Databáze českého amatérského divadla

Texty: Milan Strotzer: ODVAHA A VÍRA ZVÍTĚZILY..., AS 2006/2

ODVAHA A VÍRA ZVÍTĚZILY
ZLOM VAZ V ČESKÉ TŘEBOVÉ

Krajská postupová přehlídka činoherního a hudebního divadla v Pardubickém kraji ZLOM VAZ změnila po pěti ročnících uskutečněných v Ústí nad Orlicí místo konání. ZLOM VAZ po VI. se konal v Kulturním centru v České Třebové, které souborům poskytlo pod jednou střechou výborné zázemí. Hrálo se v pěkném prostředí v dobře vybaveném velkém sále a pro inscenace vyžadující menší jeviště a komornější prostředí byl k dispozici malý sál s kukátkovým hracím prostorem, který lze uspořádat i jiným způsobem.
Přehlídka se uskutečnila ve dnech 24. – 26.3.2006. Zúčastnilo se jí osm souborů se soutěžními inscenacemi a devátý jako host (DS J.N. Štěpánka z Chrudimi s inscenací hry Michaela Frayna ...není nad talíř sardinek!). Přehlídku připravily Občanské sdružení divadelních ochotníků Ústí n. Orl. a DS Hýbl Česká Třebová ve spolupráci s Kulturním centrem Česká Třebová, za finanční podpory města, kraje a ministerstva kultury.
K inscenacím soutěžního programu se uskutečnily rozborové semináře vedené odbornou porotou (doc. Mgr. František Preisler, Karel Semerád, PhDr. Milan Strotzer, ing. Dušan Zakopal).
V zahajovací den přehlídky byla ve výstavních prostorách kulturního centra otevřena vernisáží výstava z prací Alexandra Babraje, scénografa, šéfa výpravy Národního divadla Moravskoslezského v Ostravě.

3 x 3
Program ZLOM VAZu by býval mohl nést název 3 x 3, neboť třetina inscenací vycházela z předloh divadelní klasiky, druhá třetina ze současné světové dramatiky a ta poslední představovala autorské počiny členů zúčastněných souborů. Počítáme-li původní autorské předlohy, bylo na programu 5 inscenací tuzemské dramatické provenience a 4 hry zahraničních autorů. Zajímavým, a patrně ne nevýznamným jevem bylo, že se v soutěžní části přehlídky objevila pouze jedna inscenace komediálního zábavného charakteru, zatímco ostatní se dotýkaly závažných až existenciálních témat.
Inscenační výsledky se pohybovaly ve škále, která na jedné straně vykazovala začátečnické pokusy, uprostřed jistou míru poučenosti a divadelního myšlení a invence, byť ve výsledcích ne zcela zúročené, a konečně na své opačné straně inscenace v kontextu amatérského divadla nepochybně nadprůměrné. Poměr dosažených inscenačních výsledků by mohl být, podobně jako dramaturgická skladba, vyjádřený označením 3 : 3 : 3.
Nyní blíže k soutěžním přehlídkovým inscenacím podle předznamenané škály, a to v kapitolách pro zjednodušení nazvaných Nakročení, Zlatý střed, Nadstandard.

NAKROČENÍ
Bezpochybným nakročením do sféry Thálie bylo představení souboru Dramatik Domova mládeže a školní jídelny z Pardubic. Soubor si pro ně zvolil textovou předlohu svého mladičkého soukmenovce Patrika Vejrycha nazvanou Přechodný ráj. Autor v ní prokázal schopnost vnímání okolního světa a jeho vtisknutí do dramatického textu. Líčení sociálních rozdílů a z nich pramenících vztahů dvou mladých děvčat, nevyhýbající se osidlům užívání alkoholu a drog, zůstalo však v rovině prvních hereckých a režijních krůčků.
U nakročení, jak dramatizátorského, tak divadelního zůstalo při jevištní adaptaci pohádky O Sněhurce divadelního souboru OSDO Ústí nad Orlicí, jejíž textovou předlohu připravil člen souboru Martin Zahálka. Vícegenerační soubor se zde zaměřil více na mimodivadelní cíl, kterým bylo zprostředkování možnosti aktivního setkání dětí předškolního věku s divadlem, a to jejich obsazením do rolí trpaslíků.
Divadelní soubor ŠOK ze Starého Města nakročil poprvé ve své desetileté historii na přehlídkovou půdu s inscenací hry Agathy Christie Neočekávaný host. Kvalitní předloha mu umožnila přehledně sdělit příběh, ale režijní a herecká zkušenost již nestačila na obtížnost žánru detektivní hry, její jevištní realizaci v potřebném tempu a rytmu, ve zpracování situací, ve vytváření napětí až k překvapivému rozuzlení. Překážkou k tomu, aby toho mohlo být dosaženo, bylo i to, že režisér Jindřich Ondrouch se obsadil do hlavní role Michaela Strakweddera, byť byl pro tento úkol typově a herecky přímo předurčen. V inscenaci jsme měli možnost zaznamenat ocenění hodný výkon Barbory Hubíkové v roli Jane Warwickové (čestné uznání).

ZLATÝ STŘED
Ke zlatému středu českotřebovského Zlomvazu lze počítat DS Lyra Jeseník, jeho sekci Jirka, a to především pro výjimečný příspěvek dramaturgický. Soubor uvedl v české, ne-li středoevropské premiéře velice zajímavou hru Nezvaná návštěva, jejímž autorem je Raul Damont Botana Copi, humorista, spisovatel, kreslíř, dramatik a herec argentinského původu, žijící od r. 1963 v Paříži. Nezvaná návštěva je poslední Copiho hrou (zemřel r. 1987 na AIDS) a nese autobiografické rysy. Autor její děj umístil do sanatoria, v němž tráví své poslední dny bývalý herec Cyril, nyní pacient zasažený virem H.I.V., kterému není pomoci. Je vydán na pospas nejen svému smrtelnému onemocnění, ale i experimentujícímu profesorovi kliniky, dalšímu osazenstvu ústavu a nečekaným návštěvám. Nejde při tom o hru, která by byla realistickým zpodobněním, natož popisem Cyrilovy situace. Naopak, je vedena v závratné hyperbole, nechybí jí humor, samozřejmě ten nejčernější, fantasknost a ironický nadhled. Kdosi o Copiho hře výstižně napsal, že je „mrazivým karnevalem šílenství“. Je to varovný výkřik nad „souřadnicemi“ samotné lidské existence.
Představení jesenických začalo velice slibně, a to především díky hereckému výkonu Jiřího Chovance v roli Cyrila (čestné uznání). Zhruba v třetině však nastal téměř nepochopitelný propad. Byli jsme pojednou svědky nevystavěných situací, zahozených slovních gagů a replik, včetně klíčových. Vypadalo to, jakoby byla větší část inscenace pouze nahozena, a nezbyl čas na její dozkoušení. Výsledek podlomila i eliminace jedné z postav (Novinář), u jiné postavy pak okleštění podstatných výrazových prostředků (Regina Morti). Škoda, přeškoda...
Divadelní spolek (a)Maťák Pardubice sehrál namísto původně ohlášeného Gogolova Revizora adaptaci Manon Lescaut Vítězslava Nezvala pod názvem Hříšná Manon, jejíž autorkou byla režisérka a představitelka titulní role Lucie Hašková (čestné uznání za herecký výkon). Adaptace Lucie Haškové víceméně pominula poetistický rozměr hry, rezignovala na Nezvalovy refrény, na stavbu hry založenou na villonské baladě a principu ozvěny. Zato režie uvedla na scénu zdvojení postavy Manon. Vedle Manon čisté – milující, Manon temnou – hříšnou. Používala frekventovaně stínohry a na mikrofon poněkud nevýrazně francouzsky zpívaných šansonů. Nastolila v inscenaci princip, v němž jsou některé rekvizity reálné (evokující materiální bohatství) a ostatní záměrně imaginární, leč ne zcela důsledně jej dodržovala. Ve snaze přiblížit příběh rytíře des Grieux tak, jak jej líčí původní předloha, román Françoise Prévosta, se režisérka snažila zejména u postavy des Grieuxe o uplatnění psychologicky motivovaného herectví. To v určitých pasážích přejala i pro ztvárnění role Manon. Pokus realizovat hru nově a zaujmout především mladé publikum se příliš nevydařil. Nezvalův text, byť okleštěný, se takovému uchopení nutně vzepřel.
Zámecké divadlo Milislav z Litomyšle přijelo s hrou Jiřího Čapouna Strakatá komedie. Čapounova textová předloha těží z commedie dell´arte, je však zacílena na dětské publikum. Tuto adresu inscenátoři překročili zejména tím, že posunuli vyhraněné typy do poloh vnímatelných spíše dospělým publikem. Např. Pantalone vykazuje znaky bisexuality, Kapitán Matamoro není hřmotným vojákem, ale je veden v obráceném gardu, Fanteska je zpodobněna jako chtivá prsnatka atp. To by ještě nemuselo být překážkou, pokud by typy byly takto exponovány. Režie Jany Paulové a Milana „Huga“ Formana se však rozhodla pro jejich expozici prostřednictvím Harlekýna, který představuje postavy komedie pomocí maňáskových loutek pouze slovně mimo hereckou akci v situacích. Tím se zřekla nejedné, v Čapounově předloze připravené, lazzi. Na některé rezignovala i ve hře samotné, aniž by je nahradila atraktivnějšími. Říká se, že bez lazzi není commedie dell´arte, stejně jako se říká, že bez situace není divadla. Tyto zákonitosti litomyšlská inscenace jen potvrdila, a to navzdory vybavenosti souboru a péči, kterou musel jejímu vytvoření věnovat. Přesto se souboru dostalo oprávněně čestného uznání za příspěvek k uchopení obtížného žánru.

NADSTANDARD
Nadstandard představovaly dvě inscenace. První vytvořilo Divadelní studio mladých při Divadle v Šumperku nastudováním hry Obraz francouzské autorky rusko-maďarsko-židovského původu Yasminy Rezy. V režii Zdeňka Stejskala, herce šumperského divadla, jsme viděli velice zdařilé představení, založené na herecké práci Alexandra Stankuše (Marek), Aleše Kanera (Boris) a Jiřího Tyšlice (Ivan). Všem třem byly uděleny ceny za herecké výkony. Kdyby mohla porota udělovat ceny profesionálům, získal by ji i režisér. Díky výtečně vybudovaným postavám, ztvárnění jejich individuálních rozdílných charakterů a jejich vzájemnému jednání v situacích vypjatých i zklidněných, ale i zřetelným zpracováním komentářů jednotlivých postav, se podařilo sdělit nejen základní téma hry o přátelství a intoleranci. Hercům a režisérovi se povedlo dojít polohy konkrétnější. Představení poukazovalo na ošidnost a zranitelnost kamarádství (partnerství) založeném na egoistickém uspokojování vlastních potřeb, na to, že v takovém případě partnerství funguje jen do té chvíle, kdy jsou ony potřeby saturovány. Sebemenší záminka, hloupost se pak stává spouštěcím momentem rozpadu až potud pevně vyhlížejících vztahů. Režie Zdeňka Stejskala podpořila inscenační výsledek nejedním nápadem podtrhujícím významovost situace (např. pojídání oliv). Určité rezervy měla inscenace v prostorovém řešení scény a v této souvislosti i ve významotvorném aranžmá postav, které se tu a tam dostávaly „mimo obraz“.
Druhým nadstandardem Zlomvazu po VI. byla inscenace hry Ludmily Liberdové V plamenech času. Hru nastudovalo Divadelní společenství Mandatum v Jeseníku. Autorský počin Ludmily Liberdové (čestné uznání za scénář) propojuje historické události spjaté s životem, skutky a osudem Johanky z Arku se situacemi ze života současné rodiny. Události evropského formátu jsou v něm pendantem k starostem a problémům docela obyčejné rodiny. Tématem hry je odvaha založená na víře, jejím posláním pak výzva k nalezení odvahy k jednání ve jménu nápravy pochroumaných lidských vztahů. Poselství hry tkví ve víře, že zdánlivě nepatrný odvážný čin v mikrosvětě rodiny, jímž dojde k nápravě vztahů, je neméně cenný, jako světodějné činny vyvolených.
Inscenace v autorčině režii (cena) sdělila přehledným a působivým způsobem jak příběh Johanky z Arku, tak současné rodiny a přesvědčivě tlumočila téma hry i její poslání. Režisérka vedla herce k věcnému jednání v daných situacích, vytvořila řadu působivých obrazů a nebála se ve vypjatých scénách účinného patosu. Inscenace má na první pohled jednoduchou, leč promyšlenou scénografii, umožňující rychlé proměny i prolínání historických scén se současnými. Vadou na kráse bylo použití současných židlí, které jsou anachronické v historických scénách. Velice dobrou úroveň měla významná hudební složka inscenace, a to včetně interpretace samotným autorem Martinem Rýznarem (cena) a členy souboru ve zpěvním partu. V inscenaci se objevila řada ocenění hodných hereckých výkonů. Jen ojediněle bylo možné zaznamenat tendenci k nadbytečnému prožívání, vedoucímu k expresi. Nejvíce zaujala v roli Johanky z Arku Kristýna Liberdová (cena) a Luděk Jehlička coby Otec a Generál (čestné uznání).
Velice zdařilá inscenace jesenického souboru měla však jeden klíčový problém, který by bylo záhodno vyřešit. Byla jím linie příběhu, která se dotýká současné rodiny. Nejde ani tak o to, že je proporčně menší, ale o to, že se v ní příběh historický otiskuje poněkud komplikovaně. Nadto, přes společný tematický základ, vyznívá současný příběh akcentem na smíření otce a rodiny odlišně. I v příběhu Johanky z Arku je smíření obsaženo (je to však smíření jiného druhu), ale hlavně, akcent je v něm na odvaze a víře. Dosažený inscenační výsledek přímo volá po dopracování, ne-li po přepsání příběhu současné rodiny. Stálo by to určitě za to. Když ne už pro nastudování hry souborem Mandatum, tak pro možnost budoucího využití textové předlohy. Nelze než popřát Ludmile Liberdové odvahu a víru.

CENY ZA INSCENACE, DOPORUČENÍ A NOMINACE
NA CELOSTÁTNÍ PŘEHLÍDKU
Cenu za inscenaci hry Yasminy Rezy Obraz získalo Divadelní studio mladých při Divadle Šumperk a zároveň doporučení k výběru do programu FEMADu Poděbrady / Divadelní Třebíče.
Cenu za inscenaci hry Ludmily Liberdové V plamenech času získalo Divadelní společenství Mandatum Jeseník a spolu s ní nominaci do programu FEMADu Poděbrady / Divadelní Třebíče.
Milan Strotzer
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':