Texty: VOSTÁREK, Karel: 52. LCH - Pastýřka. AS 2003, č. 4

Tlupatlapa Svitavy a jeho Pastýřka nás „táhne“ do velkého sálu, a já se nemohu zbavit obavy, jak půjde dohromady Jeffersova poezie a masivní proscéniový rám. Má obava roste, když vidím, jak po sedadlech prví řady šplhají děti povinné ještě mateřskou školou!
Tohle přece nebude „mateřinka“. Tma, dětičky se hihňají. Loutková expozice je naštěstí trochu uklidní. Pastýřka už putuje a já záhy zapomínám na neposedy před sebou. Zmizel portál a přede mnou se ze tmy nekonečného prostoru vynořují jiskřivé a poetické obrazy. Vedou mě lehce za ruku po cestě, na které lidská bytost objevuje, skrze utrpení, sílu všeobjímající lásky. Podobně jako své ovečky směřuje k oběti, a vykoupení. Rozhodla se svobodně obětovat pro nový život, který nosí pod srdcem. Křehkost inscenace nádherně koresponduje se sílou tématu. Pastýřka v podání Terezy Dvořákové je upřímná, čistá a silná. Nemalou zásluhu na tom mají řezané loutky lidí Jiřího Kašpárka, které fungují jako atributy postav a jen ve vypjatých momentech se stávají nositeli děje. Stejně tak i „rukávníky“, loutky oveček, znamenitě hrají. To vše má na svědomí výborně připravený text, promyšlená a nápaditá režie Karla Šefrny a Jany Mandlové, ale hlavně Šefrnova režie světel. Světlo nám jednoduše dává nahlédnout do magického „kruhu“ divadla, proměňuje prostor a zjevuje právě to, co má být viděno. Pastýřka je kompaktní inscenační tvar, který mne jako diváka emotivně zasahuje. V tom totiž tuším poslání divadla. Bravo!

VOSTÁREK, Karel: Dvaapadesát není pro chlapa i pro festival „žádný věk“. 52. LCH. Amatérská scéna 2003, č. 4, s. 11 – 17.