Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2003, č. 4, s. 4 - 10, Iva Dvořáková.

Dětská scéna
Trutnov
13. – 19. června 2003

Stalo se už tradicí, že na trutnovské Dětské scéně se prolíná přehlídka sólových recitátorů se souborovými recitačními vystoupeními, až nakonec plynule přejde v představení dětských divadelních a loutkářských souborů. Jako redaktorka přehlídkového deníku jsem Trutnovem proletěla, a proto jsem se při psaní tohoto článku musela notně opřít o Deník Dětské scény, zvláště o články nezávislého recenzenta Jaroslava Provazníka. Zachovávám časovou chronologii představení, protože byla často seřazena se zřejmým dramaturgickým záměrem (i když to samozřejmě nemohlo vyjít pokaždé). Některé přehlídkové dny tak nabízejí zajímavé srovnání.

1. blok vystoupení souborů, sobota 14. června
Všechna čtyři vystoupení měla přídomek recitační a tři z nich společného jmenovatele: nonsens.
Setkání – Kvinteto ZuŠ Mladá Boleslav (vedoucí Libuše Hanibalová)
Texty Jiřího Weinbergra, čtyři “odrostlejší” dívky a jeden klavírista (pracuje s hudbou M. Vícha), jednoduché rekvizity, radost a hravost. Jednotlivé sekvence jsou řazeny nahodile, práce s předměty a rekvizitami je často překvapivá, občas popisná. Kostýmy protagonistů slibují něco dalšího, ale očekávání zůstává většinou nenaplněno. Hra s jazykem je nezávazná, což se sice k Weinbergrovým textům hodí, ale diváka skoro mrzí, že se za textem se neschovává hlubší poselství. Pro toto vystoupení je typická snaha podtrhnout vtip a pointu textů, to se však vždy nepodařilo. Rozhodně však zaujalo a pobavilo.
Brzy, jazyk, ohýbati – Střelky Český Těšín (vedoucí Iva Doudová)
Jádrem tohoto vystoupení žáků druhé třídy základní školy jsou textíky vybrané z Dismanova Receptáře dramatické výchovy. Sestaveny jsou tak, aby dětem nabízely změny tématu, nejsou řazeny do příběhu, uváděny do souvislostí. Cílem je vybavit děti potřebnými dovednostmi. Z vystoupení srší energie, radost ze hry, která je dětem nabízena. Na druhou stranu také neobyčejná kultivovanost – tedy vzhledem k věku dětí. Pevná ruka vedoucí a současně velká svoboda pro děti. Nevšední komunikace s divákem. Ale také otázky: nemá vést přednes ke sdělení? Jde jen o dovednosti?
Experiment – Děláme na tom, Nové Město na Moravě (vedoucí Ivona Čermáková)
Experimentovalo se s texty uvedenými v souboru české experimentální poezie 50. a 60. let Vrh kostek. Míněno spíše jako listování knihou, při němž se soubor snaží jevištními prostředky odkrýt významy skryté v textu. Aby byly jednotlivé sekvence odlišeny, jsou odstřihovány rytmickým skandováním slova ex-pe-ri-ment s výrazným pohybovým gestem. To se, žel, brzy okoukalo. Upřímná snaha dostat se pod povrch textů. Divák ale vždy nepochopil. Aranžmá bylo zajímavé, avšak někdy neproniknutelné i pro ty, kteří proniknout chtěli. Pro některé byla též problémem vedoucí na jevišti s dětmi (i když se mezi staršími dívkami vlastně ztrácela), protože někdy příliš výrazně “nahazovala” zvolněný temporytmus. Toto vystoupení nabídlo zajímavou otázku: je možné tak výrazně vizualizované texty ještě někam posunout jevištním zpracováním?
Mletpantem – Recitační soubor Gymnázia Kroměříž (vedoucí Irena Procházková)
Texty Ernsta Jandla. Úvodní efektní Bestiárium nalákalo diváky (zlomky textu se ozývaly snad ze všech koutů sálu, což vytvořilo nádherný zvukový efekt a vzbudilo chuť mnohých diváků přidat se) na promyšlenou montáž útržků textů v nových kontextech. Zůstalo jen u očekávání. Dále se představení odvíjelo jako sled jednotlivých čísel, mezi nimiž se opakovala Letní píseň. Některé texty byly vygradované a vypointované, jiným nebylo rozumět. Postupně představení zpomalovalo a diváci se těšili na uzavření rámce ze začátku, ten se ale vytratil. Zaujetí účinkujících obrovské, snaha předat to, co jsem si já z Jandla vybral, byla dobře patrná. A divák si v duchu říká: no vida, vždyť já toho Jandla zakutal kdovíkam do paměti, že už o něm ani nevím... A uměl bych s těmihle texty já sám něco víc udělat?

2. blok vystoupení souborů, neděle 15. června
Šípková Růženka – LDO ZUŠ Most (vedoucí Eva Roubíková)
Předlohou této divadelní inscenace byla Hrubínova adaptace pohádky Šípková Růženka, která se hrála v padesátých letech dvacátého století na českých jevištích. Pro potřebu souboru doznala velkých dramaturgických úprav. Hra byla vedena jako interpretační divadlo. Žánr pohádky se ne vždy sešel s typem použitého herectví. I ve scénáři zůstaly některé nesrovnalosti. Představení trvalo bezmála hodinu a samotná expozice polovinu tohoto času. Scénografické řešení bylo nejednotné a poněkud “televizní” ve smyslu barevnosti a bohatosti kostýmů, použitých rekvizit (motýlci, růžičky). Toto úpředstavení bylo jedním z nejproblematičtějších vůbec. Rezervy byly i v hlasové vybavenosti dětí.
Říkali mi Leni – Dohráli jsme ZUŠ Uherské Hradiště (vedoucí Hana Nemravová)
Dramaturgicky zajímavý počin a také zajímavé debaty. Příběh odehrávající se nedlouho po druhé světové válce, v roce 1946, v Německu. Holčička Leni žijící v německé rodině zjišťuje, že není “jejich” a je doma zřejmě jinde – v Čechách. Postavy dospělých hrají tři postavy v černém, které zároveň příběh vyprávějí a komentují. Ne vždy má divák šanci rozeznat, zda právě hrají některou dospělou postavu, anebo komentují. Dětské role jsou posazeny “napevno”. Jistý nepoměr je i v tom, že není zcela rozhodnuto, zda jde více o příběh Leni, anebo o postižení dobového kontextu. Téma je nastoleno vztahem mezi Leni a spolužačkami. Leni je od počátku již odstrkována a vyřazována, proč? Až na konci se dovíme o jejím původu. A ona vlastně také. Místy jsou vybudovány velmi působivé a vygradované obrazy (snové obrazy Leni, scéna s čtením psaníček), a jinde se sáhne po vnější berličce (američtí vojáci se žvýkačkami, kteří nepromluví anglicky), úplně zbytečně.
Pro mne přesto všechno jeden z největších zážitků přehlídky. Přinesl mi velké téma a mnoho k přemýšlení.
Ať si bylo, jak si bylo – Děti ze ZŠ Třebotov (vedoucí Václava Makovcová a Jana Barnová)
Pohádka B. Němcové O dvanácti měsíčkách je propojena s folklórními texty a písněmi. Na půdorysu pohádky procházíme celým rokem, pohádka se postupně ztrácí a folklórní vstupy sílí. A tak diváci naladěni na počátku na pohádku vidí něco jiného. Vypravěči pohádky jsou starší děti, které na sebe berou i role měsíčků, mladší děti upomínají folklórními vstupy na patřičná roční období. Energie a nadšení těch menších značně upozadily vypravěčský part starších. Nápad spojit obřadně vyprávěnou a hranou pohádku s folklórními obrazy ročních období je velice dobrý, problém je jen v proporcích. Celkově milé a příjemné představení.

3. blok vystoupení souborů, pondělí 16. června
Aneb: pro loutkáře dokořán! Ve všech pěti představeních tohoto dne se daly vysledovat loutkářské principy.
Mausa-musaka – DdDd ZUŠ Děčín (vedoucí Jana Štrbová)
Africká pohádka Mrtvá pýcha. Není to pohádka s dobrým koncem. Lamání, který by se mohl stát skvělým kouzelníkem a léčitelem, se nechá zlákat našeptávači ke zlu a pýše a je potrestán trestem nejvyšším. Základní princip – použití masek a bubnů. Velmi působivé představení a pro mě osobně další vrchol přehlídky. Nevšední představení vždy vyvolávají velké debaty – detailně se řešilo, kdy je maska maskou a kdy se s ní pracuje jako s loutkou. A co je lepší. Jsou připomenuty výborné momenty (scéna kmenového shromáždění, bojovníci, kteří Lamánímu nevěří a masky se jim “odlupují” z obličejů a za nimi vyvstávají nedůvěřivé obličeje herců...) Zákonitě se proto volalo po práci loutkové. Hodně diskutované bylo i závěrečné kouzlo, které se obrátí proti Lamánímu. Nepůsobilo čitelně a tak konec vyvolal úvahy o tom, kdo a v co se vlastně proměnil.
Pohádka o rybáři a rybce – Přemyšlata, DDM Praha 8 (vedoucí Jana Machalíková)
Známá Puškinova pohádka pojednaná stylově čistě, nápaditě. Vše vzniká na scéně akcí, z pruhů látky, která je využita invenčně, neotřele, loutkářsky metaforicky. Problémem je sama rybka. Jde o látkovou loutku, s níž se příliš nepracuje. Je spíše nošena po jevišti i mimo něj. V průběhu hry též nepochopitelně najednou vyroste (asi proto, aby byla dobře vidět, nebo to je záměr a má tím být naznačena její moc?). Postava rybáře místy splývá s rolí vypravěče. Konec představení jako by byl méně propracován oproti začátku. Přesto příjemný zážitek vonící divadlem.
Čertova nevěsta – Jesličky ZUŠ Na Střezině Hradec Králové (vedoucí Ema Zámečníková)
Pohádka J.Š. Kubína. Tři dcery Mařenka, Kačenka a Aninka (jednoduché vařečkové loutky) jsou postupně unášeny čertem z makového pole a ta poslední se má stát jeho nevěstou. Jenomže na čerta vyzraje a zachrání i své sestry. To vše hráno s velkým odstupem třemi jemnými dívenkami a výrazně větším klukem - čertem. Krom toho dívky přijmou i role rodičů a dalších postav, chlapec všechny čerty. A pořád je přehled a víme kdo je kdo. Herci své postavy zároveň s nadhledem komentují a diváci se výsostně baví. Čert je opravdu z úplně jiného světa a navíc je nějak divný – záměrně a vtipně. Ve druhé polovině inscenace se však místy uchyluje ke křeči, jako by mu docházel dech. Představení zpomaluje a konci chybí výrazná pointa. A pro mě třetí vrchol, vážně jsem se dobře bavila.
Dokud nás čápi nerozdělí – Tak co? ZUŠ Chlumec nad Cidlinou (vedoucí Romana Hlubučková)
Skupina starších dětí a recesistický kabaret na texty Jiřího Dědečka a dílka z vlastních řad. Střídají se jednotlivá čísla, která spolu nemají nic společného, divák se místy výborně baví a místy hluboce nudí. Nejlépe vycházejí ty sekvence, kde původní text je obrácen naruby, anebo povýšen loutkářským nápadem (Chytré prasátko, Proměny). Směrem ke konci dobrých nápadů ubývá, a to je škoda. Problematické je též uvádění jednotlivých čísel králíky. Loutkový pel-mel je považován za záměr.
Malé pohádky – Čtyřlístek ZUŠ Chlumec nad Cidlinou (vedoucí Romana Hlubučková)
Začátečníci ze stejné líhně, stejný princip jednotlivých čísel, texty Malých pohádek Michala Černíka. Největším problémem bylo, že nadhled, který tento způsob práce potřebuje, u mladších dětí nefungoval. Rozhodně je přínosné, že se děti na malé ploše textů M. Černíka naučily rozeznávat rozdíl mezi vypravěčem a postavou, vybudovat krátký jednoduchý tvar s pointou. Některé pointy působily jako dodané zvenku, z jiného světa, ze světa těch větších. Několik okamžiků bylo velice dobrých a vtipných. V kontextu ostatních představení se zážitek z této drobničky rychle ztrácel.

4. blok vystoupení, úterý 17. června
Jestliže už jsme mluvili o dni nonsensu a o dni loutkářském, je na místě uvést den plný dramaturgických otázek.
Justýna a upíři – Koukej! ZUŠ Klecany (vedoucí Ivana Sobková)
Hororová povídka Briana Jacquese převedená a upravená pro dívčí soubor. Justýna má nesnesitelnou maminku a holky ji nechtějí do party – jedině, když vykoná zkoušku na hřbitově. A tam Justýna prozře, protože zjistí, že i upíři mají nesnesitelné matky, že holky taky nejsou tak statečné jak se dělají, a že vlastně není tak zle. Přehledný příběh je zpracován anekdoticky. Expozice je možná příliš dlouhá a scéna s otcem u televize navozuje představu sociálního dramatu, která se naštěstí nenaplní. Zvítězí motiv Justýnina “dozrávání”. Na scéně velké lepenkové krabice, z nichž se za pomoci efektního svícení dá vytvořit opravdu tajemné otvírání upíří hrobky i Justýnin domov. Dospělé postavy jsou řešeny fázovanými komiksovými obrázky s bočními komentáři skupiny (škoda, že to tak není častěji, Justýnina matka by nemusela tak exponovat hlas), což podporuje anekdotičnost příběhu. Tato inscenace je příkladem toho, jak dobře připravený text může podržet režiséra i soubor.
Živá voda – Hrozinky ZŠ Hroznová Brno (vedoucí Žanda Hrubá a Ivana Gajdušková)
Dva kmeny bojují proti sobě. V jednom jsou jen holky a v druhém kluci. Holky mají živou vodu a klukům zemře náčelník, proto chtějí vodu ukrást. Dojde k bitvě, ale poslední dva přeživší ostatní zachrání živou vodou, zamilují se do sebe, ostatní oživlí též vytvoří dvojice a dva kmeny se spojí v jeden. Jednoduchý příběh, který vyrostl z hry na kmeny. Aktéři jsou hodně malí, proto některé scény přinášejí nechtěný efekt (zamilované pohledy např.). Nabízí se mnoho otázek. Hrají děti dospělé, nebo děti z kmene? Je to doopravdy, anebo si na to hrají? Divák se pak cítí zmaten. Velká snaha o humor přivedla do výsledného tvaru hodně hudby nejrůznějšího ražení, která spolu příliš nekonvenuje. Celá inscenace by potřebovala sjednocení. Poměření motivů, rozhodnutí o nejdůležitějším tématu (Je to o “nepřátelství”, holky a kluci? Kdo vypráví tenhle příběh?) a zpřesnění použitých prostředků. Jinak toho bude pořád moc najednou. Ale třeba scéna s malováním dívek do boje byla moc pěkná – a tudy možná vede cesta. Možná že právě absence předlohy pro představení přinesla mnohost a obecnost, jíž jsme se stali svědky. Nebylo čeho se držet.
Tulikráska – HOP-HOP pidi ZUŠ Ostrov (vedoucí Irena Konývková)
Pásmo veršů Jana Kašpara ze sbírky Tulikráska recitované jednou dívkou. Mužský element je přítomen na jevišti v podobě saxofonisty, který se vyjadřuje hudbou podobně jako dívka textem. Tím vzniká velmi zajímavé napětí a před našimi zraky se odehraje minipříběh – ona je zamilovaná, on ji nechce – nebo nakonec ano? Odejdou spolu..., ale předtím po dívce hodí polštář a dá jí tak košem. Poezie Jana Kašpara nepatří k vrcholům české literatury a způsob inscenování jí výrazně pomohl. To, co při čtení působí sentimentálně až k smíchu, najednou sentimentem nebylo. Tak jsme se stali svědkem svěžího minipředstavení, které na chvilku zastavilo rychlý přehlídkový čas.
Ostrov pro šest tisíc budíků – Dramatický soubor ZŠ Bechyně (vedoucí František Oplatek)
Absurdní pohádka Miloše Macourka o budíku, který se těší, až bude budit, ale místo úcty se mu dostává jen pohlavků. Odejde s ostatními budíky do země zaslíbené – na ostrov, kde si všichni mohou zvonit jak chtějí. Tento příběh, typicky macourkovský, a tudíž obtížně jevištně realizovatelný, je vsazen do rámce snu jednoho spáče. Při realizaci textu se přihodilo, že lehkost vymizela a výsledný tvar působil poněkud těžkopádně. Snaha odlehčit vše tancem prodavačky se jevila jako samoúčelná. Soubor se ale při hraní bavil a hru si užíval, což vytvořilo velmi dobrou atmosférou. Klíčovou otázkou zůstává nadále: inscenovati Macourka, či nikoliv?
Městečko Millwill – Žeženy Gymnázium Aš (vedoucí Anna Trčková)
Na počátku cesty k tomuto představení byla věta: Paul Bodygen se vrátil. Jinak nic. Na základě této věty cestou improvizací vzniklo celé představení – jakási temná tragikomedie. Je to detektivka nebo parodie na ni? Kdo je kdo? Postavy měly nevyjasněné charaktery, motivace. Jedna otázka typu proč? stíhala druhou. Zajímavě byla řešená scéna, příchody a odchody, ale zdálo se, že je to poněkud samoúčelný princip. Neexistovala logika vztahů, postav, situací. Nemohli jsme nevzpomenout právě opakované televizní městečko Twin Peaks. A na druhou stranu – proč ne? Proč se nepokusit vybudovat inscenaci jen z jednoho impulsu? Je ale asi třeba víc korigovat, pojmenovat téma a držet se ho. Vybudovat postavy, zpřesnit je a jejich charakteristiku udržet. A pořád čistit a vyhazovat nápady. To, co jme viděli, byl zajímavý pokus.

5. blok vystoupení souborů, středa 18. června
Ne náhodně tento den pojmenoval ve svém článku Jaroslav Provazník jako temnou středu...
Emisar – Divadélko Růžek České Budějovice (vedoucí Anna Vitáčková)
Jedna z povídek z oddílu Hrůza a děs z Kaleidoskopu R. Bradburyho. Desetiletý Martin je upoután na lůžko, jediným prostředníkem se světem venku je mu Pes, který mu vodí návštěvy. Nakonec přivede – smrt. Alespoň takhhle chápu předlohu já. A co jsme viděli? Sled konkrétních situací, z nichž jsme mohli poznat vnitřní svět hlavní hrdinky a sledovat její proměňující se stav, až ke konci. Ten byl shledán jako sporný – zemřela holčička? Vstala a ožila? Byl to všechno jen sen? Pes oživil slečnu Haightovou, jedinou duši, která holčičku chápala? Byla jsem vděčná za tu ruku ve stínohře, která tolik jiných zmátla a pro mě byla tak jednoznačná. A též jsem vděčná za to, že jsem v žádném případě neměla pocit, že mě inscenátoři citově vydírají. Viděla jsem stylizovaný příběh ze světa jiného než je ten náš, v němž Pes může být poslem a vlastní matka pro dceru “Marťanem”, s nímž se nelze domluvit. Z takového světa může být smrt vysvobozením. Řada věcí zůstala na půli cesty – příchody a odchody jediné skutečné přítelkyně slečny Haightové byly silně těžkopádné. Stylizace Psa nevycházela tak docela. Stínohra za dívčinou postelí nebyla vždy čitelná. Za tím vším je stále stejná otázka: proč dospívající děti hrají zrovna tenhle příběh? Je ten náš svět opravdu tak zlý?
Svatební košile – LDO ZUŠ Český Těšín (vedoucí Josef Bičiště)
Autora Erbena netřeba představovat. Látka z pokladnice české literatury. Kultivované představení, vysoká kultura řeči, jen na baladu v realizaci nedošlo. Na scéně jsme viděli větší počet dívek v pánských košilích (záměrný kontrast s košilí svatební?), které se stylizovaně a velmi zajímavě pohybují po jevišti, k dotváření prostředí využívají obyčejných židlí. Někdy práce se židlemi a dívčími těly vyznívá přirozeně, častěji přeumělkovaně. Obě hlavní postavy jsou pojaty psychologicky, gestika působí místy popisně. Roli umrlce na sebe bere jedna z dívek, což přináší jisté nelogičnosti. Atmosféra je znatelně dokreslována klavírním doprovodem, který budí zdání melodramatičnosti. Soubor při své cestě za Erbenem zůstal autorovi ještě dlužen, ale verš a jeho krásu divákům předal. Pracovat dnes na klasickém textu čítankově zprofanovaného Erbena a skutečně dobře nakládat s veršem je pořádně velký krajíc. Zkuste ho ukrojit úplně rovně.
Z deníku Kate Collemanové – Křížaly ZUŠ Klatovy (vedoucí Hana Švejdová)
Znovu Brian Jacques, tentokrát povídka RSB s ručením omezeným. Aktuální téma šikany, umocněné konkrétními prožitky dětí ze souboru. Rámcem příběhu Kate a jejího příchodu na novou školu, v níž je hrdinka šikanována, je dívčin deník čtený tetou. Vyprávění se proto odvíjí retrospektivně, takže od počátku víme, že to určitě nedopadne dobře. To oslabuje vyznění. Celá dramatizace vyznívá spíše jako expozice příběhu, který teprve přijde. Přitom v ní jsou zárodky situací s možností rozvinout děj (Jonathan nabídne Kate pomoc, Geoffreyho vyhrůžka a další). Možná to, že soubor přesně ví, o čem chce hrát a na co upozornit, způsobilo určitou pietnost ve zpracování příběhu. Tak jsme neviděli genezi vzniku šikany, neviděli postoj jednotlivých postav, pro diváka se vlastně nic nestalo. Vše se odehrálo ve střizích, kdy stronza přišla dříve, než se vůbec něco stalo. V každém případě je toto představení důležitým upozorněním, že toto téma je aktuální, je třeba se mu věnovat a je třeba mu čelit (když si tak vzpomínám, za poslední 4 roky se téma šikany na celostátní Dětské scéně objevilo minimálně šestkrát – nevypovídá to o něčem?). Za to souboru upřímně děkuji.

Shrnuto o podtrženo - jaké otázky či odpovědi přinesla letošní dětská scéna v Trutnově?
V pěti přehlídkových dnech jsme zhlédli celkem dvacet představení. Z toho 7 recitačních vystoupení, 9 divadelních a 4 loutkářská.
Co se týče věku zúčastněných souborů, převažovaly děti nad 10 let, a zdá se, že většině účastníků bylo přes dvanáct. Tři soubory se pohybovaly v kategorii mladších školních dětí. Vyšší věk účastníků přinesl dvě věci – náročnější dramaturgii, orientovanou častěji než v minulých letech k “černé” tématice. Nechyběla aktuální témata odcizení, nepochopení většinovou společností, šikany a smrti. Tím druhým zmíněným jmenovatelem je Dětský diskusní klub. Letos “dospěl” a byl nesmírně zajímavý. Někteří diskutující se do něj vraceli po celý týden, debaty byl věcné, a účastníci přesvědčili, že dobře vědí o čem mluví. Bylo vidět, že mnozí mají o divadlo takový zájem, že ve věku kolem dvanácti let správně operují mnohými termíny, a že dokážou přesně pojmenovat klady i zápory viděných inscenací. Navíc byla dobře patrná i tolerance vůči mladším a nezkušeným, kteří byli bráni jako rovnocenní partneři. Doufám, že s částí těchto mladých divadelníků se záhy setkáme na Jiráskově Hronově.
Znovu vyvstala otázka dramaturgické přípravy inscenace. Setkali jsme se s pokusem nastudovat s dětmi již hotovou hru (Šípková Růženka) a také vybudovat představení bez konkrétní předlohy (Městečko Millvill, Živá voda). Obě cesty mají svá úskalí. Většinou vedoucí sáhli po literárních předlohách, které si sami upravili pro potřebu svého konkrétního souboru (mezi zdařilé dramatizace patřila např. Justýna a upíři). Bez výjimky došlo na kvalitní a zajímavé textové předlohy. Mnozí vedoucí upozornili na své dramaturgické dovednosti či na zajímavé látky (Říkali mi Leni, Mausa-musaka).
Nechybělo ani zpracování tradičních textů (Svatební košile, Pohádka o rybáři a rybce).
U recitačních souborů staršího věku se letos objevila výrazná tendence pracovat s nonsensovými texty a hledat jejich jevištní podobu. U souborů mladšího věku vedoucí tradičně volili lidovou poezii, dětskou poezii a pohádky.
Loutkářská představení byla letos na vysoké úrovni (Mausa-musaka, Čertova nevěsta). Zajímavé je, že s loutkářskými postupy začali koketovat i vedoucí, kteří se jim dosud vyhýbali (E. Zámečníková, J. Machalíková).
Suma sumárum - pestrost obsahová i žánrová.
Nepřehlédnutelné je i to, že výraznou skupinu vedoucích tvoří absolventi KVD Damu Praha či Ateliéru dramatické výchovy DIFA JAMU Brno. Je možné, že právě tato skupina poučených vedoucích posune dětské divadlo směrem k vyšší kvalitě. Další skupinou jsou též učitelé základních škol, kteří patří zatím mezi “nováčky”, a přitom přijíždějí s kvalitními inscenacemi.
Projdeme-li si program letošní a loňské přehlídky, musí nás nutně napadnout tichý povzdech, aby se do budoucna nestala Dětská scéna přehlídkou “známých tváří”. Poměrně velký počet souborů se účastní přehlídky opakovaně.
Letos se též ukázal jistý klíč pro práci s mladšími dětmi – vystoupení souborů Střelky Český Těšín a Děti Třebotov ukázala, že pevné mantinely při práci mohou dětem nabídnout velkou svobodu uvnitř zvoleného tvaru.
Vzhledem k výše uvedenému považuji letošní celostátní Dětskou scénu za velice inspirativní.

A doprovodný program?
Večerní isncenace Táta, máma a já (Paleček dle Mirky Vydrové a Martina Pleška – Bořivoj Praha) a Pastýřka (režie Jana Mandlová a Karel Šefrna, Tlupatlapa Svitavy) byly skutečně inspirativní. Doplňoval je úterní zápas v improvizaci mezi středoškolskými skupinami H.M.I.S. a STŘE.L.I. (trenérky Hanka Šimonová a Jana Machalíková, pískal Martin Plešek), který mnohé upozornil na tento poměrně nový divadelní sport.
Čtyři dílny pro děti ze souborů – výtvarná (M. Vandasová), hudební (P. Svozilová), pohybová (M. Plešek) a improvizační (H. Šimonová) – pracovaly po celou dobu přehlídky naplno. Dílny pro dospělé – Práce s příběhem v procesu dramatu (irská lektorka Joanna Parkes z Dublinu), Birth of a puppet (pro zahraniční účastníky, vedl Luděk Richter),Volba předlohy pro dramatickou výchovu (doc. Eva Machková) taktéž.
K tomu přičtěte dikusní klub pro děti ze souborů (skvěle vedli Miloš Maxa a Tomáš Machek) a dikusní klub pro dospělé seminaristy (vedla Jiřina Lhotská). A samozřejmě debaty lektorů s vedoucími souborů za zavřenými dveřmi. Lektorský sbor pracoval ve složení: Jiřina Lhotská, předsedkyně, dále Pavel Vacek, Ladislava Košíková, Silva Macková, Peter Janků a Veronika Rodriguezová, která docházela do dětského diskusního klubu.
Iva Dvořáková
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':