Databáze českého amatérského divadla

Texty: Jan Šotkovský: SLAVIČÍN LETOS BEZ VRCHOLŮ ..., AS 2006/2

SLAVIČÍN LETOS BEZ VRCHOLŮ
ANEB I KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY MAJÍ SVÉ DNY

Je vcelku přirozené, že v divadle obdobně jako v životě se míra úspěchů vyjadřuje jakousi sinusoidou, čili, jak zpívali naši bardi z největších „jednou jsi dole, jednou nahoře“. Loni jsem tady vyjadřoval své uspokojení z Valašského křoví, neboť jeho druhý soutěžní ročník byl korunován dvojicí inscenací, které bez jakýchkoli pochyb dosahovaly úrovně poděbradsko – třebíčské národní přehlídky činoherního divadla, na níž, společně s rakovnickou Popelkou, je Valašské křoví postupově orientováno. Letos jsem nucen (a to za celé „trio magistrů“, které ve Slavičíně letos porotovalo, tj. Mgr. Milan Schejbal, MgA. Vladimír Fekar a MgA. Jan Šotkovský) konstatovat, že se na Valašském křoví 2006 žádná taková inscenace neobjevila a že můžeme hovořit o jednoznačném výkonnostním propadu oproti loňskému roku. Není v tom ovšem nic tragického, divadelní umění coby činnost bytostně kreativní se nedá plánovat a letošní nížina zakládá naději budoucích vrcholů. Nadto se překvapivě stalo, že i přes tento evidentní „propad“ se porota rozhodla většinu na přehlídce zúčastněných inscenací doporučit na různé národní přehlídky. Vysvětlit tento zdánlivý paradox je v podstatě úkolem tohoto článku.
Jen stručně se zmíním o trojici inscenací, které jsme se ze Slavičína rozhodli nikam „výš“ nesměrovat. Inscenace Strašidlo souboru Kšandy I Brno, vycházející fabulačně ze známé a s oblibou dramatizované Wildeovy povídky o cantervillském strašidle, byla pokusem převyprávět nonverbálními prostředky základní dějová fakta příběhu. Pro nezkušenost a malou divadelní poučenost tvůrců (soubor byl i kolektivním režisérem), stojících evidentně na samém počátku své divadelní cesty, tak zůstalo opravdu jen u pokusu, který nadto ve chvílích, kdy dějová linie začala vyžadovat nezbytnou zkušenost v práci s pantomimickými prvky, přešel rázem do dosti statické činohry. Větší poučenost byla znát na práci hustopečské Nové scény, která se chopila románu Patricka Ryana Jak jsem vyhrál válku (v dramatizaci Milana Schejbala a Hynka Boučka). Tento text (o němž se před představením v kuloárech hovořilo jako o zapomenutém klenotu české dramatiky) se jim ovšem stal takřka pouze záminkou k rozehrávání často dosti prvoplánových a hrubozrnných fórů a špílců (z nichž kupříkladu scéna v africkém nevěstinci se dle nás pohybovala již dosti za hranicí vkusu), z čehož základní smysl příběhu, který přes všechnu odlehčenou humornost v základu apelativně předvádí absurditu válečného hemžení, vyšel dosti pošramocen. Evidentní momentální indispozice představitele ústřední role Goodbodyho pak hustopečským také příliš nepomohla. Konečně Roman Švehlík, režisér Divadla Brod Uherský Brod, se chopil monodramatu Františka Pavlíčka Dávno, dávno již tomu... (Zpráva o pohřbívání v Čechách) a podrobil jej poměrně zásadním zásahům. Rozčlenil totiž Pavlíčkův text, psaný původně pro Vlastu Chramostovou, mezi šest herců svého souboru. Nepostřehl zcela, že právě fakt, že jedna herečka hraje u Pavlíčka nejen ústřední postavu Boženy Němcové, ale i postavy jejích protivníků a zprostředkovává nadto autorovy reflexe jejího osudu, je prostředek, kterým se Dávno, dávno již tomu... vcelku účinně brání sentimentalizaci osudu „naší paní“. Právě k sentimentu pohříchu inscenace Brodských poměrně často sklouzávala a (občas prvoplánové) poetizace svícením, tylovými závěsy a vznícenou klasickou hudbou v ní bylo mnohem více než skutečného dramatična.
Nepřehlédnutelný byl na přehlídce vklad domácího souboru SemTamFór, který představil hned dvě své inscenace. Cesta kolem světa (režie Jan Julínek), kterou Jiří Janků sepsal kdysi pro pražský soubor CD 94, je v podstatě kabaretně-revuálním libretem, jednoduchou kostrou, jejímž hlavním smyslem je nabídnutí dostatečného prostoru pro invenci a hravost zúčastněných. V tomto smyslu jsme v inscenaci slavičínských shledali ještě dosti velké rezervy, svázanost pevným režijním konceptem, který se spíše soustřeďuje na přehledné odehrání základního příběhu. Přáli bychom si více individuální hravosti a divadelnosti v pravém slova smyslu. Inscenace však nenudí, je vcelku dovedně a přehledně vystavěna a jako práce s divadelně začínající částí souboru má také nepominutelný pedagogický efekt, neboť ansámbl v ní působí kompaktním dojmem, z něhož netrčí (to je míněno v pozitivním smyslu) ani zkušenější Dalibor Balák v ústřední roli inspektora Shermana, která by jistě mnohé herce sváděla k jednoznačné sólové exhibici na úkor ostatních. Vzhledem k tomu, že inscenace měla na přehlídce svou premiéru, skýtá možnost dalšího rozvíjení dobře vystavěného základu – což platí i o druhé na přehlídce premiérované inscenaci domácích, anglické detektivní hře Krysy (Agatha Christie) v režii Dalibora Baláka. Nemalý úkol v podobě psychologicky náročného dramatu si režisér ještě ztížil volbou komorního prostoru. Diváckému vnímání gradujícího napětí textu tím zajisté pomohl, položil tím však vysoké nároky na pravdivost hereckého projevu v podobě takřka filmového detailu, kterému zejména představitelka menší role Jennifer (i vinou nedůsledného výkladu postavy) příliš nedostojí. Režisér také neuvěřil zcela výhodám komorního prostoru a jistě chvályhodnou snahou po budování významotvorných mizanscén vstup hry příliš „rozpohyboval“, čímž si omezil prostor pro akci postav v dalším rozvoji děje. Ústřední pár „krys“ je nám pak představen v psychologicky věrohodné poloze, která však není dále gradována, a postupné zjišťování toho, že se obě postavy ocitly v pasti, není doplňováno adekvátním rozkrýváním jejich charakterů. Přes všechny výhrady se domníváme, že herecké i režijní možnosti k rozvinutí současného materiálu, na němž je už teď vidět množství intenzivní a promyšleně vedené práce, do podoby kvalitní inscenace zde nepochybně jsou (za předpokladu, že režisér „vychytá“ i pihy na kráse jinak zdařilé scény – truhla, v níž leží mrtvý John, vzbuzuje dojem, že se jedná o zavražděného trpaslíka). S tímto vědomím jsme se rozhodli přes všechny zmiňované nedostatky doporučit Krysy na 1. místě na FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč a totéž učinit s Cestou kolem světa, ale (coby s inscenací v podstatě ryze studentskou) směrem na náchodskou Prima sezónu, neboť se domníváme, že by v jejím programu měla své místo.
V oblasti divadla pro děti se letos ve Slavičíně objevila pouze inscenace jediná – pohádka U nás v Nesvárově aneb Kdo přemůže draka (režie Jana Pluhařová) již tradičního účastníka této přehlídky, Malé scény Zlín. Zlínští jsou zkušený soubor s řadou výrazných hereckých individualit a i z řiďounké zápletky původně loutkového textu (upravil kolektiv souboru) vykřesali vcelku půvabné a příjemné představení, které je silné v momentech, kdy divadelnost a jevištní invenčnost souboru jde „nad text“ (např. úvodní výtečná bitka sousedů Štířila a Hádala, kteří používají své ženy coby středověká kopí) a slabé tam, kde je najednou jednoduchá fabule pouze ilustrována iluzivními prostředky, které navíc nepůsobí příliš přesvědčivě (většina scén s drakem, který je sice exponován zcizujícím způsobem, ale posléze se snaží „pouštět skutečnou hrůzu“). Přes tyto výhrady porota vzhledem k tomu, jak zná úroveň rakovnické Popelky, se rozhodla inscenaci U nás v Nesvárově na tuto národní přehlídku doporučit s pocitem, že by se v jejím programu určitě neztratila.
Je už možná zřejmé, že výrazným a překvapivým rysem slavičínské přehlídky coby festivalu v podstatě interpretačního divadla, byl výrazný podíl autorství samotných souborů v rovině herecké, ale i autorské. Na závěr svého článku se tedy zmíním o dvou inscenacích, kterými tento trend vyvrcholil.
Andrea Hoffmannová napsala pro ostravský soubor Delirium celovečerní hru NO END (a sama ji také zrežírovala ztvárnila v ní jednu z hlavních rolí). V prostředí jakéhosi studentského privátu se odehrává příběh plný neustálého sebeobelhávání a obelhávání. Jedna z dívek se vydává za spisovatelku, ale nikdy nic nenapsala, druhá se tváří jako cílevědomá herečka, ale jediná pro ni možná cesta k divadlu vede skrze režisérovu postel, třetí neustále řeční o rodinném štěstí, ale vztah se ji zcela hroutí. Všechny postavy se nadto postupně zpovídají svému příteli psychiatrovi, který se ovšem v závěru vyzná z toho, že jej jejich problémy vůbec nezajímají a za peníze z pacientů „vydřené“ si staví luxusní vilu za městem. Celá hra vyvrcholí mejdanem, v němž se všechny postavy navzájem vyznají ze své neúspěšnosti, ráno po něm se však všechny tváří jakoby nic a raději si navzájem „uznávají“ své lži. Už z popisu této základní situace je zřejmě zřetelná jistá tezovitost v pohledu na svět. Základní téma sebeobelhávání je v textu i v inscenaci opravdu podáváno v dosti přímočaré podobě, kdy nás přiznání lží jednotlivými postavami ve scéně mejdanu už v ničem nepřekvapí, protože z jednotlivých situací i rozvláčných rozhovorů z psychiatrem byla jejich životní faleš a frázovitost zřejmá již dávno. I tvar hry působí dojmem, jakoby jednotlivé situace vznikaly jen z potřeby demonstrovat základní psychologickou charakteristiku postav, jakoby autorka úkolovala „své“ postavy ve smyslu „Za žádnou cenu nejednat a se svou pasivitou nebojovat!“. Groteskní nadsázku, která by možná jediná dokázala tuto charakterovou redukci figur na tezi ospravedlnit, jsme dokázali najít pouze u jediné postavy. Přesto jsme se rozhodli ocenit svébytný (byť ve své podstatě nedramatický) autorský pohled na současnost a inscenaci jsme na 2. místě doporučili na národní přehlídku činoherního divadla.
Vrcholem přehlídky se alespoň pro porotu stala inscenace Život nedoceníš Radia IVO Hranice. Pokud vám název tohoto souboru nic neříká, jména dvou zkušených matadorů v oblasti té části amatérského divadla, která se cíleně zabývá improvizací, Petra Marka a Johanky Švarcové, by už mohla. Právě tito dva se pokoušejí v inscenaci (či spíše sérii stejně pojmenovaných představení) o jednu z nejtěžších divadelních disciplín obecně, o totální improvizaci takzvaně „od nuly“. Tuto oblast je vždy obtížné hodnotit, zmíním tedy na jejich slavičínském vystoupení několik ocenění hodných faktorů. Je jím především šťastně zvolený formát jakoby rozhlasové hry, kterou protagonisté, sedíce u stolku s mikrofony, živě vytvářejí. Tento způsob, který provokuje vydatně diváckou fantazii a umožňuje vytvořit potřebně intimní atmosféru, jim dovoluje soustředit se na tvarování příběhu a na jeho důsledné rozvíjení, které se (další pozoruhodnost) nikdy nesnaží sklouznout k exhibici vypravěčské dovednosti ani k fantazijně „svobodnému“ vrstvení nápadů. Tragikomický příběh milostného štvance, který prchá před svými životními problémy coby pedagog na střední školu do pohraničí, aby se tam zamotal do dalších milostných trablů, tak měl nejen vtip a spád, ale i adekvátní vyklenutí a především realistickou pravděpodobnost, která mimo zábavu umožňovala divákům i neustálé pochopení a soucit s Markovým outsiderským hrdinou. Vcelku bez pochyb jsme tak inscenaci doporučili na Šrámkův Písek.
Na závěr je nutno zmínit, že přehlídka byla znovu velmi kvalitně zorganizována (na třetím ročníku se již projevuje rutina v pozitivním smyslu), solidně navštívena a nad produkty místní tradičně výtečné kuchyně se členové poroty olizují ještě teď. Tím raport z letošního Valašského křoví končím. V úctě váš
Jan Šotkovský
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':