaci předem obsadili a nastudovali. Hrstka nadšenců z Divadelního klubu pod vedením Jarmily Smékalové a Libuše Netrvalové (před rokem 48 elévky v plzeňském divadle) se pustila do práce a 4. listopadu 1977 naplnilo asi 300 českých a slovenských krajanů vypůjčené divadlo Metro, aby nadšeně aplaudovalo nejen komediantství Járy Kohouta, ale hlavně svým krajanům, z jejichž úst se poprvé na západokanadském jevišti řinula jadrná čeština. Význam tohoto představení nespočíval v jeho poněkud pokulhávající (či spíše “poskakující” - s přihlédnutím k hlavnímu představiteli) kvalitě, ale v prostém faktu, že čeští a slovenští exulanti, zavalení každodenní dřinou a starostmi o přežití v cizí zemi, v cizím jazyku a kultuře, mohli najednou strávit večer mezi svými, se svým jazykem, s důvěrně známým humorem a melodiemi.
Divácky úspěšná veselohra s hostujícím Járou Kohoutem ovšem neznamenala ještě skutečný začátek pravidelné a samostatné činnosti české divadelní skupiny. Taková možnost byla v roce 1978 naznačena uspořádáním dvou večerů poezie, jednoho z nich ve společné produkci s vancouverskou odbočkou Českého a Slovenského sdružení v Kanadě. To, jako jediná kanadskou vládou uznávaná a aktivní politická organizace československých exulantů samozřejmě podporovalo vznik a práci krajanského divadla. V té době již několikaletá práce Nového divadla v Torontě jednoznačně potvrzovala význam krajanského divadla v životě tamní početnější krajanské obce. Torontské divadlo ovšem navazovalo na desítky let sporadického krajanského divadla v jižním Ontariu, kde se Češi a Slováci ve větším počtu usazovali již od přelomu 19. a 20. století.
V sedmdesátých a začátkem osmdesátých let podporovala kanadská federální vláda politiku tzv. kulturní mozaiky a tedy i multikulturální divadlo. Za vládní podpory se každoročně začal pořádat ve Vancouveru festival cizojazyčného divadla (tato finanční podpora, a tím i festival zanedlouho ovšem zanikly). Čeští divadelní nadšenci se tedy v roce 1978 rozhodli využít této příležitosti (bezplatný pronájem divadla) a začali připravovat další inscenaci. Nikoho nepřekvapí, že rozhodnutí většiny padlo na Jiráskovu Lucernu, základ repertoáru každého českého ochotnického souboru. Po delším váhání jsem se rozhodl hru nastudovat, ovšem v poněkud netradičním pojetí. Ke klasicky nazkoušené lidové báchorce jsem připsal pár kratších proscéniových dialogů dvou moderně pojatých vodníků, které jsem odehrál se svým slovenským přítelem a absolventem bratislavské divadelní fakulty Peterem Bugárem (v divadle dodnes pracuje). V nich jsme ironizovali nejedlovsko-normalizační zneužívání klasiků. Využil jsem tak poprvé na divadelních prknech své nově nabyté svobody projevu. Část diváků to přijala s nadšením, část návštěvníků se proti politizaci klasické hry ohradila a od jedné rozhořčené milovnice Jiráska jsem za to posléze dokonce obdržel facku. Zmiňuji se o tom pouze proto, že ono bezprostřední gesto bylo předzvěstí pozdějších vlivů rozdílného politického přesvědčení na výběr repertoáru divadla. Představení Lucerny bylo nicméně úspěšné jak divácky, což umožnilo skupině ušetřit si z vybraného vstupného na další produkce, tak i umělecky. Soubor nabýval nezbytných jevištních zkušeností a úroveň pak rostla od představení k představení. Následovaly hry Voskovce a Wericha, Čapka, Kundery, Havla. V roce 1980 se skupina pojmenovala Divadlo Za rohem a i právně formalizovala svou existenci.
Organizační aspekty
Divadlo Za rohem je nevýdělečná, nezávislá a dobrovolná organizace, registrovaná v kanadské provincii Britské Kolumbie. Členství je bezpříspěvkové a otevřené každému, kdo má zájem o české a slovenské divadlo. Tradičně se počet členů pohybuje mezi 30 a 50, z nichž necelá polovina je kontinuálně zapojena do činnosti. Na práci divadla se od roku 1977 podílelo asi 185 krajanů (a jeden nadšený Kanaďan, Glen Wilson, který se kvůli tomu naučil česky). Část současných členů pracuje v divadle po celou dobu jeho existence. Složení skupiny je velice různorodé, jak po stránce vzdělání tak po stránce zaměstnání. Divadlem se však žádný člen skupiny v Kanadě nikdy neživil, i když někteří divadlo vystudovali a někteří se jím intenzivně a dlouhodobě zabývali. Já jsem sice dlouhá léta dělal profesionální divadlo v angličtině a intenzivně pracoval pro CBC rádio, ale mou hlavní profesí byla akademická medicína. I známý český herec Pavel Kříž (pozdější člen činohry pražského Národního divadla), který byl asi šest let aktivním členem skupiny, se ve Vancouveru živil ošetřovatelskou prací v nemocnici. Na práci souboru se podíleli a i nadále podílejí občané českého i slovenského původu a rozdělení republik v roce 1993 se ve složení souboru neobrazilo.
Hlavním rozhodujícím orgánem Divadla Za rohem je výroční schůze všech členů, která se koná jednou ročně. Na ní se podávají zprávy o minulé činnosti, přijímají finanční vyúčtování, volí nový výbor a rozhoduje činnost na další rok. V mezidobí je Divadlo Za rohem vedeno pětičleným výborem, každoročně nově voleným. Snaha vytvořit nevolenou dramaturgickou skupinu, která by zajistila kontinuitu repertoárového výběru a kvalitu koncepčního přístupu k jednotlivým inscenacím, zatím bohužel selhala. Divadlo rovněž formálně nemá uměleckého šéfa, i když tuto funkci de facto v některých obdobích zastává nejaktivnější režisér. Tato organizační struktura, která je tedy zcela demokratická, i když možná nepříliš funkční, je podobná situaci Nového divadla v Torontě. V práci režiséra se od roku 1977 vystřídalo asi deset členů souboru, z nichž nejvíce práce odvedli: Josef Skála (22 inscenací, povoláním profesor medicíny), Jitka Růžičková (12 inscenací, vzděláním učitelka, později v domácnosti), Vladimír Kulhavý (6 inscenací, absolvent herectví JAMU v Brně, živící se v Kanadě příležitostnou prací), Nora Linhartová (5 inscenací, absolventka pražské DAMU, pracující v Kanadě v cestovní kanceláři) a Oldřich Paták (3 inscenace, povoláním technik). Osobnost režiséra samozřejmě významně ovlivňuje výběr repertoáru a uměleckou úroveň jednotlivých nastudování.
Finančně je divadlo zcela závislé na vstupném, protože nemá ani dotace, ani sponzory. Všechna práce je dobrovolná a bez jakékoliv finanční odměny či kompenzace. Z rozpočtu divadla jsou hrazeny pouze nezbytné produkční výdaje, tedy převážně pronájem zkušeben a divadla, propagace a nákup materiálů k výstavbě scény. Improvizační schopnosti a zkušenosti technického personálu pomáhají udržet rozpočet každé inscenace na minimu (průměrné výdaje na inscenaci se pohybují nyní okolo 3-5.000 dolarů a jsou většinou plně pokryty vstupným; plné vstupné je v současné době 15 až 18 dolarů). To vše vyžaduje mnohdy pořádání přidružených výdělečných funkcí, například tanečních zábav.
Produkční systém
Divadlo Za rohem průměrně produkuje dvě celovečerní inscenace ročně. Po asi třech měsících zkoušek se soubor přemístí do pronajatého divadla. Během své existence použila skupina asi sedmi různých místních divadel (s hledištní kapacitou pro 120 - 300 diváků) pro hlavní produkce a několika klubů pro večery poezie. Divadlo se pronajímá na týden - od neděle do soboty. V neděli se od rána začne stavět scéna, večer je blokovací zkouška, v pondělí a úterý se přes den dodělává scéna a instaluje osvětlení a večer jsou technické a kostýmové zkoušky. Ve středu večer je nonstop generální zkouška, někdy přístupná i veřejnosti. Při ní se fotografuje či natáčí na video. Ve čtvrtek je premiéra, v pátek repríza a v sobotu derniéra. Hned po sobotním představení se bourá scéna a uklízí jeviště tak, aby do půlnoci bylo divadlo čisté a prázdné, bez jediné stopy uplynulého týdne. Jak nesmírná práce pro pouhá tři představení!
Technickou a výtvarnou stránku inscenace zajišťuje již dlouhá léta na vysoké profesionální úrovni skupina divadelních nadšenců pod vedením Vladimíra Bezruče (povoláním technik). Vedení produkce se většinou střídá mezi několika dlouholetými členy skupiny (mj. Leah Patáková, Helena Charvátová, Radka Zelmanová), kteří si většinou vytvoří k organizačnímu zajištění, propagaci, předprodeji vstupenek a organizaci hlediště menší produkční štáb.
Kromě divadelních inscenací produkuje Divadlo Za rohem jednou či dvakrát ročně i akce jiné. Oblíbené jsou večery jazzu a poezie pořádané v některém z místních jazzových klubů. Na těch dlouhodobě spolupracoval Ivan Nágy, výtečný profesionální pianista a trumpetista, a připravoval je Vladimír Cícha, básník, žurnalista a milovník jazzu. V prvních letech existence skupiny rovněž část členů připravila několik autorských kabaretů, divácky velmi úspěšných. V těch bylo využito talentu několika hudebníků mezi členy souboru (mj. Jiří Šemora, Rudolf Lenhart, MUDr. Ferdinand Knobloch, Luboš Dvořák, Vít Suchodol). Ti ostatně pracují v inscenacích divadla častěji, neboť ve většině produkcí se používá živé hudby. Za zmínku rovněž stojí snaha o pěstování zájmu o divadlo v dětech exulantů, většinou už v Kanadě narozených. Tomu se věnovala Jitka Růžičková a několik dalších maminek ze souboru na začátku devadesátých let a připravily s asi dvěma desítkami dětí tři představení českých pohádek. Děti ovšem vyrostly a i když několik z nich se umění později věnovalo i profesionálně, příliv nových dětí se zájmem o práci v češtině vyschl. V této aktivitě by byla značně nápomocná existence víkendové české školy, která bohužel ve Vancouveru (na rozdíl od Toronta) nikdy nevznikla.
Výběr repertoáru
Volba inscenací je jedním z nejobtížnějších aspektů činnosti vancouverského českého divadla a domnívám se, že to platí i pro jiná krajanská divadla. V nepřítomnosti uměleckého šéfa a dramaturga přichází většinou s návrhem příští jedné až dvou inscenací na výroční členskou schůzi potenciální režisér. Jeho výběr hry je omezován mnohými faktory. Jednoznačná preference je pro hry domácích dramatiků, úpravy překladů her klasických byly provedeny pouze několikrát (mj. MoliŹre, Goldoni, Exupéry). Literární znalost a orientace v současné domácí dramatické tvorbě je tedy prvním limitujícím faktorem Divadla Za rohem. Pouze hrstka členů má možnost jezdit pravidelně a na delší dobu do České republiky, navštěvovat nové inscenace a číst novou dramatickou literaturu. Dalším důležitým faktorem při zvažování výběru je nutně vkus a preference diváků, protože návštěvnost představení rozhoduje o existenci každého nesubvencovaného souboru. Nejdůležitějším kritériem volby repertoáru je ovšem u divadla amatérského jeho schopnost inscenace nejen kvalitně postavit, ale i zahrát na úrovni očekávané diváky. Nicméně se stává poměrně často, že i výběr splňující všechna shora uvedená kritéria nebude realizován. Amatér, na rozdíl od profesionála, pracuje pouze ze zájmu a lásky k dané činnosti a projektu. Nelze od něho očekávat či dokonce vyžadovat, aby disciplinovaně věnoval mnohdy stovky hodin svého volného času práci na projektu, který ho nezaujme a se kterým se neztotožní. Pouze uspokojení z práce na současné inscenaci a pocit vnitřního obohacení úspěšně odvedeným výkonem také zaručí, že ochotník bude participovat v práci na inscenacích dalších. Konečné rozhodnutí o repertoáru příští sezony dělá výroční schůze divadla, někdy aklamací a jindy hlasováním na základě předložených návrhů. Ani tento aspekt není vždy jednoduchý, jak už tomu v demokratických systémech bývá. Požadavky na výběr inscenace (a sem patří i již zmíněná politická orientace) a jejich relativní důležitost se různí u jednotlivých členů divadla a rovněž z roku na rok.
Výběr repertoáru byl výrazně ovlivněn změnami, které nastaly po listopadu 1989. Do té doby byli naši diváci zcela odkázáni na Divadlo Za rohem. Jinde češtinu z jeviště slyšet nemohli, a proto volba a úroveň inscenace nebyly většinou rozhodujícím faktorem návštěvnosti. Společenský aspekt návštěvy krajanského divadla hrál tehdy podstatně větší úlohu než dnes. Nyní jezdí mnoho krajanů pravidelně do České či Slovenské republiky a navštěvuje tam i divadelní představení. Jejich požadavky na výběr a kvalitu inscenací vzrostly. Před rokem 1989 mohla rovněž zahraniční československá divadla do svého repertoáru zařazovat hry československých disidentských dramatiků, jejichž jména a proslulost mezi exulanty zajišťovala návštěvnost. Někdy to byly i světové premiéry jejich her v češtině (ve Vancouveru to byl např. Kunderův Jakub a jeho pán pod původním autorstvím, Kohoutova hra Safari aj.). Ani volba těchto inscenací se ovšem neobešla bez kontroverzí. Část členů souboru a diváků, i když nepříliš početná, se obávala postihu svých příbuzných doma, protože byli přesvědčeni, že československá zahraniční rozvědka pečlivě sleduje naši činnost. Zda tomu tak bylo, nevím, ale vím, že o zahraniční provozování překladů Havlových a Kohoutových her profesionálními divadly velký zájem měli, protože jsem hrál postavu Vaňka v Protestu a v Atestu ve světových premiérách v angličtině v roce 1984. Proslulí a hlavně dobří domácí dramatici za totality samozřejmě s radostí udělovali zahraničním souborům práva k provozování svých her i bez nároků na jakoukoliv finanční odměnu. To se po přechodu na tržní systém u některých autorů a jejich agentur změnilo a amatérské soubory si většinou plné autorské poplatky dovolit nemohou.
Co se rokem 1989 nezměnilo, je odvěká otázka, zda hrát komedie, či vážnější repertoár. Jsem přesvědčen, že si amatérský soubor i krajanské obecenstvo zaslouží přibližnou rovnováhu obojího. Důležitá je ovšem v obou případech kvalita textu a úroveň nastudování.
V ochotnickém divadle však nastává dichotomie zájmu obecenstva a zájmu účinkujícího, většinou právě toho, který přistupuje ke své práci nejzodpovědněji. Opakovaná dobrovolná práce na nenáročných představeních, vyžadovaných velkou částí diváků, může u něj vyústit ve ztrátu zájmu a ochoty k další práci. Je rovněž nutno připomenout i opačnou stránku tohoto problému - netradiční či avantgardní pojetí moderních inscenací. Protože krajanská divácká obec je malá, nemůže si většinou krajanské divadlo dovolit to, co je příkladně zcela běžné u některých divadel pražských. Domnívám se ale, že občasná výjimka možná, ba žádoucí, je a že její uplatnění napomáhá nejen k udržení zájmu důležité části souboru, ale i k ovlivnění vkusu diváků. Ověřil jsem si tento názor na inscenacích nelehké Klímovy hry Hromobití v roce 1995 a na mnohovrstevném a značně netradičním nastudování Goldflamovy katastrofické grotesky T. zv. Sci-Fi v roce 1997. I když se jejich návštěvnost nevyrovnala kupříkladu návštěvnostem her Voskovce a Wericha (v případě hry Klímovy napomohla osobní přítomnost autora na premiéře), utkvěly výrazně v paměti některých členů souboru a mnohých diváků. Myslím si rovněž, že v budoucím repertoáru českých zahraničních divadel bude nutno použít i malých a alternativních divadelních forem. Moje několikaletá zkušenost s organizováním vancouverského divadelního Fringe Festivalu dokazuje, že obliba a význam tohoto typu divadla roste v posledním desetiletí přímo geometricky a celosvětově.
Úvahy o umělecké úrovni
krajanských ochotnických inscenací
Výchozí tezí mé úvahy je předpoklad, že divadlo je především umělecký útvar. I když za určitých okolností plní divadlo i jiné funkce (společenské, politické, národně uvědomovací, ekonomické a další), jde v něm převážně o ztvárnění a vyjádření umělcových interpretací lidského života. Podobně jako v jiných formách umění je podstatnou funkcí divadla obohatit život diváka o nové pocity, myšlenky, emoce a porozumění. Podstatným aspektem úspěšného divadelního zážitku je však vždy jeho kvalita a trvanlivost. Zastávám názor, že toto je platné pro divadlo každé, bez ohledu na to, zda je provozováno lidmi, kteří se touto činností živí, či těmi, kteří divadlo dělají bez nároku na jakoukoliv finanční odměnu. Aspekt odměny je pro mne jediným daným rozdílem mezi ochotníkem a profesionálem. Dokonce by se dalo říct, že amatér má menší právo odvést špatnou práci než profesionál, u kterého nutně do obrazu vstupují existenční zájmy a finanční aspekty. Ochotník, který dělá divadlo nezištně a pouze ze zájmu, nadšení a lásky, nemá jediného důvodu či omluvy k tomu, aby nevyužil celého svého talentu, schopností, energie a zkušeností. Z osobní zkušenosti vím, že nedostatek školení a jevištních zkušeností většiny divadelních ochotníků lze správným výběrem hry a tvůrčím obsazením nejen překonat, ale i využít. V případě Divadla Za rohem mohu tento názor podpořit řadou velice pozitivních profesionálních recenzí v zahraničním i domácím tisku (mj. Literární noviny VI, č. 27, 1995, Divadelní noviny 7, č. 8, 1998 a 8, č. 7, 1999).
Musím ještě podotknout, že podceňující přístup k divadlu amatérskému a poloprofesionálnímu není pravidlem v Severní Americe, kde se převážná většina členů herecké unie hereckou prací neuživí, kde prakticky neexistuje divadlo repertoárové a kde jevištní umělci běžně přecházejí z jedné kategorie produkce do druhé. Zkušenosti a viditelnost, kterou získají v amatérských produkcích, pak využívají při konkurzech do produkcí profesionálních. A naopak, mnozí herci, kteří se proslavili ve velkých produkcích, se často vracejí za ambiciózními projekty a rolemi k inscenacím amatérským. Domnívám se tedy, že i divadlo amatérské má být považováno za nedílnou součást divadelní kultury a jako k takovému by se mělo k němu přistupovat.
Podpora diváků a návštěvnost
Severoamerické analýzy návštěvnosti divadla ukazují, že přibližně 5 % městské populace je tvořeno potenciálními návštěvníky divadla, pouze 1 % do divadla někdy chodí, středně velká divadelní produkce i s vynikajícími recenzemi může předpokládat, že její propagace vzbudí zájem u přibližně 0,05 % populace a pouze asi 0,02 % inscenaci zhlédnou (jak nepředstavitelně vyšší procento obyvatel Prahy do divadla chodí nejen občas, ale i pravidelně!). Pokud bychom aplikovali tyto statistické údaje na krajanskou obec ve Vancouveru a okolí, Divadlo Za rohem by neexistovalo. Jeho potenciální divácká báze se odhaduje na 600 až 800 návštěvníků (tedy ne o moc větší než shora uvedených 5 % všech krajanů žijících ve Vancouveru a blízkém okolí), z nich ale přibližně polovina zatím každou inscenaci zhlédla. Krajanská populace si tedy alespoň částečně zachovává charakteristiku populace pražské. Celková návštěvnost třech představení každé inscenace Divadla Za rohem se pohybovala mezi 250 a 600 platícími diváky. Pokud by však počet diváků poklesl pod toto rozmezí, byla by ohrožena životaschopnost Divadla Za rohem v jeho současné formě. Počet diváků jednotlivých inscenací je ovlivněn mnoha faktory. Nejen úroveň a ohlas představení předešlých, výběr hry, intenzita propagace v médiích a šíření informací osobními kontakty, ale někdy i načasování inscenace a převládající počasí ovlivní významně návštěvnost toho kterého představení. Bývalo zvykem, že mezi starousedlíky se považovala podpora krajanských akcí za povinnost. Těchto vlastenecky smýšlejících krajanů bohužel rychle ubývá a zájmová sféra generace mladší, někdy již v Kanadě narozené, je odlišná a následkem toho jejich důvody k návštěvě divadla přerůstají tradiční rámec. Krajanskému divadlu tedy nezbývá než tyto změněné podmínky pozorně analyzovat a přizpůsobit se jim. Ze zkušenosti například vyplývá, že občasné vystoupení špičkových domácích umělců rozšíří okruh potenciálních diváků i pro další akce divadelní skupiny. Na začátku devadesátých let několik členů Divadla Za rohem utvořilo produkční tým Art Pacific Productions a začalo organizovat zájezdy známých domácích umělců na západoamerické pobřeží. Kromě vystoupení ve Vancouveru navštívili herci a zpěváci (mj. Horníček, Pilarová, Hegerová, Suchý a Molavcová, bratři Neckářové, Janžurová a Remunda) od Edmontonu a Calgary přes Seattle, Portland, San Francisco, Los Angeles až San Diego. Zájezdy byly pro umělce velmi atraktivní, jejich vystoupení byla většinou hojně navštívená (ale ne víc než do shora uvedeného limitu) a mnoho z návštěvníků se pak stalo i pravidelnými diváky Divadla Za rohem. Torontské Nové divadlo úspěšně používá již mnoho let pohostinných vystoupení známých domácích herců ve svých inscenacích. Vzhledem ke geografické lokalizaci je tato možnost pro Divadlo Za rohem ekonomicky méně dostupná. I to lze však překonat, například spojením zájezdu do Toronta s vystoupením ve Vancouveru (jako tomu bylo nedávno v případě úspěšného vystoupení Hlaváčové a Kostky ve Smočkově režii Gurneyho Milostných dopisů a zcela vyprodaného hostování L. Smoljaka v Záskoku Járy Cimrmana). Ochota a zájem domácích umělců o pohostinná vystoupení v Kanadě se tak stávají jedním z důležitých činitelů při budování a rozšiřování krajanské divácké obce.
Na udržování své existence v povědomí krajanů a následném získávání a rozšiřování divácké báze mezi nimi stojí a padá životaschopnost krajanského divadla. V tom hrají důležitou úlohu krajanská komunikační média a práce jiných českých a slovenských organizací. Velice by napomohlo pravidelné vysílání českého či slovenského rádia a televize s velkou sledovaností. Několik pokusů o tuto činnost ve Vancouveru a Torontu se v posledních letech podařilo realizovat i přes nesmírné produkční obtíže. Obstát ekonomicky mezi desítkami až stovkami místních stanic, a to bez státní či provinční podpory, je prakticky nemožné, jak se potvrdilo na limitované tříleté existenci slovenského televizního vysílání ve Vancouveru a jak se potvrzuje nyní na dva roky přežívajícím vysílání českém (v obou případech jde o hodinové relace jednou týdně produkované v rámci multikulturálního televizního kanálu členkou divadelního souboru M. Kovalčikovou). Torontské české televizní vysílání je v lepší rozpočtové situaci vzhledem k podstatně větší krajanské podnikatelské bázi. Nicméně sledovanost těchto pořadů je zatím limitovaná a proto články a recenze v krajanském tisku, torontském dvoutýdeníku Nový domov, v měsíčníku Satelit a ve vancouverském dvouměsíčníku Zpravodaj, jsou nesmírně důležité. Udržení přízně redaktorů a dopisovatelů těchto publikací je pro krajanské divadlo neocenitelné. Občasné publikace v českém domácím tisku, který čím dál tím víc čtou i v zahraničí žijící Češi a Slováci, pomáhají nejen udržovat zájem diváků, ale informují zároveň o existenci zahraničních divadel i domácí divadelní umělce, a tím vzbuzují jejich zájem o případná pohostinná vystoupení. Jedině s takovou mediální exposicí, obohacenou i nápaditou propagací na internetu, bude zajištěna budoucnost českého divadla v zahraničí a zároveň potvrzeno jeho oprávněné místo v celkové české divadelní kultuře.
Generační problémy a zamyšlení nad budoucností
Věkový průměr členů Divadla Za rohem narůstá. Generace exulantů z roku 1968, která tvořila většinu členů souboru, pomalu odchází a obsazování mladších rolí se stává stále obtížnějším. Druhá generace usedlíků postrádá většinou potřebnou úroveň jazykovou i zájem o práci v krajanském divadle. Nových přistěhovalců je početně málo, a tak i těch z nich, kteří mají zájem pracovat v ochotnickém divadle, značně ubylo. I u nich mnohdy počáteční starosti existenční zabraňují jejich zapojení do ochotnického divadla. Výjimky se ovšem naštěstí někdy vyskytnou a právě od nich odvisí budoucnost krajanského divadla. Domnívám se, že ta bude vždy závislá převážně na nadšencích z první krajanské generace. Další možnou posilu krajanského divadla tvoří čeští a slovenští studenti, kteří nyní stále častěji využívají možnosti zahraničního studia (a to ne pouze jazykového) a mohli by se alespoň na přechodnou dobu zapojit do divadelní práce. To platí i o těch, kteří přijíždějí na dlouhodobé pracovní pobyty. Generační obnova souboru ze všech zmíněných zdrojů naštěstí již v Divadle Za rohem minulých několik let alespoň částečně probíhá (mj. Nora Linhartová, Světlana Bardošová, Klára a Daniel Koldovi). Užší napojení zahraniční ochotnické divadelní tvorby na českou domácí divadelní kulturu je, dle mého názoru, rovněž naprosto nezbytné. Jsem navíc přesvědčen, že taková spolupráce obohatí obě strany české divadelní komunity i když je dělí jeden celý oceán a v případě Divadla Za rohem i celý další kontinent. Lze si jen přát, aby tento předěl byl v budoucnu pouze geografický...


Inscenace Divadla Za rohemve Vancouveru 1977 - 2003

Jára Beneš, Tobis, Špilar, Mirovský, Rohan Jára Kohout:
Na tý louce zelený
4. listopadu 1977, Metro Theatre
Režie: Libuše Netrvalová a Jarmila Smékalová

PÁSMO POEZIE: JARO A LÁSKA
5. března 1978, Immigration Centre
Režie: Josef Skála

PÁSMO ČESKÉ POEZIE
21. května 1978, Candlelight Restaurant
Režie: Josef Skála

Alois Jirásek: LUCERNA
27. a 28. října 1978, Metro Theatre
Režie: Josef Skála a Libuše Netrvalová

KABARET 79
26. května 1979, Robson Media Centre
Režie: Marta Nyklová a Mirek Jakl

Jiří Voskovec a Jan Werich: SLAMĚNÝ KLOBOUK
20. a 21. listopadu 1979, Metro Theatre
Režie: Josef Skála

Antoine de Saint-Exupéry: MALÝ PRINC
11. dubna 1980, Robson Media Centre
Dramatizace a režie: Josef Skála

POEZIE PRO MAMINKU
9. května 1980, Immigration House
Režie: Josef Skála

Jiří Voskovec a Jan Werich: CAESAR
4. a 5. ledna 1981, Metro Theatre
Režie: Josef Skála

ČECH A LECH
(s Polish-Canadian TV Production Society)
18. a 19. června 1981, Robson Media Centre
Režie: Josef Skála

MISTR PETR PLETICHA (středověká jarmareční hra)
17. a 18. prosince 1982, Metro Theatre
Úprava a režie: Josef Skála

KABARET II
15. a 16. dubna 1983, Robson Media Centre
Příprava a režie: Marta Nyklová a Zuzana Micol

Josef Čapek: KULHAVÝ POUTNÍK
1. a 2. června 1984, Robson Media Centre
Scénář a režie: Karl Pollak a Josef Skála

Jiří Brdečka: LIMONÁDOVÝ JOE
1. a 2. února 1986, Richmond Gateway Theatre
Režie: Oldřich Paták

Miroslav Horníček: TŘI ALBERTI A SLEČNA MATYLDA
22. a 23. ledna 1988, Richmond Gateway Theatre
Režie: Oldřich Paták

Milan Kundera: JAKUB A JEHO PÁN
5., 6., 12. a 13. května 1989, James Cowan Theatre
1. října 1989, Lamplight Theatre, Toronto
Režie: Vladimír Kulhavý a Josef Skála

E. A. Longen, Vlasta Burian:
ANTON ŠPELEC OSTROSTŘELEC
8., 9. a 10. listopadu 1989, Richmond Gateway Theatre
Režie: Vladimír Kulhavý

Jean Anouilh: ANTIGONA
22., 23. a 24. února 1990, James Cowan Theatre
Režie: Josef Štefl (j.h.)

ZEM Z NÍŽ JSME VYŠLI (pásmo poezie)
28. února 1990, Mozart Restaurant
Režie: Vladimír Kulhavý

SŮL NAD ZLATO (představení dětského souboru)
10. a 11. března 1990, Brighouse Elementary School
Režie: Jitka Růžičková

Václav Havel: ŽEBRÁCKÁ OPERA
24., 25. a 26. května 1990, James Cowan Theatre
Režie: Josef Skála

Jiří Verner, Vlasta Burian: U POKLADNY STÁL
4., 5., 6. a 7. října 1990, James Cowan Theatre
Režie: Vladimír Kulhavý

Bratři Čapkové: ZE ŽIVOTA HMYZU
31. ledna, 1., 2. a 3. února 1991, James Cowan Theatre
Režie: Josef Skála

Pásmo poezie: SLADKÝ DECH FRANCIE
8. března 1991, Black Forest Restaurant
Režie: Jitka Růžičková a Vladimír Kulhavý

Ota Pavel: SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ
14. května 1991, James Cowan Theatre
Přednesl Petr Haničinec, j.h.

Václav Havel: AUDIENCE, Pavel Kohout: SAFARI
31. října, 1. a 2. listopadu 1991, James Cowan Theatre
Režie: Pavel Kříž

ODPOLEDNÍ JAM-SESSION (pásmo poezie a jazzu)
15. prosince 1991, Glass Sliper Club
Připravil Vladimír Cícha, Režie: Josef Skála

DOBRÉ KMOTŘINKY (představení dětského souboru)
24. května 1992, Music Academy
Režie: Jitka Růžičková

ČESKÉ KOLO: A PŘECE SE TOČÍ
5. a 6. listopadu 1992, James Cowan Theatre
Scénář a režie: Jiří Ádler a Jitka Růžičková

Egon Ervin Kisch: TONKA ŠIBENICE
5., 6. a 7. března 1993, Presentation House
Režie: Vladimír Kulhavý

ESKYMO WELZL
22., 23. a 24. října 1993, James Cowan Theatre
Režie: Jitka Růžičková a Zdeněk Matoušek

Bohumil Hrabal: BAMBINI DI PRAGA
28., 29. a 30. dubna 1994, James Cowan Theatre
Režie: Jitka Růžičková

SNĚHOVÁ KRÁLOVNA (představení dětského souboru)
9. května 1994, Presentation House
Režie: Jitka Růžičková

Jiří Voskovec a Jan Werich: NEBE NA ZEMI
10., 11. a 12. listopadu 1994, James Cowan Theatre
Režie: Josef Skála a Jitka Růžičková

Ivan Klíma: HROMOBITÍ
23., 24. a 25. března 1995, Waterfront Theatre
Režie: Josef Skála

WEST COAST BLUES (večer hudby a poezie)
3. prosince 1995, Anza Club
Připravil Vladimír Cícha, režie: Josef Skála

Jan Werich: FIMFÁRUM
11., 12. a 13. dubna 1996, James Cowan Theatre
Dramatizace: Nora Linhartová, režie: Josef Skála

Josef Kajetán Tyl: STRAKONICKÝ DUDÁK
7., 8. a 9. listopadu 1996, James Cowan Theatre
Režie: Jitka Růžičková

Molière: ZDRAVÝ NEMOCNÝ
29., 30. a 31. května 1997, Waterfront theatre
Úprava a režie: Josef Skála

KDO SE PTÁ, CO JE JAZZ (večer hudby a poezie)
26. října 1997, Anza Club
Napsal a připravil Vladimír Cícha. Režie: Josef Skála

Arnošt Goldflam: T.ZV. SCI-FI,
KATASTROFICKÁ GROTESKA
4., 5. a 6. prosince 1997. Studio Theatre, Shadbolt Art Centre
Režie: Josef Skála

Alex Koenigsmark: OSTROVY VZDÁLENÉ
30. dubna, 1. a 2. května 1998, James Cowan Theatre
Režie: Jitka Růžičková

Vratislav Blažek: ŠEHEREZÁDA
3., 4. a 5. prosince 1998, James Cowan Theatre
Režie: Josef Skála a Oldřich Paták

Jaroslav Vostrý: TŘI V TOM
6., 7. a 8. května 1999, Studio Theatre, Shadbolt Art Centre
Režie: Nora Linhartová

Václav Kliment Klicpera: HADRIÁN Z ŘÍMSŮ
18., 19. a 20. listopadu 1999, Studio Theatre, Shadbolt Art Centre
Režie: František Vainbuch

Antonín Procházka: S MOJÍ DCEROU NE
18., 19. a 20. května 2000, James Cowan Theatre
Režie: Jitka Růžičková

Jiří Voskovec a Jan Werich:
RESTITUCE VODNÍKA ČOCHTANA
21. října 2000, James Cowan Theatre
Hostující Torontské Nové divadlo, režie: Pavel Král

František Ringo Čech: DÍVČÍ VÁLKA
30. listopadu, 1. a 2. prosince 2000, James Cowan Theatre
Úprava Vladimír Cícha, režie: Nora Linhartová

Carlo Goldoni: POPRASK NA LAGUNĚ
3., 4. a 5. května 2001, James Cowan Theatre
Režie: Jitka Růžičková

V W Jaroslav Ježek: ŽIVOT JE JEN NÁHODA (jazz a poezie)
17. června 2001, Anza Club
Příprava a režie: Vladimír Cícha

MAŠKARNÍ PLES V DIVADLE (zahájení 25. sezony DZR)
24. listopadu 2001, Studio Theatre, Shadbolt Art Centre
Produkce: Helena Charvátová a Leah Patáková

Miloš Štědroň, Milan Uhde: BYLO TU NENÍ TU
(na motivy Nikoly Šuhaje loupežníka)
25., 26. a 27. dubna 2002, James Cowan Theatre
Úprava a režie: Nora Linhartová

A. R. Gurney: MILOSTNÉ DOPISY
Hostující představení s J. Hlaváčovou a P. Kostkou
11. února 2003, Norman Rothstein Theatre
Režie: Ladislav Smoček

WHAT IS JAZZ (večer jazzu a poezie)
26. února 2003, The Cellar Club
Text Vladimír Cícha, režie: Josef Skála

Antonín Procházka: VRAŽDY A NĚŽNOSTI
24., 25. a 26. dubna 2003, Studio Theatre - Shadbolt Art Centre
Režie: Nora Linhartová

Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák: Jára Cimrman: ZÁSKOK
V hlavní roli Ladislav Smoljak, j.h.
7. a 8. května 2004, The Burr Theatre, New Westminster
Režie: Nora Linhartová

---
CELKEM 122 představení
36 divadelních inscenací
10 večerů poezie a hudby
3 autorské kabarety
3 dětská představení
3 hostující představení
vloženo: 1.6. 2005
(cached, 5.6. 2005 18:53:19)

Copyright © Divadelní ústav ,REBEX ČR s.r.o. a ČTK 2001
Použit redakční systém Nemesis, Copyright © Altair Software Production, 1999-2000
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':