Databáze českého amatérského divadla

Texty: MACEK, Stanislav: 120 let ochotnického divadla ve Studénce. 1. část

Stanislav Macek:
120 let ochotnického divadla ve Studénce

Vyd. Městské kulturní středisko Studénka, příspěvková organizace

BŘEZEN 2006

Obsah


1. Úvod

2. Obecná charakteristika ochotnické divadelní činnosti

3. Obecné a právní podmínky pro činnost ochotnického divadla

4. Ochotnická divadelní činnost ve Studénce

5. Ochotnická divadelní činnost v Butovicích do roku 1990

6. Období let 1938 – 1945

7. Situace v amatérském divadle ve Studénce po roce 1990

8. Divadelní přehlídky a vystoupení cizích amatérských divadelních souborů

9. Dětské a školní divadlo

10. Informace o podkladech pro tuto publikaci

11. Doslov

Příloha č. 1. Rejstřík divadelních her uvedených ve Studénce

Příloha č. 2. Rejstřík místních divadelních ochotníků

Příloha č. 3. Divadelní řád z roku 1850


















1. ÚVOD

120. výročí ochotnického divadla ve Studénce je příležitostí připomenout současníkům hluboké kořeny místní kultury a podrobněji přiblížit jeho historii v našem městě. Ochotnické divadelní aktivity na Moravě a ve Slezsku jsou proti Čechám až o 100 let mladší. V okrese Nový Jičín však existuje určitá výjimka, na kterou je třeba upozornit, i když zdánlivě s historií ochotnického divadla ve Studénce nesouvisí.
Je to archivní záznam o českém divadelním představení ve Fulneku v roce 1670. Tamější městský kronikář Felix Jiří Jašek (1756-1831) ve své německy psané kronice o 1.600 stranách uvádí český opis divadelní hry zvané „Hudební veselohra“, která podle jeho poznámky byla ve Fulneku hraná česky již v roce 1670. K ní je přiložen i německý překlad. To znamená, že jde vlastně o nejstarší projev českého ochotnického divadla v okrese Nový Jičín. Jeho existence je potvrzena i dalšími prameny. V akademických „Dějinách českého divadla“ I. díl je zmínka o tom, že „v roce 1670 se ve Fulneku hrály zpěvohry tzv. Singspiely, či hudební komedie „Hostinství a chudoba“ – hudební veselohra o jednom jednání od neznámého autora. Jejím námětem je sázka hostinského s muzikanty, kdo z nich vymyslí největší lež. Vedle toho jsou známy i další tituly „Smrt Cecilie“, „Žena hašteřivá a zoufanlivý manžel“, „Nestejnost v stavu manželském“. Kronikářem Jaškem uváděný titul hry tedy spíše určuje jen žánr než její název. Toto konstatování vychází z prací Č. Zibrta z roku 1911, který již přesněji určuje název hry s podrobným popisem děje. U všech zmiňovaných her šlo o jednoaktovky, kde hudební složka měla svou významnou roli, stejně jako v ochotnických divadelních hrách uváděných v době českého obrození. Poznámku o prvních divadelních počinech v nejbližší oblasti uvádím jako důkaz, že podněty k rozvoji divadelní kultury vycházely vždy z větších kulturních center a odtud se pak šířily do center menších. Pro nejbližší okolí Studénky to byla místa se zjištěnými prvními českými ochotnickými divadly v tomto časovém sledu:
v roce 1808 v Příboře
1836 ve Frenštátě pod Radhoštěm
1840 v Opavě
1869 v Klimkovicích
1870 v Hodslavicích
1872 v Kopřivnici
1884 ve Studénce
1887 ve Štramberku
1889 v Bernarticích
1895 v Novém Jičíně
1896 ve Starém Jičíně
1898 v Albrechtičkách
1900 v Tiché
1901 v Butovicích
atd.
Ve všech uvedených místech byly hlavními organizátory společenského života čtenářské a osvětové spolky, zájmová sdružení občanská, církevní, sportovní i jednotlivé politické strany. Vedle pořádání veřejných nedivadelních akcí, zakládaly vlastní divadelní soubory, jejichž činnost probíhala formou samostatného divadelního představení nebo různými divadelními výstupy v rámci zábav, plesů, oslav, silvestrů,… Rozsah těchto činností byl závislý na vytvářených národnostních, kulturních a ekonomických podmínkách. V plné míře to platí i pro Studénku.
Město Studénka vzniklo v roce 1959 sloučením dvou samostatných obcí Studénky a Butovic, ležících na rozhraní Slezska a Moravy. Vlivem rozdílné územní příslušnosti probíhal historický vývoj obou obcí rozdílně, což se projevovalo zvláště v národnostním složení jejich obyvatel a míře českého společenského života. Teprve po založení továrny na výrobu vagónů v roce 1901 dochází k zásadnějším změnám a ty se promítly i do oblasti českého ochotnického divadla v obou místech. Divadelní činnost lze sledovat nezávisle na sobě, i když můžeme zaznamenat určité prolínání v osobách aktivních herců a režisérů vyplývající z jejich bydlišť na rozhraní obcí v oblasti nádraží. Proto je v této publikaci ochotnická divadelní činnost v každé obci sledována zvlášť bez ohledu na jejich sloučení v roce 1959.
Pohled do minulosti ochotnického divadla ve Studénce u příležitosti jeho 120tiletého trvání umožňuje retrospektivní kronika pořízená v roce 1975 bývalým Závodním klubem ROH Vagonky Studénka, a také podklady zpracované v letech 1998–2002 za okres Nový Jičín pro publikaci „Místopis českého amatérského divadla“. Tu vydalo Informační a poradenské středisko pro místní kulturu ARTAMA v Praze v roce 2002.
Pověřený zpracovatel zmiňované retrospektivní kroniky Jaroslav Pracný s pomocí širokého okruhu aktivních i bývalých ochotníků soustředil dokumentační materiál, který doplnil individuálními výpověďmi o hrách, hercích, režisérech a o organizacích, které se zabývaly hraním divadel. Byly získány údaje o místech konání divadelních představení, jejich reprízách, datech konání, informace o divadelnících a údaje o celé řadě skutečností týkajících se celé divadelní ochotnické činnosti. Aby byla získána maximální věrohodnost zejména osobních výpovědí, byly konfrontovány s údaji získanými z řady jiných pramenů. Postupným vyhodnocováním z divadelně odborného hlediska – autor, název hry, herecká role – byly získané materiály zpracovány do trvalé podoby retrospektivní kroniky ochotnického divadla ve Studénce, která je dnes uložena v Městském kulturním středisku ve Studénce.
Touto téměř mravenčí prací trvající 2 roky se podařilo zpětně zachytit vývoj divadelního ochotnického hnutí ve Studénce i v bývalých Butovicích. Podklady pro zmiňovaný „Místopis českého amatérského divadla“ zpracované z archivních fondů Státních okresních archivů v Novém Jičíně a Opavě umožnily potvrzení věrohodnosti údajů uvedených v retrospektivní kronice, ale i jejich doplnění o nové informace.
V publikaci je zachycena 120tiletá historie českého ochotnického divadla ve Studénce. První historicky prokázané divadlo bylo školní představení „Budečské jesličky“, odehrané 25. 12. 1883, proto je této oblasti divadelní činnosti věnována samostatná kapitola.
Zvláštní větší kapitola popisuje období let 1938-1945, kdy se Studénka a Butovice v důsledku Mnichovské dohody staly součástí Velkoněmecké říše jako tzv. Sudetengau. I v této pro náš národ těžké době sehrálo ochotnické divadlo ve Studénce významnou národně uvědomovací roli.















2. Obecná charakteristika ochotnické divadelní činnosti

V dějinách světového divadelnictví je funkce obrozeneckého divadla chápána jako zcela mimořádná v historii a v osudu národa české země. Platí to zejména pro oblast ochotnického divadla uskutečňovaného mimo hlavní kulturní centra.
Ochotnické divadlo zasáhlo nejširší okruh českého venkova, protože jeho posláním bylo hrát v českém jazyce. Největší zásluhu v rozvoji divadelního života v menších obcích, měli místní písmáci, učitelé, lékaři a kněží. Ti obvykle bývali jeho hlavními organizátory, přímými účastníky a tvůrci jednotlivých divadelních inscenací. Dnes bychom je nazvali producenty, dramaturgy, režiséry, a scénografy v jedné osobě. V mnoha případech byli i autory dramatických textů.
Stejně jako dnes se i v dřívějších divadlech odrážel život současných lidí, jejich city, názory a vášně více než v jiných uměleckých oborech. Divadelní představení v první polovině 19. století začínala obvykle proslovem ke hře nebo deklamací českých básní. Nejprve byly hrány většinou jednoaktové hry, doplňované o přestávkách hudebními nebo zpěvnými vystoupeními. Zájem návštěvníků se umocňoval mnohdy i tím, že po představení následovala taneční zábava. Hrálo se obvykle v hostincích na rozebiratelném jevišti, na sudech nebo dřevěných kozách. Hostinští se často stávali aktivními členy divadelního spolku a mnohdy přistavovali větší sály, v nichž ochotníci mohli podle svých možností budovat rozebiratelná nebo stálá pevná jeviště.
Ve Studénce to byly hostince Viléma Krčmáře, později p. Bajnarové čp. 195, hostinec p. Gromana čp. 40, obecní hostinec čp. 67 (později „U Mrkvice“), hostinec p. Steina čp. 413, dům „Na fojství“ čp. 186, hostinec „Na špici“ čp. 136. V Butovicích to byl „Obecní hostinec“ čp. 82.
Ve vesnických obcích vzhledem k zemědělským pracím převládalo hraní divadla v zimním období a v době velikonoc, což se v podstatě udrželo až do dnešních dnů. V létě se s oblibou hrávala divadla v přírodě s využitím místní scenérie. O prázdninách hráli převážně studenti, kteří se vrátili domů ze škol a přinášeli své zkušenosti a podněty z oblastních kulturních středisek. Ochotnické divadelní soubory kromě svých divadelních představení pořádaly různé bály, silvestrovské a mikulášské zábavy a v mnoha místech byly hlavními iniciátory kulturního života.
Vlastní inscenační problematika byla poměrně jednoduchá. Režisér byl tehdy především organizátor a podle svých možností, znalostí a vkusu zajišťoval vše, co bylo třeba k uskutečnění představení. Přiděloval role a určoval aranžmá jednotlivých scén a situací. Obvykle malé prostory jevišť nedovolovaly větší rozehrávání akcí, a tak herecký projev byl většinou statický s hlavním důrazem na přednes textu. Cílevědomé používání mimiky a gestiky pro charakterizaci divadelní role bylo praktikováno v pozdější době. Počet zkoušek býval minimální, a proto k nejdůležitějším členům divadelního souboru patřila osoba nápovědy – dnes uváděna slovy „text sleduje“.
Kostýmy si herci pořizovali většinou sami. Problémy vznikaly při kostýmování historických her. O scénografii jednotlivých představení nelze v nejstarších dobách jednoznačně hovořit. Scénografie jako vědní obor teatrologie začala u nás fungovat teprve v 50tých letech 20. století. Do té doby docházelo k častým záměnám pojmu divadlo, jeviště, scéna, dekorace atd. Patrné to bylo u kronikářských záznamů napsaných osobami neznalými divadelní problematiky a divadelní hantýrku.
Jednotlivá scénická prostředí byla vytvářena malovanými papírovými nebo plátěnými zadními prospekty (les, krajina, náves, pokoj) a bočními kulisami s odpovídajícím charakterem zadního prospektu (exteriér nebo interiér). Jevištní portál býval mnohdy jen textilní a v tom případně zastával funkci dnešní opony. Dekorace byly naprosto realistické, buď v pevných rámech (stojky, boční dekorace, stěnové pokojové panely,…) nebo svinovací na tyčích (zadní prospekt, boční dekorace). Výtvarná stránka scénografických řešení se obvykle považovala za druhotnou a závisela na vkusu toho, kdo dekoraci maloval. Většinou se jednalo o místní výtvarné samouky. Pouze finančně movité divadelní soubory si mohly vytvářet scény z dekorací vyráběných speciálními odbornými firmami v duchu vžitých schémat, např. firmy v Místku a v Přerově.
Před zavedením elektřiny bylo osvětlování jeviště zajišťováno olejovými a později petrolejovými lampami zvlášť přizpůsobenými a umístěnými na jevištní rampě. Nízká světelná intenzita (dosahovaná těmito světelnými zdroji) měla výrazný dopad na vnější herecký projev (výrazná gestika a mimika) a v pozdějších dobách i na líčení (výrazné kontrastní líčení).
V repertoáru ochotnických souborů převládaly hlavně vlastenecké hry národního obrození a hry komediálního žánru českých, případně přeložených cizích dramatických děl, zejména německých autorů. Velmi často byly hry prokládány zpěvními sólovými písněmi ve formě kupletů. V mnohých místech se na dramatické tvorbě podíleli i místní autoři. Tuto skutečnost můžeme zaznamenat i ve Studénce nejen v dobách minulých, ale i nedávné přítomnosti, v oblasti divadel dospělých i u divadel dětských. Autoři byli místní režiséři jednotlivých souborů, kteří svá dramatická díla také v místě inscenovali. Pouze v několika případech byly autorské dramatické prvotiny uvedeny mimo Studénku.
„Nezapomenutelná léta“ od Jindřicha Hanzelky – Ostrava-Kunčice
„Papírové panoptikum“ od Jaroslava Bartončíka – Bartošovice, Olomouc, Praha
„Eduard“ – kolektivní hra souboru „2x3“ – Štramberk
„Šípková Růženka“ od Jarmily Nekolové – Frýdek-Místek
Prostudované archivní materiály a výpovědi místních divadelních pamětníků se o vlastní autorské dramatické tvorbě před rokem 1945 nezmiňují. Všechny zjištěné vlastní dramatické předlohy pochází teprve z let 1946. Tvůrčí schopnosti místních dramatických autorů prokazují následující zjištěná a realizovaná dramatická díla:
V roce 1946 Alois Rára „Osud rodiny Tomšíkovy“. Dramatické vylíčení života a smrti místního předáka komunistické strany a režiséra divadelního souboru KSČ Rudolfa Tomáška. Tuto hru autor napsal v době okupace pod dojmem smrti Němci popraveného Rudolfa Tomáška. Autor věnoval hru svým nejbližším přátelům, jak je uvedeno na rukopisu této hry: „Věnuji přátelům Ludvíku Martínkovi, Janu Kameníkovi, Karlu Bainarovi a Vilému Sládečkovi, učitelům, kteří prožívali se mnou kalvárii našeho národa, pro stálou vzpomínku na chvíle, jež při vší své beznaději nám nemohly vzít naši víru v lepší zítřek“.
V roce 1947 Vlastimil Šrubař „Veselé je když listí padá“. Hudebně výpravná revue se zpěvy a tanci.
V roce 1953 Jindřich Hanzelka „Nezapomenutelná léta“. Hra ze života současných stavebních dělníků.
V roce 1956 Jaroslav Bartončík „Papírové panoptikum“. Dramatické pásmo satirických scének ze současnosti.
V roce 1956 Vlastimil Martinák „Návštěva s říkadly, které nás napadly“. Dětská revue z říkadel.
V roce 1987 Vlastimil Martinák „Vánoční prskavka“. Vánoční scénky pro nejmenší děti.
V roce 1988 Jarmila Nekolová „Muzikant a Cecilka“. Romantická jednoaktovka.
V roce 1989 Martina Krumpochová „Bráška Lajdáček“. Výchovná hra pro děti.

Proměny společenské funkce a postavení amatérského divadla po roce 1990 přinesly nové podněty pro divadelní činnost. Současné české amatérské divadlo je mnohem různorodější. Stále více souborů hraje jen pro své publikum, pro své přátele a pro své potěšení ze hry. Mladé začínající soubory se pokoušejí o vlastní osobitý způsob divadelního vyjádření. To se promítá i do dramaturgické oblasti amatérského divadla. Ve velké oblibě jsou časté dramatizace literárních předloh a vlastní autorská dramatická tvorba.
Tyto tendence se projevily i ve Studénce, jak je zřejmé z dalších autorských dramatických děl.
V roce 1995 Marie Šustalová, Ivetta Vavrošová „Pohádka na zámku“. Pohádkové pásmo volných scének inscenovaných v prostorách zahrady zámku (čp. 229).
V roce 1997 Jarmila Nekolová, Helena Schillerová, Lenka Macháčková „Stonožka“. Montáž pohádkových scének.
V roce 1998 Jarmila Nekolová „Šípková Růženka“. Volná kompozice pohybového divadla.
V roce 1999 kolektiv divadelního souboru „2x3“ „Eduard“. Společenská komedie ze současnosti.
V roce 2001 Jarmila Nekolová „Album“. Téměř detektivní příběh ze současnosti.
V roce 2002 Jarmila Nekolová „Barevný svět“. Dramatizace literární předlohy pohybovým divadlem.
V roce 2002 Jarmila Nekolová „Štědrý den“. Jevištní dramatizace básně K. J. Erbena.
V roce 2003 Jarmila Nekolová „O červené Karkulce a jiné pohádky“. Montáž divadelních pohádkových scének.
V roce 2005 Jarmila Nekolová „Z pohádky do pohádky“. Montáž divadelních a loutkových scének a výstupů.
































3. Obecné a právní podmínky pro činnost
ochotnických divadelních souborů

První základní právní směrnicí pro divadelní činnost u nás byl Řád divadelní vydaný 25. 11. 1850 Ministerstvem vnitra rakouské monarchie (viz. příloha č. 3).
Zákony o právu spolčovacím a shromažďovacím vydanými v roce 1867 byla dána legální základna pro vznik řádně registrovaných spolků včetně spolků ochotnických. V roce 1886 byla v Čechách založena organizace sdružující české divadelní spolky pod názvem Ústřední matice ochotníků, později přejmenovaná na Ústřední matice divadelních ochotníků českých (ÚMDOČ).
Jednotlivé spolky a organizace, které podle svých stanov mohly pořádat divadelní představení, musely žádat o povolení ke každému představení okresní politickou správu (okresní hejtmanství, poté okresní úřad).
Běžně stanovená minimální lhůta mezi podáním žádosti a dnem divadelního vystoupení byla 7 až 14 dnů. Žádost opatřená kolkem musela obsahovat jméno autora, název hry, datum, místo konání, hodinu začátku představení, výši vstupného (pokud bylo vybíráno) a účel zisku. Některé úřady vyžadovaly jméno režiséra a předpokládaný počet diváků. Vydaná úřední povolení byla rovněž opatřována kolky a platila pouze pro konkrétní hru a datum. V nejstarších dobách byl vyžadován i text hry, který se opatřoval schvalovací doložkou.
Příslušné obecní úřady v místě pořádání představení měly povinnost dbát na přítomnost četnických hlídek, které zabezpečovaly, aby představení „nevyvolávalo veřejné pohoršení a neuráželo veřejnou slušnost“.
V roce 1917 bývala povolení k uskutečnění divadelního představení okresním hejtmanstvím vydávána s podmínkou, že čistý výnos bude věnován rakouskému válečnému červenému kříži. V období po roce 1918 byl citovaný divadelní řád z roku 1850 doplněn řadou doplňujících ustanovení technického charakteru, která stanovovala podmínky provozování divadel v hostinských sálech z hlediska prostorového řešení a technického vybavení.
Tato právní ustanovení v podstatě platila až do roku 1948, kdy vešel ve známost nový Divadelní řád. Není bez zajímavosti, že oficiální instrukce vydané společně s Řádem divadelním obsahují i prvky prvotní cenzury. Při divadelním představení je bez výjimky v doslovné citaci vyloučeno.
• Vše to, čímž by se představujících dopustil skutku, kterýž to dle obecních zákonů trestních se pokutuje
• Co se nesrovnává s city loajálnosti k hlavě státu, k nejvyššímu panujícímu dvoru císařskému a k ústavě státu, nebo co by bylo takového způsobu, že by tím láska občanů k vlasti mohlo se přerušiti
• Což dle okolnosti jedné každé osoby jest proti veřejnému pokoji a pořádku nebo co by bylo takové, že by z toho nenávist mezi národnosti, třídami společnosti a společnosti náboženskými nebo shluknutí a nedovelené demonstrace při provozování povstati mohly
• Co jest na uvážku veřejné slušnosti, stydlivosti, mravopočestnosti a nebo náboženství, pročež se nemá zvláště dovolovati představování na divadle církevních obyčejů a bohoslužebních jednání uznaných náboženských společnosti ani užívání ornátů služebníkům jich vlastně přislušejicím. Tak též se nesmí na divadle užívati rakouských úředních oděvů, nebo uniforem.
• Také není dovoleno, voliti osoby, které jsou ještě ne živě a známe vůbec poměry života soukromého za předmět divadelního představování.
Dalším právním předpisem, který musel být spolkem pořádající divadelní představení dodržen, byl autorský zákon č. 197 říšského zák. z 26.12.1895 , který mimo jiné stanovoval:
„Při neoprávněném provozování divadelní hry (když nebylo dáno povolení před představením) má právo žádati autor, překladatel i zpracovatel celý hrubý výtažek bez srážek hotových (režijních, běžných a denních útrat), ba po případě i ještě více“.
Výše autorských poplatků se obvykle pohybovala kolem 10% hrubého příjmu - poplatky vybírala zájmová sdružení autorů.
Vedle autorských poplatků musely ochotnické divadelní soubory řešit i otázku úhrad dávek ze zábavy. Ta byla v rakouské monarchii zavedena již v roce 1916, u nás v roce1920, vládním nařízením z 3. prosince téhož roku. Intervencemi v průběhu projednávání tohoto vládního nařízení bylo dosaženo kladného výsledku v tom, že od dávky ze zábavy se upouští v případech, kdy při divadelním představení není před představením v přestávce a po představení provozována hudba (taneční zákon). Problematika osvobození dávky ze zábavy pro ochotnické divadlo byla řešena i po roce 1945, kdy podle vládního nařízení 40/47 sb., mohlo být povolovacím orgánem (příslušný odbor nár. výboru) osvobození od dávky uděleno v případě „bude-li se toto konat před sedadly a bude- li při něm vyloučeno podávání pokrmů a nápojů, jakož i kouření a tanec návštěvníků“.
Začátkem 50tých let bylo hlavním kriteriem v posuzování osvobození od dávky za zábavy politické hledisko. O tom svědčí užívané formulace ve vydávaných povoleních při některých hrách: „Vzhledem k tomu, že hra nevyhovuje podmínkám státní a světové péče je povoleno jedině s dávkou ze zábavy“. Většinou se to týkalo tzv. “lidových her“ určitého okruhu autorů (Fořt, Skružný, Oliva, Pešková, Bogner a dalších).
Politické vlivy se objevily zejména v oblasti dramaturgie amatérských souborů, v termínových zákazech konání představení při kolizi s konáním veřejné politické akce a při ovlivňování vstupování amatérských divadelních souborů mimo místo svého působení.
Jako příklad mohou posloužit směrnice UNV město Opavy vydané v listopadu 1948, které stanovovaly, že zájezdové divadelní představení ochotníků včetně souborů Závodního klubu mohou být uskutečňovány ve vytýčených zájmových oblastech Slezského městského divadla v Opavě s jeho souhlasem v případě, že jde o operetu nebo hru se zpěvy. U činoherních představení byl souhlas s pořádáním rozlišován v závislosti na počtu obyvatel obce, kde mělo být vystoupení uskutečněno. Tím se do jisté míry omezovaly zájezdové možnosti souborů, což se projevilo při zpracování „Místopisu českého divadla za okresy Nový Jičín a Opava“. Jejich zájezdová činnost byla minimální. Ve Studénce jsme tento politický vliv zaznamenali v roce 1983 u jednoho školního divadla.
Historicky významnou událostí s negativními důsledky pro divadelní spolky a pro celé české ochotnické hnutí bylo vyhlášení tzv. „Soběslavského plánu“ v roce 1950, jehož důsledky poznamenaly celé ochotnické hnutí v dalších letech.
Tehdejší ministr informací a osvěty Václav Kopecký na Sjezdu osvětových pracovníků českých zemí v Soběslavi vyhlásil plán, jehož cílem bylo reorganizace a politické sjednocení neprofesionálních souborů. Znamenalo to vymanění divadelních ochotnických souborů ze spolkové uzavřenosti a vytvoření organizačních předpokladů pro jejich organické začlenění do masových společenských organizací nebo kulturních zařízení hospodářských podniků a Jednotných zemědělských družstev a Osvětových besed.
Dosavadní spolky byly rozpuštěny a každý soubor musel mít svého „zřizovatele“. Jejich prostřednictvím si tak komunistická strana zajistila trvalý vliv v této kulturní oblasti.
Kladné dopady se však neprojevily u divadelních souborů v malých městech a vesnicích, kde chyběly zřizovatelské organizace hospodářských podniků. Kulturní život v těchto místech byl řízen Osvětovými besedami, jejichž finanční prostředky bývaly omezené, a tak jimi řízené soubory musely s touto skutečností počítat v dramaturgické volbě i v inscenační úrovni svých přestavení. Proto také největší zánik činnosti divadelních souborů byl právě zde.
Aktivní divadelní ochotníci z bývalých seskupení se proto soustředili v jednom souboru s názvem „J. K. Tyl“, který od roku 1951 působil jako součást místní Osvětové besedy. I v Butovicích se opatření dotklo činnosti divadelního seskupení „Nové divadlo“. Velká část jeho členů přešla do nově založeného divadelního souboru vzniklého v rámci Závodního klubu ROH Vagónky.
Celou problematiku divadla té doby obsahoval zákon č. 55/1957 Sb. o divadelní činnosti (Divadelní zákon).
Současná právní úprava provozování divadelní ochotnické činnosti vychází ze zákona ČNR 33/1978 o divadelní činnosti, kde je věnována značná část ochotnickému divadlu a jeho novel z roku 1989 a 1990 s přihlédnutím k Obchodnímu a Občanskému zákoníku a zák. 83/90 Sb. o sdružení občanů. Podle právních ustanovení je možné provozovat divadelní amatérskou činnost v několika formách:
1. divadlo jako společnost s ručením omezeným podle Obchodního zákoníku
2. divadlo jako sdružení bez právní subjektivity podle Občanského zákoníku
3. divadlo jako družstvo podle Obchodního zákoníku
4. divadlo jako sdružení(spolek) s právním subjektivitou podle zák. 93/90 Sb. o sdružování občanů.
Nejčastější forma provozování amatérského divadla je podle odstavců b a d ve formě příspěvkové nebo rozpočtové organizace příslušné obce nebo místa.



























4. Ochotnická divadelní činnost ve Studénce

Prvním prokazatelným dokladem o existenci ochotnického divadla ve Studénce 1 je fotografie členů místního divadelního souboru z roku 1885 získaná při shromažďování podkladů pro retrospektivní kroniku. Na této fotografii je zvlášť cenné, že jsou zde ručně vepsaná i jejich jména.
Byli to: předseda - Petr Balnar
nad učitel - Vincenc Bainar
nad učitel – Vincenc Martínek
nad učitel – … Tomášek
učitel – Jan Tomášek, František Matínek, Antonie Boinarová, A. Tymlová, Filoména Hoheňová a žena, jejíž jméno na fotografii se zatím nepodařilo rozluštit.
Fotografie je součástí retrospektivní kroniky. Zde mi dovolte malé odbočení, které sice s českým ochotnickým divadlem zdánlivě nesouvisí, ale dokazuje hloubku kořenů divadelnosti ve Studénce. Z místní učitelské rodiny Tomášků pochází její nejslavnější studénecký rodák pražský arcibiskup a kardinál František Tomášek (1899-1992), který se narodil v čp. 88 (dnešní základní škola na ul. Družstevní). I když přímo ve Studénce jako divadelní ochotník nepůsobil, je historicky dokázán jeho vztah k divadlu i když to bylo jen divadlo loutkové. V kronice obce Kelč (okr. Vsetín), kde kardinál Tomášek působil po svém kněžském vysvěcení jako katecheta až do roku 1934 je zaznamenáno:
„V roce 1930 zakoupil katecheta František Tomášek pro Orla v Kelči loutkové divadlo a ujal se jeho vedení. Nenapodobitelně mluvil a vodil Kašpárka. Hráli pravidelně v neděli odpoledne v Lidovém domě, vždy kladl důraz na výchovný charakter divadla“. Je možné, že na uvedené fotografii je asi zobrazen jeho otec.
Názvy her prvních studéneckých ochotníků se zatím nepodařila zjistit. Oprávněně lze předpokládat, že ochotnické divadlo se zde hrálo i před rokem 1885, neboť již v roce 1883 je doložena inscenace školního divadla „Budečské jesličky“ v režii nadučitele Viléma Kresty. V letech 1809-1816 byla velmi intenzivní divadelní činnost v blízkém Příboru, později v roce 1840 se také česky hrálo ve vzdálenější Opavě ve Frenštátě.
S přihlédnutím k těmto skutečnostem je tedy přirozené, že obrozenecká vlna hraní českého ochotnického divadla zásluhou učitelů zasáhla i Studénku.
Z roku 1885 je rovněž archivní záznam o divadelním představení sehraném pro veřejnost skupinou studentů. Byly to dvě jednoaktovky:
F. V. Chaloupka - „Studenti v nesnázích“
Ant. Wolf - „Fotografická dílna v Praze“
Uvedená představení byla sehrána v domě „Na fojtství“ čp. 186, dnes ul. U Rybníčku. Původní objekt byl již demolován. Jeviště bylo postaveno na pivních sudech (jak bylo v tehdejších dobách obvyklé). Místo bočních kulis bylo údajně použito vypůjčených ložních prostěradel. Obě hrané frašky byly v tehdejší době velmi oblíbené jednak pro poměrně malý počet účinkujících, a také pro jednoduchost textu a scénografickou nenáročnost. Účinkující byli zřejmě studenti z některých gymnáziích (buď příborského nebo opavského). Byl to zejména Příbor, kde jsou doklady o provozování divadla na piaristickém gymnáziu už konce 18. století.
Hraní divadla se rozšířilo i mezi obecný lid na vesnicích zásluhou učitelů a studentů, kteří v té době byli hlavními aktéry a iniciátory rozvíjejícího hnutí - ve městech to byli i řemeslníci a drobní živnostníci. Např. v Příboře kolem roku 1909 soukenický mistr Josef Staroveský, který působil jako režisér a autor českých veseloher ze současného života. Byl v podstatě zakladatelem dlouholeté tradice ochotnického divadla v místě. Územní blízkost umožňovala mladým občanům Studénky studium na tamnějších školách a své divadelní impulsy pak přenesli do svého domova.
V obecní kronice Studénky založené v roce 1927 je konstatováno že, „v roce 1887 byl založen sbor dobrovolných hasičů. Jmenované sdružení bylo jediné, které v následujících letech provádělo v obci vzdělávací činnost“. Jaký byl rozsah této „vzdělávací činnosti“, není známo.
Uvedené kronikářské konstatování tedy o existenci zmíněného souboru dovoluje dvojí výklad:
- buď soubor již po roce 1887 samostatně nevystupoval
- nebo působil v rámci jmenovaného požárního sboru
Odpověď zůstává otevřená. V roce 1897 byl v místě založen „Čtenářsko-hospodářský spolek“ Slezan“ s první veřejnou knihovnou se 300 knihami, kterou spravovali studenti bratři Tymlové. Spolek se později rozštěpil na Hospodářský spolek a na „Čtenářský spolek Havlíček“, v jehož rámci se také pořádala divadelní představení, protože na svém působišti v Obecním hostinci vlastnily jeviště – organizace DTJ a Sokol. Jeviště po určitých úpravách sloužilo organizacím dalších 30 let.
Rok 1908 můžeme považovat za důležitý mezník v dějinách ochotnického divadla ve Studénce. Ve jmenovaných organizacích bylo totiž ochotnické divadlo jedním z výrazných znaků jejich veřejné činnosti. O velikosti jednotlivých souborů nejsou podrobnější informace než ty, které lze odvodit z dochovaných archivních materiálů a počtu účinkujících v konkrétních inscenacích. Řádově to mohlo být 20-30 osob. Obec Studénka měla v roce 1900 195 čísel popisných a celkem 2081 obyvatel. Z toho 1785 české národnosti a 296 německé národnosti.
Při existenci dvou samostatně působících souborů lze odhadem zjistit asi 40-60 aktivních divadelníků v místě.

Dělnické tělovýchovné jednota /DTJ/

Sociálně demokratická strana měla své spolkové místnosti v hostinci čp. 195 zvaném „Bajnarka“, dříve u „Krčmářů“. Hostinec se nacházel naproti Starému zámku. Divadlo se zde hrálo až od 10. listopadu 1918, po kolaudaci přístavby sálu. Do té doby dosavadní sál svou velikostí nevyhovoval potřebám veřejné divadelní produkce, a tak se divadelní činnost souboru DTJ až do roku 1932 odbývala v obecním hostinci čp. 67 ul. Družstevní, kde byl větší sál na jevišti zděděném po zaniklém čtenářském spolku „Havlíček“.
Velikost sálu 10m x 20m a získané jeviště vytvořilo prostor pro náročnější divadelní inscenace, uváděných souborem TJ Sokol na téže scéně podle fotografie z roku 1917. Dokumentace o konkrétních divadelních hrách a celé divadelní činnosti z let 1908-1918 se nedochovala, podrobnější záznamy jsou až z let 1933-1938. Obecní kronika Studénky zaznamenává pouze spoluúčast členů divadelního souboru při inscenaci hry Aloise Jiráska „Jan Roháč z Dubé“ spolu s ochotníky ze souboru TJ Sokol. Uvedenou hru nastudovali frekventanti tehdejší Obchodní školy československých legionářů a invalidů založené v roce 1919, která měla své sídlo v Novém zámku čp. 229.
Hra byla sehrána 28. října 1924 u příležitosti státního svátku v obecním hostinci (u Mrkvice).
Pro svou tělovýchovnou a divadelní činnost vybudovala sociální demokratická strana spolkový dům,l dnešní Dělnický dům na ul 2. května čp.7.
Dnes je to jediný objekt, kde lze pořádat kulturně-společenské akce včetně divadel, a proto je na místě několik dalších informací o budově. K výstavbě Dělnického domu bylo založeno svépomocné družstvo. Základní kámen byl položen 27. srpna 1931. Slavnostní otevření se uskutečnilo již v příštím roce 2. října 1932. Novostavba v té době důstojně reprezentovala obec Studénku s počtem 2500 obyvatel. S velkým sálem, který nejprve sloužil i jako tělocvična, souviselo zděné jeviště, jehož rozměry a vybavenost vyhovuje i dnešním podmínkám na pořádání celospolečenských kulturních akcí.
V letech 1938-1945 přešla budova do majetku obce. V roce 1945 se vlastnictví znovu ujímá DTJ. V roce 1948 sjednocením tělovýchovy přebírá budovu do vlastnictví nově založená tělovýchovná organizace Sokol. V roce 1971 připadla realita včetně přilehlého sportovního areálu do majetku města Studénky.
Dílčími příspěvky a hlavní generální opravou v roce 1974-1975 se budova zvětšila o přísálí, dvoupodlažní restauraci, byt domovníka, divadelní šatny a o klubové společenské místnosti. V roce 2005 dochází ke komplexní společenské renovaci vnějšího pláště budovy včetně zateplení. V současné době má zde své sídlo Městské kulturní středisko, příspěvková organizace města Studénky. O činnosti divadelního souboru DTJ byly zaznamenány pouze výpovědi pamětníků. Podle nich hrával soubor ročně průměrně 3-4 hry, jejímiž režiséry byli Erich Kahánek, Alois Figala, Jaroslav Teichman a Josef Dluhoš. Všechny hry byly uvedeny v nově postaveném Dělnickém domě (čp.7).
Zaregistrovány byly tyto inscenace:
v roce 1933 Fr. Šamberk „Jedenácté přikázání“ - veselohra
v roce 1933 V. K. Klicpera „Ženská vojna“ - komedie
v roce 1934 Jos. Hais Týnecký „Na děkanství“ - veselohra
v roce 1935 Jos. Hais Týnecký „Újezdská kasárna“ - zpěvohra
v roce 1935 Václav Vrána „Plavci na Volze“ - činohra
v roce 1935 Jos. Skružný „Ferdinand spí“ - fraška
v roce 1935 Václav Bárta „Na potoce za mlýnicí“ -zpěvohra
v roce 1936 Fr. Sokol Tůma „Na šachtě“ - sociální hra
v roce 1936 Karel Čapek „RUR“ – kolektivní drama
v roce 1937 Fr. Sokol Tůma „Soucit“ - drama
v roce 1938 Jiří Mahen „Janošík“ – drama
V letech 1938-1945 divadelní soubor DTJ neexistoval. Jeho členové však zřejmě i dále aktivně vystupovali, jak to vyplývá ze zápisu ve zvláštní kapitole publikace. Počátkem okupace v roce 1938 byli přední pracovníci sociálně demokratické strany pozatýkáni a DTJ rozpuštěna. Písemná spolková dokumentace včetně kroniky divadelního souboru byla před Němci uschována mimo Studénku. Avšak i tam docházelo k domovním prohlídkám, před kterými byly podobné materiály obvykle ničeny, a tak není divu, že při dosavadním pátráním po existenci těchto materiálů nebyla zjištěna žádná stopa. Po roce 1945 divadelní soubor v této organizaci neexistoval. Na podzim byl ustavenou Kulturní radou založen divadelní ochotnický spolek „J. K. Tyl“, v rámci kterého se pak odvíjela divadelní ochotnická činnost.

Tělovýchovná jednota Sokol Studénka

Své sídlo měla TJ Sokol založená v roce 1908 v obecním hostinci, kde byla tělovýchovná a divadelní činnost provozována v sále v 1. poschodí. Kulturní činnost zabezpečoval divadelní odbor. Svá divadelní představení sehrával na jevišti, které společně s DTJ převzal po zaniklém čtenářském spolku Havlíček. O své činnosti vedli podrobné kroniky, stejně jako ve Studénce. Dokazuje to výpověď pana Viléma Kuncka, který pomáhal při stěhování sokolského archivu z obecního domu do úkrytu před německou okupací v roce 1938. Přesto byly tyto písemnosti objeveny a archív údajně odevzdaný do Ostravy byl po zjištění obsahu spálen. Že tomu tak však nemuselo být nasvědčují okolnosti, že ještě v roce 1942 „gestapo“ vyšetřovalo pana Kuncka v německém městě Halle, kde byl v té době nasazen na nucené práce. Podle jiných výpovědí byla divadelní kronika odvezena někam na Valašsko, kde se zřejmě ztratila. Tak informace o ochotnické divadelní činnosti mohly být získány jen na základě pátrání ve státních archivech v Novém Jičíně a Opavě a z výpovědí aktivních ochotníků žijících ještě v roce 1973 a 1974. Jejich souhlasné výpovědi a věnované fotografie z divadelních her se staly informacemi o tomto divadelním souboru.
Divadelní repertoár byl velmi pestrý. Údajně se hrály ročně 3 až 4 hry. Československá obec v Sokolské (ČOS) vydala v roce 1936 „Zásady divadelní činnosti“ v sokolství, které obsahovaly principy, jak organizační, tak divadelně vzdělávací a dramaturgické. Režiséři a herci sokolských divadelních souborů bývali školeni v okrskových a župních kurzech celé problematice ochotnické divadelní činnosti. Jejich inscenace proto mívaly velmi dobrou inscenační úroveň. Do roku 1931 byly tyto hrány v obecním hostinci, od roku 1934 pak v nově postaveném Dělnickém domě.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se podrobněji podařilo zachytit odehraný repertoár z období z let 1917- 1938.
Chybí však přesná data premiér a případných repríz. Režiséry v tomto období byli: Konstantin Balcárek, Eduard Laciga, Antonín Lhotský, Jaroslav Nývlt a Emil Ziffer.
Zjištěno bylo uskutečnění těchto her:
v roce 1917 ze zachované fotografie souboru v kostýmech po představení nelze jednoznačně určit název hry

v roce 1919 Alois Jirásek „Jan Roháč z Dubé“ - historické drama

v roce 1920 Jaroslav Vrchlický „Noc na Karlštejně“ – veselohra

v roce 1921 Vítězslav Hálek „Lešetínský kovář“ - vlastenecká hra

v roce 1921 Ladislav Stroupežnický „Zvíkovský rarášek“ - veselohra

v roce 1922 bratří Mrštíkové „Maryša“ - drama

v roce 1923 Alois Jirásek „Vojnarka“ - drama

v roce 1993 Ferdinand Oliva „Manželský ráj“ - veselohra

v roce 1924 K. Fořt - Em. Starý „Z českých mlýnů“ - fraška ze zpěvy

28. 10. 1924 Alois Jirásek „Jan Roháč z Dubé“ - historické drama
Spoluúčast s ochotníky z legionářské obchodní školy ve Studénce.

v roce 1925 Fr. Sokol Tůma „Pasekáři“ – činohra
Na premiéře byl přítomen autor hry.

v roce 1927 Ladislav Stroupežnický „Naši furianti“ - veselohra

v roce 1927 Rudolf Friml „Kvítek prerie“ - opereta

27. 12. 1928 J. Rudolf „Dědečkovy housle“ - hra se zpěvy
Jar. Polášek

v roce 1930 Alois Jirásek „Jan Roháč z Dubé“ - historické drama

v roce 1930 Adolf Bogner „Cigánčina pomsta“ - drama

v roce 1931 E. Kalmán „Podzimní manévry“ - opereta

v roce 1934 J. B. Moliér „Zdravý nemocný“ - komedie

v roce 1935 J. J. Kollár „Pražský žid“ - drama

v roce 1936 Alois Jirásek „Otec“ - vesnické drama

v roce 1936 Rud. Pískáček „Děvče z předměstí“ - opereta

v roce 1937 Karel Čapek „Bílá nemoc“ - drama

V letech 1938-1945 soubor neexistoval. Jeho členové však vystupovali na jednotlivých akcích, které jsou podrobně popsány ve zvláštní kapitole. Po roce 1945 TJ Sokol obnovila svoji činnost. Divadelní odbor nebyl ustaven, protože již v závěru roku 1945 byl založen ochotnický divadelní spolek „J. K. Tyl“. Přesto ještě v roce 1947 se uskutečnilo několik divadelních vystoupení, zřejmě v rámci nějakých zákonných společenských akcí pořádaných touto jednotou, protože šlo výhradně o jednoaktovky komediálního žánru. Proto je pro úplnost uvádím:
J. O. Hradčanský „Osvědčený prostředek“
Václav Barla „Jablko daleko od stromu nepadne“
Václav Barla „Republiko buď zdráva“
Jiří Balda „Dvě srdce na ¾ na sedm“

Divadelní soubor legionářské školy

Nespornou zajímavostí v historii ochotnického divadla ve Studénce byla existence divadelního souboru frekventantů „Obchodní školy československých legionářů a invalidů“ působící v letech 1919-1925.
Škola měla sídlo v Novém zámku čp. 229. Měla svůj kulturní odbor, jehož jeden člen, profesor školy, byl režisérem několika ochotnických představení uskutečněných frekventanty této školy. Jeho jméno se nepodařilo zjistit. Údaje o početním složení souboru lze odvodit z uskutečněných a dokladově prokázaných inscenací, kterými byly:
v roce 1921 František Langer „Jízdní hlídka“ – legionářské drama

28. 1. 1923 F. X. Svoboda „Poslední muž“ – veselohra

28. 10. 1924 Alois Jirásek „Jan Roháč z Dubé“ – historické drama
Na této inscenaci se aktivně podíleli ochotníci z tehdejších místních divadelních souborů DTJ a TJ Sokol.

Všechny inscenace byly sehrány na jevišti obecního domu (dnes hostinec Mrkvica).
Existenci této školy ve Studénce 1 připomíná památník legionářských bojišť války z roku 1914-1918 umístěný před budovou Nového zámku (čp. 229).

Ochotnický divadelní soubor KSČ Studénka

Tato politická strana byla v místě založena v roce 1931. Své působiště měla v hostinci „U Bajnarky“ čp. 195 stejně jako spolkové místnosti DTJ.
Politické zaměření organizace ovlivňovalo dramaturgii divadelního souboru na hry převážně se sociální tématikou. Písemné doklady o činnosti divadelního souboru se nedochovaly, protože byly během okupace v roce 1938 zničeny. Veškeré informace byly získány z osobních výpovědí tehdejších režisérů Jindřicha Hanzelky a Antonína Alčera a dalších osob, které v souboru hrály. Dalším režisérem souboru byl i Rudolf Tomášek, který byl za svou ilegální činnost v komunistické straně v roce 1942 popraven. Podle ústních informací byly odehrány tyto inscenace:
v roce 1928 „Tonda Jalovec“ – opereta
S ohledem na rok uvedení byla tato hra nastudována zřejmě souborem DTJ, který působil ve stejném místě.

v roce 1931 M. Spitzerová-Čebišová „Říkej mi papá“ – veselohra
„Piráti“ – sociální drama

v roce 1932 Peregov „Stávka“ – sociální drama

v roce 1934 Bří Turové „Konfrontace“ – sociální hra

v roce 1935 Fr. Sokol Tůma „Soucit“ – drama

v roce 1936 J. Kubík - D. Hallová „Stází, tobě něco schází“ – hra se zpěvy
„Rok 1894“ – činohra

v roce 1937 Václav Vrána „Plavci na Volze“ – činohra

v roce 1938 Bohuslav Nejedlý „Kde domov můj“ – činohra

v roce 1953 Jindřich Hanzelka „Nezapomenutelná léta“ – sociální hra

Uvedení poslední hry je však ve Studénce nedostatečně prokazatelné. Představení nebylo v písemnostech ONV z tohoto roku vůbec registrováno. Tvrzení autora, že „dřevěnou kostru jeviště pořídil svým nákladem, malby kulis a horizontu byly provedeny brigádnicky odborníky“ a novinový článek o inscenaci nasvědčují tomu, že hra byla pravděpodobně sehrána na dělnických ubikacích v Kunčicích nebo v Porubě, kde tehdy jako zedník pracoval. To však naprosto neubírá zásluhy Jindřicha Hanzelky v divadelním ochotnickém hnutí, které prokázal i v pozdější době jako aktivní režisér.
K dramaturgii souboru stojí za to uvést poznámku dokreslující podmínky povolování ochotnických her po roce 1945.
Hra „Stází, tobě něco schází“ nebyla v roce 1947 okresním osvětovým inspektorem v Bílovci jednomu divadelnímu souboru povolena z důvodu, že „hra svým obsahem velmi nízké úrovně plýtvá hrubými výrazy a mělkými vtipy a odvádí tak pozornost diváka i veškeré jeho citové a mravní zaměření k povrchnímu životnímu názoru, který je v přímém rozporu s duchem doby i jejími státně politickými požadavky“.
Další komentář není myslím nutný…

Lidová strana a její divadelní odbor

I když tato politická strana byla ve Studénce založena již v prvních letech po roce 1918, její kulturně osvětová činnost v oblasti divadelní se projevila až v roce 1935 zásluhou tehdejšího mladého účetního Aloise Ráry, zaměstnaného u studénecko-štramberské dráhy. Výchozí staniční budovou byl dům u dnešního železničního přejezdu na Nádražní ulici (dnes čp. 178).
Politická a kulturní činnost strany se odehrávala v Obecním hostinci (čp. 67 U Mrkvice).
Byly pořízeny nové vlastní dekorace a utvořený divadelní soubor začal působit za režie jmenovaného Aloise Ráry. Ten pod pseudonymem Petr Bezmocný později napsal politické drama „Osud rodiny Tomšíkovy“, která byla ve Studénce uvedena až v roce 1946 divadelním souborem J. K. Tyl. Osud nových naturalisticky malovaných dekorací tehdejšími diváky považované za nejkrásnější v širokém okolí, byl pohnutý a stojí za zmínku. Určitým způsobem totiž dokresluje tehdejší společenské poměry.
Hned na začátku německé okupace v roce 1938 byly dekorace v noci za účasti kostelníka Karla Novotného a několika členů souboru tajně přeneseny z hostince na faru (čp. 95) a do kostela, kde byly jednotlivé části uschovány.
V roce 1939 se k režiséru Aloisi Rárovi přímo do kanceláře místní dráhy dostavil pověřenec z Okresního úřadu v Novém Jičíně s požadavkem prohlédnutí dekorací, o které má prý německá veřejnost zájem. Teprve později se činovníci dozvěděli, že touto veřejností je jednotka Hitlerjugend z Butovic. Dobře znala poměry ve Studénce, a tak laciným způsobem chtěla získat dekorace pro svou scénu v Obecním hostinci v Butovicích. Pověřenec byl zřejmě velmi dobře informován o místech úkrytu (boční kulisy a horizont byly na půdě fary a malovaná plátna byla uložena ve věži kostela). Když uviděl ojedinělé zaprášené kulisy a od kostelníka Novotného uslyšel prohlášení, že nemůže zaručit jsou-li dekorace kompletní, ztratil o ně zájem a odešel. Po válce v roce 1945 byly nepoškozené dekorace přeneseny zpět do Obecního hostince. Po únoru 1948 byla valná část dekorací dopravena do Dělnického domu, kde je pak řadu let používal soubor J. K. Tyl. Osobně si pamatuji, jak tehdejší správce v Dělnickém domě František Bartoš ještě v letech 1954-1956 dbal o jejich vzhled a na opatrnost při manipulaci ukládání ve stodole, nacházející se v prostoru dnešní prodejny (čp. 277).
Od historie s kulisami se vraťme k vlastnímu souboru, který měl asi 20 osob.
Do roku 1938 byly zaznamenány tyto hry:
3. 3. 1935 J. Dostál „Na Zdražilovském gruntě“ – venkovská hra
Divácký úspěch divadelní hry byl zřejmě pro soubor velkou vzpruhou, protože další hry následovaly poměrně v krátkých intervalech.

14. 4. 1935 Eliška Pešková „Devět křížů“ – vesnické drama

3. 11. 1935 Adolf Bogner „Úděl sirotka“ – drama

22. 12. 1935 Pravda „Sny Štědrého večera“ – vánoční hra

19. 4. 1936 V. Sardou „Nepožádáš manželky bližního“ – veselohra

říjen 1936 Vítězslav Hálek „Lešetínský kovář“ – činohra

1937 F. X. Svoboda „Poslední muž“ – veselohra

1937 Eliška Pešková „Kříž u potoka“ – činohra
1937 Jan Neruda „Prodaná láska“ – aktovka

1937 A. Zeman „Zborov“ – drama

Všechny hry režíroval Alois Rára v sále Obecního hostince. Někteří členové souboru se podíleli na inscenaci hry „Pasekáři“ uvedené v roce 1942.
Po roce 1945 jsou zaznamenána pouze ojedinělá vystoupení, v roce 1947 pouze dvě hry :
Baldessari-Plumlovská „Vánoční sen“ – vánoční hra

Vincenc Socha „Vánoční dar“ – vánoční hra

Se jménem režiséra Aloise Ráry je podle výpovědi pamětníků spojena ještě blíže neurčená hra inscenovaná v roce 1950 divadelním kroužkem ČSD.

Odbor mládeže národní socialistické strany

Tento divadelní ochotnický soubor působil v místě pouze v období let první republiky. Proto o jeho činnosti nebyly zjištěny bližší písemné údaje, dochovaly se pouze osobní výpovědi tehdy žijících herců. Své vystoupení měl soubor s největší pravděpodobností v Obecním hostinci, kde v té době vystupovaly i ostatní ochotnické soubory, a po roce 1932 v Dělnickém domě.
Režisérem zjištěných her byl Rafael Kaška, který byl i režisérem v divadelním spolku „Kollár“ v Butovicích. Z osobních výpovědí byly podchyceny hry:
v roce 1929 Karel Čapek „Loupežník“ – komedie

v roce 1929 František Neubauer „Sextánka“ – veselohra

v roce 1931 J. K. Tyl „Paličova dcera“ – činohra

v roce 1931 Adolf Bogner „Cigánčina pomsta aneb Valašský Ahasver“ – drama

v roce 1932 „Dceřino štěstí“ – činohra

v roce 1934 „Rézinka od pěchoty“ – hra se zpěvy

v roce 1935 Miloš Veselý „Zahrada míru a lásky“ – pohádka

Podle uvedených her lze počet členů souboru odhadovat na 20 osob. Lze také předpokládat, že řada z nich vystupovala i ve hře „Pasekáři“ inscenované v místě v roce 1942.
Mimo předchozí uváděné divadelní soubory kronikář Karel Bainar v obecní kronice zaznamenává v roce 1938 následující konstatování: „Rodičovské sdružení sehrálo ve prospěch vánoční nadílky divadlo pro dospělé“. Název hry a další podrobnosti k tomuto představení nebyly zjištěny. Rovněž se nepodařilo zjistit údaje k inscenaci sehrané oddílem skautů v hostinci p. Gromana čp. 40 v tomtéž roce, o které se kronikář rovněž zmiňuje. I tyto skutečnosti dokazují, že v ochotnické divadelní činnosti ve Studénce v té době byly zapojeny téměř všechny vrstvy tehdejší populace. Ochotnickému divadlu v letech 1938-1945 je věnována samostatná kapitola.

Ochotnické divadlo ve Studénce po roce 1945

Mohu poznamenat, že uváděné údaje jsou podloženy existujícími podklady a archivními záznamy včetně obrazového materiálu, takže přehled o jednotlivých divadelních aktivitách je přesnější (konkrétní osobnosti v jednotlivých rolích a činnostech, …).
Jak již bylo uvedeno, na podzim roku 1945 Místní národní výbor ve Studénce ustavil v obci kulturní radu, jejímž posláním bylo uvést v život kulturně-osvětovou činnost. První schůzky kulturní rady, uskutečněné 18. listopadu, se zúčastnili přední osvětoví a kulturní pracovníci z předválečné doby ze čtyř politických stran, tj. sociální demokracie, Čs. strana nár. socialistické, KSČ, Lidové strany a některých dřívějších aktivních divadelníků.
Přítomni na schůzi založili divadelní a ochotnický spolek s názvem „J. K. Tyl“. Po vzájemné dohodě byli zvoleni čtyři režiséři – za každou stranu jeden.
Tímto sjednocením osvětové práce chtěli docílit paritu ve spolupráci, aby nedocházelo při plánování osvětové práce k nedorozumění. Nutno poznamenat, že tomu tak bylo hlavně z důvodů obecně prosazovaných zásad parity v politickém životě určované tehdy „Košickým vládním programem“.
První pracovní schůze spolku „J. K. Tyl“ byla svolána za účelem přípravy „Jednotného Silvestra“. Bylo dohodnuto uspořádat silvestrovský večer v Dělnickém domě, i v Obecním hostinci. Režisérem obou silvestrovských akcí byl zvolen Alois Rára, kterému se podařilo v poměrně ještě neklidné době sestavit bohatý program.
Podle tehdejších ohlasů se „Silvestr v obou místech vydařil jak svým vtipným programem, tak i velkou účastí. Byl to po sedmi letech první zábavní podnik“.
V obou pořádaných místech byl stejný program s určitými změnami pořadí, takže pro účinkující bylo velmi náročné organizační zvládnutí přesunů. Spoluúčinkovala dechová hudba v Dělnickém domě i studénecký soubor tamburašů. V programu byla obsažena zpěvní hudební čísla, sólová nástrojová čísla a značný počet sólových dramatických vystoupení slovních a pantomimických včetně aktovky Jana Nerudy „Prodaná láska“. Účinkovali divadelní ochotníci, kteří později tvořili základ divadelního souboru J. K. Tyl.
Začátky normální divadelní ochotnické činnosti ve Studénce v roce 1946 měly znak určité roztříštěnosti s politickým podtextem, jak o tom svědčí dramaturgie her uskutečněných v průběhu prvního pololetí roku a velmi krátké intervaly uváděných premiér. Zpočátku vedle sebe existoval divadelní soubor spolku J. K. Tyl a dramatický odbor místní organizace Svazu české mládeže. Ten v květnu uvedl Jiráskovu „Lucernu“. Podle výpovědí přímých účastníků byla hra velmi výpravná a setkala se s velkým diváckým ohlasem. Režii hry měl Josef Kobiela, scénografii navrhl místní výtvarník Vlastimil Martinák, realizaci scény zabezpečili Vlastimil a Zdeněk Šrubařovi a choreografii nacvičila Alžběta Lacigová.
Přes úspěšnost zůstalo jen u této jediné inscenace. Většina účinkujících v příštích letech vystupovala výhradně v rámci souboru J. K. Tyl.
Jako začátek činnosti divadelního souboru J. K. Tyl můžeme označit 9. únor 1946, kdy na seznamovacím večírku bylo dohodnuto nastudování první hry, po které následovaly hry další (jak vyplývá z následujícího přehledu jejich premiér):
9. 3. 1946 Fr. Sokol Tůma „Staříček Holuša“
režie Erich Kahánek

31. 3. 1946 Petr Bezmocný „Osud rodiny Tomšíkovi“ – politické drama
pseudonym Al. Ráry
režie Jindřich Hanzelka

26. 10. 1946 František Škroup „Fidlovačka“ – hra se zpěvy
režie Vilém Ctibor repríza: 27. a 28. 10. 1946

13. 4. 1947 Karel Čapek „Matka“ – drama
režie Alois Rára
Výtěžek představení byl věnován městu Kralupy nad Vltavou na úhradu povodňových škod.

10. 10. 1947 J. B. Moliér „Zdravý nemocný“ – komedie
režie Josef Kobiela

říjen 1947 Vlastimil Šrubař „Vesele je když listí padá“
režie – autor - výpravná hudební revue

Dosud zjištěné informace o ochotnické divadelní činnosti ve Studénce v roce 1948 vykazují následující fakta:
- V lednu a únoru roku 1948 připravoval režisér Alois Rára drama Maurice Maeterlincka „Stillmondský starosta“. Premiéra se však nekonala.
- 22. února sehrál oddíl skautek pohádkovou hru Františka Hrubína „Sněhurka a sedm mužíčků“. Další podrobnosti o místě konání nejsou zaznamenány.
- V průběhu roku sehráli ochotníci dobrovolného sboru hasičů „nějakou divadelní hru“ (název, datum a místo premiéry není nikde podchyceno).
- V rámci Osvětové Besedy byly v druhém pololetí sehrány 2 divadelní hry.
Upřesnění těchto nejasností vyžaduje hlubší pátrání v dalších pramenech ideologicky nezatížených.
Dalšími zjištěnými premiérami souboru J. K. Tyl byly:
Podzim 1948 Sláva Grohmanová „Hospůdka u Markytky“ – hra se zpěvy

10. 12. 1948 Jos. Hais Týnecký „Na děkanství“ – veselohra

10. 12. 1949 J. K. Tyl „Paní Marjánka matka pluku“
- hra se zpěvy

16. 12. 1950 Lad. Stroupežnický „Naši furianti“ – veselohra
režie Vilém Ctibor repríza: 18. 12. 1950
scéna Vlastimil Šrubař

Koncem roku 1950 divadelní spolek J. K. Tyl oficiálně ukončil svou činnost. Inventář převzala T J Sokol. Divadelní ochotníci však svoji činnost nepřerušili. Od 1. ledna 1951 působili jako soubor „J. K. Tyl při Osvětové besedě ve Studénce“. Dále pokračovali hrami:
Duben 1951 K. J. Erben – Tureček Jizerský „Sládci“ – hra se zpěvy
Režie Anna Gebauerová

25. 12. 1951 Vítězslav Hálek „Muzikantská Liduška“ – hra se zpěvy
J. Havlásek

4. 4. 1952 Gabriela Preissová „Její pastorkyňa“ – drama
režie Vilém Ctibor repríza: 5. 4. Studénka
4. 5. Pustějov

30. 4. 1952 Bří Turové „Konfrontace“ – sociální hra
repríza: 8. 5. Studénka

21. 6. 1952 N. V. Gogol „Ženitka“ – komedie
režie Vilém Ctibor

4. 4. 1953 N. Ostrovskij „Viníci bez viny“ – společenská komedie
režie Hana Bajnarová
Na okresní přehlídce v Čavisově se hra umístila na 1. místě.

15. 10. 1953 J. B. Moliér „Chudák Manžel“ – komedie
režie Hana Bajnarová

10. 5. 1954 Gabriela Preissová „Gazdina roba“ – drama
režie Alžběta Lacigová

16. 10. 1954 Jaroslav Vrchlický „Noc na Karlštejně“ – veselohra
scéna a režie Vlastimil Martinák repríza: 20. 10. Butovice
26. 10. Jistebník
Na okresní přehlídce v Jistebníku se hra umístila na 1. místě.

15. 3. 1955 J. B. Moliér „Jeho urozenost pan měšťák“ – komedie
úprava J. Pleskot repríza: 19. 3. Jistebník
režie Alena Nohlová 20. 3. Poruba
choreografie Marta Gillarová 23. 3. V. Albrechtice
30. 3. Pustějov
3. 4. Jeseník nad Odrou
10. 4. Butovice (ZK)
1. místo na okresní přehlídce. Soutěžilo se na domácích scénách souborů.

červen 1955 Magda Matuštíková „Kristina“ – drama
režie Alžběta Lacigová

25. 9. 1955 Sláva Grohmanová „Seděla pod borovičkou neb Mládenci ze
zlata“
režie Hana Bajnarová - hra se zpěvy

říjen 1955 Ota Šafránek „Kudy kam“ – veselohra
režie Stanislav Macek repríza: říjen Stará Ves u Bílovce
světla Jaroslav Dostál říjen Studénka
scéna Josef Víta listopad Bravantice

20. 4. 1956 F. X. Svoboda „Poslední muž“ – veselohra
režie Hana Bajnarová repríza: 25. 4. Velké Albrechtice
30. 4. Pustějov

podzim 1956 Jára Beneš „Na tý louce zelený“ – opereta

květen 1957 Balda-Brožík-Piskáček „Perly panny Serafínky“ – hra se zpěvy
2x režie Hana Bajnarová

10. 6. 1957 J. B. Moliér „Měšťák šlechticem“ – komedie
režie a scéna Vlastimil Martinák repríza: 18. 6. Jeseník nad Odrou
21. 6. Jistebník
… 9. Velké Albrechtice
… 9. Albrechtičky

21. 12. 1957 Julius Zeyer „Raduz a Mahulena“ – pohádka
režie Jaroslav Dostál

10. 5. 1958 Alois Jirásek „M. D. Rettigová“ – činohra
režie Alžběta Lacigová repríza: 19. 5. Bílovec

říjen 1959 K. M. Walló „Princezna se zlatou hvězdou na čele“
režie Jaroslav Dostál - pohádka
repríza: říjen Jeseník nad Odrou

19. 12. 1959 J. Paulů „Slovo má babička“ – komedie
režie Ivo Laciga repríza: 9. 1. 1960 Albrechtičky

březen 1960 N. Ostrovskij „Viníci bez viny“ – komedie
repríza: 26. 3. Albrechtičky

červen 1962 B. Němcová „Divá Bára“
režie Alžběta Lacigová repríza: Butovice 2x
Pustějov
Albrechtičky
Studénka

květen 1963 Pavel Pavlík „Nikdy“ – drama
režie Hana Bajnarová

Mimo uvedenou činnost souboru J. K. Tyl vzniklo v roce 1956 seskupení, které si dalo název „Divadelní sdružení mladých“ a v červnu 1956 nastudovalo za režie Jindřicha Hanzelky hru A. N. Arbuzova „Dům na předměstí“. Hra byla v jejich činnosti jediná.
Celkové poznatky o činnosti divadelních ochotníků v obci Studénka lze shrnout do několika zásadních konstatování.
- členství v jednotlivých souborech bylo naprosto volné, a tak bývalo běžným zvykem, že jednotliví herci vystupovali v různých seskupeních.
- hlavními činiteli byli režiséři a režisérky, kteří své hry obsazovali podle hereckých typů. Každá politická strana měla několik svých stálých amatérských režisérů, z nichž některé osobnosti zvláště vynikaly svou dlouholetou činností, volbou dramatických děl a celkovou uměleckou úrovní inscenací.
- celková repertoárová skladba uváděných her byla velmi pestrá, od oddechových zábavných žánrů, po dramaturgicky a inscenačně náročná díla české a zahraniční dramatické tvorby.
- poměrně často byla uváděna hudebně dramatická díla, což dokazuje dobré pěvecké vybavení ochotnických herců a hereček.
- o inscenačních úrovních z hlediska scénografického u jednotlivých představení si můžeme udělat jen hrubou představu o kostýmování, líčení a o výtvarné stránce výpravy, protože dochované fotografie jsou většinou skupinové, pořizované obvykle po představení. Přesto řada snímků má určitou vypovídací hodnotu o úrovni divadelní inscenace.
- v určitých časových úsecích byla zaznamenána čilá zájezdová činnost a účast v soutěžních přehlídkách, na kterých soubory získávaly řadu ocenění a umístění na čelných místech. Tyto úspěchy byly výsledkem dobré práce režisérů a dobrou úrovní hereckých výkonů členů souboru, zejména v etapě po roce 1945. Přitom je zvlášť cenná skutečnost, že za celou sledovanou dobu nebyla zaznamenána odborná pomoc profesionálních divadelníků. 120tiletá historie ochotnického divadla ve Studénce tak zanechala výraznou stopu.















































5. Ochotnická divadelní činnost v Butovicích do roku 1990

Podmínky pro vznik a existenci českého amatérského divadla v obci Butovice byly mnohem složitější než v obci Studénka, takže je potřebné uvést všechny okolnosti v širších souvislostech.
Rozhodující vliv na možnost vzniku českého ochotnického divadla v místě mělo územní příslušnost k moravské enklávě, kde měl německý živel poměrně silnou pozici.
O českém divadle v Butovicích před rokem 1900 nebyly v tehdejších divadelních materiálech zachyceny žádné zmínky. Existující česká menšina byla velmi nepatrná bez jakéhokoliv vlivu na veřejný život. Teprve po založení továrny na vagóny v roce 1901 s příchodem českých zaměstnanců se stali dělníci a úředníci hlavními organizátory českého kulturního a společenského života české menšiny. Jejich společenský život vzkvétal až do roku 1926, kdy byl zrušen sál v 1. poschodí, v tzv. „Panské hospodě„ ve Studénce na nádraží čp. 136 lidově zvané „Na špici“. Až do roku 1963 budova sloužila, jako hlavní pošta pro Studénku a Butovice, dnes je zde v provozu hostinec „ Budvarka“.
V prvním patře této budovy byl sál, kde se konaly zábavy a kde si také tehdejší první čeští ochotníci postavili svépomocí jednoduché jeviště. Na divadlo pořádané každou neděli v odpoledních hodinách byli zváni občané Studénky, Albrechtiček a Pustějova ručně psanými plakáty. Veškeré informace o činnosti tehdejšího ochotnického divadla byly získány z výpovědí 80tiletých „ pamětníků“ kteří vzpomínali na hry „ Maryša“ a „Lešetínský kovář“, údajně uvedené v roce 1901. Podle jejich slov byly většinou hrány hry se sociální a vlasteneckou tématikou. Jednotlivé hry se těšily velkému zájmu a často se stávalo, že diváci z butovické kolonie, kde byla koncentrovaná česká menšina, si byli nuceni nosit židle z domu, protože v hostinci jich byl při velkém počtu diváků nedostatek. Tyto průvody lidí se židlemi přecházející nádržím vzbuzovaly u německých cestujících čekajících na nádraží časté ironické poznámky. Pro vysvětlení dnešním čtenářům v místech dnes zrušeného hradla vedla přes železniční trať komunikace spojující bytovou kolonii vagonky s prostorami u bývalého cukrovaru - dnes štramberské nástupiště.
Divadlo v tomto hostinci se hrálo až do roku 1923, kdy veškerá společenská činnost přešla do Závodního hotelu vagonky (čp. 333). Výnosy z představení byly věnovány na českou knihovnu nebo školám. Podrobnějším údaje o ochotnickém divadle tohoto období nebyly zjištěny, s výjimkou archivně dokladovaného představení sehraného 12. 11. 1911 organizovaným dělnictvem studénecké vozovny v prostorách české školy v Butovicích. Hrála se fraška R. Kneisla „Papageno v almaře“.
Poměry ve vztahu mezi německými občany a českou menšinou se po roce 1918 výrazně zlepšily. V obecním zastupitelstvu měla česká menšina své zástupce. Místní Němci údajně zapůjčovali jeviště v obecním hostinci (čp. 82) pro pořádaní českých divadelních představení. Kdo tam hrál a kolik představení bylo uskutečněno není prokazatelně ověřeno. Ve výpovědi pamětníků byla konstatována skutečnost, že v důsledku různých provokací vůči českým občanům při návštěvě divadla ztratili o takové prostředí zájem, zvláště také pro značnou vzdálenost od svých bydlišť. To přimělo pořadatele k rozhodnutí najít nové místo v bezprostřední blízkosti dělnické závodní kolonie. Novým působištěm se stal Závodní hotel se sálem (čp. 333), kde sídlil německý „Dělnický tělocvičný a sportovní spolek“, který si svým nákladem postavil i malé jeviště. S uživateli byla učiněna dohoda o využívání jeviště pro pořádání českých divadelních představení, a také o konání společných a společenských akcí. Pamětníci vzpomínali na Silvestry, kdy se na společném programu podílely obě národnosti. Jednoaktovky a zpěvné kuplety se střídaly jednou německy, podruhé česky. Rovněž hudební soubor byl složen z hudebníků obou národností. Byla vzpomenuta i historie „české opony“, která dobře charakterizuje tehdejší poměry a problémy, se kterými se museli potýkat divadelní ochotníci a které jsou dnes těžko pochopitelné. Čeští vagonoví malíři písma malovali pro divadlo kulisy, a tak v roce 1919 namalovali samostatnou oponu, která bývala při českých divadelních představeních zavěšována před původní oponu tmavočervenou. Podle pamětníků byla na jedné polovině opony zobrazena dívka jako symbol svobody a radosti a na druhé polovině byly zobrazeny postavy „blahobytných kapitalistů ze zlatými prsteny a měšci peněz“. V následujících letech byla majitelům vagonky a jejich německým úředníků „trnem v oku“, a proto prý byla přemalována. V jakém rozsahu a jaký byl osud této opony již pamětníci neuvedli. Jen to, že se uplatňovala až do roku 1929, kdy bylo pořízeno nové jeviště.
Tato „oponová vzpomínka“ prokazuje sice určitou existenci divadelní činnosti v budově Závodního hotelu, avšak konkrétně nespecifikovanou, protože chybí další údaje. Období let 1917-1924 popisované v retrospektivní kronice je výrazně poznamenáno politickým podtextem a nepřesnými informacemi. K zjištění objektivních skutečností je nezbytné porovnání uváděných tvrzení.
• Sociálně demokratická strana od svého založení měla své spolkové místnosti v Závodním hotelu (čp.333).
• V roce 1919 pod její patronací byla v okruhu tovární kolonie založená DTJ. Členové DTJ cvičili v tělocvičně tehdejší české školy ve staré kolonii (čp.364), ale také „ Na Špici“.
• Divadelní činnost provozovali členové divadelního souboru DTJ v sále hostinci „Na Špici“ u nádraží (čp.136) na jevišti, které zde zůstalo z předválečné doby a bylo majetkem českých dělníků organizovaných v oborách.
• V roce 1921 si KSČ ke své kulturní práci zvolilo hostinec „Na Špici“ u nádraží. Po obsazení zde byla pro mládež založena v rámci Federace dělnických tělovýchovných jednot komunistická tělovýchovná jednota, která v přilehlém sále provozovala tělovýchovnou činnost a příležitostně zde provozovali divadelní představení v letech 1921-1924.
Odchodem mladých členů sociálně demokratické strany v roce 1921 ke komunistům divadelní představení pro nedostatek ochotníků skončila.
Zmiňované hry uvedené po roce 1920:
v roce 1920 Ladislav Stroupežnický „Naši furianti“ - veselohra
režie Jan Blasiol

v roce 1921 Josef Štolba „Peníze“ – drama
režie - Viktor Šumný

v roce 1922 Ferdinand Oliva „V červencích svobody“ - veselohra
režie - Viktor Šumný

v roce 1922 Adolf Bogner „Cigánčina pomsta neb Valašský Ahasver“
režie - Viktor Šumný - drama

v roce 1923 Gustav Moser - P. Lehnhof „Naše roztomilá Baruška“ - fraška
„Stará kniha“ - činohra

v roce 1924 Ch. Birch – Pfeifferová „Šátek z hor aneb Diblík“ - veselohra
režie - Viktor Šumný

v roce 1924 J. K. Tyl „Paličova dcera aneb Pražská děvečka“
- činohra

V následujících letech údajně soubor FDTJ nevystupoval. V letech 1923-1928 působilo v Butovicích seskupení mladých příslušníků české menšiny v dělnické kolonii, které si dalo název „Volné sdružení divadelních ochotníků“. Toto sdružení na Okresním úřadě v Novém Jičíně nebylo oficiálně registrováno. Žádosti o povolení uspořádat představení podepisoval režisér. Hrávalo se v Závodním hotelu (čp. 333) jen příležitostně. Protože tamější sál byl pronajímán různým korporacím, divadelní zkoušky se odbývaly většinou ve třídách české školy v kolonii (čp.364).
Divadelní představení se proto mohla konat jen v sobotu a jeviště v noci muselo být odklizeno, aby příští den v neděli mohl sál sloužit pro představení kina. Několik údajů k budově Závodního hotelu čp.333.
Byl postaven podnikem v roce 1901 zároveň s výstavbou závodu. V prvních letech sloužil hlavně německým organizacím. Teprve zřízením Československého státu v roce 1918 se stal v širší míře přístupný českým spolkům a dělnickým odborovým organizacím. Po roce 1952 se hlavním uživatelem stal Závodní klub ROH. Během následujících let byl sál rozšířen přístavbou jeviště, šaten a kanceláře ZK.
Od prvního ledna 1973 objekt nese jméno Dům kultury ROH Vagónka. Činnost této organizace skončila v roce 1992. Členové uvedeného souboru hráli většinou při různých příležitostech jednoaktovky, dramatické výstupy a kuplety se zpěvy. Jediným dokumentovaným divadelním představením tohoto souboru je historické drama J. J. Kollára „Pražský žid“ režiséra Rafaela Kašky, uskutečněné dne 13. června 1926 v Závodním hotelu v předvečer otevření nové české menšinové školy ve staré kolonii. Dnes škola ul. Tovární čp.386.
Divadelní sdružení Kollár

V roce 1929 došlo z podnětu českých pracovníků vagonky k založení spolku divadelních ochotníků, který si dal za cíl povznést úroveň divadelní činnosti. Spolek s názvem „Divadelní sdružení Kollár“ byl zaregistrován na okresním úřadě v Novém Jičíně. Předsedou byl zvolen Vojtěch Knebel, jednatelem Rudolf Pospíšil, pokladníkem Déža Gašek a režisérem Rafael Kaška. V tomto složení výbor pracoval až do okupace v roce 1938. Sídlo měl v závodním hotelu vagonky. Prvním úkolem nově ustaveného spolku bylo zajištění nového jeviště. To dosavadní, které bylo majetkem německého tělovýchovného spolku, mělo malé rozměry a velmi skromné vybavení.
Podle pamětníků se jeviště v sále stavělo k čelní stěně od zahrady a zasahovalo do ¼ hlediště. Uprostřed byl půlkruhový výklenek do zahrady, kde byl umístěn promítací přístroj pro představení kina. Nedostatek místa byl hlavně v divadelní šatně a při nástupu herců, takže divadelní hru s větším obsazením účinkujících nebylo možné uvádět.
Z tohoto důvodu si nové jeviště postavili k protější čelní stěně sálu, kde byly dveře do dvou místností, které se používalo pro šatnu a nástup na jeviště, i pro umístění divadelních rekvizit a dekorací.
Veškerou truhlářskou práci zhotovil Josef Erban, dekorace a malířské práce provedl Viktor Křenek, oba čeští živnostníci v Butovicích.
Potřebné kování a pomocné práce vykonali bezplatně členové spolku. Jeviště bylo rozbíratelné konstrukce, aby mohl sál sloužit zároveň i jako kino a pro další akce. Proto po každém divadelním představení bylo nutné jeviště rozebrat a uschovat do kůlny na zahradě hotelu. Tuto činnost obvykle zajišťovali členové spolku, kteří právě neúčinkovali.
Na novém jevišti se ochotníci spolku představili poprvé v druhé polovině 1930.
Vzhledem k tomu, že veškerá dokumentace o činnosti spolku byla v průběhu okupace zničena, nejsou k dispozici údaje o uskutečněných divadelních hrách. Podle pamětníků se ročně hrály 2-3 celovečerní hry. Činnost spolku nebyla jen čistě divadelní, ale i společensko-zábavného charakteru. Byly pořádány Mikulášské a silvestrovské večírky s programem, v němž nechyběly divadelní jednoaktovky, sólové dramatické výstupy a hudebně- zpěvní vystoupení. Zvláště oblíbené byly plesy s rázovitými výzdobami, při nichž nikdy nechyběla půlnoční scéna zvlášť k tomu nacvičená. Členové spolku pocházeli ze všech společenských vrstev české menšiny v Butovicích. Z výpovědí několika ještě žijících členů spolku se podařilo získat pouze 26 jmen mužů a 12 jmen žen, jejichž jména jsou uvedena v rejstříku ochotnických herců a hereček Studénky, i když údajně byl soubor početnější. S ohledem na osobnost režiséra Rafaela Kašky a uváděný početní stav souboru zaručovaly uvádění her náročnějších žánrů.
O hluboké lásce k divadlu režisérů z české menšiny ve staré kolonii Jana Blasiola a Rafaela Kašky svědčí okolnost, že oba spolu s Otou Konrádem docházeli i do divadelních souborů působících v té době ve Studénce. Po obsazení obce německým vojskem v roce 1938 byla veškerá spolková činnost zrušena. Policejní orgány složené z místních Němců, příslušníků německé nacistické strany, zabavily spolkům peněžní hotovosti, zničily veškeré písemnosti a zabraly cenný spolkový majetek.
Jeviště divadelního spolku „Kollár“ si místní Němci mohli přenést do svého obecního hostince (čp.82), kde údajně byla hrána německá divadla.
Během let 1938-1945 nebyly z výše uvedených důvodů zaznamenány žádné veřejné aktivity české menšiny.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':