Databáze českého amatérského divadla

Texty: Olomouc, POGODA, Richard: Výtečníci 1968-2008, rkp. 2008

POGODA, Richard: Výtečníci 1968-2008

VÝTEČNÍCI
1968 - 2008


14. ÚNORA 1968 V 15 HODIN SE V DIVADLE V OLOMOUCI-HODOLANECH poprvé zvedla opona nad představením Výtečníci. Nikdo tenkrát netušil, že se na scéně čs. hudebního divadla definitivně etablovala autorská dvojice tenkrát ještě ryzích amatérů, kteří do konce 80. let budou mít na svém kontě deset celovečerních titulů, jež lze bez uzardění podle dnešních zvyklostí nazvat muzikály. PAVEL DOSTÁL (chemik) psal texty a RICHARD POGODA (typograf) muziku. Nemohli tenkrát tušit, že jejich „študácký muzikál“ se dočká 150 repríz.
Než se pokusím přiblížit atmosféru pohnutého 68. roku v hanácké metropoli, musím připomenout jméno Dr. Svetozara Vítka, ředitele olomouckého divadla, díky jehož předvídavosti stanuli Výtečníci na divadelních prknech. Za působení tohoto osvíceného „pana direktora“ se výjimečně dařilo v Olomouci nejen profesionálnímu divadlu, ale též amatérské skupině mladých ochotníků, která vznikla v roce 1961. Jak to tehdejší zvyklosti vyžadovaly, dostali z odboru kultury do vínku byrokratickou zrůdnost, tj. název Studio lidové umělecké tvořivosti při Divadle Oldřicha Stibora a Okresního domu osvěty v Olomouci, což se časem zkrátilo na přijatelnější Amatérské studio DOS. V podstatě šlo o to, že profesionálové z olomouckého di-vadla dali svůj um (včetně zkušeben, kostýmů, techniky aj.) k dispozici amatérům, kteří teprve s divadlem začínali. Pod režijním vedením zkušeného herce Kamila Marka si vyzkoušeli na scéně první krůčky Hana Maciuchová, Petr Novotný či Jan Kanyza. Brzy k nim přibyl i zakladatel kabaretního seskupení Skumafka Pavel Do-stál.
Dostál přesně odhadl, že studio potřebuje hry, ve kterých (na rozdíl od profesionálních divadel) bude mít hlavní slovo parta mladých lidí. V souboru jich bylo přes dvacet a musel je nějak „zaměstnat“. Navíc jako obdivovatel divadelní poetiky Semaforu a Osvobozeného divadla tíhnul k divadlu „které zpívá a tančí“. Proto na podzim 1965 vyhledal Richarda Pogodu, který už předtím zhudebnil několik jeho kabaretních textů. Vybrali si u nás dobře známou dětskou knížku Ericha Kästnera Emil a detektivové a přepsali ji na muzikál, kterému dali název Kdyby všichni kluci světa. Dvanáct písniček a divadelní libreto dodali „za pochodu“. Oba vpluli do průběhu zkoušek se samozřejmostí kabaretních bavičů, které se pak sami divili. Pogoda nakonec písničky hrál a zpíval přímo na scéně od klavíru. Ač novicové na „velké“ scéně, trefili se do černého a v květnu 1966 s tímto svěžím dílkem vyhráli mezinárodní festival divadel pro mládež v Londýně.
Dr. Svetozar Vítek byl už při olomoucké premiéře přesvědčen, že v oboru divadla pro mládež lze těžko najít lepší tým a vyzval Dostála s Pogodou, aby se pokusili napsat novou původní hru, kde by se opět „zpívalo a tančilo“. Amatérské studio DOS už mezitím zkoušelo hru Bílá paní a ti druzí (ve které pionýři na závěr dopadli ve sklepení hradu kapitalistického špióna). Oba odmítli v tomto kusu vystupovat, ale napsali do něj písničky, které měly učinit politicky a ideově pojatou hru stravitelnější. Povedlo se, pionýři slavili úspěch u školou povinného publika především díky moderně střiženým hudebním číslům.
Pavel Dostál už měl v té době rozpracovánu novou hru ze školního prostředí. Impulsem mu byla povídka Ivana Vyskočila o příliš pilném gymnazistovi, který svými znalostmi předčí učitele a tím podkopává jejich autoritu. Svoje osobní zážitky ze studentských let vtělil do libreta, kde hlavním nositelem děje byl „třídní kolektiv“. Dějovou zápletkou se staly legrácky, kterými se na úkor kantorů bavili oba autoři – Dostál na chemické průmyslovce, Pogoda na gymnáziu. V létě 1967 začalo libreto „študáckého muzikálu“ dostávat konkrétnější tvar a jeho autor se rozhodl situovat vše do maturitního ročníku gymnázia, jehož studenti vedou věčný „boj“ s profesorským sborem. Jednotlivé scénky byly odděleny písničkami, kterých bylo nakonec kolem dvaceti. Název byl oběma autorům jasný: VÝTEČNÍCI.
Richard Pogoda prosadil, aby si mladí herci z praktických důvodů ponechali svá občanská jména. Pavel Dostál zase donutil svého kolegu, aby už neseděl pouze u klavíru, ale aby si zkusil na scéně „zahrát“ sám sebe. Byl to velký krok do neznáma, protože Richard Pogoda nikdy jako herec nepůsobil a tak vše nechal na režii, které se rukou společnou chopili Kamil Marek s Pavlem Dostálem. Nápaditou choreografii udělal Jiří Čada, který akceptoval pohybovou „nevybavenost“ mladých adeptů herectví a učinil z ní přednost.
Zkoušet se začalo v září 1967 a hudební čísla měla u mladých lidí v souboru velký ohlas. Dvě písničky z nově zkoušeného muzikálu se objevily před Vánocemi i na olomoucké klubové scéně. Role pedagogů byly obsazeny zkušenými ochotníky, ke spolupráci byl přizván i Miroslav Rataj, nová posila činohry. Všechno velice pozorně sledoval ředitel DOS Dr. Svetozar Vítek; ponoukal technický personál divadla, aby odvedl dokonalou práci, jako by šlo o premiéru profesionálního souboru. Svým obdivem k práci Amatérského studia DOS se netajil ani šéf operety Stanislav Regal, který si nechal přehrát některá hudební čísla Richardem Pogodou ve své kanceláři. Obě generální zkoušky byly hojně navštíveny herci a zpěváky činohry i operety divadla. V divadelních kruzích se šířila zpráva, že Dostál s Pogodou a jejich nová hudební komedie jsou časovaná bomba. Už zbývalo zodpovědět jedinou otázku: Jak se bude „študácký muzikál“ líbit mladému publiku, pro které byl napsán a nastudován.

Vyšlo to. Hned při vstupní písničce Pavla a Richarda před revuálkou z publika vyzařovala empatie. Oba protagonisté dokázali dostat obecenstvo na svou stranu během tří minut. Když pak vtrhl na scénu zbytek výtečníků, následovaný školníkem v podání Romana Tomečka, ozval se potlesk na otevřené scéně. Dál už to šlo jako po másle. Publikum bezpečně rozeznalo, že na scéně jsou stejně staří (vlastně mladí) herci, kteří mluví jejich jazykem. Hráli sami sebe. Závěrečná děkovačka (Dostálem pečlivě narežírovaná) se musela dvakrát opakovat a protáhla se na 15 minut. Dr. Vítek po závěrečné oponě osobně na jevišti všem poděkoval a oznámil, že počet představení Výtečníků zdvojnásobí. Téhož dne se ozval Čs. rozhlas s tím, že o Amatérském studiu v Olomouci bude natočen hodinový pořad. Předtím chtěli nahrát písničku Archimedův zákon, kde Richard Pogoda zhudebnil slavnou fyzikální poučku o tom, že těleso ponořené do kapaliny, je nadlehčováno silou, kte-rá se rovná váze kapaliny tělesem vytlačené.
Pohled do hracího plánu Divadla O. Stibora napovídá, že se Výtečníci od února do konce června 1968 hráli na hodolanské scéně 26krát. Od března začal kolotoč pohostinských představení, především na okresních a krajských přehlídkách ochotnických souborů. Věhlasu nové inscenace pomohlo i to, že se vše dělo v hektické době tzv. Pražského jara. Premiéra Výtečníků se časově kryla se zásadními politickými změnami ve společnosti a euforie z „obrodného procesu“ byla čitelná v publiku při každé repríze.
V květnu 1968 se Amatérské studio DOS vydalo do zahraničí. Cílem byl severoněmecký Wanne-Eickel, kde byli Olomoučtí přivítáni jako poslové nových změn za železnou oponou. Některé scény byly nastudovány v němčině. Byl to výborný nápad a tamní publikum bylo olomouckým divadelníkům velmi nakloněno.
V létě přišlo další pozvání. Výtečníci vyjeli začátkem srpna do Bavorska. Pikantní na tom bylo, že přijali pozvání divadelního spolku, který byl složen ze zaměstnanců americké letecké základny. Obsluha letiště klidně pustila české ochotníky do blízkosti letounů s kolmým startem. To by si nikdo ještě před pouhým rokem nedovedl představit. Všichni věřili, že se nám otvírá Evropa a všechna čtyři představení se stala manifestací přátelství mezi východem a západem.
Přes zahraniční úspěchy Amatérského studia DOS bylo všem jasné, že nejprestižnějším festivalem je pro každého ochotníka Jiráskův Hronov. Olomoučtí tam jeli v roli favorita a měli na paměti, že v roce 1962 tam sklidila velký úspěch hra Fripiri s Hanou Maciuchovou v hlavní roli. Přes všechnu nervozitu se zájezd do Hronova změnil v jeden velký euforický zážitek. Hrálo se 16. srpna 1968, v den 24. narozenin Richarda Pogody. Už to bylo pro všechny účastníky festivalu signálem, že se na Výtečníky musí jít podívat. Vyprodané odpolední představení splnilo očekávání a potlesk nebral konce. Všichni věděli, že ten pravý nápor teprve přijde. V zákulisí se objevila delegace z vedení Jiráskova Hronova a požádala Pavla Dostála o třetí, půlnoční představení Výtečníků. Bylo jim vyhověno, zvláště potom, co se za oponou objevil Zdeněk Mikota, umělecký tajemník Osvobozeného divadla. Ten se netajil tím, že od dob V W nezažil tak krásné chvíle na divadle a přirovnával atmosféru Výtečníků k legendární Vest Pocket Revue. Ve dvě hodiny ráno bylo jasné, že úspěch Výtečníků není náhodný. Zhýčkané publikum (v jehož řadách byli i profesoři pražské AMU) bralo za své každou repliku, po písních burácel hromový potlesk, atmosféra připomínala fotbalový zápas.
Pikantní byl ještě další fakt: v publiku seděla skupina ochotníků z Kyjeva, jejichž „načalnik“ se druhý den vyjadřoval v tom smyslu, že „amerikánskyj muzikál – éto buržoaznoje iskustvo“. Na toto téma se pak v dopoledním semináři strhla velmi emotivní diskuse. Domů na Hanou se autobus se členy Amatérského studia DOS vracel 19. srpna 1968 s tím, že si konečně všichni užijí zbytku prázdnin. Za dva dny bylo všechno jinak. Na ochranu před „amerikánskym muzikálom“ k nám dorazily sovětské tanky.
Pavel Dostál se okamžitě zapojil do ilegálního vysílání Čs. rozhlasu a vzkázal všem členům Amatérského studia, že hned v září začnou hrát Výtečníky v zaktualizované verzi. Změna byla především v tom, že se v třetím obraze (a samozřejmě i v závěrečné děkovačce) sborově zpívala Vomáčkova píseň Běž domů Ivane, což vyvolalo v publiku bouři nadšení.
V září 1968 přišla nabídka z ostravského studia Čs. televize natočit Výtečníky jako TV inscenaci. S nápadem přišel dramaturg Václav Čapek, který předtím působil v Olomouci a tvorbu Dostála a Pogody soustavně sledoval. Úpravy byly minimální, přibylo jen velmi vtipné výtvarné řešení scény (koláže portrétů českých klasiků s latinskými citáty, chemickými vzorci aj.). Napřed byly natočeny písničky. Za pozornost stojí, že doprovodné sbory nazpívaly tehdejší hvězdy ostravské populární hudby Petr Němec, Hana Zagorová a Marie Rottrová. Do vysílání šli Výtečníci v posledním říjnovém týdnu a v listopadu byla inscenace pro velký divácký zájem reprízována.
Následovala záplava dopisů televizních diváků (často jen s adresou VÝTEČNÍCI OLOMOUC). Ti oceňovali bezprostřednost a trefnost dialogů a především písničky. Pozvání z celé republiky se valila jako lavina a soubor měl problémy, jak všem vyhovět. Na „výtečnické spanilé jízdy“ (jak to někteří členové souboru nazývali) se jezdilo každý víkend a nebylo výjimkou, že se hrála i dvě představení v jednom dni.
Na konci roku 1968 bylo Amatérské studio DOS známé po celé republice. Libreto Výtečníků vydala DILIA a šlo na dračku. Fotografie Pavla Dostála a Richarda Pogody se objevily na titulní straně Hanáckého kalendáře na rok 1969 a v kanceláři divadla drnčely telefony s požadavky na další vystoupení Výtečníků. A tak se hrálo a hrálo. Konec roku 1968 slavili členové studia odpoledním představením, které bylo tím jubilejním stým. Opona šla nahoru dvacetkrát, opakovaly se písničky a dojaté publikum odmítalo jít domů. Všichni tušili, že rok 1969 už bude jiný.

Přes zhoršující se politické poměry se v lednu a únoru stále hrálo. V březnu přišla další nabídka z Ostravy: natočit jako TV inscenaci předcházející muzikál Kdyby všichni kluci světa. V hlavní roli Emila se objevil na obrazovce „neherec“ Richard Pogoda, který připsal na Dostálovy texty šest nových písniček. Ty zpíval populární olomoucký lékárník Vladimír Dittrich. V dubnu byla inscenace hotova a ihned odvysílána, protože mraky nad Výtečníky začaly nebezpečně houstnout. Všichni věděli, že protisovětské vysílání rozhlasu ze září 1968 Pavlu Dostálovi jen tak neprojde.
Květnový, v pořadí už třetí zájezd na Slovensko jen potvrdil (přes skandovaný potlesk publika), že Výtečníci „melou z posledního“. Proto byla v souboru nadšeně akceptována nabídka z Rakouska, aby Amatérské studio DOS v červnu 1969 zahrálo Výtečníky na Evropském divadelním festivalu v St. Lambrechtu. Výtečníci se opět stali místní senzací, když Dostál s Pogodou dokázali za jedno dopoledne přezkoušet celý kus tak, aby se dal hrát na schodech dvorany místního zámku. Představení sledoval i čs. velvyslanec v Rakousku, který mladým ochotníkům nastínil, kam se bude ubírat politika v příštích týdnech. Při návratu přes sluncem prozářenou Vídeň bylo všem jasné, že Výtečníci měli derniéru v Rakousku.
V září 1969 si zástupce souboru pozval na schůzku ředitel divadla a sdělil jim, že nově dosazená politická reprezentace nestrpí, aby bylo Amatérské studio DOS prezentováno jako autorské divadlo „pravicových elementů“. Navrhl řešení: Pavel Dostál se oficiálně vzdá režisérské funkce a jeho divadelní libreta podepíše někdo jiný. Dr. Svetozar Vítek tak riskoval vlastní ředitelské místo, ale dobře věděl, že bez autorské dvojice Dostál–Pogoda se studio stane jedním z mnoha ochotnických spolků hrajících tzv. bezproblémové hry.
Tento riskantní „úhybný manévr“ vyšel. Amatérské studio DOS (i přes občasné výpadky kvality) pracovalo pod skrytým Dostálovým vedením s malými přestávkami až do roku 1977. Nastudovalo dvě vynikající autorské inscenace: Prince a chuďase (předloha Mark Twain) a Festival (předloha Tibor Déry). V obou se potvrdilo, že Dostál s Pogodou jsou sehraná autorská dvojice, jejíž muzikály by sneslo i profesionální jeviště. Toto vědomí mělo pro členy souboru hořkou příchuť. I když s oběma kusy Olomoučtí triumfovali znovu na Jiráskově Hronově, na zahraniční zájezdy do Rakouska, Maďarska, Itálie a Monaka Pavel Dostál nesměl a účast Richarda Pogody byla povolena na poslední chvíli.
Závěrečnou tečkou se stal vynucený Vítkův odchod do penze. Normalizátory dosazený nový ředitel DOS po svém nástupu do funkce okamžitě oba dva autory „uvolnil“ a doporučil jim, aby se oběma budovám divadla vyhýbali obloukem. Většina aktérů někdejších Výtečníků odešla s nimi. I když Amatérské studio DOS pracovalo dál (Pogoda ještě napsal písničky k inscenaci Šášulda), bez této autorské dvojice rychle ztratilo svou výjimečnou pozici v čs. amatérském divadle.

Jedno se nestalo: VÝTEČNÍCI nebyli zapomenuti, rychle si našli cestu mezi mladé lidi, především studenty. DILIA musela původní libreto i s notovým materiálem sedmkrát dotiskovat a kopie z výpisů autorských honorářů dosvědčují, že „študácký muzikál“ byl v 70. a 80. letech jednou z nehranějších čs. her (k velké nelibosti místních strážců ideologické čistoty kulturní fronty). Výtečníci byli přeloženi do slovenštiny, němčiny a polštiny. Posledního nastudování Výtečníků se dožil Pavel Dostál (jako ministr kultury) v roce 2003, když toto nestárnoucí dílko uvedl Divadelní ochotnický spolek FLOK ze Samotišek. Na premiéře v hospodě Kapitolka se tenkrát sešla parta někdejších Výtečníků z roku 1968, aby se pokochali študáckými legráckami jejich následovníků. Dnes už je zřejmé, že Výtečníci přežijí své autory.


Zpracoval: RICHARD POGODA
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':