Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2004, č. 3, s. 4-5. Lenka Lázňovská.

Poděbrady – Třebíč mezi parnem a sněhem


Národní přehlídka činoherního a hudebního divadla, označená jako třináctá v pořadí, se svými krajskými postupovými koly, mapuje velmi široký okruh hlavního proudu českého amatérského divadla. Dokládá jeho tendence, inscenační postupy, úroveň.
Propozice letošního ročníku obsahovaly některá nová ustanovení reagující na v minulosti kritizované jevy. V porotách jakéhokoliv stupně nemohly zasedat osoby jakkoliv se podílející na soutěžních inscenacích, včetně např. dramaturgické či koncepční spolupráce. Nemohly ani hlasovat v programové radě. Takže před hlasováním opustili jednací místnost např. L. Valeš či J. Tejkl. Poprvé dostala přehlídka možnost nominovat na Jiráskův Hronov pět inscenací a doporučit další bez stanovení pořadí. Zmizela dřívější povinnost nominovat z různých žánrových proudů přehlídky. To neznamená, že by se v propozicích nedaly najít mezery. Jednu z nich využilo Ořechovské divadlo, které se Zvířecím divadlem v minulém roce postoupilo na Krakonošův divadelní podzim a letos se stejnou inscenací se ucházelo o Poděbrady/Třebíč. Podobným případem byly Zpěvy sladké Francie souboru Li-Di Litoměřice, které se vloni prezentovaly na Wolkrově Prostějovu. Zde se navíc nejedná ani o činoherní či hudební divadlo. Naopak ale není možné, aby se jedna inscenace zúčastnila dvou krajských přehlídek. V případě zdvojeného doporučení by soubory byly automaticky diskvalifikovány. To se stalo Otrokovické forbíně a zdá se, že ani její pořadatelé ani porotci si propozice řádně nepřečetli. Samozřejmě by to v prvé řadě ve vlastním zájmu měly znát soubory.
Přehlídce předcházelo patnáct krajských přehlídek – v Praze Karlínská tříska a POPAD, Dačické kejklování, Děčínská brána, Wintrův Rakovník, Západočeská přehlídka v Horažďovicích, Zlom vaz v Ústí nad Orlicí, Východočeská přehlídka v Červeném Kostelci, Třešťské divadelní jaro, Valašské křoví ve Slavičíně, Otrokovická forbína, Přehlídka Jizerské oblasti v Lomnici nad Popelkou, Hoblík v Hodoníně, Středomoravská přehlídka v Kojetíně, Studenécký harlekýn. Nováčkem bylo Valašské křoví. Některé z nich nebyly určeny pouze pro soubory ucházející se o tuto národní přehlídku. Např. Karlínská tříska a Valašské křoví mapují také divadlo dospělých pro děti, Hoblík studentské a netradiční divadlo, Otrokovice venkovské soubory a Třešťské divadelní jaro je multifunkční činoherní přehlídkou. Některé poroty využily možnost doporučit vybrané inscenace také na další divadelní přehlídky. Např. Wintrův Rakovník doporučil Dividýlko Slaný na Šrámkův Písek, přehlídka v Horažďovicích doporučením Přeletu plzeňského Dialogu rovněž na Písek ukončila jeho dvouleté putování po krajských přehlídkách.
Na krajských přehlídkách se představilo celkem 125 inscenací. To určitě není konečné číslo, neboť některým přehlídkám předchází výběr (např. Wintrovu Rakovníku). Čísla jsou to dostatečně výmluvná a svědčící o zájmu amatérských souborů dostat se na národní přehlídku. Potěšující je i fakt, že mezi účastníky národní přehlídky byli nováčci např. Divadýlko na dlani Mladá Boleslav, Divadelní studio J.K. Tyl v Jičíně, SPODINA Plzeň. Do hnutí se vrátily po delší pauze Malá scéna Zlín, Českokrumlovská scéna, ŠOS Prachatice, Lyra Jeseník a další. Tváří v tvář těmto faktům by se tato sezóna v oblasti činoherního a hudebního divadla dala označit za úspěšnou. Musím však poznamenat, že se pod touto vrstvou skrývají mnohá zklamání. Soubor, který neproklouzl ani na krajskou přehlídku, může z hlediska ambicí tuto sezónu právem pokládat za ztracenou. Zvláště když často není čas na nějaký rozbor takové inscenace a soubor se tudíž ani nemůže poučit. Zklamány však jsou jistě i mnohé soubory z krajských přehlídek, které na postup pomýšlely. Vysvětlení hledají tu a tam nikoliv ve vlastní práci, nýbrž v neodbornosti porotců (jiná představení jejich inscenace měla lepší ohlas), jejich zaujatosti pro některý soubor, inscenační styl, žánr apod. Obtížně se přijímají obecně platné teze, že zvláště amatérské inscenace mají velké výkyvy ve své fixaci a že byť v každé krajské porotě má být jeden člověk znalý optiky národní přehlídky, může se stát, že na krajské přehlídce inscenace zazáří tak, že emocionálně zaujatá porota přehlédne problémy kompoziční. Nepsala bych o tom, kdyby se toto vše neobjevovalo v kuloárech. Vím, že existuje i idea, zatím nijak konkrétní, připravit pro tento proud amatérského divadla nějaký volný, tj. nesoutěžní salón odmítnutých. Salón ve výtvarném umění znamená vyhlásit termín, podmínky a bez výběru přijmout. Nevnímám to jako opozici, nýbrž jako snahu uspokojit další ambice a dát dalším souborům možnost, aby se mohly např. svým zastupitelstvům pochlubit účastí na takové přehlídce. Nelze nevidět, že výběrový systém nastavený na kvalitu končící na Jiráskově Hronovu, je v evropském amatérském divadle něčím naprosto výjimečným. Na jeho začátku jsou jistě rovné šance, ale jenom některým se splní. Dopad může být tvrdý. Mohla bych jmenovat soubor(y), který(é) takový neúspěch přivedl buď k rozpadu, nebo k přerušení činnosti. Neudělám to, neboť nemám jejich souhlas. Jsem jistě ta poslední, která chce něco bourat, neboť systém slouží rozvoji českého amatérského divadla. Nevidět pro les stromy však také není možné. Stavba bude fungovat jen tehdy, pokud ji amatérští divadelníci podpoří. Takže jinak řečeno, onen uvažovaný salón je meziprodukt systému, za nímž všichni stojíme.
Relativně dlouhá přehlídka (13. – 16. května a 19. – 23. května) stále zápasí s dvěma problémy. Tím prvním jsou diváci, tím druhým jsou účastníci-pozorovatelé a setrvání souborů tak, aby viděly i další inscenace. Diváci lépe fungovali v Třebíči, kde se podařilo dobře spolupracovat se školami. Např. pražská Esence divákům svého představení velmi děkovala. Ne zcela to zvládli poděbradští pořadatelé, jimž se povedlo na Tejklova Oblomova pozvat dvě třídy Gymnázia Jiřího z Poděbrad, byť věděli, že se bude hrát i sedět na jevišti a že se tam víc než sedmdesát diváků nevejde. Navíc se hraje za vnitřní oponou, na niž se promítají obrazy. Studenti byli nakonec posazeni do hlediště, kde nic neviděli, máloco slyšeli, a navíc fakt jejich existence + svítící schody vytvářely k inscenaci semiotické významy, do nichž každý mohl promítnout znaky, jež inscenace nezamýšlela. Samozřejmě divadlo je komunikace a těžko přetěžko se hraje před poloprázdným hledištěm. Přehlídka je uprostřed roku a koná se dohromady 5 pracovních dnů plus dva víkendy. Většinou soubory odehrály, počkaly na diskusi a odjely, takže maximálně viděly jednu či dvě cizí inscenace. Jednotlivce, pozorovatele, kteří viděli obě části, bych spočítala na prstech jedné ruky. Je to velká škoda, neboť takové množství představení (10 v Poděbradech, 12 a hostující slovenské v Třebíči) a rozborové semináře, vedené kvalitním lektorským sborem v čele s prof. Císařem, režisérem a uměleckým šéfem Divadla ABC M. Schejbalem, proděkanem a režisérem DAMU J. Korčákem, vysokoškolským pedagogem a režisérem A. Bergmanem, režisérem R.Felzmannem, scénografem P. Purkrábkem, dramaturgem V. Zajícem, ředitelkou Muzea loutkářských kultur a divadelní vědkyní A. Exnarovou a odborným pracovníkem NIPOS-ARTAMA M. Strotzerem jsou pro každého velkou školou divadla. Zvláště když se letos podařilo udělat samostatný seminář téměř pro každou inscenaci a pánové (paní Exnarová píše recenze), kteří se letos v názorech výjimečně shodovali, byli nejen moudří, ale i docela zábavní. Např. když profesor Císař označil samovar za zásadní otázku ruské dramatiky na českých jevištích. V samovaru se totiž pouze vaří voda na čaj, nikoliv čaj, nebo když Milan Strotzer promptně nabídl Malé scéně Zlín vlastní trenčkot pro inscenaci Woody, Woody se slovy: „Přátelé Vám chybí a mně jeden přebývá ve skříni, žena bude mít radost, když se ho zbavím“. Pan profesor byl vůbec ve formě. Zeptal se libických divadelníků, zda bod programu přehlídky „bourání Libice nad Cidlinou“ znamená, že se tam probůh vrátili Přemyslovci. Možná, že porota byla osvícena návštěvou Jaderné elektrárny Dukovany. Nevím, zda se s malým zájmem o přehlídku dá něco dělat. Není to otázka pořadatelů. Ti letos zrušili účastnické poplatky, aby souborům zjednodušili situaci. Píši o tom, protože přehlídku považuji za velkou příležitost pro každého zájemce o činoherní i hudební divadlo vidět to nejzajímavější, co se urodilo.
Přehlídka měla také letos patřičný společenský lesk. Obě části zahajovali starostové, závěru v Třebíči se zúčastnili oba, do Třebíče přijela ředitelka odboru regionální a národnostní kultury Ministerstva kultury a vedoucí oddělení kultury Úřadu kraje Vysočina. Přehlídka se koná z pověření ministerstva a za jeho velké finanční podpory. Přispěly oba kraje, města prostřednictvím svých organizací (Kulturní a informační centrum, s.r.o., Poděbrady, Kulturní, vzdělávací a informační zařízení Třebíč) a řada sponzorů. Organizačně na části Poděbrady spolupracuje místní Divadelní spolek Jiří. Hlavní odbornou a programovou gesci nese útvar ARTAMA Národního a poradenského střediska pro kulturu se sídlem v Praze. Přehlídku propojuje Jaroslav Dejl jako její prezident. Všechny rituály fungovaly tak, jak měly – vítání na zámku v Poděbradech (DS Jiří ve službách Jiřího z Poděbrad udělujícího svolení hrát potulným kejklířům), v Malovaném domě v Třebíči, zahájení části Třebíč na Karlově náměstí, setkání účastníků na závěr přehlídky. Každý den vycházel zpravodaj a zejména část třebíčskou s téměř novou redakcí a trochu pozměněnou koncepcí (např. doplněnou o soudy vybrané skupiny účastníků, označené porotci jako kontrolní skupina) považuji za velmi zdařilou. Jako host přehlídky byla na závěr uvedena inscenace patrně v současné době nejlepšího slovenského amatérského divadla – souboru Potoň Levice – velmi razantní úprava Krále Ubu, kdy Ubu získává moc tím, že se stává televizním bavičem.
Pokud jde o počasí, tvářilo se jako divadlo. Někdy se zadařilo, někdy nikoliv. Jak řekl Jakub Korčák: „ono je snad lepší, když je špatně napsaná hra zahraná dobře než když je to obráceně“. Na začátku obou částí bylo vedro, ke konci padal sníh. Na polovinu května nic moc. Ještě, že přehlídka utěšeně roste a letos 13. Divadelní Třebíčí začala pubertu. „Třináctka je šťastné číslo“, prohlásil J.Dejl a dodal „alespoň pro mne ano“.

Připravila Lenka Lázňovská

Související Ročníky přehlídek

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':