Databáze českého amatérského divadla

Texty: GRÉGR, Richard: S divou Bárou v Houslích. Týdeník Rozhlas 2006, č. 41, s. 3.

S Divou Bárou v Houslích
Chodíte rádi do Houslí? Většina obyvatel pražských Lysolají odpoví kladně. Mají ovšem na mysli romantické údolí, úzkou pískovcovou průrvu, porostlou stromy, ideální na podvečerní procházky či kondiční běhání, o prvním polibku nemluvě. Kdoví, kolik jich už zažilo. Přibližně v polovině cesty se zatáčka rozšíří do malého amfiteátru. Zastavte se a zvolejte: překvapí vás dobrá akustika. Před půlstoletím tady bývalo jedno z pražských přírodních divadel. Čistý hlas je ovšem to jediné, co zůstalo dodnes… Deset minut za Prahou Slávu divadel v přírodě připomnělo v září loňského roku ojedinělé vystoupení Smetanovy Prodané nevěsty v Šárce za účasti sólistů Národního divadla. Ve stejném roce, kdy vzniklo šárecké divadlo, tedy v roce 1913, se profesionálně začalo hrát i v Krčském lese. Na rozdíl od Šárky se zde hrálo až do padesátých let. Spojit umělecký výkon s krásou přírody byla pro profesionály třešnička na dortu umění. Pod širým nebem hráli rádi i ochotníci. Před sto lety bývaly na vesnicích i tři dramatické spolky. Patřily dobrovolným hasičům, Sokolům či třeba dělnické tělovýchově. Hrálo se hlavně v hospodě a byla to možnost vylepšit si spolkový rozpočet. Desítka přírodních divadel byla i v Praze. To v Lysolajích vzniklo dokonce až po válce. To všechno dávno odvál čas… Autobus městské hromadné dopravy jede z Dejvic do Lysolají sotva deset minut. Vyklopí vás kousek od údolí. Z Houslí od kapličky vytéká potok. Než po dvou stech metrech splyne s Vltavou, protéká údolím mezi domky. Do domu čp. 23 v letech 1862–1867 jezdila dospívající dívka, o které nikdo netušil, že se z ní později stane spisovatelka Eliška Krásnohorská. Později, v letech 1882–1922, zde žily sestry Laušmanovy. Slavnější Marie, než v roce 1886 ztratila hlas, proslula jako Mařenka v Prodané nevěstě i Barče v Hubičce na scéně Národního divadla. Dnes ke známým obyvatelům patří atlet Roman Šebrle. Ve vile se zvoničkou sídlí mnišky kazatelského řádu. Otevíráme lysolajskou kroniku V roce 1893 v Lysolajích vznikl vzájemně se podporující spolek Krok, který si ustavil dramatický odbor. V budovaném hostinci čp. 25 se počítalo i s jevištěm. Další ochotníci byli od roku 1899 v Dělnické vzdělávací besedě. Ta provozovala i knihovnu se čtyřmi sty svazky. Tu nakonec i s jevištěm v roce 1910 získal třetí spolek - Dělnická tělovýchovná jednota. O vlastní divadelní činnosti však víme v těch letech málo. V kronice jsou zapsány běžné vesnické starosti. Pověst o léčivosti studánky v Houslích dávno překročila hranice Lysolají. Byla prý dobrá na oči i jiné neduhy. Už v roce 1863 Marie Srbová s bratrem Josefem Tůmou postavili v její blízkosti kapličku. Voda byla kvalitní, ale znečišťovalo ji napadané listí a také nepořádní kočí, kteří do nádob na převážení vody, takzvaných voznic, nabírali přímo ze studánky. Proto se obecní zastupitelství v roce 1922 usneslo, by pan Josef Černý, majitel domku č. 4, zedník, provedl na svůj náklad vodovod, jež sám načetl a vypočítal. Když bude dobře fungovati, že jej s celým nákladem obec převezme, což se stalo… Pan Černý byl machr nad machry. Jeho vodovod sloužil padesát pět let až do roku 1967, kdy ho vojáci poškodili bagrem. Není mnoho divadel, do kterých přicházíte kolem studánky s kapličkou. Dne ji 31. května 1995 opět vysvětil apoštolský nuncius Giovanni Coppa. Slavnost květů Vraťme se však do posledních let svobody první republiky. V roce 1936 na podnět členů podpůrného spolku Krok byli vybídnuti členové zastupitelstva, místních spolků a politických partají k uspořádání Slavnosti květů, obdobné oslavě v Roztokách (u Prahy), čteme v kronice. Slavnost se konala na louce v Houslích za velké účasti všeho místního družstva, jakož i z Prahy a blízkého okolí. Vystoupili hasiči, místní děti, hrálo se divadlo. Zanedbatelný nebyl zisk: vybraly se téměř dva tisíce korun. Další zmínky o divadle jsou řídké: 20. 3. 1938 sehrál dramatický soubor Jednoty proletářské tělovýchovy před 180 diváky veselohru o třech jednáních J. Baldy Čertisko pod režií Ant. Hrdiny, zvaného Oskar z Podbaby. Den před mobilizací, 21. května 1938, se tu hrála Čapkova Bílá nemoc. Společenský život fungoval i za války. Čtyři divadelní spolky Kroku, Sokola, Dělnické tělovýchovné jednoty i Sboru dobrovolných hasičů přežívaly s obtížemi, ale když se v roce 1940 sloučily, dokázaly hned nastudovat osm představení. Nechyběla mezi nimi ani Jiráskova Lucerna. Sláva lysolajských ochotníků Lysolaje nebyly na konci světa. Po válce sem rádi přijížděli pražští Settleři - vybralo se na ně dvojnásobně víc než na domácí ochotníky. Když v roce 1948 potřebovali v hospodě U Valentů (dnes Zátiší) rozšířit jeviště a vybudovat šatny, předseda MNV poukázal na nedostatek materiálu. Ale vybudovalo se divadlo v přírodě. Ideální místo v Houslích se nabízelo samo. Brigádníci dělali lavičky na stráních, upravili okolí. V červenci 1949 se už hrálo Od mlýna k mlýnu. Přírodní divadlo přitáhlo další návštěvníky. Paní Miroslava Hubínková hraje navzdory svým šestasedmdesáti letům ochotnicky dodnes. Na Lysolaje vzpomíná ráda. Když otec povolil, že může hrát, bylo jí osmnáct. Divadlo hrály její maminka i sestra. Na zažloutlé fotografii je mladá dívka v kroji. Na další jsou diváci: muži v oblecích, ženy v dlouhých šatech a kloboučcích sedí na dřevěných lavicích v řadách na stráni. Bylo tam místo tak pro šedesát osmdesát osob, odhaduje paní Hubínková. Dole na cestě stál domek, kam se ukládaly kulisy i rekvizity. Fotografie neklame: herci sedí na židlích na dnešní zarostlé cestě. Z navezené hlíny se tam upravila plošina, na kterou vedla rampa. Před představením se z Trojanova statku přitáhl elektrický kabel. Úzkou cestu mezi stráněmi osvětlovaly lampiony. Kulisy si chlapci udělali sami. Jan Bouberle, povoláním lakýrník, na velké listy papíru maloval panorama Prahy, domy, co bylo třeba. Divadelní kostýmy se půjčovaly v Praze u paní Huňkové. Část garderoby jsme získali z výprodeje. Paní komisarku jsem hrála v šatech vyřazených z Národního divadla. Hrálo se v neděli. S reklamou na představení to bylo jednoduché: Každý měl určené ulice, kam roznesl pozvánky. Hygienici by možná dnes s povolením akce váhali. Nebylo občerstvení ani sociální zařízení. Posloužil les. Počítáme herce: devatenáct mužů, čtrnáct žen. Každou hru jsme hráli ve dvou třech reprízách a po dvou měsících jsme nacvičili novou. Vystupovali jsme i v okolí - na Podbabě, v Šárce, v Přední Kopanině, v Nebušicích, v Horoměřicích. Nálada ve vsi byla zcela jiná než dnes. Lidé měli na sebe více času, je přesvědčena paní Hubínková. V divadle jsme byli každou volnou chvíli, zkoušelo se dvakrát týdně po bytech. Pro divadlo byla diva, dnešním slovníkem star. Hrála Kristýnku v Našich furiantech, Mahulenu v Zeyerově hře Radúz a Mahulena, Elišku v Divé Báře, kněžnu v Lucerně i Ruměnu v Hadriánu z Římsů. Pod širým nebem Úroveň představení stoupá, zapsal kronikář. A co příjmy? Ze sedmi představení činily 32 045 Kč, na výdaje padlo 16 723 Kč. Vybudování přírodního divadla stálo 8 017 Kč. Vesnice žila pospolu. Ochotníci finančně podporovali školu i další akce ve vsi. Také herci z různých spolků se navzájem navštěvovali. Za možnost pohostinského vystoupení se často platilo, ale herci získávali podíl ze vstupného. Přírodní divadlo přitahovalo soubory z okolí. Za repertoár by se nestyděla ani profesionální divadla: najdeme v něm Divou Báru, Jana Výravu. Hrála se Divoška, po válce i Buky pod Polanou, Mordová rokle či Třetí zvonění. Hospodářský výsledek našich ochotníků svědčí o tom, že činnost byla živá a úspěšná, zmiňuje kronikář. Získali si přízeň, byli i v tomto roce významným článkem kulturní činnosti v naší obci. Přesto se čas lysolajské Thálie nachyloval... Zhrzená Thálie? Jsme v padesátých letech. Ještě v roce 1952 diváci vidí v přírodě Lucernu - režie velmi dobrá, výprava výtečná -, v září oblíbené Jedenácté přikázání, v listopadu pod střechou Tvrdohlavou ženu. Ale doba přituhuje, třídní boj vrcholí. Zřizují se Pomocné sbory Veřejné bezpečnosti proti narušovatelům společného vlastnictví. V kdysi soukromé Krákorově pískovně po uzavření vzniká střelnice Sboru národní bezpečnosti. Krávy málo dojí a slepice napadá mor, čteme v zápisech. Trvá nedostatek pracovních sil. Ještě v dubnu 1954 se hraje Chudák manžel. Hra s názvem Už není v Čechách, jak bývalo je zakázaná… Činnost utichá. Proč? Ochotnická divadla se v padesátých letech ocitají v krizi. Může za to jen nastupující televize a rozhlas? V Hostinném v Podkrkonoší ochotníci skončili, když se upoutávka na hru Vrah je mezi námi objevila příliš blízko fotografie Klementa Gottwalda. V Tuchoměřicích - prý přesně dle scénáře - vyřkl herec zdánlivě neškodnou větu: „Já bych prosil pana soudruha Januru…“ Paní Hubínková leccos objasňuje: Nebyli jsme politická organizace. Byli mezi námi bezpartijní i bývalí sociální demokrati. To komunistům na tehdejším národním výboru vadilo, a tak nám neuznali stovky hodin, které jsme v divadle zadarmo odpracovali. Bez brigádnických hodin tehdy život možný nebyl. A tak si v kronice můžeme přečíst zápis z roku 1956: V letošním roce usnula Musa Thálie v Lysolajích nadlouho. Naši ochotníci, aby ji nerušili, vyhýbali se jejímu stánku a přestali pečovat o inventář, jak se na řádného hospodáře patří. Kdo bude tím hrdinou, který se proseká ledem nezájmu k srdcím našich ochotníků, které dosud žijí a která zažehne jiskru nadšení pro divadlo v naší mládeži? Nechť se tak stane hodně brzy… Slavnost květů přečkala válku. Nepřečkala budování světlých zítřků. Koná se opět v Houslích na počátku května až od roku 1990. RICHARD GRÉGR
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':