Databáze českého amatérského divadla

Texty: Milan Strotzer: Tři z pěti... - o 2. Lounském divadlení, AS 2006/2

TŘI Z PĚTI A ZÁZRAK NAVÍC
2. LOUNSKÉ DIVADLENÍ

Hlediště nádherného Vrchlického divadla v Lounech bylo 10. března 2006 v 17 hodin zaplněné do posledního místa. Nezbylo než nasadit přístavky. Na jevišti stanuli ředitel lounské divadelní stagiony Vladimír Drápal a starosta města ing. Jan Kerner, aby zahájili 2. ročník Lounského divadlení, krajské postupové přehlídky činoherního a hudebního divadla. Zahajovací akt byl i příležitostí k tomu, aby přestřižením pásky otevřeli nejen přehlídku, ale také cestu nově vytvořeného souboru Nového divadla Louny, který vznikl po místním divadelním ochotnickém prázdnu zvícím čtvrt století. Pak už jen Pavel Macák ze spolupořadateského Rádobydivadla Klapý vysvětlil proč se ocitáme na 2. ročníku, když ten loňský byl nultý a představil odbornou porotu (Petr Michálek, Milena Nečesaná, Milan Strotzer, Ladislav Valeš, Milena Zikmundová). Třídenní přehlídka pěti souborů a jejich inscenací mohla začít.
Zahajovací představení patřilo nově se zrodivšímu ND – Novému divadlu Louny, o jehož vznik se zasloužila především Bibi Marešová, herečka a absolventka pražské DAMU žijící v Lounech, která se však profesi, kterou vystudovala, léta nevěnovala. Ke spolupráci přizvala svého někdejšího spolužáka z DAMU, nyní galeristu, režiséra Františka Staňka z Prahy. Ten pro rozjezdový opus souboru zvolil vlastní jevištní adaptaci filmového scénáře jednoho z nejvýznamějších představitelů světové kinematografie Federica Felliniho Cabiriiny noci, nazvanou Sni sladce. Převést neorealistický filmový snímek, notabene slavný a známý, na divadelní scénu není úkol zrovna z nejsnazších, neboť jeho výrazové prostředky jsou z rodu divadlu vzdálenému. Režisér výchozí předlohu redukoval a vsadil na obraznost a atmosféru, podpořenou bohatou hudební a zvukovou složkou, spolu s tím pak na emotivní herectví představitelky Cabirie v podání Bibi Marešové (cena za nejlepší ženský herecký výkon). Nebál se použít filmovou projekci, která byla tematizovaným sestřihem dotáček a sekvencí ze známých filmů a vystoupení pěveckých hvězd, aniž by však použil cokoli z Cabiriiných nocí. Využití obraznosti a hudby napomohlo na jedné straně překlenout povětšině začátečnické krůčky členů nově utvořeného souboru, na straně druhé působilo namnoze vnějškově. To se týkalo i scénických objektů – pohyblivých vozů, sloužících k vytváření prostředí (ulice s automobilem, restaurace…). Felliniho základní příběh byl divákům sdělen přehledným způsobem, méně pak již jeho obsahové podloží. Inscenace by mohla získat na působivosti důslednější stavbou situací, zvýrazněním konfliktů (např. Cabirie versus Matylda), neméně pak prohlubováním hereckých dovedností, zejména schopností jednat slovem a průběžného jednání. Ocenění hodných hereckých výkonů by pak mohlo být daleko více, neboť soubor disponuje nejedním výborným typem. Vedle představitelky Cabirie se dostalo čestného uznání jednomu z nich, Robertu Machovi za ztvárnění role Zpěvačky Hanky. Přes vznesené otazníky a doporučení je však třeba konstatovat, že se stal v Lounech divadelní zázrak. Františku Staňkovi a kolektivu Nového divadla byla v souvislosti s realizací inscenace udělena cena za divadelní počin.
Divadelní soubor Klas Klášterec nad Ohří se představil komedií Antonína Procházky Přes přísný zákaz dotýká se sněhu. Ze snad nejméně zdařilé Procházkovy textové předlohy se snažil vykřesat maximum. K tomu souboru dopomohlo uchopení komedie jako crazy, byť ne bezezbytku tak, jak se to povedlo Zdeňce Kovalové v roli Edity (čestné uznání). Přijatelný výsledek podpořila jednoduchá a při tom vynalézavá scénografie. Nelze nezmínit pěkný herecký výkon režiséra inscenace Miroslava Nyklíčka v roli Edy (čestné uznání). Viděli jsme divácky vděčné představení, které bylo pro soubor, dle slov režiséra, odpočinutím od závažnějších témat.
Klášterec nad Ohří měl v Lounech dvojité zastoupení. Z šesti současných kláštereckých souborů přijelo také Divadlo Zdrhovadlo, vítěz nultého Lounského divadlení (Rolland: Petr a Lucie), s inscenací dramatizace románu Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti. Autorem dramatizace byl režisér souboru Václav Polda. Přepis slavného románu v dopisech z roku 1782 lze označit za zdařilý, přistoupíme-li na to, že jeho tvůrci šlo především o vyjádření mravů nejvýše postavených společenských vrstev, zejména však podob lásky – zhýralé a stravující i lásky chromé, slepé a nemohoucí – a z toho plynoucího naučení, že tahle „láska“ hory nepřenáší. Poldova dramatizace odhlíží od sociálně kritické dimenze románu i od otázek spjatých se společenskou emancipací žen. Konečně, toto zúžení lze chápat jako snahu o soustředění se na téma, které inscenátory zajímá právě dnes. S tím souvisí i redukce postav příběhu, a to i takových, které jsou v románové předloze důležité (paní de Rosemonde, paní de Volanges aj.). Méně pochopitelné ale je to, že se dramatizace zřekla vyostření osudů jednotlivých protagonistů románového příběhu. Zůstává pouze tragický souboj vikomta de Valmont a rytíře Dancenyho. Opuštěny jsou takové osudové rány, jakými je potrat Cecilie de Volanges, smrt paní de Tourvel, společenské znemožnění a posléze znetvoření pravými neštovicemi markýzy de Marteuil a její soudní majetková prohra, vedoucí k útěku z Paříže s ukradenými cennostmi.
Inscenaci zdobila účelně vymyšlená a členěná simultánní scéna s prvky umožňujícími významové akční jednání. Stejně tak kostýmní výprava inspirovaná dobovým oblečením, vykazující značnou míru vlastní tvořivosti, dovedenou ve zpracování do posledních detailů (cena za scénografii Kristýně Jarešové, Dádě Radové a Václavu Poldovi). Režie Václava Poldy (cena) dala inscenaci zřetelný řád, založený na jakési sošnosti a váze slova, nepostrádající však v řadě scén působivé obraznosti, těžící ze scénografického potenciálu. Ještě větší působivosti hry by přispěla důslednější práce při temporytmickém členění a budování inscenace. Nejproblematičtějším se však jevila práce herecká, zejména pokud jde o schopnost jednat slovem. Namnoze totiž zůstala u deklamativního slovního projevu (co slovo, to perla). Tady je ještě značný kus práce před téměř celým hereckým kolektivem. Vymykala se z něj zřetelně pouze Dita Jandová v roli paní de Tourvel a do značné míry Dáda Radová coby Cecilie (čestná uznání). Navzdory handicapu slovního jednání jsme viděli zajímavý a svébytný pokus o jevištní adaptaci románové předlohy, proslavené navíc nejméně třemi známými zpracováními filmovými, inscenaci v mnoha ohledech mimořádnou a ocenění hodnou.
Divadelní soubor DK Krupka Olympie uvedl své nastudování hry Pavla Kohouta August August, august v režii Jany Urbanové. Zkušenému souboru, který je tzv. doma v oblasti psychologicko-realistického divadelního kánonu, Kohoutova modelová hra příliš nesedla. Setrval v ní u postupů a hereckých prostředků, které jsou mu vlastní. Nepodařilo se rozehrát situace tak, aby nabyly na významovosti přesahující slovní sdělení. Z inscenace vznikl dojem, jakoby nešlo o cirkusové představení, které se nesmí zadrhnout, jakoby se hrálo mimo čas a jeho tlak. Chyběla patřičná míra cirkusáckého dryáčnictví, hrané okázalosti atp., aby se na jejím rubu mohl vyjevit hořký a tragický úděl klaunů v zajetí svévolného jednání mocných a jejich nohsledů. Víceméně slovní poloha sdělování se ukázala nedostatečnou k tomu, aby zazněl naplno již zase potřebný apel, obsažený v Kohoutově hře. Čestné uznání za roli Bumbula obdržel František Rýsl.
Pětici soutěžních inscenací uzavřelo Divadlo Luna Stochov s inscenací hry po desítky let nehraného autora Rudolfa Krupičky Velký styl. Krupičkova komedie je satirou na komunální politiku a její nekalé praktiky, vedoucí naposledy k tomu, že domácí bohatství ovládnou protřelí zahraniční podnikatelé, takže nezbývá, než se němě opíjet. Hra, poznamenaná dobou vzniku (1915) a tehdy panující divadelní konvencí, je pro současného diváka nezvykle dlouhá. To, co by vydalo na rozsáhlejší skeč, je přes několikeré krácení hráno na ploše více jak dvouhodinového představení. Zdlouhavost, zejména první části hry odehrávající se na městské radnici, je hlavním a patrně jen těžko odstranitelným problémem. Přitom jde o inscenaci, která měla očividně pevné režijní vedení hostujícího Jaroslava Kodeše (čestné uznání) a zřetelně z tohoto hlediska převyšovala ostatní inscenace přehlídky. Mimořádnou péči věnoval soubor scénografii, včetně náročných a významotvorných kostýmů, evokujících díky šrafování dojem karikovaných postaviček (návrhy Kateřina Baranowská). Úctyhodná byla herecká vybavenost souboru. Marie Benešová rozzářila jeviště svým uchopením role Giovanny Bambuti (cena), Radek Doubrava, který ztvárnil roli radničního sluhy Krajíčka, získal cenu za nejlepší mužský herecký výkon. Čestné uznání bylo uděleno za roli Náměstka Volánka Luboši Fleischmannovi.
Nevím, je-li pro soubor únosné sáhnout již k pátému krácení hry, jakkoli po tom volá ohled na pozornost diváka. Jedno by bylo užitečné bezesporu, a to nejméně pro vnitřní efekty v rozvíjení hereckých dovedností členů souboru, a sice pokusit se o stylovou jednotu hereckých prostředků, především u pánské části souboru. Myslím si, že sjednocovacím vzorcem by mohly být prostředky, které v epizodní roli Občanky používá Nataša Gáčová, herečka z profese, která patřila k zakládajícím členům souboru. Ostatně, nemají tak daleko k těm, kterými vládne Radek Doubrava, jen jsou výraznější, ostřejší.
2. Lounské divadlení bylo přehlídkou sice nevelkou, zato však ve výsledcích práce souborů ne zcela obvyklou. Z osmi přihlášených inscenací vybrali organizátoři pět takových, z nichž ani o jedné nelze říci, že by se propadala směrem k uměleckému dnu. Nelze sice ani konstatovat, že by některá mohla být nepochybně nominována k účasti na celostátní přehlídce. Avšak z těch pěti byly tři inscenace souměřitelné s tím, s čím se setkáváme v Poděbradech a Třebíči. Ty tři také porota doporučila k výběru do programu celostátní přehlídky. Navíc se udál onen zkraje líčený zázrak znovuzrození ochotnického – amatérského divadla v Lounech. Tři z pěti, to je impozantní skóre.

Doporučení pro FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč 2006
 Na 1. místě: Divadlo Zdrhovadlo Klášterec nad Ohří s hrou Václava Poldy, dramatizací románu Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti.
 Na 2. místě: ND - Nové divadlo Louny s inscenací hry Františka Staňka podle scénáře Federica Felliniho Sni sladce.
 Na 3. místě: Divadlo Luna Stochov s inscenací hry Rudolfa Krupičky Velký styl.

Milan Strotzer
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':