Databáze českého amatérského divadla

Texty: CÍSAŘ, Jan : MEZI OCHOTNICKOU ELITOU (1928-1938, Krpata, Mitlöhner)

CÍSAŘ, Jan : MEZI OCHOTNICKOU ELITOU, In:
CÍSAŘ, Jan - MOHYLOVÁ, Věra: Historie divadelní Pardubic a okolí.
Pardubice, Východočeské divadlo 2002, 144 s., obr. v textu
v roce 1925 byl předsedou SDO zvolen Julius Mitlöhner, což vytvořilo předpoklady k tomu, aby v roce 1927 ...... Spolek vstoupil do nejslavnější éry své činnosti, která trvá od roku 1928 deset let.
Na jejím počátku je inscenace Vest-Pocket revue Voskovce, Wericha a Ježka. Byla to ovšem jen výjimka, svědčící však o orientaci rozho¬dujících sil SDO na moderní divadlo. V dalších inscenacích se proto intenzívně prosazovalo úsilí spojit některé tradiční rysy českého čino¬herního divadla s moderními postupy. Prospěšnost a kvalita tohoto snažení byly potvrzeny v nejširším kontextu českého ochotnického divadla na Jiráskově Hronovu. Inscenace Jiráskova Otce v režii Karla Krpaty s Juliem Mitlöhnerem v roli Divíška jej otevírala jako jeho první představení vůbec; sklidilo velký úspěch. Na V. Jiráskově Hronovu hrají pardubičtí ochotníci opět v Krpatově režii Zeyerovu Doňu Sanču, na VII. potom ve spolupráci s pardubickým železničářským plukem Vachkova Benedeka a na příštím Vlil. scénické provedení veršů J. Seiferta a K. Tomana pod názvem Osm dní. V roce 1939 přijeli na IX. Jiráskův Hronov s bouřlivě a nadšeně aklamovaným představením aktovek L. Stroupežnického Zvíkovský rarášek a Paní mincmistrová, v němž zazněl manifestačně přípitek na zdraví všech, kdo dobře smýšlejí se zemí českou. S touto inscenací, již stejně jako ono pásmo veršů režíroval Karel Krpata, vyhráli také soutěž okrsku v Jaroměři.
Tato vítězství byla však dobývána za cenu složitých a někdy i hořkých a bolestných rozporů a svárů doma. V květ¬nu 1927 se objevil ve Východočeském republikánu otevřený dopis Karla Krpaty pardubickému obecenstvu, jejž podepsal Arbesův okrsek v Pardubicích, Spolek divadelních ochotníků a Akademický spolek pardubický - dramatický odbor. Bez¬prostředním impulsem k jeho napsání bylo představení Arbe¬sova okrsku, jenž večer před tím hrál podruhé hru Luigiho Pirandella Šest postav hledá autora; text, jenž tehdy patřil k světově proslulým a prošel řadou jevišť v Evropě a Americe. To ostatně také svědčí o divadelní orientaci nové vedoucí generace Spolku, o její snaze „vzdělávat" pardubické diváky v současném divadle, seznamovat je skutečně s nejkvalitnějšími texty, jež měla tehdy činohra k dispozici. Aby inscenace měla i kvalitní inscenační úroveň, hrála v ní jako host Marianna Hellerová. Jak píše Krpata: „...herečka, která prošla školou Reinhardtovou a je dnes stálým hostem naší reprezentativní státní scény. A kolik čestných výjimek z Vás přišlo? Prvé představení prázdné více než z poloviny, druhé více než do třetiny".
Tato trpká zkušenost, kdy Krpata prohlašuje, že se ochotníci styděli za své publikum, jej vedla k tomu, aby bilancoval vztah pardubických diváků k divadlu vůbec. Na počátku konstatuje, že pardubické publikum „churaví". „Ba dokonce choroba Vaše jest vážná, že ostýchám se říci Vám přesnější diagnózu, neboť byste se snad cítili tím uraženi. Tolik však jest mou povinností říci, že bude-li nemoc pokračovat, bude nutno o ní mluviti jako o kulturní méněcennosti!" Pak Krpata připomíná, „protože víme, že máme vůči Vám jisté „kulturní povinnosti", že se Akademický spolek rozhodl zahrát Langrovou Periferii jako „český dramatický úspěch". Ve stejnou dobu připravovali inscenaci téže hry ochotní¬ci chrudimští. V Chrudimi vyprodali pět představení, v Pardubicích „ani jedno", první a druhé představení naplnilo hlediště asi z jedné třetiny, třetí ze tří čtvrtin. Jak se dá tato neúčast vysvětlit, když chrudimského obecenstva je méně? Krpata vysvětlení zná: „Pardubičtí diváci milují operetu a vyprodají ji. Zvláště když se zalesknou kalhotky subrety! A stejně vyprodají pětkráte úplně frašku Náš pan farář...v níž zpívá se (a v pardubickém přípa¬dě učinila tak herečka ještě s nemožnou a nevkusnou grimasou) písnička, která je - sprostá!" Krpata obviní toto publikum, že: „ohrožuje kulturní pověst Pardubic, ničí práci, kterou jim ochotníci nezištně přinášejí" a z toho, že za těchto poměrů nelze usilovat a podnikat další náročné činy. Dokonce položí otázku, jestli je pro toto obecenstvo možné dělat i inscenace nenákladné, když hlediště se „vysmívá hercům prázdnými sedadly". Dopis na závěr položí otázku: „Bude se tato Vaše krize radikálně řešiti v zájmu Vašem, našem i kulturních Pardubic?"
Je to rozhořčený i zoufalý výkřik, jenž svými ne¬kompromisními a otevřenými formulacemi ukazuje, že program, který na jedné straně přivedl pardubické ochotníky na vrchol tehdejšího českého amatérského divadla, nenacházel u širší pardubické veřejnosti pochopení; dokonce byl její jistou částí i odmítán. Ten program měl zřejmě své odpůrce i uvnitř Spolku. Jejich odpor vůči němu rostl se vší pravděpodobností z týchž kořenů jako nechuť většiny pardubického publika k „vzdělaneckému" typu divadla, o něž se ochotníci snažili. Někdy kolem roku 1932 začaly i spory uvnitř Spolku. S plnou silou propukly na výborové schůzi v roce I933, kdy Mitlöhner rezignoval na funkci předsedy. Protože až do té doby v této funkci personifikoval program úspěšnosti a kvality SDO, bylo pro mnohé překvapením - a pro něho asi i trpkým zklamáním - že výbor tuto rezignaci přijal. Představa SDO bez Mitlöhnera - jak píše dr. Pavel Thein - zdála se naprosto absurdní. Kromě osobních nevraživostí hrál v Mitlöhnerově rezignaci na funkci předsedy SDO zřejmě svou podstatnou roli už delší dobu existující názorový spor o postavení Spolku v pardubické měšťanské společnosti. Tyto problémy se v různých podobách vracely trvale.
Přesto všechno SDO pokračoval ve své úspěšné činnosti, překonal i odchod Mitlöhnerův. Rozpory, které přispěly jistě i k jeho odchodu do Prahy v roce 1934, vsak trvaly a projevily se znovu v lednu 1941, kdy se vzdal členství v SDO dr. Karel Krpata po konfliktu s jednatelkou Ájou Žváčkovou. To už se ovšem v práci Spolku projevuje tlak okupace, jež jej krutě a tragicky zasáhne roku 1942 násilnou smrtí jeho sedmi členů, mezi nimiž je také Ája Žváčková, která byla i přední herečkou. Ještě v roce 1940 na X. Jiráskově Hronově slaví SDO úspěch s Krpatovou hrou Mistr ostrého meče, již si autor i režíroval, ale pak už vlivem všech okolností aktivita slábne; vrcholná etapa pardubických ochotníků končí.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':