Databáze českého amatérského divadla

Texty: Kučera Romuald: Studentská léta Erika Kolára

Studentská léta Erika Kolára
Loutkář, 27.4.2006
Publikováno v časopise Loutkář 2/2006 u příležitosti 100. výročí narození Erika Kolára


Erika Kolára jsem poznal dne 15. září roku 1916. Těžko uvěřit, že si někdo pamatuje na den událost tak běžnou po šedesáti létech. Řeknu-li ovšem, že to bylo při mém prvním vstupu do budovy klasického gymnázia v někdejší Hálkově ulici na Vinohradech, kam jsem byl tehdy zapsán do primy, že školní rok za Rakouska začínal 15. září a že Erik byl první chlapec, s kterým jsem tam promluvil, zní to docela věrohodně. Pro Erikovu povahu bylo již tenkrát charakteristické, že si mě všiml, jak se dívám po dveřích tříd, na kterých byla křídou napsána začáteční písmena jmen žáků, kteří do příslušných tříd patřili. Zeptal se mě, jak se jmenuji a pak řekl: "Já začínám také od písmene K, tak to budeš chodit do stejné třídy jako já". Tím jsme navázali přátelství, které trvalo plných šedesát let. Když mě po létech představoval svým známým, říkal vždy: „Můj nejstarší přítel". Smával jsem se, že mě má při své příslovečné systematičnosti zaregistrovaného ve své osobní kartotéce pod tímto heslem.

Erik studoval lehce. Celé gymnázium i maturitu absolvoval s vyznamenáním. Je s podivem, v jak mladém věku se již začal vážně zajímat o divadlo a jak brzy začal s divadelní režií. Na gymnasiu v Hálkově ulici byly pro divadelní činnost neobyčejně příznivé předpoklady. Uměnímilovný ředitel Otakar Smrčka, sám ceněný překladatel antické poezie a operních libret, podporoval divadelní snahy žáků. Není tedy divu, že v takovém prostředí mohla vyrůst ve své době známá avantgardní Studentská Scéna, jejímž byl Erik spoluzakladatelem, hercem a předním režisérem a jejíž divadelní vývoj ovlivňoval i dramaturgicky.

Kritika se o představeních Studentské Scény vyslovovala příznivě a pravidelně je sledovala. Tenkrát ještě žádné jiné divadelní scény mladých nebyly. Tak např. divadelní recenzent deníku Národní osvobození napsal v roce 1925 po představení Kvapilovy Bludičky, režírované Erikem Kolárem: „Studentská Scéna může být hrdá na své úspěchy. Úroveň její produkce stoupá od představení ku představení, talentovaní jednotlivci nabývají už jisté rutiny". Nebo téhož roku divadelní kritik časopisu Československá republika píše o představení Plautových Dvojčat: „Počínají-li si studenti se stejnou jistotou a kuráží i před školními tabulemi a zelenými stoly, kynou jim jistě stejné úspěchy jako onen sobotní..." To byl tehdy Erik, představitel jednoho z dvojčat, devatenáctiletý.

Vůbec poprvé se Erik setkal s divadelními prvky v březnu roku 1922, kdy hrál pod pseudonymem O.Karel titulní roli ve veselohře V.K.Klicpery Rohovín čtverrohý. Účinkoval jsem tenkrát v onom divadelním večeru také a mám dosud v paměti herecký výkon tohoto šestnáctiletého chlapce v roli starého, tlustého měšťáckého naboba. Představení nám tehdy režíroval Václav Vydra mladší, člen Vinohradského divadla. Erik byl s Vydrovými v přátelských stycích a dovedl je pro spolupráci s námi získat, tak jako později i jiné herce a umělce(např. Gabriela Harta, Karla Ančerla a další).

Téhož roku na podzim se Erik poprvé pokusil o režii. Šlo o nenáročnou veselohru J.Skružného „Ferdinand spí", kterou jsme sehráli v divadelním sále Národního domu na Vinohradech.

Erik účinkoval, pokud se pamatuji a mám o tom doklady ve svém divadelním archivu, v patnácti větších rolích, kromě rolí drobných, které hrál především ve hrách jím samým režírovaných. Byly to role vesměs charakterního typu; s oblibou představoval reprezentativní postavy, jako krále Václava IV. v Jiráskově Kolébce, císaře Rudolfa II. v Bozděchových dobrodruzích, sultána Saladina v Lessingově Moudrém Nathanu, nadporučíka Roubala ve Šrámkově Soudu a dokonce krále Leara ve stejnojmenné Shakespearově hře.

Ale těžiště Erikovy divadelní práce ve Studentské Scéně bylo v režii. Jak už jsem se zmínil, začal v šestnácti letech s nenáročnou veselohrou, ale brzy přecházel na hry vážné. Studoval divadelní literaturu naši i cizí a poznatky uplatňoval ve svých režiích. Tak hned v roce 1925, kdy mu bylo devatenáct let, provedl čtyři náročné celovečerní hry: Kvapilovo čtyřaktové drama Bludička, Krupičkovu historickou tragédii o sedmi dějstvích Vršovci, Šaldovo sociální drama Dítě, a bratří Čapků Hru lásky osudnou. Premiéry těchto her byly v březnu, dubnu, říjnu a listopadu. Mezitím vystupoval jako herec v dalších hrách, nastudovaných jinými režiséry, a to především v rolích Tuhoboje v Plautových Dvojčatech, nadporučíka Roubala ve Šrámkově Soudu a katechety Waltery ve hře Václava Štecha Habada a Jordán.

Kritika přijala tyto Erikovy režie příznivě. U Vršovců provedla ve prospěch Studentské scény srovnání s dřívějším uvedením této hry v Národním divadle, kde prý svou délkou „přímo vyvražďovala obecenstvo". Ještě v roce 1929, kdy Vršovce připravovalo Vinohradské divadlo, vzpomněly noviny ve zprávě o této události Erikovy zdařilé inscenace. Provedení Krupičkovy hry v roce 1925 je pro nás zajímavé i tím, že Erik obsadil roli stoletého kmeta, který věští zkázu svého rodu, Otou Bubeníčkem. Tenkrát totiž Erik, tak jako většina herců Studentské scény, již účinkoval rovněž jako recitátor v Umělecké výchově, kam ho přivedl první předseda Studentské Scény Vašek Sojka. Tam Erik Bubeníčka a jeho sonorní bas poznal.

Bratří Čapků Hra lásky osudná nedošla u kritiky již tak příznivého přijetí, jako ostatní hry v tomto roce Erikem nastudované. Erik přišel totiž na myšlenku(snad pod vlivem setkání s loutkami v Umělecké výchově) provést tuto komedii tak, že živí herci napodobovali pohyby loutek. Postavy Pierota, Colombiny, Brighelly a dalších figur comedie del'arte k tomu přímo sváděly. Kritiku toto pojetí neuspokojilo, ba přímo podráždilo. Považovala hru již autorsky za slabou a vyslovila pochybnost „zda bylo vůbec v intencích bratří Čapků viděti ji kdy hránu". „Ustaňte už, probůh, s pokusy o jevištní realizaci této naprosto nejevištní hry!", volá nijak emfaticky a pokračuje: „Vinohradští studenti pokusili se o nové pojetí hry jako loutkového divadla. Nezachránili ji tím, naopak loutkovými pohyby zpomalilo se tempo tak, že ještě více vynikla prázdnota celých dlouhých pasáží. A když pak už i dřevěná gesta stálým opakováním přestala bavit, tu všemu publiku promluvil z duše umírající Gilles slovy: „Rád bych ležel doma!“ Nedivte se, bylo už bez pár minut jedenáct!

Tohle představení nebylo ovšem žádným hřebíkem do rakve Studentské Scény ani Erikových režií.

Z dalších jeho pozoruhodných kreací je třeba uvést válečnou hru Maurice Maeterlincka Starosta stilmondský z r.1927, kterou jsme hráli i zájezdově, Romaina Rollanda Vlci, hru předvedenou na propůjčeném jevišti Divadla na Král. Vinohradech a opakovanou jako večerní představení za plápolání táborových ohňů(před Mohučí obleženou Francouzi) v Lesním divadle v Krči. (Studentská Scéna své jeviště vlastně neměla, nejčastěji se hrálo v divadelním sále Národního domu na Vinohradech). Erik inscenoval také hru Orloj od dnešního národního umělce Miloše Kratochvíla(pozdějšího Erikova švagra), hranou v roce 1932. V kritice deníku A-Zet o tomto představení tehdy divadelní referent napsal, že „režisér Erik Kolár snažil se vystihnout atmosféru ne lehce jevištně realizovatelné hry, obrátiv pozornost v prvé řadě k účasti světla a hudby. Tím zdivadelnil i mnohou přespříliš básnivou pasáž. Vyprodané hlediště neskrblilo uznáním". Uvědomíme-li si, že představení bylo sehráno rovněž na velkém jevišti Vinohradského divadla, kde je vždy uměním režijně zvládnout rozlehlý prostor, zvláště když zkoušky - až na generálku - se konaly v malé gymnaziální třídě, musíme se jen poklonit šestadvacetiletému režisérovi.

Mezi svými kolegy-herci měl Erik velkou autoritu. Byl již tehdy proslulý svými propracovanými režijními sešity, neúnavně piloval a vracel celé pasáže při zkouškách konaných odpoledne i večer v propůjčených třídách gymnázia. Verše Vaška Sojky z roku 1925 v humoristické básni Nevinné říkání o kádru Studentské Scény (otištěno r.1926 v posmrtně vydané sbírce Verše a prosa Vaška Sojky) jsou nejen kamarádsky dobromyslnou narážkou na tuto Erikovu vlastnost, ale i oceněním jeho kvalit divadelnických a lidských.

Říká se tam:

Kolár režisér je skvělý

na čtverečky scénu dělí

herci v křivkách po ní chodí;

ochotný je až to škodí:

řediteli jeho ruka

odpoledně často ťuká

k večeru pak když se šeří

pospíchá mu pro večeři.

.



Mezi ředitelem Smrčkou a Erikem se vyvinul krásný, téměř otcovsko-synovský poměr. Erik ho navštěvoval a dopisoval si s ním po celá další léta až do roku 1960, kdy ředitel jako devadesátiletý zemřel. Erik se přátelil s celou rodinou, jezdil za nimi v létě i na venkov a hrával tam divadlo s místními ochotníky.

Zmínil jsem se o tom, že Erik již jako zcela mladý člověk dovedl navazovat umělecké známosti a získávat herce, malíře a hudebníky pro spolupráci se Studentskou Scénou. Tak herec a režisér Vinohradského divadla Gabriel Hart na příklad režíroval ve Studentské scéně v roce 1924 Mahenova Chrousta, kde Erik hrál titulní roli filozofa Johaníka-Chrousta. Roku 1925 režíroval Hart Plausova Dvojčata a r.1929 Lessingova Moudrého Nathana. Po otci pro divadlo zaujatý dr. Jiří Smrčka byl získán pro režii Jiráskovy Kolébky a Bozděchových Dobrodruhů. O režii Václava Vydra ml. jsem už hovořil. Malíř Josef Wenig, šéf výpravy Městských divadel pražských, navrhl výpravu k Rollandovým Vlkům, Erikem režírovaným, a dirigent Karel Ančerl zkomponoval scénickou hudbu ke Krupičkovým Vršovcům, hraným rovněž v Erikově režii. Není snad třeba zdůrazňovat, že všechna tato umělecká pomoc byla poskytována zcela nezištně. Erik získával i autory pro napsání divadelních her, které pak Studentská Scéna zařazovala do jednoho ze svých tří cyklů, nazvaného Večery nejmladších českých autorů. Tak byla r.1928 nastudována i hra Miloše Kratochvíla Závěť generála Godarda a r.1929 od téhož autora komedie Se zárukou na tři léta.

Tak se tedy vyvíjel Erik-divadelník na prknech divadla živých herců. Ale svůj zájem záhy přenesl i na prkna marionet. Prostředníkem této divadelní symbiózy byl Vašek Sojka, který tehdy již působil v oboru vinohradských uměleckých institucí - ve Studentské Scéně i v Loutkovém divadle Umělecké výchovy. V LDUV se totiž projevila naléhavá potřeba posílit recitační lavici a nebylo jistě šťastnější myšlenky, než získat pro tuto činnost mladé talentované herecké ochotníky, mezi nimiž byli někteří budoucí významní divadelníci, jako např. Marie Vášová, dnešní členka činohry Národního divadla, František Smažík, později ředitel Vesnického divadla nebo Madrana Slámová, pozdější členka Východoslovenského divadla, posléze Činoherního divadla, dále Erik Kolár a jiní. Tak přišel do Umělecké výchovy v létech 1924 - 1925 proud mladé divadelní krve, která rázem oživila nejen recitační sbor, ale i jiné tvůrčí oblasti a nemálo přispěla k pozdějšímu značnému rozkvětu této loutkové scény.

Pokud moje paměť sahá, účinkoval Erik v LDUV poprvé na podzim roku 1924, kdy jsme spolu - oba čerstvě pomaturitně - alternovali v recitaci role dvorního fedrfechtýře na dvoře císaře Rudolfa II. ve hře Kámen mudrců od Karla Maška-Fa Presto. Hru tehdy recitačně řídil Václav Sojka-Sokolov, otec Vaška Sojky, a ač jsme nebyli žádnými začátečníky v mluveném slově, měli jsme co dělat, abychom jeho požadavkům stačili. Ne neprávem byla proto v pozdějších kritikách recitace LDUV vždy vyzdvihována. Této loutkové scéně jsme pak oba s Erikem zůstali věrní až do jejího zbytečného zániku začátkem padesátých let(přežila Studentskou Scénu o více než 20.roků).

Nepočítaje režie, účinkoval Erik ze 100 loutkových her, uvedených v rozmezí let 1924-1954 asi ve třiceti, což při průměrném počtu 18-19 repríz u jedné hry (některé jich měly 60-70) představuje 600 představení, která Erik minimálně absolvoval. Přitom byl jeden celý rok na studiích v Paříži a po celou dobu nacistické okupace se života divadla pro diskriminaci neúčastnil. Jeho recitačním oborem byly charaktery, vyhýbal se rolím mladým a hlavně milovnickým; mluvil např. Žita, Brighellu nebo loupežníka Hrdlořeza ve hře MOM.

Hlavní váha Erikovy činnosti v LDUV spočívala ovšem v režii - obdobně jako tomu bylo ve Studentské Scéně. Lze říci, že nejzávažnější inscenace vyšly právě z jeho režisérské ruky. Jeho neúnavnost při zkouškách a precíznost se staly příslovečnými, jeho režijní knihy s poznámkami ve všech odstínech barevných tužek zůstaly legendární. Zkoušelo se mnoho a hluboko do noci, účinkující(zvláště vodiči loutek s třímetrovým podáním) mnohdy na vodičských mostech padali únavou a hladem, ale Erik byl k neutahání, ani tu suchou housku si z kapsy nevytáhl. S ohrnutým límcem kabátu v nevytopeném sále vracel při nejmenší chybičce celé výstupy bez ohledu na to, že se mnohdy blížila hodina duchů. Byli jsme stoprocentní ochotníci, z divadla nikdo neměl ani halíř, naopak jsme s provozem měli osobní vydání, ale žádný se neodvážil reptat, takovou si i zde získal Erik autoritu. Přitom jsme nikdy od něho neslyšeli příkřejšího slova.

Výsledky takových režií pak pochopitelně odpovídaly vynaložené námaze. Mohl proto přísný divadelní kritik Jindřich Vodák napsat dne 18.10.1932 do Českého Slova o režii hry Karla Maška-Fa Presto Pohádkový zákon: „Erik Kolár se svými loutkoherečkami a přednašeči nacvičil hru do elegantní,lépe třpytivé dokonalosti, v níž mírné karikování zachovává stále salonní ráz veselých rytmických tanců. Padesát zkoušek prý bylo určeno na to, aby věty úplně souzvučely s pohyby loutek a aby scény se rozvíjely s naprosto bezúhonnou čistotou pohybu". A dále - o loutkách napsal, že „... by i Podrecca mohl být spokojen, jak jsou utěšené při své šprýmovnosti. Stavějí se na hlavu, vzlétají do vzduchu, zpívají jako kostelní nebo slavnostní sbory, pozdravují a koktají v taktu, mluví s kosmickou okázalosti nebo obřadností a i ta jejich krajní pořádnost přešinuje se na nepravou stranu. Ty umějí, panečku, mluvit podle pravidel! Obecenstvo táhne na jejich představení v hustých průvodech a ne obecenstvo malé, nýbrž vzdělané obecenstvo velké, protože tady se opravdu svobodně zbavuje vší zemské tíhy". Myslím, že Kolárovi-režiséru v jeho šestadvaceti letech nemohl být vzdán větší hold.

Erik potom se stejným neúnavným úsilím a z něho rezultujícími uměleckými výsledky režíroval další hry. Uvádím z nich zvláště Cínového vojáčka ve zpracování Vladimíra Vojíře podle Andersenovy pohádky (1936), E.Skálové Jana Žižku (1937), Kučerovu Zlatou rybku podle Puškina (1948), Frašku o kádi od neznámého středověkého autora (1949) a E.Skálové Žita kouzelníka (1950).

O Erikově neobyčejné umělecké citlivosti a odpovědnosti, s jakou přistupoval k režii, svědčí třeba tato epizoda: Hra o cínovém vojáčkovi končí tím, že chlapec hodí vojáčka do krbu a průvan zanese k němu do plamenů i papírovou tanečnici, kterou vojáček miluje. Erik svolal zvláštní poradu všech účinkujících k tomu, aby vyslovili svůj názor, zda plameny v krbu mají v tomto závěru hry po vzplanutí opět klesnout či prudce hořet při klesající oponě. V tomto zdánlivém detailu vidět totiž citový i mravní smysl celé hry - vítězství lásky nebo rezignace - a netroufal si sám o něm rozhodnout.

Naposled Erik účinkoval v LDUV při provozování proslulé Estrády, ve které působivě režíroval povídku F.Kubky Lotr po pravici, zdramatizovanou dr.Malíkem. Premiéra Estrády byla 18. prosince 1952. V té době se již život LDUV chýlil ke konci - Estráda byla posledním velkým a efektním scénickým projevem tohoto divadla, které stálo po desítky let v popředí našeho loutkového divadelnictví. Zaniklo náhle pro nepochopení tehdejších místních kulturních činitelů. Ale to už se před Erikem otvírala nová umělecká cesta, nové velké poslání - pedagogická dráha na loutkářské katedře divadelní fakulty AMU.

Dr.Romuald Kučera




--------------------------------------------------------------------------------

Copyright © 1999-2000 DIVADLO.CZ
Generováno2.5.2006 10:15:04

Související Osobnosti

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':