Databáze českého amatérského divadla

Texty: A O HRONOVĚ CELKEM... Očima Mirky Císařové, Antonína Fendrycha, Josefa Tejkla a Petra Hakena. Divadelní HROMADA 2004 - podzim.

Očima Mirky Císařové
Nechtějme mít z profesionálů amatéry
Nebudu se ve své poznámce k Hronovu 2004 zabývat tím, jestli měl dobrou, nebo špatnou kvalitu programu, jak se o tom po jeho skončení diskutovalo a diskutuje. Patřím k těm, kteří si myslí, že měl kvalitu prostě takovou, jakou měla letošní amatérská divadelní sezóna, to znamená, že ukazoval jistý faktický stav. Velmi pochybuji o tom, že se v rámci stávajícího soutěžního systému ztratily nějaké další, daleko lepší inscenace. Je ovšem možné, že v širokém amatérském divadelním dění, které probíhá samozřejmě i mimo soutěžní systém, se mohou takové inscenace objevit. Je pak otázkou další koncepce a organizace Jiráskova Hronova, jestli a jakým způsobem je může do programu zařadit. Ale to je jiná a poměrně složitá otázka, na kterou teď ale nechci hledat odpověď.
Svou poznámku k letošnímu JH bych chtěla zaměřit jinak. ARTAMA mě pověřila péčí o lektorský tým tzv. Kritického klubu a dala mi tím možnost sledovat tuto jednu dílčí část JH z poněkud širšího úhlu. Mohla jsem být přítomna nočních "porad" lektorské skupiny nad zhlédnutými představeními každého dne a samozřejmě i všech veřejných setkání s plénem. Vím také, jaké bylo pro tuto skupinu odborníků zadání. Oproti několikaleté koncepci tzv. Problémového klubu , "písíčka", která umožňovala přítomným odborníkům sledovat na základě zhlédnutých představení některé obecnější problémy a tendence, aniž by jim stanovila povinnost hovořit o všech představeních, došlo v zadání k zásadní proměně. Byla určována potřebou sdělit ucelený názor na všechna uváděná představení JH, a to především pro mladé účastníky z jednotlivých vzdělávacích klubů JH, ale zároveň i s ohledem na účastníky další. V podstatě se mělo jednat o jakousi kritickou reflexi, podanou v základní, srozumitelné podobě a dokonce i v omezení daném časovým limitem. V druhé části setkání měl pak být vymezen prostor pro návrat k některým obecnějším problémům, které inscenace přinášely (tj. jakýsi pozůstatek z minulého PC klubu). To vše se mělo dít za účasti výsostných profesionálních odborníků, usměrňováno moderátorem. Diskuse s plénem neměla být základním, ale doplňujícím faktorem. Uvádím to všechno ze dvou důvodů. Jednak si myslím, že přes úvodní informaci nebylo toto zadání jasné účastníkům setkání z řad pléna a za druhé jsem po absolvování celého hronovského cyklu přesvědčena o tom, že samo toto zadání bylo a v budoucnosti by i dál mohlo být problematickým východiskem. Není např. možné propojit jakousi až základní "osvětovou výukovou činnost pro začínající zájemce o divadlo" se zobecňujícími tématy, která k pochopení potřebují určité vědomostní zázemí. Není možné současně uspokojit posluchače divadelně nepoučené a ty další. Není dle mého názoru možné výsostné odborníky a nezaměnitelné osobnosti lektorského týmu (a byl letos složen výborně!) otesat a usměrnit na učitele "základního školství" (zjednodušuji), ani na šiřitele dnes tak oblíbené "kritické osobní dojmologie". Velmi těžké je i pro sebelepšího moderátora určovat při tomto složení další směřování diskuse, což nevyžaduje jen schopnost empatie, ale i potřebné vědomostní zázemí. Velmi těžké je asi i pro výrazné osobnosti lektorského týmu přizpůsobit svůj směr uvažování o tom kterém představení zadanému "metodickému postupu", který jejich uvažování zjednodušuje, oklešťuje. Nemluvě pak o diskusi z pléna, která určité směřování často zavádí do slepých uliček, ze kterých se jen velmi těžko kličkuje, protože pro objasnění by bylo třeba daleko širšího záběru. A těch problémů je samozřejmě daleko více.
Musím se přiznat, že mým největším zážitkem z letošního Hronova byla právě možnost slyšet "neupravené a necenzurované uvažování" lektorského týmu o jednotlivých představeních při noční poradě. Byla to nesmírně vzrušující, tvořivá a podnětná diskuse. Samozřejmě, ani já jsem nerozuměla všemu, ale rozpoznala jsem, kde jsou důležitá a neuralgická místa jednotlivých inscenací, jaké myšlenky v širším záběru provokují. Bohužel, další den se pak povětšinou tato vzrušivá atmosféra před plénem neopakovala. Zadání bylo plněno. Vše bylo vtěsnáno do časových i srozumitelnost reflektujících informací. (Až na "časový budík", který byl hned po prvním setkání lektory spontánně odmítnut, stejně jako dělení na "základní" a "problémovou" část.) Byla podána analýza inscenací, která vše podstatné zahrnula. Byly to odpovídající recenze odvedené s veškerou profesionální odpovědností. Pepa Brůček coby moderátor úspěšně provokoval a dribloval - ostatně byl u toho jako vždy milý a přesvědčivý. Ale z celku se při vší snaze ztratila radost z objevování, z pojmenovávání, osobitost. Všechno, čeho byli všichni zúčastnění lektoři samozřejmě schopni! Vše bylo v pořádku. Jen něco chybělo. Přesto, nebo snad právě proto se před celým lektorským týmem skláním. Bylo mi ale trochu líto, že od těch zajímavých a odborně fundovaných profesionálů nemůžeme vlastní vinou získat víc.
A tam mi to nějak došlo. My vlastně chceme, aby se oni přizpůsobovali nám, našim schopnostem. Chceme, aby byli jednodušší, pochopitelnější, více chápaví vůči nám, pokud možno pozitivně (při rozbujelých amatérských vášních i negativně) oceňující. Chceme, aby byli jako my, abychom si hlavami pomazanými mohli potvrdit své samozřejmě geniální názory. Aby to nebylo moc náročné, aby to moc nebolelo, abychom se moc nemuseli snažit a nedej Bože něco nastudovat. Snad je to i tím, že doba přeje více povrchnosti a na podobné kritické reflexe už není na přehlídce žatvového typu místo. Možná se v současné době mění i důvod, proč používáme divadla jako prostředku k osobní sebereflexi, k výkřiku, k vlastní výpovědi o tomto světě a myslíme si, že to můžeme dělat i bez znalostí jeho základních zákonitostí. Otázek je mnoho a možná je pokládám rovněž ve zjednodušující tvrdosti. Hledáme pořád nové a nové podoby diskusního fóra na Jiráskově Hronově. Chceme to na našich přátelích, profesionálních spolupracovnících, vzdělaných odbornících, kteří jsou připraveni nám svoje znalosti zprostředkovat. Ale možná, že bychom to měli jednou už trochu otočit. A asi směrem k sobě. Protože nejsme to asi my, kdo všechno víme nejlíp a kdo jsme nejchytřejší. Možná bychom mohli postrčit někam dál i sami sebe.
Dovolte mi jako pamětníkovi (já vím, že je to trochu trapné) na závěr odbočku do minulosti. Do slavné éry hronovských diskusních klubů, které i v období totality vedli až na výjimky výsostní divadelní odborníci. Vnášeli do nich každý maximum své osobnosti, vědomostí ale i úcty k práci amatérských divadelníků. Mimo své vnitřní autocenzury dané totalitní skutečností (a mnozí to dělali velmi šikovně - rozuměli jsme) vlastně žádná jiná omezení neměli. Jistě ale vím, že jsme je nekritizovali za to, že všemu nerozumíme, ale snažili jsme se pochopit a dopídit. Oni měli paradoxně svůj prostor pro uvažování o divadle tehdy daleko svobodnější. Tím, že je v současné době svými požadavky omezujeme, omezujeme jejich prostor. Snad by se měli vzbouřit. Vrátit se sami k sobě, nepřednášet unifikovaně pro všechny, ale jen pro ty, kteří s nimi chtějí to dobrodružství přemýšlení podniknout. I kdyby takových bylo jen několik. Ti pak nebudou kritizovat, že nerozumí, ale budou klást otázky, aby porozuměli. A to bude zajímavé a určitě to někam povede.
Jsem členkou odborné rady pro divadlo při ARTAMě. Samozřejmě si budu i já dále lámat hlavu s tím, jak koncipovat diskusní fórum při příštích Hronovech, ale na tenhle osvěžující "obrácený pohled", který jsem zažila díky své "pečovatelské službě" o jeho letošní lektorský tým nezapomenu.
Mirka Císařová
Pro úplnost složení lektorského týmu Kritického klubu - Jiráskův Hronov 2004:
· Doc. PhDr. Darja Ulrychová-Mrázová, dramaturgyně ND a pedagog DAMU, šaramantní dáma, dodávajíc půvabu jinak veskrze mužskému složení KK, inteligentní, vzdělaná, břitká, doposud nezkažená všeobjímajícím vztahem k amatérským kolegům
· Doc. PhDr. Vladimír Štefko CSc., ze slovenské ciziny, i když na to nevypadá, je to jedna z dávných legend minulé éry JH, letos opět po mnoha letech, kráčející encyklopedie, nepřehlédnutelný teatrolog ale i nepřehlédnutelný mužský, který hravě zdolával svým šarmem zejména ženské i o mnoho mladší ročníky v plénu KK
· Mgr. Jakub Korčák, pedagog a proděkan DAMU, režisér, noblesní citlivý vzdělanec vyhraněných zásad
· Mgr. Pavel Purkrábek, výtvarník a scénograf, osobitý, trochu vzpurný, zarputilý ale zásadový, od něhož je možné se nadít ledasčehož
· Prof. PhDr. Jan Císař CSc., teatrolog a vedoucí katedry teorie a kritiky a pedagog DAMU, který velkou část života sleduje amatérské divadelní dění v nejširších souvislostech, žijící legenda, inspirující i zastřešující. Mnohé za svou "éru" nenávratně "poznamenal".

Očima Antonína Fendrycha
Jiráskův Hronov se pro mne vždy skládá – a je to pocit naprosto bezděčný – z několika částí. Pracovně je lze označit za část divadelní, část genia loci a část sociální (pod tímto pojmem rozumím chtěná i vynucená setkání s lidmi, s nimiž se setkat chci anebo se setkání s nimi nevyhnu). Divadelní část na mne letos působila dojmem velice rozporuplným. Paradoxně pro mne vítězily drobné žánry; včetně loutkových Mrkvajzníků, byť je o mně notoricky známo, že divadlo druhu pimprlového není můj šálek kávy. Naopak tvary blížící se rozměrem i charakterem činohře zůstávaly dosti vzadu, na pověstném chvostu letošní dramatické žně. Nemohu nevzpomenout spousty jiných představení, která jsem zhlédl na národních přehlídkách a jejichž absenci v konečném výběru jsem postrádal. Nehodlám sahat do svědomí osobám povolaným k tomu, aby činily konečný dramaturgický výběr. Možná viděly v komornějším prostředí Poděbrad, Třebíče či Písku nějaká úplně „jiná“ představení. Každopádně má u mne letošní „kamenná“ úroda zapsáno veliké mínus. Nechť mne upokojí, že všeobecná rozpačitost je znamením doby; udělování Zlatého Alojze mě však utvrzuje v tom, že je cosi shnilého ve státě dánském. Vostopětka, Mrkvajzníci a Impérium vrací uhlo však nejen v této anketě, ale i v mém soukromém žebříčku jednoznačně vedou. Něco by se s tou klasikou mělo dělat!!!
Část genia loci (pro neznalé: ducha místa) zůstává téměř stejná. Hronovští prominou, ale jinak celkem ospalé, městečko ožívá nebývalým ruchem, ulice jsou do pozdních nočních hodin (či časných ranních) plné lidí, restaurace a hospůdky vřou, kolot je v plném proudu. Trochu mne mrzí uzavření bufetu na náměstí, mile mne překvapila restaurace U Pilouse svým levným a chutným menu (všem doporučuji!!!) a rovněž truchlím nad čím více zdevastovanější Sokolovnou. Své osobní střevní problémy, způsobené pivem značky Primátor, ponechám bez komentáře. Jiný kraj, jiný mrav! Asi si budu muset zvyknout!
K sociálním aspektům „Hronovů“ nutno podotknout, že jsou povětšině příjemné. Hlavně letos se mi nestalo, že bych ve velké míře potkával ty, které takzvaně vidět nemusím. Obrovsky oceňuji pokrok v kvalitě Zpravodaje, který přinášel nepoměrně větší sumu informací. A není to tím, že jsem do něj svými „okénky“ přispíval, ale tím, že byl po dlouhé době profesionálně a se znalostí věcí uchopen. Smekám redakční radě hlubokou poklonu!!!
Každopádně, pokud budu za rok zdráv a chtěn, rád se opět do Hronova, alespoň na pár dní, podívám a zrakem tvora divadlem lehce chyceného posoudím, co se nového urodilo a kam to české divadlo spěje. Ono totiž neuškodí udělat si o tom všem takový malý obrázek, protože to je zároveň taková drobná sonda do našeho nitra.

Očima Josefa Tejkla
"Pokud někdo chce divadlem něco sdělovat, pokud chce divadlem vyslat nějakou zprávu, tak ať jde raději na poštu", cituje letošní letní Hromada dramatika Woody Allena. Ale já i po letošních zkušenostech z Jiráskova Hronova na poštu asi přece jen nepůjdu
A ihned pro jistotu tlumočím do češtiny, co tím vlastně míním. Neboť na letošním Hronově vládlo podivuhodné zmatení jazyků a letmé lehce jinotajné formulace dopadaly jako tříštivé pumy do tábora celebrit a kosily tam, kam původně vůbec nebyly cíleny.
Takže překládám: asi i nadále bude mou prioritou sdělení, nikoli zalepené alibisticky v obálce a vhozené rádobyspiklenecky do poštovní schránky na rohu ulice, která již nekvete modře, ale orange. Připouštím, že se Černí šviháci se svými Solnými sloupy dopustili výkřiku. Sám osobně mívám tuto potřebu přibližně jednou za dvacet let, snad tedy lze tuto slabost tolerovat. Naposledy jsem „vykřikl“ zjara 1989 na přehlídce ve Sloupně inscenací Pozor, chromý pes. Tehdy mi jistý velmi renomovaný divadelník otcovsky radil, že vše je marno, stejně se nic nezmění. Ať počítám jak počítám, další výkřik mi už asi z důvodů čistě biologických nebude souzen.
Ale na poštu? Asistovat svinstvům tím, že vyrobím zábavu pro šíroširé publikum? To raději zavzpomínám, co mi za téměř třicet let napovídal prof. Císař o divadle a pokusím se v mezích svých limitů zúročit tuto žeň. Neboť nových informací se již od něj nedočkám, uvrhl mne do klatby.
A nyní již bez tlumočení. Jsem přesvědčen, že PROFESOR je formát, zruší své embargo a prohlédne léčku těch, kteří mu nakukali, že jsem jej nazval snobem. Zejména Černí šviháci vědí, jakým zásadním způsobem jeho postřehy posouvají jejich úsilí vpřed.
Úvodem si přiznejme, přátelé, že Hronov se nám letos secsakramentsky zpolarizoval. Myslím si ovšem, že je to proces přirozený a logický, vyplývající ze stavu společnosti. Její spokojená část tíhne k selance, frustrovaná k výkřikům. A struktura divácká, marnost nad marnost, kopíruje strukturu společenskou. Ten vývoj nepochybně bude pokračovat a zabránit mu nelze. Bohudík? Bohužel?
Úplně nabíledni se ukázalo, že v českém amatérském divadle vedle sebe existují tři diametrálně odlišné proudy. Jeden, masovější, rezignuje na výpověď a jde rovnou na poštu.
Druhý, subtilní, na poštu nejde, ale je ze zásady apolitický. A třetí, jenž se v drtivé míře rekrutuje na Písku, razantně šlape do porcelánu a je opravdu „v pohybu“.
Smířit zejména první s třetím je velice obtížné, neboť se mezi nimi otevřela propast netolerance. Onen proud „střední“ (Rakvičky, Zatracený chlapi, Malá rošáda, Mrkvajzníci…) je inteligentní zábavou, divadelně poučenou a zručně inscenovanou, je však „ničím proti ničemu“, nejde do rizika. Inscenace tohoto proudu jsou přijímány nejpříznivěji, neboť jsou úsměvné, vyznačují se malou metráží a kultivovaností.
Generálními hronovskými „dodavateli“ jsou především dvě národní přehlídky (Poděbrady-Třebíč a Písek). Jako šéf dvoudomého souboru (Černí šviháci byli doporučeni z obou těchto přehlídek) jsem si nemohl nepovšimnout, že zatímco Pískem odkojení radikálové ukázněně absolvují některé nudné činohry a maximálně podřimují, příznivci „klasiky“ z představení „píseckých“ bez skrupulí houfně odcházejí dokonce i z prostředních sedadel hronovského svatostánku, bouchajíce přitom ve spravedlivém hněvu dveřmi a mumlajíce něco o prasatech. Zejména českotřebovský Triarius byl nucen vypít zvlášť velkou číši hořkosti a promluvit o něm poté kladně zavánělo trestným činem či svatokrádeží.
A dostávám se k meritu věci. Hrubě se mi nelíbilo zacházení s českotřebovským Triariem. Proč je tak denunciačně zpochybňován verdikt renomované poroty Šrámkova Písku (Tománek, Z. A. Tichý, Hulec, Janků…)? Může si dovolit Doc. PhDr. Mgr. Daria Ullrichová odbýt „recenzi“ třemi řádky a dávat tak okázale najevo své psychoanalytické pohrdání prací souboru? Jak jinak vyznívá poctivá, fundovaná, byť negativní recenze Karola Horvátha!
Jakub Korčák si položil otázku: „Je to obraz, ve kterém žijeme?“ A vzápětí se brání této představě. Lída Honzová, čerstvě zlatotylá, se přiznává k chandře a depresi, já též. Několik dní na to zjišťuji, že v blízkosti mého bydliště dvanáctiletý chlapec s pěti dalšími kamarády ubodal jednaosmdesátiletou stařenku nůžkama pro pár stovek a jeho otec je tam zavezl škodovkou.
A poté se z mnoha stran dozvídám, že moje věta „Zalézt do estétství je mnohem jednodušší.“ se řady lidí osobně dotkla. Jenže já ji napsal v reflexi na představení, pro soubor, jako úlevu nad tím, že vykloubenost a zpotvořenost doby nenatřeli narůžovo, byť by mohli. Proti infernu v Osetii vše předchozí stejně bledne a získává platnost žabomyší.
Možná si řeknete, že jsem nekonstruktivní a plivu jenom síru. Nikoli, Kritický klub jsem sledoval s rozkoší a Pepa Brůček coby moderátor si počínal zdatně. Mám dokonce několik návrhů, jak dál. Především si myslím, že by bylo prozíravé, aby v lektorském sboru napříště zasedl alespoň jeden člen poroty písecké. Obě poroty nejdůležitějších národních přehlídek se prostě musí respektovat. Dále si myslím, že zajímavější je polemika než pouhé vyslechnutí lektorských konsensů. První den pobytu se mi totiž podařilo zakoupit Zpravodaj již kolem dvanácté hodiny a v klidu si jej do začátku Kritického klubu prostudovat. Jenže poté Daria Ullrichová zopakovala téměř doslova text své tištěné recenze. Na druhý den - a poté až do konce Hronova - byl však Zpravodaj k mání až po Kritickém klubu. Evidentní zásah shůry, paralyzující polemiku, která se mohla rozběhnout ihned - zájemci by si už recenze přečetli.
Další postřeh. Zpravodaj byl letos otevřenější, flexibilnější, tím větší škoda, že jeho dosažitelnost byla časově dirigována. Vysekávám poklonu redakci a Janě Portykové.
Neuniklo mi též (sám jsem se stal obětí), jak velké procento inscenací se na Hronově tzv. nevydařilo. Konkrétně Solný sloupy měly před Hronovem čtyři skvělé reprízy, krátce po Hronově na Lipnici (před haškovskými fajnšmekry-Přemysl Rut aj.) další… a podobně jistě i ostatní potrefení. Určitě je díl „viny“ na souborech, ale je asi nezbytné radikálně řešit nevětratelnost hracích prostorů a nepředimenzovávat až dvojnásobně kapacity. Cesta k neúspěchu je potom daleko kratší a častější, než bychom si asi všichni na Žatvě přáli.
Vzdor tomu dočkal jsem se jednoho příjemného překvapení. Dva dny po „černém úterý“ (termín prof. Císaře) byl jsem s kolegou Fendrychem přizván do Klubu režisérů SČDO na rozpravu o Solnejch sloupech. Pamětliv rozpravy loňské, kdy na Amatérech František Klaška nenechal nit suchou, byl jsem připraven na všechno. Jaké bylo mé překvapení, když dva frekventanti (a to navštívili zapařené představení odpolední) brilantně formulovali, čeho byli svědky, včetně solidní analýzy a kritických připomínek. A závěrečné slovo Rudolfa Felzmanna bylo pro mne příkladem nezaujatého syntetického myšlení.
Všechno zlé pro něco dobré. Slova doc. Štefka, že nezdařené představení obnaží problémy inscenace, mohu jenom podepsat. Od té doby jsem z hronovské verze vyškrtal už dvě stránky. A upustil od protikühnlovských a protigrossovských výlevů na počátku, jak mi radil prof. Císař. Vida, k čemu je dobrý Kritický klub!
A poněvadž jsem si již vyplýtval mně přidělený prostor, chci závěrem přiznat, že mne kvas, který jsem letos v amatérském divadle na Hronově vystopoval, velice vzrušuje a jsem žádostiv, zda se všechny tyto antagonismy změní v divadelní kvalitu. Zjišťuji dokonce, že na Hronov pojedu i v případě, že se tam ani jedné z mých (dvou) formací nepodaří prokousat. P.S.: Zpráva pro konkurenci - Udělám pro to všechno (tedy divadelními prostředky).

Očima Petra Hakena, Modrého kocoura z Turnova
Do Hronova jsem vyrazil s rodinou, tedy neúplnou. Vzal jsem manželku, za těch pár let se mnou už nemůže bez Hronova být. Vzal jsem nejmladší dceru, ta zase nemůže být bez mámy. Budeme se střídat v hlídání. No, nakonec jsme se moc nestřídali a chodili jsme na všechno. Terezku hlídal kde kdo. Třeba František Štibor v náladě povznesené. S takovými chůvami, uznejte, se dá stíhat všechno a my to snad fakt stíhali.
Hronov pro mě začal letos o pár dní dřív, když mi Kája Dörrová zavolala, že Sergej Fedotov nepřijede a že mám připravit dramaturgii semináře. Byly to perné tři dny a dvě noci. Seminář Sergeje Fedotova bez Sergeje Fedotova si nikdo z nás zpočátku nedovedl představit, ale brali jsme to jako velkou výzvu, ale zároveň na nás padla velká zodpovědnost. Hodnotit mohu proces, výsledek musí napsat divák nezúčastněný. Pocit jsem měl nakonec skvělý, i když jsem během práce několikrát zatápal, nevěda, kam se to vrtne. Vyšlo to a jsem rád nejen kvůli všem lidem v semináři, kvůli Honzovi, Michalovi, ale hlavně kvůli tomu, že už má Sergej své následovníky a nejsou to jen malí Sergejové, ale lidi naprosto originální se Sergejem někde hluboko v sobě.
Divadelní festivaly jsou o lidech, kteří dokážou vytvořit atmosféru. Osmdesátá léta – to jsem začal do Hronova jezdit – si nedovedu představit bez kytary Jirky Klapky na Prajzce, či bez hurónských výkřiků Áši Faltuse ve Stovce. Letos jsem prožil v Hororu jeden pamětnický večer s Jirkou, při starých písních, bylo to prima, ale atmosféru Hronova dělá něco jiného, nelze se vracet a říkat: “Jó, tenkrát, to jsme se uměli bavit.“ A ty, kteří jen nostalgicky vzpomínají, nechme vzpomínat, třeba jim to dělá dobře. Ano, nechme je vzpomínat a vrhněme se do Hronova 21. století. Jen doufám, že nebudu muset za 20 let na počátek stolení nostalgicky vzpomínat, to bych si tedy nepřál.
Odcházím tedy z Hororu, příjemně naladěn a během cesty uteče 20 let, jsem v současnosti, ocitám se uprostřed krásně běsnících mých současníků, stejně dvacetiletých, jako jsem já a vrhám se vostopět do víru života .“Jacísi osadníci rozbili své vojenské ležení u vašeho stánku můz, Mistře Jirásku“, křičím a Mistr jen kouká a kouká, vrtí hlavou, naštěstí mu přes rameno kouká Šrámek . “Mládí, Alois“. „A léto budiž pochváleno“, už říkají spolu.
„Pusťte víc Šrámka k Jiráskovi“, křičím na prázdné náměstí ze zaplněného parku. „Ale já už tě sem pustil Fráňo, na Lantu si zvykám, a ten stan, ten tu nebyl vždycky? Jakoby sem patřil, víš. Tyl začínal taky všelijak.“ Odcházím a zpívám si tu starou píseň: „Dělníci, dělníci, ty jdou do práce, umělci, umělci, samá legrace…" a Jirásek se přidá…a je ráno.
A tak jdou dny, inscenace za inscenací, patří sem všechny. Žádné: „Kdo to sem poslal!“ Lidi, takhle vypadá divadlo, které se hraje na českých jevištích v roce 2004. Ať si někdo chodí na Hadriány, když ho to baví, ale prosím, nechte mě chodit na Vánoce Ivanovových a stoupat na Sniežku. A nakonec mě potěšili Libochovice s klasickým kusem a krásným herectvím stejně jako lidové divadlo 21. století Vajce. Divadlo je o osobnostech, to je jasné. A jsou ? Jo, jsou. Petr Lanta dělá divadlo, kterému se učíme rozumět. Cihlář a Prokop nádherně dovedou diváka tam, kde ho chtějí mít. Eva Andělová rozbrečí tři generace, Jelínek taky nezapře svůj rukopis – tímto se mu omlouvám, že jsem všechny jeho inscenace hodil do pytle Dna. „Sorry, ale je to tvůj pytel.“ No a abych nezapomněl, z povzdálí nahlíží Ondra Pumr řka: „Jen počkejte, volové, já se vám do toho ještě vložím.“ S plným pytlem inspirace odjíždím na chatu a jdu psát, mám toho v hlavě moc. Vysypu pytel, přeberu a po pytlíčkách budu předávat svým ovečkám.
Děkuju ti Jirásku za Hronov, děkuju ti Šrámku za Písek. Děkuju vám všichni za to, že jste. Přijeďte zasejc za rok, pokecáme, do divadla zajdeme, pokouříme, popijeme…..
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':