Databáze českého amatérského divadla

Texty: Poniklá, VYHODNOCENÍ XXXVII. NP venk. div. souborů KDP 2006, Větrník č. 8.

Divadelní soubor Kolár při TJ Sokol Poniklá uvedením Krvavého románu podle knihy Josefa Váchala vzbuzoval mimořádnou pozornost. Josef Váchal, ojedinělá a originální osobnost českého umění, se vyznával z lásky k pokleslému literárnímu braku, ale zároveň v bohaté dějové kompozici odhaloval i jeho komičnost. Úprava Ladislava Horáčka postihuje základní tón románu, nicméně jistý odklon od výrazných krvavých situací a jejich propletenců zbavuje inscenátory některých možností původní předlohy. Režisér Pavel Plichta přesně organizuje inscenaci, okouzluje diváky záměrnou naivitou, jde cestou přiznané divadelnosti včetně půvabně zpívaných textů na známé melodie. V herecké složce dochází k určitému rozpětí mezi nechtěnou naivitou některých představitelů až k jevištně přesné kresbě a výrazné charakteristice především v postavách, které jako kolekci vytvářejí Jarda Urík a Tomáš Hájek. Inscenace má pozoruhodnou scénografii, skvěle namalované nápadité prospekty, kostýmy mají svou přesnou funkci a barevnou estetiku. A nad tím vším je nakažlivá chuť souboru hrát divadlo nacházející bezprostřední odezvu hlediště.

Recenze soutěžních představení uveřejněné ve zpravodaji 37. KDP ve Vysokém nad Jizerou
DS J. J. Kolár při TJ Sokol Poniklá: Krvavý román

Dle knihy Josefa Váchala upravil Ladislav Horáček.
V první řadě je třeba si položit otázku, kdo je ve větší míře autorem textu Krvavého románu. Je to Váchal nebo Horáček? Josef Váchal (1884-1969) byl samorostlý a všestranný umělec - grafik, spisovatel, tiskař. V roce 1924, kdy vyšel surrealistický manifest, napsal Krvavý román, který také nese řadu surrealistických rysů. On však nikdy k žádné skupině nepatřil. V Krvavém románu se vyznává k pokleslému literárnímu braku, ale tím jak zpracovává fantasmagorii sebraných příběhů a neuvěřitelně je proplétá, odhaluje jejich půvabnou komičnost. Současně - zejména v postavě vydavatele Paseky - začleňuje vlastní, autobiografický příběh, ale zpracovává ho se stejným typem až dadaistického humoru. Díky tomu, že Paseka nemá na tiskařský papír, uzavře absurdní propletenec příběhu v jednom odstavci. Ladislav Horáček, náš současník, zpracoval Krvavý román do dramatického tvaru velice razantně. Nejedná se o autora, který by se s Váchalovým dílem setkal poprvé. Krvavý román pod jeho vedením otevřel v roce 1990 činnost nakladatelství Paseka.
Teď ke hře. V krátkém úvodu se Horáčkovi podařilo nastínit hlavní tón Váchalovy teoretické obhajoby krváku. Ve vlastním sledu příběhu postihl humor pokleslé literatury a v dopsaných písňových textech jej ještě umocnil. Jednoho půvabu ovšem dramatizaci zbavil. A tím je až dadaistické pokračování a proplétání jednotlivých příběhů, krkolomnost a nepravděpodobnost děje (hlavní roli zde hraje náhoda). Myslím, že humor Váchalova díla by více vynikl, kdyby rozehraných příběhů bylo méně a byly rozvedenější ve svých dějových liniích. Také zakončení příběhů rychlým dovyprávěním s odůvodněním, že už není na papír, je myslím vtipnější, než scéna vyvraždění děvek. (Ostatně v románu se ukáže, že to byl stejně jenom sen.)
Režisér Pavel Plichta vytvořil dynamické představení ve kterém naštěstí není moc prostoru na přemýšlení o kauzalitě a souvztažnosti příběhu. Jeho hlavním cílem bylo okouzlit diváky půvabem nesmyslu. Šel cestou maximálního zdivadelnění jednotlivých scén. Vděčné jsou písničky zpívané na známé melodie v širokém žánrovém spektru. Notoricky známé melodie mají ve spojení s dadaistickým textem zvláštní kouzlo. Do řady scén zapojuje i postavy, které nemají s dramatickou situací nic společného (čarodějnice Háta, lesní havěť) a posiluje tak absurdnost jednotlivých scén.
V práci s hercem měl šťastnou ruku tam, kde se nadsázka spojuje s hodnocením postavy a volbou konkrétních, promyšlených gest (Jarda Urík a Tomáš Hájek) působivé jsou také postavy Jiřího Řehořka, který všechny své postavy hraje se suverenitou a komediální vervou. Bohužel nevyšla na sto procent důležitá postava Vypravěče v podání Václava Hájka. Předností jeho výkonu je permanentní soustředění na jevištní dění, negativem je ne vždy přesvědčivý přednes a málo pregnantní artikulace.
Přestože u ostatních postav někdy schází výraznější kresba postavy (nebo postav), nebo se uchylují k přehrávání, jednotícím prvkem je evidentní chuť zahrát si v kolektivu zajímavé divadlo. To platí i o zpěvu. Vzhledem k tomu, že se inscenace jmenuje Krvavý román, mohlo být krve jako komediálního prvku použito daleko více (proud modré krve u podříznutého Komisaře to jenom dosvědčuje).
K pozitivům inscenace patří rozhodně výrazný komediální závěr, kdy se do obecenstva vylije kýbl divadelní krve. K plynulému průběhu představení přispěla i znamenitá variabilní výprava, k pozitivnímu estetickému vyznění výtečné kostýmy.
Máša Caltová
Vyšlo ve Větrníku č. 8
21. 10. 2006
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':