Texty: Kostelec nad Orlicí, Černí šviháci, Josef Tejkl + r. : Solný sloupy.

HULEC, Vladimír: Té lidské řeky proud. 43. Šrámkův Písek (28.5. – 30.5.2004)(viz texty u přehlídky)

Solný sloupy pokračují v cestě, jíž Černí šviháci nastoupili svými Amatéry. Syrové, drsné divadlo, svébytný divadelní jazyk, osobní ručení všech zúčastněných. Kořeny bychom mohli hledat v jarmarečním divadle, v pokleslém jazyce a humoru hospod, v myšlení undergroundu. Hlavní je však postoj, energie, nasazení, zpracování. To vše je tak absolutní, až dech to vyráží. Příběh, snad až příliš bizarní, je ještě násoben mužským obsazením všech postav hry. Ptáčková v podání nespoutaného Milana Pergla ml. či Tchýně v ještě „úchylnějším“ dědkovském střihu Ludvíka Žida, to jsou postavy, které nezapomenete. Stejně tak na Poslance – inseminátora Miroslava Vorlíka. Snadno můžete být uraženi, neb nic není Švihákům svaté. Ani Bůh ani Ďábel, ani rodina ani rodičovství. Sladkobol se střídá s perverzí, pivní humor s extrémností téměř existenciální. Bůh sesílá z nebes své ďábelské pomocníky a Ďábel vychází na světlo světa v přestrojení za tajného agenta. Je to kabaret, je to politický pamflet, je to škleb až na dno. Má své limity, například v dějové krkolomnosti, v určité schematičnosti a přímočarosti, to vše ale přebíjí autentickou formou, z níž čpí nepotlačovaný smrad a nesklízené zvratky jak z málokteré hospody světa.