Databáze českého amatérského divadla

Texty: Rozhovor L. Lázňovské s René Vápeníkem. AS 2005, č. 3

CHCI DĚLAT DIVADLO, NA KTERÉ BYCH SE CHTĚL DÍVAT,
říká René Vápeník

Herec, režisér, podnikatel, golfista, otec rodiny - tím vším je René Vápeník, původem Jihočech, současným bydlištěm Pražan. Patří k těm, kteří v několika posledních letech na sebe výrazně upozornili. Se souborem PIKI Volyně nastudoval a s úspěchem prošel národní přehlídkou FEMAD/DT v r. 2002 hrou P. Kohouta: August August, august. V r. 2004 úspěšně inscenoval Strniskovu Goldoniádu. Obě byly nominovány do programu JH a reprezentovaly české divadlo v Belgii a na Slovensku. Letošní inscenace Čechovova Racka s českokrumlovskými divadelníky byla z národní přehlídky doporučena na JH. Úspěšný mladý muž, jemuž se daří i v podnikání a neváhá občas vložit prostředky do nekomerčních projektů, si dobrovolně uložil samostudium na DAMU. To znamená, že chodí na přednášky a cvičení, ač zde řádně nestuduje, a žádný diplom nezíská. Přijal nabídku hostování v profesionálním divadle. Myslím si, že jeho názory na amatérské divadlo a jeho smysl, na rozdíl mezi amatéry i profesionály i povídání o vlastní životní dráze mohou čtenáře AS zaujmout. Rozhovor se uskutečnil na letošní Divadelní Třebíči před uvedením inscenace Racek.
Rendo, ve Zpravodaji DT jste prohlásil, že jako chlapec jste se toužil stát Jágrem. Přiznám se, že netuším proč?
To je jednoduché. Jako dítě jsem se připravoval na úplně jinou než divadelní dráhu. Mohl jsem opravdu být „Jágrem“, dokonce jsem proti němu i hrál. Do svých šestnácti let jsem hrál hokej na vrcholné úrovni. Můj tatínek byl profesionální hokejista a také mě trénoval. Mým spoluhráčem byl např. Vašek Prospal. Nebyl jsem nějaký geniální hokejista, ale na dorosteneckou ligu jsem měl.
Jak se stalo, že jste přestal? To asi není úplně obvyklé.
Když mi bylo šestnáct, tak tatínek s aktivním hokejem přestal a já jsem viděl bezradného člověka, který najednou nevěděl, co s profesním životem. To je zážitek, na který nezapomenu. Myslím na své spoluhráče, kteří dnes pomalu končí, pravda na rozdíl od tatínka měli to štěstí, že si slušné peníze hokejem už vydělali. Ale to jim teď končí.
Pořád nějak nemíříme k divadlu …
Už se blížíme. Právě tehdy jsem si uvědomil, že tak dobrý v tom hokeji nejsem a skončil jsem. Na střední škole chemické v Sezimově Ústí jsem měl skvělou ruštinářku Jitku Kolářovou, která patrně pochopila, že jsem člověk, který se rád baví a rád baví lidi. Řekla, že zakládají divadlo poezie a nabídla mi místo. Možná, že právě hokej ve mně vypěstoval nějaký exhibicionismus a navíc jsem od šesti let byl zvyklý dvě hodiny denně něčemu věnovat. Hokej je patrně formou novodobých gladiátorských her a divadlo je také hra. Tak jsem vstoupil do divadla. Ruština mi ostatně moc nešla a odmaturoval jsem nepochybně jen díky divadlu. Začal jsem knížkou, kterou dnes čtu svému synovi, Malým princem. Jitka měla dobré vztahy s Pepou Konrádem, který dodnes divadlo v Táboře dělá, a partu, která později vytvořila Divadlo Průvan, mu předala. Právě on byl mým prvním divadelním otcem. Ostatně mám jich víc – Jardu Kubeše, Františka Zborníka.
Divadlo Průvan byla patrně generační záležitost a odhaduji, že na počátku byla vzpoura?
Jasně, v osmnácti letech jsme se vzbouřili a vytvořili Průvan. Pak jsem šel na vojnu do AUSu, poté se věnoval obchodu a posléze se vrátil tam, kde jsem vždycky cítil divadelní kořeny, k Jardovi Kubešovi do Volyně. Znal jsem jeho (a Mildův a Vláďův) Maratón, Pec. Zvláště tato inscenace z roku 1989 se mi moc líbila. Volyně byla tehdy z hlediska jižních Čech špička (Šupina už končila).
Co Vás vlastně táhlo zpět k divadlu?
Chtěl jsem se odreagovat, nabít vnitřní energií. Na Volyňských se mi líbila ještě jedna věc. Na jevišti jsem viděl svobodné herce, režisér tam nikdy nečněl. To ve mně zůstalo. Abych své ambice nezveličoval, k divadlu mě tenkrát táhly i holky. Podobně mnozí folkaři říkají, že na kytaru se naučili také z tohoto „přízemního“ důvodu.
Pokud vím, začal jste s nimi jako herec. Jak jste se dostal k režii?
U Pepíka Konráda jsem dostal výbornou školu, pokud jde o herectví. Dodnes máme spolu dobrý vztah a jsem mu vděčný, že mi otevřel cestu k divadlu. Jeho režijní přístup mě tak neoslovil. Od určitého okamžiku práce na inscenaci s námi manipuloval a používal nás pro své režijní vidění. V 16 – 17 letech se s takovým přístupem těžko smiřujete. Vznikl klasický rozpor. On dělal tematické inscenace, které se nás nedotýkaly. Chtěli jsme něco vlastního.
Náhodou jsem zahlédl deset minut absolventského představení DAMU Goldoniáda s Ivanem Trojanem. Nabídli jsme to Pepíkovi, ale on to odmítl s tím, že to není jeho poetika. Nakonec jsme udělali dvě inscenace, obě postoupily z okresu na krajskou soutěž a obě dopadly špatně. Skončilo to výčitkami. Už tehdy jsem chtěl dělat divadlo, na které bych se rád díval. Po Goldoniádě v r. 1988 přišly Krok a jeho dcery a Mejdan na písku. Zkušeností byly také Hrátky s čertem se starými sezimoústeckými ochotníky. Tady někde jsem pochopil, že mám rád na jevišti situaci pod kontrolou. Tím vším jsem chtěl říci, že moje zkušenost s režií je staršího data.
Pořád je podle mého názoru rozdíl režírovat kamarády, nebo vstoupit v této roli do zavedeného souboru, jakým byla Volyně?
Ono to zase nebylo tak dramatické. Ve Volyni tehdy nebyl nikdo, kdo by chtěl režírovat. Já jsem vždycky do všeho „kecal“, takže otázka, co mám připraveného, se nemohla neobjevit. Přirozeně, že jsem nic neměl. Tehdy tam seděl bývalý člen, dnes profesionální herec Láďa Gottwald ze Šumperka a řekl, že oni hráli Jak je důležité míti Filipa, je to vymyšlené, jsou tam písničky. „Tady máš text a udělej to“. Jsem zvyklý neuhýbat. Když je potřeba něco řešit, řeším to. Přečetl jsem scénář, uvědomil si, že je to konverzačka, a tu já bych v životě nedělal. V souboru jsem uslyšel, že na přemýšlení není čas a něco se dělat musí. Hru jsem rozpitval a udělal po svém, určitě jinak než v Šumperku, a celé se to se mnou nějak utrhlo. Nebyla to žádná rozhlasová hra a snad se na to dalo i koukat. Určitě to bylo nakročení k hereckému divadlu.
Líbí se mi, jak o tom mluvíte v lehkém duchu, a přitom jste si vybral nejtěžší roli režírujícího herce…
To je otázka zorného úhlu. Pravda, arogantně jsem říkal, že tak alespoň jedna role bude dobře zahraná, to znamená podle mých představ. To je samozřejmě nesmysl. Nicméně faktem je, že jsem na jevišti rád a vždycky si to užívám. I když jak stárnu, jsem víc nervózní a mnohem víc kritický i vůči sobě. Na druhé straně to pro mě není zase tak těžké ve chvíli, kdy s herci prožíváte divadelní situaci a máte tudíž vnitřní impulsy lepší než režisér, který stojí mimo. Můžete totiž vycházet z pocitů herců. Např. v Rackovi nehraji, ale často jsem, také proto, že dva roky umím text zepředu i zezadu, zaskakoval v různých rolích za nemocné herce na zkouškách. Vznikly z toho některé nápady a část z nich jsme i použili. Když jsem na vlastní kůži pocítil vnitřek postavy, tak jsem ji někdy víc otevřel i hercům. Tento způsob práce umožňuje, když jste na jevišti v dobré hře (např. v Augustovi), každý večer si řídit vnitřní rytmus inscenace. Měli jsme domluvené signály (např. počet prásknutí bičem) a mohl jsem v roli Inspektora jít přímo k herci a sdělit mu, co by měl udělat. Je tu ještě jedna okolnost, pro mne zásadní. Když jsem v Šumperku režíroval v profidivadle pohádku, na premiéře mi bylo smutno. Věděl jsem, že jsem v tu chvíli s inscenací skončil. Režiséra k tomu už nepustí, za půl roku jsem svou pohádku viděl pouze jednou. Dítě prostě odešlete do světa a pouze z dálky se dozvídáte, jak se mu daří. Zatímco, když v tom hraji, tak do toho stále „kecám“. Chlapa jako mě znervózňuje, když nad něčím nemám vládu.
Zdá se mi, že divadlu ve svém životě přikládáte váhu.. Jako úspěšný podnikatel divadlo nepotřebujete např. proto, abyste zažil úspěch. Co pro Vás divadlo znamená?
Co je to úspěšný podnikatel? To je otázka peněz a to se velmi rychle může změnit. Přiznávám, že pro mě bylo vždycky důležité zabezpečit rodinu. Když to zvládnu, můžu dělat i něco, co mám rád. Možná, že je to archaické, ale tak jsem vychován. Divadlo je pro mě důležité, ale ne tak, abych se bez něj zbláznil. Zažívám v něm osvobozující chvíle, dnešní svět není jednoduchý a divadlo mi pomáhá vyrovnat se s tím. Vím, že svou láskou ke klasice i tím, že jdu po vnitřku, jsem trochu ufonem. Pro jistou část společnosti, a já se pohybuji v jejím pestrobarevném spektru, jsem za blázna. Chci, aby moje děti měly tátu, který umí vydělat peníze a zároveň chce něco udělat se světem.
Vyzkoušel jste si profesionální i amatérské divadlo. Myslíte si, že amatérské divadlo je volnočasovou aktivitou, v níž o umění vůbec, případně nikoliv prvořadě nejde? Nebo je to jinak?
Soudím-li podle sebe, pak mám v sobě nějaké vnitřní pnutí a nikdy nebudu dělat divadlo jako když si chci zahrát nohejbal a je mi jedno, jak to dopadne, hlavně když si zahrajeme a po představení si dáme pivo. Myslím si, že se snad ani divadlo tak nedá dělat. Když otevřete dveře do hlediště a pozvete lidi a je jedno, zda hrajete za pětikorunu nebo za buřta, tak přece vždycky jde o výsledek. Divadlo je komunikace (komunikací o komunikaci) a ve chvíli, kdy se snažíte komunikovat, tak přece nemůžete komunikovat se žvýkačkou v puse.
Takže vždycky jde o komunikaci?
Samozřejmě, a já miluji komunikovat. Setkávám se s lidmi, předáváme si informace, pocity a názory. Divadlo je pro to nejlepší platformou a také z toho důvodu mě vzrušuje. Vždycky mě rozčílí, když někdo předstírá, že mu o nic nejde, my jsme jen amatéři. Nám všem to bere diváky.
Myslíte si, že divák rozlišuje mezi amatéry a profesionály?
Když budete vytvářet dramaturgii stagiony, tak zjistíte, že divák nejde na Volyni, Český Krumlov, ale na amatéry a málokdy si pamatuje, koho viděl. Uděláte pár dobrých inscenací, lidi začnou chodit, pak si pozvete jednoho amatérského hosta a ten své představení odflákne, divák si neřekne: „Už nikdy nepůjdu na Volyni“, nýbrž „Už nikdy na amatéry“. Je to trochu princip kolektivní viny.
S jakou odezvou jste se setkali v Činoherním klubu?
Myslím si, že je dobře, že taková možnost existuje, a možná by tomu měla být přikládána i větší váha. Zahrát si na prestižní scéně v Praze je dobrou šancí pro každého. My jsme tam hráli dvakrát společně s dalšími amatérskými soubory. Návštěvnost je nižší, čímž nechci říci, že nulová. Neberte to jako ješitnost, ale po Rackovi za námi chodili diváci a říkali, že netušili, že amatéři mohou být tak dobří a že je to normální profesionální úroveň. Proto si myslím, že je třeba držet tu laťku vzájemně. Je potřebné, abychom se setkávali na přehlídkách. Možná, že hodnocení by mohlo být ještě tvrdší, a všem by nám to pomohlo.
Vážně si myslíte, že rozborové semináře je třeba přitvrdit?
Mně se např. třebíčská porota líbí, ale často až na dřeň nejde. Někdy zapomínáme na to, že divadlo je mrcha, která umí i kopat. Jako bychom nechtěli odradit. Já vím, že je těžké rozlišit ty, kteří chtějí slyšet, a ty, kteří přijeli pro 15 minut slávy. Slyšet kritiku není příjemné, ale má to smysl. Jen tak lze zvyšovat úroveň amatérského divadla. Jedině zpětná vazba mě může nakopnout. Bylo by asi dobře, kdyby se např. dalo dohromady několik souborů, které na sebe slyší a které mají chuť zatřást divadlem. Vím, že to kdysi existovalo.
V osmdesátých letech taková shledání organizovali jednotlivci jako Richter či Zborník, a nikoliv instituce. Tím chci říci, že iniciativě se meze nekladou.
Já vím, že to nelze institucionalizovat. Tady na přehlídce se daly dohromady některé jihočeské soubory a možná, že by to právě tady mohlo začít.
Takže překousnout vlastní ješitnost a možná i rivalitu?
Jasně, že s tím má každý problém. Říkám i svým spolužákům ze školy, že je cenné, že je tu někdo, kdo bez zášti říká, co nefunguje a proč. V profesionálním divadle to neexistuje a je to někdy znát.
Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů.

Připravila Lenka Lázňovská

Související Osobnosti

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':