Databáze českého amatérského divadla

Texty: Kostelec nad Orlicí, TEJKL, Josef: Černí šviháci, divadelní futuristé - nebo turisté? - 2004

ČERNÍ ŠVIHÁCI, DIVADELNÍ FUTURISTÉ-NEBO TURISTÉ?

Mnozí se domnívají, že obé je pravdou. Nesporné je, že akční rádius Černých šviháků
se povážlivě zvětšuje a že z důvodů totální vytíženosti neodmítají už pouze Kralupy nad Vltavou nebo Benátky nad Jizerou, ale například i takový Salzburg. S Černými šviháky je prostě nezbytné jednat o představení s předstihem nejméně osmi měsíců, toť holý fakt. Potom
je ovšem dojednaný termín svatý a pevný jak helvetská víra.
Tohle zřejmě prozíravě odhadli organizátoři Mezinárodního divadelního festivalu v německém Donzdorfu, kteří Černé šviháky přizvali s jejich Amatéry bezprostředně poté, co na 73. Jiráskově Hronově slezli po děkovačce z jeviště. Termín 19.-23. květen 2004 byl tou dobou ještě neobsazen, tak jsme si plácli.
A Černí šviháci dnes, po návratu, rozhodně svého činu nelitují. Poznali ještě hlouběji svou cenu a potažmo i cenu českého amatérského divadla, které je opravdu štikou v poměrně stojatých vodách.
Dlouhým transportem pokroucený ansámbl se zapařenými zadky a s odpovídajícím odérem (soubor je ryze pánský a jediná žena, osmnáctiletá tlumočnice Markéta, načichla kozlovinou též) byl přivítán velkoryse. K duhu přišla jak nová a černá festivalová trička, tak zejména ubytování v hotelu Becher, jehož komfort soupeří s apartmány Diany Sternberg na častolovickém zámku. Já osobně jsem se vetřel do nekuřáckého křídla a sdílel apartmá se Zbyňkem Svobodou, Ludvíkem Židem a Antonínem Fendrychem. Posledně jmenovaný se vloudil též do stejné manželské postele s nebesy, jako já. Dovedl bych si představit lukrativnější bytost ve svém loži, než Mrtvolu Fendrycha, Markéta se však ihned po překročení hotelového prahu uchýlila v panice do ilegality a svou komůrku před námi důsledně tajila.
Program, připravený s německou důkladností, běžel bez časových prodlev, všechny soubory přijely, všechno fungovalo. Až se nám časem počalo stýskat po našem smyslu pro improvizaci a onom nádherném pocitu, že pro samé změny, přehazovy a absence získáte nutkavý pocit, že jste na úplně jiné přehlídce. Avšak záhy jsme pochopili, že to není pouze ostříleností zdejších kulturträgerů, ale především zázemím, kterým v Donzdorfu disponují.
Ačkoli toto švábské hnízdo připomíná svou velikostí Vamberk (kdyby se ovšem přestrojil do lázeňského hábitu), mají zde Stadthalle, velkoryse koncipovaný komplex mobilních prostorů, kam se hravě vejde pětistovka diváků, sedících či tančících, jakýsi prozíravěji promyšlený sál Čapkův v Hronově. Pouhých pět metrů od vchodu do Stadthalle se nachází vchod do druhého festivalového prostoru, komornějšího Martinushausu pro dvě stovky diváků a kontakt tak těsný, že můžete polykat pot interpretů. Dalších turisticky náročných deset metrů odtud naleznete Theatercafé, kde se konají rozpravy a semináře. To se to pak Švábům plánuje! Levou zadní a bez pocitu presingu tak zvládnou čtyři představení denně včetně rozsáhlých Frühstücků, Mittagessenů a Abendessenů.
Černým švihákům byl tak přidělen nevídaný prostor na Aufbau und Probe včetně účasti zdejších techniků. Hráli jsme v pátek 21.5. od 14:00, přičemž vše bylo k dispozici již od 9:00! A nikdo z techniků nejen že nebrblal, nýbrž se nepřetržitě usmívali, někdy i velmi shovívavě, když spatřili „světelný park“ Černých šviháků, sestávající ze tří malých van s koncovkami, jež za boha nešly narvat do žádné ze zdejších eurozásuvek. Mladíček, který pak s úsměvem rébus vyřešil, při našem odjezdu měl slzy v očích. Nejprve jsme nechápali, ale pak nám došlo, že ten filuta zároveň objímá naši tlumočnici a že jediný objevil její komůrku. Ale nepředbíhejme!
Festival začal ve středu v 19:00 ve slavnostně vyzdobené Stadthalle, na jejíchž stěnách visely vlajky Německa, České republiky, Ukrajiny, Chorvatska, Maďarska, Velké Británie, Francie, Itálie a Rakouska. Naše vlajka, jistě nezáměrně, visela nejvýše. Po nezbytných proslovech zástupců spolkové země Baden-Württemberg a Gerharta Kranera, šéfa festivalu,
absolvovali přítomní úvodní kus místního souboru Aktionstheater Donzdorf „Der goldene Topf“ od E. T. A. Hoffmana. Rádi jsme přiznali hostitelům snahu v nerovném souboji s fantaskním textem, následný raut však měl dramaturgii promyšlenější.
Černí šviháci se rautům nevyhýbají a mívají z nich pouze jediné trauma - že toho ještě tolik zbylo! Zdejší raut nutil Černé šviháky k zásadní konzumaci piva a zdejších odrůd vín červených a bílých, přičemž nebylo nutné ponižujícím způsobem opouštět kvůli každému půllitru či dvoudecce diskusní hlouček. Stačilo se pouze usmát - a to Černí šviháci dovedou, neboť hra mimických svalů v jejich zarostlých tvářích působí decentně - a již připlula prostorem půvabná krojovaná servírka, ale především stříbrný podnos, přímo pod nos. Jazykové limity se s rostoucí konzumací ukázaly pouze zdánlivé a všichni Černí šviháci po slabé půlhodince plynule komunikovali, a to nikoli pouze mezi sebou! Vyšlo dokonce najevo, že řada zdejších sympaťáků se narodila u nás a dosud mluví česky, zvlášť paní, která se narodila ve Svitavách, netajila se náklonností k nám. A což teprve anglická trupa, vedená Michaelem Branwellem! Ten zná česky skvěle (překládal Havla) a přivezl Černým švihákům veleláhev jedenáctileté skotské singl whisky. Kontrovali jsme okamžitě čtyřiadvacítkou plzeňského - a vyzdobili šíje Angličanů keramickými píšťalkami. Chyba lávky - zvlášť jedna Angličanka si pak vycvičila Mědílka natolik, že na hvízdnutí přiskočil. Následoval vždy polibek takové razance, že označit jej adjektivem francouzský bylo by zjevným nactiutrhačstvím. Degustace ňamin nebrala konce a Černí šviháci již chtě nechtě selektovali, pili již pouze nejkvalitnější červené a přikusovali pršut, někteří méně distinguovaní se cpali kaviárem.
Čtvrteční ranní diskuse v Theatercafé proběhla na předem zadané téma „Kultura v Evropě - divadlo v dialogu; divadlo v Evropě - kultura v dialogu“. Jistá šroubovanost tématu se však naštěstí vytratila velmi záhy. Dospělo se dokonce k některým konstantám. Především všem - a povýtce především Angličanům - pije krev plíživá amerikanizace evropské kultury, jíž nutno zavčasu postavit hráz. Dále by nebylo prozíravé zbavovat se svých specifik ve jménu jakési evropské či panevropské vize, ale zachovat si identitu jako jednu ze svrchovaných hodnot evropského celku. A že divadlo je ideálním médiem k šíření těchto vizí, na tom se shodli všichni.
Ze skromnosti, jež je Černým švihákům vrozena, rozdělme si nyní festivalový čas pro přehlednost na období PŘED ŠVIHÁKY a PO ŠVIHÁCÍCH.
PŘED ŠVIHÁKY ve čtvrtek hráli Ukrajinci z Oděsy v Martinushausu - a hráli skvěle. Dva absolventi Moskevského divadelního institutu a jedna šansoniérka vystřihli hru Semena Slotnikova „Pěšky do Izraele“ sdělně, bez příkras (včetně rafinované obřízky). Mistrovské herectví ve své totalitě, jemuž netřeba tlumočníků.
Ruotalibera Teatro z Říma přivezlo ukřičený multimediální projekt s jedinou herečkou v akci „Das Kind, das nicht existiert“. Obešli bychom se bez něj.
Angličané z Harlow spáchali prostonárodní show „St. George and the Dragon“. Nejenže nám Čechům vrazili speciální program v češtině, ale řada pasáží byla přímo na place česky neodolatelně tlumočena! Tvrdí, že hra vychází z tradic předshakespearovských. Tvrdí, že je oslavou Jiřího, národního anglického svatého, který má přesně ty vlastnosti, jež angličtí fotbalisté postrádají. A zcela upřímně - byl to pěkný mazec, ale od srdce a nic nepředstírající, prostý uměleckoidnosti.
„Rote Schuhe“, upovídaná sentimentální hříčka italské autorky Tiziany Luccatini měla snad jediný klad. Že ji hrály dvě hezký holky z domácího souboru.
PŘED ŠVIHÁKY v pátek nehrál nikdo, neboť se diskutovalo o inscenacích již proběhnuvších. A tak se festivalové i domácí publikum ve 14:00 s jistými abstinenčními příznaky hrnulo do Stadthalle na Amatéry a tuhlo již v předsálí, kde si tiše tlel za zvuků Cherubiniho Rekviem v pohodlné rakvi Antonín Fendrych a jeho Fernet. Mnozí líbali nebožtíka, mnozí Fernet, přičemž postupně věřili tvrzení, že jejich Jägermeister je proti Fernetu neškodná tinktura na bradavice.
Jiskra mezi publikem a Šviháky naskočila okamžitě, tu a tam se z úst herců vydrala osvěžující německá replika. Zejména šéf funebráků se vyznamenal hned při svém entrée, kdy razantně okřikl pijící podřízené:“Nicht trinken, nicht trinken, nicht trinken!“ Sklidil za to potlesk na otevřené scéně tak bouřlivý, že do samého konce německy už ani nekvákl, anžto vše zapomněl. Zato Josef Žid v roli hospodského roznášel i litovelské pivo německy s upraveným reklamním sloganem „Přišel, viděl, litoval“. Němcům ale zjevně chutnala i ta Litovel. Přeborníkem v německých proslovech byl však Antonín Fendrych, neobvykle vstřícný, jenž původně odmítal vyslovit německy byť i jen jediné slovo s tím, že němčina není jazyk, ale krční nemoc. Původně hodlal v rámci reparací odvézt část hotelového mobiliáře do Čech, ale nakonec si odvezl řadu přátelství a několik malých sympatických opic.
Potlesk nebral konce a při paralelně tlumočeném monologu Morgese, v němž hovoří o německých okupantech, dokonce masochisticky zesílil. Nejvíce gratulací se nám spolehlivě dostalo od výpravy rakouské včetně pozvání do Salzburgu a snahy získat text Amatérů.
PO ŠVIHÁCÍCH se v Martinushausu zaskvěli opět Ukrajinci. Arkadij Slovesnik se rozdal v monodramatu Marseille Mittuy „Klavierbegleiter“ a špendlík by při této oslavě ruské herecké školy, kdyby upadl, zněl jako sbíječka.
Ani lorcovská inscenace Maďarů nezklamala. Vyjadřovala se prostředky pohybového divadla, znakem. A Maďarky byly krásné, což Šviháci hravě zdůvodnili. Čingischán se prostě vecpal mezi Slovany, postupně došlo k asimilaci, u níž bychom začasté chtěli i být - a výsledek těch masakrů je bolestně krásný.
Páteční večer snad raději zmiňme pouze v kostce a telegraficky. Tady se rozdali zase Černí šviháci. Obloudili majitelku Theatercafé, která ochotně vyklidila lednice (nejvíce obluzoval Zbyněk Svoboda, jenž se vydával úspěšně za Bedřicha Engelse). Statistik souboru Policajt st. tvrdí, že se podařilo provézt pro vlastní potřebu 400 láhví plzeňského, jež se utěšeně chladí v kavárenských lednicích. Toho večera „zasyčely“ všechny. České pivo je nesmírně lukrativní komoditou a ostatní soubory kanily při pohledu na pijící Šviháky tak přesvědčivě, že pivo teklo proudem pro všechny. Nejvděčněji slopali Angličané, kteří tvrdili, že láhev Plzně u nich stojí dvě libry. A tak nebylo divu, že vášnivá Angličanka pískala na píšťalku ostošest a i dívky z jiných souborů povážlivě ztrácely zábrany. Černí šviháci však byli ostražití!
Ranní sobotní diskuse o představeních začala naším. Všichni kroutili hlavami, jak je možné, že to, co viděli odpoledne na jevišti, mělo pokračování večer v Theatercafé v podstatě v nezměněné podobě, možná v ještě větší nadsázce. Amatéři byli označeni za typicky český produkt, jejich humor za velice atraktivní a zejména rakousko-německému naturelu blízký, s poznámkou, že ho ovšem sami nedokáží takto vyprodukovat. V podstatě lichotivé, ne? A přísahali by prý na příbuznost s Haškovým Švejkem.
Odpoledne patřilo Chorvatům ze Sisaku, upřímně řečeno byli však pro nás zklamáním. Typ produkce, která předstírá humor a lavíruje zpěv, přičemž operní originál zní.
Následující produkce rakouského souboru z Abtenau byla oživením a dala odpověď na to, proč se tak zajímali o text Amatérů. Dvojice herců hrála sice nenáročného a obehraného Neila Simona pod názvem „Der letzte der feuriger Liebhaber“, hrála ho však naturalisticky, s nasazením, až doslova létaly třísky z mobiliáře.
Francouzský „Tartuffe“, vyvedený souborem z Nancy, příliš vyvedený nebyl. Moliéra hráli v ochotnické křeči, přikováni na místo svým neumětelstvím, a v těchto štronzech chrlili sáhodlouhé verše. Až burianovský Tartuffe svým nástupem probral Šviháky - a nejen je - ze spánku.
A poté už nalodění se na předlouhou noční jízdu do Třebíče na vyhlášení, zjistit, zda Solný sloupy obstály či padly za vlast. Kdo se s kým líbal, kdo plakal a kdo chtěl mocí mermo zůstat, raději nezmiňujme. Prostě se nám tu Markétu nakonec do autobusu narvat podařilo!
A setřást hrozen loučících se. Asi nás mají doopravdy rádi. My je určitě.
Josef Tejkl
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':