Databáze českého amatérského divadla

Texty: EXNAROVÁ, Alena: První dubnový víkend v Jesličkách patřil loutkářům. Divadelní HROMADA - léto 2006.

PRVNÍ DUBNOVÝ VÍKEND V JESLIČKÁCH PATŘIL LOUTKÁŘŮM
Regionální loutkářská přehlídka v královéhradeckých Jesličkách nachází už několik let výborné zázemí se stejně důkladnou péčí o technické zabezpečení všech představení jako o žaludky účastníků pestrým výběrem pevné i tekuté stravy v místním baru. To všechno jistě přispívá k příjemné atmosféře celého víkendu. Letošní přehlídka nebyla sice zdaleka tak nabitá počtem představení jak tomu bylo v letech minulých a trvala tedy jen dva dny, ale přesto měla velmi dobrou úroveň. A to v programu chyběla představení takových stálic, jakými bylo v posledních letech například Divadlo DNO. Viděli jsme tedy celkem patnáct představení, z toho třináct z nich jsme mohli vzít v úvahu pro postup na Loutkářskou Chrudim. Letošní ročník byl také v dobrém poznamenán velkou účastí dětských a mládežnických souborů, což je pro budoucnost amatérského loutkového divadla jistě dobře.
Velmi dobře se vydařila dvě představení nejmladších dětí - Pohádky se sluníčkem LS Pod čepicí ZUŠ Chlumec nad Cidlinou a Dvakrát o třech prasátkách LS Moje pětka ZUŠ Jaroměř. Je to především proto, že obě vedoucí, Romana Hlubučková i Jarka Holasová, poskytují dětem dostatek prostoru pro vlastní tvořivost a zároveň je nenásilně vedou ke službě celku inscenace. Existence dětí na jevišti je tak přirozená a hrají (si) s chutí.
Základem Pohádek se sluníčkem se staly příběhy Jiřího Kahouna a děti pracují s různými typu jednoduchých loutek – s maňásky, loutkami na drátě, stínovými loutkami, malují barvami na napnutý papír...Představení v Jesličkách bylo radostné a poetické a pohladilo po duši. Jaroměřská „prasátka“ (inspirovaná lidovou pohádkou a A.Mikulkou) jsou razantnější, komediálnější. Stanovený rámec inscenace, kdy se utkávají dívky s chlapci – dívky chtějí hrát a kluci jim to kazí tím, že špatně staví paravány a nepřipraví to, co mají - je šikovný a zakryje i eventuální potíže vzniklé v průběhu představení. Funguje po celou dobu i tím, že jeden z kluků hraje vlka (v druhé pohádce vlkodlaka), nad nímž prasátka vždycky zvítězí. Velmi cenné je v této inscenaci vedení dětí k odpovídající práci s maňáskem, smyslu pro zkratku a citu pro pointu situace.
Soubor Kyselé rybičky ze ZUŠ Chlumec nad Cidlinou od loňska, kdy jsme jej viděli poprvé, trochu povyrostl (dnes jsou to žáci pátých a šestých tříd) a spolu se svou vedoucí Romanou Hlubučkovou pracoval na inscenaci V zahradě na motivy knížky Jiřího Trnky. Hrají se spoustou kufrů, které jsou jednou zdí zahrady, jindy představují třeba podstavec pro trpaslíka a keře v zahradě nebo slouží k ukrytí předmětů potřebných pro hru. Hezký a funkční nápad. Také v této inscenaci funguje vztah mezi holkami a kluky, ale ne zcela přehledně. Dívky vodí malé hadrové loutky kluků, kteří se dostávají do zahrady a není vždy zcela zřetelné, kdy hrají za ně a kdy za sebe. Kluci obstarávají ostatní postavy (kocoura, trpaslíka, velrybu...) většinou pomocí znaku v podobě čepice, u kocoura i rukavic, u slonů hudebními nástroji a také není vždycky jasné, proč se co děje právě tak. Stejně tak není vždy zřetelné, kdy, kdo a proč je vlastně v zahradě a proč se tam jednou snaží dostat holky a kluci jim v tom nejdříve brání a proč je tomu pak naopak. Při diskusi o představení jsme se dozvěděli, že vzhledem k nedávnému odchodu jednoho z kluků byla celá inscenace překopaná a prohozeny role dívek a kluků a tak sami moc dobře vědí, že je nehotová a že je čeká ještě hodně práce. Ale zaděláno je pěkně a tak jsme jim mohli jen popřát, ať se daří.
Myšáci z DDM Bájo z České Skalice byli na loutkářské přehlídce v Jesličkách poprvé. Se svou vedoucí Pavlou Knápkovou připravili Hurníkovu pohádku Divné jméno o tom, jak se králi narodí syn Julínek milující hudbu a chalupníkovi dcera Mandolína a jak se do sebe oba zamilují. Jednoduchý a přehledný příběh předvedli s chutí a s vkusem. Hráli na stole jednoduchými loutkami na tyčce, krále i chalupníka představovala živě největší dívka s náznakem kostýmu, vyprávěla vypravěčka. Vedoucí přesně odhadla možnosti dětí a kladla jim úkoly, které dokázaly naplnit a tak jsme jejich produkci sledovali s potěšením.
S loutkářským souborem UZEL ZUŠ Chlumec nad Cidlinou (vedoucí Romana Hlubučková) se už pár let potkáváme. V současné době děti končí základní školu a v inscenaci Piknik se pustily na pole autorské tvorby. Příběh o tom, co se děje v mraveništi, když do něj upadne kostka cukru a přimáčkne mravence, nápadně připomíná bezohlednost a nešvary lidského světa. O mravence klopýtají nejrůznější „mravenčí“ typy a existence – běžec, televizní hvězda, opravář, vojáci, sebevrah.... Ale nikdo mu nepomůže. Když se o to snaží jediný „klaďas“ Ferda mravenec a domáhá se pomoci u politika, který má plnou pusu pomoci, je odtažen ochrankou. V ten okamžik se taky „proflákne“, že ten velký bílý balvan je kostka cukru, a všichni se na něj vrhnou. Představení je hráno v kukátku na stole rukavicemi – některé typy mravenců-lidí jsou charakterizovány zdařileji jak „oblečením“, tak i jednáním a pohybem, jiné jsou méně výrazné (například mašle u „klaďase“ nebyla dost zřetelná, takže jsem se až z diskuse dozvěděli, že šlo o Ferdu mravence). Řazení epizod s jednotlivými postavami se jeví být náhodným a tak místo aby celek gradoval, působí sled situací poněkud jednotvárně. Ale závěrečná pointa vyšla. A rozhodně je třeba ocenit autorský pokus mladých lidí o ztvárnění současné společnosti a inscenace si rozhodně zaslouží, aby se na ní ještě dále pracovalo.
Základem inscenace 28 způsobů, jak se zasmát anebo najíst? je nonsensová poezie - limericky Edwarda Leara a Jiřího Žáčka. LS Spolu, ale každý sám z Jaroměře (vedoucí Jarka Holasová) se je pokusil inscenovat prostřednictvím jídla a pití, kdy se ocitáme zřejmě na nějaké návštěvě, kde se všechno odehrává. Na scéně je dlouhý stůl s židlemi, od počátku zde sedí jedna paní s kufrem (připomínajícím notebook), ostatní návštěvníci zvoní a jeden po druhém přicházejí, hostitelka je postupně zavaluje různými poživatinami. Jednotliví aktéři si sice předávají předměty (potraviny), s nimž se hraje, ale přesto souhra tak docela nefunguje a navíc jsou limericky někdy nepatřičně rozkouskovány. Celou dobu si navíc klademe otázku, kdo je ta paní, která od počátku sedí u stolu a vždycky když chce otevřít kufr a chce se prosadit, přinese hostitelka další pokrm a hra ostatních pokračuje přes viditelnou nevůli zmíněné paní. Ta se prosadí až nakonec limerickem o nesmělém dědečkovi a rozdá všem jojo, aby si hráli. Poněkud protismyslně, když předtím se celou dobu tváří, že jí jde hra okolo na nervy. Viděli jsme zajímavý pokus, ale aby skutečně zafungoval jako celek, bylo by ještě třeba ujasnit si výchozí situaci a přehodnotit i způsob prezentování jednotlivých limericků – možná by méně prostředků (poživatin) znamenalo více.
Čtyři spolu... ZUŠ Jaroměř si vybrali k jevištnímu ztvárnění pohádku Ivana Magora Jirouse Ta krajina byla....Příběh se odehrává v láhvi. Zde je vytvořena v obrysech z lepenky, se zeleným umělým listím, v ní maňásky čarodějnic. Čarodějnice si uvaří polévku z rumu a hrachu (reálné rekvizity), nafouknou se, vydávají naturalistické zvuky a pak prasknou. Inscenaci chybí Magorova nadsázka, jeho podobenství o světě a působí tak trochu jen jako samoúčelné „divadlo hnusu“. „Večerníčkovský“ závěr s poučením je tak najednou nepřipravený a neopodstatněný.
Soubor Tak co? ZUŠ Chlumec nad Cidlinou už pár let známe a dvakrát se představil i na Loutkářské Chrudimi. Jeho minulé inscenace byly vždy poskládány z kratších situací a výstupů (Dokud nás čápi nerozdělí, Kybajváspro). Letos se prvně pokusili o jevištní ztvárnění uceleného baladického příběhu Návrat (inspiraci prý našli ve sbírce hororů). Zvolili iluzivní prostředky – zakrytě voděné spodové loutky s živou rukou, dva hrací prostory, kdy přední představoval hřbitov s průhledem do hrobu. V něm spočinul podváděný bohatý manžel, který se posléze navrací do života, aby se pomstil, ale pomsta na jeho nevěrné ženě už je vykonána, přišla o hlavu.. Z inscenace není zcela čitelné, jak a kým byl tento akt vykonán. Stálo by určitě za to nejen zpřesnit tuto situaci, ale rovněž přehodnotit text a pokusit se více sdělit loutkami než slovem. Přesto je třeba soubor pochválit za to, že se snaží neustrnout , že se pokouší o něco pro něj dosud nového a klade tak na svou práci stále vyšší nároky.
Také se souborem Tlupatlapa Dramatické školičky ze Svitav jsme si zvykli potkávat se už více let v Jesličkách a poté i na Loutkářských Chrudimích. Letos se představil s inscenací podle hudby Philipa Glasse s názvem Potichu i naglass. Představení začíná, na jeviště hned vedle portálu přichází muž, má xylofon, ale bez paliček a tak vytáhne z vázy makovici a zahraje pár tónů. Pak už se jeviště zalidní postavami v černých svátečních šatech, ocitáme se na jakémsi trochu bizarním večírku, a začíná se odehrávat rytmizovaná hra se zvuky a světlem různé intenzity – cinkající skleničky, nalévání tekutiny, pití a polykání... Od jednoduchého využití vlastností předmětů (cinkot sklenek a podobně) až k složitějšímu, kdy se předměty (sklenky prosvícené baterkami) stávají loutkami – plovoucími rybkami v akváriu... Mezi účastníky večírku jsou naznačeny i vztahy a snad i jejich vývoj, ale ne zcela čitelně a zřetelně. Ale nevadí to, stejně tak jako nevadí, že pro každého diváka může představení znamenat něco jiného. Je to stejné jako s vnímáním hudby. A představení Tlupytlapy je vlastně především jakýmsi zhmotněním, vizualizací Glassovy hudby. A je vizualizací nesmírně silnou a sugestivní.
Od dětí a mládeže se dostávám k dvěma inscenacím „dospěláků“. O Jarce Holasové už byla řeč v souvislosti se soubory jaroměřské „zušky“. Divadlo ale hraje také ona sama (připomeňme si loňskou úspěšnou inscenaci Hrnku, vař!). Letos si připravila pohádku Boženy Němcové O slepičce. O sobeckém kohoutkovi a obětavé slepičce Jarka vypráví i hraje, přičemž přesně rozlišuje obě tyto polohy a plně využívá své komediantské schopnosti. Hraje na rozkládacím paravánu a okolo něj, plošnými pohyblivými loutkami kohoutka a slepičky, znaky představujícími různá prostředí, jimiž slepička prochází při shánění vody pro kohoutka, hraje svým obličejem i vlastním tělem. Zapojuje diváky, když nemá prasátko a kravičku. Činí tak přirozeně a nenásilně a vůbec je celé představení nesmírně komunikativní, je jakýmsi dialogem mezi herečkou a diváky. Pohádka je hraná s mírně ironickým nadhledem a vtipem, kdy herečka sama je trochu „za slepičku“, ale nehraje se tak zcela důsledně. Při putování za vodou pro kohoutka se tento nadhled poněkud vytrácí a také temporytmus této pasáže by ještě zasloužil dopracovat. Ale přes tuto připomínku jde o představení rozhodně netuctové a především v oblasti produkce pro nejmenší diváky rozhodně nadprůměrné.
„Maminy“ LS BOĎI Jaroměř, jinak Zdena Brouková a Jana Dvořáčková, předvedly pohádku, nebo spíš anekdotu, s názvem Princezna Rozmařilka. Zahrály jí malými marionetami v malovaných kulisách na stolku – prostě takové malé rodinné divadlo. A bylo vidět, že obě herečky jsou zkušené marionetářky – loutky vodily výborně a využily dokonale jejich možností a stejně dobře a bez jakýchkoliv šarží v mluvním partu zvládly odlišit jednotlivé postavy. Problém této inscenace je v kvalitě předlohy. Určitě by stálo za to úpravu staršího textu ještě přehodnotit a odstranit nelogičnosti a zbytečné mluvení. Blanka Šefrnová prohlásila, že by se inscenace měla jmenovat „Jak Kašpárek málem k perlám přišel“. Naprosto s ní souhlasím, protože tak jak je „Maminami“ pohádka prezentována, je daleko více beneficí Kašpárka než příběhem princezny.
Zvláštní kapitolou, pokud jde o přehlídková představení, jsou už několik let práce studentů KALD DAMU. Jde většinou o jejich práce mimoškolní a zvykli si na přehlídku do Jesliček jezdit proto, že někteří z nich odsud vyšli a rádi se vracejí a přivážejí i své kamarády. Vzhledem k tomu, že jde vesměs o jejich práce mimoškolní a ještě to nejsou „hotoví profíci“, umožňujeme jim ucházet se o postup na Loutkářskou Chrudim. Letos se představili s dvěma takovými inscenacemi. Soubor Lady KALD DAMU nastudoval Shakespearova Macbetha ve výrazné úpravě Mirky Venclové a inscenaci nazval Lady EM a už název souboru napovídá, že jde o čistě ženskou práci. Základem scény je velké křeslo na kolečkách, které v sobě skrývá několik otvorů a v různých polohách a podobách tak umožňuje zobrazit všechna potřebná prostředí a situace. Představení začíná, kostýmovaná žena na trůně, bere si smyčec a violoncello, odchází na stranu, usedá a běh událostí doprovází hudbou. Macbethka je hrána živě. Čarodějnice jsou ruce v rukavicích. Všechny mužské postavy (jejich počet je ovšem proti původní předloze velmi zredukován) jsou představovány loutkami – vojáci jsou plošné loutky, které se posléze dokážou rozevřít v nádherné vějíře. Macbeth, Banko a král jsou marionety, ale král se pak proměňuje v masku na hlavě Macbethky jakožto hlavní manipulátorky jeho i veškerého děje. Macbeth se v jejích rukou stává kašpárkem, Lady si postupně navléká rudé rukavice, znaky postupných vražd. Končí sama triumfálně na trůně, z něhož si posléze vytahuje smyčec a violoncello, odchází k první hudebnici a přidává se. Kruh se uzavírá. Najednou se za scénou přidávají housle a přichází třetí aktérka. Kolik takových manipulátorek mezi námi vlastně je? Sledovali jsme inscenaci s velkým zájmem, byl nastolen zřetelný klíč, takže po formální stránce byla čitelná, byla přesná, nápaditá a stále překvapující. Jen emoce se nějak nedostavily. Hodně jsme diskutovali o tom, proč. Snad byl příběh až příliš oklestěn a šel až příliš přímočaře k cíli, takže nám neumožnil postavy hlouběji poznat, o dobré (Macbethův přítel Banko) se bát a příčiny jednání Lady pochopit. Shodli jsme se v diskusi na tom, že herečky jsou natolik schopné, že by unesly i obsáhlejší interpretaci tématu. Ale v každém případě jde o výjimečnou inscenaci.
Teatro Matita, jinak Slovinec studjící KALD DAMU Matija Solce, se zúčastnil přehlídky v Jesličkách už potřetí a jeho letošní představení neslo název Želva. Základem scény je konstrukce z hadrů a deštníků, z níž se časem vysunutím hlavy s mrkacíma očima vyklube želva, která nám vypráví příběhy ze svého života. Jevištěm je její krunýř, z něhož se vylupují jednotlivé hrací prostory. Celek se tentokrát Matijovi trochu rozsypal (a sám moc dobře věděl o všech zádrhelech a potížích), takže jsme vnímali spíš jednotlivé epizodky než linii celku od zrození želvy až k její smrti. Ale v těch epozidkách byl Matija jako vždy skvělý a znovu jsme mohli obdivovat jeho vynikající animační a vůbec herecké schopnosti. A tak jako v jiných jeho inscenacích, i v této byla důležitá a výrazná hudební složka (Pavol Stolárik). Užili jsme si to.
Ještě jednu inscenaci KALD DAMU jsme viděli: japonskou báji o rituálu pití čaje, o přátelství až do smrti nazvanou Chryzantémový slib. Vznikla jako magisterský diplomový projekt Japonky Chieko Yamauchi (dramaturgie a scénografie) a v režii Noriho Sawy hráli Mirka Venclová a Matija Solce za doprovodu sugestivní hudby. Sledujeme obřad pití čaje, z obřadu a rekvizit k němu potřebných se postupně vylupují dvě loutky a začíná se před námi odvíjet jejich příběh. Smysluplnou animaci doplňuje projekce na plochu stolu, u něhož se stolovalo: padající listí, malování, příběh...Když je dovyprávěno, předměty opět nabývají svou původní funkci, a tak jako je v úvodu herci rozbalili, nyní je balí a odnášejí. Skončil příběh, obřad, představení. Představení nádherné, silně emotivně působivé. Přestože jsme se toto představení rozhodli vyřadit ze soutěžních (režisér je profesionál, autorka projektu už skoro taky), rádi bychom je viděli na Loutkářské Chrudimi jako inspirativní. Ale vzhledem k tomu, že mezinárodní tým v té době už patrně nebude pohromadě, nebude to nejspíš možné.
Přehlídku pak uzavřelo představení Mini-cirkús Hanky Voříškové a Honzy a Báry Kratochvílových. Byl to takový příjemný bonbónek na závěr a vychutnali jsme si ho napěchovaní na jevišti spolu s aktéry. Spící Hanka se probouzí, kapela hraje a z nejrůznějších kapes a kapsiček Hančina kabátu a posléze i vesty vynořuje se nejprve harmonikář a pak spousta dalších figurek a cirkusových čísel. Znovu a znovu žasnu, jak je možné, že si Hanka ty kapsičky a šňůrečky nesplete. Žirafy. Další zvířata. Tygříci proskakující obručí. Obrázky z Hančiných kalhot přeskakují na hrací karty. Některá čísla jsou proti těm opravdickým cirkusovým trochu naruby: Hanka si klade do pusy miniaturní loutku lva. Artisté. Honza a Bára nejen obstarávají hudební doprovod, ale účastní se občas cirkusového dění a loutkovým jevištěm jsou jim především klobouky na hlavách a Báře i saxofon. Na závěr se mezi otevřenými stranami Hančina kabátu projde provazochodkyně, cirkus končí, Hanka, Bára a Honza opět usínají. A my se usmíváme a tleskáme.
A pak už jen závěrečná diskuse o představeních, vyhlášení cen a souborů navržených k postupu, poslední návštěva baru. Loučíme se s přáním, abychom se za rok zase sešli a zase to bylo tak příjemné.
Alena Exnarová
(převzato z Loutkáře)

Související Ročníky přehlídek

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':