Databáze českého amatérského divadla

Texty: SCHEJBAL, Milan: Recenze hry Don Juan. Zpravodaj JH 2005.

ŠUMAVSKÝ OCHOTNICKÝ SPOLEK – ŠOS PRACHATICE
JEAN-BAPTISTE POQUELIN – MOLIERE: DON JUAN
Sexuálně se zmítající
Don Juan
Molierův Don Juan patří k evergreenům
českých divadelních scén a to nejen
pro své nesporné kvality, ale i proto, že
řada výrazných režijních osobností cítila
a cítí potřebu se k této předloze vyjádřit
a svébytným způsobem ji inscenovat
(nedávno např. pražské divadlo Rokoko
v režii T. Svobody, kde je Don Juan pojat
jako pop-artová hvězda). Nejinak tomu
je i v případě režiséra Jaromíra Hrušky,
který slavnou Molierovu hru nastudoval
s Šumavským ochotnickým spolkem
Prachatice. Základním úhlem pohledu se
režisérovi stala sexualita, respektive její
proměnlivost a pomíjivost. Setkáváme se
tak s ústřední postavou Juana, který nese
evidentně prvky narcisismu, jenž mnohdy
přerůstá až v jistou zženštilost, kterou
okázale prezentuje a touto neobvyklostí
získává ženská srdce (viz např. scéna
s Perličkou a Mušličkou). Ve své sexuální
bezbřehosti nepohrdne Juan ani mužsky
vyhlížející Donou Carlou (v Hruškově úpravě
Elvířinou sestrou) či Malým bratrem Elvíry
a Carly zjevně ženského pohlaví. Stejně tak
Sganarela, sluhu Dona Juana, hraje herečka,
která však od počátku používá koncovky
mužského rodu a přitom se chová a jedná
jako žena. U této postavy je dle mého názoru
režisérova koncepce nejdůslednější, neboť
v samotném závěru inscenace herečka
sundává paruku a unisono s představitelkou
Elvíry prosí o Juanovu lásku. Tím je zřejmé,
že i ona byla kdysi v Elvířině pozici a jedině
tím, že změnila své pohlaví a stala se sluhou,
může být Juanovi nablízku. Je jen škoda, že
se s tímto motivem nepracuje důsledněji již
od samého začátku, alespoň v náznacích,
neboť je evidentní, že i Juan ví, s kým má tu
čest. Zastánci tradičních morálních hodnot
(Elvíra, Juanův otec, ale i Petřík či Pan
Neděla) pak nemají v tomto „juanovském“
světě šanci.
Takto nabídnuté výsostně
současné téma je jevištně realizováno
s výrazným zaujetím všech aktérů,
podpořeno významotvorným světelným
i zvukovým plánem. Je škoda, že drtivou
většinu inscenace se postavy pohybují
frontálně na forbíně, což odkazuje spíše
k opernímu aranžmá. To pak vede k tomu,
že herci - ať již vědomě či podvědomě
- v zásadě deklamují své názory, než
aby důsledně jednali a realizovali vztahy
v dramatických situacích. Zvláště na jevišti
většího rozměru, jakým Jiráskovo divadlo
je. (Přičemž výkon představitelky Elvíry je
sám o sobě velmi kultivovaný a věrohodný.)
Myslím, že by ústřednímu tématu více
prospěl u některých postav zřetelný životní
postoj, než prezentovaná karikatura (Petřík,
Pan Neděla). Stejně tak přítomnost postavy
Smrti a její zabití Dona Juana (byť na pokyn
Komturova přízraku) značně oslabuje
Juanův trest.
Přes všechny zmíněné problémy
jsme byli, dle mého názoru, svědky poctivého
a divadelně zajímavého pokusu o současný
pohled na klasickou předlohu Molierova
Dona Juana. A za to díky!
Milan Schejbal
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':