Databáze českého amatérského divadla

Texty: Pavlína Morávková: Rozhovor s Jaroslavem Vondruškou. AS 2006, č. 1, s. 31-33.

DAL JIM RUCE DO POUT A UŽ BYL U DIVADLA!
ROZHOVOR S ČERSTVÝM ŠEDESÁTNÍKEM
JAROSLAVEM VONDRUŠKOU

Usměvavého elegána Jaroslava Vondrušku znáte jako zapáleného divadelníka z Libice nad Cidlinou, jako režiséra, herce, organizátora nejrůznějších divadelních akcí, člena Odborné rady NIPOS-ARTAMA pro amatérské činoherní divadlo, můžete se s ním setkat na přehlídkách v Libici nad Cidlinou, Poděbradech, Rakovníku, ve Vysokém nad Jizerou i jinde, na představeních amatérských i profesionálních souborů po celé republice (a pokud byste měli stejnou cestu, tak dokonce i v zahraničí)…zkrátka, Jaroslav Vondruška a divadlo, to je spojení, které těžko někoho z vás, čtenářů Amatérské scény, překvapí. Co vás ale překvapit může, je zjištění, že nastal čas přinést vám rozhovor s Jardou Vondruškou starším při příležitosti jak se říká významného životního jubilea. A věřím, že vás překvapí, stejně jako mě, i mnohé z toho, co jsem se o Jardových divadelních začátcích (a nejen o nich) dozvěděla…
Járo, jak dlouho vlastně trvá tvé spojení s divadlem?
Když pominu mateřskou školu, tak od čtvrté třídy. Čili od roku 1955.
Chceš říci, že ve čtvrté třídě sis začal s divadlem a od té doby se mu nepřetržitě věnuješ?
Dá se říci nepřetržitě, protože téměř v každém ročníku ZŠ jsem v nějaké té pohádce hrál a to byl de facto základ toho, abych u divadla zůstal. Na svou úplně první pohádku nikdy nezapomenu. Byla to Sůl nad zlato, kde mě coby výběrčího daní měli spoutat a místo abych se bránil, já jim ty ruce dal do pout! To bylo ještě v Činěvsi, odkud jsme se v tom samém školním roce s rodiči přestěhovali do Libice nad Cidlinou a tady mě učitelé do divadelních představení, která tu tehdy při škole pravidelně vznikala, vždycky znovu vybrali. Na gymnáziu v Poděbradech jsem potom chodil do dramatického kroužku k paní profesorce Matějíčkové, čili tam už to byl vědomý a cílený záměr věnovat se divadlu.
A jak ses vrátil k divadlu v Libici?
To bylo až po maturitě v roce 1963. Kromě divadla jsem dlouho dělal taky cvičitele v Sokole, měl jsem cvičitelský kurz. V té době chyběla cvičitelka pro dorostenky, a tak jsem zaskakoval i tam, nezbývalo mi než se naučit i chůzi a cviky na kladině. A tam za mnou přišly dívky, že by rády hrály divadlo, tak jestli bych s nimi něco nezrežíroval. V té době totiž v Libici divadlo nefungovalo. Dlouho jsem hledal vhodný text, chtěl jsem pohádku, a tak jsme nakonec nastudovali tu o Popelce. Předtím jsme se ale minimálně půl roku věnovali jevištní řeči, pohybu po jevišti atd. Premiéru jsme měli 30. dubna 1965. Jako dnes to vidím. Bylo to v sokolovně a já jsem prohlásil, že mě už v životě nikdo nedonutí, abych režíroval.
Proč? A taky - vždyť pokud se nemýlím - právě tam ses seznámil s Helenkou?
Proč? Protože teprve v průběhu zkoušek jsem poznal jak náročná je práce režiséra. Když jsme ale Popelku dohráli, přišli za mnou znovu, tentokrát „dospěláci“, paní Vlasta Burgrová a pan Jiří Bašta, že by bylo dobré zase obnovit ochotnické divadlo v Libici, které ukončilo činnost v roce 1957. Jenže já jsem v té době ze zdravotních důvodů přerušil vysokou školu a říkal jsem jim – já jdu teď na vojnu, rozjeďte to, až přijdu, já se k vám přidám. – Ne, to my počkáme na tebe! – Čekali na mě dlouhé 2 roky. Já ale na vojně dělal divadlo taky: Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho od Ladislava Smočka a Cimrmanův Akt. Obě inscenace s námi režíroval Jiří Datel Novotný. Jezdili jsme hrát po různých útvarech a reprezentovat na armádní přehlídky. Nejdřív nás vozili autobusem, který se ale jednou rozbil, zrovna když jsme měli jet na zájezd. Tak prý - jestli by nás tam nemohli dopravit vrtulníkem?! Měli jsme přistát na fotbalovém hřišti v Kroměříži a kulisy převozit náklaďákem, ale pilot řekl, že se na místo vedle kulturáku vejde, tak jsme sedli tam a všechno odnosili z vrtulníku přímo na jeviště. Pak jsme takhle lítali hrát všude možně a autobus už jsme ani nechtěli. Mělo to i tu výhodu, že vrtulníky nesměly létat v neděli, takže když byla přehlídka o víkendu a během neděle se odjíždělo domů, my měli den volna navíc, protože pro nás mohli přiletět až v pondělí. A ještě se vrátím k Popelce. Tam jsem se opravdu poznal se svou ženou Helenkou – Popelkou. Začali jsme spolu chodit, a jak víš, jsme manželé dosud.
A po tvém návratu z vojny jste založili současný spolek Vojan?
Vrátil jsem se koncem září 1968, někdy v říjnu nebo listopadu jsme se dali dohromady a podle toho, kolik nás bylo k dispozici jsme vybrali hru a začali zkoušet. Byla to parafráze známé české pohádky Šípková Růženka od Jana Švestky. Během zkoušení jsme udělali zakládající schůzi spolku. Z několika návrhů jsme vybrali název Vojan a od té doby funguje v Libici ochotnické divadlo pod tímto názvem. V roce 1976 začala rekonstrukce, respektive výstavba nového kulturního domu. Měli jsme velké štěstí, protože tehdejší předseda Místního národního výboru nechal návrh a realizaci jeviště, včetně kompletního vybavení, na mně a divadelním souboru. Na jaře roku 1981 byl nový kulturní dům slavnostně otevřen. My jsme k tomu přispěli uvedením hry Pygmalion od G.B. Shawa.
Byl jsi vždycky předsedou spolku?
Ne nepřetržitě. Chtěl jsem několikrát, aby se o organizační věci staral někdo jiný a já se mohl věnovat jen režii. Ale nikdy to netrvalo dlouho a vždycky jsem se vrátil zpátky. Také jsem se snažil, aby režírovali i jiní. Ani tady to netrvalo dlouho.
Dostal ses vedle režie v té době taky ke hraní?
Tenkrát jsem režíroval i hrál. Podle toho to vypadalo! Já totiž strašně rád hraju. Časem se nám podařilo navázat dobrou spolupráci s Honzou Schmidtem, režisérem a dramaturgem kolínského divadla. Sháněl jsem někoho, kdo by občas přišel, podíval se na zkoušku, řekl, co děláme špatně, poradil atd. A on to dělal moc rád a nám moc pomohl. Postupem času jsme se stali přáteli a setkávali se i mimo zkoušky a divadelní představení až do roku 1997, kdy odešel do divadelního nebe.
Myslím, že tvá otevřenost novým impulzům, schopnost nechat si poradit a vůbec schopnost neustálého sebevzdělávání je obdivuhodná a vzácná vlastnost. Nebo jsi taky prošel obdobím, kdy sis myslel, že divadlo umíš nejlíp?
Ne, to nikdy. Pro mě to byla samozřejmost získávat zkušenosti kde se dalo. Jezdil jsem často do divadel nejen profesionálních, ale i na amatérské přehlídky. Zúčastňoval jsem se různých víkendových školení, ale tenkrát šlo hlavně o dramaturgii. Nebyly tam rozbory představení, spíš šlo o přehlídky her, které by se mohly hrát. S větším (a perfektním) rozborem jsme se poprvé setkali na přehlídce v Litomyšli v dubnu 1970 od paní Čelekovské. To byl myslím jeden z důležitých impulzů k dalšímu vzdělávání. Nejen pro mě, ale pro celý soubor. V letech 1978 – 1980 jsem absolvoval Lidovou konzervatoř SKKS Praha – obor režie.
Jak jste v souboru vybírali a vybíráte texty?
Začali jsme pohádkou a řekli jsme si, že budeme střídat hry pro dospělé a pro děti. To dodržujeme. Dodnes jsme nastudovali 28 inscenací. Ovšem také bylo několik her, které jsme nedodělali.
Nastala někdy ve vašem souboru vážná tvůrčí krize?
Soubor se téměř rozpadl v době kdy jsem studoval. Při zaměstnání jsem dodělával vysokou školu a to zabíralo spoustu času. Zároveň se některým lidem už ani nechtělo tolik hrát, chtěli radši dělat něco jiného. A tak když jsem ukončil v roce 1991 školu, vypadalo to se souborem nevalně. Ale pak se zase dalo pár lidí dohromady a jelo se dál. Vybrali jsme si Šamberkův Blázinec v prvním poschodí. Premiéra byla v roce 1995. V této inscenaci začala, resp. pokračovala spolupráce s Vladimírem Dědkem. Začátek byl vlastně v roce 1977, kdy jsme se dohodli, že s námi udělá komedii Bumerang. Z důvodu Vláďova úrazu byla ale tato spolupráce přerušena. Blázinec v prvním poschodí byla inscenace, kterou jsem režíroval a navíc v ní i hrál. Když se Vláďa na jedno z prvních představení přijel podívat a říkal k němu svoje připomínky, bylo mi to jasné, ale stejně tak mi bylo jasné, že z jeviště to nedokážu vidět a ohlídat. Požádal jsem proto Vláďu, jestli by nebyl ochoten se na nás občas podívat a říct nám víc. A on okamžitě souhlasil, prohlásil, že je to dobře zadělané představení a že je na čem stavět. Takže Blázinec s námi dodělal a později jsme ho hráli i v Chorvatsku, kam Vláďa jezdil pomáhat české menšině s ochotnickým divadlem. Hráli jsme tam pak i další inscenaci, kterou s námi dělal – Dva muže v šachu - a nakonec i Oskara, kterého už jsem dělal sám. Dva muži byla Vláďova poslední spolupráce s námi. Hráli se celkem pětašedesátkrát, to byla velká radost a moc rád na to vzpomínám.
Můžeš říct, které tvé inscenace ti za celou dobu nejvíce přirostly k srdci?
Moc rád vzpomínám ještě na Bumerang, ve kterém jsem i hrál, na pohádku Jak rozesmát princeznu, na Kata a blázna... A pak taky – vždycky ta poslední věc je nejbližší a nejmilejší a podle mého subjektivního pocitu zas o kousek dál než ta předcházející. Čili to je teď Oskar .
A měl jsi naopak jako herec vysněné role, které tě minuly?
To byl určitě Fortunato z Poprasku na laguně a taky dvojrole Viktora Emanuela Champsboisy a Boutona z Feydeaova Brouka v hlavě. Z rolí, které jsem hrál, mi nejvíce přirostly k srdci: Tichý z Podivného odpoledne Dr. Zvonka Burkeho, Melichar Mahuleno z Kata a blázna, Josef Novák z Bumerangu, Maestro Srandíny z pohádky Jak rozesmát princeznu, Josef z Blázince v prvním poschodí a samozřejmě Jacomo z Dvou mužů v šachu.
Myslím, že stejně jako pro tebe je divadlo srdeční záležitostí i pro tvou ženu Helenku, tak nepochybuji o tom, že jsi v ní měl velkou podporu. A jak se k divadlu stavěli vaši synové?
Jsem přesvědčen, že kdyby Helenka nebyla pro divadlo zapálená jako já, tak bych asi divadlo v takovém rozsahu dělat nemohl. Byla a je prvním kritikem každé mé inscenace včetně konstruktivních diskuzí nad textem, když si doma připravuji režijní knihu. A kluci? Ti byli vesměs rádi, že jsme z domu a oni mohli řádit! Mladší Kája s námi jako kluk hrál v pohádce a později ještě v Úplně zbytečných parohách. Teď už v Libici nebydlí, ale, myslím, že kdyby žil tady, u divadla by zůstal. Starší Jára je spíš na techniku. Máme v něm vynikajícího osvětlovače a zvukaře.
Mluvíš vždy moc hezky o spolupráci s panem Schmidem, s Vláďou Dědkem… Využili zas naopak jinde zkušeností tvých?
Pomáhal jsem v Sadské dodělávat pohádku Zkoušky čerta Belínka a hrál jsem ve Vrchlabí v pohádce Vyměněná princezna a v Poděbradech se spolkem Jiří v detektivce Deset malých černoušků. Pak jsem ještě narychlo zaskakoval s Chorvaty, když hráli v Čechách inscenaci Naši furianti, kterou tam režíroval Vláďa Dědek. Přijeli do Vysokého na přehlídku a já jsem se tam během týdne musel naučit za jednoho nemocného herce roli Koženého.
Musel jsi někdy kvůli divadlu něco opustit, vzdát se třeba nějakého jiného koníčka?
Jsou ještě dvě věci, kterým jsem se dřív věnoval dost intenzivně a které vyžadují hodně času a pro divadlo jsem je víceméně opustil. Je to jednak cvičení a pak kouzla – magie. Byl jsem členem Českého magického svazu. Sem tam jsem nějaké kouzlo použil v pohádce a na přehlídkách se tomu pak divili, protože to bylo docela na úrovni. Zatím jsem věci, co mám ke kouzlení, nezlikvidoval. Čekám, že třeba někdo z rodiny (myslím tím vnoučata – Vítek nebo Anička) bude mít zájem a bude se tomu chtít věnovat.
Je něco, co tě na amatérském divadle v současné době opravdu štve? A co ti naopak dělá největší radost?
Mrzí mě, že v řadě míst, kam bychom my nebo jiný amatérský soubor jeli rádi hrát, si neseženou na představení reference, nezajímá je pořádně, o co jde, ale soudí jen podle toho, že soubor je z malého města a tak ho nevezmou, protože si nedovedou představit, že by tam mohlo vzniknout dobré divadlo. Ale jinde je to zase naopak, do některých míst už jezdíme hrát pravidelně a máme nasmlouvaná představení nadlouho dopředu. Všechno záleží na lidech. A co mě rozčiluje nejvíce, je závist a nevraživost některých členů případně celých souborů vůči kolegům – ochotníkům. Já se raduji i z maličkostí, z úspěchů ostatních ochotníků a nejvíce mě těší, že se v ochotnickém divadle objevuje stále více mladých lidí.
Kam myslíš, že se bude vyvíjet divadlo, nejen amatérské? Poslední dobou jsou tu přece jasně viditelné tendence potlačit tradiční interpretační divadlo, takové, kterému se právě u vás v Libici tak intenzivně a důsledně věnujete.
Ty tendence samozřejmě jsou, vidím je a cítím. Vždyť i na vrcholnou přehlídku Jiráskův Hronov se v poslední době dostávají spíše experimentální výboje, chybí mi tam větší pestrost. Neříkám, že tam má tradiční divadlo převládat, ale nevím, proč by měly dostávat zelenou různé pokusy jen proto, že zkoušejí něco nového a přitom jim mnohdy chybí základ. Ale přesto věřím, že tyto tendence nemají takovou sílu, aby naprosto převládly. Tradiční interpretační divadlo podle mě pořád přitahuje většinu diváků, zase se prosadí víc a divadlo půjde dál v celé své šíři. Osobně si myslím, že divadlo nemůže a nemá jít úzkou cestou.
A na závěr - jaké máš plány do budoucna – v divadle i v osobním životě?
Já neplánuju – co přijde, to přijde! V březnu, konkrétně v sobotu 11., nás čeká premiéra Lakomce a je pravda, že zrovna hledám texty pro další inscenace. Na podzim pořádáme další Babí léto, bude to již 5. ročník přehlídky, která chce přinášet kvalitní a zajímavá ochotnická představení jak pro děti, tak pro dospělé do libického kulturního domu a nejen pro místní diváky.
Přeji ti, milý Járo, za sebe i jménem celé redakce Zlom vaz! k premiéře a k šedesátinám hodně zdraví a elánu do dalších let, do života divadelního i soukromého.
Pavlína Morávková
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':