Texty: ZAJÍC, Vladimír: 12 představení XII. ročníku Bechyňského Perlení. AS 2006, č. 1.

12 PŘEDSTAVENÍ
XII. ROČNÍKU
BECHYŇSKÉHO PERLENÍ
3. - 5. 2. 2006

Otevřené setkání divadelníků, kteří nemají ambice soutěžit, pořádaly Město Bechyně a Kulturní dům v Bechyni za asistence NIPOS-ARTAMA, občanského sdružení Tatrmani Sudoměřice u Bechyně a za podpory Ministerstva kultury a dalších, především místních sponzorů. Tradičním průvodcem perlení byl ředitel kulturního domu a tatrman Josef Brůček, povídání o představeních vedli lektoři Majka Kotisová a Vladimír Zajíc.
Perlení bez Pavla Černocha, který teď hraje pro jiné publikum, bylo smutné, a tak jsme mu tento divadelní víkend se souhlasem všech věnovali. A nyní už stručně a hutně, i když by leccos chtělo rozvést, o 12 představeních bechyňského divadelního zvířetníku.
Divadelní spolek Vltavan Týn nad Vltavou - Bohumil Hrabal: Pánové, jedete na Prahu? Spíše než o sevřenou inscenaci se jednalo o náladové fragmenty, byť tematicky spojené postavou matky píšící své matce o svých dcerách a světě, s nímž se potkávají. Interprety byli začínající mladí členové divadla, a právě pro jejich divadelní vstup byl text určen. Bylo zde několik režijních nápadů, bohužel ne zcela dotažených. Mezi osobami často scházely jak vnitřní vztahy, tak vnější vazby: takže tu popis, tu verbální informace, tu ilustrace. Jde o první výšlap na prkna, takže co více dodávat, snad jen, že by jim režie měla nabízet smysluplné překážky.
Mimo mísu Tábor – Jiří Sequens: Studna aneb Konečně pravda o Hájickém případu. Obsahem i formou provokující persifláž nejen, a to podotýkám, na majora Zemana. Bylo by možné dokonce hovořit o principu dekódování rozličných politických a policejních případů, jak na nás dopadají z médií. Nápad vyložit, jak to skutečně v Hájicích bylo přes hledání zapomenutého důkazu, je skvělý. Inscenační princip pohybující se mezi fraškou, morytátem a tupými TV seriály rovněž, např. jak a proč byl důkaz nakonec nalezen a čím za něj Zeman zaplatil, jenže... To by vše muselo mít logickou linku příběhu skákajícího v čase, herci by měli znát text a vědět, co a proč říkají etc. Jestliže si ale táborští pro Studnu vytvoří kompozici a hierarchii - a věřte, jde jen o drobný, však vědomý posun - pak se ohňostroj nápadů a vtipů pro kamarády stane divadlem.
DS Tábor, o. s. – Carlo Goldoni: Vějíř. Josef Konrád pokračuje v linii uvádění dramatické klasiky, kdy vyhledává, komponuje a upravuje témata a následně divadelní prostředky a prvky tak, aby společensky i teatrologicky odpovídaly době teď a tady. Ve Vějíři např. kombinuje lazzi z commedie dell´arte, gagy a grotesknost současných reklam (nakonec vyvolávání šarlatánů a prodej stál u zrodu tohoto žánru) a o totéž se snaží ve výrazových prostředcích hereckých a scénografických. Scéna, členěná vertikálně a horizontálně, vytváří životní prostor malé society, a důležité jsou barvy použité pro jednotlivé domy a postavy. Nástup - klíč jak vnímat představení - je impozantní, a totéž se daří asi u poloviny situací, především když explodují paradoxy. Zatím ještě ne zcela vycházejí situace stojící na verbálním jednání, ale zdá se, že se narodila zajímavá inscenace jak pro sály, tak pro náměstí.
ODEVŠAD – Milan Hecht a „M“: Brýler. Inscenace i soubor vzešly ze semináře na JH 04 a interpreti jsou skutečně odevšad. Představení zajímavě a významově srozumitelně kombinuje prvky pantomimy a pohybového divadla, aby sdělilo nesnadné téma o člověku, který se přestává orientovat mezi realitou a iluzí reality. Dále platí, že z tohoto individuálního osudu vyplývá zobecnění pro dnešek, nehledě na konotace klinické schizofrenie a problém dvojníka z romantismu. Úchvatná je např. dvojí ranní toaleta či skočit-vypít panáka, a jestli se něco vymyká, pak situace pochlebování. Je parádní od A do Z, jenže má titulek, který ruší jak situaci, tak princip, ale s tím si zajisté soubor ještě poradí.
OSDS Tyl Bakov nad Jizerou – M. Hennequin: Prolhaná Ketty. Bakovští se už po několikáté našli v žánru frašky, kterou dokáží zorganizovat tak aby šlapala, a neméně tak umí proměnit literární postavy v živoucí dramatické osoby. Je vidět, že hrají s chutí a radostí pro sebe a tím pádem i pro všechny ostatní. Tím by sice šlo skončit, ale cosi lze zlepšit. Situace a postavy jsou zobrazeny tak, že lze mnohé informace škrtnout, především tehdy, když se opakují, neboť viděné je dostatečně silné. Též by bylo vhodné ještě upřesnit hereckou stylizaci, např. při rychlém střídání emotivních a racionálních projevů, neboť tehdy se sklouzává ke sdělení příběhu, a ne ke sdělení o lidech přes příběh. Jinak jo!
DS Havlíček Neratovice - Viktorie Hradská: Commedia finita. Marie Živná umí, to je zřejmé kolik let, a také po několika letech konečně spojila všechny výpovědi o Emmě Destinové (komorná, společnice, uklizečka) do celistvého tvaru. Na první pohled je vše v pořádku, na pohled druhý se však ke škodě schopné herečky ukáže, že postavy se sobě podobají projevem, který uplatňuje (byť příznačně přesně) vnější označení postav principem jako, přes co se poznává. Jde o gestus řeči, těla i mimiky. Tím se také stane, že si najednou divák začíná všímat detailů výpravy, místo aby se nechal unášet výpověďmi rozličných žen o ženě výjimečné. I když nyní vyměnit vnější označení za vnitřní prožitek není snadné, u Marie Živné tomu lze uvěřit.
Komorní studio Áčko Benešov - Tennessee Williams: Tramvaj do stanice touha. Některé aspekty se až ke zbláznění opakují. Áčko jako vždy přijde s rajcovní inscenací, a jako vždy je někde zakopána hřivna, která pod zemí prostě zůstane. A jako vždy má inscenace absolutní vrchol a dno, a nic mezi tím. Nádherně tematizovaná scénografie, ale odfláknuté rekvizity. Výtečně lkající duchovní trubka, ale místo zvuků jeky paskvilní. Stanley je zosobněn hercem s darem od Boha, který se nesplete, aniž ví proč, ale Blanche je neohraničená a jen slova chrlící. Zdálo se zřejmé, že jde o výklad, podle kterého není na tomto světě místa pro lidi typu Blanche, protože na ně nemáme ani náladu, ani čas, a jen nám rozrušují zajeté koleje bytí. Tedy, že hrdinou je Stanley, který má právo Blanche zlikvidovat, neboť je ovádem dorážejícím bez příčiny, bez jakéhokoli etického či člověčího oprávnění. Ovšem při diskuzi vyšlo najevo, že má jít o pravý opak. Tak tedy nevím. Nevím, nakolik je to v tomto tvaru možné, zato vím, že by se mělo škrtat a škrtat, ať už je hrdinou kdokoli, a dále vím, že přesunutí tématického důrazu bylo více než oprávněné. Z důvodu současnosti, a především z důvodu skutečně uvěřitelné lásky mezi Stanleyem a Stellou, která v sobě nese víc života a bytí než Blanche, která se ji snaží zrušit. Ta ovšem zůstává pouze u slov a není ji v situacích dán prostor, který by ozřejmil, co a proč říká. Je to škoda? Je!
Zornice Maršovice - Oscar Wilde: Jak je důležité míti Filipa. Inscenace vychází z textu O. Wildea, z muzikálu E. Mirea, plus dopsané Múzy - autorské inspirace - která prochází dějem a vtěluje se do postav sluhů, takže příběh je zde odkrýván jako cosi, co dopředu víme, a zajímavé je právě to, jak je odkrýván. Hrálo se důsledně frontálně, značně pomalu a marionetově. Nejspíše mělo jít o inzitní ztvárnění, které by mohlo uchvátit paradoxy páně Wildea o společnosti a jejím chování, ale to se bohužel nekonalo.
Divadlo Kámen Praha - Petr Macháček: Marmeláda. Lze říci, že se Macháček a Kámen konečně našli, že pro specifické texty byly nalezeny odpovídající výrazové prostředky. Marmeláda je velmi zajímavý text blížící se použitím dramatického jazyka principu Ionescových her. A nejen jazykem se přiklání k absurdnímu zachycení světa, ale též tím, co zobrazuje a proč to tak zobrazuje. Vyprázdnění života na pouhopouhý úspěch v businessu, navíc úspěchu problematického v tom, co že je úspěšné, dále je zde nejasný strach se záměrně oslabeně formulovanými konkrétnostmi ohrožujícími samu existenci postav. Velmi brzo nastupuje motiv mimoňovitosti, či chcete-li ztrácející se člověčí bezprostřednosti (opak psychopatické asertivity) v postavě Agáty, a dobře napsaná postava mstitele Rostislava, která jako by vystoupila přímo z tragedií alžbětinského jeviště. V textu i v jevištní realizaci vše do sebe zapadá v duchu realistického soukolí divadelní i společenské mašinérie, podpořené minimalistickou hudbou, která je atmosférotvorná až k vyzbláznění diváků. Inscenace má jedinou vadu, že vše důležité a gruntovní lze sdělit za nějakých 80, a ne 135 minut, neboť se může stát (a v Bechyni se stalo), že se značná část poslání ztratí, jelikož požere sebe sama. A to byla sakra škoda u tak nezvyklého a vzrušujícího textu. Inu, Petře Macháčku, člověk se musí naučit rdousit vlastní děti, i když se mu do toho nechce, nebo jinak jim naroste o pár údů víc a místo chůze budou packat.
Amadis Brno - Francis Veber: Blbec k večeři. Hra je obecně známa a je nutné podotknout, že pánové Petr Stryk a Josef Širhal měli nabroušený divadelní čich, který přetavili do dobré dramaturgicko-režijní koncepce, jíž příběh nenásilně přesunuli z reality francouzské do reality brněnské. Příběh tím do sebe a na sebe nabalil naše groteskno, a jemně ironické konotace aspektů ryze brněnských. Všichni protagonisté dostáli výkladu, tempu i rytmu inscenace, které velmi prospěly provedené škrty. Vytknout lze dva fakty, oba se týkající postavy milenky. Za prvé by bylo vhodné vrátit jí trochu prostoru, spíše nonverbálně než v textu, ale hlavně se nesmí objevit v bytě hrdiny s telefonem na uchu, když je bůhví kde jinde. Přestože se jednalo o šesté sobotní představení za hluboké noci, udrželo nás všechny bdělé a plně reagující. Je zřejmé, že je to docela plnokrevné divadlo.
Loutkové Sudoměřické Divadlo (LSD) - Jules Verne & Jan Neruda & Josef Brůček: Pět neděl v balóně. Inscenace byla připravena na objednávku Českých vzduchoplavců, a proto ve svých 23 obrazech a 3 předznamenáních celkem důsledně dodržuje osnovu Verneova románu, tudíž dodržuje autorský záměr proplétání příběhu a faktických údajů. Nezažijme sice obvyklý smích s děsivým mrazem poznání, které jsou zásadní markou Brůčkových děl, zato se ale můžeme bavit lehkou ironii zašlé slávy, která je laskavě obnažována principy jarmarečního divadla. Neméně tak směřuje smích do současnosti, neboť jestliže dříve mladí čtenáři dokázali číst či poslouchat pana Julese, tak tatáž věková adresa dnes sotva konzumuje balonová dobrodružství Fifinky & spol ze Čtyřlístku. Škoda, že neustále na závěr anotovaná hostina-žranice, která je nádherně paradoxní (nelze prozradit) jaksi nebyla rytmicky vystavena v napětí, zda se jí hrdinové dožijí, ale byla připomínána jako pouhý bonus, a to spíše pro diváky.
DRH - N.V. Gogol: Ženitba. Inscenace byla již v AS probírána, takže pouze drobné připomenutí, že soubor a představení vzešly ze semináře „R“ na JH 2004 a DRHáci se dvakrát za měsíc sjíždějí z celé České republiky, takže není neobvyklé ujet za víkend i 1000 kilometrů. Inu, láska k divadlu stále ještě nezná hranic.
Co výstižného dodat závěrem XII. Bechyňského PERLENÍ? Inu, na schodišti je velké zrcadlo zarámované dávným portálem, na kterém se skví nápis vystihující vše. Zní: SAMI SOBĚ DIVÁKY I HERCI. A tak to má zcela Perlivě být.
Vladimír Zajíc