Texty: MANDLOVÁ, Jana: POSED VE SVITAVÁCH (2005); KADLEC, Michal: Pohled z Posedu

POSED VE SVITAVÁCH
27.- 30. 10.2005
Už se ani nepamatuju, kolikátý ročník POSEDU se vlastně ve Svitavách konal?
POSED aneb POdzimní SEtkání Divadel pořádáme již mnoho let.
Letos jsme se vrátili k původnímu záměru setkání a místo přehlídky divadel se POSED stal opět tvůrčí dílnou - tentokrát rozvrženou do dvou prodloužených víkendů v říjnu a v listopadu 2005.
Téma dílny: Hudba jako východisko bylo současně i domácím úkolem pro
každého, kdo se chtěl dílny zúčastnit - ať už to byly soubory, skupiny nebo jednotlivci. Mohlo se jednat o krátké pohybové, výtvarné nebo divadelní asociace, v rozmezí dvou až třiceti minut, jejichž základem a východiskem byla hudba.
Tato minipředstavení se pak měla stát podkladem pro další práci v tvůrčích dílnách.
První prodloužený víkend byl pojat jako česko-francouzská divadelní dílna aneb setkání francouzského souboru Bas les Pattes a Dramatické školičky. (Přátelské vztahy jsme navázali před dvěma lety, kdy hrál soubor Bas les Pattes ve Svitavách poprvé a od té doby se vzájemné vztahy mezi oběma soubory prohlubují...K setkání ve Svitavách jsme tentokrát přizvali další spřátelené středoškolské soubory z Prahy a z Roztok u Prahy.)
Dílnu zahájilo ve čtvrtek večer 27.10. v divadle Trám inspirativní představení KRINOLÍNA Isabelly Durant, která je dlouholetou vedoucí souboru Bas les Pattes. Jednalo se o pozoruhodné autorské loutkové divadlo jedné herečky.
Pátek dopoledne byl pak věnován předvedení domácích úkolů jednotlivých souborů a skupin. Samotné nás překvapilo, jak bylo téma Hudba jako východisko inspirativní. Shlédli jsme celkem devět vystoupení (Divadlo bez slovníku z Roztok u Prahy, Praští Křupani z Prahy pod vedením Mirky Vydrové, dále Bas les Pattes pod vedením Isabelly Durant a skupiny Bedřichové, Idy a Otík, Bruncvíkové, Tlupatlapa a Skoky vedle pod vedením Michala Kadlece a Jany Mandlové z Dramatické školičky Svitavy).
Samotné tvůrčí dílny se lektorsky ujal Matěj Šefrna, který nejen moderoval diskuse nad domácími úkoly, ale také vedl třídenní dílnu na dané téma. A víc než dobře.
Výsledek společné práce jsme pak předvedli v divadle Trám v neděli 30.10. dopoledne.
Ale to poněkud předbíhám.
Musím se ještě zmínit o večerních inspirativních představeních a koncertech, které dílnu doprovázely.
O Krinolíně jsem se již zmínila, v pátek 28.10. večer jsme pak viděli dvě představení Divadla bez slovníku Apples a Yourneys, dále vystoupení Matiji Solce ze Slovinska s představením Pulcinella a na něj navazující koncert Fekete Seretlek. Matija Solce a Pavol Stolárik z Fekete Seretlek mohou za to, že jsme šli spát až ráno. Jejich koncert snad ani neskončil, jen plynule přešel v jammování a tak se zpívalo a tančilo až do rána. Hezké to bylo.
Sobota 29.10. odpoledne a večer už nebyla tak bouřlivá.
Přijela Hanka Voříšková a něžně zahrála svou Grónskou písničku. Stokrát? Padesátkrát? Třicetkrát? Tak nějak.
Na ni navazovalo Dočasné duo Žamberk. Stejně milé a něžně rozverné hudební vystoupení Oli Pao Ptáčkové a Johy Vano.( Pod pseudonymy se skrývající Oliny Strnadové a JohankyVaňousové).
A to se již dostávám k závěru inspirativních vystoupení .
Postaral se o ně DJ Mateřídouška neboli Honza a Bára Kratochvílovi se svým akusticko - dýdžejovským projektem. Možná by i oni v Trámu jammovali do rána, ale nemohli. Spěchali se převléknout, aby mohli hudebně a divadelně doprovodit poslední představení večera Mini-cirkus Hanky Voříškové.
Všichni jsme se namačkali na jeviště divadla Trám, dýchali si za krk a se zatajeným dechem sledovali miniaturní cirkusové představení panáčků a zviřátek Hanky Voříškové.
Závěrečné předvedení výsledků práce tvůrčí dílny s Matějem Šefrnou v neděli 30.10.
bylo nazváno Šum ptačích křídel a tak trochu vypovídá i o celé atmosféře dílny.
Ukázalo se, že hudba může být nejen východiskem, ale také prostředníkem k dorozumění mezi lidmi ( zvlášť při jazykových bariérách). Když jsme se s Francouzi loučili, rozuměli jsme si. Slovy i beze slov. V dálce jsme zaslechli šum ptačích křídel....
Jana Mandlová

Michal Kadlec: Pohled z Posedu
17. - 20. 11. 2005
Ještě ani nestačilo spadat všechno listí ze stromu a na dveře divadla Trám zaškrábal červotoč. Zprvu jsem si ho ani nevšiml, ale pak jsem ho našel po sluchu. „Prý tady máte nějaký posed. Tak vám to jdu omrknout," pravil a ani nepočkal na pozvání. „No moment, Posed - to je POdzimní SEtkání Divadel. Žádná chatrná dřevěná konstrukce na kraji lesa. Nic takového tu u nás nenajdete," řekl jsem mu. „To nevadí, já se vrtnu kamkoliv. Mně je to celkem jedno." Stačil jsem ještě zaslechnout z hloubi divadla a vícekrát jsem ho už nespatřil. „No nazdar," pomyslel jsem si, „to ten druhý Posed pěkně začíná."
Ale netrvalo dlouho a na tuhle příhodu jsem pod návalem pozitivních zážitků a pocitů zapomněl. Toto letos už druhé podzimní setkání divadel a divadelníků začalo 17.11. v podvečerních hodinách koncertem Petra Váši a Těch Syčáků. Lepší začátek jsme si ani nemohli přát. Pan Váša, jenž byl zároveň lektorem našeho divadelního semináře, obsáhnul totiž ve svém koncertu celé téma našeho divadelního semináře beze zbytku. Téma znělo:
Hudba jako východisko.
Během následujících dvou dnů se účastníci semináře scházeli v divadle Trám a snažili se na tomto tématu pracovat. Začalo se na samém úpatí fyzického básnictví, jehož je alespoň u nás pan Váša otcem. Koncentrace na vlastní tělo, snaha o odrušení přímého vlivu myšlenek na naše fyzično a konání a přecházení ze stavu „jsem pouhé tělo“ do stavu „jsem normální uvažující jedinec“. Posléze se seminaristé začali zabývat elementárními zvuky a jejich rozvíjením, na což navázalo vytváření zvukových krajin. (Pěkně od pravěku až po moderní urbanistickou krajinu.) Druhou stranou téže mince bylo, nechat se obklopit nějakou konkrétní zvukovou krajinou (ať už kolegy vytvořenou nebo reprodukovanou), vnímat ji a vytvářet si jejím prostřednictvím co nejdetailnější představy. (V tuto chvíli nám posloužil bohatý archív zvukových obrazů nasnímaných lektorem.) Po této fázi se seminaristé dostali k artikulované řeči. Přes jednotlivé souhlásky, ať už doprovázené pohybem či bez, přes „svojštinu“ až k řeči melodizované.
Ukázalo se, že dva dny jsou na takto široké téma žalostně málo, a tak se výsledné představení, které mohlo být završením celé dílny, nekonalo. Ale i tak si myslím, že účastníci dílny odcházeli spokojeni a plni dojmů.
Osobnost Petra Váši není potřeba nějak zvlášť představovat. Pro zájemce snad připojím jen odkaz na jeho internetovou stránku, kde se dá lehce zjistit, vše, co jste o něm chtěli vědět, ale báli jste se zeptat: www.petrvasa.cz . Připojím snad jen pár osobních postřehů. Jakkoliv Petr Váša působí na zvukových nosičích a na jevišti jako velký extrovert, v osobním kontaktu se jeví spíše jako vlídný, skromný a možná i trochu plachý člověk, který nemá potřebu stavět každému na odiv své úspěchy. Teprve v průběhu všech hovorů, kterých jsem se účastnil, jsem si uvědomil, jak moc moudrý je to člověk. Jeho přehled a šíře jeho zájmů mi asociovali dávný pojem ze školních učebnic – renesanční člověk. Myslím si, že ta analogie není úplně od věci.
Nutno ještě podotknout, že celá dílna měla ve večerních hodinách svůj doprovodný program. Začal ho sám Petr Váša, jak už jsem uvedl výše. Dále zde vystoupil Rudy Linka, který po delší době zavítal opět do České republiky se svým triem. Podle renomovaného americké časopisu Downbeat je to jeden z deseti nejlepších kytaristů na světě. Očekávali jsme mnoho, ale to, co se událo na improvizovaném jevišti naší hudební kinokavárny, předčilo všechna naše očekávání. Pan Linka střídal standarty s vlastním repertoárem z posledního alba TRIP, který si ovšem s přejatými skladbami nijak nezadal. Návštěvníci mohli slyšet moderní akustický jazz, jemuž dominovala Linkova kytara Gibson a zvonivá hra bicích podbarvená hlubokými tóny kontrabasu. V Linkově sólech se odrážela čirá radost ze hry, nespoutanost a neohraničenost jazzu a hlavně obrovský nadhled, který byl patrný z každičké fráze. Pánové a dámy – tohle byl pohled na jazzový Olymp.
Poslední doprovodnou akcí byl koncert fusion kapely Facing West Trio, která rozhýbala svým moderním a eklektickým pojetím jazzu, jenž vstřebává prvky rocku, funku a latinskoamerické hudby, většinu osazenstva kinokavárny. Spát se šlo až v brzkých ranních hodinách.
Loučení probíhalo ve znamení sentimentu. (Jak taky jinak?) Příjemné pocity ve mně přetrvávaly ještě pár dní po skončení celé akce. Jen kdesi v hloubi duše se mi uhnízdila nepříjemná myšlenka, kterou jsem stále nemohl dostat na světlo světa. Přemýšlel jsem, až pode mnou podlaha našeho divadla Trám hlasitě oddechovala. „Aha, ten červotoč!“, konečně mi to došlo. A šel jsem tiše zaklepat na trám...
Michal Kadlec