Texty: AS 2005, č. 2, s. 55 - 56, Saša Pernica.

CO SE DĚJE VE VALAŠSKÉ DIVADELNÍ KOTLINĚ aneb Jak vypadalo pokračování loňského valašského improvizačního „džem sejšnu" v letošním roce.

Nutná vstupní informace: Jde o další ročník regionální přehlídky - Setkání malých jevištních forem - Setkání netradičních divadel ve Valašském Meziříčí, kterým se pořadatelé pořád ještě hlásí k historické kontinuitě výběrů na Šrámkův Písek. (Případné pamětníky a badatele odkazuji na J. Fabiána, který v archivech dohrabal, že se zde již v roce 1978 přehlídka konala, ale přehlídkové třicátiny se tímto letos ještě nekonají.) Letošní ročník se loňskému podobal již tradičním přehlídkovým maratónem, ve kterém se od pátku 11. března do soboty 12. března 2005 odehrálo 12 soutěžních představení. Program byl dále v pátek doplněn diskotékou a v sobotu představením R. Marka, P. Süskind: Kontrabas, rozborovým seminářem a premiérou autorského filmu P. Marka D.D. Beruška s herci amatérského divadla XXXHX XOXX OXX. Tolik stručná úvodní data.
Když jsem přijížděl do Valmezu, byl jsem doopravdy zvědav, zda, či v jaké podobě, bude pokračovat loňská invaze improvizací. Jestliže jsem v předchozích ročnících konstatoval, že autorské divadlo zde na této přehlídce nabízí celý trs různých poetik a žánrových podob, ve kterých sice improvizované divadlo mělo vždy velmi silné postavení, ale nestalo se dominantním způsobem divadelní práce, potom v letošním ročníku vypadala situace již trochu jinak. Celou přehlídku totiž, až na několik výjimek, prostoupila divadelní improvizace v daleko větší míře, než tomu bylo v minulém ročníku. Nikoliv však v podobě vzájemně navazujících a vnitřně propojených vystoupení jednotlivých souborů. Loňský ojedinělý divadelní projekt se letos neopakoval. Na druhé straně však pouze čtyři soubory na letošní přehlídce nebyly vlnou improvizace zasaženy: Divadlo F Valašské Meziříčí s inscenací hry V. Havla: Rodinný večer, Pan CHicitos ZUŠ Žerotín, Olomouc s autorskou inscenací Omnis lucem suam habet, která však skrze herní improvizace určitě vznikala, ŠOK Zubří s autorskou inscenací Apačonky, Nejlepší divadlo Ze Šumbarku Tom a Jeff, Havířov - Šumbark s autorskou inscenací O tom jak Jeff a SKŘÍTEK + SPUTNIK Havířov s autorskou inscenací Čekatelé.
Zbývající soubory pak nabídly bohatě vnitřně rozvrstvenou škálu improvizovaného divadla. Od prvního divadelního vystoupení ve svém životě, jak tomu bylo u souboru CICIOCI Valašská Bystřice s improvizací Aktualizace, přes soubory již delší dobu improvizací zasažené, u kterých podíl improvizace přímo na představení se případ od případu lišil, jako tomu bylo u Údivadla P.S. Bílá ponožka z Kopřivnice: Jed jsem sněd sen. Projekt Lanney & Ludwvig, Krásný Gerhard Ostrava: Krásný Gerhard! Akce! aneb Sám a sám. Až po vzájemné propojení několika souborů vystupujících pod názvem LÁHOR/soundsystém Hranice s improvizací: Vyhledat a zneškodnit, ve kterém měly neopominutelný podíl členové D.D. Beruška.
Seskupení LÁHOR nabídlo vnitřně nejvrstevnatější divadelní strukturu ze všech předchozích souborů. Jejich představení spoluvytvářely dvě strukturující oblasti. Jednu tvořilo vzájemné propojení dvou inscenačních prostředků - živé improvizující a zpívající kapely, tvořené členy souborů a hereckou improvizací všech členů tohoto seskupení. Druhou oblast pak vytváří trs různých příběhů rozdílných žánrových poetik. Vzájemně se zde prostupuje magický realismus, tvrdý realismus vedený až na samu hranici naturalismu (snowboarďáci) s prvky psychologického realismu a herního poetismu. Tento trs poetik, který by možná M. Kundera označil jako fúzi snu a skutečnosti a J. Kroutvor by pro něj použil pojmenování poetická věcnost, je mnohdy schopen zachycovat realitu přesněji, než realistický (nebo až naturalistický) přístup k ní. Celá tato vrstevnatá struktura je zasazena do rámcové situace firemního večírku, jehož hlavní atrakcí je připravený hon pro všechny jeho účastníky. Jedním z vnitřních témat jsou chystané proměny na vrcholových pozicích firmy. Dalo by se říci, že vznikla jakási obdoba loňského vzájemně navazujícího improvizačního džem sejšnu s tím rozdílem, že jeho jednotlivé části jsou nyní sevřeny do jednoho jediného představení. Představení, ve kterém se rodí, rozvíjí a vzájemně proplétají různé příběhy. Tím se na divadelní improvizaci kladou nesmírné nároky a vnitřní komunikace této skupiny je prověřována doopravdy až na samu mez únosnosti. Je proto pochopitelné, že ne vždy se plně podaří vznikající příběhy předávat plně divákovi. Neboť s jejich zrodem se musí rodit i vědomí vzájemných vazeb a také vědomí jejich priorit, a proto je nutno v takto vrstvené struktuře najednou provádět daleko více věcí současně, než je při běžné improvizaci obvyklé. Rozvíjet vlastní příběh, zároveň vnímat i vznik dalších příběhů, vzájemně jim umožňovat další společnou existenci a vše toto zároveň nabízet v čitelné podobě divákovi. Je proto pochopitelné, že ne vždy byla celková struktura plně divadelně naplňovaná a pro diváky zcela přehledná. Nesporné strukturační a fabulační kvality tohoto představení, propojené s vrstevnatou poetikou, které jsou realizovány divadelně nadmíru zajímavým pokusem o propojení improvizace a poetik několika souborů, vytvořily divadelně nejzajímavější experiment této přehlídky. Bylo proto právem navrženo na přímý postup na národní přehlídku experimentálního divadla Šrámkův Písek 2005 a doufám, že se tato nominace v programu přehlídky objeví. Neboť již potřikráte se nominované soubory z této přehlídky do programu ŠP nedostaly.
Zvláštní místo v celé velké skupině improvizujících divadel pro mne patří úvodnímu představení Realistického divadla Hranice s Černým světlem. Jde o „... totální reinscenaci okamžiku starého čtrnáct let. Na jaře roku 1991 si čtyři mladíci povídali o zásadních věcech. Bylo jim 17. Díky zázraku technologie magnetofonu se dochovalo libreto. Na jaře roku 2005 Vám čtyři dospělí muži sehrají rozhlasový comeback vlastní puberty", jak svou rozhlasově improvizovanou interpretaci pradávného záznamu jednoho večírku charakterizují členové souboru D.D. Beruška. Improvizované přehrávání sama sebe před lety bylo pro mne novou a dráždivou divadelní zkušeností. Inscenace však nevystačí jenom s pouhým, byť mírně proškrtaným, původním záznamem. Neboť já jsem přítomen zde a dnes a nemám zažité stejné zázemí jako interpreti, a tak očekávám, kam to všechno dojde a pouhý záznam se tak stává pro mne čím dál tím méně zajímavý.
Protože improvizované divadlo se již stalo stálicí Valašské divadelní kotliny a prostupuje větší část zde nabízené divadelní podívané, vystrkuje růžky otázka: Proč tomu právě zde tak je? Neopominutelný podíl přísluší hlavně členům D.D. Beruška, kteří zde vykonali a pořád ještě vykonávají obdivuhodnou iniciační práci ve prospěch divadelní improvizace. Svými inscenacemi ukázali nejenom divadelní účinnost a vnitřní bohatost tohoto divadelního přístupu, ale dobou, po kterou prostupují touto regionální oblastí, vytvořili dostatečně dlouhé časové období pro postupné vstřebávání a osvojování této inscenační metody dalšími soubory. V okamžiku, kdy si členové divadelního seskupení osahají základní dovednosti improvizovaného divadla a přijmou je jako svůj prostředek divadelního sdělení, jsou jeho přednosti pro netradiční divadlo, ale i pro soubory samé, nesporné. Soubory mohou v plné intenzitě využívat autenticitu divadelní provokace vznikající teď a tady. Tím se přirozeně včleňuje jejich schopnost exhibice, v míře pro divadlo nezbytné a potřebné, do přímé tvorby před zraky diváků. Snadněji se tak může dosahovat nezbytné míry zdivadelnění probíhající komunikace s diváky. Není zde žádný prostor pro zdlouhavou práci na hledání a zpřesňování jak celé struktury inscenace, tak i jednotlivých prostředků vlastního divadelního jazyka, a proto má případná neznalost divadelních postupů daleko menší možnost ovlivňovat podobu vznikající inscenace. Tím, že jednání v dramatické situaci vzniká přímo na místě a již nikdy nebude opakováno, omezují se požadavky pouze na nejzákladnější dovednostní (řemeslnou) vybavenost tvůrců. Všechny ostatní se minimalizují, a to včetně požadavku dokonalé znalosti textu. Zázemí dovedností se tak zužuje pouze na schopnost improvizace, kterou je naopak nutno rozvíjet. Tím, že proces fabulace není dále strukturován, jsou v maximální míře využívány a sdělovány okamžiky vzniku jednání v dramatické, ale také v herní situaci. Tím se sdělovaná improvizace okamžitě přibližuje na dotyk s projevy osobnostního, inspirovaného herectví.
Improvizované divadlo přináší větší míru tolerance diváků k zhlédnutému. V případě rozpačitých a nejednoznačných výsledků jsou neagitní divácké postoje mírněny vyšší mírou uznání tohoto způsobu divadelní práce. Tuto vyšší míru divácké tolerance spoluvytváří vědomí většího rizika (větší pravděpodobnosti neúspěchu), které inscenátoři vědomě podstupují.
Pokud bych hledal ještě nějaké další charakteristické rysy platné pro celou letošní přehlídku, tak jako první by mne napadlo prostupování divadelního jazyka klipovou kulturou. Divadelní jazyk zde uváděných představení je daleko více, než si možná sami tvůrci uvědomují, ovlivněn dynamikou rychlé gradace situací, žánrovou proměnlivostí situací spolu s jasným pointováním, a to i v podobě žánrového šoku. Situacemi, které se snaží poutavě a s vtipem vyprávět jednoduchou myšlenku a které jsou charakteristické pro klipovou kulturu. Druhý společný rys přehlídky pak logicky vyplývá z prvého. Bylo zde soustředěno hlavně klubové divadlo vznikající v neprofesionálních podmínkách, které chce pobavit. Nikoliv však jednoduchými, mnohdy až na samé hranici lacinosti volenými postupy, jež se na několika předchozích ročnících také čas od času objevovaly. Letos šlo hlavně o pokusy, skrze závažná témata, viděná ironickým, až travestujícím odstupem, vytvořit zábavný divadelní nadhled a takto reflektovat svět kolem nás i v nás.
Saša Pernica