Databáze českého amatérského divadla

Texty: Jan Císař: KAROLINCE STOUPÁ PRESTIŽ, AS 2006/2

KAROLINCE STOUPÁ PRESTIŽ

Minulý rok mezi soutěžní krajské přehlídky amatérských souborů vstoupila Karolinka, známá léta české amatérské obci svým souborem, jenž patřil a patří k nejlepším venkovským souborům a na té první přehlídce (a nejenom na ní) doslova triumfoval inscenací Doma. Ta loňská přehlídka začínala skromně a pokorně, leč odhodlaně a soustředěně v úsilí dobýt si místo na slunci. Letošní II. ročník učinil v tomto směru krok kupředu a dokázal, že karolínské přehlídce roste prestiž.
Vloni jsme například jako porota nemohli nominovat, protože tu nebyl předepsaný počet souborů, tentokrát jsme ve dvou a půl dnech (31. 3. - 2. 4. ) viděli 8 – slovy osm - soutěžních představení; z toho dvě nadprůměrné. Zbývajících šest se dá rozdělit na dvě části. První tvořily inscenace souborů mladých, začínajících. Což svým způsobem bylo velmi sympatické a příjemné, byť se to projevovalo na úrovni kvality.
Vystoupení DS ZUŠ z Rožnova pod Radhoštěm Na programu program... a nic víc? mělo zajímavý výchozí nápad - mladá dívka získá nadpřirozenou vlastnost: dokáže lidem plnit jejich přání, ale nikdo ji nechce slyšet, nikdo se s ní nebaví, nemá pro ni čas. Navíc je její příběh lokalizovaný převážně do prostředí televize, což dává další možnosti rozehrát nové další situace. Je to autorské divadlo, hrané se zaujetím a přirozeným výrazem; zatím však šlo o soubor etud, ne o celistvý scénický tvar.
DS Madagarské želvy z Brna přijel rovněž s autorským divadlem Co se to mrcasí v trojúhelníku. Začalo to jako sci-fi, jak tento žánr charakterizuje program: různí lidé z různých věků a krajů se sejdou v jednom čase na jednom místě. Když však fabule přes množství slov, v nichž autor J. Harnach chtěl vypovědět mnohé, ne-li všechno, a které režisér J. Harnach nedokázal v prostoru (mizanscéna nebo chcete-li aranžmá) zvládnout, doklopýtala do konce, zjistili jsme, že je to „reality-show“ z roku 2300 a ještě několika let navíc. Tam se objevila příležitost rozvinout velké téma. Když se ti „vyvolení“ chtěli vrátit do své doby a svého prostředí, bylo jim moderátorkou řečeno, že to je jen jejich starost. Neboli: jestli dnes činí reality-show z lidí málem (nebo úplně) celebrity, tatáž zábava o nějaký čas později je bude ničit. Jenže tohle téma přijde bohužel pozdě. A hlavně: jako jen na okraji.
DS Zrcadlo ze Vsetína zahrálo Hubačův Dům na nebesích, text, jenž byl nad herecké síly souboru. Nestačily jejich herecké ani lidské zkušenosti, aby se podařilo vytvořit bohaté a věrohodné charaktery, a navíc ještě někdy tuto věrohodnost podrážel zjev mladých interpretů, kterému se prostě nedalo věřit, že mají nejlepší léta života za sebou.
DS DiGoknu z Rožnova pod Radhoštěm inscenoval Goldoniho Mirandolinu s jistým přirozeným půvabem a spontánním cítěním divadelnosti, i když až na zkušeného Štěpána Macha v roli markýze Forlimpopoliho jim na plastické a bohatší budování situací i charakterů také chyběly zkušenosti. Ale i tak to všechno byla představení, která svou divadelní naivitou (nejde jen o neumělost, ale především o ono už zmíněné spontánní cítění divadelnosti, chápání divadla jako bezprostředního naléhavého smyslového sdělení) vždycky nabídl skoro očistnou atmosféru nadšení z toho, že se hraje na jevišti pro diváky v hledišti.
Vrcholu tento „mládežnický“ proud na přehlídce v Karolince dosáhl inscenací DS Masarykova gymnázia ze Vsetína. Jeho dlouholetý režisér a „spiritus agens“ Miroslav Urubek (jinak vynikající herec souboru z Karolinky) vstoupil na nejistou půdu. Inscenoval text P. Trtílka a M. Mojžíška Atreovci jako divadlo „velkého stylu“; jako příběh, jemuž nechtěl nic ubrat z jeho mytologické a dramatické mohutné dimenze, jež se stala základem řecké antické tragédie. Pro někoho může být tato inscenace tradiční, a možná až konvenční, byť její důraz na slovo a čitelnost děje, což je realizováno ostře stylizovanými postavami, je provázen poučeností z obrazné vizuálnosti dnešního divadla. Ale co je pro mne hlavní: je to nejenom režijně promyšlený a důsledný tvar, ale především ansámblová souhra mladých herců, rostoucí z dobrovolně, protože vědomě přijaté, kázně pramenící z porozumění smyslu inscenace. Nebývá to v této oblasti studentského divadla častý jev. Dokonce se dá říci, že je výjimkou. Z jistého hlediska je to inscenace, která prokazuje, že i tradiční inscenační divadlo může být pro velké množství mladých začínajících herců (v představení je jich skoro 40) přitažlivou záležitostí, protože jim dává něco nezvyklého, zvláštního. Především jako model málokdy vídaného takového studentského divadla jsme tuto inscenaci jako porota doporučili pozornosti výběru na Náchodskou prima sezónu. Mimo to: kromě vlastní hodnoty divadelní dá se hovořit také o hodnotě pedagogické, která míří dovnitř souboru.
Tři inscenace patřily v Karolince souborům zkušeným, jejichž herci nejsou mladými začátečníky. DS Schod z Valašského Meziříčí vystoupil s programem Tam a zpátky. Je to řízná „čundr-country estráda“ s příslušně namíchanými přísadami všeho druhu, které mají pobavit diváka, jenž miluje přiboudlou zábavu. S divákem, jenž má tuto zábavu rád, to zřejmě tenhle soubor dovede. Hodnotit však vlastně nebylo co, jenom jsme si mohli říci, že jsme se na přehlídce v Karolince sešli omylem.
DS Chaos z Valašské Bytřice předvedl standardní komediální inscenaci komedie P. Yeldhama a D. Churchilla Moje přítelkyně slečna Flintová. Situace byly jasné, sdělovaly žádoucí význam, herci rozuměli svým postavám a adekvátním i přirozeným způsobem realizovali jejich komediální polohu. Problém inscenace byl vlastně v přílišné důvěře k textu, který je příliš rozvláčný, tone v přemíře slov a dlouho, těžko se propracovává k pointám a překvapivým obratům, které tento typ komedie potřebuje.
Inscenace DS BLIC z Ostrožské Nové Vsi v této „kategorii“ karolínské přehlídky zazářila. Už dramaturgickou volbou. A.N. Ostrovskij, kdysi nazývaný „Balzakem ruského kupectva“, stojí vlastně na začátku evropské realistické dramatiky, která svou kritičností v 19. věku znepokojovala; ještě v roce 1870 psal Jan Neruda, že takové hořké pilulky jaké dává Ostrovskij, naše společnost nepotřebuje. Svého času jeho Les či Bouře nebo tvrdá komedie mravů I chytrák se spálí byly často hrány. Dnes Ostrovskij z našich jevišť zmizel. Snad pro ten svůj poněkud „bytelný“ realismus i možná pro svá témata je pokládán za zastaralého autora. Svatba Balzaminova je navíc text, jenž nepatřil nikdy ke známým a hojně hraným; o to odvážnější byla volba BLICu. Samozřejmě, text prošel velkou proměnou, která začíná už úpravou Vojtěcha Vackeho a provádí ji potom rasantně scénická podoba. Režisérka Andrea Helmichová nezapřela, že patří ke generaci, která se opírá o divadelní zkratku, montáž, obraznost. Což všechno má ovšem na půdě BLICu svou zvláštní polohu, která spočívá v zálibě v radostné hravosti, imaginativnosti projevující se nejvýrazněji v pohybové složce. Z těchto zdrojů vyrostla inscenace, která se odpoutala od podrobností a faktografie přece jen v ledasčem popisného Ostrovského textu a soustředila se ne na detailně a psychologicky důsledné motivované jednání, ale přesto srozumitelné sledování situací, které sledují příběh Balzamina. Na jedné straně snílka, jenž si lucidním sněním kdykoliv dovede vyvolat obrazy svého štěstí, na straně druhé také nepraktického, prostomyslného naivky, jehož lze snadno oklamat a zneužít. Jeho vidiny vstupují v inscenaci vysoce stylizovaným pohybem do reálných situací a konfrontovány s hořkou realitou vytvářejí obrazy, v nichž se jejich rozkošnická sladkost propojuje s hořkostí skutečnosti. Odtud se zdvihá potom smysl i tvar scénického celku; komplexní smysl, jenž překračuje zpodobení dávné minulosti a chce komediálním, lehce ironickým, lehce parodickým způsobem vyslovit i rozporuplnosti existence dnešního člověka. Rozehrává v tomto duchu i další situace a snaží se odstranit i přesné časoprostorové umístění v 19. století carského Ruska. Nevytrhuje hru z ruských souvislostí, ale ponechává je ve zcela volném propojení času od carského Ruska až po konec 20. století s tím, že takto buduje atmosféru nudy, marnosti, beznaděje, jež se vlastně stává hlavní motivací jednání všech postav i příčinou Balzaminova snění. Pro její objevnost i pro zvolené scénické postupy a jejich účinnost považovala porota přehlídky inscenaci především za natolik inspirativní, že ji nominovala na přehlídku FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč 2006.
Jak doporučení Atreovci, tak nominace Svatby Balzaminovy, stejně jako pohostinské představení DS České besedy z Daruvaru s inscenací Shakespearových Veselých paniček windsorských zajisté přispěly ke zvýšení prestiže II. ročníku krajské přehlídky v Karolince. Ale především se tak stalo díky atmosféře, která byla naplněna zájmem o divadlo a pevnou důvěrou v jeho účinnost, přitažlivost, prospěšnost, v jeho sílu, která je nezdolatelná. Řekl bych, že tato atmosféra odpovídá i tomu, s jakým nadšením, vůlí a starostlivostí je tato přehlídka ve Valašském Národním divadle pořádána.
Jan Císař

Související Ročníky přehlídek

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':