Databáze českého amatérského divadla

Texty: Kostelec nad Orlicí, AS 2004, č. 3, s. 64 - 65. Josef Tejkl.

ČERNÍ ŠVIHÁCI VE ŠVÁBSKU BUDILI ROZRUCH

Přesněji v Donzdorfu, úhledném starobylém hnízdě mezi Stuttgartem a Ulmem ve spolkové zemi Baden-Württemberg. 19.-23. května 2004 zde za mohutné podpory státu pořádali již 5. Internationales Theater - Festival.
K Amatérům Černých šviháků se dostali na 73. Jiráskově Hronově a ihned po představení byla ruka v rukávě. Vyklouzla by ovšem, nebýt následné podpory Artamy Praha a Ministerstva kultury.
Švábská vrchovina, nepřesahující nikde 800 m nadmořské výšky, je osázena v blízkém okolí Donzdorfu třiašedesáti hrady (!) a chce se téměř říci, že je staročesky malebná. Kostely a kaple jsou zde ovšem otevřeny a lze v nich kdykoli rozjímat. A tato symptomatická odlišnost se jako leitmotiv připomínala po celou dobu našeho pobytu v různých nuancích.
Festival začal velkoryse a v zaplněné Stadthalle po nadšených projevech (festival se koná jednou za tři roky a jistá natěšenost je tedy na místě) se představil Aktionstheater Donzdorf ve fantaskním dramatu E.T.A. Hoffmanna Der goldene Topf. Snaživé, leč úrovně našich přehlídek nedosahující, vnímáno všeobecně jako povinná prezentace pořádajících. Byl-li ovšem součástí produkce raut, vypuknuvší poté, beru svá předchozí slova zpět. Vše teklo proudem a po cestě vyhladovělí Černí šviháci se cpali pršutovými chlebíčky a jinými nevídanými delikatesami.
Dopoledne 20. května bylo zasvěceno diskusi na téma „Kulturen in Europa - Theater im Dialog; Theater in Europa - Kulturen im Dialog“. Vyvíjela se zajímavě od přiznání, že společný prostor je nezbytné otevřít, ale nikoli znivelizovat, že švábské by mělo zůstat nadále švábským, chorvatské chorvatským, kopaničářské kopaničářským… ke zjištění, že expanze McDonaldů a Microsoftů je plíživým předvojem totální amerikanizace, z níž je všem, především Angličanům, již dávno nanic.
Odpoledne na blízké scéně komorněji laděné (Martinushaus) zazářil ukrajinský soubor z Oděsy. V dramatu Semena Slotnikova Pěšky do Izraele, zarámovaném do zpěvu oděských balad, se tandemu O. Fendjura a S. Jurkov podařilo prokázat sílu ruské herecké školy do té míry, že překlad byl naprosto zbytečný (skvělá scéna obřízky).
V sousední Stadthalle následovala produkce Tiziany Lucattini, římského divadla Svobodné kolo pod názvem Il bambino che non c´é. Nekontaktní, byť překřičená inscenace, sázející marně na jedinou interpretku a velkolepou zadní projekci, kde obé si navzájem překáželo.
Nepochybné oživení ve Stadthalle nastalo po večeři. Anglický soubor Harlow International Theatre Exchange velkolepě nastoupil pod taktovkou Michaela Branwella (překladatele her Havlových), který coby polyglot chrlil z forbíny záplavu informací v němčině, angličtině a češtině, že na samotnou produkci Nesmrtelná hra svatého Jiří s drakem se málem nedostalo. A nastojte, i program (rozsáhlý) jsme obdrželi v češtině a za každou nalezenou chybu nabízel Branwell pivo. Těch chyb bylo pouze dvanáct. A co hra?
Milé, tradiční, nepředstírající lidové klání mezi „hrdincem“ a padouchem, se spoustou podobně pojaté muziky, jíž vládly zobcové flétny. Soubor neskutečně pročesky orientovaný, vzpomínající na svůj pobyt v Hronově se slzou v oku.
Poslední večerní představení v Martinushausu opět patřilo souboru domácímu. Tentokrát sáhl po upovídaném textu Tiziany Lucattini (viz výše) Rote Schuhe. Půvab dvou aktérek dalece převyšoval kvality inscenace, upadající do sentimentálních poloh.
Dopolední diskuse v pátek 21.5. v divadelní kavárně o zhlédnutých představeních se nás netýkala, neboť ve Stadthalle nás již očekával tým techniků, připravených zjevně na všechno. Dočkali se, naše zástrčky nebyly kompatibilní s jejich zásuvkami. Poradili si, nevíme jak.
V každém případě jsme ve 14.00 hod byli připraveni a proudící davy líbaly Mrtvolu Antonína Fendrycha ve foyeru. Odehráli jsme Amatéry s nasazením, se vstřícným zařazením pasáží v němčině. Ohlas nás zaskočil – mnohonásobný aplaus a poté mnohonásobné poplácávání po ramenou. Největší nadšení vyvolali Amatéři u Rakušanů; ti ho nikterak neskrývali a zvali soubor na červen do Salzburgu. Vysvětlil jsem jim, že Černí šviháci jsou tou dobou zařazeni dvakrát v hlavním programu královéhradeckého festivalu Divadlo evropských regionů, což vzbudilo němý úžas (malý Avignon si již získal respekt). Ale text prý kulturnímu šéfovi spolkové země Salzburg poslat určitě musíme! Ano, na překladu se pracuje.
Od 16.00 hod ve vedlejším Martinushausu opět vyučovali Ukrajinci, přesněji Arkadij Slovesnik. To, že je absolventem Moskevské divadelní akademie, poznali všichni. V monologu Klavierbegleiter od Marseille Mittua rozehrál široký rejstřík drobnokresby a spolehlivě udržel plný sál v totálním šachu. Opět oslava ruské školy.
Večer opět v Martinushausu patřil Maďarům. Soubor z Budakeszi se inspiroval F.G. Lorcou a jeho Láskou dona Perlimplina a Belisy. Zachoval základní půdorys, avšak vyjadřoval se výhradně a znamenitě prostředky divadla pohybového. Tam jednoznačně dominovaly dámy, jejichž půvaby se snoubily s obdivuhodnou vybaveností rytmickou.
Sobotní dopoledne 22.5. bylo zasvěceno diskusi o předchozích představeních - a začalo se naším. Okamžitě se rozhostily úsměvy ve tvářích přítomných a všetečné dotazy nebraly konce. Rakousko - německá sekce tvrdila jednoznačně, že Amatéři se vyznačují absolutně nezaměnitelným humorem typicky českým, navazujícím na Haškova Švejka. Ukrajinci, profesionálně protřelí, přiznali bez mučení, že něco podobného ještě neviděli, tedy v tom smyslu, aby na jevišti probíhala autentická jevištní existence figur, které se potom večer při přátelských pitkách chovají totožně a ze svých rolí tedy v podstatě nevystupují. Nebo do nich vůbec nevstoupily? Další řešení rébusu bohužel přetrhl hotelový poslíček, zvěstovavší, že česká výprava má neprodleně vyklidit hotel Becher.
Vyklidili jsme a po obědě ve Stadthalle zhlédli Chorvaty ze Sisaku s jejich Oops, operou. Nenáročný a nepříliš umělý projekt osmi mladých párů spočívá v ilustrování známých operních árií jakýmisi činnostmi a v předstírání jejich zpěvu. Což příliš nemusím.
Od 16.00 hod jsme se v Martinushausu dočkali jiné kávy! Rakouský Theater Abtenau vysekl Neila Simona pod názvem Der letzte der feurigen Liebhaber, což je známá trojice pokusů stárnoucího vilníka o sbalení různorodých dam. Rakušáci však tyto hříčky hrají o roztrhání těla, naturalisticky (opravdu létají třísky z likvidovaného nábytku), s agresívní gradací. Jejich zájem o Amatéry se dá v těchto souvislostech snadno pochopit.
Před odjezdem na vyhodnocení do Třebíče (přes noc, fujtajbl!) masochisticky absolvujeme ještě představení poslední. Francouzský soubor z Nancy přivezl svou klasiku, Molièrova Tartuffa. A hrál sošně, nudně, deklamoval sáhodlouhé verše v toporných štronzech. Téměř se to nedalo vydržet! Až do příchodu Tartuffa. To byl Pan herec a Černí šviháci si téměř kladli otázku, kde sebrali Francouzi Vlastu Buriana? Přesto ovšem platilo, že jedna vlaštovka jaro nedělá.
Poté již pouze dlouhé líbání, objímání, nakládání vinných darů od pořadatelů na cestu (ouvej!) a odjezd směr Třebíč. S pocitem, že Evropa se asi opravdu otevřela a že k ní v divadle do jisté míry privilegovaně patříme. Neboť jako by platilo, že čím dále na východ, tím lepší divadlo (ano, Rusové jsou nejlepší - nikoli svině). A nebo taky čím je v kraji hůře, tím lépe se divadlu daří. Tedy umělecky, přátelé.
Josef Tejkl
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':