Databáze českého amatérského divadla

Texty: KASKA, František: 56. Loutkářská Chrudim aneb Málo nového pod sluncem. AS 2007, č. 4, s. 13-20.

56. Loutkářská Chrudim aneb Málo nového pod sluncem
František Kaska
Program letošního všenárodního setkání loutkářů a lidí jim blízkých byl co do počtu bohatý. Osmnáct souborů v hlavním (někdo se nebojí říci i soutěžním) programu, šest (velmi dobře zvolených, a skutečně inspirativních) a dalších pět doplňkových představení v Okénku loutkářských tradic, které bylo letos věnováno maňáskům. Dlužno říci, že některá představení z „okénka“, ač neprošla žádnou oficiální oblastní přehlídkou, si co do kvality nezadala s některými představeními hlavního programu, kde se obvyklá otázka: „Kdo to sem poslal?“ objevila hned několikrát.
Jako obvykle se objevily inscenace tradičních loutkářských souborů (tradičními rozumějme hrající pravidelně několik desítek let marionetové a ve chvílích největší odvahy maňáskové divadlo), tentokrát reprezentované především Hloupou Barkou souboru LD Jiskra Praha a inscenací TLD Zvoneček Praha, Zdeněk Sloboda: Ferda mravenec a kamarádi. V obou případech překvapivě vystoupili věkem velmi mladí lidé, nikoliv však způsobem divadelního uvažování.

Mladá maňásková odnož LD Jiskra si vylámala zuby při inscenování veselé pohádky Jana Drdy Hloupá Barka především použitím nezdůvodněného dvojího plánu – maňásci a živáci, kde ovšem zvládnutá nebyla ani část činoherní ani loutková. Maňásci, či spíše jakési „chňapky“, na malém paravánu nedávali velké možnosti rozehrání a ani ty nebyly využity. Čtyři mladí herci, včetně autora a režiséra Pavla Voborníka, s velkou energií vstoupili na tak trochu neprobádané území.1 A tak nejvýraznějším momentem představení se stalo opakované rozbíjení vajec. Soubor Zvoneček se do žádných experimentů nepouštěl. Pro svou inscenaci zvolili marionety na nitích s rozdělenou interpretací, navíc se zvukovou „konzervou“. Pro některé účastníky LCH bylo překvapením, že tento způsob hraní je ještě v 21. století využíván. Výraznou sekorovskou stylizací loutek i scény i nahranými hlasy a zvuky a nepříliš invenčním rozehráním (či spíše okomentováním) nejznámějších příhod Ferdových soubor vytvořil spíš jakousi vzpomínku na dobu před třiceti (čtyřiceti padesáti) lety. Snaha o inovaci použitím soudobých hlášek a filmové hudby nepřinesla ovoce. Problémem, který se ovšem netýkal jen tohoto souboru, ačkoliv zde byl nejvíce zřetelný, bylo nezvládnuté vodění loutek, tedy ono řemeslo, kterého si na nejlepších tradičních souborech nejvíce vážíme a které letos na LCH žádný z nich nepředvedl. Snad je to dáno mládím a nezkušeností aktérů, doufejme, že nejde o všeobecný trend nástupu ledabylosti a polovičatosti, tedy spokojením se s málem a nechutí investovat více úsilí, trpělivosti a času do učení se, jak s loutkou hrát.

Také LS Klubíčko Cvikov patří k souborům s mnohaletou tradicí. V inscenaci L. Moszcynskiho a J. Wilkowskiho Giňol účinkují dva herci, kteří vytvářejí rámec pouličního putovního divadla a zároveň zasahují do děje, spoluvytvářejí příběh. Ostatní postavy jsou hrány spodovými loutkami, bohužel s minimálními možnostmi loutkoherecké akce. Dvouplánový paraván představující pařížské střechy tvořil nepříliš funkční scénu, kytarový doprovod a písně spíše umocňovaly dojem bezobsažné a rozpačité podívané, kde základní problém je už v nedramatickém a nelogicky vystavěném textu. Celkový dojem nezachraňuje ani pokus o živou komunikaci s diváky, která přerůstá spíše v manipulaci.

Podobný rámec, i když zde šlo o divadlo jarmareční, zvolily Jana Paulová a Daniela Voberová, jinak Divadýlko Dančajáno z Litomyšle, které zahrály Pohádku pohádkovou malými marionetami ve dvou rodinných loutkových divadélkách postavených vedle sebe. Kamenem úrazu inscenace je opět text, tentokrát autorský, seskládaný z různých pohádkových motivů, jehož nízké dramaturgické kvality nevyvážila ani energie investovaná oběma protagonistkami.

Mnohem lépe si s podobným principem (srovnání se nabízelo, neboť obě divadla hrála na LCH proti sobě, tedy ve stejné časy stejného dne) poradily dámy z LS Bublanina Vsetín. V inscenaci Začarovaný les také pracovaly s motivy a postavami různých známých pohádek, tentokrát však převážně funkčně. Kateřina Dohnálková, která odehrála představení živě, a to v obou významech tohoto slova, hraje turistku, jež zabloudila v lese a setkává se zde s postavičkami, představovanými maňásky, hračkami či opět živou ježibabou Barbory Dohnálkové. Jednoduchý paraván s průstřihy a oponkou zcela postačil ke ztvárnění nenáročného příběhu adresovaného dětem mladšího školního věku. Inscenace byla všeobecně dobře přijata a porotou doporučena do širšího výběru na Jiráskův Hronov.

Třetí představení ztvárněné dvěma herečkami byla Černá a Bílá Fróna na motivy vlámských pohádek souboru LD Maminy Jaroměř, které mělo všechny ambice a znaky rodinného loutkového divadla. Byly použity jednoduché malé marionety s odkrytým voděním, které aktérkám umožňuje rozehrát druhý plán – komunikaci mezi nimi a spíše náznaková scéna na několika stolcích. Určité dramaturgické nedostatky vyvažuje emocionálně působivé a svébytné komediální herectví především Jany Dvořáčkové a její sekundující spoluhráčky Zuzany Broukové. Diskutabilní je zapojení dětí. Představení nicméně patřilo k tomu lepšímu v hlavním programu LCH.

Překvapivou novinkou byl LS Na Holou Hořovice, který se zajímavě stylizovanými marionetami L. Řeřichy (jinak autora, scénografa i režiséra) sehrál představení Zkáza adamitů. Inscenace byla prezentována jako pokus o demýtizaci historických postav a událostí, v tomto případě rozprášení skupiny adamitů Janem Žižkou z Trocnova. Výsledný dojem však nepřekročil kvalitu pokleslé televizní zábavy či tzv. hospodského humoru. Ani využití středověké hudby inscenaci nepovýšilo.

Podobným problémem, tedy nadužitím drsného až vulgárního humoru a absencí jasné dramaturgicko-režijní koncepce, trpěla i inscenace Š. D. B., kterou nastudoval LS Podivíni Podivín. Podivíni pracovali, dle vlastních slov, na motivy známé
pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký, přičemž popřeli a pokroutili vše podstatné, co dělá tuto pohádku pohádkou. Kvalitu představení pak nezachránila ani nápaditá hra se zajímavými manekýny (v mnohem méně výtvarně a funkčně povedené scéně), ani poměrně zdařilý scénický kytarový doprovod.

Do dramaturgické linie festivalu se promítla i reflexe televizní zábavy, ač inzerovaná jako parodie, působila spíš jako ozvuk, využití motivů známých žánrů k inscenování loutkových vtípků, tu více, tu méně podařených. V obou představeních Úplněk nad pampou souboru LS Vlastislav Hradec Králové a Černá kukla LS Tate lyumni z Prahy chyběl jasnější názor na ztvárňovaný (parodovaný) žánr a nerozkrytý důvod inscenování.

LS Vlastislav zvolil za východisko jihoamerickou telenovelu, kterou odehrál na řadě malých loutkových divadélek, kde střídavě vytahované oponky nahrazovaly televizní střihy a příběh samotný rozehrávaly jednoduché stylizované „krabičkové“ marionety a komentovali televizní hlasatelé v jednotlivých obrazovkách. LS Tate lyumni pro svou akční krimi zvolili poměrně zdařilé maňásky a jednoduchý paraván s oponkou a přes diskutabilní vtipnost textu samotného se s dramatickým rozehráním příběhu vyrovnali o poznání lépe.

Již tradičně obohatila program představení hraná dětmi, i když v některých případech už spíše adolescenty, ale i u nich jde o líheň ZUŠ, přinášející dramaturgické i inscenátorské kvality. Jestliže v představení LS Moje pětka Jaroměř Bleděmodrý Petr (hrály děti cca desetileté s plyšovými hračkami a dalšími rekvizitami) vnímáme především silné téma jinakosti a přirozenou hravost a energii dětí využitou pro sdělení tématu,

pak Terka Schlöglová – LS Terka Žamberk pod vedením Olgy Strnadové už předvedla pevný divadelní tvar se skutečným hereckým projevem. Jednoduché, ale výtvarně čisté loutečky (maňásci a javajky) i scéna, téměř minimalistické hraní, ukázněný, jemný, ale živý projev aktérky a vtipné řešení jednotlivých scén řadilo představení 1 x 3 pohádky (O vlkovi a kůzlátkách, O Smolíčkovi a O Červené karkulce – výběr z 2x 7 pohádek Františka Hrubína) k vrcholům přehlídky.

Kultivované soustředěné herectví předvedly i půvabné dívky ze ZUŠ Veselí nad Moravou v představení Stínové divadlo pro krásnou Lin. Jevištní adaptace „japonské“ pohádky Hany Doskočilové zaujala svojí poetičností, atmosférou, kterou podpořilo využití svíček a svícnů jako zástupných předmětů pro jednotlivé postavy a i samotné stínové divadlo, které však paradoxně patřilo inscenační nenápaditostí k méně zdařilým částem představení.

Africký příběh LS Štokrle Semily, autorské představení Pavla Martince a Jakuba Kováře, už ukazuje chuť uchopit divadlo více do vlastních rukou, i když oko režisérky a pedagožky Hany Mockové nelze pominout. Příběh cesty afrického chlapce na konec světa a zpět rozehrávají s jednoduchými plošnými loutkami na stejně jednoduché plošné scéně představující čtyři písečné duny. Hlavní devizou je ovšem spíše živý způsob herectví, přirozená komunikace mezi protagonisty, chuť a fantazie, se kterou si pohrávají s příběhem, kterému přece jen chybí jasné téma.

Stejně specifické herectví a nápadité zacházení se situací přinesl ve svém taktéž autorském počinu O Honzoj Jakub Maksymov z LS Někdo z Jaroměře. Původně japonskou pohádku přetvořil pod pedagogickým vedením Jarky Holasové a inscenoval jako lehce absurdní hříčku s ponaučením. Loutky z recyklovatelného odpadu souzní s rámcem vyprávění nádražního uklízeče, jeho nedotaženost ale patřila k problémům inscenace. Oba soubory však přivezly na LCH sympatický živý mladý způsob divadelního uvažování a za to jim patří dík.

Mezi stálice chrudimského nebe bezesporu patří soubory LS Céčko Svitavy a LS Čmukaři Turnov se svou nezaměnitelnou poetikou a způsobem herectví. Náročnější úkol si vytyčilo Céčko, které se snažilo najít adekvátní divadelní obraz k textům Daniila Charmse. V představení Fialový vítr jsme viděli jakési vnitřní znovuprožití Charmse. Velmi niterné herectví s využitím jednoduchých loutek i předmětů, atmosféru smutku a vnímání „ruské duše“ dotvářely použité scénické prostředky – hudba, hra se světlem, někdy snad na hranici klišé. Soubor spíše rezignoval na výklad, přiblížení, rozklíčování textů i vlastních postupů, takže ve spojení s poměrně jednotvárným temporytmem k mnoha divákům představení nedoputovalo přes rampu jeviště a zůstal jen stísněný pocit a patos. Ti vyvolení pak vnímali smutek z pomíjivosti věcí a z relativity našeho konání.2 Představení patřilo na LCH k nejdiskutovanějším a pro své nesporné kvality bylo doporučeno do širšího výběru na Jiráskův Hronov.

LS Čmukaři z Turnova přivezli divácky vděčnější a pohodovější představení, a to scénické ztvárnění bajek Pavla Trauba pod názvem Zvyřátka za to nemůžou. Ke hraní využívali plošné loutky, maňásky, hračky, předměty a také sami sebe. Sled jednotlivých vtipných výstupů – bajek (některé byly rozehrány zajímavěji, některé odzpívány) vyvolal v sále příjemnou atmosféru. Diskutována byla literární kvalita textů, ty ale dokázal soubor divadelně povýšit. Oba soubory, Čmukaři i Céčko, prokázaly svou zkušenost a vyzrálost také v kvalitním loutkoherectví. I turnovská inscenace byla doporučena do širšího výběru na Jiráskův Hronov.

Emocionálně působivá a vesměs kladně přijatá byla inscenace Fucking Generation aneb Zbavme se svých patosů a hymen, kterou zahrál plzeńský L. S. Věk, soubor složený z členů několika mladých divadel známých z předchozích ročníků LCH, namátkou DNO, Pachýř Pačejoff, Rámus. Mnozí z aktérů jsou v současné době studenty KALD DAMU. Devět mladých lidí a Petra Kosová sdělili z jeviště své osobní výpovědi, velmi upřímné a přitom divadelně povýšené. Za zmínku stojí i kvalitní hudební a výtvarná složka inscenace. Loutky, ač se většinou nedopouštěly jednání, byly účelně využity. Škoda, že ve druhé části představení soubor na tuto složku spíše rezignoval a spokojil se se sledem výpovědí a písní. Představení Fucking Generation však spolu s Fialovým větrem patřila na letošní LCH k těm, která překročila rámec loutkového divadla. L. S. Věk byl s inscenací Fucking Generation nominován na Jiráskův Hronov.

Pomyslným vrcholem přehlídky se stalo představení LAPOhádky tedy LEDOVÉ TECHNO divadla DNO, Hradec Králové, tedy několika jeho členů, kteří studují DAMU. Inscenace je vyvážená po stránce herecké, výtvarné i hudební, zajímavá je spojením moderních technologií (projekce) s přírodním materiálem (loutky z klacíků)3. Pokud se někteří diváci z různých důvodů přestávali orientovat v příběhu vycházejícím z laponských mýtů, mohli se nechat unést sugestivní atmosférou, vnímat především vizuální (kromě projekce a hraní loutkami je vynikajícím způsobem používána stínohra) a zvukovou složku (hudbu, která určovala rytmus a atmosféru celého představení a do které vplul obraz,4 obstarali Honza a Bára Kratochvílovi). Představení bylo hráno v „laponštině“, velmi zvukomalebném jazyce, se sporadickými českými titulky. Inscenace byla doporučena do širšího výběru na Jiráskův Hronov.
Právě propojení mladého amatérského (nejen) loutkového divadla a DAMU, způsobené nástupem některých progresivních mladých loutkářů na tuto školu, je zajímavým aspektem, který se na letošní LCH kladně projevil. Není náhodou, že právě inscenace vytvořené těmito tvůrci patřily k největším zážitkům přehlídky. Je to snad příslib do budoucna? Byl bych tomu rád.

Karel František Tománek
závěrem 56. LCH
Já se neodvažuji provést hodnocení celé přehlídky, ale sám za sebe bych chtěl říct, že mám pocit, že vzhledem k programové skladbě nám přehlídka poskytla široký a detailní obraz o současném amatérském loutkovém divadle. Pro mě nejzajímavější ve chvíli, kdy se prolínaly postupy činoherního a loutkového divadla. A této přehlídce bych do budoucna chtěl popřát, aby se tu objevovaly impulzy, které obohatí nejen divadlo loutkové, ale divadlo jako celek. Děkuji vám za fantastickou atmosféru.

Výsledková listina
56. Loutkářské Chrudimi
Porota 56. Loutkářské Chrudimi ve složení Karel František Tománek (předseda), Robert Smolík, Jakub Hulák, Petr Vydra a Petr Vodička udělila tyto ceny:
• souboru L. S. Věk z Plzně za inscenaci Fucking generation aneb Zbavme se svých patosů a hymen,
• souboru Dno z Hradce Králové za inscenaci LAPOhádky tedy Ledové techno,
• Romanu Kudláčkovi a Kamilu Bělohlávkovi za výtvarnou složku inscenace LAPOhádky tedy Ledové techno,
• Honzovi a Báře Kratochvílovým za hudbu k inscenaci LAPOhádky tedy Ledové techno,
• souboru Čmukaři z Turnova za herectví v inscenaci Zvyřátka za to nemůžou,
• souboru „C“ ze Svitav za osobitou interpretaci textů Daniila Charmse v inscenaci Fialový vítr,
• Janě Dvořáčkové za herectví v inscenaci Černá a bílá Fróna,
• Olze Strnadové za pedagogické vedení při práci na inscenaci 1×3 pohádky,
• Vítězslavě Trávníčkové za pedagogické vedení při práci na inscenaci Stínové divadlo pro krásnou Lin,
• souboru Bublanina ze Vsetína za autorský přístup a herectví v inscenaci Začarovaný les.
Porota nominovala na festival amatérského divadla Jiráskův Hronov 2007 inscenaci Fucking generation, a doporučila inscenace: LAPOhádky tedy Ledové techno, Zvyřátka za to nemůžou, Fialový vítr a Začarovaný les.


O čem byly chrudimské semináře
Jaques Joseph
Účastníci 56. Loutkářské Chrudimi si mohli vybrat z celkem 14 seminářů. Vedle již tradičního K – klubu pro děti, letos vedeného členkami Tlupyatlapy ze Svitav, a semináře U – U nás, vedeného Magdou Johnovou ze ZUŠ Žerotín a určeného pro – náctileté, pokrývala letošní nabídka širokou paletu sahající od každoročně se navracejících seminárních stálic D – Dramaturgie pod vedením dramaturgyně Divadla Minor Petry Zámečníkové, H – Hlasovka opět pod taktovkou pedagožky Jany Altmannové z DAMU nebo ještě A – Autorsko-dramatizátorský seminář Luďka Richtera přes semináře méně tradiční N – Neverbální divadlo lektorované Michalem Hechtem až po ryzí experimenty P – Pokus o minimalismus Jiřího Adámka.
„Teoretici“ se uzavřeli do svých místností a celý týden strávili diskutováním a prací nad texty. V případě autorů a dramatizátorů (seminář A) studovali, kriticky rozebírali a upravovali texty vlastní, v případě dramaturgů (seminář D) pracovali s textem hry Drak od J. Švarce. Několikrát si jej přečetli a poté rozebírali na situace, zkoumali možnosti, jeho dramatizace, analyzovali postavy a nakonec porovnali své snažení s tím, jak hru ztvárnilo hradecké Divadlo Drak
(Petra Zámečníková s sebou přivezla videozáznam jejich inscenace).
Hlasovka Jany Altmanové se svým obsahem držela již loni zavedené a osvědčené tradice. Seminaristé se nejprve učili správně dýchat a pracovat s dechem a hlasem a vůbec si osvojovali základy správné a znělé jevištní mluvy. Na těchto základech pak mohli dále experimentovat a zkoumat, jak se proměňuje vyznění věty v závislosti na změně intonace, dikce, frázování nebo rozmístění akcentů ve větě. Zkrátka nepřišla ani gesta a mimika, které zcela pochopitelně také významně ovlivňují vyznění textu. Všechny tyto možnosti práce s hlasem pak předvedli na závěrečné recitaci krátkých textíků.
Dalším již tradičním seminářem byl „hudební“ (Z), již několik let vedený Janem Matáskem. V semináři se vedle práce s rytmem (různé alternativní i klasické perkuse) celou dobu především intenzivně zpívalo. Střídaly se improvizace, některé z naprostého ticha a jiné na určitou basovou linku, s nastudováním předem připravených vlastních písniček našeho lektora. Honza byl velice vstřícný, upravoval program podle přání svých seminaristů a několikrát jim zprostředkoval i velice silné zážitky, například společný výlet do nedaleké vísky.
Svou předváděčku pak Zetkaři spojili se seminářem P – Pokus o minimalismus Jirky Adámka. Tento vpravdě experimentální seminář byl skutečným hledáním nikoli často zprofanovaného využívání minimalismu na divadle, ale jeho samotného a divácky ne vždy vděčného jádra. Základní inspirace vycházela z minimalistické hudby (např. skladba pro 100 metronomů – z počáteční tikající kakofonie postupně odpadává metronom po metronomu a skladba končí tichem) a na scéně se pak vycházelo z nejjednodušších možných daností – jedno místo, jeden vztah nebo jeden pocit. Pracovalo se i se zástupnými předměty reprezentujícími alter- nebo antiega jednotlivých herců. Hlavně žádný děj, ten mohl nanejvýš samovolně vyvstat. Pracovalo se i s textem, s nezávisle probíhajícími vnitřními monology nebo jednoduchými dialogy a také se synchronizací pohybů či zpomalováním nebo dokonce zastavováním času. Všechny seminaristy práce velice zaujala a podle jejich slov se jim nakonec doopravdy povedlo objevit skutečný minimalismus, přestože se jim to možná nepodařilo tak dobře sdělit divákům během závěrečného vystoupení. To se skládalo z několika scének zaměřených vždy na jeden jediný atom výstavby dramatické situace, přičemž některé z nich nemohl divák nezasvěcený do bližších okolností práce v semináři plně ocenit.

„Nejojedinělejším seminářem letošní Chrudimi byla bezesporu Loutkářská dílna (L). Přísně vzato nešlo ani o seminář jako spíš o pokus navázat na tradici loutkářských konzervatoří pořádaných Janem Dvořákem – ostatně oba lektoři Jiří Polehňa a Karel Šefrna se poznali právě na jedné z nich.“

Tradiční součástí nabídky, tím, co na žádné Loutkářské Chrudimi nemůže chybět, jsou semináře zaměřené na práci s loutkou. Letos byly dva: Maňas a maňásek (lektorka Mirka Vydrová) a Technologie loutky (lektor Vítězslav Kuschmitz). Maňáskáři se pochopitelně soustředili na maňásky (přestože při výrobě vlastní loutky někteří seminaristé nevědomky vyrobili javajku), s čímž byla spojena řada cvičení pro pružnost a ohebnost rukou a prstů. Seminaristé taktéž prováděli řadu doplňujících cvičení, souvisejících zejména s vnímáním svého těla a zkoumáním jeho pohybů a způsobů, jakými vyjadřuje emoce, které poté zkoušeli přes ruce přenášet i do loutek. Po úvodní výrobě loutky z předem připravených předmětů (vařečka, balonek,…) si seminaristé vyzkoušeli i výrobu klasického kašírovaného maňáska, ale nestačili ho za jeden týden dokončit, a tak se jedinou náplní závěrečné předváděčky staly etudky hrané pouze rukama v bílých rukavicích. Seminaristé plně využili pohyblivost svých rukou a spíše než lidské postavy originálně předváděli různá zvířata (želvu, šneky…).
I v semináři Technologie loutky si mohli seminaristé vyzkoušet výrobu loutky, tentokrát klasické špalíčkové marionety, které si také zkusili i navázat. Se svým výtvorem následně zkoušeli hrát, aby si uvědomili, jak významně předurčuje způsob výroby a navázání loutky její výrazové a pohybové možnosti. Seminář se ale neomezoval pouze na marionety – podobným způsobem byl zkoumán vztah mezi technologií a výrazovými možnostmi u mnoha dalších typů loutek. Vedle marionet si účastníci vyzkoušeli také výrobu papírových loutek určených pro stínohru a v plánu byla i výroba javajky, na kterou ale již nezbyl čas.
Řadu technicky zaměřených seminářů ještě obohatil seminář S – Scénografický seminář vedený scénografkou Irenou Marečkovou a režisérem, hercem a muzikantem Jiřím Vyšohlídem. Účastníci tohoto semináře se učili spojovat téma inscenace s výpravou a pracovat s prostorem. V malých skupinkách pak vypracovávali scénografické návrhy pro zinscenování Sněhové královny. Nápady pokrývaly širokou škálu možností a každý jasně vyjadřoval jedno z možných témat, jak k textu přistupovat. Po dohodě s lektory byla dvě základní možná témata: „cesta“ a „virtuální světy“. Mezi návrhy pak bylo například minimalistické kukátko inspirované prostředím Chrudimi nebo impozantní kruhová aréna s obřími pohyblivými zrcadly. Zkrátka nepřišla ani práce se světlem (úzce související s výpravou) – hotové makety byly různě nasvíceny a vyfotografovány, aby bylo možné udělat si představu, jak by mohla výprava v případě realizace vypadat.
Posledních několik let se objevují také semináře nějak související s pouličním divadlem. Seminář pojmenovaný G – Genius loci – Genius cosi, vedený autorem řady site-specific projektů Tomášem Žižkou, se ale letos spíše než na pouliční divadlo zaměřil přímo na atmosféru města. Seminaristé strávili týden chozením po městě, seznamováním se s jeho historií a nalézáním skrytých míst, která dávají nahlédnout genia loci krásné Chrudimi. V souladu s tímto hledáním pak seminaristé nedělali žádné happeningy či průvody, ale vytvářeli malé etudy, na kameru zachycované „momentky z atmosféry Chrudimi“, které pak měli ostatní účastníci LCH možnost zhlédnout.
Seminářem, který vzbudil velký zájem, přestože nebyl příliš loutkově zaměřený, byl seminář N – Neverbální divadlo, jehož lektorem byl mim Michal Hecht. Tento fyzicky dosti náročný seminář (náročnost byla naštěstí kompenzována častými závěrečnými masážemi) bylo možné rozdělit na dvě části. V jedné se seminaristé seznamovali se základy pantomimické techniky, učili se předvádět tažení, tlačení, stoupání, klesání i klasickou pantomimickou chůzi a v druhé se učili tvořit a srozumitelně předvádět neverbální příběhy. Jako inspirace sloužily jak klasické pohádky, tak i hudba nebo prostor.
Nejojedinělejším seminářem letošní Chrudimi byla bezesporu Loutkářská dílna (L). Přísně vzato nešlo ani o seminář jako spíš o pokus navázat na tradici loutkářských konzervatoří pořádaných Janem Dvořákem – ostatně oba lektoři Jiří Polehňa a Karel Šefrna se poznali právě na jedné z nich. Dílna tak fungovala již od dubna a před LCH proběhla čtyři celovíkendová setkání. To mělo umožnit vytvoření mnohem užšího, intenzivnějšího kontaktu mezi účastníky. Vedle technického nácviku způsobu práce s různými typy loutek (účastníci např. dostávali domácí úkoly vytvořit nějakou etudu s danou loutkou) během těchto setkání postupně vznikalo plnohodnotné loutkové představení, od prvních krůčků, kterými bylo hledání cesty k textu a nalézání tématu, o kterém by se mělo hrát (klasické diskuze nad dramaturgií inscenace), přes dramatizaci (výchozím textem byla pohádka Rudovous ze sbírky Kočičí král Pavla Šruta) a skládání písní až k výrobě scény a loutek. Dílna tak komplexně pokrývala všechny momenty přípravy inscenace. Celé úsilí vyvrcholilo na Loutkářské Chrudimi. Týden intenzivního zkoušení bylo završeno úspěšnou premiérou, s výhledem na další reprízování i na další podobné dílny v následujících letech.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':