Databáze českého amatérského divadla

Texty: Pardubice (město), CÍSAŘ, Jan: Divadlo pod Kunětickou horou, ex Historie divadelní Pardubic a okolí

CÍSAŘ, Jan - MOHYLOVÁ, Věra: Historie divadelní Pardubic a okolí.
Pardubice, Východočeské divadlo 2002, s. 11 - 20 , obr. v textu


DIVADLO POD KUNĚTICKOU HOROU
NOVÁ ZLATÁ DOBA PARDUBIC
Je to fascinující fotografie: pár ne příliš výstavných, ne příliš vábných domů rozhozených bez ladu a skladu v neupravené, nepřívětivé krajině, jakási neurčitá vodní plocha, nad ní a vedle ní rozestavěná novostavba. Vyvolává to dojem opuštěnosti, ztracenosti, neutěšenosti periférie, aglomerace, která se chtěla někam rozběhnout, ale zůstala jen na začátku své cesty. Tu snahu připomíná ona nová nedokončená stavba nad vodou. Takový pocit melancholické, nostalgické nálady ta fotografie vnucuje. Je to ovšem pocit mylný. Jakkoliv to tak nevypadá, je to snímek, jenž zobrazuje zrod nové divadelní budovy a symbolizuje prudký, dravý vzestup jednoho města a s ním i rozmach divadla.
Protože rozestavěná novostavba je budoucí Městské divadlo v Pardubicích.
Autor článku v revue Divadlo z 20. prosince 1909 měl pravdu, když nazval otevření této divadelní budovy událostí velkého významu nejen pro město samo, ale i pro celou naši veřejnost. O době Pernštejnů (1492-1560) se hovořívá jako o „zlaté době" Pardubic. Asi nikoliv náhodou se v těchto letech setkáme s prvním záznamem o provozování divadla ve městě i východních Čechách. Jan z Pernštejna, jenž zvelebil zámek i město tak, že se mu dostalo pověsti „města skvoucího" v rámci své péče založil totiž roku 1543 latinské koleje. A tato „schola maior", gymnázium, šířila ve městě myšlenky humanismu, jenž věnoval velkou pozornost i divadlu. Jak dosvědčují účetní knihy, v letech 1552 a 1553 „bylo sděláno za peníze obce na rynku šrankův, ve kterých se komedie recitovala". Mistr Jan Netorýn, rektor koleje, odchovanec univerzity ve Wittenbergu, tu podle tradice humanistického školství předvedl své žáky. Na základě analogie se dá předpokládat, že by to mohly být komedie Plautovy nebo Terentiovy.
To už bylo ovšem na sklonku pernštejnské éry, která skončila roku 1560 odchodem Jaroslava z Pernštejna z města. Za něho také Pardubice ztratily svou latinskou kolej. Tím skončila divadelní představení. O divadle v Pardubicích se potom po dlouhá léta zmiňují jen roztroušené osamělé zprávy. Připomínají, že v 18. století se objevovaly jakési nesmělé pokusy o divadelní produkce: „Za primase Václava Fiedlera měla být zařízena ve staré budově od věže Bašta zvané... nová škola latinská s posluchárnou, kde se komedie konati měly". Vedle toho se rovněž asi konaly deklamace pašijových textů, tzv. lístku na Květnou neděli. 1. dubna 1 788 hrál impresário Wackelmier s družinou liliputá-nů Ein erbarmliches Lustspiel (Žalostnou komedii).
Jedna ze současných sociologických škol se pokusila shrnout velkou dobu měšťanské civilizace a kultury - období, jež Francouzi nazývají „belle époque", začínající v druhé polovině 19. století a končící první světovou válkou, do tří pojmů - symbolů: majetek- vzdělání- divadlo. Osudy Pardubic v tomto období potvrzují, že to není pouze teoretický výmysl, hypotéza, „šedá teorie". V polovině 19. století mají Pardubice 5 000 obyvatel, o dvacet let později, v roce 1870, je jich 8 000 a za dalších dvacet let, roku 1890, doženou počtem 12 000 Hradec Králové i Chrudim. Na začátku nového století, roku 1900, se počet obyvatelstva zvětší na 14 000. Tato fáze tohoto růstu se završí roku 1921 -tedy po první světové válce, jež tento rozmach zastavila - kdy se Pardubice s 25 171 obyvateli staly největším městem východních Čech. Tento překvapivě rychlý růst obyvatelstva byl výsledkem zvětšování ekonomické síly Pardubic, které patřily mezi deset českých měst s největším ekonomickým nárůstem. Všechny prameny a úvahy se vzácně shodují v tom, že první rozhodující předpoklad k tomuto vývoji položila železnice, která přišla po prvé do města v roce 1845; později přibyly další dvě tratě. Tím se Pardubice staly důležitou železniční křižovatkou s výborným rozvětveným železničním a poštovním spojením s celou rakousko-uherskou monarchií, na jejímž trhu mohly aktivně participovat. Už od padesátých let 19. století přibývalo obchodu a průmyslu. Tento vývoj na čas zastavil hospodářský a finanční krach v roce 1870, ale od let osmdesátých se znovu prudce rozběhl. Roste i počet finančních ústavů: 1886 je založena Městská spořitelna, 1895 k ní přibude filiálka Rakousko-uherské banky a o rok později Živnostenské banky. Majetek ve městě nabývá na objemu a Pardubice mají prostředky i vůli potvrdit svůj stoupající význam předního východočeského města i na poli vzdělání. Se zvětšujícím se počtem obyvatelstva roste samozřejmě počet škol obecného základního školství, ale zakládají se i nové střední školy.
Na řadě bylo divadlo. Tato umělecká a kulturní instituce byla s měšťanstvem spojena od poloviny 18. století nejtěsnějšími svazky; po dlouhou dobu byla znamenitě používaným nástrojem při získávání postavení na poli politickém, ideovém a ideologickém, sloužila k výchově širokých vrstev obyvatelstva. V 19. století, v údobí, kdy začínala nová „zlatá doba" Pardubic, se zrodil v Německu - a to znamená i ve Střední Evropě, kam naše divadlo patřilo - program „vysokého měšťanského divadelního umění", jenž navazoval na tyto kořeny. Dostal název „Bil-dungstheater - vzdělávací divadlo". Už tento název zřetelně potvrzuje, že vzdělání i divadlo jsou skutečně při konstituování a upevňování měšťanské kultury úzce propojeny, že vyrůstají z přesvědčení osvícenství a racionalismu, že „osvícený" - to znamená vzdělaný - člověk může přes všechny překážky dospět ke společenství rozumu, štěstí, blahobytu.
V našich podmínkách mělo divadlo ještě další zvláštní funkce. Nejde jen o jeho „buditelskou roli" v národním obrození, která po dlouhou dobu spočívala především na ochotnících. Ochotnictví totiž představovalo masové a později i organizované hnutí, které mělo členstvo ze všech sociálních skupin a vrstev, jež se nepřetržitě a plynule obnovovalo a doplňovalo. Díky masovosti, organizovanosti a kontinuitě se stalo jedním z nejdůležitějších projevů a podob českého veřejného života. O to větší byla váha divadla v českém životě 19. století i jeho význam pro reprezentaci města, jeho kultury, síly, velikosti. První nutnou podmínkou pro takovou reprezentaci je ovšem prostor pro diváky i divadelní tvůrce, divadelní prostor. V době, o níž je řeč, byla tímto divadelním prostorem budova s tzv. kukátkovým řešením.
„belle époque" byla nejenom podmínkou pro provozování divadla, ale už sama o sobě divadelní budova svou podobou architektonickou i výtvarnou výzdobou mohla být reprezentačním činem překračujícím význam divadelní. V Pardubicích se hrálo divadlo ledaskde: v hostinci Jana Vostřebala U české koruny, jenž byl roku 1853 policejně pro zchátralost uzavřen (roku 1872 byl znovu otevřen a divadlo se v něm hrálo dál), různé zábavy a veřejné produkce se konaly Na kopečku, Na Vinici, v nádražním hostinci. Roku 1862 zahájili ochotníci svá představení v sále Odeon v hostinci Veselka. Už tento stručný výčet dokazuje, že s divadelními prostory to v Pardubicích nebylo v 19. století nijak slavné a proto se poměrně brzo začne uvažovat o stavbě divadla. Už v roce I867 na schůzi v Měšťanské besedě se objevil požadavek upravit pro divadlo nevyhovující místnosti v domě Lernetově. V tomtéž roce je na schůzi divadelních ochotníků zařazen referát komise pro zřízení stálého divadla. V roce 1871 skupinka studentů, kteří hráli ochotnicky divadlo, poslala městské radě dopis,
v němž ji upozorňovali na potřebu postavit ve městě divadlo. V roce 1880 se U Střebských v kroužku přátel tato myšlenka znovu intenzívně prosadila a zásluhou profesora Heše byla svolána schůzka delegátů pardubických spolků, která tento návrh projednala. Ohlas byl příznivý a tak z tohoto setkání vzešly hlavní zásady Spolku pro zřízení divadelního domu v Pardubicích, jenž si dal od místodržitelství v Praze schválit stanovy, a 21. května 1882 se sešla jeho valná hromada, kde se přihlásilo 29 zakládajících členů a byl upsán základní kapitál 2 980 zlatých. Od tohoto kroku uplynulo však celých 29 let, než bylo divadlo otevřeno.
Příčin tohoto prodlení bylo víc. Nejprve se hledala vhodná parcela, která byla zakoupena až po dvou letech - v březnu 1884. Pak byl vypsán konkurs na stavbu, jenž měl i svého vítěze - architekta Jindřicha Fialku. Leč přišla léta velkých dohadů o tom, co se má vlastně stavět: zda divadlo, nebo divadelní dům s „vedlejšími místnostmi hostinskými^. Až v roce 1893 je vypsán další konkurs, který však vítěze neměl. Ani jeden ze šesti návrhů neuspěl. To s největší pravděpodobností byla jedna z příčin, proč činnost Spolku upadla, téměř přestala.
Po deseti letech této nečinnosti se městská rada usnesla, že převezme stavbu na svá bedra. Spolek jí odevzdal své jmění i stavební parcelu s podmínkou, aby stavba co nejdříve začala. Městská rada vyzvala Antonína Balšánka, jednoho z renomovaných architektů secese, aby vypracoval plány, a po jejich schválení povolilo v roce 1906 městské zastupitelstvo zahájení stavby. Základní kámen byl položen 16. května 1907.
Myšlenka postavit divadlo byla předložena veřejnosti v roce 1880, kdy Pardubice měly 10 000 obyvatel a 550 domů, většinou jednopatrových. Ta fotografie nelže - i v době, kdy se stavělo divadlo, tedy mezi rokem 1906 a 1909 se nová „zlatá doba" města teprve naplno rozbíhala. Pardubice získaly tehdy krásnou budovu, připravily daleko příznivější podmínky pro rozvoj a existenci divadelní aktivity a spolupráce s architektem Balšánkem i sochařem Bohumilém Kafkou, významným tvůrcem českého symbolismu a secese, který navrhl sochu Genia na budově, svědčí o tom, že tu existovalo vědomé úsilí o důstojnou reprezentační divadelní budovu na úrovni současné architektury i výtvarného umění. Ale jak píše Josef Tejčka v Almanachu Divadla sdružených měst východočeských v roce 1928: „Pardubice měly nyní krásný stánek divadelní, při jehož stavbě nebylo však počítáno s rapidním vzrůstem živého průmyslového města/' Divadlo jako by bylo trvale poznamenáno poměry malého města, kde byly učiněny první kroky k jeho stavbě. Mělo hlavně málo místa pro diváky. To se znovu a znovu a bolestně projevovalo v tržbách, které zvláště profesionálnímu provozu nebyly schopné zaplatit náklady na větší inscenace. Proto bylo v roce 1926 podle návrhů architekta Herr-manna Helmera divadlo přestavěno tak, že zejména přístavbou druhého balkónu a dalšími vnitřními úpravami se počet sedadel v Městském divadle zvýšil o 100 procent.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':