Databáze českého amatérského divadla

Texty: Hromada, časopis VSVD, podzim 2006

Theatrum mundi Slávky Hubačíkové (*2. 12. 1936)

Jsou věci, na který člověk za dobu toho svýho dlouhýho živobytí zapomene. Ale na divadlo, tedy na začátky u divadla, se zapomenout nedá. Moji oba rodičové byli výborní ochotníci a dobře zpívali. A taky se tenkrát večer nepouštělo rádio a televize nebyla - tatínek vždycky ve středu a v pátek zasedl k heligonce a zpíval. Spoustu písniček umím od něj, zvlášť těch, co jsou už zapomenutý. Ale já si je zpívám dodnes a vždycky při nich vzpomenu na ty svý báječný rodiče.
Tenkrát za války se tu dávala Kvapilova Princezna Pampeliška. Tatínek hrál, už si ani nepamatuju jak se jmenovala ta jeho postavička, a zpíval: „Půjdu volat v lesy, Pampeliško, kde jsi, Pampeliško zlatá, půjdu volat v lesy…“ – a moje sestra, já jsem z dvojčat, Miládka, volala „tatínku, tatínku, nikam nechoď, já vás mám ráda!“ a maminka ji musela uklidňovat, Miládko, neboj, tatínek přijde, to je jenom divadlo…
Ona byla taková křehčí než já a já ji musela hlídat, když rodiče byli v divadle, což bylo dost často. Jednou se Miládka probudila a za každou cenu chtěla za maminkou. Natáhly jsme tedy na pyžámka zimní kožíšky, teplé pumrovice, tedy čepice – ono sněžilo – a vydaly se do divadla. Tenkrát jsme bydleli u hřbitova. Vedle v rodinném domku bydlela rodina krejčího Šaldy. Oni měli v poschodí volný byt a ten museli tenkrát pronajmout německým financům, Vysoké přece bylo v Sujetech. No, my s Miládkou jsme vylezly oknem, kousek jdem a najednou jsme ty finance potkaly. Všude tma, jen takové ty energické kroky a němčina, a z toho velký leknutí! – „Slávi, to jsou Němci,, poďme domů“, tiše kňourá Miládka. A já na to, „Koukej, Miládko, chtělas za maminkou, tak dem“. Ti dva Němci na nás něco německy blábolili, ale Miládka jen volala: „Maminko, maminko!“, tak nás nechali a my se vrátily domů… Nikdy jsme to rodičům neprozradily, ale naši na to přišli jen se vrátili domů – pod oknem židle, okno za mrazivé noci dokořán otevřené. No, dost jsme se bály, že dostanem na zadek, ale nestalo se…
Tatínek nás ale brával do šatny a to bylo krásný. Tenkrát se ještě malovaly takový ty cifrpláty, jako ksichty, - jó, to kdybys viděl, červená kulička tadyhle u očí, řasy tužkou i pod očima, teď ty červený tváře i starejm strejcům vymalovali vrásky, no já ani nedejchala. A kdykoliv jsem do toho našeho Krakonoše přišla, když naši hráli, když jsem do toho divadla vstoupila, tak už u dveří mě zavoněly šminky. Přece si musíš pamatovat, čím jsme si ty ksichty mazali, ten mastix, ta pryskyřice a ty vonný látky v tělkách. To byla pohádková vůně…
První roličku, takovou větší, jsem dostala, když mě bylo sedm let. To se hrál Mučedník Brixenský, o Havlíčkovi, a já hrála jeho dcerušku Zdeničku. No, byla jsem pyšná, mě se o tom zdálo, a děti jak mi to záviděly. Já jim na to „no, ale divadlo přece nemůže hrát každej, to jenom ten, když to umí jeho maminka a tatínek, že jo…“
V divadle tenkrát bydleli Hejralovi, jako domovníci. V té místnůstce, kde je dneska kuřárna a kde čekaj muzikanti na povel, tak tam. A měli dva syny, Jaroslava a Josefa, kteří zas spávali v maličké cimerce na půdě, kde se dnes dělá zpravodaj Větrník a technika tam má ředitelnu. A já jim to tak záviděla, že tam můžou bejt, takhle blízko k jevišti, úplně vlastně nad ním, ještě teď mě mrazí…
A pak jsem se v tom divadle taky jako „zabydlela“. Zahrála jsem si spoustu dětských roliček a vzpomínám ráda na pana faráře Veleckého z Československé husitské církve, který s námi dával Tajemný dub. Bylo to jako v Lucerně, ten dub dokonce zpíval – a jsem zase u zpěvu. My byli u pana Veleckého furt, chodili jsme k němu do nedělní školy, tam se taky zpívalo, pak do kostela, s maminkou, do kostelního sboru. Já do toho kostelíčka krásnýho dodnes chodím a ráda si tam zazpívám… Asi před čtyřmi lety umřel pan učitel Hnyk. Ten mě tam dvaatřicet let doprovázel na varhany a když to bylo něco slavnostního, tak k tomu přibyly housličky, na ty hrál zas pan Hladík. I za komunistů jsme v kostelíčku pořád hráli. A když jsem už byla dospělá, tak jsme chodili hrát i na svatby a na křtiny a já při tom vždycky brečela, děťátko zacucalo dudáka a já byla hotová… Mě to všechno dojímalo a pan učitel Hnyk říkal, to si zvykneš, Slávinko, ale já si nezvykla dodneška.
Pár let jsem taky bydlela v Semilech a tam jsem taky hrála s ochotníkama, hned mě čapli, byla jsem mladá a čiperná a taková je vždycky potřeba. Pro mladý ďůčišťata je roliček nádhernejch, že jo. A když jsem se osma šedesátým vrátila do Vysokýho, tak jsme udělali krásně Na tý louce zelený, byla tu spousta zpěváků a zaplať pámbů i orchestr, kterej tenkrát neřval, co za to! Muzikanti byli s námi jako ochotníci, my přece taky nic za to… A od tý doby jsem si v Krakonoši zahrála mnoho nádhernejch roliček, vod tý Zelený louky až po Valdaufovy operety…
Ale moje první dospělá role byla ve hře Milana Jariše. Jmenovalo se to Inteligenti, z lékařského prostředí, hrála jsem mladou lékařku, která si na sobě vyzkouší nějakej preparát a vlastně se obětuje, zaplatí to životem. A taky jsme s tím šli do soutěže, ale dodnes se o tom moc nemluví – no, dostali jsme tenkrát na zadek. To s námi hráli i starý sestřičky, co kdyby neměly ruce, tak vůbec nehrajou. Já tenkrát říkala, proč se na tu porotu zlobíte? Oni nám to přece pěkně vysvětlili, jak se to má dělat! A ke mně měli taky výtku a panu režisérovi doporučili, aby do tak „stěžejní“ role nestavěl holčičky, že tam patří zralá ženská. A to mě bylo pětadvacet! A připadala jsem si zralá…
Nikdy taky nezapomenu na Hamiltonovy Plynové lampy. Hráli jme v tom spolu s Pepíčkem Hejralem. My byli vůbec takový „oblíbený“ mladý pár, zpívali jsme spolu a vejskali. Hrála jsem jeho manželku a tam jsem si nebyla jistá, zda jsem na to zralá. On byl herec od pánaboha a hrál to tak samozřejmě, že jsem se jako jeho partnerka - poprvé ve třiceti letech - cítila na jevišti bezpečně a dobře. A pak jsem hráli Dům na nebesích od Hubače, režíroval to Pavel Hora. Samozřejmě, že jsem hrála Kláru a Pepíček Hejralů Funebráka! A jeho syn Honzík Fandu, paní Hejralová tu Milostpaní – to bylo úplně hvězdný vobsazení, což neříkám kvůli sobě, ale proto, že bejt na jevišti s panem Hejralem byl požitek. On a jeho syn Honzík! Na to se nedá zapomenout.
Já byla celej život droboučká, ještě ve čtyřiceti jsem měla osmačtyřicet kilo a v tom věku, podržte se, jsem si ještě zahrála v Lucerně Haničku. Když s tím Mařenka Hejralová přišla, dost jsem se vylekala, a hned povídám, kdo bude, Mařenko, hrát Mlynáře? Copak já, měla jsem dlouhý copy a když se holka nalíčí může vypadat i na šestnáct. Ale přece jen, hrát s nějakým mlaďochem? A Mařenka povídá – Pecák! Jaromír Vodseďálek, jinýho nemáme! Tenkrát nás na premiéru nalíčil Ludva Němců z Benešova. A já měla tak krásnej cifrplát, prostě Hanička k nakousnutí! My se totiž jinak vždycky líčili sami, měli jsme na to i kurs, ale já s těma svejma vočima, já když si sundala brejle, tak jsem si nikdy na ksicht moc neviděla…
Jo, vysocký divadlo, to je moje láska. Ale taky jsem zpívávala ( a pořád zpívám) s kapelou. Jednou na Silvestra jsem se vrátila z Poniklýho z tancovačky, o půl pátý ráno. V Krakonoši to ještě bzunělo a byl tam pan Valdauf! Když jsem se objevila, tak vstal a povídá, no konečně, já tady na vás čekám – už jsem říkala, že jsme hráli jeho operety - a nabídl mi místo v divadle v Teplicích, v operetě. A já mu na to řekla, pane Valdauf, kdybyste tak přišel před desíti lety. Ale já mám dvě dorůstající dcery a jsem na ně sama. Vo sebe strach nemám, určitě bych to zkusila, ale tady ve Vysokým mám rodnej domeček a mám ráda i tu práci v nemocnici, je to od vás moc hezký, pane Valdauf, budu na tu vaši nabídku celej život vzpomínat…
A taky moc ráda vzpomínám na to, jak jsem hrála v Blázinci v prvním poschodí s Libickejma. To bylo pod taktovkou Vladimíra Dědka, dej mu pánbůh krásný vochotnický nebe. Honil mě dvě hodiny po jevišti s kastrólem dokud mu to nebylo recht, ale pak z toho byla krásná scéna. „Slávko, zas je to blbě, bože, ty seš blbá“ a já na to, ale Vláďo, já se jen bojím, abych toho Jardu nekřápla po kebuli a on na to „ať se stará von, Vondruška, dyť přece ví, že tam letíš s tím špenátem, tak ho flákni a je to“. Já to zkusila, Jára sice uhnul, ale kastról se mu svezl po palici, ale on se tak pěkně se usmál a říkal, hele, když mě majzneš dovopraudy, tak jsem vůl já a ne ty.
V Libici jsem pobyla pěknejch pár měsíců, víc než rok, protože jsem měla takový zlý starosti a ve Vysokém na mě všechno padalo. Vondruškovi mi podali ruku a já se u nich dala do pořádku. Pracovala jsem v poděbradském Domově důchodců, dokonce jsem tam stařenkám a stařečkům vypravovala své poudačky, to se o mě ví, že je ráda říkám. Taky jsem s nima mockrát byla na různých soutěžích a vypravovala je ochotníkům při loučení…
Když jsem se vrátila do Vysokého, tak jsem, jak jinak, zase naskočila do přehlídky. Měla jsem tu své Vrabčáčky, svá zlatíčka - letos máme dvacáté výročí, první tanečky jsme nacvičili k 200. výročí Krakonoše. No a z těch prvních Vrabčáků jsou už tátové a mámy. Málem jsem jejich první vystoupení nestihla, protože mě potkal ošklivej infarkt, asi jsem to moc přeháněla, týdně jsem byla i šest hodin v tělocvičně, vedla jsem malý děti i ženy…
S Vysockou přehlídkou jsem srostlá od počátku. Poprvé jsem dělala hostesku souboru z Vysoké Libně, to tehdy napadl sníh, snad patnáct čísel, a vod Hejralů přiběhli, máš tu soubor! Natáhla jsem bundu, mažu před divadlo a tahle chasa z Vysoký Libně, dospělí lidi, se tam mazali sněhovejma koulema jak malí, vomydlíky si dávaly na deržku, já si říkám, co to je za blázny, a tak volám „chaso, můžete toho chvilku nechat?“ a mladej tenkrát Vláďa Dědek poudá „Hele, vy si sundejte brejle“ a přišel ke měně a udělal mi takovýho vomydlíka, že jsem měla malování v čudu, no já vypadala! Oni tenkrát přivezli ten Ženskej boj a dostali tu všelijaký dantesy, všecky. Nádhernej soubor, dodneska se s nima stýkám.
Tak takhle jsme ve Vysokým začínali, jsou to chvíle, na který se nedá zapomenout. A o to víc to blaží, že je člověk doma. My byli s Janou Kramářovou první hostesky, pak se přidala Marcelka tenkrát Kučerová a další mladší, pak se přivdala Svatka Hejralová, ta taky nejprve dělala hostesku a pak jsem začala účinkovat na loučeních a už soubory nestíhala, no, a nakonec se urodili ti Vrabčáčci…
Taky si vzpomínám na Lucernu v sedmaosmdesátým, ještě jsem byla ne nemocenský, ale paní doktora mi dovolila, abych to zkusila a zahrála si Rosavu. Ale nešlo to nakonec, představení za mě odehrála paní Věra Kubánková, já se na ní ani nemohla jít podívat, jak mě to rvalo to nemocný srdce. Ale po představení jsem za ní zašla, poděkovat, a paní Kubánková říká – tak co myslíte, jak jsem to hrála? A já přiznala, že jsem to neviděla, že jsem to nemohla unést. A ona, to je od vás hezký, že to takhle prožíváte, vy asi musíte být krásná Rosava. Taky mě srdíčko zradilo, a musela za mě hrát paní Šourková, v Komedii o Libuši. Dokonce s tím pak byli i na Hronově, ale mě už nepozvali, já se pak na jeviště už nevrátila, jako bych nebyla potřeba. Škoda, mrzí mě to…
Divadlo mě dalo skoro všechno, naučilo mě mluvit, k tomu nás vychovala paní učitelka Hnyková. A taky tu vlastnost mít ráda lidi, mít ráda svý děti, však obě moje holky byly se mnou v divadle pořád. To aby si ty holky nemyslely, kam ta máma pořád lítá, divadlo bylo a je pro mě i jako rodina. Neměla jsem snadný život, to se stává. Ale mám krásný děti, už je jim taky kolem padesáti, stárnou holky, jedna dcera umí šest jazyků, no, já si taky užila své, nejen divadlo, taky jsem lyžovala, cvičila a funkce v tělovýchovné jednotě dělala…
Když se podívám od vysockého divadla směrem ke Kotli, tak mi vždycky projde hlavou, že není na světě tolik krásných míst jako tohle. Ten Kotel je krásnej i v mlze… A když dostanu na vystoupení kytičku, tak ji vždycky položím na hřbitově svý rodině, která tam odpočívá, a říkám si, jsem šťastná. Protože se kdykoliv můžu postavit před to divadlo a můžu tam i vejít, můžu se zahledět na ten Kotel, na toho mračila, který často dělá bububu, ale za dvě hodiny je zase nádhernej. Já jsem s Krakonošem kamarád, von to ještě nepřiznal, ale já mu vždycky říkám, kdybys mě, Krakonoši, ještě párkrát popřál se tady zastavit, co by ti to udělalo…

(Měl to být původně rozhovor ke kulatým narozeninám Slávky Hubačíkové. Ale pak se nějak mé otázky rozpustily, rozplynuly a zůstalo jen vyprávění, košaté jako jabloně na sklenařických svazích, půvabné jak hořce nebo divizny na paseckých loukách a voňavé jako kyselo z něhož se ještě kouří...
Milá Slávko, za všechny, kteří tě mají rádi, za všechny „vod divadla“ a určitě i za jiný, třebas i ty, co svou lásku projevit neumějí, jak to v životě bývá, ti přejeme spoustu dalších krásnejch let v tom tvém vopraudovském Vysokém nad Jizerou. Orlickým horám se říká hory Kačenčiny, prý proto, že Kačenka je kamarádka a milá Krakonoše. - Ale co do Vysokého jezdím, mám pocit, že se za ním už dávno přestěhovala. A že se přejmenovala na Slávku a že spolu bez Krkonoš nemohou být. Určitě nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že Slávka tu bude stejně dlouho jako Krakonoš, protože má podobnou náturu. Takže ke všem gratulantům se připojuje tvůj obdivovatel, Saša Gregar, i za východočeské divadelníky, to se rozumí…)
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':