Databáze českého amatérského divadla

Texty: HÁJKOVÁ, Eva: Excelsior. IN: Divadla svítící do tmy. Praha, NIPOS 2006.

Napsáno 2006 pro publikaci NIPOS Divadla svítící do tmy. Malá divadla 70. let.

Excelsior
(Výrazové možnosti autorského naivního divadla)
Eva Hájková

Motto: Může přijít den, kdy všechno naše zlato nepostačí k tomu, abychom vytvořili obraz minulých časů.
Arthur Hazelius

Vysvětlení úvodem

Memoárová literatura je založena na tom, že někdo slavný, známý a ve společnosti vážený vzpomíná na nějakou skutečnost, událost nebo dobu a čtenáři pak někdy nejsou ani tak zvědaví na to, na co se vzpomíná, jako spíš na to, jak se vzpomíná. Já nejsem slavná a nikdy nebudu, ale chci vzpomínat: chci vzpomínat na divadlo Excelsior. Paradox? A proč ne! Divadlo Excelsior ve svých inscenacích stavělo na paradoxech, takže jen pokračuju v jeho duchu. Jednou principál divadla Jirka Hladký vyprávěl, jak mu jeden jeho kamarád přál k Velikonocům a poslal mu poštou velikonoční pomlázku, pěknou proutěnou šupačku. Jenže ji nezabalil, tak jak byla, ale vzal malou krabičku, asi větší neměl, a tu šupačku hezky rozlámal na malé kousky, zrovna aby se vešly do té krabičky. Naivita toho činu, paradox zcela vážně darované pomlázky zrušené ovšem ve své funkci jako by symbolizovaly dikci Excelsioru. Budu tedy vzpomínat a bez literárních ambicí prosím laskavého čtenáře, aby se tentokrát nesoustřeďoval na styl vzpomínání, ale na to, na co se vzpomíná: na divadlo Excelsior.

Z prehistorie divadla

Divadlo Excelsior vzniklo podle slov zakládajícího a tehdy jediného jeho člena Jiřího Hladkého na začátku roku 1966. Stalo se tak po rozpadu jeho „ideového předchůdce“ divadla Masakr. Divadlo s názvem vzniklým dobově příznačným způsobem: Masakr, tj. MAlý SAtirický KRoužek, bylo typickým produktem začátku 60. let – za necelé 4 sezóny svého trvání (1962 – 1965) uvedlo 8 premiér a 76 repríz a jako řada podobných skupin té doby se jeho členové inspirovali především text-appealem. Rovněž typický byl v dobové atmosféře schvalování jednotlivých titulů komunistickou stranou prověřenými kádry např. osud pořadu tohoto divadla z r. 1963 s názvem „Babeta jde do zemědělství“. Krátce ze scénáře: Pro další filmové příběhy Babety vyhlašují tři protagonisté hry Autor, Režisér a Choreograf veřejný konkurs na představitelku Babety (slavná Brigite Bardot roli odmítla z obavy, že by ji herecky nezvládla) a dalších mužských rolí. Počítalo se s aktivním zapojením publika do hry, což předpokládalo obrovský smysl hlavních aktérů hry pro improvizaci. Současně ovšem byly v hledišti připraveny 4 herečky a 2 herci z Masakru, aby se přihlásili do konkursu v případě, že by v obecenstvu nenašel nikdo odvahu. Publikum pak mělo vynést verdikt, mělo ovlivnit výběr nejvhodnějších adeptů na obsazení filmových rolí. Poprvé se ve hře uplatnil i naivní projev tří hlavních představitelů (Zbyněk Holinka, Pavel Holeček a Jiří Hladký). Veřejné předvedení hry na Malé scéně tehdejšího Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (PKOJF) však bylo také předvedením jediným. Metodik PKOJF totiž hru kategoricky odsoudil – prý byla výsměchem všem odpovědně pracujícím autorům, režisérům a choreografům. Předstíraný diletantismus se stal záminkou pro nepovolení hry, i když patrně hlavním důvodem byla obava z možnosti necenzurovaného vystoupení kohokoli z hlediště. A bez povolení se nedalo hrát, hlavně nebylo kde! Příznačné pro popisovanou dobu bylo i to, že o 4 roky později onen metodik využil stejného principu konkursu-soutěže pro „svůj“ pořad Pranýř (1).
Poslední premiérou Masakru byl autorský recitál písní Dušana Šebestíka a povídek Zbyňka Holinky a Jiřího Hladkého uvedený pod názvem Antiperly v dubnu 1965 v divadle Radar. To byl kus se šťastnějším osudem – obecenstvu se líbil, a tak Masakr dostal souhlas (i když s výhradami) k jeho provozování. V tzv. spartakiádním týdnu se hrálo dokonce dvakrát denně, ale s koncem léta ztratil soubor „střechu nad hlavou“ – PKOJF nemohl být údajně zřizovatelem souboru a to přeloženo do praktické řeči znamenalo nemít kde zkoušet, nemít kde hrát… Soubor Masakru byl poměrně početný a hlavně zájmově různorodý, s rozdílnými názory na to, jak se má divadlo profilovat, což ve výsledku ovšem znamenalo, že se jeho protagonisté nedohodli na ničem a žádný nový kus nepostavili. Naopak, soubor se postupně rozložil, mnozí odešli do jiných souborů nebo se zaměřili trochu jinak (např. Honza Hrůza přesedlal na konferování big beatu Komety, Míša Kheil začal jezdit do zahraničí jako bubeník, Dušan Šebestík a Mirek Volf odešli do dramatického kroužku v ZK ROH Práce atd.). Nic na tom nezměnila skutečnost, že po vyhodnocení tohoročního kola Soutěže tvořivosti mládeže (STM), což byla jedna z mála tehdejších možností prezentovat se na veřejnosti a ucházet se o určité „oficiální“ poměření sil s ostatními soubory, uspěl Masakr nad očekávání dobře – obsadil 2. místo právě s titulem Antiperly (2). Jeho členové se jen vzchopili k poslednímu představení: v prosinci 1965 na přehlídce vítězů pražského kola STM hráli naposledy Antiperly a tato derniéra udělala i tečku za činností divadla Masakr.
Na závěr bývá zpravidla místo na bilancování. Tak tedy: co Masakr „dal a co vzal“? Vzal J. Hladkému především iluze, že stačí všeobecné nadšení pro věc a ta věc pak bude fungovat automaticky dobře. Vést soubor – dát prostor k spontánnímu projevu a přitom stále směřovat tam, kam člověk opravdu chce, vyžaduje „pevnější ruku“. Ale víc bylo toho, co Masakr dal. Dal prostor pro potěšení ze hry, pro gejzír nápadů a jeho prvotní konfrontaci s publikem. Tak jako mnoho jiných amatérských seskupení znamenal start pro lidi, které divadlo oslovilo, jak se říká, na celý život a kteří se později ve svém občanském životě proslavili, jako např. operní pěvkyně Eva Děpoltová, členka ND. V Masakru působila i Lída Engelová, pozdější velmi úspěšná režisérka. V Masakru ve všech těch hovorech a názorových třenicích si Jirka Hladký taky postupně přesně uvědomil, jaké divadlo vlastně chce dělat: „Divadlo trapasu, naivity, ale i černého humoru. Scénu, kde by se snoubil drastický humor bratří Marxů se smolařskými gagy Friga, Laurela a Hardyho, Petera Sellerse. Improvizované dialogy al’a W+V s atmosférou filmů Alfreda Hitchcocka. Divadlo, ze kterého by bylo cítit trochu Josefa Hlinomaze, Jardu Štercla, Ference Futuristu i Vlastu Buriana.“ (3) A taky mu při rozpadu Masakru přišlo líto, že by si už nikdy neměl takové divadlo zahrát, a proto se rozhodl založit divadlo nové – Excelsior.

Co je to MASAKR?
Ještě než se zavřela opona za divadelní sezónou, přivítali dejvičtí občané v pořadí druhé divadélko malých forem ve své čtvrti – Malý satirický kroužek, rafinovaněji Masakr. Vznikl při ZK ROH ONV Praha 6 a představil se kabaretem Zlé sny.
Texty, které vyšly z kolektivního pera souboru, jsou různé kvality. K lepším patří např. Inspirace, ve které lze slyšet místy velmi úsměvné výroky. To ostatně platí o první třetině představení.
Zbytek se vymkl autorům z rukou. Nekvalitní text nedovedl a nemohl zakrýt nedostatky herecké. Ty vynikly ještě zásluhou některých projevů neukázněnosti rytmické skupiny a dávkou nevkusu; to se týká kytaristy na jevišti i zpěváka, který v oblekové vestě na scénu nepatří.
Předpokládáme, že po první zkušenosti se soubor zamyslí nad nedostatky, kterých je dost, vnese do představení více řádu a zamyslí se i nad některými zvetšelými vtípky (Loď Evelyna) a náznaky jakéhosi neodadaismu (Pila). Zatím jsme přijali tuto prvotinu jako nepříliš silný stisk ruky při představování.
sm (Večerní Praha, 14. 7. 1962)

Nová malá scéna v Dejvicích
Jako houby po dešti rostou po celé republice nová divadélka mladých. Některá se udrží, překlenou počáteční těžkosti a hrají. Jiná se po krátké době rozpadají a mizí. Jedno z těchto nových divadélek se objevilo v Dejvicích při ZK ONV a jmenuje se „MASAKR“ – Malý satirický kabaret. Jak již prozrazuje název, vytkl si soubor za cíl satirou, vtipem a úsměvem ukazovat, kde nás dosud tlačí bota. Pokouší se o to ve svém satirickém pásmu, které je uváděno pomocí filmu, jenž dává představení zajímavou formu. Na podzimní sezónu připravuje MASAKR další dvě premiéry.
jd (Mladá fronta, 8. 8. 1962)

Dejvické divadélko „Masakr“, jedna z nejmenších amatérských skupin malých forem v Praze, se pochlubilo svým divákům novou premiérou – z valné části původním kabaretním pásmem „Malé proměny“.
„Masakr“, jinými slovy MAlý SAtirický KRoužek závodního klubu ONV v Praze 6, si pro svou mušku našel hned řadu terčů – od alkoholismu přes bytové otázky až po chuligány a problémy sídliště Na Petřinách. Ve dvouhodinovém programu se střídají povídky, písničky a skeče s krátkými filmovými šoty, které však pro občasné technické nedostatky a rozvleklost nepůsobí vždy nejšťastněji.
(kč)
Proměny. Členové „Masakru“ – J. Hrůza, D. Šebestík aj. Hladký – zpívají píseň o Petřinách „Bláto a panely“. (Mladá fronta, 16. 12. 1962)

Dejvické divadélko MASAKR uvedlo kabaretní pásmo „Malé proměny“. Protože soubor sídlí a hraje v Praze 6, hledali autoři (J. Hrůza, D. Šebestík, V. Michal) náměty ve svém nejbližším okolí. Vtipně a neotřele kritizují nedostatky, které znepříjemňují život obyvatelům Petřin. (Mladý svět, 21. 12. 1962)

Večer fantazijních vyprávěnek aneb jediné vystoupení MaSaKru
MAlý SAtirický KRuh, MASAKR, kolektiv stižený tak častou nemocí pražských souborů – bez takové střechy nad hlavou, která by se k němu chovala jako matka – díky STMP uskutečnil jediné představení v tomto roce včera v divadle Radar. Okouzlil nejen četné publikum, ale i porotu.
Svůj autorský večer nazvali J. Hladký, Z. Holinka a D. Šebestík Antiperly. První dva píší povídky plné fantazie, v nichž se autorům podaří nejeden satirický šleh, při kterém je často posluchači dobře jako při každém veselém a vtipném vyprávění.
Několik let pracuje v souboru i D. Šebestík, textař a skladatel zajímavých, nevšedních písniček. Jako by autor často sahal do jiného slovníku, než jakého používají ostatní. (Zvláště se mu povedla – Je tomu patnáct.)
Masakr si – snad také proto, že měl na to až příliš mnoho času – vypracoval svůj způsob slovního humoru i autorský styl. Je škoda, že s jeho prací nemůžeme seznámit větší část veřejnosti, kterou malé formy zajímají.
(Saša Mikšovic, Večerní Praha, 22. 4. 1965)


Zrodil se Excelsior

Poučen z předchozího vývoje snažil se J. Hladký hned od začátku roku 1966 získat pro své nové divadlo nejprve zřizovatele. To bylo totiž i ve 2. polovině 60. let velice důležité – znamenalo to mít kde zkoušet a hlavně mít kde hrát. „Silný“ zřizovatel nadto mohl i pozitivně ovlivnit tzv. schvalovací řízení, které předcházelo před uvedením každého nového titulu a bez kterého byla vlastně jakákoli oficiální veřejná produkce nemyslitelná. Úspěch se dostavil na konci června – Excelsior byl přijat pod Obvodní kulturní dům (OKD) v Praze 6. Mezitím se však už naplno rozjely přípravy první inscenace. Herecký kádr nového divadla dal Hladký dohromady relativně snadno. Jádro souboru tvořili názorově spříznění členové původního Masakru: Ivana Brtvová-Hladká, Hanka Charamzová, Ota Šafář, Honza Vilím a především Zbyněk Holinka, k nimž přibyli Hladkého spolužáci z tehdejší Lidové konzervatoře (4) Láďa Dušek, Stanley Štícha (dříve členové Žižkovského divadla) a Dáša Svobodová. Poněkud obtížněji přesvědčoval Hladký své kolegy o správnosti volby textu pro první představení – sáhl totiž po stařičké „rytírně“ Ženichové od Simeona Karla Macháčka. Odchovancům text-appealu se moc nechtělo do veršované činohry, ale Hladký je přesvědčil. Přesvědčil je o naivním kouzlu archaického verše a jeho výhodách pro funkční „vypadávání“ z role. Potřeba oslovit diváky a urychlená, ale mnohdy nemotorná snaha zachránit porušený verš se staly prostředkem komiky a odpovídaly uměleckému krédu divadla trapasů, naivity, sebeironie a humoru. Premiéra 9. 12. 1966 dopadla velmi dobře a divadlo Excelsior se tak začalo drát do diváckého povědomí.

Dvě premiéry jedné hry
Aby se mládež dobře bavila, napsal pro ni na námět komedie S. K. Macháčka Václav Tomšovský s pomocí národních písniček, říkánek a lidových rčení hru Ženichové. O Militku, dceru hradního pána Radoslava, se ucházejí tři rytíři zjevně tupých povah. Panna Militka však už svou lásku věnovala sluhovi svého otce Vítkovi. Aby se dotěrných nápadníků zbavila, uloží jim přetěžké, i když směšné úkoly. Ani jeden ze šlechticů zkoušku mužnosti nesplní. Vítek se po nebezpečné hádce konečně stává i přes svůj neurozený původ manželem křehké Militky.
V prosinci měla hra premiéru v pražském divadle naivních forem v Excelsioru. Shodou okolností byla premiéra téže hry v Divadle Jiřího Wolkra. Excelsior si dal záležet na vyznění vtipů. Herci spojovali děj hry s přímými promluvami k obecenstvu, neostýchali se ani provádět přímo kanadské žertíky. Působivé byly kontrasty mezi starým a novým světem.
Divadlo Jiřího Wolkra přistupovalo k námětu profesionálněji a tím i pochopitelně s exkluzívnější scénou. Konečné vyznění hry v obou divadlech však jen potvrdilo její dobrý záměr – pobavit mládež.
(jal) Práce, 6. 1. 1967

// opis programu Ženichů, popř. foto //

Hned v prvním počinu divadla Excelsior se tedy jeho zakladatel, dramaturg, herec a režisér v jedné osobě Jiří Hladký projevil jako rozhodný principál se zcela přesně ujasněnou divadelní koncepcí a s dobrým odhadem jejího působení na diváky. V této své životní roli naštěstí pro Excelsior setrval s neuvěřitelnou urputností velice dlouho. (5) Nosným principem jeho divadelní poetiky byl smysl pro sebeironii a paradox. A paradoxem je už název divadla: latiníci mezi námi vědí, že excelsior znamená výš!, lépe!, výsostně!, slovu excelovat rozumíme jako vynikat – opravdu nejlepší název pro divadlo zakládající na diletantismu a trapasech! Kupodivu se nikdy žádná diskuse o názvu divadla nezvedla a taky ho nikdo nekomolil (na rozdíl od Masakru, často mylně označovaném za Malý satirický kabaret). Zkrátka byla to dobrá volba, ostatně i jako celá orientace divadla.
Ze společných návštěv představení jiných souborů (např. Kladivadla, Ypsilonky), které členové souboru Excelsior podnikali, čerpali herci inspiraci, ale současně se v takto umožněné konfrontaci ujišťovali o správnosti svého vidění světa a své volbě výrazových prostředků. Velmi podnětným v této době se ukázalo osobní setkání s Leonidem Jengibarovem, které zprostředkovala Lidová konzervatoř při Jengibarovově návštěvě Prahy v listopadu 1966. Hladkého zájem o pantomimu byl pravda staršího data, intenzivně se s ní setkal právě na Lidové konzervatoři, kde byla samostatným studijním oborem. Ve třídě prof. Lipinského si bylo možno osvojit základy stylizovaného pantomimického projevu, čehož využili také studenti herectví a mezi nimi i J. Hladký. Ve své první divadelní sezóně 1966 – 1967 se Excelsior také o pantomimu začal pokoušet. Nebyla to ovšem klasická pantomima v černém a s bílou maskou, šlo spíše o fyzické jednání beze slov s lehkou stylizací pohybu a využitím některých technik, jakou byla třeba chůze na místě – záleželo ovšem na tom, co se z takových technik podařilo jednotlivým členům Excelsioru zvládnout. Základem byla vypointovaná etuda, tedy nerozměrný žánr, do něhož se ovšem promítla excelsiorovská koncepce nadsázky, sebeironie, diletantské nešikovnosti, gagů i černého humoru. A právě setkání s Jengibarovem, s jeho bezprostředním projevem Hladkého utvrdilo v přesvědčení, že pantomima může být jedním z výrazových prostředků Excelsioru. Již od první divadelní sezóny tedy vidíme v dramaturgii souboru dva proudy: činohru se všemi adaptacemi her i původní tvorbou a pantomimu, nebo spíše pohybové divadlo.


Činohra v Excelsioru

Na Macháčkovy Ženichy navázala ještě v první divadelní sezóně Excelsioru osobitá adaptace Tylova Strakonického dudáka (premiéra 31. března 1967). Přestože některé dobové komentáře konstatovaly, že z Tyla toho zbylo v inscenaci málo, vlastní původní text byl v podstatě zachován, pouze poněkud zkrácen, např. zcela byla vypuštěna postava dudáka Tomáše. (6) Tylův realismus však byl nahrazen excelsiorovským naivismem – původní poměrně zalidněný příběh zvládal soubor ochotnickou technikou obsazení všech herců kromě ústřední dvojice Švandy a Dorotky hned do několika rolí, přičemž se jednotlivci nijak nesnažili tuto skutečnost zastírat, těžili sice ze své dovednosti herecké proměnlivosti, ta ovšem nebyla někdy dostatečná. Výraznějším zásahem do Tylova textu bylo jeho jiné členění – místo tradičních 2 přestávek po 1. a po 2. dějství byla přestávka jediná, a to nečekaně po doplněné Kalafunově replice ve 2. dějství mezi 9. a 10. obrazem: „Jezte, pijte, panno Dorotko!“ Když se pak znovu otevřela opona, změnilo se ono nečekané v obecenstvem dobře přijímaný gag, neboť stůl, ke kterému si Dorotka před přestávkou sedla a který byl plný různých dobrot jako občerstvení po dlouhé cestě, zel nyní zcela prázdnotou a Dorotka jen těžce oddychovala. Podobně jako zásah se dá hodnotit záměna původního titulu a podtitulu hry (7). Kostýmní technika v duchu hesla „co dům dal“ tvořila pak základ a současně jedinou složku výpravy, protože se hrálo bez kulis, i rekvizit bylo pomálu, ty nejnutnější symbolizovaly dětské hračky. A protože se údajně nepodařilo sehnat ani dudy, hrál Švanda na dětský hrací mlýnek. Všechny tyto „nedostatky“ uváděl na pravou míru režisér (J. Hladký), který vstupoval na scénu jako postava mimo děj: vysvětloval, komentoval, omlouval. Absenci kulis nahrazoval jejich „realistickým“ popisem, čímž útočil nejen na divákovu představivost, ale i na jeho bránici. Inscenační záměr byl tak realizován dvěma paralelními liniemi: jednak tylovskou – vymezující sám příběh, postavy a obsah jejich promluv, jednak řečí formujícího se autorského divadla.

// program premiéry, obrazová koláž Hody divých žen aneb Strakonický dudák čili Strakonické hody včetně Hladkého popisků: 1. S. Štícha v roli Švandy a J. Čápová v roli Dorotky, 2. Pojďte, pojďte, sestry milé, čekalať jsem této chvíle…, 3. Kordula /k Dorotce/ A vy nešťastná osobo… Kalafuna – Stará! Kordula – A vy nešťastná osobo stará! Kam jste dala oči, že se ostouzíte s takovým ……… /cenzurováno/

Hody divokých žen
EXCELSIOR – divadélko převážně naivních forem při OKD 6 – uvádí hru na motivy J. K. Tyla Hody divokých žen aneb Strakonický dudák. Nezasvěcený návštěvník může být buď zklamán, nebo překvapen – podle gusta; nedočká se totiž starosvětské báchorky.
Soubor předvádí v režii Jiřího Hladkého pokus o rozpustilou taškařici: jakési improvizované představení ochotníků, kde z Tyla zbyl jen základní příběh, kde skoro každý herec zaskakuje v několika rolích, kde se místo dekorací sáhodlouze popisuje prostředí, kde lesní žínky a Kalafunovy dětičky hrají a tančí zdatní mládenci, kde je občas slyšet nápověda a zkrátka leccos nevyjde… Semtam to zajiskří vtipem, adresovaným dnešnímu divákovi, takže se místy lze upřímně zasmát nejen té kupě situační legrace.
Pro příště by se snad ale slušelo na plakátech uvést, že jde o úpravu Tyla – a také jméno upravovatele.
ev, Večerní Praha 19. 4. 1967


// foto z obnovené premiéry Dudáka: 1. Kordula Kolínová se chystá na melouch do orientálního serailu, 2. Strhující finále – Dorotka Plesnivá, Jiří Hladký, Rosava Charamzová a lesní panna Holinka //

Dudák se hrál pak ještě asi 10krát, v původní verzi ještě ve druhé divadelní sezóně Excelsioru 1967 – 68 a později po obnovené premiéře 26. 4. 1972 v novém nastudování, které ovšem neznamenalo změny v pojetí titulu, ale pouze nové obsazení některých rolí.
Od své druhé divadelní sezóny přešel Excelsior pod nového zřizovatele – ZK ROH vydavatelství Práce, což s sebou přineslo jednak přesun do centra, a to ve faktickém slova smyslu, neboť soubor tak získal možnost vystupovat v divadle Práce velice výhodně umístěném v budově vydavatelství na Václavském náměstí, jednak to znamenalo též nezbytný zásah do dramaturgie divadla, protože nový zřizovatel žádal také představení pro děti svých zaměstnanců. Excelsior pro ně uvedl postupně 3 premiéry: 17. 12. 1967 pohádku Zdeňka Sýkory Zlatý vrch, 14. 12. 1968 známou pohádku v úpravě M. Holkové Popelka a 4. 12. 1969 Hladkého dílko Dáša a loupežníci. Naivní autorské divadlo v pojetí Excelsioru bylo určeno dospělému divákovi, nicméně tyto pořady pro děti byly úspěšné, líbily se. Snad to bylo pro to nezměrné nasazení a upřímnost, s čím šli vždycky všichni herci Excelsioru do všech svých vystoupení – a na takovou upřímnost dětský divák slyší.
Hlavní dramaturgický záměr však byl pokračovat v inscenování dnes už klasických textů. Proto po obnovené premiéře Macháčkových Ženichů (1. 2. 1968) padla Hladkého volba tentokrát na Fráňu Šrámka a jeho dvě aktovky Červen a Dvě království. Šrámkovy romantické texty připadaly principálovi naivní už samy o sobě, a když k tomu přistoupila ještě excelsiorovská inscenační forma sebeironie postavená na záměrně diletantském herectví, odpovídal výsledný tvar představě o naivním divadle beze zbytku. Ve druhé z aktovek poprvé vystoupil v roli Doubravy Ortové Karel Bodnár. Původně bubeník v Masakru přišel do Excelsioru nyní jako herec a hned ve své první roli prokázal nesporný komediální talent. Ze svého převleku do dívčích šatů netěžil jen laciné situační vtípky, ale zvládl ženskou roli s obdivuhodnou výrazovou přesvědčivostí.

// foto: Svedená a opuštěná Doubrava Ortová v podání Karla Hynka Bodnára //

Premiéra zmíněných dvou aktovek byla ještě na konci druhé divadelní sezóny 6. června 1968, reprízy pak s lehkým přeobsazením na podzim 1968 v další sezóně. Později byla inscenace ještě několikrát oživena, nejprve v březnu 1970 a pak znovu nastudována pro představení od ledna 1974. Po krátkém intermezzu, které představovala galantní komedie Federica Inclána Noc s Casanovou (premiéra 26. 9. 1968), však dramaturgie excelsiorovské činohry nezadržitelně směřovala k původní tvorbě – na motivy příběhu Mary Shelleyové a staršího filmu amerického režiséra Jamese Whaleho napsal Jiří Hladký hru Frankenstein, kterou sám označil za horror o pěti mordech, osmi dějstvích, jedenácti postavách a dvaceti sedmi obrazech včetně epilogu. Kus měl být původně uveden již na jaře 1970, vzhledem k opakovaným personálním změnám v souboru a současným soustředěním na pantomimu se však premiéra uskutečnila až v září 1971. Frankenstein ovšem nadlouho znamenal inscenační vrchol Excelsioru a byl také (včetně různých pozdějších úprav) druhým nejčastěji hraným titulem za celou existenci divadla.
Frankensteinem prokázal Hladký, že je nejen citlivým režisérem, ale i schopným dramatikem. Svým textem vtipně karikoval princip konverzačních her, vyvolal tajuplné napětí, poskytl dostatečný prostor k hereckým kreacím.

// kopie programu – titulní strana + vnitřní strana osoby a obsazení //
Frankenstein
Jiří Hladký
Dějství první
Honosně zařízená přijímací komnata slečny Lavenzové. Venku zuří bouře.
Obraz 1. Alžběta Lavenzová a Artur Frankenstein
Alžběta Ach, drahý Arture! Jest opravdu nutno, abys mne opustil právě nyní, kdy venku zuří taková hrozná bouře? Pohleď jen! Blesk stíhá blesk a z temně fialové oblohy řinou se provazce dešťové vody.
Artur Má milovaná Alžběto! Věř mi, že opustiti tě jest mi velmi zatěžko, leč experiment, který chci provésti, obmýšlím uskutečniti dnešní noci stůj co stůj a ustoupiti mi nelze.
Alžběta Jaký experiment máš na mysli, Arture?
Artur Neptej se, prosím, drahá. Do této věci jest zasvěcen pouze můj věrný asistent Fritz. Však zítra ráno bude již bohdá po všem a našemu brzkému sňatku nebude již nic státi v cestě.
Alžběta Ach, jak ráda slyším z tvých úst tuto radostnou zvěst, avšak bojím se o tebe. Vyhlížíš poslední dobou velmi vyčerpaně. Jistě jsi tuze přepracován.
Artur Jest tomu přesně tak, má nejdražší. Jsem již téměř na konci svých sil, avšak jsem již též na konci své cesty. Jsem prakticky u cíle. Dnešní noční experiment buď mou smělou hypotézu potvrdí a pak budu velmi slavným, nebo mé domněnky zvrátí a já, zanechaje svého bádání, uchýliv se do ústraní, budu žít jako prostý, leč dobře situovaný soukromník jen a jen pro tebe.
Věřím však pevně, že cesta, po které se mé bádání ubírá, jest správná. Věřím tomu, jako že se Arthur doktor Frankenstein jmenuji!
Alžběta Jsem na tebe velmi hrdá, Arthure, avšak slib mi rukoudáním, že budeš dnešní noci na sebe vskutku opatrným. Jakýsi vnitřní hlas mi našeptává, že ti hrozí nebezpečí. Jest tvůj experiment riskantní?
Artur Neřekl bych. Jest sice poněkud zvláštní, ale nebezpečný rozhodně není. Prosím tě však, drahá, abys na mne již více nenaléhala; opravdu ti nemohu říci více. Slibuji však, že zítra ráno budeš první, která se vše dozví dozevrubna.

// foto: 1. Alžběta (H. Charamzová) – Artur (K. Bodnár), 2. Poltera (Z. Holinka) – Gretl (D. Svobodová), 3. Marlén (E. Kolínová) – Waldman (J. Hladký) //

Horror o tajemném škrtiči
(jkl): Naivní divadlo Excelsior při ZK ROH Práce připravilo pro své návštěvníky horror o tajemném škrtiči Hermanovi – mrtvole, kterou svým laboratorním pokusem oživil doktor Frankenstein. Především to je humorná parodie, napsaná v nadneseném archaickém stylu (odehrává se totiž ve Švýcarech počátkem minulého století), jejímž autorem je člen souboru a režisér představení Jiří Hladký. Text sám o sobě tak v sobě skrývá mnoho příležitostí k teatrálnímu deklamování a zastaralému směšnému manýrismu, což je také interprety s chutí a zdařile akceptováno. Především výkon Hany Charamzové je rozkošnou ukázkou tohoto stylu, ale rozhodně není sama z hereckého kolektivu. U ochotníků naivního divadélka je cenné zvlášť to, že totiž přesně vědí, kam až jít s nadsázkou, a tak se jim může těžko stát, že by zabředli do laciných efektů nebo trapnosti. Zásluhou režiséra i herců vznikla pěkná, prostá a vkusná parodie po všech stránkách. Velice dobrá je složka pohybová, zřejmě proto, že část souboru se zabývá i pantomimou.
Lidová demokracie, 3. 10. 1971

Když musel Excelsior opustit ZK Práce, protože byl divadelní sál zrušen, přestěhoval se k „Zábranským“ do Karlína a odtud pak do divadélka v Nerudovce. Tyto přesuny možná způsobily, že nebyla inscenována Čachtická paní, s kterou J. Hladký počítal jako s dalším autorským titulem, a že se Excelsior vrátil k inscenacím klasických textů. Pod názvem Zina ti posílá pusu a teta sklenici zavařeniny to bylo Čechovovo Bankovní jubileum, před které byly předřazeny Hladkého dramatizace Čechovova Dentisty a Šperků (premiéra 22. 10. 1974). Herecky náročné představení znamenalo důstojné navázání na předchozího Frankensteina. Poskytlo též šanci projevit svůj talent novým tvářím Excelsioru – Marcele Tomsové a zvláště Stáně Markové, která po svém debutu v posledních reprízách Frankensteina právě ve Špercích zazářila.

// kopie titulní strany programu Čechova //
// foto Bankovní jubileum //

Pantomima v Excelsioru

V hledání výrazu hned z počátku existence Excelsioru přišla záhy ke slovu i pantomima. Okouzlen němou filmovou groteskou a trochu poznamenán klasickou pantomimou pustil se J. Hladký se svými kolegy i do naivního vyjadřování beze slov – jak už bylo výše konstatováno, šlo spíše o fyzické jednání, než o pantomimu, jak ji soudobé obecenstvo znalo. A zase bychom mohli začít v Masakru, neboť ještě do jeho éry by patřil jeden z prvních pantomimických pokusů našeho souboru: Johanka Čápová-Plesnivá (pozdější Dorotka z Hodů divých žen) v tehdejším PKOJF s úspěchem předvedla etudu Kadeřnice.

Chamtivá kadeřnice
(libreto etudy)
Při stříhání zákaznice s překrásnými, bohatými vlasy sleduje kadeřnice spíše to, aby získala co nejvíce materiálu na výrobu paruk, než aby upravila vlasy zákaznici podle jejího přání. Za mizernou službu odmítá zákaznice zaplatit. Kadeřnice jí vyhrožuje, že nezaplatí-li, napomáduje jí hlavu ne příliš vonnou brilantinou. Takto donucena zákaznice zaplatí a prchá z oficíny. Kadeřnice lačně přepočítává utržené peníze a sedá si do křesla na výše zmíněnou pomádu, kterou tam předtím odložila.

Nerozměrný žánr etudy vyhovoval Excelsioru možností vypointované umělecké zkratky. Paradox, gag i černý humor vyznívaly na malé ploše etudy přesvědčivěji než kdekoli jinde. A paradoxem bylo již to, že se Excelsior se svými etudami přihlásil na podzim 1968 i na II. celostátní festival amatérské pantomimy, aniž předtím kdy pantomimu na veřejnosti provozoval (kromě zmíněné J. Čápové), a dalším paradoxem bylo, že se jeho vystoupení publiku líbilo. K přihlášce na festival přiložil J. Hladký tuto výmluvnou charakteristiku:

Divadélko naivních forem „EXCELSIOR“ bylo a zatím stále ještě je zaměřeno především na žánr činoherní. Pantomimou se zabývají někteří jeho členové pouze okrajově, v rámci zájmu o herectví symbolické.
Toto tvrzení nemá být chápáno jako omluva jejich technických nedostatků v pantomimickém žánru, ale jako vysvětlení toho, že skupina dosud neuskutečnila žádný samostatný program pantomimy.
Ohlas na svoji pantomimickou práci si mohli členové EXCELSIORU ověřit pouze ve dvou případech. Jednalo se vždy o kratší kulturní vložku při podnikových konferencích. Účast mimů EXCELSIORU na II. celostátním festivalu amatérské pantomimy bude tedy vlastně jejich prvním veřejným vystoupením před zasvěceným obecenstvem.
Cíl divadélka Excelsior se patrně neliší od cílů podobných skupin. Jeho členové jsou amatéři a svou činností se baví především sami.
Jako přívrženci naivního umění tvrdí o sobě, že jsou sice diletanty, ale snaží se být diletanty všestrannými. Proto ony pokusy o pantomimu. Je to něco podobného – říkají – jako když šachista pěstuje coby doplňkový sport vzpírání…

Odborníci sice měli se zařazením excelsiorovské produkce problémy, za pantomimu ji v podstatě neuznali, nicméně etudou Goliáš a David obsadil Excelsior 3. místo v soutěži skupin. Počet etud postupně vzrostl, takže už vydaly na celovečerní představení – od jara 1969 byl na programu divadla pantomimický večer Zlaté časy v našem milém městečku (premiéra 13. 2. 1969).
Z libret k některým etudám:
Bumerang
Hubert ničí v sadu stromky. Jedna zakřivená větev, kterou odhodil daleko od sebe, se nečekaně vrátí. Hugo objevuje bumerang. Trénuje vrh tímto podivuhodným nástrojem. Duševně zakrnělý Leo trhá v parku podléšky a plete se neustále Hugovi do tréninku. Surovec Hugo si zamane, že dá Leovi co proto. Hodí bumerang v dál a Lea postaví na místo, kam se bumerang vrací. Sám se za Lea postaví, aby jej na kritickém místě zadržel. Leo se však náhle shýbne pro čtyřlístek a bumerang zcela po zásluze zasáhne Huga.

Mnoho obchodů na korze
Harpagon se svou chotí Eulalií korzují městečkem. Paní Harpagonová by neustále utrácela těžce nabyté zlaťáky svého chotě, což jeho přivádí do stavu nepříčetnosti. Madam Eulálie si kupuje květiny, nový model kloboučku a posléze se před klenotnictvím dožaduje i koupě šperku. Harpagon nevidí jiného východiska, než že zakoupí perlový náhrdelník, s jehož pomocí svou rozhazovačnou ženušku uškrtí.

Vzpěrač
Silák Fráňa vzpírá činku, žongluje s ní a tančí. Za svůj předvedený výkon je dekorován zlatou medailí, pod jejíž vahou se hroutí k zemi.

Motýlek
Prof. Ruprecht Příčestí chytá motýlky, leč všichni mu ulétají, až na jednoho – otakárka přemyslového. Ten však v zajetí hyne. Profesor mu vyhrabe hrobeček a pochová jej. Však co to? Z hrobečku vylétá motýlí dušička. Profesor si chce nervózně upravit svého motýlka – vázanku, ale odlétá mu i on.

Zoubek aneb vytrestaný dentista
Pacient šílící bolestí se vyrve z péče nešikovného dentisty, posadí ho do zubařského křesla místo sebe a vrtačkou mu oplácí vytrpěná muka. Když pak odchází z ordinace, narazí do dveří a ejhle! Jeho chorý zub je bezbolestně venku.

Muzikálně založený zloděj
Lupič Ferry se vkrade do bytu slavné zpěvačky Marlén. Nemůže však nikde najít její proslulé šperky. Hvězda se nečekaně vrací domů, proto se Ferry ukryje za závěsem. Marlén počne preludovat na klavír, ale tak falešně, že vypudí zloděje z jeho úkrytu – a on jí předvede svůj virtuózní koncert na klavír. Uchvácená zpěvačka mu chce za předvedený výkon věnovat některý ze svých šperků. Ferry zjišťuje, že její šperky jsou pouhý brak, a chlubí se jí šperky, které získal na svých minulých lupech. Toto vychloubání ho však stojí život, neboť v Marlén při pohledu na smaragdy propuknou temné pudy nezřízeného chtíče a nic netušícího lapku zardousí

Litvínovské festivaly amatérské pantomimy se staly v této době uznávanou scénou naší „mimofialkovské“ pantomimy a všichni, kteří zde byli oceněni, si svého úspěchu velice vážili. Samostatných pantomimických představení malých divadel bylo ve srovnání s činohrou vždy méně a kdo chtěl vidět, co se v pantomimě „děje“, zajel právě do Litvínova. Po úspěchu na II. celostátním festivalu se Excelsior pustil do pantomimy s ještě větší vervou než dřív a v programu Zlaté časy v našem milém městečku se postupně tříbil výraz rodícího se „divadla pantomimy“, v němž už nešlo jen o jednotlivé pantomimické výstupy v izolovaných etudách, ale o komponované představení, ve kterém složka fyzického jednání, hudebního doprovodu a celé výpravy byly v rovnováze. Pantomimické etudy byly vlastně anekdotami, jejichž humor byl podtržen specifickým projevem založeným na stejném naivismu jako excelsiorovská činohra. Proto se na excelsiorovské pantomimě bavili stejní diváci, kteří se do Excelsioru naučili chodit na činohru.
Na III. celostátní festival amatérské pantomimy v Litvínově v roce 1970 přijel Excelsior s několika etudami ze Zlatých časů. Vystoupení opět charakterizoval vedoucí souboru Jiří Hladký v přihlášce do soutěže způsobem sobě vlastním (8):
Naivní divadélko Excelsior nastudovalo po svém pantomimickém debutu na II. CFAP v Litvínově celovečerní pantomimický program „Zlaté časy v našem milém městečku“. Pořad je sestaven ze 17 veskrze původních etud a z nich jsme pro letošní festival vybrali tři. Čtvrtá etuda (v soutěži však druhá v pořadí) je z připravované premiéry „Perly jsou vrženy“ aneb „Náhlé případy Fata Moragna v různých krajinách, zejména v krajině břišní“ čili „Fat Morgan mezi hluchoněmými břichomluvci“, též „Chci píseň severu znát“.
Na letošním festivalu se Excelsior představí dvěma novými tvářemi (s příslušenstvím, pochopitelně). Jsou to Radek Versigan, student pantomimy na Lidové konzervatoři v Praze, a Max Šťasenka, samouk. Ostatními účastníky soutěže jsou veteráni – subtilní Jana Holinková, sepersubtilní Jiří Hladký a nejtučnější mim na světě, ne-li ve střední Evropě, Zbyněk Holinka (92 – 102 – 92 + 98 kg živé váhy) … Krásné třetí místo z II. CAFP nás zavazuje k tomu, abychom i letos pokoušeli štěstěnu a umístili se mezi prvními dvaceti! K tomu nám dopomáhej Porota…!

Již v této přihlášce se podobně jako v jiných Hladkého textech kumulují jazykový vtip a nonsens s programovým prohlášením – jako by si chtěl Hladký vynahradit mlčení v pantomimě až pleonasticky obšírnými průvodními komentáři (což ovšem zcela odpovídá programovému diletantismu). Objevuje se zde také poprvé explicitně charakteristika herecké šarže, ke které Hladký vědomě směřoval: supersubtilní Hladký a nejtučnější mim na světě Holinka.
Libreta soutěžních etud:
Velký požár v Soho
Dva dobrovolní hasiči, Artur a Cecil, jdou hasit obrovský požár. Práce jim jde od rukou, požár stále mohutní. Náhle si všimnou, že v hořícím domě zůstala krásná dívka a volá z okna o pomoc. Do budovy již nelze vniknout, neboť oheň zachvátil už i schodiště. Oba veteráni rozprostřou záchrannou plachtu a intenzivně vybízejí dívku ke skoku z okna. Nakonec dívka skočí, ale vedle. Arturovi a Cecilovi nezbude, než vzdát nebožačce alespoň poslední poctu.

Krkavci aneb Piknik nenasytů
Imaginárně hodujícího Radegasta překvapí vyhladovělý Maxi. Po zjištění, že mu od Radegasta žádné tučné sousto nekyne, počne hodovat ze svých skutečných, neimaginárních zásob. Závistivý Radegast chce opičícího se Maxiho vytrestat, a proto se imaginární pistolí imaginárně zasebevraždí. Vykutálený Maxi jeho trik prohlédne a skutečnou pistolí jej neimaginárně zastřelí. Jsa však nenasytou, ještě si na něm i pochutná.

Podivuhodný experiment
Prof. Meinl připravuje s pomocí svého asistenta Kulíka létací elixír. Dají jej pozřít pokusnému psíkovi – čuvači Bertoldtu z Barrierry. Pes Bertoldt po požití lektvaru počne létat. Prof. Meinl jej zručně lapí a podrobí podrobnému zkoumání. Docent Kulík mezitím vyrobí další porci elixíru. Oba vědci elixír požijí, však běda! Každý z nich, jsa rozličné tělesné konstrukce, projde jinou morfologickou proměnou, na což doplatí především vychrtlý docent Kulík proměnivší se v mouchu: je sezobnut majestátně plachtícím obrem prof. Meinlem.
Bahno
Výchozí situací této etudy je proslulé Bláto ing. Josefa Platze. Známý tento příběh se zde rozrůstá do obludných rozměrů díky většímu počtu účinkujících. Celá přítomná společnost se dostává do fyzického marastu a nastojte! Bahno jim vůbec nevadí v tom, aby pokračovali ve svém dosavadním způsobu společenského života.
Tato etudy nebudiž chápána pouze jako pokus o naivní zobrazení davové psychózy, ale i jako jedna u mnoha alternativ dekadentního vývoje lidské společnosti v nepřirozených podmínkách.

// foto 2x Veliký požár v Soho – Z. Holinka aj. Hladký, Podivuhodný experiment prof. Meinla (Z. Holinka) a jeho asistenta doc. Kulíka (J. Hladký), Bahno, zleva: Holinka, Versigan, Šťasenka, Holinková, Hladký //

Excelsior získal v kategorii skupin společně s Divadlem pantomim Brno druhé místo, když ovšem první místo nebylo uděleno. Znamenalo to v podstatě vítězství ve své kategorii a současně oficiální posvěcení pozice, kterou pantomima Excelsioru v té době ve světě malých divadel měla. Etudami Hasiči a Experiment byla též výmluvně zakončena litvínovská slavnostní přehlídka oceněných soutěžících.

… V soutěži skupin byla přiznána druhá cena kolektivu naivního divadélka Excelsior v Praze za prvé tři výstupy, vybrané z celovečerního pořadu „Zlaté časy v našem milém městečku“. Cením si shodně s porotou výstup alchymistů s vynikající komposicí „hlasů“ a zvuků i s koinscenátorskou funkcí výtvarného řešení; připomínám ještě umění přilnutí situační komiky ke komice gest a postojů. …
Miloslav Valvoda, Průboj 19. 11. 1970, zkráceno

… 2. místo a)… Divadlo pantomim Brno, vítěz II. FAP 1968 … nejvyspělejší a nejvyrovnanější skupina téměř profesionální úrovně (Jak Kostelník, vedoucí, M. Dvořáček, O. Dvořáčková, P. Šmolík, Zd. Švehla). Její představení však nevyznělo jednoznačně. Volně řazené, klaunsky laděné Šaškárny ani nestrhávaly k bouřlivému smíchu – na to měly příliš pomalé tempo, příliš mnoho hluchých míst, ani neprovokovaly k zamyšlení. Ústřední myšlenka nebyla vůbec čitelná, alespoň ne z úseku, který jsme viděli.
b) Naivní divadlo Excelsior Praha (3. místo na II. FAP 68). V určitém pohledu protipól Brna. Řemeslnou připraveností se nemůže Brnu rovnat, ale zaujme diváka ohňostrojem původní fantazie, jiskřivým humorem, ostrým satirickým pohledem a zároveň hravostí až dadaistickou. Jádrem skupiny je komická dvojice „supersubtilní“ Jiří Hladký a „nejtučnější mim na světě“ Zbyněk Holinka s vynikajícími, vyloženě klaunskými maskami. Zaskvěli se v etudách Hasiči a Alchymisti, což jsou pracovní názvy poroty, v programu nebyly jednotlivé výstupy označeny. Dalšími členy jsou K. Holinková, M. Šťasenka a R. Versigan, který na sebe upozornil v soutěži sólistů etudou Eskamotér…
…Nová pantomimická generace zvedla už také vlnu opozice proti stávající pantomimě, poetice a někdy i technice. Zatímco současní klasikové se inspirovali romantickou debureaovskou pantomimou, hledá nová generace své inspirační zdroje a vzory ve filmové formě pantomimy z doby němých grotesek a také v absurdním divadle. Vnesla do pantomimy neúprosně černý i hravý dada humor. Toto počínání je sympatické tam, kde je autentické. Jsou to v podstatě tytéž vývojové tendence, jaké jsme zaznamenali na světovém festivalu pantomimy Praha 1969 – snad jen s jedním rozdílem. Profesionálové, kteří zmapovali důkladněji oblast pantomimy, se odklánění výrazněji od čisté pantomimy, která se jim zdá dovršena uměním obou mistrů Marceaua a Molcha. Hledají nové cesty, směřující k pantomimě jako k divadlu, tj. k pantomimě používající kromě základního mimova nástroje – mimova těla, lidského těla – také dalších divadelních prostředků, jako hudby, kostýmů, světla, dekorace či dokonce i slova. Typickým představitelem tohoto směru je Fialka, ale patří sem i skupiny diametrálně odlišného zaměření, jako třeba francouzský Švýcar Pierre Byland, nebo naši Jarryovci, z litvínovských účastníků sem inklinují aspoň v náznaku téměř všechny skupiny, nejzřetelněji Excelsior…
Dana Paseková, Taneční listy č. 1, roč. 1971, zkráceno

Potřetí se Excelcior zúčastnil ještě IV. celostátního festivalu amatérské pantomimy v Litvínově v roce 1972, a to etudami z druhého celovečerního pořadu pantomimy s názvem Faux pas. U publika zvítězil, jak se říká, na celé čáře, u poroty však zůstal zase „jen“ druhý.
Z přihlášky do soutěže:
… Na IV. CFAP se naše divadlo prezentuje celkem třemi etudami: 1. Don Juan (po 20 letech), 2. Poprava Josefa K., 3. Gladiátoři aneb Ave, Caesar, morituri te salutant!
Tyto scénky budou mít v Litvínově světovou premiéru, neboť patří do připravovaného programu, který sluje FAUX PAS od Guy de Fauxpassanta (pseudonym autorů Hladkého a Holinky). Režií byl pověřen proslulý režisér Jiří Zbyněk Hlahol (pseudonym Jiřího Hladkého a Zbyňka Holinky).
V uvedené hře vystoupí krom čtvrttuctu krásných dívek i slavná siamská dvojčata, sestry Meinl-Blažkovy (pseudonym Hladkého a Holinky) a trio klaunů – bratři Pankrác, Servác a Metoděj Kiksové (pozor! Pseudonym nikoli pro J. Hladkého a Z. Holinku, ale pro K. Bodnára, J. Hladkého a Z. Holinku).
Premiéra tohoto mimořádného vystoupení (výraz mimořádný budiž chápán ve smyslu „mimů řádění“) se uskuteční ve 20 hodin některého dne z nejbližších měsíců.
Pro nedostatek místa, času, způsobu a příčiny končím svůj raport o našem divadle a těším se na shledanou v Litvínově.
Za kolektiv mimů divadla Excelsior
Jiří Hladký

// foto 1. Stárnoucí, leč stále galantní Don Juan (J. Hladký) se dvoří půvabné Doně Sanče (E. Kolínová), leč marně. 2, 3. Temperamentní Smeraldina (K. Bodnár), služebná Doni Sanči, tančí cariocu, jejímuž rytmu neodolá ani Juanův sluha Leporelo (Z. Holinka). 4. Poslední cesta Josefa K., tentokrát do strahovského lomu. 5. Několik málo okamžiků před popravou. 6. Poprava se musí odložit – jeden z katů utrpěl pracovní úraz. 7. Imperátor Brutus Tarus Netto (K. Bodnár) a jeho společnice (E. Kolínová a J. Nováková) zahajují Celostátní gladiátorské hry. 8. Gallský těžkooděnec Sanio (J. Hladký). 9. Thrácký retiario Calendio (Z. Holinka). //

… II. cena: Naivní divadlo Excelsior (Praha) – „3x Faux Pas“. Tradiční osvěžení litvínovské přehlídky. Svéráznou klaunovskou dvojici J. Hladký – Z. Holinka doplnil K. Bodnár. Nepředstírají vysoké umění, hrají si – s tou pravou strhující radostí ze hry. Hrají si na Dona Juana, na Gladiátory, na Kafkův Proces a zároveň útočí působivými zbraněmi nakažlivého veselí na falešnou romantiku, na nesmyslnost zabíjení, na snobství kafkovské „módy“. Svérázný humor proniká adekvátně i do výtvarné stránky (dětské chrastítko místo kastanět, kartáč na helmě místo důstojného chocholu) a do hudebního doprovodu…
Dana Paseková, Taneční listy č. 1, 1973, úryvek

Hravost byla charakteristická nejen pro vlastní pantomimické výstupy, ale i pro všechno, co tyto výstupy provázelo: pro kostýmy, v nichž mimové vystupovali, i pro textové materiály, které pantomimické kreace provázely. V textech libret, v pojmenování vystupujících postav, v programech k pantomimickým představením se uplatnil Hladkého epický talent, jazyková kreativita a všudypřítomný paradox spojující nespojitelné. Dokud Excelsior hrál v ZK Práce nebo později U Zábranských v Karlíně, byla vystoupení anoncována v denním tisku v programech divadel a k propagaci stačily strojopisné pozvánky rozmnožené cyklostylem. Pro vystoupení v Malostranské besedě však už byly potřeba tištěné pozvánky, plakáty, pouliční poutače a programy. (O programy byl velký zájem – diváci si je s pobavením předčítali, takže se z hlediště ozýval často smích již před představením.)


// dát do rámečku: //
Vážení přátelé!
Nenechte si ujít jedinečnou příležitost shlédnout mimořádnéx vystoupení naivního divadélka „EXCELSIOR“ v nově obnovené, přepracované a přeobsazené premiéře programu, který trefně sluje
„Z L A T É Č A S Y V N A Š E M M I L É M M Ě S T E Č K U“
Tento skvost bude velmi citlivě producírován ve čtvrtek 22. dubna 19714 v 19 hodin, 30 minut a 20 vteřin přesně, v útulném sálku Závodního klubu ROH Práce. Onen sálek se vynachází v mezipatře prvého schodiště pasáže kina Praha (naproti atelieru Květen), na Svatováclavském náměstí č. 17. To vše v Praze 1.
Ač vstupné obnáší celou jednu pětikorunu, nemůžete prodělat, neboť tato pozvánka má hodnotu volné a čestné vstupenky pro jednu osobu. Po příchodu do divadla račte pozvánku odevzdat zřízenci, speciálně pro tento účel zřízenému, který Vás připustí do příslušné lóže.
Buffett paní Miládky oplývá chlazenými nápoji, teplými uzeninami, hřejivým úsměvem a vřelou kávou. Zanechte proto laskavě kastrůlky doma.
Na shledanou 22. IV. 1971
x) výraz „mimořádné“ budiž chápán ve smyslu „mimů řádění“


Guy de Fauxpassant
FAUX PAS
Premiéra 7. 6. 1973
Malostranská beseda
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
stavba scény Stanislav Vrňák
techn. spolupráce Jiří Stöckl
choreografie Zbyněk Holinka
nápověda Jaroslava Stöcklová
režie Jiří Hladký
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
DON JUAN aneb PROSTOPÁŠNÍKOVY ZATMĚNÍ SLUNCE
ŠALBY MARNÁ TENATA prof.Ruprecht Ohm Jiří Hladký
Don Juan Jiří Hladký jeho žena Hermína Marie Grofová
Leporelo Zbyněk Holinka jeho dcera Elfrída Eva Kolínová
Don Carlos Marie Grofová prof.Humberto Piccollo Z.Holinka
Doňa Elvíra Eva Kolínová prof.Helmut Hnipierre K.Bodnár
Smeraldina Karel Bodnár
STALO SE ZA POŠMOURNÉHO DNE
ŽEBRÁCKÁ OPERETA Gretl Polterová Eva Kolínová
Macky Kudla Zbyněk Holinka primabalerina Olga Marie Grofová
Oliver Twist Jiří Hladký pan Albert Zbyněk Holinka
Mikuláš Nicklby Karel Bodnár pan Bernard Karel Bodnár
Polly Marie Grofová pan Cecil Jiří Hladký
Molly Eva Kolínová
POPRAVA JOSEFA K.
BANKROT BARONA von BAGRTEICH Josef K. Karel B.
von Bagrteich Zbyněk Holinka Karel B. Zbyněk H.
exekutor Bondy Karel Bodnár Alois N. Jiří H.
Tobias MacDonald Jiří Hladký
Luisa Van Der Flint Marie Grofová GLADIÁTOŘI aneb AVE CAESAR
Charlotta La Scalla Eva Kolínová IMPERATOR
MORITURI TE SALUTANT
VÍTĚZNÁ ANGELIKA Caesar Brutus Tarus Netto
režisér Goldwyn Mayer Jiří Hladký Karel Bodnár
kameraman Eastman Kodak vestálka Petronie Eva Kolínová
Zbyněk Holinka otrokyně Jessika Marie Grofová
klapka Mylady de Winter-Cardinall retiario Kalendio Zbyněk Holinka
Eva Kolínová myrmidon Sanio Jiří Hladký
Mařenka Řeřichová v roli xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Angeliky Marie Grofová K O N E C
Jean Claude Belmondini v roli xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Geoffreye Karel Bodnár Těšíme se na vaši další návštěvu
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx Váš E X C E L S I O R
P Ř E S T Á V K A xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
// foto Vítězná Angelika //

Pantomima Faux Pas znamenala excelsiorovský vrchol v této oblasti. Těžko říct, která z etud Faux Pas byla nejzdařilejší – snad Vítězná Angelika. Byla patrně divácky nejúspěšnější. Na V. CFAP 1974 získala čestné uznání, na přání různých pořadatelů byla úspěšně předváděna jako sólové vystoupení Excelsioru, v pozdějších obnovených nastudováních Faux Pas byla zařazena na konec jako poslední etuda a rvačka inscenovaného filmového štábu přerostla ve rvačku do děkovaček, rvačku jakoby vystřiženou z němé filmové grotesky, rvačku, při které bylo téměř zlikvidováno celé divadlo, rvačku, kterou obecenstvo přijímalo pokaždé neomylně bouřlivým potleskem.
V pantomimě se Jiřímu Hladkému podařilo nejvíce se přiblížit svému vytčenému cíli – vytvořit herecké typy, šarže, které by s malými obměnami procházely inscenovanými tituly. Nejprve to byla dvojice, často označovaná jako klaunská: Zbyněk Holinka, rozšafný, statný sankvinik vytvořil geniální protiklad k pedantsky soustředěnému, pavoučímu projevu Jirky Hladkého. Zbyněk, to byl gejzír nápadů, živel na scéně s nenapodobitelným projevem nejen v pantomimě, ale i v činohře. Jako nejtučnější mim na světě vynikal ovšem neobyčejnou mrštností a často předváděl neuvěřitelné pohybové kreace. Autorsky i režijně se podílel na řadě pantomimických etud – výrazem toho byl režisér Jiří Zbyněk Hlahol (Hladký + Holinka). Ve Faux Pas přibyl k Hladkému a Holinkovi Karel Bodnár, čímž vznikla vyrovnaná trojice jednou tragédů, jindy zas komických nešiků, konečně však trojice. Holinka navrhoval její pojmenování ve shodě se slovanskými tradicemi Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, ale se sarkasmem sobě vlastním, takže v jeho podání to byli Tlustý (Holinka), Vychrtlý (Hladký) a Zrůdný (Bodnár). Hladký ovšem neměl tentokrát takový smysl pro sebetrýznění, a tak raději označil vytouženou trojici komických smolařů „bratři Kiksové“. Bylo to konečně to, k čemu směřoval již od Masakru a co ani nikdy nezastíral: vytvořit určité typy po vzoru filmových komiků bratrů Marxů, které nezměrně obdivoval. Bohužel ale Zbyněk Holinka záhy z divadla odešel. Myslím, že jeho odchod do „spořádaného občanského života“ znamenal citelnou ztrátu, a nejen pro Excelsior. Hladký se sice snažil udržet komickou trojici (vedle něho a Bodnára se tak objevili např. Jiří Stöckl nebo Zdeněk Hybner), ale pomyslnou laťku nasazenou Tlustým, Vychrtlým a Zrůdným už se nikdy nepodařilo překonat.



Směj se, Paňáco!

Komická trojice z pantomimy měla být též komickou trojicí v kabaretu. Pod názvem Rififi vzniklo pásmo skečů, etud a scének spojovaných tanečními čísly a konferováním komické trojice smolařů bratří Kiksů. Kabaret byl uveden 28. 3. 1973 v Domě rekreace ROH v Praze Na Poříčí a znamenal první pokus uvést tento žánr v Excelsioru. Nebyl to však kabaret v pravém slova smyslu – bratři Kiksové si opět na kabaret jen hráli, podobně jako si hráli dříve na různé postavy a situace v pantomimě. Představení vidělo asi 80 družstevníků z jižní Moravy, kteří ač se obstojně bavili, základní princip naivního humoru nepochopili. Ti hodní lidé nás po představení utěšovali, abychom si nic nedělali z toho, že se nám něco nepovedlo, příště to bude určitě lepší… Bylo jasné, že musíme najít ještě zřetelnější způsob jak pracovat s nadsázkou.
S odchodem Zbyňka Holinky z divadla byl Hladký nucen rozloučit se s ideou komické trojice, protože nenašel k sobě a Bodnárovi rovnocenného partnera, a vrátil se ke dvojici. Na první pohled nezávazné tlachání dvou vážně vystupujících odborníků-popletů si Hladký s Bodnárem vyzkoušeli již ve filmotéce nazvané opět excelsiorovsky nadneseně Stříbrné opojení (premiéra 17. 12. 1974). Předváděny byly krátké a úzké filmy, jak do programu napsal J. Hladký, stejně naivistické jako excelsiorovská činohra. Jejich režisérem, kameramanem, střihačem, producentem atd. v jedné osobě byl M. Kheil, Hladkého kamarád ještě z dob Masakru. V konferování Stříbrného opojení vystupovali Hladký s Bodnárem, tentokrát jako bratři Šlamborové, a jejich herecké a improvizátorské partnerství se postupně utužovalo, takže později v Paňácovi byli již od začátku sehranou dvojicí.
Směj se, Paňáco! však nebyl pořad tradičně konferovaný vtipnou dvojicí. Spásným nápadem bylo nevytvořit onu tradiční dvojici komickou, ale nově dvojici tragickou. V podání dvou nešiků – Hladkého a Bodnára – však bylo od počátku jasné, že tato tragická poloha nakonec zase vyjde jako veliká legrace.

Hladký: Trapas, co?
Bodnár: Jak se tak na vás dívám, asi se moc nebavíte, že?
Hladký: My se vám ani nedivíme. Vaše reakce jenom potvrzuje naši hypotézu, že dnešní divák je humoru syt.
Bodnár: A není divu. Vždyť kolem je samá legrace a zábava…
Hladký: Dospěli jsme k závěru, že smích vlastně lidem škodí. Dnešní divák je rozptylován příliš jednostranně a proto podvědomě prahne po trošce melancholie, či tragična.
Bodnár: Už dlouhá desetiletí unavují diváky t. sv. komické dvojice, např. Laurel a Hardy, Pat a Patašon, Pišta a Fišta, Spejbl a … = Ale ruku na srdce, přátelé! Znáte snad nějakou tragickou dvojici? Neznáte! Protože žádná taková není. Neexistuje.
Hladký: Proto jsme se rozhodli, že tuto mezeru ve světové kultuře vyplníme sami. Ano, obětujeme se, už proto, že my dva jsme v podstatě tragické typy.
Bodnár: Naší snahou je rozdávat pláč a loudit slzy. Chtěli bychom, aby pohled na nás byl k pláči.
Hladký: Pláč je věc velice potřebná. Nepodceňujte ho. Už naši předkové tuto skutečnost znali a vymysleli celou řadu přísloví, jako např. Bez pláče nejsou koláče aj.
Bodnár: V dnešním večeru, který bude takové veliké rekviem, vám předvedeme řadu ukázek ze světové tragedie, abyste si přišli na své.
Hladký: A když už jste tak naměkko, hned vám nějakou ukázku vylosujeme. Máme jich hodně, proto si je necháváme tahat z klobouku. Danielo! Pojďte sem!
(Úvodní dialog, z archivu J. Hladkého)


// přetisk plakátu Směj se, paňáco – tragédie dell‘ arte //
// foto //

Na scéně se pak vystřídalo japonské divadlo Kabuki s dramatem Ošidori, Oidipus, Cyrano i Maryša nebo Šárka a vždy to byla příležitost spojit situační humor s velice inteligentním humorem intelektuálním. Už sám zjev obou komiků vyvolával salvy smíchu. Hladký velice prozíravě doplnil své a Bodnárovo vystupování dvojicí velmi hezkých dívek, nových členek Excelsioru Madlou Ladovou a Danou Šestákovou. Kontrast mezi dvěma vychrtlými vousáči a dvěma nádhernými děvami korespondoval s režijním záměrem využít protikladů ke komickému účinu. Zvláště v Daně Šestákové Excelsior získal velkou posilu. Herecky sice nijak nevynikla, především ji zrazoval její plochý, nosově zabarvený hlas (toho si byl Hladký vědom a nechával ji promlouvat jen tehdy, kdy takový projev mohl podtrhnout excelsiorovskou naivitu diletantismu), zato byla vynalézavou autorkou výpravy dalších představení Excelsioru a zajistila kvalitní divadelní propagaci. Oslňovala tedy nejen svým krásným zjevem, ale byla i úspěšnou divadelní výtvarnicí, a jak ukázal čas, i výbornou kamarádkou.
Po premiéře 4. 2. 1975 v divadélku v Nerudovce a po několika úspěšných reprízách se Excelsior rozjel s Paňácou na XIX. Šrámkův Písek a zvítězil – získal hlavní cenu.

Festival netradičních divadel
… Cenu ČÚV SSM si odvezl pražský soubor EXCELSIOR. Jeho představení „Směj se, paňáco“ přináší nápaditou a inteligentní zábavu, jejíž projev stojí mezi pantomimou a divadlem mluveného slova. Divák je účasten procesu hry, je osobně zainteresován a stává se součástí hry, která přináší i tvořivé uspokojení a zábavu oběma protagonním hercům: J. Hladkému a K. Bodnárovi…
(tos) Svobodné slovo, 11. 6. 1975

Šrámkův Písek s otazníky
…Divadlo Excelsior z Prahy, které se stalo nejúspěšnějším souborem festivalu, jako by záměrně těžilo z oněch problémů, které se nad divadlem malých forem vznášejí. V parodické zkratce předvedli oba protagonisté souboru – Karel Bodnár a Jiří Hladký – nejzábavnější a patrně nejpromyšlenější inscenaci festivalu. Bylo to bloudění světovou tragédií od Oidipa po Mrštíky, skutečně kultivované, a přitom vtipné i zábavné. Podobně jako břeclavský soubor byli po zásluze odměněni hlavní cenou…
-em-, Tvorba č. 27, 2. 7. 1975

Šrámkův Písek
Autorské herectví
… Takže: autorské herectví – jež je podstatou onoho netradičního divadla, které se prezentuje na Šrámkově Písku – začíná asi tam, kde existují partnerské vztahy a situace, která je sdělitelná a sdělená jednáním a končí tam, kde tyto vztahy a toto jednání nepřecházejí v jinou postavu, ale vyslovují jen to, co chce za sebe vyslovit ten, kdo si ony vztahy a onu situaci vytvořil. Jak to ostatně nejlépe demonstrovala představení Divadla Excelsior a souboru Křesadlo z Prahy.
Chápu, že pro někoho, kdo obě představení i oba kolektivy zná, může být toto spojení nesmyslné. Neboť v prvém případě se v pořadu Směj se, paňáco představili dva klauni s parodiemi na známé klasické hry a v případě druhém šlo o představení výrazně sledující osobité výrazové cíle dosahované fyzickým jednáním. Ale přesto si toto spojení dovolím, protože mi jde o grunt, o prazáklad. Samozřejmě, že parodie tvoří jádro programu, jenž se jmenuje Směj se, paňáco. Ale vtip – divadelní vtip – tohoto pořadu je v tom, že oba herci se nespokojují jenom s tím, že parodují svým jednáním tragické klasické texty. Situace, které jim vzniknou, rozvíjejí ještě dál. Samozřejmě tím starým klaunským postupem, že jemně a decentně naznačují dva ustálené typy psychické a mentální, které mají k sobě trvalý vztah a z něho vycházejí při řešení jak co hrát či předvést. Ale kromě toho: tyto typy rozvíjejí i dál, aby vlastně zparodovali sebe samé a vytvořili nový další vztah. Jeden příklad za všechny: v parodii Šárka a Ctirad v určitém okamžiku začne jeden z partnerů – demonstrující dosud jakýsi typ vůdčí, režisérský – svou touhu po ovládání scény dovádět až k horlivosti a dychtivosti nadšence, který je – jak Klubko ve Snu noci svatojánské – ochoten hrát vše, i ten štít. A tak se tu ze základní zparodované situace vynořuje jednání, jež rozvíjí nový vztah, novou situaci a vede k naprosto nečekanému významu. V tom je základní účinnost tohoto představení. Neboť nejde jen o klaunskou parodii, ale o herectví, jež dovoluje rozvíjet vlastní vztahy ke světu…
Jan Císař, Amatérská scéna č. 8, roč. 12, srpen 1975 úryvek



Excelsior po Paňácovi

Tragedie dell´arte Směj se, paňáco se stala nejzdařilejším a nejúspěšnějším počinem divadla Excelsior. Měla úspěch nejen doma, ale i v zahraničí – na podzim 1975 na divadelní dílně v severoněmeckém Scheersbergu a pak ještě v létě 1977 na bělehradském festivalu BRAMS. Představovala nejvlastnější polohu výrazu Excelsioru, kdy se herci nepřizpůsobují inscenovanému kusu, ale vystupují vlastně sami za sebe, i když stylizovaně do jakéhosi typu, a divadelní text přizpůsobují sobě. Hladkého ctižádostí bylo přesně v této poloze inscenovat i různé dramatické texty. Velmi zdařilou inscenací byla Truchlivá komedie neznámého, ale o to víc aktivního autora Jana Doliny (premiéra 1. 4. 1975). Název hry byl ovšem podle dobových zvyků podstatně delší: Truchlivá komedie o rytíři Petru Diemringeru ze Štaufenberka, pánu hradu Ortenava, a jeho strážném andělu, sepsaná a rýmy opatřená dle tzv. Strassburského rukopisu z r. 1480. Naivita textu (podobně jako kdysi Macháčkových Ženichů) nabízela řadu komických situací zvládaných obdobně jako v Paňácovi, přičemž tentokrát šlo o ucelený dramatický tvar. Podobně byla inscenována (a divácky úspěšněji než Truchlivá komedie) i další Dolinova hra Tupec benátský (premiéra 12. 2. 1976). Stylu Směj se, paňáco se pak nejvíc podobala komedie Jiřího Hladkého, Karla Bodnára a Jana Skopečka Souboj s Hamletem aneb Paní, nesu vám psaní (premiéra 23. 1. 1977). Repertoár Excelsioru byl v této době poměrně bohatý, ale i tak se obnovovala starší představení (Frankenstein, pantomima). Soubor byl již tak velký a rozmanitý, že si mohl troufnout i na nastudování slavné Werichovy a Voskovcovy Vest Pocket Revue. Hra byla uvedena jako Vest Pocket Story. K premiéře 19. 4. 1977 J. Hladký napsal:
Vest-Pocket-Story
Tu- i cizozemské radovánky o mnoha obrazech, několika písních a jednom happy-konci, na motivy a s použitím textu legendární Vest-Pocket-Revue (V-W) při příležitosti 50. výročí její premiéry nastudovalo v početně hojném dámském i pánském obsazení divadlo Excelsior.
P.T. diváci mají jedinečnou příležitost prožít spolu s protagonisty řadu dobrodružství v sugestivně vypodobněných exotických krajích a vyslechnout o nich celou řadu fundovaných informací…

Dramaturgii Excelsioru v tomto případě Hladký opět podřídil jedné ze svých lásek – lásce k chytrému a hravému autorskému divadlu. Inscenování Vestpoketky mělo být výrazem obdivu k umění Wericha a Voskovce a možná i poděkováním
Na premiéře v divadélku v Nerudovce byl i kronikář „Osvobozených“ Jan Mikota a zdálo se, že se mu představení líbilo. Vyžádal si dokonce ještě jeden program, který prý pošle Jiřímu Voskovcovi do USA. Jak to tenkrát nakonec dopadlo, nevím. „Vespocketku“ jsme hráli s velkou chutí a relativně dost dlouho. Uvedli jsme ji dokonce i v sále Umělecké besedy na Malé Straně, kde byla před 50 lety provozována. Spolu s koncertem orchestru TOČR v Lucerně to byla jedna z mála vzpomínek na tak významné výročí založení Osvobozeného divadla, které tehdejší režim „dovolil“.
Hitem sezóny se však stalo nastudování Ibsenovy Nory (premiéra 10. 2. 1977). Komorní obsazení dovolovalo soustředit se na herecký výkon a současně bylo relativně mobilní, a tak se Nora stala spolu s Paňácou a Soubojem s Hamletem součástí „zájezdového programu“. Excelsior hrál často mimo Prahu (v Pardubicích, v Kolíně, ve Slaném…) I když propagace představení nebyla příliš velká, ukázalo se, že Excelsior je již znám i mimo hlavní město.

// program Nora //
// foto Nora: Bukovanský + Charamzová //

V následující sezóně pak Excelsior uvedl ještě jeden činoherní experiment – komedii Trumf světoznámého bajkaře I. A. Krylova o intrikách na dvoře cara Vakuly. Režisér J. Hladký pojal text ve stylu ruského jarmarečního divadla. Hráli herci ve výtvarně velmi zdařilých maskách a druhá část souboru za tyto masky mluvila. Premiéra byla již 27. 10. 1977 a znamenala nečekané obohacení inscenačního výrazu Excelsioru. Ani se nechtělo věřit, že se nápad jak netradičně předvést Krylova zrodil tak rychle a že se stejně rychle podařilo vyrobit masky a hru úspěšně nastudovat. Šlo vlastně o narychlo postavenou náhradu za titul Poprava Marie Stuartovny – ten pro údajný morbidní charakter nebyl totiž na podzim 1977, v době 60. výročí VŘSR, povolen k provozování. Stuartovna byla pak uvedena až po listopadových politických oslavách v následujícím roce (premiéra 30. 11. 1978).

// foto Trumf //
Závěrem
Zdá se, že úspěch Excelsioru, ať už v činohře, nebo pantomimě, byl podmíněn především „příbuzností myšlení“ všech jeho členů. Jazykový vtip, který vždy dominoval nad vtipem situačním, předznamenával všechny excelsiorovské texty, a pokud byla inscenována pantomima, uplatnil se aspoň v tištěných programech k představení. Zdařile předstíraný diletantismus dokládal i jisté herecké vlohy členů souboru. Někteří se pak i sami vydali na profesionální uměleckou dráhu – kromě již dříve jmenovaných to byli třeba Láďa Dušek a Jarmila Gráfová, kteří odešli ke „kamennému divadlu“ do Mostu (kde dodnes úspěšně působí), stejně Standa (Stanley) Štícha šel do divadla v Chebu, později do pražského Činoherního klubu, Jitka Nováková se stala členkou Baletu Československé televize.
Výrazným prvkem excelsiorovského projevu byla improvizace. Bezprostřední reakce na nenadálou situaci vyvolávala často salvy smíchu publika. Když třeba Jiří Hladký v Paňácovi popisoval scénu pro Maryšu, konstatoval, že na scéně je selská jizba, vzadu selská skříň a truhla, uprostřed selský dubový stůl atd., když v tu chvíli projelo kolem divadla policejní auto a až do sálu byla slyšet jeho siréna. Hladký pohotově reagoval a do popisu scény plynule připojil „… a venku jede selská jízda!“ Často jsem pak registrovala výraz „selská jízda“ pro označení policistů. Když např. paní Ledyňská ve Šrámkově Červnu pronesla: „Tak tady čtu, plakal by nad tím člověk, naši zase byli ve Francii…“, hlediště se bouřlivě rozesmálo, což ovšem byl ten smích, za nímž bylo cítit slzy. Takové divadlo bylo znamením doby – divák byl ochoten hledat za sdělením další význam, význam aktualizovaný, který v jiné době a v jiném společenském kontextu už komický není a jemuž by se např. dnes, kdy cestování za hranice není problém, už diváci nesmáli. Vůbec ta atmosféra let sešněrovaných vedoucí úlohou strany přála jinak a jinému humoru. Lidi chodili do tzv. malých divadel a hledali narážky za vším – v tomto smyslu pak ona divadla vlastně produkovala politickou satiru, aniž by zjevně „tepala ty zlořády doby“, které oficiální satira tepat měla…
Excelsior bavil své diváky, ale především se bavili sami jeho členové, kdykoli hráli představení i kdykoli je připravovali. I když se v souboru vystřídalo několik individualit, vždy byl „měřítkem všech věcí“ principál divadla Jiří Hladký. Byl talentovaným autorem, hercem i režisérem s vytříbenou divadelní vizí, o které se mu dařilo ku prospěchu Excelsioru přesvědčit všechny členy souboru, a obdivuhodným odhadem reakce publika.


// foto: výřez Hladký + Bodnár zdraví //
Karel Bodnár (1946 – 2003) Jiří Hladký (1936 – 2003)
P. S. Sám ďábel je bezmocný proti člověku, který se umí smát. (Axel Munthe)

Děkuji paní Ivaně Hladké za laskavé zapůjčení materiálů z osobního archivu J. Hladkého, které pomohly mé skleróze a bez kterých by tento text nemohl vzniknout.

Poznámky:
(1) O „Pranýři“ viz např. nedělní rubriku Křížem krážem kulturou v Mladé frontě z 16. 7. 1967 nebo informaci Ireny Krausové z téže doby ze Svobodného slova.
(2) První byl tehdy soubor Inklemo (Jak se chodí za holkama) a třetí skončil soubor divadélka Rádio (Rošťácká balada).
(3) Rukopisné poznámky z osobního archivu J. Hladkého.
(4) Lidová konzervatoř – střední umělecká škola pro tzv. večerní studium, která jako jediná od 60. let 20. stol. poskytovala vzdělání v netradičních žánrech hudebního, tanečního a dramatického oboru.
(5) Vedoucím souboru byl od jeho založení, tedy od r. 1966 do r. 1972, od r. 1972 do r. 1985 se organizačními věcmi zabýval Jiří Stöckl, takže se mohl J. Hladký jako umělecký vedoucí soustředit na dramaturgickou, režijní a hereckou práci, od r. 1986 vedl soubor Luděk Jiřík a od r. 1995 umělecká rada, nicméně J. Hladký byl vlastně až do své smrti motorem i mozkem divadla, režíroval téměř všechny tituly, určoval dramaturgii i poetiku souboru, byl nenapodobitelným protagonistou většiny představení.
(6) Tyto zásahy se ukázaly jako nutné zvláště po premiéře, protože trvala bezmála 3 hodiny. Obecenstvo se sice celou dobu bavilo, ale pro další provozování kusu rozhodl J. Hladký, že jeho délka je neúnosná
(7) Premiéra a několik dalších repríz se hrály pod názvem Hody divokých žen, ten byl později upraven na Hody divých žen.
(8) Z přihlášky J. Hladkého na III. CFAP, zkráceno.

Související Osobnosti

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':