Databáze českého amatérského divadla

Texty: ZEMANČÍKOVÁ, Alena: Recenzce "Brna". Zpravodaj JH 2005.

SOUBOR ÚSTAF BRNO
JAKUB KOSTELNÍK: BRNA
Zvyky zvuků
Brněnský básník a překladatel Jakub
Kostelník (1982) věnoval Brnu báseň
složenou z krátkých veršů a krásných
obrazů, vyznání městu tich i hluků, kolejí
a ptáků, mlčení i mžení, jizev a drah,
Brnu letního dne i noci. Hudebník Zdeněk
Šturma vytvořil pro báseň hudební partituru,
kterou se svým souborem - sborem rozehrál
s použitím některých divadelních prostředků,
zejména na začátku, kdy jednotliví účinkující
nastupují. Jakoby městem jdou a na svá
místa na jevišti se staví různě kostýmovaní
básníci i úředníci, floutci i dámy, pracující
i zevlující. Zatímco muži se staví ke svým
„ponkům“, u kterých budou po celou dobu
pracovat, vytvářejíce industriální rytmus
města, dámy stojí v prostoru bez nástrojů
a dirigentem a režisérem hudebního plánu je
jim přiděleno pouze vytváření rozmazaného
šustění pomocí zmačkaných novin. Zatímco
město instrumentálně hlučí „mužskýma
rukama“ a vokálně zvučí hlasy, z jeho ženské
podoby slyšíme pouze vokál. Uprostřed
jeviště stojí dvojice „předzpěváků“ v červeno
- bílé (Česká? ulice v Brně?), doplňuje obraz
jakousi schůzovně oficiální vizáží, která
ovšem nemá v textu oporu a je výsledkem
spíše nezáměrným.
Verše jsou touto dvojicí po jednotlivých
obrazech sdělovány v původní napsané
podobě a pak stereotypním opakováním
jakoby zbavena obsahu, až zbude jen zvuk:
Brno - Brna, švy šlape švy,vlaky lapají...
- na vlně abstrahovaného zvuku se může
nést divákova fantazie. Hudební partitura
je vystavěna z kontrastu horizontály -
koleje, ulice, vlaky, tlačenice - a vertikály:
mžení, kolmé vedro, padák. Zatímco
hlukovou horizontálu vytváří industriální
rytmus barelů, plechů a jiných rámusidel,
vertikála je tvořena zejména lidským
hlasem. Neporozuměla jsem, proč tam, kde
v textu je řeč o „hřímajícím Brně“ se režisér
a dirigent odřekne „vrcholového“ zahřmění
svých plechů a naopak, proč se nadělá
tolik kraválu s tím, že “nádraží pouští venčí
lidi“. Vzniká tak podezření, není-li zvukové
a hudební řešení básně v podstatě nahodilé.
Toto podezření je ovšem zpochybněno
závěrem kompozice, kdy „mží ničí slzy
a noc mrzne v žilách“ za pomoci mužského
i ženského táhlého vokálu na jediném tónu,
kdy se obraz města jakoby rozprostře po
jednotlivých trasách svých tramvajových
linek a postupně ztichne. Sbor, jehož nástup
je součástí obrazu, ovšem končí vystoupení
jako koncertní těleso civilní úklonou.
Inscenace, která se na začátku snaží o řešení
nejen jevištní, ale též divadelní, na ně pak
v zaujetí zvukovým a rytmickým aranžmá
rezignuje a pokračuje už jenom v podobě
kostýmovaného koncertu. Inscenace poezie
to bezpochyby je, nazvat to divadlem se
zdráhám.
Alena Zemančíková

Související Soubory

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':