Texty: ZÁVODSKÝ, Vít: Divadelník pohnutého údělu. AS 2006, č. 1, s. 29-30.

DIVADELNÍK POHNUTÉHO ÚDĚLU
Letošního 28. března bude mít listonoška v Ostopovicích, příměstské obci na periferii Brna, nejspíš hodně obtěžkanou pošťáckou brašnu. Toho dne, kdy se dříve světil Den učitelů, oslaví totiž své pětasedmdesátiny jeden z tamních nedávných „přistěhovalců“, brněnský rodák, dlouholetý amatérský herec, režisér, ochotnický funkcionář a vůbec muž mnoha řemesel spojených s jevištěm, kterého z bohatých kumštýřských aktivit dobře zná i mnoho čtenářů AS, nositel Zlatého odznaku J.K.Tyla (2004) František Klaška.
I když se osud s jubilantem rozhodně nemazlil, dal mu do vínku jako celoživotní lásku právě Thálii. Pověstný tylovský „had z ráje“ jej uštkl hned v klukovských letech, když jako žák 3. reálného gymnázia na Kounicově ulici v Brně s kamarády (mezi nimi s pozdějšími předními souborovými kolegy Jiřím Tomkem a Ladislavem Lakomým) nacvičili Shakespearův Sen noci svatojanské a on debutoval v kroužku athénských řemeslníků rolí Thisbe. Jako člen Malého divadla, vedeného zkušeným režisérem Františkem Palčíkem, podílel se (zatím jako osvětlovač) na inscenování Calderonovy barokní alegorie Velké divadlo světa, a to za součinnosti katolického básníka Václava Renče. K režimem nevítanému dramatu vrátil se F.Klaška (už coby režisér) r. 1995. Po maturitě zahájil studia medicíny, ale vzápětí přišel úder z nejhorších: za spoluorganizování protistátní skupiny (brněnská televize o ní natočila dokument Když se kácí les, lítají třísky), letákové akce a nedovolené ozbrojování proměnila se vidina bílého pláště v rozsudek desetileté vazby, vzhledem k amnestiím při úmrtích „dělnických“ prezidentů naštěstí posléze ne zcela odpykaných. Léta 1951-1956 strávená v komunistických kriminálech, vězeňských ošetřovnách a hlavně v pracovních lágrech především na Jáchymovsku (i tam se „muklové“ pokoušeli povzbudit hraním divadla) mu již nikdo nevrátí – stejně jako prezenční službu u PTP, opět ulehčovanou členstvím ve vojenském souboru s možností objíždět s úspěšnými kabaretními pásmy rozličné armádní soutěže.
Pokud jde o civilní povolání, prošel F.Klaška (provázen obětavou manželkou Terezou, taktéž herečkou z libosti, kterou poznal už v Malém divadle) postupně „kariérou“ pomocného zedníka, skladníka Narpy a posléze inspektora Drobného zboží Jihlava. Důchodový čas si krátil mj. u recepčního pultu zákulisí Městského divadla Brno (s jeho ředitelem a výborným manažerem Stanislavem Mošou se ostatně před dvaceti lety potkal v asistentské funkci při adaptaci Molièrova Lakomce), v jehož činoherním souboru si také zahrál několik epizodních figur už v novém tisíciletí (Polákova úprava Ibsenova Peera Gynta, Černínova původní novinka Libuša).
Podrobněji zrekapitulovat jubilantovy iniciativní a pestré ochotnické aktivity u celé řady moravských souborů byl by úkol nejspíše tak pro hodnotící diplomovou práci; v tomto medailonku se jich dotkneme jen obrysově a bez nároků na úplnost.
Údajně již první den po návratu z vězení jel F.Klaška se souborem Univerzitní knihovny (zde vystupovala jeho žena) a inscenací Goldoniho Čtyř hrubiánů na zájezd do Prostějova. Pak přišla plodná etapa působení v renomovaném Divadelním studiu Josefa Skřivana, kde vedle F.Palčíka (a dokonce i prof. Rudolfa Waltra) úspěšně režíroval hlavně pozdější mnohostranný kulturní pracovník Leonard Walletzký. Repertoár tu nebyl nijak plytký, takže kromě pohádek a klasiky světové (Plautus, W. Shakespeare, Molière, C. Goldoni, Stendhal, A.P. Čechov, B. Nušić, L. Leonov) i domácí (V.K. Klicpera, F. Šamberk, bratří Čapkové, F. Langer) došlo i na satiry Osvobozeného divadla, absurdity S. Mrożka, Karvašovu tragédii Antigona a ti druzí atp. Tehdy velmi proslulý soubor se pravidelně probojovával na Jiráskův Hronov, odvážel si přehršle všelijakých cen (Klaška se na nich podílel jedenácti hereckými) a hostoval v mnoha evropských zemích. Do počátku 70. let, kdy z tohoto poté zaniklého kolektivu odešel, absolvoval podle vlastní statistiky 731 představení a ztělesnil např. Malvolia, anglického krále Edwarda nebo bankovního účetního Chirina.
Neméně úrodné období čekalo poté F. Klašku coby herce i režiséra Dělnického divadla, usazeného v královopolském Semilasse. V sedmé a osmé dekádě uplynulého století zažívala tato ambiciózní, dnes již také zaniklá parta, své hvězdné hodiny. V největší míře to bylo zásluhou obětavého a náročného profesionálního režiséra z tehdejšího Divadla bratří Mrštíků Pavla Rímského. Jemu Klaška v pětici profilových inscenací dělal rovněž asistenta a hodně tak získal pro zdejší vlastní, teď už soustavnější a festivalovými porotami vyzdvihovanou režijní práci (Šamberkův Blázinec v prvním poschodí, Koenigsmarkovy Ostrovy zdánlivé, Goldoniho Treperendy aj.). Brněnští i hronovští pamětníci dodnes s úctou vzpomínají na Rímského pojetí humanistického dramatu Ivana Bukovčana Sníh nad limbou (1974) a z následujícího roku na poetickou hru Bulhara Jordana Radičkova Sníh se smál, až padal (s oceněným Klaškovým Isajem), na kterou si teprve poté troufly profesionální scény. V roce 1979 v Hronově nabízelo Dělnické divadlo dokonce tituly dva – Rímského nastudování Daňkovy historické tragikomedie Dva na koni, jeden na oslu (s „dekorovaným“ Klaškovým žoldnéřem Svatým) a Jiráskovu Kolébku v rovněž odměněné scénografii a režii Klaškově. Jako temperamentní folklorní muzikál připravil P. Rímský brzy nato Tajovského realistickou veselohru Ženský zákon (hostování v bulharském Blagoevgradu). Neběžnými ovacemi skončil pro tehdejšího vítěze úpického festivalu JH 1982, a to právě díky Rozovského dramatizaci Tolstého Příběhu koně, kde si F. Klaška kromě člena choreograficky notně vytíženého chóru „střihl“ i figuru Generála.
Po uzavření klaškovské kapitoly „Dělnické divadlo“ přichází na řadu mozaika příležitostných jevištních aktivit a součinnost s dalšími moravskými amatérskými ansámbly. F. Klaška přijal nabídku ředitele profesionálního Loutkového divadla Radost Vlastimila Pešky jednak k pohotovým záskokům na jeho renovovaném brněnském působišti (Pošťácká pohádka, Dostavník do Lordsburgu), jednak na „krejírování“ v principálových adaptacích ve známém, komediálně stylově vyhraněném Ořechovském divadle (Bylo nebylo aneb Jak Švédové L.P. 1645 Brno marně dobývali, Mam’zelle Nitouche-ky aneb Láska kvete v každém věku). Dojmy z jeho zahraničních cest do Skandinávie, Anglie nebo Belgie vylíčil ostatně i na stránkách AS. Stýskalo se mu ovšem po režisérském pultu, a tak k němu zasedal např. v Prostějově (Ostrovského Bouře, Otčenáškův Víkend uprostřed týdne), Břeclavi (Pirandellova Bláznovská čapka), Křenovicích (Bradfordův Černošský Pán Bůh a páni Izraelité), Novosedlech (Bukovčanovo drama Než kohout zazpívá) nebo Šlapanicích (Longenův C. k. polní maršálek).
Velké organizační úsilí několikaletého předsedy Oblastního výboru SČDO si vyžádaly Klaškovy projekty, které nebyly vázány na jediný stálý soubor ani místo konání. Po již zmíněném, dramaturgicky riskantním Velkém divadle světa pod egidou Svatoboje a pokusu „revitalizovat“ generační seniorskou skupinu nad Krupicovým textem Podzim došlo na podnik svým způsobem nejkurióznější, jenž patrně vejde do příslušných análů. Úvodem předloňského 74. JH (a poté ještě v Hustopečích a Boleradicích) nabídla matadorská sešlost hereckých osobností z desítky vzdálených míst na Klaškův podnět a v jeho nejprve „korespondenční“ a poté intenzivní desetidenní prezenční režii estrádně naivistickou verzi Klicperovy parodické obrozenecké „rytírny“ Hadrián z Římsů.
Jubilantova soukromá evidence registruje, že až dosud v 1223 představeních odehrál bezmála stovku rolí (tu vysněnou, Holbergova venkovana Jeppeho z vršku, však mezi nimi nenajdeme) a režíroval na dvě desítky titulů. Nyní své zkušenosti příležitostně uplatňuje na hodnotících porotách, seminářích a dílnách a možná ještě „zrekrutuje“ na jeviště i ostopovické sousedy. „Přes všechna osobní úskalí považuji svůj život za naplněný; právě divadlo mi v něm pomohlo udržovat rovnováhu s pohromami,“ vyznává se František Klaška. Se symbolickou gratulační voničkou jarního kvítí mu rádi přejeme, aby ho tento oprávněný pocit provázel ve zdraví a pohodě i nadále.
Vít Závodský