Databáze českého amatérského divadla

Texty: Karolinka, AS 2005, č. 2, s. 62-63. Rozhovor s Marií Chovanečkovou. Simona Bezoušková

„KDYBYCH VĚDĚLA, CO MĚ ČEKÁ,
ASI BYCH DO TOHO NEŠLA“,

říká Marie Chovanečková, spolumajitelka budovy divadla v Karolince, malé obce na Valašsku. A ještě že to nevěděla! Z chátrající budovy během několika let vybudovala krásné, útulné a technicky výborně vybavené divadlo s veškerým zázemím. 13. března ho jako Valašské národní divadlo slavnostně otevřela. Místní diváci si na možnost kulturního vyžití rychle zvykli a divadlo pravidelně a hojně navštěvují. Díky Marušce Chovanečkové a jejímu nadšení se do Karolinky vrátila i krajská postupová přehlídka, kterou jsem navštívila a byl to pro mě opravdu velký zážitek. Nejen divadelní, ale především lidský. Dodatečně před Maruškou, jejím manželem a celým souborem DS Jana Honsy v Karolince, který se na organizaci přehlídky podílel, smekám pomyslný klobouk.

Jaká je historie budovy divadla v Karolince?
Historie sahá až do roku 1936, kdy začala stavba. Ještě před válkou zde probíhaly nějaké opravy, na kterých pracoval i můj dědeček. Ten potom odkoupil pohledávky vztahující se k budově a stal se jejím majitelem. Později bylo divadlo znárodněno. Po revoluci tatínek v rámci restituce požádal o navrácení a od roku 1991 se stal majitelem on. A protože se nedohodl na otevření divadla ve spolupráci s obecním úřadem, bylo dlouho zavřené. Já jsem v té době byla na mateřské dovolené, takže jsem se divadlu věnovat nemohla. Mezitím tatínek bohužel zemřel. Ale v době, kdy mě z důvodu nadbytečnosti propustili z práce a byla jsem vedena v evidenci Úřadu práce, jsem dostala nabídku dělat rekvalifikační kurz, v rámci kterého jsem zpracovala projekt se záměrem otevření divadla. Takže tím prvotním impulzem byl vlastně Úřad práce, který mi poskytl i finanční podporu, a ta se po dvou letech změnila na dotaci.
Divadlo si na sebe asi nevydělá. Jak jeho provoz financuješ?
Od Úřadu práce jsem dostala 60.000 Kč a naivně si myslela, že ho za tu částku celé opravím. Místo toho jsem koupila čtyři světla. Divadlo jsem totiž dostala v podobě holých zdí, nebylo tam vůbec nic, zásuvky, zrcadla, výkryty, světla, ani lavice. Zkrátka nic. Takže jsem to celé začala vybavovat a budovat od začátku.
Celý minulý rok probíhala rekonstrukce divadla…
Ano, vlastníkem budovy jsem já společně s mým bratrem. Bratr na divadlo nemá čas, protože má jiné aktivity, takže jsme se dohodli, že se o něj budu starat sama. Hned poté, co jsem založila občanské sdružení Valašské národní divadlo, mi obecní úřad v Karolince pomohl získat grant z Evropské unie na opravu budovy.
Kolik celá rekonstrukce stála?
Celá rekonstrukce stála 1.400.000 Kč, sama jsem do rekonstrukce vložila 390.00 Kč. Protože podmínkou bylo, že do projektu musím vložit 30%, abych mohla získat zbylých 70%. Samozřejmě jsem zvažovala, jestli se mám zadlužit, ale nic jiného nezbývalo. A když už jsem do toho šla, tak se s tím teď musím poprat.
Jak divadlo funguje? Co všechno se tu děje?
Divadlo provozuji už pět let jako živnostník. Když jsem prodělala, tak jsem prodělala, když jsem vyšla, byla jsem ráda, a když jsem vydělala, byla jsem šťastná. A tak je to dodneška. Situace se trochu změnila, když jsem založila již zmiňované občanské sdružení, protože mám možnost pořádat v Karolince krajskou přehlídku s postupem na FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč a Popelku Rakovník, na kterou tak mohu dostat dotaci. Peníze jsem dostala z krajského úřadu i obce. A jsem moc ráda, že se tím otevřely dveře k tomu, abych něco podobného mohla pořádat. Jako živnostník bych to neutáhla.
Jak často mohou místní diváci divadlo navštěvovat?
Pro místní diváky připravuji půlroční předplatné od září do prosince a od února do května, kdy mohou zhlédnout pět představení. Mimo to ještě pořádám představení pro děti, a navíc se tu hrají představení našeho amatérského divadla DS Jana Honsy.
Kolik času v divadle strávíš?
No, tak času tu strávím spoustu. Nikdy jsem to nepočítala. Ale vzhledem k tomu, že s manželem děláme všechno sami včetně úklidu a topení, tak asi hodně. Třeba teď o přehlídce jsme nastoupili v pátek a budeme tu až do neděle do večera. Ale je to náročné i při normálních představeních. Původně jsem měla představu, že se provozováním divadla budu živit, ale opravy a provoz jsou tak nákladné, že mě to zatím uživit nemůže. Takže kromě toho musím ještě chodit do práce. Divadlo tedy provozuji ve svém volném čase, za velké podpory a pochopení především manžela a celé rodiny. Jinak než s láskou a nadšením to asi ani dělat nejde. Také mám štěstí na spoustu báječných lidí, kteří mi nezištně pomáhají, protože mají stejný cíl jako já. Podařilo se nám obnovit DS Jana Honsy, těšíme se jeden na druhé, jsme rádi, když se můžeme sejít. Jsem ráda, že tady zázemí pro soubor funguje.
A co tomu všemu říká tvoje rodina?
Protože jsem v té době měla malé děti a bylo mi jasné, že to bude na úkor volného času a rodiny, radila jsem se s manželem, který je mi velkou oporou. Byla a jsem velice mile překvapena, že mě manžel i děti podporují a hodně mi pomáhají. Musím říct, že manžel je pilířem divadla. Nebýt jeho, tak to rozhodně dělat nemůžu.
Také vím, že celé divadlo i přehlídku organizuješ bez počítače a internetu. Jak se to dá zvládat? Pomáhá ti někdo?
Zvládám to díky spolupráci s Mirkem Urubkem, profesorem vsetínského gymnázia a hercem našeho souboru, Martinem Metelkou. Oba jsou velmi šikovní. Martin připravil plakát, zajistil propagaci na Vsetíně a Mirek se postaral o mailovou poštu a kontakt s medii. Ale žádost o grant jsem si vyřídila sama. Zavolala jsem si na kraj, zjistila podmínky, sestavila rozpočet, vyplnila formulář. A podařilo se.
Jaké máš s divadlem plány do budoucna?
Určitě bych chtěla opravit venkovní část budovy, ale to už se letos asi nepodaří. Zatím na to nejsou finanční prostředky. Taky bych chtěla vytvořit ideální podmínky pro místní soubor. Cítíme, že jsme ten konec, pohraničí, a je mi líto, že zde lidé nemají možnost kulturního vyžití. Vím, že se nemůžu rovnat městu, ale ráda bych připravovala takové akce, na které by lidi rádi chodili, mohli si oddychnout a příjemně se pobavit. Vždycky říkám, že v dnešním přetechnizovaném světě je vzácné, když se člověk oblékne do divadla, pozdraví se s někým, podá mu ruku, usměje se. To člověku dá mnohem víc, než když si něco pustí v televizi. Byla bych moc ráda, kdyby se tu lidé sdružovali, měli k sobě blízko a měli pocit, že tu je to divadlo pro ně.
Děkuji za rozhovor.
Rozhovor připravila Simona Bezoušková
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':