Texty: Jana ROUBÍNKOVÁ, nar. 1. 4. 1976 - Divadelní HROMADA - léto 2006.

Jana ROUBÍNKOVÁ, nar. 1. 4. 1976
Na apríla, l. dubna, před třiceti lety, přinesl čáp (nebo vrána?) Janě a Jirkovi Roubínkovým takový malý uzlíček a v něm maličká světlovlasá holčička. Dostala jméno po mamince, Janička. O následující noci se dostavily sudičky, které ji daly do vínku, jak jinak, že její největší láskou bude svět divadla a filmu.
První poznávání souzeného přicházelo již v Janině velmi útlém věku, kdy pravidelně sedávala v hledišti lužského divadla a velice pozorně sledovala počínání na jevišti nejen svých rodičů, ale i ostatních herců. Bylo to vždy takové usměvavé blonďaté děvčátko, ještě ne ani desetileté. Často nezapomněla divákům připomínat, že na jevišti je její maminka a tatínek. A protože chtěla být jako rodiče, bylo rozhodnuto, že vedle školy bude navštěvovat LŠU, a protože to bylo v Hradci Králové, tak samozřejmě na Střezině. Své získané dovednosti si ověřovala v pomoci mamince, učitelce ZŠ, při vytváření nezapomenutelných školních představení.
Vedle uvedených vlivů velmi silně Janu ovlivňovaly časté návštěvy divadelních představení jak profesionálních, tak i amatérských souborů, kde si své vlastní rozbory konfrontovala z oficiálními i neoficiálními kritikami. Nezanedbatelný význam pro její všestranný divadelní rozvoj má i svět filmu, zejména ten kvalitní; je totiž pravidelnou účastnicí karlovarského filmového festivalu. Na naši téměř naivní otázku, co jako v tom vidí, odpověděla, že tam vidí filmy, které se v českých kinech promítat nebudou.
První příležitost se plněji realizovat, a tím uplatnit svůj talent, v našem lužském souboru Jana „dostala“ na počátku roku 2001, kdy spolu s otcem a vlastně v celém rodinném „týmu“ dramaturgicky i spolurežijně připravila k nastudování hru N. V. Gogola Ženitba, sama si tam zahrála výborně Agátu, za kterou získala ceny za nejlepší herecký výkon. Toho však nebylo „dost“, protože Jana toužila udělat si své „velké“ divadelní představení se svými vrstevníky. A tak prakticky spolu s prací na Ženitbě vytvořila skupinu mladých lidí v Luži, zvolili si název Malý Jarda, a dala se na tvrdou práci – nastudovat dost těžkou divadelní hru a naučit tuto skupinu hrát divadlo tak, aby to odpovídalo jejím představám. A představy naší Jany jsou velmi náročné. Ač práce to byla těžká, byla „na světě“ inscenace Milana Kundery Jakub a jeho pán. Dá se říci, že inscenace velice úspěšná, jejíž uvedení naplňovalo divadelní hlediště či hradní nádvoří. Škoda, že z personálních důvodů nemohla být uvedena na žádné krajské přehlídce a zúročena tak její více než celoroční práce; byl to totiž další důkaz jejího talentu.
Pro Janu je divadlo živlem, který ji nenechává v klidu, stále přemýšlí co dělat, jak to dělat, v zásobě má připravenou celou řadu kvalitních textů. Na jednom z nich v současné době pracujeme. Je to pro nás práce velice tvrdá, náročná, ale Jana v nás dokázala vytvořit partu, která je schopna i na sobě pracovat, „táhne“ za stejný konec jednoho provazu a tak se na zkoušky vlastně těšíme. Přinesla do souboru nové metody práce, tvořivou atmosféru někdy i potřebně bouřlivou. Ale to k tomu patří.
Do dalších let přejeme „naší“ Janě jen samé nej, aby se ji vyplnila všechna její přání a hlavně dost trpělivosti s námi „staršími“.
Vděční lužští ochotníci