Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2004, č. 2, s. 64 - 67. Saša Pernica.

Provokativní Divadelní jamování na Valašském „džem sejšnu“ aneb Velmi - ale doopravdy velmi - netradiční Netradiční přehlídka

Když jsem jel na přehlídku do Valašského Meziříčí, netušil jsem co mne potká, a když jsem se vracel pořád ještě jsem „nevěřil“, že mne to doopravdy potkalo a že se to doopravdy stalo.
Věděl jsem, že jedu na přehlídku s poněkud rozsáhlejším názvem - Setkání malých jevištních forem - Setkání netradičních divadel, kterým se pořadatelé hlásí k historické kontinuitě výběrů na Šrámkův Písek. Pro nepamětníky - původně šlo o Malé Jevištní Formy (SEdm MAlých jevištních FORem, které stály u zrodu divadla Semafor), na jejichž proměnu reagovala i tato celostátní přehlídka svým novým zacílením na netradiční divadla. Zároveň jsem věděl, že jedu na přehlídku:
· kdy od 14.30 hod. v pátek 26.3. do 19.00 hod. v sobotu 27.3.2004 uvidím 15 souborů (původně jich mělo být ještě o dva více);
· kde žádné představení nebude delší než 60 minut (podmínka pořadatele přehlídky, která je dodržována);
· kde podle programu bude v sobotu maximálně 30 minutová přestávka na oběd (která se později smrskla na pouhých 15 minut);
· a kde na závěr bude od 20.40 hod. do cca „nevidím“ rozborový seminář o zhlédnutém.
Také jsem věděl, že:
- Ve Valmezu je sice autorské divadlo natahováno všemi směry, ale má v nich (ve srovnání s ostatními regiony) naprosto unikátní postavení divadelní improvizace. Improvizace v rozdílné podobě. Od naprosto volné otevřené dramatické hry, ve které vše vzniká skrze hru přímo na jevišti v průběhu představení a kdy jediným předem daným prvkem je společné vidění divadla (společně vytvářená poetika souboru) a znalost způsobu práce svých hereckých partnerů, jak je tomu u stěžejního souboru tohoto regionu Dekadentního divadla Beruška. Dále přes předem připravenou pouze hrubou kostru možného děje, až po doimprovizovávané situace v předem již na hrubo vytvořené struktuře inscenace. Převažující podíl divadelní improvizace potvrzují i přihlášky souborů. Převážná část z nich požaduje u pořadatelů pouze cca 15 minut na přípravu svého představení. Doba na přípravu však také vypovídá o velmi malém podílu výtvarně scénografického řešení inscenací souborů.
- Autorské divadlo pracující s pevným dramatickým textem, který vznikal v souborové dílně, je zde v menšině. Ještě menší podíl mají dramatické texty vzniklé mimo soubor.
- Zřetelný tematický prostor zde zaujímá ironická divadelní reflexe současného života. Reflexe, která chce pobavit, ale i „prudit“.
- Nedílnou součástí mnohých inscenací je divadelní provokace, kterou si zdejší soubory osahávají jak tematické, tak i strukturální hranice divadelního sdělení.
- Divadelní publikum je vytvářeno účinkujícími soubory a jejich přiznivci, které si mnohdy soubory dovezou sebou. Takže jsou zde přítomni hlavně ti diváci, kteří svým souborům doopravdy rozumí a těší se na jejich vystoupení. Vytváří se tu tak duchovně spřízněné divácké prostředí.
Ovšem naprosto jsem netušil, že jedu na divadelní spiknutí. Spiknutí, které bude mít podobu divadelní pasti jak na porotu a na další nezasvěcené diváky, tak i pasti na výběr na národní přehlídku. Tím vším vlastně i pasti na přehlídku samu. Na přehlídku, která je k tomu všemu navíc inspirovala a její existenci umožnila. Následující pokus o zachycení je dílčí a nepřesný, neboť mnohé z kroků průběhu spiknutí mně jako, chycenému do pasti, zůstávají utajeny.
Co se tedy přihodilo. U některých souborů, které na základě vzájemných sympatií začaly vytvářet společnou divadelní krev a v jejichž práci převládájí improvizační postupy (V soukolí Havířov, XXXH´ XO ˇXXOXX Ostrava, Divadlo Margaret Thatcherové Vsetín, Dekadentní divadlo Beruška Hranice a také Vichr z hor, DNO a Kašel miminka, které oficiálně na letošní přehlídce nevystupovaly), se během posledních let zesiloval pocit „jistého veteránství přehlídky“ s tím „...že již svým divadlem sami sebe nudí ... že nevzniká nic nového, a tak ... že je nutno s tím něco udělat!“. Rozhodli se proto, že se pro tuto přehlídku pokusí vytvořit společný projekt, který propojí všechny jejich inscenace v jeden jediný celek - celek vázaný jak tematicky, tak i vzájemným prostupováním členů jednotlivých souborů. (Původně však mělo jít o „...okupaci přehlídky zcela kolektivním vystoupením dvanácti herců ve všech představeních různých souborů...".) Projekt s krycím názvem VALMEZ SUBVERZ připravoval celý rok LÁHOR/SOUNDSYSTEM (kolektivní monstrsbor herců jevištních skupin XXXH´ XO ˇXXOXX, DNO, Divadlo v Soukolí, Kašel miminka, Dekadentní divadlo Beruška, Divadlo Margaret Thatcherové a Vichr z hor) s tím, že poslední dva měsíce se na něm pracovalo velmi intenzivně. V průběhu příprav zároven sílilo přání zapojit do tohoto projektu co nejvíce dalších, do přehlídky přihlášených souborů. Hlavní linie celého realizovaného projektu se může číst například chronologicky podle názvů uváděných inscenací:
NA KONCI TUNELU (Divadlo Margaret Thatherové Vsetín) DÍKY ZLÉMU SNU (Divadlo v soukolí Havířov) POTKAL KARLA S JOSEFEM (XXXH X XO XXOXX Ostrava) NEČEKANÝ VÍTR (Dekadentní divadlo Beruška).
Nebo také jinak a správně. To však jenom v tom případě, že bychom předem znali záměry inscenátorů:
POTKAL KARLA S JOSEFEM DÍKY ZLÉMU SNU NEČEKANÝ VÍTR NA KONCI TUNELU.
Jednu z hlavních tematických rovin celého projektu - téma reinkarnace - otevíral soundsystémem vyslaný „falešný“ středoškolský soubor Ospalky z Holešova (tvořený zatím neznámými členy souboru Kašel miminka a členy DNO a Vichru z hor) s vlastní dvacetiminutovou a „záměrně špatnou“ interpretací textu Kdo mi to uvěří, pane Moody? V. Eliáškové, kterou uváděl pod názvem: Co vy na to, pane Moody? Pro utajení projektu však kromě nich otevřeně o reinkarnaci hrají již jenom XXXH´ XO ˇXXOXX. Všechny společné motivy se totiž odkrývají nenápadně, aby nezasvěcení diváci příliš brzy nerozpoznali celou spikleneckou hru. Cituji ze záznamu příprav projektu: „Konflikt se odehraje mezi těmito lidmi a Soukolí donutí oba diváky k divadelní spolupráci. Soukolí ale především zpracovává některý vedlejší motiv Margaret Thatcherové, týkající se asi Karla s Josefem a pečlivě se mu věnuje. Ovšem tak, že není poznat, že tam ta souvislost je.“ Vznikla tak kolektivně vytvářená divadelní struktura s „...nenápadnou a pozvolnou, často až homeopatickou infiltrací motivů i jednotlivých herců do představení ostatních.“
Z celého rozsáhlého projektu bylo vnitřně nejucelenější - jak tematicky, tak i celkovou klenbou dramatického příběhu - svébytné představení: Díky zlému snu, Divadla v soukolí. Jedná se o příběh manželů nacházejích se na samém sociálním dně. Alkoholická manželka se rozhodne jejich krizovou ekonomickou situaci řešit získáním invalidního důchodu pro manžela a s jeho souhlasem mu usekává obě nohy. Vše vrcholí závěrečnou „ohleduplnou“ scénou, kdy nyní již invalidnímu muži sdělují, že bohužel výtah dnes zase nejede, a tak na něj dole počkají, protože mu chození nyní nejde tak dobře. Ono mu však nejde už skoro vůbec. Useknutá noha pak vytváří jeden z dalších propojovacích prvků projektu. Těch je v jednotlivých představeních daleko více, ale ne vždy je můžeme divácky zachytit. Mnohdy je na přání inscenátorů ani nemáme zaznamenávat. Celkovou strukturu projektu dotvářela i předpřipravená situace morálně pohoršených a prudce reagujících diváků, přerůstající v konflikt (o dělání si nemístné legrace z vozíčkářů), který končí jejich nesouhlasným odchodem z představení. Všechny tematické linie předchozích představení se společně s vzájemným prolínáním členů souborů na závěr završují v posledním představení Dekadentního divadla Beruška: Nečekaný vítr. Jak je z tohoto krátkého a dílčího záznamu snad patrné, šlo o velmi složitou a vrstevnatou divadelní strukturu.
Protože jádro projektu vytvářely soubory pracující s rozhodujícím podílem improvizace, lze celý projekt nejlépe přirovnat k džezovému jamování spřízněných souborů na společném džem sejšnu. Obdobu příběhového vrstvení a prolínání společných témat v rozdílných příbězích bychom mohli najít i v některých filmech. Naposledy například ve filmu 21 gramů A.G. Iňánarita. Ve Valmezu tak vznikla divadelní struktura (jakési improvizované divadelní puzzle) naprosto unikátní a ojedinělá, se kterou jsem se zatím nikde nesetkal. Ani jsem o podobném divadelním projektu nikde nečetl. Možná, že se s takovýmto projektem ještě vůbec nikdy nikdo nesetkal. S projektem několika improvizujících souborů, ve kterém sice bylo mnohé předem připraveno, ale to nejpodstatnější vznikalo přímo na jevišti, inspirované hrou ostatních. Skutečnost, že se celý projekt podařilo nejenom připravit, následně realizovat, ale také dovést divadelně do zdárného konce, svědčí o velmi vyspělém divadelním cítění všech zúčastněných improvizujících souborů. Vypovídá to však i o dalších možnostech divadla vůbec.
Jsem velmi rád, že jsem měl možnost být u toho, a jenom lituji, že je tato struktura divadelně jen velmi obtížně přenositelná a opakovatelná. Rozhodně si plným právem zaslouží jak divácké, tak i odborně teatrologické pozornosti. Jsem přesvědčen, že si plným právem zaslouží svůj vstup do dějin českého divadla a přimlouvám se, aby jí byl věnován větší prostor i v Amatérské scéně.
Protože jsem na závěr přehlídky zaznamenal jisté rozčarování z našeho (nás nezasvěcených) rozpoznávání celého projektu, chci se ještě na chvilku zastavit u toho, proč mohlo jenom pomalu docházet k rozpoznávání celé struktury tohoto „jazzového puzzle“.
Předcházející vědomí o improvizovaném charakteru divadelní práce všech těchto souborů vede (vědoucího, ale nezasvěceného diváka) k obezřetné práci se sdělovanými fakty, motivy a tématy. Víme totiž, že se vynořují a zanořují skrze konkrétní divadelní hru přímo na jevišti a nepředpokládáme proto ani předpřipravený proces jejich existence, ani jejich důsledné rozvíjení. Předem předpokládáme (jako jeden z charakteristických prvků tohoto divadelního proudu), že ne vždy budou schopny vytvářet naprosto významově ucelenou a vnitřně homogenní znakovou strukturu.
Prolínání tematických prvků, motivů u spřízněných souborů (spřízněných charakterem inscenační práce, kdy rozhodující podíl má improvizace) se v průběhu přehlídky předpokládá, neboť soubory se nejenom znají, ale také se navzájem vidí a zážitek a reflexe viděného se může stát (a také se stává) jedním z prvků, námětů, impulsů vstupujících do jejich následné veřejné improvizace. Dokonce se může stát i jejím základním prvkem.
Vstup improvizované práce v podobě jisté nedotaženosti a také zřetelné nepřipravenosti (nehotovosti) práce souboru, se prolíná s výrazným podílem přirozené divadelní recese a je u souborů netradičních divadel vždy přirozeně větší než u souborů pracujících s dramatickým textem. Proto se z tohoto důvodu právem očekává větší významová rozkolísanost.
Ovlivnění stále sílícím proudem autorského improvizovaného divadla v této části Zemí koruny české (kterou značka L.N. v přehlídkových Divadelních novinách divadelně nepřesně nazývá „samorostlost lidového divadla Ostravské pánve“), jejímž zdrojem bezesporu je (dnes již klasické) Dekadentní divadlo Beruška (jehož kořeny sahají zase k divadelní práci J. Duška, k Vizitě, a tím potažmo i k ústřednímu zdroji k Nedivadlu a Otevřené dramatické hře I. Vyskočila) logicky vstupuje i do práce dalších a dalších souborů, které původně uvažovaly spíše o divadle vznikajícím na základě pevného (samozřejmě autorského) dramatického textu.
Minimálně tyto čtyři skutečnosti brzdí proces rodícího se poznání o vzájemné provázanosti a „džezovém“ prostupování jednotlivých témat v podobě vzájemného účinkování členů i jednotlivých souborů. K tomu všemu napomáhala snaha účinkujících do jisté míry utajovat a neodkrývat příliš brzo celkový záměr. Vědomé brzdění rodícího se překvapení a poznávání je pochopitelný, ale v podmínkách improvizované divadelní práce vlastně paradoxně diváckou spoluúčast spíše znemožňující než umožňující. Ve světě džezu je divák od začátku vědoucí a může se proto daleko více vnořit a vychutnávat vše probíhající. Je v daleko větší míře spolupartnerem než objektem cílené divadelní provokace. Obojí je samozřejmě možné a je vždy na společenství tvůrců k jaké podobě diváctví nás svou prací vyzvou. Je potom na nás divácích, jak na takovou výzvu budeme reagovat. Někteří z nás rádi pátrají a odhalují, někteří se raději daleko více emotivně spoluúčastní na konkrétním divadelním jednání. Já osobně patřím spíše k druhé (vychutnávající) divácké skupině.
Nyní by se mohlo zdát, že na letošním netradičním Valmezu již nic jiného zajímavého v programu nebylo. To však nebyla pravda, neboť oproti očekávání LÁHOR/SOUNDSYSTEMU se přihlásilo daleko více souborů než pouze předpokládané „tvrdé Valmezské jádro“. Takže v programu přehlídky vystupovaly i soubory, které se džezového divadelního spiknutí nezúčastnily.
Chronologicky prvním bylo Pohádkové hašteření souboru Bublanina Oznice. Pohádkovou hudebně-loutkovou koláž šesti drobniček a jedné navíc hrály dvě učitelky ZUŠ (K. Davidová a B. Dohnálková). Předlohy byly vybrány z pohádek J. Kahouna, V. Sutějeva a Z. Aldy. Na kratinkých příbězích hraných různými druhy loutek, které byly propojované písničkami a autorskými mezihrami, bylo vidět, že jsou poučenými návštěvnicemi Loutkářské Chrudimi. Loutek se opravdu nebojí. Co jim však přece jenom trochu chybí, je divadelní práce mimo přímý text. Pokud text přímo nenabízí materiál pro stavbu situace nebo pro závěrečnou pointu, členky souboru si s tím zatím příliš hlavu nelámou. Také expresivní hlasové polohy K. Davidové mnohdy spíše znesnadňovaly vnímání, než aby jej gradovaly. Přesto základ práce je divadelně zdravý a chuť do divadla oběma rozhodně nechybí.
Servác Hranice na Moravě: Botek pana Dutka.
„Druhé poloimprovizované vystoupení náhodně seskupených herců a neherců pod taktovkou vlivu měsíčního.“ Tak charakterizuje inscenaci ryze dívčího souboru jedna z nich - Veronika Sweet. Problematika přelétavosti anebo stálosti prvních milostných vztahů je divadelně autorsky vytvářena hlavně skrze motýlí svět, ve kterém je protagonistkou nesmlouvavě majetnická Maková panenka Veroniky Sweet. Jejím přelétavým partnerem/kou/ je samozřejmě Motýl Emanuel a mohli bychom pokračovat dál a dál. Jakási autorská vzdálená varianta motýlího světa Ze života hmyzu K. Čapka. Bohužel varianta až příliš do svého světa uzavřená a rampu k divákům nepřekračující. Důvodem tohoto stavu jsou nejenom velmi nevýrazné verbální projevy všech členek souboru, ale také jenom nepatrné náznaky výstavby divadelních situací. Charakter jednání na jevišti velmi přesně zachytila jedna z improvizovaných replik hry: „Teď abych si sedla. Už to tady nezvládám korzovat.“ Přes pochopitelná začátečnická pochybení však vznikl ucelený autorský divadelní tvar s jasným etickým zacílením. A to na začátek divadelní cesty rozhodně není málo.
Tom a Jeff Havířov: Jan Ne Ruda.
Cimrmanovsky vytvářená mystifikační popularizační přednáška o Janovi Ne Rudovi, která je prostupována krátkými ukázkami z „mistrových“ děl. Osou přednášky je osobnost a dílo Jana Nerudy a v širším tematickém záběru inscenace je pak generace Májovců. Sám soubor říká, že představení vzniklo v roce 1994 v dílně divadla Crepáci a bylo v letech 1999-2001 souborem Tom a Jeff upraveno do současné podoby, která obsahuje cca 50% faktů a 50% mystifikací. Ta zasahuje od vtipných inteligentních slovních absurdit až po hranici komunální zábavy. Tu však nikdy nepřekročí. Na vyrovnaném a divadelně účinném představení má kromě kvalitního scénáře podstatný podíl i herecký výkon obou „přednášejících“. Humorně a s ironickou nadsázkou vytvářené postavy, které však neztrácejí svůj pomyslný přirozeně lidský základ a jsou základním prvkem tohoto příjemného a divácky přitažlivého představení.
Semínko Divadelní společnost DDM Kopřivnice: Jeden z obrazů.
Semínko je ryze pánský soubor Údivadla z Kopřivnice a existuje již třetím rokem. Představení je sledem pohybových asociativních obrazů z úvodního, na scéně reálně existujícího obrazu, na kterém je zachycena první situace této inscenace. Vrstvení asociací je vytvářeno skoro beze slov a je doprovázené rytmizovaným dechem, zvuky nohou a hudbou (bonga, triangl didjeridoo). Asociativní sled niterných vizí přerůstá v otázku: „Proč tady vlastně běháme?“ Vzápětí je nabídnuta jedna z možných odpovědí - písmena namalovaná na zádech se dají složit v SMRT. Vše končí shlukem nyní již nehybných těl na zdi. Jsou mrtvi? Každopádně se přetvořily v nový obraz. Tuto metamorfózu stvrzuje i závěrečná situace, která je variantou situace úvodní. Nyní navíc s promluvou: „Dobré ráno. Koupil jste si nový obraz?“ Minimalistická převážně pohybová divadelní práce, ve které se objevuje několik významových rovin, klade značné nároky na společné naladění diváků na stejnou poetiku. U jinak naladěného publika bude mít inscenace pravděpodobně potíže se svou sdělností.
Lípa Slezská CKV Ostrava: H.P. Cami: Noc orgií v Nesleské věži...
Představení se skládalo ze čtyř absurdních aktovek tohoto známého naivistického surrealisty: Opilcovo dítě, Drama v paláci Borgiů, Noc v Neslezské věži a Syna tří mušketýrů. Inscenační přístup k těmto na první pohled lákavým dramtickým textům, není nikterak jednoduchou záležitostí, jak poznaly již mnohé amatérské soubory. Lípa Slezská si s tím nedělala příliš starostí a zvolila cestu upřímného a přiznaného neumětelství. Inscenační neumětelství se přesně váže s naivistickou rovinou dramatického textu, ovšem nemůže zacházet až tak daleko, že soubor nezná a zapomíná dramatický text. V tomto okamžiku již není neumětelství inscenační metodou, ale nekorektním postojem vůči přítomným divákům. Ne všichni jsou totiž ochotni dívat se místo na divadelní představení na souborovou taškařici. V případě Lípy Slezské tedy šlo již o jiný druh sdílené hry. Hry, která se vymyká charakteru Valmezského Setkání. To je totiž setkáním divadelním.
Griotky Občanské sdružení PROSTODOL, Jablůnka: Sigiéra.
Soubor, který je jednou z dalších variant „pržensko-jablůnecké divadelní školy“, která je úzce sepjata s Palátovskou divadelní stodolou, si připravil autorskou dramatizaci básní F.G. Lorcy. Téma lásky vedené skrze smrt až za hrob obě herečky rozvíjejí s pohybovou i výtvarnou kultivací a svébytnou divadelní obrazivostí. Zvolené inscenační a stylizační prostředky (nůž, krev na šátku, maska smrti) byly nacházeny v souladu se španělskou grácií i krutostí světa F.G. Lorcy. Škoda, že stejně rovnocenné nebylo vyřčené slovo k psanému slovu autora. Kultura slova u obou interpretek totiž byla ve srovnání s textovou předlohou o jednu třídu níže. Pohybová a výtvarná stylizace hereckého projevu také neumožnovala ani malinký prostor pro jejich osobnostně autentický projev, který by tak v inscenaci vytvořil ještě jednu další rovinu sdělení. Ale v tomto případě již jde jenom o onu pověstnou třešničku na jinak velmi dobře vyklenutém představení.
Flok Samotišky, Olomouc-Droždín: P. Dostál, R. Pogoda: Výtečníci.
Soubor, který navazuje na dloholetou ochotnickou tradici v Samotiškách a má dnes přibližně 25 členů od 6 do 51 let se zatím orientoval převážně na pohádková představení. Pro letošek sáhli do úplně jiného soudku a v době muzikálového šílenství si zkusili muzikál. Jde tedy o jejich první setkání s muzikálem a pro mnohé i první zkušenost s jevištěm, nebo „jenom“ se zpěvem a tancem. Toto první setkání nedopadlo příliš dobře v sólovém zpěvu. Sborový zpěv již byl o poznání lepší, neboť se mnozí mohli vzájemně intonačně i rytmicky podržet, a tak již byli schopni nabídnout divákům alespoň vlastní radost z něho.
Režisérka L. Žahourová nepřikročila k aktualizaci textu (doby před 38 lety) a to je, myslím si, jenom dobře. Text by podle mého žádné aktualizace neunesl. Hierarchie prostředků v muzikálové divadelní situaci je jiná než v činoherním divadle. Dominantním prostředkem je hlavně zpěv a po něm následuje tanec. Divadelní rozkrývání situace je tedy až na pomyslném třetím místě. Ale v případě, kdy se soubor nemůže opřít ani o zpěv, ani o tanec (jak je tomu v případě Floku) nezbývá nic jiného než využívat ve větší míře třetího vzadu - divadla. V uměřené míře ovšem, aby se struktura muzikálu nebortila. K tomu však zatím nedošlo. Přes veškeré problémy nejde o krok stranou, o krok mimo divadlo. Představení má svou divadelní poetiku a ta překračuje rampu k divákům a divadelní chuť tohoto souboru je zřejmá.
Dividlo Droždí, Ostrava: Bye Bye Baby.
Tato část Dividla vznikla propojením Brášků s členy jiných oddílů,“... kteří měli chuť vytvořit něco společně.“ Chtěli jet do Valmezu na přehlídku, ale neměli nic připraveného, a tak se rozhodli narychlo, „což není náš obvyklý způsob“, něco vymyslet. A obdobně jako předcházející soubor se nechali nalákat na muzikál. Tentokrát však na autorský muzikál, ve kterém na prvém místě stojí chuť pořádně si hru společně s diváky užít. Herně užít, aby nedošlo k pomýlení. Příběhem je prajednoduchá volná variace na West Side Story. Dvě party (rokeři a tanečníci), které se přetahují o místo na zkoušky a o výhru v konkurzu do baru U Makumby, se nakonec skrze náhodnou smrt (výstřel policisty v průběhu rvačky) smíří a vytvoří společné seskupení. Nejsilnější složkou této hry na muzikál je zpěv na playback a jednoduchá hráčská stylizace rockové kapely (spouštěné malované bicí, na karton namalované kytary atd.). Z inscenace čiší chuť pořádně si zařádit a ta se přenáší dál i do diváků. Chtěli jet do Valmezu, přijeli a s diváky si to užili - o nic víc ani souboru nešlo.
Crepáci MKS Havířov: Horňýcy
Přijeli s jinou inscenací, než s kterou se původně přihlásili. S průzračnou „...černou, vážnou komedií..“ na hornické téma, jejíž scénář byl dokončen den před přehlídkou a text se učili ve zbývajícím čase do svého vystoupení. Šlo v jejich případě o inspirovanou improvizaci, vědomou provokaci, anebo o divadelní šílenství? Patrně od všeho kousek. Ostatně, tak to je zde ve Valmezu již dobrým zvykem, takže vlastně „normálka“. Na tom, že jejich představení bylo spontánně přijato jak diváky, tak i výběrovou porotou, měla nesporně rozhodující podíl skutečnost, že téma inscenace měl soubor zadřené přímo pod kůží. Všichni totiž mají otce horníky, a tak mají hornickou mentalitu zažitou opravdu ze všech stran. Několik situací na prorubu na začátku šachty (příchod dvou hornických mazáků s nováčkem, návštěva štajgra, zával a druhý zával) plně prověří svět hornických mazáků a ukáže v komediální poloze jejich hodnotové žebříčky a schopnost reagovat na nové situace. Vše končí budovatelsky hornicko chlapáckou písní na závěr. Jasné situace příběhu, jasné divadelní mizanscény, jasné charaktery jednotlivých postav, a to vše hrané s chutí a komediálním nadhledem, který se opírá o zažitou člověčinu. Herecká práce v tomto představení je poprávu nejsilnější složkou celé inscenace a snese srovnání i s tím nejlepším českým komediálním herectvím.
Protože nic v této narychlo vzniklé inscenaci nechybí, ani nic nepřebývá, byla tato inscenace po právu a se souhlasem všech diváků, nominována na letošní Národní přehlídku Šrámkův Písek.
Divadlo, soubor Arnošt, Divadelní společnost DDM Kopřivnice: Modrá 5
Soubor, jenž vznikl „...pomalým seskupováním herců...“ a patří k Údivadlu, které tvoří dohromady 11 souborů, z nichž je Arnošt nejstarší, přijel s divadelní hrou, která má minimálně dva přímé inspirační kořeny. Prvním je komiks Modrá pětka, který je zase volnou inspirací Foglarových Rychlých šípů. Sami charakterizují svůj přístup k parodistickým inscenacím souboru takto: „Volíme spíše hry komerčnějšího rázu, abychom se bavili hlavně my a s námi potom snad i diváci. Tedy přesněji - naším krédem je, když se budeme bavit my, budou se automaticky bavit i diváci.“ Zde je však přesně zachycen hlavní zádrhel jinak námětově zajímavé inscenace. Výše uvedená příčinná souvislost totiž vůbec automaticky nefunguje. Navíc nejvíce zábavy si soubor logicky užívá při vymýšlení a přípravě inscenace, než v samotném průběhu představení. (Ovšem s tou podmínkou, že nejde o improvizovné divadlo, o otevřenou dramatickou hru, kde je situace poněkud jiná.) A tak zábavy jsme si v hledišti užili pramálo, neboť se již nevymýšlelo, ale jenom předvádělo vymyšlené. Předvedené pak mělo z divadelního pohledu příběh, který by snesl krácení rámcových situací (průběh noční hlídky v táboře Bobrů). Ty zde mohou, ale také nemusejí být, i mnohé jednotlivé situace děje, které by přivítaly bohatší divadelní výstavbu. Kromě tématu byla nejzajímavějším prvkem naivisticky komiksová herecká stylizace jednotlivých postav. Ty se však v divadelně nepropracovaných a komixově sevřených situacích nemohly příliš projevit, a tak se jejich divácky zajímavý stylizační náboj velmi brzo vytratil. Nejživější situací byla ta, která již tolik nespoléhala na nalezenou hereckou stylizaci, ale umožňovala již i bohatší situačně-herecké jednání. Tou situací bylo hledání ukradené kroniky Chytrých sov ve spacácích zlého gangu. Souboru se jeho krédo - postavení své radosti z tvorby, jako existenční podmínky jejího přenosu na diváky - v tomto případě příliš nevyplatilo.
Saša Pernica
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':