Databáze českého amatérského divadla

Texty: SKORKOVSKÝ, Miki: Tenkrát v divadle X, In Pódia z krabičky, NIPOS 1961

Tenkrát v Divadle X

Miki Skorkovský
Prolog a Epilog Zdeněk Čecháček Turba

Prolog

Vyprávění, které způsobil Miki Skorkovský, začíná někde kolem roku 1970 a v té době byla Ikska stará už asi dvanáct let. Vstupovala právě do puberty, což bude
z Mikiho textu více než zřejmé.
Proto jen pár slov, abychom uctili kontinuitu a netvářili se, jako bychom nechtěli mít nic společného s těmi, kteří divadlo zakládali,vdechli mu duši, a pokud jim síly stačily, hráli, recitovali, zpívali, hádali se a zas usmiřovali.
Ikska byla založena na podzim roku 1958 dvěma studenty přírodovědecké fakulty MU v Brně, Radimem Vašinkou (geologie) a Zdeňkem Čecháčkem (matematika-fyzika) v Domě pionýrů a mládeže v brněnských Lužánkách jako Divadlo poezie X 59. (Letopočet byl vždy o rok napřed, aby se vědělo, že navazujeme na slavné prvorepublikové Déčko E. F. Buriana.)
Program - zdivadelnění poezie. Symbol - X - nové, neznámé, nevyzkoušené, nekon-venční, provokující, jevištně metaforické, eXperimentální atd., atd., i to matematické \"x\" v tom bylo.
Když bych chtěl charakterizovat první premiéru (R. Jeffers: Hungerfield), můžu si vypůjčit první větu z Mikiho textu: \"Po zdi se plazí světelná skvrna bodového reflektoru.\" V průsečíku tří geometrických bílých ploch stál recitátor a \"atmosféra\" se vyčarovávala barevnými světelnými skvrnami a hudbou.
V prvních třech letech desítky premiér. Spolupráce s celou plejádou českých básníků a překladatelů, namátkou Adolf Kroupa, Oldřich Mikulášek, Jan Skácel, Milan Uhde, Zdeněk Urbánek, ta nejdelší \"dlouhověká\" s Ludvíkem Kunderou. Přátelství s Ivanem Vyskočilem.
Názvy: Halas nový a neznámý; My, bujaré pokolení (Brecht); Neobyčejnost lásky (Eluard); Otloukej se píšťaličko (Vencálek, Šlajs)...
Slavná představení: Inzerát na skřivánka (scénář M. Uhde, režie R. Vašinka, 1961), Velké prádlo (verše J. Préverta, scénář a režie Z. Čecháček, 1961), Historie Velkého okresního Kýžala (text L. Kundera, režie R. Vašinka, Jiří Štědroň, 1963), Na jedné noze (verše H. Arpa v překladu L. Kundery, scénář a režie Z. Čecháček, 1965).
A co se všechno stihlo: na jaře 1961 jsem končil školu, státnice, diplomka, současně asistence u E. Sokolovského v Mahenové činohře (B. Brecht: Kavkazský křídový kruh), spolupráce na Inzerátu na skřivánka, scénář a režie Velkého prádla, Wolkrův Prostějov, alespoň dvě velké lásky toho jara...Až jsem si někdy říkal: přijdeš, chlapče, o svou bujarou hlavu.
Ve všeobecném nadšení to vypadá na profesionalizaci divadla. Začali s námi hrát studenti JAMU Ladislav Frej a Jiří Štědroň a chtěli by zůstat. Chodíme s Jašou Davidem po Brně a hledáme prostor, kde bychom mohli hrát: Sukova, Orlí, Starobrněnská, zrušená synagoga na Ponávce, všude jsou nějaké nevystěhovatelné sklady... A přichází první předzvěst pohromy: Radim Vašinka odchází do Prahy, já do prezenční služby na dva roky (díky nějaké pitomé komunistické hlavě dvěma ročníkům vysokoškoláků zrušili vojenské katedry!). Vrátil jsem se do divadla na podzim 1963, abych byl svědkem toho, jak se pohroma dovršila. Na začátku roku 1964 se Ikska štěpí na skupinu \"A\" a skupinu \"Z\", aby se vyjasnila nesmiřitelná protikladnost dvou názorů.
Naštěstí se v té hravější Iksce prosazují nové trendy. Petr Skoumal, který do té doby napsal většinu scénické a písničkové hudby, režíruje krutě humornou inscenaci podle románu C. L. Opitze: V tornistře maršálskou hůl. Kunderův Velký okresní Kýžal dává příležitost dopřát si rozpustilou satiru ve svižném kolektivním projevu. Rok po návratu z vojny se raduji nad básničkami Hanse Arpa. Pojmenovávám inscenaci \"Na jedné noze\" a také tak nějak je inscenována. Začínají zde Pavel Zatloukal a Miloslav Maršálek, Marie Durnová přináší vyzrálý jevištní projev. Báseň \"Mít zelené tělo\" nezapomenutelně recituje Jarmila Turbová. Nezamilujte se do ní!
Přichází něco, co se pak za dvacet let úspěšněji zopakuje: Pražské jaro 1968. Divadlo přestává být důležité. Jsou tu i osobní problémy. Ikska se asi na dva-tři roky odmlčí. Jedna hloupá kulturní úřednice ji úředně zruší. Když už je jasné, jaká normalizace je nastolena,
vstává divadlo z popela jako Fénix. Jaksi navzdory. S novými lidmi. Jarmila zůstává se mnou, teď už jako moje žena. Půjčuji si její jméno. Jednak se mi líbí (a zbytek rodiny neprotestuje), jednak jako kamufláž. Na důkaz vzkříšení měníme název: Divadlo X.
A tak už to zůstane a dál to vypráví můj kamarád Miki. Jak on to viděl.

Zdeněk Turba (Čecháček)




Vzpomínky na Divadlo X

Po zdi se plazí světelná skvrna bodového reflektoru. Úzký světelný kužel plný prachu se zastavuje na stropě. Malý sál tone ve tmě. Ticho rozřezává kvílivý zvuk kytary Davida Gilmoura ze skupiny Pink Floyd, tak jako prapor rozřezává nebe. Scéna z odvrácené strany měsíce. Dark Side of the Moon. Nakonec potlesk několika desítek diváků, kteří strávili ve vydýchaném vzduchu skoro dvě hodiny. Propocení herci se několikrát ukloní a na další děkovačku šplhají na scénu nad hlavami diváků po konstrukci z černých lešenářských trubek, které zaplňují téměř celý prostor. Na zemi se válí staré roztrhané knihy. Na malém podiu stojí Montag, kapitán Beatty, Clarissa, profesor Faber a mechanický ohař v bílých plesových rukavičkách. I teď jde z něho hrůza. Skončila další z mnoha repríz hry 451 stupňů Fahrenheita podle románu Raye Bradburyho. Příběh, který je stále aktuální. Příběh o nezávislosti člověka, o manipulaci s masami, o osobní statečnosti, lhostejnosti a o naději.
V polovině 70. let opravdu nosné téma.

Několik let před tím, než jsme tento kus hráli, jsem viděl toto téma zfilmované. Hlavního hrdinu, hasiče Raye Montaga, hrál rakouský herec Oscar Werner, který může být našim divákům známý jako Jim z krásného německo-francouzského filmu Jules a Jim. Když si dnes vzpomenu na tvář tohoto herce, nemohu si nevzpomenout na Honzu Svobodu, který Montaga v Divadle X hrál. Stejná postava, velmi podobný obličej, stejný esprit. Ta druhá, Honzovi podobná figura, byl pro nás David Hemmings, slavný britský herec, známý třeba z filmů Umírání za dlouhého dne nebo z kultovní Zvětšeniny. Oba Honzovi dvojníci jsou již dávno na nebesích.V kinosále na Radnické ulici číslo 4, kdysi plném trubek, nádherné atmosféry a stoletého prachu, se již divadlo dávno nehraje. Scéna, kde jsme víc jak 15 let žili mnoho večerů v roce pro radost jiných i svou jako kozáci, baroví hudebníci, šašci, vojenští velitelé kdesi v pouštní pevnosti, svůdníci květinářek, novináři, šílení vědci, básníci porevolučního Ruska a profesoři na útěku, ta scéna osiřela. Zůstala v našich duších a v duších našich diváků jako nápisy na zdech, jako otisky zkamenělin. Pokusím se tímto vyprávěním vymrskat ze své paměti to nejlepší, co po těch letech zbylo. Držte mi palce.


Sám sebe se často ptám, jak se stalo, že jak já, tak i moji kolegové z Divadla X se pro divadlo nadchli a začali ho nejen hrát, ale i vymýšlet. Ani jeden z nás se nevylíhnul z kadlubu recitátorů kovaných různými uměleckými soutěžemi. Ani jeden z nás neměl v rodině ochotníka, po kterém by člověk tuto vášeň ochotně zdědil.

Jeden byl folkovým kytaristou. V době, kdy z brněnských pódií duněl bigbeat v živém provedení a děvčata nosila v plastikových kabelkách fotočky Ivana Sultanova ze skupiny Shakers nebo Míši Poláka ze Synkop, Honza Svoboda s Janem Markvartem a Hynkem Heřmanským hráli v klubech a v přestávkách tanečních čajů americké country, folk a trochu Boba Dylana. Další naše budoucí členka zase hrála léta pantomimu v brněnském Divadle pantomim. Představení Panáci, v provedení Šárky Kučerové a Káji Kostelníka, bylo minimálně srovnatelné s tehdejšími perlami pantomimické tvorby, jako bylo např. představení Turba Tacet. Jiný byl zase komediantem od přírody. Další lozil po pískovcových stěnách a opravoval počítače a nakonec hrál po klubech ve svém divadle jednoho herce Zoščenkovy povídky. Dnes jsem skálopevně přesvědčen, že Jan Dofek, řešený Dolfa, musí mít nějaké utajené předky z Oděsy, z okolí Bugulmy nebo z Uralu. Jinak by totiž nemohl tak brilantně zahrát kozácké velitele jako například Jerochymova z našeho kusu Velitelem města Bugulmy. Tyto role se na něm tak podepsaly, že ještě léta po premiéře Mojí první husy (1978) nebo Velitelem města Bugulmy (1982) jste mohli v Brně potkat tyto ruské velitele v převleku za Dolfu. Další zase vedl mládežnický klub, což byla činnost, kterou dnes pojišťovací agenti označují jako vrcholně nebezpečný sport. Míla Maršálek, který ten klub na Křenové kdysi vedl, dodnes hraje v HaDivadle a každé představení, ve kterém hraje, je pro nás, všechny staré iksáky svátkem. Nemohu vynechat ani Hynka Heřmanského. Na divadle pronesl jako babička v Květince Martě slavnou větu :“Vyspat se s ním, to ano, ale jen žádné důvěrnosti !“ Jako Sergej Jesenin zase poblouznil svými písněmi a pohnutým osudem řadu mladých dam, které rády někde v tělocvičnách, kde jsme na divadelních festivalech často přespávali, věřily jeho sugestivnímu :“Já jsem Jesenin, jsem to já, Sergej, já už jen sbírám zátky, svou duši chci zašpuntovat……..“. A měsíc nad řekou v Písku osvětloval zadrátovanými okny tělocvičny milostnou bouři.

Žádné divadlo se neobejde bez podpory obětavých dobrých duší, které vydatně pomáhají každému novému projektu na světlo světa. Jde o technické a organizační živly. Zde musím vzpomenout pánů Volánka, Chatrného a Slámy, kteří za knoflíky a různými technickými hejblátky často předpotopní úrovně prováděli učiněné zázraky. Jedna z hlavních intendantek soboru byla obětavá Mary Fuxová, která kdysi hrávala první ligu házené, kde měla pseudonym „Černá pětka“. Bez práce těchto figur bychom si mohli hrát divadlo akorát tak na lavičce na Špilberku.

Já sám jsem hrával po barech na klavír a saxofon v pošetilé snaze upoutat pozornost děvčat, jež dávala samozřejmě přednost členům bigbeatových kapel, které v těch pohnutých dobách rostly jako houby po dešti. Kvílivá saxofonová sóla lákala zajíce daleko méně než drsný Rock and Roll.
Všichni jsme milovali sport, běhali na lyžích a s písněmi Beatles, linoucími se z magnetofonu Sonet Duo, kterému jsme říkali „cihla“, jsme vstávali do kalných rán a uléhali po divokých mejdanech tam, kde zrovna bylo místo. Čas od času někdo z nás zavítal na činohru, ale že by následkem toho začal recitovat, no to tedy opravdu ne.

A náhle se to stalo. Každá změna má nějakou příčinu. Když si původ nějaké změny nedovedeme vysvětlit, tak to hodíme na fenomén, kterému někdy říkáme Deux ex machina. Ten fenomén se v našem případě jmenoval Zdeněk Turba, vlastním jménem Zdeněk Čecháček.

Napřed přemluvil Honzu Svobodu a Johna Markvarta, aby hudbou doprovodili recitační pásmo básní Paula Eluarda na kytary. Druhý jmenovaný kytarista dnes již skoro 2 desítky let zpívá sólově na prknech opery ND v Praze. Tehdy to ovšem vzal v X-ce a do ND odešel až v okamžiku, kdy mu tam, patrně, nabídli lepší honorář a více vysokých cé.


Pánové mne pozvali na premiéru uvedené hry. Psal se 1.červen 1971, bylo to na „Šelepce“ a hra se jmenovala Kruh tance a něhy. Bylo to hezké. Mezi účinkujícími byli, kromě výše jmenovaných, i tehdejší recitující členové Divadla poezie X Mirka Ferdová, Mirka Fikrová, Pavel Vítek a Petr Horák.

Bylo to však ještě hezčí, když moji hudební kamarádi, tentokrát v sestavě Honza Svoboda a Hynek Heřmanský, uplatnili své znalosti amerických folkových písní včetně „moderny“, jako byl Dylan, Donovan, Cohen nebo Peter, Paul and Mary, v pásmu sestaveném z pohádek a povídaček Carla Sandburga. Jejich exhibování jsem jim opravdu záviděl, a to nejen kvůli tomu, že mohli hrát na pódiu jako my, baroví muzikanti, ale zejména proto, že mohli hrát na prknech, která znamenají svět, a spektrum diváků bylo na hony vzdálené povalečům nočního Brna . Byla to taková exhibice na druhou… Navíc Sandburgovy texty byly opravdu nádherné, lezly pod kůži svojí syrovou situační trefností anebo naopak velmi kouřovou poetičností. V Divadle X byly posléze citáty z této hry na denním pořádku. Ještě po létech si člověk tyto “libůstky“ při nejrůznějších životních příležitostech rád připomene. Takže mi dovolte první výlet do hry se složitým názvem:
Život je těžký aneb tiché prase hodně schlemstá aneb neočekávej příliš mnoho (verše a pohádky Carla Sandburga ze sbírky Ano, lid a z knížky Pohádky z bramborových řádků).

Čím dál jdete tou ulicí, tím jsou tam lidi hrubší. A já bydlím v posledním domě.

Mladý nový úředník v hotelu to dal jednou sežrat světově proslulému vědci, který se ptal, mají-li v hotelu Encyklopedii Britannicu: “Ne nemáme, ale co byste potřeboval vědět?“

Šváb se vždycky mýlí, když se hádá s kuřaty.
Malý kůň se dobře hřebelcuje.
Tiché prase hodně schlemstá.

Zeptali se hlupáčka, jak našel ztraceného koně, kterého nikdo jiný nemohl vystopovat, a vysvětlil jim: „Pomyslel jsem si, kam bych sám asi šel, kdybych byl kůň, šel jsem tam a on taky….“

„Vůbec neexistuje silný kafe, jsou jenom slabý lidi!“ Pravil jeden zažraný piják kávy.

Nebo dále :

Na břehu jezera Michigan
vysoko na dřevěném kůlu, ve schránce,
měly domov dvě jiřičky.
A když byly odvezeny na Martinik
a puštěny, letěly domů,
tisíce mil, aby byly opět doma.
A v tom jsou světla zázraku
ozvěna a krok a opět ozvěna.
Vypuštění ptáci začali letět
k severu k severozápadu k severu
až byli zpátky doma.
Jak jim jejich přístroje říkaly
o výšce, teplotě, tlaku vzduchu,
jak jim rozvodové desky dávaly
zprávy o pohonných látkách, zapalování, rychlosti,
to není zaznamenáno, není.

Napříč slunečnými a oblačnými prostorami,
v dešti a mlze, skrze vzdušné jámy,
po větru a proti větru,
se zastávkami k nabírání zásob,
roztáčeni prudkými závany a víry,
tito lidé vzduchu,
tyto děti větru
vycítily, kam a jak letět,
jak letět k severu k severozápadu k severu,
až přiletěly k dřevěnému kůlu,
až byly zase doma.
A v tom jsou světla zázraku
ozvěna a krok a opět ozvěna.
pro jiné děti, jiné lidi, ano.

Vraťme se však k výše zmíněnému deus ex machina: pan režisér Turba nejdříve aktivizoval Honzu Svobodu, pak Johna Markvarta a pak přidal jako třešničku na dortu Hynka Heřmanského. Nádavkem několik krásných žen, hereček, přítelkyň jmenovaných pánů, fanynek, no, tomu nešlo odolat.


Divadlo X, které jako divadlo poezie existovalo už od padesátých let, mělo „vycestovat“, jak se v těch dobách trefně říkalo, do Bělehradu na divadelní festival s pásmem básní jejich národního barda Vasko Popy Hry na vedlejším nebi a chyběl jeden recitátor. Cesta byla zakázána Petrovi Horákovi z politických důvodů. Pan doktor, vulgo režisér si mne zavolal a já musel recitovat před těmi ostatními Mravenečka v lese. Diametrálně odlišná zkušenost než ta, kterou jsem získal jako ostřílený barový hudebník ošlehaný větrem ventilátorů. Na JAMU by mne za ten výkon nevzali. Na konkurzu ochotnického spolku Klicpera bych asi uspěl jako třetí sluha. Pan doktor mne přijal. Při zkouškách jsem si neustále připomínal řeckého řečníka Démosthena, který trénoval své projevy s oblázky v hubě. Pomalu se to zlepšovalo. Spotřeba oblázků byla značná.

Nakonec jsme vyrazili vlakem přes Budapešť do Bělehradu. Víno ve vlaku teklo proudem. Mladí umělci se řítili severním Balkánem plni nadějí, Tehdejší Bělehrad bylo nádherné a úpravné město plné kavárniček, hospod a krásných a hrdých žen, kouřících jako sentinely.

Dozvěděli jsme se, že divadlo je „pozoriště“ nebo „kazaliště“. Co je srbsky nebo chorvatsky, nám stále unikalo, ale to nebylo důležité. Představení jsme odehráli v černých trikotech a barevných holínkách, o barevných rukavicích ani nemluvě. Postavy jsme na to tehdy měli a svaté nadšení nechybělo. I Vasko Popa byl nadmíru spokojen. Představil jsem si, jak by asi byl nadšen třeba Oldřich Mikulášek, kdyby byl svědkem recitace svých básní v provedení australských aboriginů. A v trikotech, s červenými holínkami a bumerangy v ruce. A přesto to funguje. Několik let po této zkušenosti jsem na jednom divadelním workshopu zhlédnul představení finského souboru. Dodnes nevím, zda to bylo o finském partyzánském boji proti Rusům, nebo šlo o severskou variantu Jiráskovy Lucerny, nebo šlo o oslavu vynálezu lyží Jarvi Jarvinenem. Představení mne fascinovalo energií, která prýštila z herců jako živá voda. Když máte potřebu něco opravdu naléhavě sdělit a máte patřičný „ajfr“, jak se mezi divadelníky říká, tak mizí jazykové a kulturní bariéry a síla sdělení proniká do duše jako horký nůž projíždějící máslem.

Zkušenost z našeho prvního zahraničního zájezdu nám jasně nastínila i další rozměr spojený s amatérským divadelnictvím. Šlo o možnost cestovat a poznávat nové obzory, a to nejen z geografického hlediska. Později, na jednom parkovišti u Baden – Baden v NSR, když jsme si po ránu na propan-butanu vařili kávičku, pojmenoval Jiří Bulis naši cestovatelskou vášeň jako CK Nostalgie Reisen přímo před zraky okounějících a závidících švábských důchodců.


Nedlouho po našem návratu z Jugoslávie, v roce 1974, vznikl projekt, který jsme nazvali Květinka Marta. Scénář byl dramatizací vyprávění tety Kateřiny z Jirotkova Saturnina. Napsali jsme k tomu pár písní, rozšířili technické zázemí o kostýmy a nějaké ty reflektory, angažovali jsme mladičkou Simonu Pekovou a rozjeli jsme červenou knihovnu na divadle ve velkém. Jan Bružeňák udělal programy, co kus, to originál, které dodnes, většinou nesignované, zdobí obydlí mnohých z nás. Kousek byl pro svůj nevázaný humor velice úspěšný. Hráli jsme ho snad stokrát. Z Marty jsme udělali travičku, která pluje ve vlnách dravé kapitalistické společnosti bezohledně za svým cílem. Květinka Marta nás některé naučila hrát divadlo v malém sále tzv. z očí do očí. Zlepšilo se vyslovování. Simona se na podiu vlnila jako had. Její tehdejší výkon snese srovnání snad jen s rolí Faidry u mrštných bratrů (jak se říkávalo Divadlu bratří Mrštíků v Brně) a s její brilantně zahranou poslední filmovou rolí v Nudě v Brně. Jako ukázku jedné z mnoha písní zde uvádím píseň tokajícího Pavla, který, ač továrník, předstíral horníka, aby zjistil, zda cit Marty není jenom hraný.

Jsi jako růže co kvete u besídky
na druhém konci zahrady,
a já jen obyčejný horník bez vyhlídky,
co pro tebe kope poklady

Ref : Ach Marto, Marto má, ach Marto úžasná,
Marto má, úžasná,Marto má.

Když ráno fárám do hlubin svého dolu
tvou fotku v blůze ukrytou,
stále jen myslím jak pak večer spolu
budeme kráčet Stromovkou

Ref : Ach Marto, Marto má, ach Marto úžasná,
Marto má, úžasná,….

I am only miner from kladenský revír
digging the coal all day long
to make You happy, ó Marta and tell you oh my dear
when walking Stromovka alone …


A pak to přišlo. Zdeněk Čecháček přišel se scénářem 451 º F od Raye Bradburyho. Hlavní roli hasiče Montaga hrál Honza Svoboda a v roli jeho protihráče Beatyho alternoval Miloš Maršálek s hvězdou tehdejšího brněnského divadelního nebe, Zdeňkem Maryškou. Rosťa Pospíšil natlačil do našeho divadelního kamrlíku půl tuny lešenářských trubek, které jsme natřeli na černo. Jako generace obdivující Beatles a Doors jsme nemohli pominout hudbu Pink Floydů, která zaplňovala zbylý prostor s takovou vehemencí, že nám všem každý večer naskakovala husí kůže. To, že jsme v totálně obsazeném mrňavém sálku, kde byl kyslík vzácným hostem, vydrželi hrát skoro 2 hodiny, dá se srovnat snad jen s výstupem na Everest bez kyslíkových masek.

V této hře se v původním obsazení objevila v roli Clarissy Anička Kareninová. Seděla „na stromě“ až u stropu, kde bylo obzvláště mizivá koncentrace kyslíku, a konverzovala s Montagem, a to tehdy výhradně s nádherně žlutým kysličníkovým přelivem vlasů, sahajících až někam hodně dolů. Do divadla ji pár let předtím přivedl Hynek Heřmanský, který ji v jedné osobě vyčenichal jako Mechanický ohař, omámil jako Sergej Jesenin a radami provázel jako babička z Květinky Marty. Všechny tyto role měl v popisu práce.

Černá země klouzala nazad a on plynul do kraje mezi kopci. Poprvé za mnoho let vycházely nad ním hvězdy v obrovském procesí otáčejících se světel.
Řeka tekla mírně a lenivě, vzdalujíc se od lidí, kteří snídali stíny, obědvali páru a večeřeli přeludy. Řeka byla velmi skutečná. Objímala ho ve svém konejšivém náručí a dopřávala mu čas a klid, aby mohl konečně přemýšlet o tomto měsíci, o tomto roce, o celé řadě let.

Teď spatři,l jak na obloze klesá měsíc. Měsíc na obloze - z čeho pochází jeho světlo ? Ze slunce, samozřejmě. A co rozsvěcuje slunce ? Jeho vlastní oheň. A slunce vychází den za dnem a pálí, pálí. Slunce a čas. Slunce pálí čas. Po dlouhé době, kdy plul po zemi, a po krátké chvíli, kdy plul v řece, věděl, proč už nikdy v životě nesmí pálit. Zakládal požáry, aby spaloval věci. Slunce pálilo, aby spalovalo čas.

Jeden z nich musí přestat pálit. Někde se zas musí začít šetřit a shromažďovat zásoby. Tak či onak, v knihách, v gramofonových deskách, v hlavách lidí, jakkoliv, jen když to bude bezpečné, jen když se k tomu nedostanou moli, rybičky, rez, hniloba a lidé se sirkami.
Svět byl plný požárů. Teď musí co nejrychleji začít pracovat cech tkalců z asbestu…..


Jednou se v divadle objevil náš kamarád Arnošt Goldflam. Zlatoplameňák, jak jsme mu někdy říkali, měl pod paží útlou knížečku, kterou napsal jistý Anatolij Marijengof. Ani v té době nebylo lehké toto dílko najít na pultech knihkupců. Titul zcela jistě nepatřil mezi ty, na které se každý čtvrtek před knihkupectvími stávaly fronty. Šlo o popis některých základních faset života ruského bouřliváckého básníka Sergeje Jesenina tak, jak jej viděl jeho přítel, básník Marijengof. Arnošt má zvláštní schopnost, jak přesvědčit jiné, aby udělali to, co on považuje za dobré.V případě Románu bez lhaní to nebyl problém. Na základě knížky jsem s pomocí kolegů sestavil scénář, vybrali jsme několik klíčových Jeseninových básní a Arnoštův pobratim Jirka Bulis několik z nich zhudebnil. Arnoštova režijní práce vypadala, jako by nás, pouťové medvědy, vodil principál kolem máje na pavučince. Písně „Jak přesmutno na tebe pohledět“, „Slyšíš letět saně“ a „Sama ráda odhodíš závoj z hedvábí“ se zpívají v brněnských i mimobrněnských divadlech dodnes. A pokud existuje reinkarnace, pak to musí být právě Hynek Heřmanský, který je Jeseninovým pokračováním. Manželku Jesenina, tanečnici Isadoru Duncanovou, hrála Eva Vidlařová. Isadora Jesenina nikdy nepustila k volantu a sama řídila vůz Bugatti v rudé šále a s grácií Rudolfa Caraccioly, slavného německého závodníka italského původu. Právě tato dlouhá šála jí byla v roce 1927 v Nice osudná. Zamotala se do kol jejího vozu Bugatti a zlomila jí vaz. Její pověstné taneční ztvárnění Marseillaisy, které v roce 1922 tančila na prknech Velkého divadla v Moskvě bosá, Jesenina tak uchvátilo, že se do Isadory beznadějně zamiloval. Láska byla opětována silou uragánu. Jesenin odjel s Isadorou do USA, kde se ovšem cítil ještě více sám. Bělogvardějští důstojníci se nechávali obnášet čajem v kavárnách na Time Square a bouřlivák Jesenin trpěl pocity salónního psa.

Takhle unavený jsem snad nebyl.
Šedý deštík slizce skrápí zem
a mně se zdá o rjazaňském nebi,
o životě marně probitém.

Tolik žen mi říkávalo :“Milý,“
i já z nich nejednu měl rád,
což snad proto mě ty temné síly
naučily pít a flámovat ?

S. J. 1923 (úryvek básně, překlad Jan Zábrana)

Jejich manželství trvalo jen krátce. Po návratu do Ruska v roce 1925 spáchal v leningradském hotelu Angleter sebevraždu.Vlastní krví napsal poslední verše o tom, že smrt stejně jako život není nic nového. Převtělený a kdysi furiantský Hynek vulgo Jesenin visel v rámu zezadu nasvíceného okna starobylého gotického domu v Radnické ulici a tesklivý nářek harmoniky rozřezával cigaretový kouř na modravé cáry.

Radost má vždycky jen hulvát,
snílek má vždycky jen bol a žal.
Já už tu nechci nic urvat,
nad kým bych, pro koho lkal ?

Sebe mi trochu je líto
I těch psů z ulic a prašných cest.
Cestou a tak rovnou přitom
Do krčmy dal jsem svést

Kalný zrak přejíždí okna.
V srdci je teskno a tma.
Táhne se, ve slunci zmoklá,
ulice před očima.

Já už jsem hotov. Už nemůžu zpátky.
Vidíš těch flašek tu stát ?
Já už si sbírám jen zátky-
duši chci zašpuntovat.

S. J. 1923 (úryvek básně- zhudebněno Jiřím Bulisem)


Po čase Zdeněk Čecháček přišel s dalším nosným tématem. Ruský „jevrej“ Isaac Babel, syn oděského obuvníka, napsal nádhernou povídkovou knížku Rudá jízda, která u nás vyšla v edici válečných románů. V knížce byla mistrovsky popsána syrová realita porevolučního kvasu a krutost všech válčících stran občanské války. Babel ji jako štábní písař a politický komisař kozáckého pluku Buďonného poznal na vlastní kůži. Tyto zkušenosti vytvářely jeho názory, které se příkře rozcházely s oficiální linií. Babel byl v roce 1939 zatčen a jeho dílo zkonfiskováno. Zemřel v sibiřském gulagu roku 1941. Do role Babela jsme angažovali Arnošta Goldflama. Jaké bylo po čase naše překvapení, když jsme zjistili, že z někde vyhrabané a zažloutlé fotografie skutečného Babela na nás kouká sám Arnošt. Ta podoba!! Ten kukuč! Naše víra v existenci reinkarnace vzrostla o 1000 %.
Při představení, které jsme nazvali podle názvu jedné z povídek Moje první husa, se používalo minimum rekvizit. Noviny, židle, hadry vycpaná husa, starý plášť pro kozáckého velitele, na jedné straně scény síť. Hrálo se s diváky na protilehlých stranách scény. Jako kozáci jsme jezdili po stepi trénem, což ve skutečnosti bylo něco jako ruská trojka, na níž býval vzadu přišroubovaný kulomet. Místo trénu jsme měli dvě židle. Při této příležitosti se musím zmínit o jednom sovětském filmu, který dávali kdysi v šerém dávnověku v kině Úderka. Film se jmenoval Přepadení ve stepi a lístek stál 1,60 Kč. Pro mládež byl za polovic. Příběh byl prostý. Tři rudoarmějci neustále prchali široširou stepí pod bouřlivým nebem na dolním toku jindy tichého Donu. Prchali před Kolčakovými hordami. Nebo se snažili probít ke svým. Záleželo na úhlu pohledu. V řadě podobných filmů byl vždy jeden hrdina s čepicí, která vypadala jako malá rozhledna na Ještědu a na ní byla velká rudá hvězda. Druhý býval často v koženém kabátě a v kozácké beranici furiantsky pošoupnuté na stranu. A nakonec nezbytný sevastopolský námořník v pruhovaném triku s námořnickou čepicí a samopalem s obrovským talířovitým zásobníkem. Takoví tři ruští kamarádi. Jeden prosťáček, druhý politicky uvědomělý a třetí furiantský hrdina. Ve filmu při neustálém útěku „ke svým“ postříleli z toho svého trénu asi tak milion bělogvardějců a sami byli raněni tak, že jednoho kulka jenom škrábla po spánku a druhému prostřelila levou ruku. To aby tou pravou mohl stále mačkat kohoutek kulometu. Všechno to popisuji proto, že kdyby scénář psal sám Babel, byli by „rudí námořníci“ chyceni hned v prvních pěti minutách a před zastřelením vláčeni v prachu matičky Rusi na lanech za statnými koňmi kozáků. Po hrdinství by nezbyl ani popel. Všichni by se báli. Tak jako se bojí všichni vojáci. V té době nikdo nevěděl, co vlastně dělá, proč „ti jeho“ jsou tam a proč zase on musí střílet na „tamty“. Pluky se valily stepí nahoru dolů, a když některý z nich narazil na dědinku, kde se jim ještě po hladomoru podařilo najít nějakého živáčka, tak ho hbitě oddělali. O tom všem psal Babel a o tom jsme to hráli. O lidských bytostech ztracených ve víru nesmyslné válečné vřavy.

Palebné závěsy boje se posunovaly k městu. V poledne kolem nás proletěl Koročajev v černé pláštěnce – degradovaný velitel čtvrté divize, který teď bojoval na vlastní pěst a vyhledával smrt. Křikl na mne v jízdě: „Přervali nám komunikace, Radziwillov a Brody hoří!“ A odcválal – rozevlátý, celý černý, s panenkami jako uhel.

Na rovině hladké jako prkno se přeskupovaly brigády. Slunce se válelo v purpurovém prachu. Ve škarpách obědvali ranění. Milosrdné sestry ležely na trávě a polohlasně zpívaly. Afoňkovi průzkumníci klusali po poli a hledali mrtvoly a výstroj. Afoňka přejel na dva kroky ode mne a řekl, neotáčeje hlavu : „Natrhli nám držku. To je hotovka. Říká se, že velitel divize poletí…..“

I. B. (Dolgušova smrt, Brody srpen 1920)


Potřebovali jsme trošku odlehčit. Nějaké ty zpěvy a tance. Veseloher je v divadelní literatuře celkem dost, ovšem za řadu z nich se musí při jejich provozování platit tantiémy. Rozhodli jsme se, že si napíšeme vlastní kousek. Začali jsme se scházet s Bórou Hálou v restauraci San Marco, kde jsme u mnoha dvojek bílého napsali hru, kterou jsme nazvali Kabaret u rozmarné srny. Dodnes nevím, kde se ta srna vzala. I když musím přiznat, že někteří jazykové tvrdí, že to bylo pojmenováno pod divadelním kritikovi Zdeňku Srnovi, který premiéru sledoval s nelíčeným potěšením. Příběh byl jednoduchý,vlastně na něm nezáleželo. Hlavním cílem bylo předvést řadu artistických a iluzionistických čísel a propojit je hudbou.
Někteří se naučili žonglovat se 3 míčky. Aleš Záboj ovšem uměl 4 i 5 míčků a nakonec snad hodil i 6, ale to při něm musel stát samotný Berousek a světlomety musely být přitlumeny. Rosťa Pospíšil točil talíře na bambuse, a to v jednom kuse. Kouzelník Pavel Bílek nechával stále něco ztrácet a zase to vytahoval odjinud. Šárka Skorkovská s Evou Vidlařovou představovaly něco jako kurtizány. Rozdíl v jejich tělesné hmotnosti jim umožňoval tančit ďábelsky odstředivé variace. Obě dámy měly obličeje k nepoznání pomalované kilogramy levných šminek. Nakonec jsme s tehdy už fyzicky nepřehlédnutelnou Evou provedli klasickou levitaci. Jiří Bulis napsal několik písní. Jedna z nich začínala : „Jakpak je dnes u nás v baru, jakpak je dnes v baru veselo...“, a to na známý motiv muzikálu Divotvorný hrnec. Hráli jsme to moc rádi. Nebylo to sice žádné zvláštní umění, ale vyřádili jsme se ažaž.

Na celostátní přehlídce divadel malých forem v Písku jsme to dokonce hráli třikrát za sebou, a to prosím bez přestávky. Po této „šňůře“ jsme měli hlasy jako když se Al Pacino řádně nachladil při natáčení dramatického filmu Insomnia, který se odehrával na Aljašce. Navíc, jestli se nepletu, právě tenkrát zaúřadovali v Písku všichni dobří rodáci, a tu noc, či spíše ráno před divadlem to někteří z nás a samozřejmě i z jiných divadélek schytali pendrekem od bodrých jonáků z SNB.


Život amatérského divadelníka je chválou věčného hledání. Co budeme hrát? Proč se to má hrát? Jak se to bude hrát? Jaká bude scéna? Jaký to bude mít smysl? Jak se to udělá s hudbou? Kdo to bude hrát? V každém souboru pak musí být někdo, kdo každý nápad pochválí, což ovšem zdaleka neznamená, že by se tento nápad někdy realizoval. A tak všichni hledají, co by se dalo zdramatizovat, co by se dalo napsat, kde kdo kdy co napsal a ještě to nikdo nikde nehrál, nebo naopak hrál, ale podle našeho názoru ne zrovna dobře. Má to jeden velice pozitivní efekt. Všichni čtou jako o závod. A všichni pak mají nápady. Pro dnešní dobu opravdu výborná příprava, protože nejvíce jsou dnes ceněni tvořiví pracovníci, kteří posunují neustále své pohledy někam za obzor.

Jednoho dne přišel Bóra Hála s nápadem zdramatizovat nádhernou knížku Dina Buzatiho, Tatarská poušť- Il Deserto dei Tartari. Knížka o nesplněných nadějích a setrvačnosti v modelech chování. O překrouceném smyslu pro povinnost a marných a zbytečně prožitých životech někde v nedůležité pevnosti na kraji pouště, která sloužila k ochraně něčeho, co se ani nedalo pořádně definovat a čemu nikdo nikdy ani nevěřil. Zůstat, nebo utéci? Nechat za sebe rozhodovat jiné, nebo za svůj život převzít plnou odpovědnost se všemi riziky z toho plynoucími? Byl to vývěsní štít pro nás, co jsme buď už měli modrou knížku , anebo jsme už dávno věřili a notovali, že „válka je vůl“. Buzatiho román byl zfilmován Valeriem Zurlinim v roce 1976. V hlavních rolích hrála taková esa jako jsou Francisco Rabal, Jean-Luis Trintignant, Vittorio Gassman, Max von Sydow, Fernando Ray a Philippe Noiret. Hudbu složil největší světový guru filmové hudby Ennio Morricone. Tato jména neuvádím proto, že bych byl jat záchvatem pedantské posedlosti, ale proto, abych naznačil, že tito herci by nepřijali roli ve filmu, který by v sobě nenesl obrovský myšlenkový náboj. Jinými slovy, dramatizace a realizace Tatarské poušti byla vedle Fahrenheita 451 jedním z nezávažnějších počinů Divadla X.

Byl to příběh mladého poručíka Drogo, který nastoupil roční službu v pevnosti na pokraji pouště. Byl pevně přesvědčen, že se po roce vrátí ke své snoubence a bude spokojeně žít obklopen láskou a přáteli někde, kde kvetou stromy a voda spěchá z hor. Postupem času se ale dostal do soukolí bezduché poslušnosti a dnů, které byly jeden jako druhý. Čas strávený čekáním na nepřítele, který nepřicházel a nepřicházel a snad ani neexistoval.

V jedné z klíčových scén byl zastřelen vlastní voják Lazari, který se zatoulal do pouště a zapomněl heslo. Střílející i ten, kdo vydal rozkaz k palbě, dobře věděl, na koho střílí. A přesto to udělal, protože heslo je přece svaté.

Čas utíkal rychle jako pouštní písek mezi prsty a z Droga se pomalu stával stroj bez vlastního názoru. Už není schopen komunikace s normálními lidmi a netuší, že je ztracen a pohlcen světem bezduchého bytí v pevnosti. Dokonce se mu to začíná líbit. Ryk nepřátelských nájezdníků Drogo uslyšel, až když jej jako starce snášeli navždy dolů údolím na druhé straně pevnosti. Snášeli ho tam, kde stromy kvetou, voda spěchá do údolí a kde na něho už nikdo a nic nečeká. Při cestě dolů potkal nového mladého poručíka, plného snů o krásné budoucnosti, která ho v pevnosti čeká. V době, kdy jsme tento kousek hráli, šlo o poselství mimořádného významu.

Přes ta léta mi nevymizela z hlavy příhoda, která se stala na přehlídce ochotnických souborů, Jiráskův Hronov. Měli jsme v Hronově vystupovat jako alternativní divadlo s Pustinou. Život v městečku plynul v ten požehnaný, festivalový čas v samých radovánkách.

Z každé druhé hospody se ozývaly zvuky kytar a vozembouchů, a ze dveří se valila oblaka hustého cigaretového kouře. Pivo, víno a jiné lektvary tekly proudem. Vznikala nová přátelství, děvčata byla přístupnější a blížící se večer dával naději na galantní dobrodružství. Někteří kolegové se rozhodli, že namísto lovu žen budou sjíždět na místním koupališti skluzavku ve stoje. Asi se chtěli před dámami vytáhnout. Bouřlivá noc po představeních nabírala na tempu. Kolem druhé ráno jsem si šel lehnout na své Záhořovo lože do obligátní tělocvičny. Nedlouho po ranním kuropění jsem zaslechl hned vedle jakési šišlání. Nad jednou z našich kolegyní se skláněla postava, které z úst trčely zakrvácené nitě na všechny strany jako plameny. Janu Dofkovi se jízda na skluzavce vymkla z rukou. Ruka nešťastného Dolfy svírala křečovitě rentgenový snímek ze zubní pohotovosti v Náchodě, který později Rosťa Pospíšil označil za fotku z dovolené. Klíčový herec skoro bez všech předních řezáků. Nejhorší na tom bylo, že hrál v jedné z klíčových scén Pustiny doktora, který při pravidelné lékařské prohlídce měl zpracovat mladého poručíka Droga, aby po ukončení své zatím krátké mise v pevnosti odtud neodjížděl. S těmi nitěmi a výslovností to vypadalo na složitý úkol. Dolfa se ale ukázal jako opravdový divadelní guru a jeho vystoupení sklidilo potlesk na otevřené scéně. Nakonec prohlásil, že by si před každou další reprízou ty šňůry do pusy mohl dávat dobrovolně, aby autentický pohled na krutý a neveselý život v pevnosti dostal tu pravou šťávu.

Scéna XV. Cesta žitím.

Drogo: Drogo. Giovanni Drogo, důstojník jeho veličenstva na válečném tažení za slávou. Slavný důstojník Drogo, mladá myš, zapomenutá v té nejzastrčenější díře rozpadlého kostela. A po pavučině v rohu utíká čas. Polehounku, a nikdo si ani nevšimne, jak běží. Pokojně si vykračujeme, zvědavě se díváme okolo sebe, nemusíme spěchat, nikdo nás zezadu nehoní, nikdo nás nečeká. V oknech domů nás přívětivě zdraví lidé a mávají, ukazují na obzor s chápavým úsměvem a srdce nám buší hrdinskými a něžnými touhami. Vychutnáváme předvečer něčeho zázračného, co nás čeká, ještě to není vidět, ale je jisté, úplně jisté, že jednou tam dojdeme.

Potrvá to ještě dlouho? Stačí jen přebrodit tamtu řeku v dálce. Nehledali jsme snad tyto stromy, tyto louky, tento bílý dům? Ale ne. To nejlepší je přece ještě dál. Musíme jít, stále jít tou řekou v dálavách. A tak jdem a jdem v důvěřivém očekávání a dny jsou dlouhé a pokojné. Slunce září vysoko na nebi a nám se zdá, že nikdy nezapadne.

Morel: Pane kapitáne!
Dorgo: Ale v té chvíli nám za zády vyrostou mříže a uzavřou nám cestu zpět.
Morel: Pane kapitáne !
Drogo: Co je?
Morel: Nic!
Drogo: Aha! Kdo je?
Morel: Poručík Morel.
Drogo: Kapitán Drogo.
Morel: Odpusťte pane kapitáne, neviděl jsem Vaši hodnost!
Drogo: A kam že to jedete?
Morel: Do pevnosti. Jedu dobře?


Drogo: A tu vycítíte, že se cosi změnilo. Slunce už není tak nehybné, rychle se koulí k obzoru, oblaka už nekotví na svých místech, ale vracejí se, valí se jedno přes druhé. Pochopíte, že čas plyne. V tom okamžiku se nám zavřou za zády těžké mříže, bleskurychle se zabouchnou a není už čas na návrat.

Morel: Pane kapitán! Je to moje první místo.

Drogo: Až najednou člověk zůstane úplně sám a tu se na obzoru objeví pás nesmírně nehybného moře olověné barvy. To už bude člověk unavený, domy u cesty budou mít všechna okna zavřená a hrstka lidí, které potká, mu odpoví jen zoufalým posunkem. To dobré je za ním, dávno za ním a on projel bez povšimnutí okolo. Už je pozdě, aby se vrátil. Za jeho zády houstne hukot davu, který je mu v patách. Žene ho stejná iluze, ale ještě není na té pusté bílé cestě.

Drogo: Gratuluji Vám, pane poručíku! ………………… A pak jednoho dne cesta končí….
-




V Divadle u Mrštíků pracoval náš kamarád Antonín Hořava. Zinscenoval Gogolovy Bláznovy zápisky se Zdeňkem Maryškou v hlavní roli. Šlo o divadlo jednoho herce, jak se dnes říká „One Man Show“, a výkon Zdeňka Maryšky byl nezapomenutelný. Doprovázel jsem kousek na klavír a na každou reprízu jsem se doslova těšil. Tonda záhy přišel s tím, že bychom si mohli taky zahrát něco v menším obsazení. Toulali jsme se proto na vlnách světové literatury a narazili jsme na hru Tenesee Williamse 27 vagónů bavlny. Tonda Hořava se ujal režie. V kousku hrál Bóra Hála, Alena Světlíková, dříve hvězda divadla Quidam a profesorka francouzštiny, a moje maličkost. Zvládnutí textu, no… to byl pro nás dost obtížný úkol.

V našich hrách byly jiné typy dialogů. Ty naše dialogy totiž skoro vždycky, stejně jako knihy, na základě kterých byly vystavěny, sdělovaly myšlenky. Ve 27 vagónech bavlny se dialogy podobaly kulometné palbě. Byly složeny z krátkých úsečných vět, které stojíce osamoceně, měly nulovou vypovídací schopnost. Celý děj byl někde v pozadí. Bylo na nás to divákům předat - a pak na nich to sdělení dekódovat. Složité předivo lidských vztahů pomalu vyplouvalo na světlo světa a divákům naskakovala husí kůže. Scéna byla prostá, pouze bílá bedna upravená jako houpačka a amatérský stroboskop.


Další inscenací Divadla X byla realizace dialogu Bertolta Brechta Hovory na útěku v úpravě Zdeňka Čecháčka. Brechtův nadčasový text vycházel ze situace setkání dvou německých emigrantů, prchajících před fašistickou diktaturou. Odehrává se v Helsinkách, na nádraží, v roce 1941. Všem bylo jasné, že to budou hrát jenom dva herci. Vzhledem k nevybouřené kreativitě členů divadla bylo nastudováno několik variant. Jednu režíroval Rudolf Chudoba jako frašku s dialektikou slov a gest, s upravenými aforismy v podání písničkáře Slávka Janouška. Do role profesora a dělníka obsadil Libora Sigmunda a Pavla Bílka. Druhou verzi připravil Zdeněk Turba, v roli profesora se objevil Honza Svoboda a protihráče v roli dělníka ztělesnil Aleš Záboj. Tato verze se odehrávala v nádražní hospodě. Dvojice Svoboda - Záboj dosáhla nejvyššího uznání u kritiky: \"Nejlépe zvládli text, jsou s Brechtem naléhaví a nechybí jim ani satirická poloha, jež se stala zároveň nejaktuálnějším posláním.“ Uvedenou variantu Hovorů na útěku doprovázely písně Jiřího Bulise, které ironizovaly a umocňovaly satirickou rovinu představení.

Ve třetí verzi, v režii Arnošta Goldflama, byl profesorem Bóra Hála a dělníkem já. Goldflamova verze se přidržovala konkrétnější a realističtější výpovědi a byla postavena na promyšlené herecké akci. Opět se objevily Bulisovy písně, které jsem doprovázel na klavír. V roli profesora často alternoval i Honza Svoboda. A téměř perlička na závěr - poslední představení Hovorů na útěku se konalo příznačně 17. 11. 1989 v Branickém divadle v Praze. Bylo to v podstatě poslední představení Divadla X.

Rád bych se u této verze zastavil. Znám ji nejdůvěrněji, a pak - hrála se nejvíc. Vše se v ní odehrávalo někde na smetišti. Kolem se válely tuny novinového papíru. Oba protagonisté na sobě měli kabáty a v nich všechno, co uprchlík v cizí zemi potřebuje. Celý koncept vycházel z principu nočních rozhovorů, které jsme na konci občasných nočních dobrodružství vedli s neznámými kolegy z mokré čtvrti na brněnském pátém perónu. Páté nástupiště je pro Brno kultovním místem. Taky odtud odjížděl jeden z nejslavnějších brněnských „couráků“, tzv. „Partyzán“, a to za pět minut šest. V brněnské hantýrce „tři péčka“, tedy 5:55. Představení začalo tím, že jsme oba mluvili asi pět minut německy. Tím jsme jaksi navodili atmosféru setkání dvou krajanů v cizině: nevědí, že jsou z jedné země, a tak to spustí v tom, co se naučili ve škole. Po krátké chvíli diváci znervózněli, protože zapomněli doma slovníky. Naštěstí jsme měli trik, který nám umožnil přejít do mateřštiny a přehráli jsme Brechtův text ještě jednou. Všichni si oddychli. Na hře bylo kouzelné i to, že tyto nezávazné hovory byly konfrontací dvou rozdílných pohledů na svět - proletáře a intelektuála a týkaly se především otázek humanity a lidských práv. V kontextu doby, byly Hovory na útěku aktualitou s přesným politickým podtextem, kterým jsme mířili na různé cíle, tak jako na pouťové střelnici střílíte na růže, špejle, točící se barvený terč nebo taky na kovové válečky.

V naší divadelní střelnici jsme stříleli štětinkami na lásku, školu, politiku, ženy, policii, totalitu a svobodu.

O svobodě :

Profesor: Jestli chcete vědět, co si myslím, tak tedy: pryč ze země, kde se moc horuje pro svobodu. V zemi, která má výhodnější polohu, je to zbytečné. Eskymáka jste nikdy o žádné touze po svobodě mluvit neslyšel.
Dělník: Máte pravdu. Vždycky je divné, když se o svobodě moc řeční. Všiml jste si, že se pokaždé začne hlásat, že „u nás je svoboda“ až ve chvíli, kdy si někdo stěžuje na nesvobodu ? To se pak hned tvrdí: U nás je svoboda názorů. U nás můžete mít přesvědčení, jaké chcete.

Profesor: Tou svobodou se míní, že v soukromí přece jakési volnosti požíváte a že vás hned nezatknou, když v hostinci u piva projevíte názor, který se od názoru přípustného poněkud liší.

Dělník: V Německu nesmíte už ani u piva jiný názor projevit. Tam vlezli i pod hospodské stoly. Dá se říci, že zlikvidovali žízeň po svobodě přímo u pípy.

Profesor: Dělají, co je v jejich silách, ale ještě se jim to zvlášť nedaří. V koncentračních táborech například vykonali už velký kus práce, ale Řím se nepostavil za den a lidé si přece jen dopřávají spoustu svobod. Můžete se ještě občas volně procházet městem a zastavovat před obchody – i když se to nevidí rádo, protože to postrádá cíle.

Dělník: Tak. Vždycky potřebují nějaký cíl. Cíl je něco, na co se dá střílet.

Profesor: Ale nebuďte tak zaujatý, vždyť jde o převýchovu. Samozřejmě, stát se ještě zcela neprosadil a nestojí dosud pevně na nohou. To, že například dělníci ještě chodí po práci domů, jim musí připadat neuvěřitelně prohnilé. Ještě dávno se jim nepodařilo podchytit všechny lidi.


Dalším projektem, v němž jsme se vrátili opět do revolučního Ruska, byla hra podle scénáře Pavla Bílka, kterou jsme nazvali Velitelem města Bugulmy aneb Zpráva o Jaroslavu Haškovi. Premiéra byla 9. 11. 1982. Pavel na scénáři spolupracoval se Zdeňkem Turbou. Hlavním zdrojem byly povídky Jaroslava Haška z revolučního Ruska, spisy E. A. Longena a dobové dokumenty o Haškově životě.

Hra měla své místo dílem v Rusku a dílem v Praze, to po Haškově návratu. Děj se odehrával tam i onde s pomocí techniky filmového střihu. Tomu odpovídalo i scénické pojetí. Výtvarníci Rosťa Pospíšil a Pavel Bílek rozdělili scénu na dvě části. V jednom prostoru se pohybovali kozáci, popi, Čuvaši, čekisté a Luboš Petřík, který hrál Jaroslava Haška, ve druhém prostoru byla pražská kavárna Union s živou hudbou. Hra dávala představě glorifikované ruské revoluce řádně na frak. Hlavním Haškovým protihráčem byl kozácký velitel Jerochymov v podání Jana Dofka. Jeho expresivní způsob interpretace byl vyvažován zralým a často lehce humorným projevem Luboše Petříka, který jako by z oka vypadl pravému Haškovi. Z neustálého střetu mezi těmito antagonisty vycházela česká vtipná moudrost jako naprostý vítěz. Na druhé straně se pod vlivem Haška v průběhu hry stále více otevírala Jerochymova široká ruská duše. Pro samotného Haška musela být role velitele města v době, kdy se nevědělo, kdo kam míří a kam patří, kdo komu velí a proč a jak to všechno skončí, opravdu tvrdým oříškem.

Stačí uvést některé z úvodních sekvencí hry, aby bylo jasné, kam se všechno bude řítit :

Když mně počátkem měsíce října 1918. roku bylo oznámeno revolučním vojenským sovětem \"levoberežné gruppy v Simbirsku\", že jsem jmenován velitelem města Bugulmy, otázal jsem se předsedy Kajurova: \" A víte to určitě, že Bugulmy jest již dobyto?\"

\"Zpráv bližších nemáme,“ zněla odpověď, \"velice pochybuji, že již nyní bude v našich rukách, ale než tam přijedete, doufám, že už zatím padne.\"

\"A budu mít nějaký průvod?\" optal jsem se tichým hlasem, \"a ještě jedno: Jak se do té Bugulmy dostanu, kde vlastně ona leží?\"

\"Průvod máte, dostanete 12 vojáků, a co se toho druhého týče, podívejte se na mapu, myslíte, že já mám starosti jen o to, kde leží nějaká pitomá Bugulma? „

Další pasáž ze závěru hry ukazuje, že i když spolu tovaryš Gašek s Jerochymovem často pili čaj a jeden druhému přes všechny rozdíly v podstatě pomáhali, jejich náhledy na to, co se mělo udělat a neudělalo, byly diametrálně odlišné. A přesto to jaksi fungovalo…
„Propadl jsi, holoubku,\" řekl smutně Jerochymov, \"ztratíš bujarou hlavu.\" A Jerochymov chodil po kanceláři a zpíval tesklivým hlasem.
Pak se posadil a pokračoval: \"Já na tvém místě bych utekl na Menzelinsk, pak na Osu, z Osy na Perm a hledejte si mne, hlupáčkové. Předáš mně velitelství města a fronty a já už všechno uvedu do pořádku.\"
\"Myslím,\" řekl jsem, \"že se nemám čeho obávat.\"
Jerochymov významně hvízdl: \"Nemá se čeho obávat. Mobilizoval jsi koně? Nemobilizoval. Máš někde záložníky z místního obyvatelstva? Nemáš. Uvalil jsi kontribuci na město? Neuvalil. Zavřel jsi kontrarevolucionáře? Nezavřel. Našel jsi vůbec nějakého kontrarevolucionáře? Nenašel. A teď mně ještě řekni: Dal jsi zastřelit alespoň jednoho z popů nebo z kupeckého stavu? Nedal. Dal jsi zastřelit bývalého pristava? Také nedal. A bývalý starosta města je živ nebo mrtev? Živ. Tak vidíš, a ty ještě říkáš, že se nemáš čeho obávat. Zle je s tebou, můj druhu, zle. Nemobilizoval, neuvalil, nezavřel, nenašel, nezastřelil, živ!“
V pražském lokále se pak Hašek setkával po svém návratu z Ruska s mnoha tehdejšími pražskými celebritami. Řada těchto společenských es své doby měla na revoluci a na naše působení v ní zcela opačné názory než ty, které byly formovány Haškovými zkušenostmi.
Součástí představení byly písně Jiřího Bulise na texty Červené sedmy, Zdeňka Turby a Sergeje Jesenina.

S představením Velitelem města Bugulmy se Divadlo X zúčastnilo festivalů netradičního divadla v Čechách i na Slovensku a uvedlo je při svém recipročním hostování ve Velké Británii, kde se převážná část textu hrála v angličtině.

- Na tomto místě si nemohu odpustit jednu perličku k našemu hostování ve staré dobré Anglii. V dnešní době plné teroristických útoků a temných hrozeb, kdy si některé velmoci odebírají otisky prstů a snad začnou odebírat i vzorky tkání a skoro každý je tak trochu podezřelý, se mi jeví následující scéna z imigrační zóny v britském Doveru jako velice úsměvná.
Před naším autobusem jel autobus tureckých divadelníků a břišních tanečnic.Všichni z islámské oblasti. Černé vlasy, divoké pohledy, za nehty prach anatolských planin. Prošli nepovšimnuti oddílem přepečlivých britských imigračních úředníků. Ne tak náš autobus Karosa. Po prohlídce dokumentů jsme museli všechna zavazadla a rekvizity vynést na hromadu a klást jeden kousek za druhým na běžící pás transportéru. Aby všechno důkladně prohlídli v rozumném čase, muselo by na druhé straně sedět několik tuctů celníků a ne dva unavení pánové s brejličkami. Začali do balíčků šťourat hůlkami a cosi bručeli. Stál jsem opodál a opíral se o rekvizitu, která se díky rozměru otvoru, odkud vylezl transportér, na gumový pás nedala položit. Šlo o starou pušku, myslím, že německou mauserovku. Celníci dokončili prohlídku, a když nenašli mimo asi 20 lahví dámského likéru na sedm - podle názvosloví Jiřího Bulise rumíčku - nic, ale vůbec nic, mohli jsme si věci opět naložit. Asistoval jsem nakládání s puškou pod paží jako s berlou. Když jsem nasedal do té staré rachotiny, tak se ozval dramatický výkřik ne nesrovnatelný s výkřikem starého divadelního principála z filmu Garderobiér: “Stop the train ! „ Ten vlak jsem byl já. Pašerák zbraní z Brna. Trvalo asi další dvě hodiny, než se zjistilo, že puška má hlaveň zalitou olovem, že spouštěcí mechanismus je poničený a že jde o rekvizitu čuvašských vojáků. Z Doveru totiž musel přijet odborník na zbraně, zatímco já jsem zatím čekal v zamřížované budce. Moji kolegové inženýři, posilněni bezcelní whiskou z trajektu, se mezitím projížděli v podřepu a přátelském objetí na gumových pásech místo kufrů a jako odměnu za dobrou práci zpívali chrabrým celníkům bojové písně moravského lidu.


V souladu se zvýšeným zájmem o původní českou lidovou hru v první polovině osmdesátých let, a navíc pro jednou podléhajíc probíhajícímu Roku českého divadla, který byl vyhlášen k oslavám výročí 100leté existence pražského Národního divadla, uvedla naše dramaturgie na scénu Komedii o Františce, dceři krále anglického, též o Honzíčkovi, synu kupce londýnského. Premiéra měla vzhledem k výročí skluz, odehrála se 19. 4. 1984 v úpravě a režii Zdeňka Turby. Tato barokní hra byla svérázným zpracováním tragikomického námětu, v němž se mísily lyrické i komické prvky. Jednoduchý příběh líčí osud řemeslníka Honzíčka, jenž vykoupil z otroctví princeznu Františku, kterou tam dříve prodal podlý generál Minc, a následně si ji po moři odvážel domů, do Londýna. Honzíček se záhy dozví, že jde o
princeznu, a žádnou děvečku ze mlýna. Padouch Minc se samozřejmě nevzdává. Nutí princeznu ke sňatku, aby se zajistil, a svého soka jen tak mimochodem smete do vln bouřícího oceánu.Vše nakonec dobře dopadne díky zásahu anděla, který Honzíčka zachrání. Anděl se pohyboval na kolečkových bruslích, aby mu náhodou nějaká Mincova špinavost neunikla.

V roli Honzíčka hrál Milan Kuman, který asi v jiném životě musel někým podobným být. Růžolící tváře, rozmáchlá gesta, životní nadšení a čistota duše, ano, to byl Honzíček v podání Milana. V roli princezny se objevila Mirka Součková. Co jsem řekl o Milanovi, platí přes kopírák o Mirce. Ti dva se na scéně opravdu milovali a bylo jasné, že tato láska smete z cesty všechny nástrahy padouchů a překoná neočekávané strázně tohoto světa.
Další role jsou také nezapomenutelné. Stručně se zmíním o dvou. Jan Dofek hrál zlosyna Mince tak přesvědčivě, že po představení ve španělském Santanderu po něm děti házely na ulici kamení. V roli šaška hrála Dagmar Timčová, která byla po čase vystřídána neméně rtuťovitou Šárkou Skorkovskou. Ta si díky téhle roli odnesla skleněnou plaketu z festivalu v České Lípě. Šlo o plaketu udělenou za divadelní hrdinství. V hereckém zápalu generál Minc mrštil Šárkou o podlahu tak, že jí zlomil kotník. Lupnutí bylo slyšet až v poslední řade. Šárka hru dohrála a při krkolomných pohybových kreacích ani nemukla.

Původní text byl pro potřebu inscenace výrazně krácen, čímž v krátkých dialozích získal spád a lyrické pasáže byly upraveny do písní. Autorem hudby, jež v tomto kuse hrála dominantní roli, byl již tradičně Jiří Bulis. Díky jeho úžasné invenci, s níž zpracoval texty Dany Košíkové, se hra proměnila v lidovou operu. Ve svých kompozicích dokázal vystihnout téma i podstatu různých prostředí a jejich atmosféru, zároveň j obohatit vlastní invencí a zachovat stylovou čistotu lidového textu. Scéně Rosti Pospíšila dominovalo vysoké pódium, složené ze tří dvoumetrových praktikáblů zpřístupněných žebříky, na němž se odehrávaly klíčové scény, které vyvrcholily stavbou chrámu na ostrově.

Kromě již tradiční účasti na domácích festivalech byla Komedie o Františce uváděna na zájezdech Divadla X do Portugalska (1985) a do Irska (1988), s tranzitními výstupy na trase ve Francii a Španělsku. Dlužno poznamenat, že jsme skutečně hlavní pasáže hráli na jednom zájezdů ve francouzštině, španělštině i portugalštině. To vyžadovalo jisté přeskupení rolí, aby toho frankofonní herci odmluvili co nejvíce. Anděla pak hrála profesionální tlumočnice Markéta Pokorná, která děj posunovala kupředu.

V mezičase byla nastudována hra dramatického textu Eduarda Radzinského Lunin aneb Smrt Žaka v přítomnosti pána (premiéra 1985). Režie tohoto projektu se ujal hostující Jan Borna, který v té době studoval režii na pražské AMU. Inscenace byla technicky i inscenačně náročná a spolupráce s Janem Bornou nás obohatila o nové zkušenosti herecké i lidské.


Poslední dokončená inscenace Divadla X, Koncert pro Woodyho Allena, uvedená v premiéře 19.prosince 1986 navazovala opět na linii pořadů typu autorského kabaretu. Vlastní scénář z dílny Divadla X jsem tentokrát poskládal já na námět u nás ještě nepublikované Allenovy povídky Vedlejší příznaky a motivů z dalších povídek. České znění vyšlo z pera Allenova dvorního překladatele Michaela Žantovského.

Po letech klavírních doprovodů jsme si řekli, že by nebylo špatné postavit na podium jazzovou kapelu. V Brně již drahně let existuje amatérský bigband Archive Jazzband , v němž hrával a hraje dodnes náš dobrý kamarád Jarda Studenka. Domluvili jsme se na sestavení komba ve složení trubka, tenor a alt saxofon, basa, bicí, kytara a klavír. Pánové donesli noty a za pár dní zněly naším sálem slavné jazzové kousky. Jak Jarda, tak trumpetista Zdeněk Karpíšek, tenorsaxofonista Vladislav Borovec a fenomenální basista Petr Spies se velice bavili. Hraní v tzv. „malém posazu“ dává hráčům příležitost povolit v sólech fantazii a řádně si jazzově zařádit. Hra byla napsána pro několik herců.

Šíleného doktora Wolfsheima hrál Honza Svoboda, který se v roli vědeckého geronta přímo vyžíval. Optimistického a věčně se usmívajícího mladého vědce, jehož intelektuální nesmělost měla své kořeny ve vášni k boxu, představoval Bóra Hála. Vědecký triumvirát doplňovala půvabná doktorka Šulamit Arnolfiniová v mém podání. Opera mívá mezi áriemi recitativy. Náš kousek byl rozdělen intermezzy mystické postavy kouzelníka a vynálezce hraběte Sandwiche v podání Pavla Bílka. Meritem celého kousku byl fakt, že tito tři vědci bádali jak zachránit nešťastníky, kterým při jídle zaskočilo. Oběť se začíná dusit a amatéři se jí snaží pomoci různými radami, nebo neukázněného žrouta jenom mlátí pěstí do zad. Vědci bádají a nakonec náhodou objeví postup jak z maléru ven. V lékařské literatuře se mu se vší vědeckou vážností říká Heimlichův manévr. Zda ho vymysleli naši tři hrdinové nebo nějaký profesor Heimlich, nechávám na úvaze čtenáře. Ve hře jsme používali jednoduché rekvizity a nechyběl ani živý králík.
Dovolím si zde jednu menší vsuvku. Hrát ženskou roli je pro každého chlapa výzvou. Jaké to je být alespoň na hodinu ženou? Filmy jako Tootsie nebo Táta v sukních jsou lepšími ukázkami těchto pokusů jak se dostat na druhý břeh. Pro mne to znamenalo např. koupi dámských jehel číslo osm. Kupoval jsem je v obuvnictví v Květinářské ulici uprostřed ledna. Zkoušení lodiček, u nichž jen zapnutí řemínku byl výkon hodný kaskadéra, se stalo scénou, která vešla do našich „veselých historek z natáčení“. Pokoušel jsem se chodit na 9 cm vysokých podpatcích a vypadal přitom jako rosol na pérech. Byl jsem tehdy červený jako mé teplé ponožky, kterým se trefně říkalo sibirky. To samé jsem zažil při výběru paruky v dusném kutlochu vlásenkáře Mrštíkova divadla. Liběna Rochová mne naučila líčit mou životními strázněmi rozervanou tvář a ze škaredého káčátka…

Představení bylo pravidelně uváděno v kinosále MKS v Radnické 4 a kromě domácích festivalů se s ním Divadlo X prezentovalo při zájezdu do Irska začátkem léta 1988. Kousek jsme hráli v angličtině a irští pořadatelé naši jazzovou kapelu využívali každou noc ke hraní v přilehlých hospodách. Kolem čtvrté ráno jsme zanotovali podle jejich notové předlohy irskou hymnu, Irové se poslušně zvedli a odkymáceli se do ranního šera.

Anglický text jsme pečlivě nastudovali pod dohledem rodilého mluvčího a uváděli diváky v úžas naší perfektní výslovností a hlubokou jazykovou erudicí. Po představení nám přišly do šaten blahopřát přední herečky San Franciských muzikálových divadel, přítomné v obecenstvu. „Nikdy jsme netušily, jak blízká je ta vaše čeština našemu jazyku,“ pravily s americkou otevřeností. „ Byla tam slova, která jsme měly pocit, že znějí úplně jako naše. Jste nám velmi blízcí.“ Byli jsme na sebe hrdi. „Až někdy pojedete přes San Francisko, musíte se rozhodně stavit. Na barbecue a tak vůbec…“ Cítili jsme v tom výzvu a svět se nám zdál velmi otevřený.

Za rok a půl se svět otevřel doopravdy, ale to už je o jiném divadle.


Pro úplnost doplníme tuto doušku o Koncertu pro Woodyho Allena závěrečnou replikou doktorky Arnolfiniové :

Sulamit : projekt se chýlí ke konci - bohužel neúspěšně. Finanční podpora byla zrušena, protože příslušná komise rozhodla, že zbylé peníze se dají účelněji použít na žertovné hračky. Když jsem dostala zprávu, že je konec, musela jsme se nadýchat čerstvého vzduchu, aby se mi hlava vyjasnila. Když jsem kráčela nocí podél Charles River, musela jsem myslet na omezenost vědy. Možná že lidi tu a tam budou při jídle dusit. Možná, že je to celé součástí nějakého nevyzpytatelného, kosmického plánu. To jsme tak domýšliví, že si myslíme, že věda a výzkum dokážou ovládnout všechno? Člověk spolkne sousto bifteku a začne se dusit. Co může být prostšího? Jaký další důkaz je zapotřebí, abychom viděli dokonalou harmonii vesmíru ? Nikdy nepoznáme všechny odpovědi. Nikdy.

Je to tak, jak říkala Šulamit. Nikdy nebudeme znát všechny odpovědi. Díky divadlu jsme se navždy nakazili vášní hledat nové cesty, vášní podobné té, která nechyběla Heinrichu Schliemannovi při hledání Mykén a bájné Tróje. Takto infikovaní jsme se po posledním představení dne 17. 11. 1989 rozběhli do nového a svobodného světa hledat stále se v mlze ztrácející břehy imaginace.

Recitovali jsme Lawrence Ferlinghettiho v San Francisku před jeho knihkupectvím City of Light, při oslavách různých životních výročí našich přátel jsme tahali z kapes básně jako kouzelníci tahají králíky z klobouku. Inspirováni italským příběhem Primo Amore s Ornelou Muti a Ugo Tognazim jsme založili recitátorský spolek Geront a začal jsme netradičně prezentovat poezii, kterou máme rádi. Při každoročních tradičních vzpomínkových akcích na Jiřího Bulise, které pořádalo brněnské HA Divadlo, jsme zpívali a hráli Jirkovy písničky. A myslím, že se ještě na prkna, která znamenají svět, vrátíme. A to nejen ve vzpomínkách.


Miki Skorkovský
Za připomínky děkuji Bórovi Hálovi, Janu Svobodovi a Zdeňku Čecháčkovi.


Epilog, či spíš dovětek


Za ty desítky let, co jsme se drželi Iksky, jsme díky nejrozmanitějším zkušenostem zjistili, že vnímání divadla je vždycky závislé na poloze pozorovatele - fyzicky i přeneseně, tedy na bodu, odkud představení pozoruje - na jeho vlastním zázemí, někdy na předsudku, někdy na omezenosti, někdy na nevědomosti a primitivní zlobě. Též na ideologii. Tak jsme se u jednoho a téhož představení setkali s rozpětí reakcí od bezvýhradného nadšení až po ledový chlad (a totéž někdy platilo i pro profesionální kritiky). A nebyla to zdaleka jen otázka momentálního dobrého či špatného výkonu.Uvedu to na dvou příkladech:

První: Když jsme hráli představení podle R. Bradburyho FAHRENHEIT 451, věděli jsme, že hrajeme politické divadlo. V této zemi nebylo třeba nic vysvětlovat, ale ani si vypůjčovat berličky, aby to tzv. \"prošlo\". Bradburyho podobenství bylo přece jen fiktivní a tento druh totality si u nás spojovali lidé spíše s nacistickou érou. Orwela tehdy ještě znal málokdo. Teprve v situaci let 1976-1977 se dostavily jiné souvislosti. V roce 1979 jsme tuto inscenaci uvedli na zájezdu v Anglii a při jednom představení na universitě v Colchestru, východně od Londýna, za mnou po představení přišel jeden z diváků - nikdy jsem nepochopil jak to, že věděl, že spolu nemůžeme hovořit na veřejnosti a v přítomnosti svědků - a tiše se mne zeptal, jak jsme to s tím Fahrenheitem mysleli. Řekl mi, že na Západě byla ta kniha vždycky chápána jako satira na komunistickou totalitu, a upřeně se na mne zadíval. Opětoval jsem ten pohled a pokrčil jsem rameny - bylo to takové to české \"no a co má být\" a víc jsme si neřekli. Ani nemuseli.

Druhý: S inscenací \"Moje první husa\" podle Babelových povídek z Rudé jízdy byly potíže od začátku. Nebo spíše až na Šrámkově Písku v roce 1978. Tehdy se festivalu zúčastnil neobvykle velký počet vysoce postavených soudruhů svazáků, kteří v té době začali mít dojem, že v netradičním divadle je až příliš svobody. Babel měl v Písku neuvěřitelný úspěch, stačilo nakonec, když se ozvalo slovo \"soudruhu\" a diváci se řítili smíchem k zemi. Samozřejmě při hodnocení v porotě, jehož se zúčastnili rovněž zmínění svazáci, nastal průšvih. Bylo až neuvěřitelné, jaké souvislosti si dokázali vymyslet a jaké \"poťouchlosti\" nám chtěli připsat. Padaly návrhy na okamžitý zákaz divadla, nejrůznější další tresty až po vyhazovy z práce atd.
Nevím, nebyl jsem při tom, jak se Ivanovi Vyskočilovi a Pavlu Boškovi podařilo zvrátit hrozivý vývoj v naprostý opak. Představení dostalo dvě zvláštní ceny: za režii a Eva Vidlařová za herecký výkon. Chtěl bych jim dodatečně poděkovat, i když Pavlovi to musím adresovat na nebesa.

Někdy v roce 1981 nebo dva nás pozval referent Okresního domu kultury z Prachatic, abychom Babela zahráli na slavnostním shromáždění k výročí Velkého Října. Byl to náš kamarád a představení zažil v Písku. Netušili jsme, že to je jeho labutí píseň (odcházel o své vůli jinam) a do jaké jámy lvové se dostaneme. Po strastiplné cestě jsme na místě zjistili, že se jedná přímo o zasedání okresního výboru KSČ za přítomnosti zástupců sovětských vojsk a dalších papalášů. Divadlo mělo být až po všech projevech po přestávce. Vzpomínám si, že jsem v šatně řekl: přátelé, konec srandiček, tady se to musí hrát tak smrtelně vážně a textově přesně, jako by šlo o život. Byla to správná předtucha. Nevím, zda jsem zažil někdy v divadle silnější účinek či spíše šok, než to, co tehdy proběhlo v Prachaticích. Stačily dvě minuty a obecenstvo strnulo v naprostém úžasu. A už se ze strnulosti neprobralo. Měl jsem pocit, že na konci, když Arnošt Goldflam uzavřel celou hru konstatováním totální vojenské i morální porážky té slavné Rudé jízdy, snad ani nikdo nezatleskal. V šatně, kam jsem se bleskově přemístil, bylo ledové ticho, které proťala až hlasitě plačící starší soudružka: \"To přece nemůžete, ukazovat rudoarmějce jako vrahy, lupiče a násilníky!\" Za ní stojící starší soudruh to ovšem vzal tvrdě: \"Co to je za text? Kdo to vydal? Kdo vám to dovolil hrát?\" atd. Nehádali jsme se, ukázali jsme mu právě tehdy vydanou Rudou jízdu, a to ještě nakladatelstvím Rudého práva. A odjeli jsme. Za týden došlo na Městský výbor KSČ v Brně udání s požadavkem zákazu divadla, na které naštěstí nikdo nereagoval. Později jsme se dověděli, že ředitel Domu kultury přišel o čtvrtletní prémie. A až do roku 1989 jsme měli zakázány Prachatice. Podle tehdejší terminologie vlastně na věčné časy.

Zdeněk Turba
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':