Texty: ZBORNÍK, František: O nanebevzetí Jana C. AS 2006, č. 6

O NENANEBEVZETÍ JANA C.
(místo gratulace k životnímu výročí)

Když Velký Jan pocítil ve své duši a těle sto roků, seznal, že nadešel jeho čas. Shromáždil tedy své dílo a učinil z něj tři hromádky. K té největší připsal pro svou ženu Miroslavu pokyn – k okamžitému a stálému užití, na druhou, o něco menší pak – s tímhle počkej, teď by mě měli za blázna utopistu, ono k tomu dojde, a konečně na třetí, úplně drobné, stálo – s tím se nechlub, to je jen vzpomínka. Přehlédl hromádky a vida, že dílo je to nemalé a že se tedy v životě jen tak zbůhdarma nepoflakoval, vydal se spokojeně na poslední cestu. Protože za ty decimálky let se jeho profesí stala zvídavost, docela se těšil. Zaklepal tedy na nebeskou bránu v rytmu známého hitu a čekal. Dobře věděl, že mezi očekáváním a realitou, byť v tomto případku rajskou, bývá nebetyčný rozdíl a že tedy česká představa o nebeském dveřníku sv. Petrovi jako blahobytně vyhlížejícím, přísně spravedlivém, nicméně umluvitelném chlápkovi, nemusí odpovídat do puntíku, ale že mu přijde otevřít Láďa Lhota, to opravdu nečekal. Láďa postřehl Janovy rozpaky, přehodil si plátěnou tašku z levé do pravé a povídá: „Svatej Petr je jen taková role, alternujeme v ní tři. Typově nejvíc sedí Pepku Hlinomazovi, ale v jednom kuse hraje Franta Filipovský. Ten je na fermanu pořád, Pán Bůh ví, jak to dělá. Já jen, když mi hnáta dovolí. Tak nestůj v tom průvanu a vejdi.“
Jan vešel a hleděl. Bylo nač. Vespolné jednání postav, napadlo ho. Snad proto, že ten starší solidní muž vlekoucí divoce pomalované štafle byl dozajista profesor Zich. Tamhle sedí na obláčku Josef Kajetán a vzrušeně diskutuje s Hillarem, Mistr Jirásek se chechtá nějakému Werichovu fóru, až se láme v pase, cvikr mu už už padá k nohám, kdyby jej Jarka Ježek nezachytil v letu, tuhle listuje Krejča v nějaké bichli a kdože mu to nakukuje přes rameno? Paní Čejchanová.
„Tohle je divadelní paradýs“, poznamená Láďa přes rameno, „ale on to tak ouplně paradýs není, takový předstupeň, řekl bych.“
Jan rozpozná v tom davu hemžících se lidiček obzvláště milou postavu: „Radoku!“ Režisér Alfréd se otočí, rozjasní zachmuřenou tvář napůl schovanou do mohutné šály: „Janku, tebe mi sem poslalo samo nebe!“ Vyndá z kapsy saka divadelní text Hamleta. „S tímhle se teď peru. Všechno mi je jasné, ale s tím člověkem není řeč. Že mi pomůžeš?“ Janek sáhl hladově po knize, ale Lhota ho zarazil, káravě se zahleděv na Radoka: „Neznáte pravidla? Žádné mezičlánky.“ Pak se otočil k Jankovi s vysvětlením. „Tady mluví rejža rovnou s autorem, k čemu pak dramaturg, že jo?“ Radok zavrtěl hlavou. „Ale s Vilémem není řeč. Trvá na blankversu v každičké replice. Copak to se dneska dá? Dejte pozor!“ Zahartusil bez předělu na kulisáky, kteří vlekli dvoukolák s rekvizitami, byli divní, vesele pokřikovali a nebylo z nich cítit pivo ani rum. Radok se k nim bez rozloučení přidal, prohlížeje zaujatě harampádí na dvoukoláku.
„Co dáváte?“ Kývl Janek za vozítkem.
„Největší novinku. Godota. Ale ten Becket je ti divnej chlap.“
Jan zvedl obočí. Blahé paměti by si vyměnil jedny brýle za druhé, natáhl kouř z cigárka a začal by - No jo, přátelé, jenže Becket není žádná novinka, Becketa já umím, o tom bych tu mohl dlouze rozprávět…- ani však necekl, protože tu něco časově nehrálo a bylo na Láďovi, aby to vysvětlil. „To víš, Janku, nebe, to je poslední štace, tady už se žádné zásadní hledání nečeká, tady je všechno prověřené, zjištěné, prokoumané. Tady už je to jen na takové drobnosti. Taková „charleyovka“. Proto jsme tu v tom našem komediantství z boží vůle trochu zpožděni. O Godotovi už se ví vše, tak je na programu. Já se taky těším na Havla, jenže s tím se tam dole ještě napotýkáte, totiž napotýkají, než tu na něj dojde řada.“ Vida Janovo zděšení, řekl to podstatné: „Povídal jsem, že on to tu ještě není úplný a čistý paradýs, spíš takový předstupeň, takový očisteček. Mě taky svrbí ruce, ty vodníky z Lucerny ještě nemám do detailu dořešený, ale s Lojzíkem jsme se k tomu ještě nedostali.“
Janovi náhle zvlhlo čelo. „Becket, říkáš, takže postmoderna a postpostmoderna ještě…“ Láďa jen máchl rukou. „To si počkáme. Vždyť dole si s tím nevědí rady dodnes.“
Co tu budu dělat? Napadlo Velkého Jana. Nikdy ho nebavilo mluvit o vyřešeném. Naopak dráždil ho pohyb, zlobil ho současně a snad i lekal, prudilo jej, kam se to všechno ubírá, ale také cítil, že bez těch dravých proudů, bez té ztráty pevných skalisek pod nohama, by se mu žilo hůř a nějak neúčelně. Vzpomněl si na tu druhou hromádku svého odkazu a náhle silně zatoužil se k ní vrátit a přidělat k ní ještě cosi, co se mu rodilo v hlavě. Podvědomě si sáhl na brýle, zatracené bifokály, ruce svrbí po práci s rekvizitou, aby mozek řádně vřel, a tyhle novinky...
„Láďo“, zašeptal, „já nikdy nemluvil proti SČDO, tak co kdybys ty zas na oplátku…“.
„Teď na to koukám“, povídá Lhota, listuje v papírech, „ty jsi tu omylem, profesore, o 25 let ses předběhl. Že ty ses neporadil s Mirkou?“
„Měl jsem pocit, cítil jsem se na sto…“ hlesl Jan. „To občas všichni už od dvacítky. Tak se koukej vrátit dolů, než mi na to někdo přijde, že mám bordel v evidenci!“ Láďa odemkl bránu a vystrčil nezvaného hosta ven. Veliký Jan sklouzl mezi beránky a obloukem kolem kopule Svatého Mikuláše přistál bezpečně ve svém pokoji.
„Janku, tys usnul!“ školený Mirčin hlas byl proti předchozímu zážitku opravdový ráj. Znělo to ale spíš jako – tebe to psaní dneska moc nebaví, co? Odpověděl také jen pro sebe: Baví, Mirko, ani nevíš, jak mě vlastně baví se s tím divadlem rvát. Ale nahlas řekl: „Nevíš, kde mám ty své staré brýle?“
„Které? Na dálku nebo na čtení?“
„Obojí, ženo, obojí,“ zahlaholil rozverně a na rtech se mu na okamžik zastesklo po cigaretě. Jen na okamžik přirozeně, když vám bude za pětadvacet let stovka, už máte dost rozumu, abyste pro staré prohřešky neoslabil vášně, které se neodvratně blíží.
První, druhá, ale i třetí hromádka spisů se nedočkavě zachvěly. Jedna z nich brzy povýší. To se ví, že se ví, která …
František Zborník