Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2004, č. 4, s. 19 - 21, Mirek Kovářík.

WP 2004: abeceda poetiky na počátku, v prostředku i na vrcholu…

Zvláštní jev provází několik posledních ročníků Wolkrova Prostějova jako jedna z konstant soutěžní přehlídky kolektivů a divadel poezie: rok co rok vynořují se nové soubory zkoumající ve svých inscenacích zárodečné prvky hledání jevištního ekvivalentu zvolených textů. Cosi na způsob procvičování abecedy – s možnostmi danými intelektuální kapacitou, té které skupiny věku, většinou studentského, nebo ještě lépe - nesporně mladistvého… Z letošních jedenácti účastníků jich byla dobrá polovina v této pomyslné procvičovací kategorii s inscenacemi většinou svěžími, naplněnými čistým zaujetím a nevykalkulovaným nasměrováním k diváckému obdivu.
Jmenovitě SUP Praha, případ takřka modelový – žlutooranžová kompozice metaforicky jemných hříček s texty dosud neobjeveného (nevydaného) amerického básníka Shela Silversteina Černá rodinka, „nápadové skladiště“, jak je nazval jeden z porotců. Což lze volně vztáhnout v jiné barevné škále i na Pach nul brněnského Trilku Chameleon při pokusu dát jevištní podobu veršům Oty Klempíře, známého z hudebního světa jako spoluautora písniček skupiny J.A.R. Dívčí trojice s minimem jevištních rekvizit, sázející vše na pohyb, poněkud nervní, někdy až mírně hysterický, přednes a smysl pro zvláštní přeskupování těl jako jednotky sdělení fyzického i slovního. Nápaditý z této kategorie byl v interpretaci slovních eskapád dnes už klasického CH. Morgensterna také Chlupatej kaktus z Plzně. Jejich Pásmo z M. bylo přiměřeně hravé, nepostrádalo půvab mladého zaujetí onou podivuhodnou poetikou absurdity, pokus o projekci do vlastního pocitového zázemí se však možná děl příliš prvoplánově a s prostředky poněkud omšelými. Čerň kostýmů se stala v tomto skupenství začínajících divadel poezie téměř jevištní uniformou. Dva poslední kolektivy z této oblasti jsou jen variací na stejné téma. Hravost dalšího dívčího tria KLIKY z Rožnova pod Radhoštěm - Jiří Suchý: Z deníku praktické dívky Zuzany - má v sobě všecky atributy rozehrávání a prozkoumávání vlastních možností i v práci s jednoduchou rekvizitou. Závažnějším počinem byla poslední inscenace tohoto typu Kousky (z) Ivana Wernische trutnovského LDO, pokoušející se vytěžit z obtížně definovatelného světa slov svérázně laděné scénické perličky. Podařilo se na půl, ale i to svědčí o úsilí přinejmenším zmapovat pro sebe nejednoduché převedení literárního textu do polohy poeticko-dramatické. Volně zde přiložme ještě představení Dramatického kroužku NABOSO z Boskovic - Noci a Tmy, montáže české poezie na dané téma. Výtečný scénář objevně kladoucí do kontextu jak klasiky, tak básníky experimentu i autorské zázemí dnešní poetické scény v jevištním řešení ukotveném do znaku šachovnice. Nezbytné černobílé prvky, pokus o hlasové barvy voicebandu, pohybové permutace s nejrůznějšími přesahy k pantomimě i projevu tanečnímu však devalvoval poněkud stereotypní temporytmus a nenápadité uvádění jednotlivých čísel čtením, připomínajícím někdejší neblaze proslulé chvilky poezie v televizi.
Přechodným stavem bychom mohli nazvat situaci několika dalších účastníků letošní jedenáctipoložkové přehlídky. Divadla poezie, jimž jevištní řeč už vešla do krve. Ostatně nebyli na národní přehlídce po prvé – loňský laureát De facto Mimo z Jihlavy uvedl letos aktovku Lawrence Ferlinghettiho Aligace opět s totálním nasazením všeho dostupného, především však hereckou výzbrojí trojice protagonistů. Alegorické poselství o trojí podobě lidu Ameriky poněkud utrpělo nedůsledným prokrácením textu, ale zejména nesouměřitelným osobnostním vybavením jednotlivých aktérů – mimicky zdatně uchopená postava Aligátora měla pro slovní hysterickou palbu představitelky puritánského světa jen málo možností obrany, nápaditě disponovaný Indián vystřílel svůj herecký zásobník hned prvním vstupem a do nekonečna pak už jen opakoval totéž. Což je přes snahu o co nejemotivněji odvedenou transkripci textu přece jen málo – nebo spíš: ještě ne zcela byly vyčerpány další možnosti k tomu, aby celý tento kus nevyzněl jako nehluboká agitka.
Složitější je problém uvedení Písně písní brněnským voicebandem ÚstaF. Mluvit o rozpacích nebo rozčarování nad tímto téměř hodinovým počinem třicetičlenného uskupení proslaveného v minulých ročnících břitce prokompopnovanými voicebandovými eskapádami bylo by nespravedlivé. Po biblickém textu jistě sáhli po právu. Slovní materie se tu přímo nabízí k nekonvenčním možnostem jejího ztvárnění. Sbormistr Z. Šturma navíc vyfabuloval z textu Písně písní dějový prvek pro čtyřčlennou skupinu sólistů, celý sbor oděl do kostýmů, jevištní řešení založil na bázi prolínání silně stylizovaného „děje“ s aranžemi sborových scén nejrůznější variability. To hlavní však, poselství z dob vzniku lidské kultury doby předkřesťanské, jedna z nejtajemnějších a dodejme i nejodvážnějších jazykových pokladnic, bylo zhodnoceno jen povrchně a nedůsledně. Temporytmické napětí, jakému jsme byli právě u voicebandových produkcí ÚstaFu zvyklí, se z inscenace vytratilo hned úvodem a během poměrně klopotného zmáhání všech hlasových i pohybových nástrah se vlastně ani nedostavilo. Škoda přeškoda, rituální prvky, objevující se u Brněnských, přímo volaly po rezonanci: rytmus, pohyb i slovní refrény a koneckonců i neodmyslitelné voicebandové sekvence byly sice po ruce, žel, statické vyznění a určitá až přestylizovanost a odcizení jako základní vazba k textu, to vše vedlo k poněkud rozpačitým reakcím obecenstva a silně kritické reflexi, lapidárně vyjádřené hlasem z publika při diskusi - „tolik práce a nic z toho“.
V mírně pozměněné verzi se totéž dá říci i o snaze pražského Ty-já-tru - Co?. Jejich pokus o jevištní adaptaci dnes už také klasického textu semaforské Kytice Svatební košile vyšel jen napůl – více méně pietně převedené postupy z někdejší proslavené repertoárové položky 70. let jenom dotvrdily, jak silně i dnes působí fenomén zvaný Semafor, včetně hudebního oparu. Mladá generace má ovšem právo uchopit ji vlastním cítěním, v němž právě pohybové i muzikální zázemí by mohlo hrát rozhodující roli pro podobný comebackový repertoár.
Dva počiny nesporné: Deník malého lorda mladého českého surrealisty Karla Hynka (1925-53) se v inscenačním rejstříku plzeňských Zamračených dětí neobjevuje po prvé. Nyní nově koncipován jako hutná scénická koláž režisérkou Alenou Dvořákovou (Zvláštní cena WP za dlouhodobý přínos v žánru divadla poezie). To, že se Hynkově tvorbě po desetiletích nedobrovolného umlčení dostalo zasloužené pozornosti, je vskutku zásluhou plzeňské neprofesionální divadelněpoetické scény. Od počátku let devadesátých je to v pořadí již čtvrtý takto „celovečerně“ pojatý záběr do díla tak úžasného, že není pochyb o jeho fenomenalitě v kontextu hrůzných 50. let. Eros v plné jízdě, drsná jemnost, a naopak detabuizace až do úplné dřeni milostného oběhu intimních zón…To vše s herci, kteří se nikdy nezpronevěří službě slovu v jeho sémantické i metaforické ražbě, nepropadnou do podbízivé koketérie, ani k lascivním hříčkám, a jsou k tomu desítky příležitostí. Představení v pravém slova smyslu očistné, dávající smyslům i duchu což jejich jest. Možná větší důraz k soustřednému osobnímu herectví bez berliček rekvizit neškodil by v několika sekvencích hodinového spektáklu. To však je jen podružné kritické poznamenání k tomuto počinu, prozrazujícího lehkostí provedení, kolik práce a námahy muselo být vynaloženo, nežli byl doveden do tohoto tvaru.
Na konec Cena poroty Divadlu na Cucky z Olomouce za mnohovrstevně komponovanou inscenaci Kolář(ž) neví kam jdeme? Invenční představení na půdorysu výtvarně-slovního mezisvěta – přesně podle situační etapy Kolářovy poezie z mezidobí, kdy opouštěl psaní poezie konvenčními prostředky a ještě nepočal se systematickou tvorbou grafických podob básní. Po prvé se tu černá s bílou, dvě základní barvy jevištní znakovosti, objevily jako dynamické prvky a mohly být i takto transponovány, jak v protikladech, tak v důrazném naplnění jejich poslání. Sugestivně podtrhnout kladné a záporné reakce na nevyzpytatelné děje, jak nám je schystává Velký Hybatel, zosobněný strnulým panoptikálním Mužem v klobouku. Toto Fatum prochází nebo spíš předchází skutkovým reakcím v hazardní hře zvané Život, hře s nespočtem tahů předem vypočitatelných i těch, které musíme pudově vyřešit. Představení provází originálně improvizovaný živý hudební podkres minimalistického ladění, výtvarný symbol vystihuje Osud jako periskop nebo obelisk nebo…Divák je vázán na vlastní asociativní přístup, ostatně jako při celém průběhu této nevšední hry o všecko. Skutečný vrchol, školní příklad přenesení básnického textu ekvivalencí metaforické šifry vědoucně naplněné. Není co dodat. V době, kdy není problém dokumentovat dramatická díla kamerou, měla by tato inscenace sloužit jako důkaz, že pojem „divadlo poezie“ lze logicky odvodit ze všech kompozičních segmentů této kreace.
Mirek Kovářík
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':