Texty: AS 2004, č. 1, s. 22, Eva Machková.

Miloslav Disman ve století dítěte
27.4.1904 - 21.4.1981

Je skoro symbolické, že rok před narozením Miloslava Dismana vyšla německy kniha švédské pedagožky Elleny Keyové Století dítěte, která dala 20. století symbolický název. V díle Keyové i dalších reformátorů první třetiny 20. století byl položen základ k zvratu nazírání na dítě a školu. Psalo se tehdy o „brutálním potlačení potřeb dítěte po pohybu a činnosti“, o škole jakožto „neproniknutelné houšti hlouposti, předsudků a omylů“, o „smrtelných nepřátelích dětství“. Za sto let vznikla Charta práv dítěte a řada institucí na ochranu dětí. Z dětství jakožto čekárny na dospělost se stala svébytná etapa lidského života, školství se posunulo (byť stále ještě ne ve všem všudy u nás) od encyklopedismu znalostí k činnosti a ke schopnosti vědomosti prakticky užívat, od autoritativnosti k partnerství, od memorování k tvořivosti... A také vznikla dramatická výchova jakožto cesta k rozvoji osobnosti dítěte. Na tom všem se výrazně podílel Miloslav Disman.
Narodil se v Bělé pod Bezdězem, po studiích na gymnáziu se stal učitelem a v letech 1922 - 1930 učil na školách v Boru u České Lípy, v Bezdězi, v Dolní Poustevně, s dětmi však pracoval již od svých patnácti let. Od roku 1930 žil v Praze a učil na reformní škole v Křesomyslově ulici v Nuslích, kde založil recitační soubor, ale také psal učebnice matematiky. Současně pracoval v Československém rozhlase, kam také brzy převedl svůj soubor a na podnět Vladislava Vančury jej pojmenoval Dismanův dětský rozhlasový soubor (DRDS) a který vedl až do roku 1969, kdy odešel do důchodu.
Podílel se na řadě aktivit v oblasti dramatické výchovy a dětského divadla, ve válečných letech vedl Divadlo broučků v Umělecké besedě na Malé Straně (významná byla zejména inscenace Karafiátových Broučků, která dosáhla 332 repríz), vytvořil impozantní plán ÚSUM (= Ústřední studovna umění pro mládež), dodnes nedosažitelný a velmi inspirativní ideál komplexního pohledu na umění pro děti a s dětmi, na přelomu 50. a 60. let stál u zrodu literárně dramatických oborů LŠU, nynějších ZUŠ, spoluzakládal ASSITEJ - mezinárodní organizaci divadla pro děti. A ještě počátkem 70. let, už dost nemocný, byl členem porot prvních přehlídek dětského přednesu ve Svitavách a dětského divadla ve Žďáru nad Sázavou a v Trnavě, jejichž pokračováním je dnes Dětská scéna v Trutnově. V téže době také napsal svoje klíčové dílo - Receptář dramatické výchovy, obsahující zásobník jeho metod, her a cvičení, jak je vytvořil za půl století své činnosti s dětmi.
Nejpozoruhodnější na Dismanově životě a tvorbě je fakt, že jeho zásluhou je dramatická výchova u nás jedním z mála, ne-li jediným oborem, kde reformní pedagogika „přežila“ jak nacistickou, tak komunistickou totalitu v nazírání na školu a výchovu. Bylo to možné nejspíš proto, že od 30. let provozoval svou práci v prostředí Rozhlasu, kam nedolehly pedagogické diskuse a zásahy proti pedocentrismu a reformnímu hnutí. V tomto prostředí mohly určité principy přežít díky tomu, že byly vnímány jako specifika umělecké oblasti. Tento mechanismus dobře fungoval, jak sama ze své praxe vím, i v 70. - 80. létech v rámci Pionýrské organizace: naše činnost se v očích i těch nejsekyrničtějších soudruhů jakoby vymykala z tehdejších principů působení na děti.
Neméně důležité ovšem je i to, že i když dramatická výchova, zejména od roku 1990, velice pokročila a rozvinula se jak v šíři svého uplatnění (školy mateřské, základní, střední i vysoké), tak v různosti metod a postupů, Dismanova metodika a jeho pracovní postupy, obsažené v jeho Receptáři, stále nejsou mrtvé a stojí za pozornost současných vedoucích souborů a kroužků i učitelů. A ještě pozoruhodnější je, že jeho idea ÚSUM je stále ještě hudbou budoucnosti, možná dokonce nedozírné.
Století dítěte je v české dramatické výchově stoletím Dismana. Snad se v tom novém dočkáme, že se i školství dostane aspoň na úroveň začátku toho minulého.
Eva Machková