Databáze českého amatérského divadla

Texty: TVRDÍKOVÁ, Lada: Divadelní život v Čáslavi v letech 1869-1923. Bakalářská práce. Brno: FFMU, 2007.

TVRDÍKOVÁ, Lada: Divadelní život v Čáslavi v letech 1869-1923. Bakalářská práce. Brno: FFMU, Kabinet divadelních studií při Semináři estetiky, 2007. Vedoucí práce Mgr. Pavel Klein, Ph.D.



1. ÚVOD

V bakalářské práci Divadelní život v Čáslavi v letech 1869–1923 se zabýváme aktivitami čáslavských ochotníků, které se snažíme zachytit komplexně s ostatním kulturním děním ve městě Čáslavi. Chceme přiblížit, jak postupovala výstavba divadelní budovy, jak probíhala představení v ní pořádaná i některé městské slavnosti. Na tomto lokálním případu se pokusíme ukázat obraz kulturního života ve středně velkém středočeském městě, a částečně i nastínit, jaký smysl mělo ochotnické divadlo pro obyvatele malých měst a pro rozvoj českého národního uvědomění vůbec.
Pro práci jsme si vymezili období let 1869–1923 (tedy roky od postavení divadelní budovy v Čáslavi až po její destrukci velkým požárem). Tyto roky představují mezníky v historii města, i když se o nich dnes tak neuvažuje. Postavení vlastní divadelní budovy - Dusíkova divadla - znamenalo pro obyvatele Čáslavi téměř to samé jako postavení Národního divadla. Jednalo se o formu ´´protestu´´, projev síly a samostatnosti českých obyvatel Čáslavi. Počátek roku 1923, kdy divadlo zcela shořelo, naopak znamenal pro obyvatele města katastrofu, která je znovu spojila (poté, co se česká otázka po vzniku samostatného Československého státu vytratila z běžného života). Požárem divadelní budovy byla zcela ukončena významná historická etapa ochotnického spolku v Čáslavi.
Téma ochotnického divadla v Čáslavi jsme nezvolili náhodně. Podle našeho názoru se o ochotnickém divadelnictví v dějinách českého divadla příliš nehovoří, což je téměř nepochopitelné. Ochotnické divadlo bylo, zejména v době, o které píšeme v této práci, silně spjato s divadlem profesionálním a jejich linie se navzájem ovlivňovaly. Navíc v časovém období, kterému se věnujeme, mělo ochotnické divadelnictví velký vliv na rozvoj českého jazyka, národního sebeuvědomění i na rozvoj české literatury, a dokonce i vkusu publika (pokud by na venkov zajížděly pouze kočovné společnosti, které měly převážně operetní a veseloherní repertoár, publikum by zcela ztratilo možnost poznat kvalitní dramatiku).
Práce je formálně rozdělena do osmi částí. Na začátku se snažíme téma zařadit do kulturně-historického kontextu doby. Vlastní výzkum je obsažen v kapitolách tři až sedm a je rozdělen na dvě hlavní části.
Kapitoly tři a čtyři pojednávají o divadelní budově. Třetí kapitola se zabývá přípravami na stavbu Dusíkova divadla, samotnou výstavbou a následně popsáním interiérů i exteriérů divadla. Čtvrtá kapitola popisuje přestavby budovy a její technický vývoj (zejména změny typů osvětlení).
Druhá část práce (kapitoly pět, šest a sedm) informuje o divadelních představeních a ostatních kulturních akcích v Čáslavi a snaží se vybraná představení alespoň částečně popsat. Pro snadnější orientaci v textu jsme tuto část rozdělili do tří kapitol podle data – 1. kapitola roky 1869–1882 (od výstavby divadla do vydání prvního místního tisku), 2. kapitola roky 1883–1900 (od prvních zachovaných periodik do modernizace osvětlení) a 3. kapitola 1901–1923 (od modernizace osvětlení divadla až po jeho požár). V každém z těchto období se zvlášť zabýváme dramaturgií, režií, výpravou a částečně i herectvím a složením publika.
V poslední části popisujeme vývoj jednotlivých složek představení a snažíme se shrnout význam ochotnických představení pro obyvatele města Čáslavi.
Prameny pro tuto práci jsme čerpali převážně ze Státního okresního archivu v Kutné Hoře. Tam jsme pracovali s Fondem jednoty divadelních ochotníků – knihami plakátů, protokoly ze schůzí, vzpomínkovými dopisy, paměťmi, seznamy ochotníků, různými spisovými materiály, soupisy rekvizit, jednacími a domovními řády, četnou fotodokumentací, zachovaným textovým a notovým materiálem atd. Dále jsme používali i informace z Městského muzea Čáslav, z Mahenova literárního památníku a fondu Dějiny a současnost – odtud pochází zejména informace o čáslavských rodácích.
Dobová periodika lokálního charakteru se dochovala až od roku 1883. Jedná se zejména o Čáslavské listy, Pravdu a Podoubraví. Články mají často pouze informativní charakter (je v nich uvedeno co a kdy se hraje), jen v některých z nich jsou popsány jednotlivé složky divadelního tvaru.
Dalším použitým zdrojem jsou knihy věnující se místní problematice: Děje Města Čáslavi, Památník ochotnického divadla v Čáslavi, Dusíkovo divadlo a Stavitelé Skřivánek a Svoboda, čerpáme i z knih věnujících se dějinám českého divadla a zejména divadla ochotnického: Dějiny českého divadla, Cesty českého amatérského divadla, Ústřední matice divadelního ochotnictva československého, Divadelní almanach či Divadelní život v Jaroměři.



2. KONTEXT DOBY V SOUVISLOSTI S OCHOTNICKÝM DIVADLEM

Období, do kterého jsme zasadili tuto práci, tedy léta 1869–1923, bylo dobou velkých změn. Po pádu Bachova absolutismu (1859), který bránil rozvoji české kultury i politiky, došlo k výraznému uvolnění poměrů. Díky tomu začaly v Čechách vznikat mnohé spolky, jako např. Hlahol či Sokol a docházelo také k výraznému rozvoji ochotnického divadla. Následkem pádu Bachova absolutismu vznikly také první instituce věnující se rozvoji českého jazyka: Umělecká beseda, Česká akademie věd aj. (HARNA, 1998:80).
Po Rakousko–uherském vyrovnání se v Čechách zvedla vlna odporu a docházelo k častým národním demonstracím, které vyvrcholily položením základního kamene Národního divadla 16. května 1868. Podobnou protestní akcí musela zajisté být i výstavba Dusíkova divadla, které si čáslavští měšťané postavili převážně z vlastních financí.
I díky podobným kulturně–politickým akcím se českým politikům podařilo zasáhnout do říšské politiky. Měšťané většinou politickou činnost suplovali kulturními ´´protestními´´ akcemi - v Čáslavi např. odhalením Žižkova pomníku roku 1880. Dá se předpokládat, že tyto otevřené protesty proti monarchii byly jedním z důvodů, proč byla ochotnická představení tak oblíbená – jednalo se zkrátka o ukázku české národní vyspělosti, o projevení schopnosti českého národa mít vlastní, české divadlo.
Politika Františka Josefa I., který si uvědomoval nutnost ústupků českému národu, znamenala rozvoj vzdělanosti v Čechách. Poté, co se na středních školách a také na univerzitě podařilo prosadit zákon o vyučování českého jazyka spolu s německým, bylo třeba (zejména kvůli rozvoji průmyslu) více vysokoškolsky vzdělaných lidí (HARNA, 1998:85). Ti odcházeli z menších měst studovat do Prahy. Tito studenti se při návratech domů (zejména v létě) zasloužili o rozvoj kulturní činnosti města tím, že se aktivně zapojovali např. i do ochotnické činnosti a na malém městě napodobovali to, co znali z pražské scény. Díky rostoucímu počtu inteligence měla ochotnická divadla nejen potenciální tvůrce, ale hlavně solidní diváckou základnu.
Následkem rozvoje průmyslu a zejména dopravy bylo umožněno obyvatelům menších měst navštěvovat pravidelně pražská divadla a naopak do měst jako byla Čáslav mohly zajíždět herecké společnosti z Prahy. Zprávy o podobných cestách jsou běžné. Např. po otevření Národního divadla jezdily do Prahy pravidelné tzv. divadelní vlaky. I touto cestou docházelo ke zvyšování úrovně ochotnických představení (KLOSOVÁ, 1977:451 – 473).
S tím, jak se postupně uvolňovala politická situace v monarchii, ustával i zájem o národní hnutí a částečně také zájem chodit do divadla. Situace v monarchii byla dlouhou dobu stabilizovaná (HARNA, 1998:121). Již od roku 1866 nedošlo k žádnému válečnému konfliktu a celá monarchie byla na vzestupu (zejména po ekonomické stránce). Vzhledem k hospodářskému růstu a relativnímu klidu v celé monarchii se čeští obyvatelé stávali pasivními v zájmu o českou kulturu. To se projevilo i v Čáslavi poklesem počtu diváků na představeních. Zájem o česká divadelní představení byl paradoxně obnoven s počátkem první světové války a zejména po vyhlášení samostatného Československa.



3. 1. PŘED ZAČÁTKEM VÝSTAVBY DUSÍKOVA DIVADLA

Od roku 1860 v Čáslavi vznikal vedle ochotnického spolku též zpěvácký spolek Kovář a od roku 1861 Čtenářská beseda . Ochotníci stále působili v sále U Kraleviče, ale hospodský dostával pravidelný nájem, který pro ochotníky obnášel značnou sumu z jejich příjmu a navíc museli často jeviště rozkládat a následně znovu stavět, což znamenalo další náklady. Z těchto důvodů se již roku 1865 objevily první hlasy, které požadovaly vystavění vlastní divadelní budovy. Jako první tento návrh pronesl na schůzi dne 2. dubna 1865 čáslavský advokát Josef Zikmund , který poukazoval na nesnesitelné podmínky v sále U Kraleviče a nutnost dalších divadelních představení: ,,Uvážíce dále účel svého snažení, musíme při vykonávání svých povinností tím více nabýti zmužilosti a odhodlanosti an zbudováním stálého divadla v Čáslavi umožněno bude našemu lidu častěji poskytovati duševní zábavy vyobrazením a pokáráním lidských vad a zlých zvyklostí jej povzbuzovati ku mravnosti, pořádku a rozšapnosti a nabytím mravního vzdělání jemu dopomáhati k hmotnému blahobytu. Kráčejme tedy dobrou a pevnou vůlí na dráze vytknuté doufajíce, že naše namáhání nezůstane bez patrného prospěchu pro obyvatelstvo města Čáslavi i okolí. Jestliže ale nám popřán nebude úplného dosáhnouti účele, tak aspoň poskytuje nám veliké útěchy to přesvědčení, že svým snažením proklestíme dráhu a usnadníme další v této věci pokračování svým potomkům…´´ Snahy ochotníků v předválečném roce 1865 upadly ale kvůli bitvě u Hradce Králové (1866) v zapomnění a 15. dubna ukončili ochotníci na delší dobu činnost Kneislovým Chudým písničkářem. Již v březnu 1867 začali ale znovu hrát a aktivně se vracet k myšlence vystavení vlastní divadelní budovy.
Zajímavostí je, že čáslavská radnice sice se stavbou divadla souhlasila, ale nemohla (vzhledem k soudobému smýšlení a negativním ohlasům části čáslavských obyvatel) otevřeně stavbu podpořit (JENÍČEK, 1907:37). Město se zejména z počátku od stavby distancovalo a s ochotníky začalo jednat až po založení konsorcia.
5. května 1867 se 32 čáslavských občanů (Emanuel Bentl, František Chudoba, Kliment Čermák, Ferdinand Falbrecht, Vojtěch Fiala, František Fiala, Václav Holub, Jan Holub, Josef Hovčík, Ferdinand Hulla, Antonín Hyroš, Rudolf Jablonský, Emanuel Klier, Jan Maloch, Moric Meisler, Jan Mašek, Pavel Nešpor, František Novotný, Jan Nožička, Jan Písek, Josef Rossler, Antonín Sohomir, Alois Schmidt, Josef Spudil, Ferdinand Šťastný, Jan Šturma, Václav Váša, Emanuel Welz, Ferdinand z Widmannů, Josef Zikmund a Leopold Želina) (ČERMÁK, 1893:25) sešlo na radnici a rozhodlo se založit konsorcium - soukromou společnost pro stavbu divadla, Měšťanské besedy a zpěváckého spolku Kovář. Udělali tak proto, že se obávali případných problémů s budoucím vlastnictvím budovy. V konsorciu vystupovali jako dobrovolní jednatelé města Čáslavi, a nikoliv jako soukromé osoby. Důvod byl jediný. Pokud by nevystupovali jednotně jako konsorcium, připadla by následně budova dědicům a nikoliv celému městu. Takto byla stavba na základě prvních ustanovení po svém úplném dokončení určena městu. Nově vzniklá budova měla být podle čáslavského rodáka Jana Ladislava Dusíka pojmenována Dusíkovo divadlo.
Ochotníci vydali na jaře při této příležitosti provolání, ve kterém se dozvídáme o příjmech ochotnického spolku od 17. srpna 1861 do 28. dubna 1867. Čistý výtěžek ze všech představení činil 1889 zl. 65 kr. Většinu peněz použili na dobročinné účely – ve prospěch čáslavských škol, ošacení chudých žáků, na stavbu městského divadla a na sbírku pro Národní divadlo (ČERMÁK, 1893:24). Sami ochotníci ve výše zmiňovaném provolání připouští, že si jsou vědomi, kolik času a peněz by ušetřili vlastní divadelní budovou: ,,Čistý tento nepatrný výtěžek byl by zajisté dosáhl výše nejméně dvojnásobné, kdyby provozování divadelních her v nedostatečných místnostech najatých nebylo spojeno s výlohami tak velkými.´´


3.2. FINANCE NA STAVBU

5. května 1867 se vzniklé konsorcium zavázalo, že vystaví budovu, která bude sloužit jako kulturní stánek a rozvíjet národní život v Čáslavi. Konsorcium čáslavských občanů, které bylo složeno ze všech společenských vrstev, si dalo za cíl postavit takové divadlo, které mělo být pro: ,,…potomstvo pomníkem svědčícím o pokročilosti a vzdělanosti doby naší…´´ Ve fondu pro stavbu divadla bylo v té době pouhých 765 zl. Konsorcium se proto zavázalo, že zbytek financí na stavbu divadla zajistí formou úvěrů a darů. Členové konsorcia se též zavázali, že budova připadne městu hned po zaplacení dluhů, s tou podmínkou, že bude budova sloužit jen kulturním účelům.
Každý člen konsorcia osobně ručil za soukromé dlužní úpisy na 10 zl. či na částku 10 dělitelnou . Tyto okolkované dlužní úpisy se členové konsorcia zavázali splatit a zapůjčenou sumu uvedenou na dlužním úpise již od 1. ledna 1868 úrokovat 5% sazbou. Půjčku společnosti poskytla velká část obyvatel Čáslavi. Většina z nich dala k dispozici 10 zl. Členové ochotnického spolku poskytovali většinou mnohem vyšší sumy, např. Vojtěch Fiala a Ferdinand Falbrecht 50 zl. a Rudolf Jablonský dokonce 100 zl. Výraznou sumou také přispěl čáslavský rodák žijící v New Yorku Antonín Brabenec, který poskytl půjčku 500 zl. Je nutné dodat, že většina lidí, která v průběhu výstavby Dusíkova divadla poskytla půjčku, peníze nechtěla nikdy vrátit a konsorciu je darovala. Místy chtěli lidé vrátit jen sumu bez úroků a podobně. Celkem bylo prostřednictvím dlužních úpisů na stavbu určeno 1332 zl. 25 kr.
Velká část financí byla darována Záložnou čáslavskou. Ta již v počátku výstavby darovala 300 zl. a stavbu podporovala i nadále (roku 1868 - 1175 zl., 1869 – 502 zl. 60kr.). Celkem tak darovala téměř 2000 zl. a dalších 14.850 zl. konsorciu zapůjčila. Když už byly vypůjčené sumy společnosti pro stavbu divadla příliš vysoké, nechali si nové půjčky na své vkladní knížky napsat někteří občané Čáslavi: pan Kuthan 1350 zl., Bednařík 300 zl., Pipek 180 zl., Brožková 250 zl. a Kliment Čermák 1800 zl. .
Další finance – 749 zl. 19 kr. - na stavbu divadla dostalo konsorcium od města již 23. května 1867 (BRHLÍK, 1946:nestr.). Tato suma byla původně určena na stavbu pomníku Jana Ladislava Dusíka a byla nashromážděna koncertem Alexandra Dreyschocka a Ferdinanda Lauba. 30. ledna uznal valný výbor města divadelní budovu za důstojný pomník J. L. Dusíka a svolil, aby konsorcium na stavbu dostalo 807 zl.
Finance darovaly i soukromé osoby. Jen členové ochotnického spolku darovali 692 zl. 39 kr. a ostatní občané Čáslavi a okolí darovali na stavbu Dusíkova divadla 812 zl., z toho nejvíce Alois Welz z Podhořan (100 zl.), Rudolf hrabě Chotek z Nových Dvorů (100 zl.), Ben. z Rittersteinů z Filipova (100 zl.) a Karel kníže ze Schwarzenberků (200 zl. ve dřevě).
Dále získávala společnost pro stavbu divadla peníze na různých společenských akcích: jednalo se o sbírky při zábavách U Koníčka a z kuželny u Lemonů v Čáslavi, plesy v okolních obcích (Pucheř, Močovice, Drobovice), koncerty v městských lázních či zisk z výletu na zámek do Filipova. Celkem se při těchto společenských akcích vydělalo 690 zl. 33 kr.
Svého času bylo možné peníze darovat téměř vždy a všude. Po celé Čáslavi byly rozmístěny pokladničky (v Záložně, u pana Welze, pana Červinky a u Lemonů v kuželně). Navíc po městě s pokladničkami chodili ještě Jan Schmidt a Jan Písek. Celkem se tak vybralo 425 zl. 28 kr.
Sbírky probíhaly i v zahraničí. Pořádali je rodáci žijící v New Yorku. Slovanská lípa v New Yorku darovala 36 zl. a ze sbírky rodiny Brabencovy společnost pro stavbu divadla dostala 22 zl. 75 kr.
V červenci 1868 se přes všechny příchozí finance rozhodlo konsorcium vydat provolání k občanům o pomoc při dostavbě Dusíkova divadla: ,,Kdož tedy z nás občanů čáslavských a okolí položiti chce pomůcku svou na oltář vlastenecký, nechť úmysl svůj podepsanému výboru sděliti se neobtěžuje a částku obětovanou proti stvrzení složí. Dvakrát pomůže, kdo hned pomůže! Nemeškejme tedy a dokončena bude stavba důstojná, ta velkolepá, k níž s hrdostí pohlížeti budou občané…´´
V průběhu roku 1868 ochotníci také prodali své staré dekorace za 50 zl. Roku 1869 pak následovalo několik plesů: kostýmní, ples zpěváckého spolku atd., z kterých ochotníci získali 130 zl. Po otevření Dusíkova divadla pak získali téměř 1300 zl. z několika prvních představení pořádaných v nově otevřené budově Dusíkova divadla. Jednalo se o hry Cesty veřejného mínění, Já mám příjem a Ostří hoši, Dalibor Čermák, Katovo poslední dílo, Matčina píseň, Nalezenec, Herkules a Útěk do afriky .
Po výčtu všech finančních darů a zisků je třeba také zmínit, že stavba Dusíkova divadla proběhla úspěšně také proto, že občané Čáslavi a okolí poskytovali zdarma či za minimální ceny povozy a materiály na stavbu. Navíc občané Čáslavi pracovali na stavbě Dusíkova divadla často bez požadavku za mzdu, a pomáhali tak vykonávat drobné řemeslnické i stavební práce.



3.3. POČÁTEK VÝSTAVBY DUSÍKOVA DIVADLA

Poté, co se 5. května 1867 sešlo konsorcium pro stavbu divadla a shodlo se na výstavbě nové divadelní budovy, určili si členové konsorcia první úkol – zakoupit vhodné místo pro stavbu divadla. 29. května 1867 byla předložena bernímu úřadu za účelem vyměření poplatku smlouva trhová . Společnost pro stavbu divadla tam vystupovala jako dobrovolný jednatel královského města Čáslavi. Konsorcium tak koupilo pozemek od Konráda Artura Figra o rozměrech 600 arů. Jednalo se o pozemek na čáslavských valech hned u městských hradeb. Tato parcela (č. 208) patřila původně k Figrovu domu čp. 36 staré/129 nové. Konsorcium ji zakoupilo za smluvní cenu 1 zl. za ar, přičemž ještě následně doplatilo 25 zl. původnímu majiteli na nová vrata a 120 zl. za zeď, která byla kolem pozemku . Ze smlouvy trhové dále vyplývá, že budoucí divadelní budova nesmí nikdy změnit svůj původní účel : ,,Tento zde vytknutý účel zakoupení pozemku má zůstati pro všechny časy nezměnitelný a nezrušitelný. Obci čáslavské nepřísluší tento pozemek zadlužiti, nikomu jinému postoupiti, odprodati neb jakýmkoliv způsobem se zřící vlastnictví a držení tohotéž pozemku, jenžto se všemi na něm budoucně se vynacházejícími budovami jedině soukromé společnosti jednatelů sloužiti má, na hypotéku k pojištění všech jejich požadavků a peněžitých z toho podušknutí.´´
Před počátkem výstavby měla společnost pro stavbu divadla 765 zl., z kterých po zaplacení pozemku Arturu Konrádu Fígrovi zbylo pouhých 165 zl., což je pro výstavbu divadla zcela zanedbatelná částka. Většina členů společnosti pro postavení divadla předpokládala, že cena nové divadelní budovy bude kolem 6.000 zl. Ti nejodvážnější, např. Leopold Želina, předpokládali 10.000 zl. (ČERMÁK, 1893:26). Přesto se ale začalo s přípravou nového pozemku na valech. Ještě v květnu byly vykáceny stromy a v červnu se začalo se stavbou podle plánů Josefa Spudila .


3.4. STAVBA DIVADLA

Již na počátku výstavby, při kopání základů, se ale objevily první potíže. Sice se průběžně dařilo získávat finance pro stavbu divadla, ale začalo se ukazovat, že náklady na počáteční práce se několikrát zvednou. Základy budovy byly totiž vystavěny v bývalém hradním příkopu, do kterého se stahovala všechna spodní voda z výše položeného města a zalévala základy. Další finanční ztráty vyplývaly i z původních návrhů na sklepní prostory. Tam měl být původně byt hostinského. Časem se ale ukázalo, že se sklepení budou muset zasypat, protože voda porušovala statiku budovy.
Původní rozměry základů Dusíkova divadla byly 7 x 4 sáhy. Při vyměřování základů došlo ke změně. Údajně měšťan Jan Písek popostrčil kolíky ze 7 sáhů na 12 a na šířce ze 4 na 7. Josef Spudil se podle Klimenta Čermáka tak rozčílil, že řekl Janu Pískovi: ,,Teď již každý švec chce býti inženýrem.´´ (ČERMÁK, 1893:26). Ve skutečnosti se ale rozměry budovy změnily jen na délce. Stavba byla údajně delší o 2 sáhy, než bylo zakresleno v projektu. Budování přes všechny komplikace pokračovalo. S menší přestávkou 6. října, kdy dělníci odešli na polní práce, se stavělo až do 9. listopadu , kdy se práce na zimu zastavily. V té době již byly základy 1 stopu nad zemí.
Výbor pro stavbu divadla chtěl sice v budování pokračovat i v zimě, ale cesty byly nesjízdné a žádný z povozníků nechtěl na stavbu dovážet materiál a ,,z lásky se velmi málo kamene přivezlo´´ . Kvůli přetrvávajícím problémům s dovozem materiálu bylo konsorcium pro stavbu divadla donuceno před zahájením prací na jaře roku 1868 koupit vlastní koně v ceně 265 zl. 14. dubna 1868 byla stavba divadla svěřena staviteli Františku Skřivánkovi (JAVORIN, 1949:29). Konsorcium mu zanechalo veškeré nářadí a materiál a staviteli dalo sumu 1250 zl.
V červenci konsorcium vydalo nové provolání , ve které opětovně žádalo obyvatele Čáslavi i všechny ostatní vlastence o finanční pomoc při dostavbě divadla. Díky velkým darům občanů a hlavně čáslavské záložny se stavba postupně blížila ke konci. Tak již před začátkem zimy byla dokončena hrubá stavba a začalo se s úpravami interiérů a exteriérů.
Původní divadelní budova byla stavěná kombinovaně z kamení i cihel. Jen náklady na stavivo byly ohromující (přestože většina materiálů pocházela z přilehlých obcí). Za cihly bylo v letech 1867–70 vydáno více než 3080 zl. (jen za materiál bez dovozu). Za lámání kamene na stavbu (převážně z Bambousku, Drobovic a Hrádku) konsorcium vydalo 793 zl. Za stavební dříví (kromě toho darovaného od knížete ze Schwarzenberků) dali 992 zl., za písek z Močovic 76 zl.a za prkna necelých 1826 zl.
Nemalou sumu tvořily i platby pro zedníky, nádeníky, povozníky a následně všechny ostatní řemeslníky podílející se na konečných úpravách. Zedníkům a nádeníkům vydalo konsorcium na výplatách celkem 4362 zl. 63 kr.. K tomu jim ještě přispívalo na chléb a pivo a později dávalo dokonce spropitné. Povozníkům celkem konsorcium proplatilo téměř 1076 zl. za dovoz staviva a dalších 419 zl. za dovoz stavebního dříví (např. panu Dvořáčkovi z Čejkovic).
Z účetní knihy ke stavbě divadla také vyplývá, z jakých materiálů František Skřivánek nechal budovu vystavět. Divadlo mělo břidlicovou střechu , kameno-cihlové zdi, stropy z rákosu připevněného na stropních prknech . Podlaha byla vyrobena z břidlice (jednalo se ale o jiný druh břidlice, než který byl na stropě) a z kamenných dlaždic.
Na hotové hrubé stavbě divadla na podzim 1868 začali již pracovat jednotliví řemeslníci. V účetní knize nacházíme platbu z konce prosince 32 zl. 50 kr. za postavení pumpy. V divadle se prováděly kamnářské, truhlářské, klempířské, natěračské aj. práce.


3.5. PODOBA INTERIÉRŮ DIVADELNÍ BUDOVY

Vzhledem k tomu, že se nedochoval původní Spudilův plán stavby divadla, můžeme při popisu sálu vycházet jen z náhradních zdrojů a informace z nich porovnávat s pozdějšími plány Skřivánkovými (ty se se Spudilovým v mnohém podle pamětníků podobají). Divadlo mělo původně v přízemí dvě ochotnické lože (po obou stranách jeviště po jedné) a jednu loži uprostřed vzadu za poslední řadou sedadel. Sedadla v původní divadelní budově nebyla upevněna pravděpodobně až do roku 1911 a v sále rozhodně nebyla elevace. V přízemí se nacházelo 266 číslovaných sedadel a po obou stranách sálu bylo 120 míst k stání. Na první galerii se podle zápisu nacházelo 5 lóží (jedna dvojitá reprezentační pro starostu města a hejtmana, jedna vzadu uprostřed a po dvou na obou stranách poblíž jeviště). Na první galerii bylo 80 číslovaných sedadel a 100 míst k stání. Na druhé galerii bylo 60 číslovaných sedadel a přibližně 80 míst k stání. Pokud budeme předpokládat, že lóže měly stejné rozměry jako ty dnešní - tedy po 4 místech každá, sál tak mohl pojmout až 738 osob. Z toho bylo 300 míst k stání. Jeviště bylo pravděpodobně vyvýšené a udělané z prken, pod kterými byly hobliny. Osvícení v sále přetrvávalo až do roku 1900 petrolejové . O potížích s petrolejem se dozvídáme hned několikrát. První vážný byl již roku 1871, kdy vzplanul petrolej ze spadlých lamp v zákulisí během proměny opony. Další problémy byly podle dochovaných archiválií celkem běžné: ,,Je pochopitelné, že bývalo s ním (s petrolejovým osvětlením) mnoho nesnází a působilo i mnohé nepříjemnosti, zvláště když některá lampa jako navzdory začla nepříjemně čadit.´´ Celé divadlo se vytápělo celkem osmi kamny – z toho dvoje byly v oblékárně, jedny na besedě, jedny v hospodě a zbytek pravděpodobně v sále a na galeriích.
Z výpisů nákupů a darovaných věcí můžeme i usuzovat na vybavení divadla (v některých ohledech i velice detailně). Víme např. o dvou velkých lustrech. Jeden velký lustr pro divadlo zakoupily Marie Klierová a Františka Šťastná z peněz vybraných mezi čáslavskými dámami a druhý – šestiramenný skleněný - darovala paní Chvalkovská (manželka filipovského sládka). Dalšími dary pro divadlo je např. vstupní lampa od klempíře Antonína Němce a velká svítilna na divadlo, kterou daroval Václav Čermák. Antonín Hyroš daroval k hlavním dveřím zámek i s kováním na dveře a sám je okoval. Paní Pertoldová pro divadlo udělala tepich na stůl, na který vyšila českého lva a znak města Čáslavi.





3.6. VYBAVENÍ JEVIŠTĚ

Jeviště nebylo v původní divadelní budově nijak odděleno od hlediště (myšleno železnou oponou či jinak). Portál byl dřevěný, stejně tak i orchestřiště . Šířka jeviště byla přibližně stejná jako dnes – tedy 13 metrů. O hloubce to nemůžeme prohlásit s jistotou. Dnešní jeviště je hluboké 8,7 metrů. Původní hloubka se ale mohla měnit, vzhledem k tomu, že se v zadní části za jevištěm v pozdější době přistavovaly šatny. Jeviště bylo pravděpodobně vyvýšeno nad hledištěm o 1 metr. Jeviště mělo provaziště (které zařídil za 76 zl. p. Zvěřina) a systém táhel zatížených litinovými závažími na výměnu dekorací.
Fundus dekorací měli ochotníci početný. Začali ho rozšiřovat ještě dávno před dostavením divadla. V listopadu 1868 zadalo konsorcium dekoraci ,,lesní krajina´´ malíři Mössnerovi do Prahy. V srpnu roku 1869 pak u Mössnera objednali ještě jednu dekoraci – tentokráte ,,otevřenou krajinu´´. Zbylé dekorace pocházely od Čáslavských malířů, kteří je často dělali zadarmo či jen za symbolickou cenu. Jedná se o dekorace malířů: Spudila, Zamazala , Drtiny, Černého a jejich pomocníka pana Sitta. Dekorace byly malovány na plátna nevelkých rozměrů, které sešívala paní Špalková .
Víme, že již od počátku měli ochotníci na jevišti nápovědní budku, kterou daroval hospodský správce v Třebešicích. Co ale nevíme přesně je, jak bylo jeviště osvětlené. Podle fotodokumentace se dá předpokládat, že jedna řada petrolejových lamp byla vepředu na portálu. O zbytku ale zatím nevíme nic.
Původní oponu pro divadlo vymaloval zdarma stavitel Josef Spudil. Již v září 1868 na ni bylo zakoupeno a sešito plátno . Na oponě byl ,,pohled na Čáslav orámovaný renesanční architekturou tak, že měl divák dojem, že se dívá na město z nějaké přepychové terasy´´. Tato opona byla později přepracována – renesanční prvky byly vypuštěny a ,,nahrazeny modernější výzdobou. Na spodní části opony vedle městského znaku byly do ornamentu namalovány husitské pavézy´´ .


3.7. PODOBA DIVADELNÍ BUDOVY

O podobě divadelního sálu se nám podařilo získat nějaké informace. O podobě foyeru a celkové výstavbě jednotlivých částí ale bohužel příliš nevíme. Jisté je, že se divadelní sál nacházel v centrální nejvyšší části budovy a besední místnosti v pravé přízemní části. Podle pozdějších materiálů se dá říct, že schodiště na galerie vedlo přímo z vestibulu divadla (pravděpodobně z jeho pravé části) . Divadlo nemělo šatny (ani pro herce, ani pro diváky), s největší pravděpodobností nemělo ani foyer, ale jen jakýsi vestibul u hlavního (čelního vchodu). Vstup do divadelního sálu byl jeden jediný, neexistoval žádný únikový - druhý vchod (boční, z Rudolfovy ulice) do divadelní budovy sloužil jen pro vstup do Besedy. Do divadla nebyla zavedena voda, ta se nacházela jen na divadelní zahradě.
Exteriéry budovy napodobovaly gotický styl a značně připomínaly např. zámek v nedalekém Filipově. V průčelí divadla byly jedny vstupní dveře, které měly po obou stranách po jednom velkém okně s pseudogotickým obloukem, v prvním patře byla po stranách dvoje menší dvojitá okna a v centrální části podobizna J. L. Dusíka . Na každém rohu byl umístěn sloup s paticí, který byl vyšší než budova sama a lehce evokoval gotickou fiálu . Podobné sloupky byly na průčelí umístěny i na středu nahoře vedle sebe a mezi nimi byl na desce umístěn znak- pravděpodobně městský. Na průčelí (na obou rozích) byly umístěny 2 lampy. Část budovy z Rudolfovy ulice, kde sídlila Beseda, byla jednopatrová, ne příliš velká. Skládala se ze dvou částí vzájemně oddělených schody. Každá měla čelní velké trojité okno – opět s pseudogotickými oblouky a po stranách dvě úzká okna s oblouky. Levá část Besedy měla prodloužený štít do sloupu končícího fiálou. Na všech dochovaných vyobrazeních je na střeše divadla umístěna dvoubarevná malá vlaječka.


3.8. OTEVŘENÍ DIVADLA

28. října 1868 došlo ke kolaudaci divadla a stavba byla uznána za způsobilou. Probíhaly poslední úpravy. Byl zakoupen kulečník a na divadelní zahradě zřízen kuželník (ČERMÁK, 1893:27). Divadelní zahrada prošla také úpravami - 1. listopadu byly slavnostně otevřeny besední místnosti.
Roku 1869 se v průběhu masopustu v Dusíkově divadle uspořádalo několik plesů a 28. února bylo divadlo slavnostně otevřeno veselohrou F.V. Jeřábka Cesty veřejného mínění .
V průběhu roku 1869 ochotníci sehráli celkem 14 představení – všechna úspěšná a hojně navštěvovaná. Jednalo se o hry Cesty veřejného mínění, 7. března Já mám příjem a Ostří hoši, 14. března Dalibor Čermák, 29. března Katovo poslední dílo za použití úplně nových dekorací, 4. dubna Matčina píseň a Nalezenec, 11. dubna Herkules a Útěk do Afriky, 9. května Diblík, 10. října Obědvám s matkou, Anjela a Blázinec v prvním poschodí, 24. října Ďáblův podíl, v nám neznámé datu Osudné dostaveníčko a Staročech, 21.listopadu Zločin na nábřeží a Hadrník pařížský, 5. prosince Krejčí a švec, 19. prosince Tři dnové ze života karbaníkova aneb Marnotratný syn. Zisk ze všech představení byl 1241 zl.43 kr., přičemž největší čistý zisk byl z prvního zahajovacího představení. Veškerý výdělek z těchto her byl určen ve prospěch stavebního fondu divadla, resp. na splácení dluhů vzniklých jeho výstavbou.
Pro Čáslav nebyl rok 1869 důležitým mezníkem jen kvůli založení divadla. Stejně významnou, ne-li i více, událostí bylo postavení severovýchodní dráhy z Kolína do Golčova Jeníkova. První vlak v čáslavské stanici slavnostně zastavil 5. prosince. Do té doby byly jediným spojením do těchto měst c.k. poštovní vozy a dostavníky, které vyjížděly z náměstí od hostince U Koníčka.

4.1. PROMĚNY BUDOVY DUSÍKOVA DIVADLA

Již na počátku roku 1869 měla tedy Čáslav své vlastní kamenné divadlo. V té době to v široké oblasti byla jediná divadelní budova určená apriori pro divadelní účely. Například v nejbližších městech, kde se ochotnická činnost rozvíjela neméně než v Čáslavi, došlo k vystavění divadel až mnohem později. Například v Kutné Hoře, kde máme první zmínky o studentských představeních již ve dvacátých letech 19. století (BOLESLAVSKÝ, 1869:55), došlo k vlastní realizaci až téměř o sto let později. V Havlíčkově Brodě, kde se hrálo prokazatelně již od roku 1836, si ryze divadelní budovu nezřídili vůbec a hrálo se v prostorách školy a později v pronajatém městském špýcharu (BOLESLAVSKÝ, 1869:46). Navíc v době, kdy vrcholily práce na Dusíkově divadle v Čáslavi, mělo pražské Národní divadlo sotva základy.
I přesto, že budova Dusíkova divadla patří k jedněm z nejstarších v Čechách, vyhovuje jeho podoba, až na drobnější úpravy, dodnes . Základní rozměry divadelního sálu a jeviště se výrazně neměnily. Převážně docházelo k úpravám, které měly zvyšovat bezpečnost (únikové východy, ohnivzdorné stropy), kvalitu služeb divákům (elevace, modernizace sedadel a lóží, šatny) a rozšiřovat prostoty ochotnického spolku a Čtenářské besedy (vznik skladiště dekorací, šaten).


4.2. SPRÁVA DIVADELNÍ BUDOVY

Správa této budovy byla v rukou dobrovolných jednatelů . Ti zodpovídali nejen za její výstavbu, ale také za zaplacení veškerých dluhů stavbou vzniklých. Jednatelé byli také povinni zůstat členy společnosti do úplného dokončení vytknutého cíle. Jediné, co je zbavovalo funkce bylo úmrtí či přestěhování z města. Jejich práva a povinnosti se nedědila a nedala se předat jiné osobě. Společnost jednatelů měla plné právo ukončit svou činnost po dostavění budovy a splacení všech dluhů či v případě, že by z důvodu úmrtí či přestěhování v konsorciu zůstala méně než polovina členů. V tom případě měla budova připadnout správě města (JENÍČEK, 1907:33). Již roku 1871 se tato usnesení změnila a to hlavně proto, že zakladatelů konsorcia ubývalo a správa divadla tak podléhala delegátům jednotlivých spolků, v jejichž čele stál volený jednatel (vždy jeden ze zakladatelů), který měl ze všech největší odpovědnost. Postupem času se i tato forma správy divadelní budovy nedala udržet, a tak dal 12. dubna roku 1904 J. C. Rössler (předseda konsorcia) návrh na zahájení jednání o předání divadla městu Čáslavi. Návrh se projednával až do roku 1906, kdy byl 17. ledna přijat nový jednací řád, kterým byla jasně definována práva k divadelní budově. Z jednacího řádu vyplývalo, že se nově založená správní rada má skládat ze 7 členů a 6 náhradníků volených po jednom členu a jednom náhradníku Jednotou divadelních ochotníků, Čtenářskou Besedou a Hlaholem , ostatní 3 členy a 3 náhradníky volil výbor obecní. Zmiňovaných 6 členů poté volilo sedmého, který byl zároveň předsedou správní rady Dusíkova divadla. Mandát všech zvolených trval po dobu mandátu obecního výboru (tedy na jedno volební období). Všichni zvolení jednatelé se zavázali pečovat o budovu divadelní (exteriéry, interiéry i veškeré zařízení všech místností) jako o svoji vlastní. Uvolili se též vzít na sebe hmotnou zodpovědnost za splácení úroků a dluhů s tím, že mohli volně disponovat se všemi místnostmi v budově (vyjma těch divadelních a místností Čtenářské Besedy – pro tyto místnosti museli mít povolení od jednotlivých spolků ). Právo jednatelů se také nevztahovalo na dekorace. Ty byly zcela v pravomoci Jednoty divadelních ochotníků.

4.3. PŘESTAVBY A ÚPRAVY DUSÍKOVA DIVADLA

Roku 1870 se konsorcium rozhodlo zakoupit od Konráda Artura Figra další část pozemku k divadelní budově ve výměře 590 arů. Nově zakoupený pozemek byl původně určen pro konání zábav a letních koncertů. Obě obecní trhové smlouvy byly 11. září 1871 schváleny městskou radou i spolu s věnovací listinou. V té bylo kromě jiného napsáno, že divadelní budova připadne městu poté, co budou splaceny všechny dluhy a navíc pod podmínkou, že divadelní budova nikdy nezmění svůj účel, pro který byla vystavěna.
Na počátku roku 1871 také konsorcium vydalo Domácí řád pro správní radu Dusíkova divadla.
14. dubna 1872 při představení Slepý mládenec propukl v Dusíkově divadle požár. Oheň vzplanul při proměně scény od petrolejové lampy. Pod jevištěm chytily hobliny, ale díky včasnému zásahu ochotníků byl oheň záhy uhašen. Jednalo se o první případ vzplanutí ohně v Dusíkově divadle. Podobné situace se ale opakovaly i v pozdějších letech.
Po nákupu pozemků od Konráda Artura Fígra roku 1870 chtěla správní rada využít zahrady patřící k divadlu i jinak než pořádáním koncertů a zábavních večerů (zahrada byla otevřena od 1. května t.r.). Na zahradu (která sloužila pro besední i ochotnické účely – konaly se tam večírky, čajové dýchánky a dokonce se tam dělala nějaká obrazná skupení ) byla pořízena lednice . Téhož roku se správní rada Dusíkova divadla rozhodla rozšířit besední místnosti v přízemí podle plánu kutnohorského stavitele Hradeckého . Další zmínky o přestavbách a úpravách se dochovaly až z roku 1880.
V průběhu roku 1880 probíhaly v Čáslavi slavnosti při příležitosti odhalení Žižkova pomníku , které vyvrcholily 29. srpna. Slavnosti se dlouhodobě připravovaly. Byly záležitostí ochotníků, ale stejně tak i celého města. Do té doby prostý interiér divadla byl ozdoben. Na jeho úpravách se z velké části podílel stavitel Josef Spudil. Ten vymodeloval hlavičky , kterými byla ozdobena galerie. Poprsníky byly natřeny na červeno a ozdobeny zlatým lemováním , do lóží byly zavěšeny červené sametové záclonky, byly upraveny východy z divadelního sálu. V divadle se při té příležitosti konalo slavnostní představení Elišky Přemyslovny, ve kterém hrála Otýlie Sklenářová–Malá. Poprvé od výstavby se v divadle objevily problémy s vlhkostí , když se při drobnějších úpravách přišlo na plíseň, která byla v podlaze.
24. září 1882 umřel Leopold Želina (dlouhodobý ředitel, režisér a herec Dusíkova divadla). Správní rada jednala o zakoupení jeho domu , opravě plotu divadelní zahrady a o případné stavbě čáslavské Sokolovny, která byla plánována vedle divadla v Rudolfově ulici. 10. dubna 1883 byl majetek konsorcia oceněn na 42.400 zl., přičemž jen cena pozemku z toho činila 8330 zl. Z toho vidíme, jak v průběhu pouhých 13-ti let vzrostla hodnota divadelní budovy z původních 24.852 zl. na 42.400 zl., což je téměř dvojnásobek. I přes všechny možné investice do divadelní budovy a její zahrady mělo konsorcium stále velké dluhy (zejména u Občanské záložny). Od roku 1883 můžeme díky dochovaným zápisům ze schůzí sledovat postupné splácení půjček. Částky se odvozují zejména z čistých výnosů z představení a pohybují se od 10 zl. do 60 zl.
V lednu 1884 byla v Dusíkově divadle vyměněna prohnilá podlaha za 210 zl. 97 kr. a zakoupena část nového nábytku. Současně se dozvídáme i o stížnosti Josefa Spudila na postupnou destrukci dekorací, které trpěly špatným umístěním. Na počátku roku 1885 si ochotníci stěžovali na nedostatečný hasičský dozor v průběhu představení. Nemáme ale důkazy o tom, že by v divadle opět vypukl požár. 27. března umřel stavitel Dusíkova divadla Josef Spudil a začala sbírka na jeho pomník.
Roku 1886 se v tisku dočítáme o nespokojenosti veřejnosti se zabezpečením Dusíkova divadla (zejména o nedostatečnosti ochrany při požáru) : ,,Hrozná katastrofa, která se odehrála v minulých dnech v opeře pařížské, přivádí nám na mysl, že naše Dusíkovo divadlo není tak zařízeno, aby obecenstvo bylo zcela bezpečné v případě požáru. Již dlouho vypravováno bylo, že zřízen bude zvláštní ještě východ z přízemí a z první galerie. K tomu účelu taky obec zakoupila vedlejší dům po tamějším panu Želinovi, však se stavbou neb úpravou potřebných ještě východů dosud ale nezačala. Máme za to, že ono neštěstí v opeře pařížské bude značnou pobídkou slovutné správě zdejšího divadla, která zajisté se již přičiní, aby velenutný projekt rozmnožení východů z divadla byl v brzku uskutečněn.´´ V srpnu téhož roku začaly požadované úpravy divadla, které trvaly až do října následujícího roku a obnášely sumu 7.700 zl., čímž vzrostl dluh konsorcia na 23.578 zl. Přestavby probíhaly podle návrhů Ing. Františka Tetřeva . Ještě před počátkem přestavby divadla se museli ochotníci postarat o bezpečné uchování kostýmů a zároveň se rozhodli v průběhu úprav divadla opravovat dekorace.
Nejzásadnější úpravou bylo rozšíření divadelní budovy po obou stranách, díky kterému vznikl prostor pro zbudování schodišť na první a druhou galerii. Východy z těchto schodišť ústily přímo do ulice – pravé do Rudolfovy a levé do Chrudimské ulice. Současně bylo zrušeno dosavadní schodiště ve vestibulu divadla a přízemní středová lóže. V zázemí divadla (v jeho jižní části) nechalo konsorcium vybudovat skladiště dekorací (pobité plechem), které bylo přístupné i z divadelní zahrady. Provaziště bylo nad oponou odděleno od hlediště ohnivzdornou zdí, nad jevištěm byl zřízen ohnivzdorný strop a do budovy se zavedl vodovod pro případné hašení požáru. Kromě těchto ryze praktických úprav, které měly divadlo chránit proti případnému požáru, došlo i ke stavebním úpravám spíše praktického rázu. Za jevištěm byly zbudovány dvě šatny a nad nimi byt hostinského o třech místnostech. Pod šatnami směrem do Rudolfovy ulice pak výčep a kuchyně. V průběhu přestavby divadla došlo k úpravám vybraných dekorací , které udělal pan Bělič ml. Následkem zřízení nových dekorací museli ochotníci najmout specialistu na osvětlení. V zápisu ze schůze čteme: ,,Pozve se z Čáslavi pan Denk, aby poradil ohledně úpravy osvětlení, zapotřebí příčinně k nové dekoraci.´´ Navíc v listopadu roku 1887 žádal čáslavský režisér Legelli, aby mu bylo povoleno zadat nové dekorace malíři Holzerovi v Praze. Jeho požadavky byly velice moderní. Požadoval ,,pokoj dle způsobu francouzského, totiž pokoj uzavřený´´ , což poukazuje na to, že čáslavští ochotníci sledovali podoby moderního divadla a snažili se je sami praktikovat.
V září 1890 komitét z výdělku z představení určil 70 zl. na úpravy jeviště. Počínaje rokem 1891 si ochotníci, ale i město, začali uvědomovat nutnost přepsat divadlo do majetku města Čáslavi. Důvodem k tomu bylo dřívější úmrtí zakladatelů jako byl Leopold Želina či Josef Spudil, v roce 1891 pak smrt jednoho ze zakladatelů ochotnického divadla v Čáslavi pátera Jana Aloise Nožičky a zanedlouho na to smrt předsedy stavebního fondu Dusíkova divadla i jeho správní rady Ferdinanda Šťastného. Město si uvědomilo velké riziko, do kterého by se mohlo dostat, kdyby zemřeli všichni členové původní správní rady Dusíkova divadla, kteří měli de facto vlastnická práva, která po nich přebíraly v divadle působící spolky. Správa divadla tak tedy ležela na bedrech členů spolků, v jejichž čele, již tradičně, stál jeden ze zakladatelů jako předseda. To byla situace neudržitelná, kterou muselo město i sami ochotníci ve svém zájmu začít řešit.
Roku 1894 kromě postavení pomníku na paměť Leopolda Želiny v ceně 156 zl. 23 kr., rekonstruovalo konsorcium interiéry divadla. V průběhu valné schůze prošli všichni členové konsorcia budovou divadla a určili, co je třeba upravit. Sami opravili vypouklou zeď na první galerii, umyli celé jeviště, natřeli truhlíky na lampy a rampu na portálu na bílo (zřejmě kvůli většímu efektu osvětlení), plátno na krytí lamp barvou červenou a vozíky na přesouvání kulis nahnědo. P. Anderle koupil 3 větší a 2 menší petrolejové lampy a 2 hořáky. Opravil se i kanál před divadlem. V sále byla p. Chroustovským opravena hlavice visící na sloupu nalevo z jeviště (sklížena a vrácena zpět na místo). P. Chroustovský také namazal všechny pohyblivé kladky v provazišti a srovnal obě skladiště – jak v přízemí, tak v provazišti a veškeré nepotřebné věci přesunul do domku na zahradě. Veškeré dekorace se oprášily a poškozené závěsy se opravily. P. Novotný, provazník z Čáslavi, prohlédl všechny provazy a dekorace a znovu je natáhl a upevnil. To vše bylo hotovo do 7. září 1894. Veškeré tyto úkony provedli členové konsorcia bez nároku na proplacení. Přitom běžnou sazbou např. za umytí jeviště či namazání kladek byly 3 zl. Z představení Gazdiny roby odehraného 26. prosince 1894 darovali ochotníci necelé 4 zl. na stavbu Sokolovny.
18. března 1896 se z knih protokolů dozvídáme o koupi 2 nových koberců – jeden z nich tzv. ,,kokosový´´ v ceně 70 zl. 12. dubna pořádal okrašlovací spolek akademii ve prospěch pomníku J. L. Dusíka. Pamětní deska (podle návrhu Kleinera a Pekárka z hořického pískovce) byla, na jeho počest, slavnostně odkryta 13. září (BRHLÍK, 1946:neuvedeno). Jejím autorem byl Jaroslav Znojemský . Na konci téhož roku nacházíme první zmínku o pořízení praktikáblů pro představení Paličovy dcery. Taktéž se poprvé v roce 1896 dočítáme o placení ,,Živnostní daně´´, která na pololetí činila necelých 5 zl.
Na jaře 1897 žádalo konsorcium Jaroslava Znojemského o další spolupráci. Jednalo se o návrh pomníku zemřelého Leopolda Želiny , který by nepřevýšil náklady 200 zl. Mezi ochotníky se ale ozývaly i hlasy proti vybudování takového pomníku, které se přikláněly spíše k založení Želinova fondu, který by sloužil jeho dosud neplnoletým dcerám (tento návrh pocházel od JUDr. Františka Daneše z Písku a na schůzi ho tlumočil Dr. Karel Tesař) . Tento návrh konsorcium ale zamítlo. Na podzim téhož roku dali ochotníci ke schodům do přízemí závěsy, aby do divadla z venku netáhla zima a poprvé také platili za pojištění dekorací .
Následujícího roku začal konflikt mezi čáslavskými školami, které zakazovaly dětem chodit do divadla, a ochotníky (kvůli údajné nemravnosti). Paradoxní je, že ochotníci velice často hráli ve prospěch právě čáslavských dítek či škol. Poté, co se ochotníci vypořádali s komplikacemi (ze strany škol) s veřejným vystupováním učitelů v Dusíkově divadle, došlo ke krátkodobému zatvrzení ze strany ochotníků, kteří odmítali hrát v jakýkoliv prospěch, dokud školy nezmění svůj přístup k divadlu. Nakonec ale spolek polevil a rozhodl se vyslat zástupce divadla (Dr. Tesaře a p. Skřivánka) na místní reálky a gymnázium, aby tam vysvětlili, že není třeba dětem zakazovat chodit do divadla s tím, že je nemravné, protože sami ochotníci na programech uvádějí, když hra pro mládež není vhodná.
V lednu 1899 dal Josef Skřivánek návrh na rekonstrukci jeviště, která se dlouhou dobu projednávala, ale nakonec byla promlčena.
Až do roku 1900 byla divadelní budova osvětlována petrolejovými lampami. Jednota chtěla ale osvětlení divadla modernizovat, a tak žádala o spolupráci město Čáslav, po kterém chtěla jen to, aby se zaručilo 6000 K. na zavedení elektřiny do divadelní budovy. Jednání ale zřejmě nevyšla, protože nakonec konsorcium zvolilo levnější variantu osvětlení – acetylenové - od firmy Hudec v Čáslavi (BRHLÍK, 1946:neuvedeno), jehož cena byla kolem 1000 K. Acetylenové osvětlení v divadle nebylo ale příliš dlouho. Již roku 1905 ho na vlastní náklady vyměnila městská plynárenská společnost za plyn (BRHLÍK, 1946:neuvedeno). Současně se ještě v průběhu roku 1905 ozývaly první hlasy, které požadovaly rekonstrukci, resp. zvětšení skladiště dekorací.
Roku 1907 se po dlouhých jednáních usneslo, že na divadelní zahradě bude vybudována Sokolovna. Její stavba začala roku 1910 a současně s ní probíhala plánovaná úprava divadelní budovy. Návrhy - které současně s přestavbou divadla zasahovaly i do výstavby Sokolovny - pocházely od arch. Skřivánka. Při přestavbě byla zřízena strojovna a místnost pro akumulátory v podzemí – konsorcium se dohodlo se zástupci Sokola na společném zavedení elektřiny do obou budov. V přízemí byl otevřen nový vstup do budovy, vystavěna spojovací chodba se Sokolovnou, hostinskému zřízena nová kuchyně a výčep s příslušenstvím. Do prvního patra bylo za šatnami zbudováno schodiště, které vedlo ke zpěvní síni a besední knihovně (BRHLÍK, 1946: neuvedeno).
Po přestavbách v Dusíkově divadle si okolnosti řekly o výrazné úpravy hlediště a jeviště samy. 16. ledna 1911 ráno po zábavě, která se konala v divadelním sále začal pod prkny podlahy na I. galerii doutnat oheň (BRHLÍK, 1946: neuvedeno). K požáru nedošlo jen proto, že hostinského vzbudil dým a včas zasáhl. Tato hrozba byla ale impulsem, aby správní rada divadla začala s přestavbami interiérů.
Vše co bylo v divadle ze dřeva se změnilo podle návrhu arch. Skřivánka na železobetonové konstrukce – v hledišti byly rozebrány původní dřevěné galerie, portál, orchestřiště a nahrazeny nehořlavými. V hledišti vystavěna elevace a 270 sedaček přidělaných napevno k podlaze s podélnou střední uličkou. Byl vystavěn široký balkon s osmi lóžemi a dvěma řadami sedadel, po stranách orchestřiště pak lóže přístupné z jeviště. Hlavně bylo ale zřízeno elektrické osvětlení společné pro divadlo i Sokolovnu (BRHLÍK, 1946:neuvedeno) , které na zakázku udělala firma Duba z Prahy za cenu 8.333, 65 Kor. – zdrojem elektřiny byl naftový motor, dynamo a akumulátory. Současně s úpravami interiérů zadalo konsorcium na základě výběrového řízení opravu opony, portálu a zřízení nového provaziště malíři Petracíkovi z Prahy za smluvenou cenu 1200 Kor. a nakonec povolilo koupi kachlových kamen do dámské šatny. Veškeré úpravy interiérů trvaly 7 měsíců a vyjma ceny za zavedení elektřiny stály 50.000 Kor.
Po těchto přestavbách byla divadelní budova v perfektním stavu a na svou dobu moderně zařízená. Jediné, co se jí dalo vytknout, byly nedostačující prostory pro diváky – zejména chyběly šatny a sociální zařízení – a celkově docházelo často k převyšování bezpečné kapacity divadla. To byl ovšem pro konsorcium po předchozích výdajích finančně neřešitelný problém, a tak k žádným dalším úpravám nedocházelo. Divadlo bez újmy přežilo první světovou válku a ochotníci posléze - 9. listopadu 1918 - slavili její konec.
Konec se ale blížil i samotné původní budově Dusíkova divadla. Při tradičních silvestrovských oslavách na konci roku 1922 totiž začalo v Dusíkově divadle hořet.


4.4. POŽÁR DUSÍKOVA DIVADLA

Požár vypukl v noci z 31. prosince 1922 na 1. ledna 1923 za doposud neobjasněných okolností. Před 23. hodinou si náhodný kolemjdoucí všiml dýmu vycházejícího ze skladiště dekorací a okamžitě to běžel oznámit do Čtenářské besedy a všech okolních hostinců. Hasiči dorazili brzy, ale skladiště již nebylo možno zachránit . Oheň se šířil dál, a tak hasiči poslali pro arch. Skřivánka, který měl klíče od šaten.
Hasičům trvalo delší dobu, než se jim podařilo zprovoznit obě stříkačky. Jedna z nich čerpala ze sousedního Želinova doma, ale druhá měla poškozenou hadici. Protože voda rychle ubývala, divadlo bylo hašeno jen nepatrným množstvím vody a oheň neustále sílil. Mezitím dorazili hasiči z okolních vesnic a začali kropit krovy. Před půlnocí dostali hasiči požár pod kontrolu a už se zdálo, že se ho podaří uhasit, pak ale došla voda a oheň se rozšířil pod střechu, kde začal ničit trámoví. Po půlnoci se arch. Skřivánek s ochotníky a s vojíny Čáslavské posádky odhodlal proniknout do hořícího divadla, a alespoň ze šaten zachránit, co se dalo. V jednu hodinu ráno se zřítila střecha divadelního sálu, začalo hořet celé hlediště (spolu se sedadly, dekoracemi) a provaziště. Bylo zničeno veškeré elektrické zařízení, foyer i vybavení divadla. Mezitím se ale oheň rozšířil do šaten a ohrožoval prostory Hlaholu a Čtenářské Besedy. Před čtvrtou hodinou ranní dorazili hasiči z Kolína. Až díky jejich parní stříkačce se podařilo oheň před pátou hodinou uhasit. To už ale z Dusíkova divadla zbyly jen čtyři holé stěny.
K tak velkému rozsahu požáru pomohla hned řada několika okolností. Jednou z nich byl den neštěstí. Na Silvestra se všichni účastnili oslav, a tak se nedostalo divadlu veškeré možné dostupné pomoci. Například purkmistr ve Žlebech , kam čáslavští volali o pomoc, si užíval silvestrovské zábavy a zareagoval až druhý den ráno. Další nešťastnou okolností byl nedostatek vody a nedostačující hasičské vybavení (kdyby čáslavští hasiči měli parní stříkačku, oheň by se nejspíš tolik nerozšířil).
Za příčinu požáru byla dlouhá léta považována silvestrovská zábava, která se konala v předsilvestrovskou noc. Lidé se domnívali, že snad někdo omylem (například nedopalkem) mohl způsobit vznik ohně. Je ale málo pravděpodobné, že by se doutnající oheň ve skladišti dekorací nerozmohl dříve, protože tam byly silně hořlavé materiály, a že by bez povšimnutí doutnal více než dvacet hodin. Navíc je jisté, že do skladiště dekorací mělo přístup jen velice málo členů jednoty divadelních ochotníků (předseda, režisér, správce) a nikdo jiný kromě nich. Takže domněnky o upadlém nedopalku nezodpovědného návštěvníka zábavy jsou podle našeho názoru mylné.
Druhá možná příčina je podle některých zpráv taková, že bylo divadlo podpáleno úmyslně. Poslední divadelní představení odehrané v Dusíkově divadle byla Jiráskova Lucerna, ve které se podle pamětníků jako rekvizita používala suchá tráva umístěná ve skladišti dekorací pod oknem. Po požáru bylo údajně zjištěno, že právě toto okno bylo rozbité. Je tedy možné, že někdo (ať chtěně či nechtěně) do divadla vhodil předmět, který mohl požár způsobit. Navíc údajně byl podle několika svědků skutečně onen večer spatřen muž, který prchal od divadelní budovy.



4.5. SITUACE PO POŽÁRU

Stará budova divadla sice shořela, ale dluh z její výstavby nebyl stále ještě zaplacen. Dne 4. ledna se sešla správní rada a rozhodla, že dá vybudovat nové divadlo na základech původního z roku 1869. Základním kritériem bylo zabránit opětovnému požáru a znovuotevřít divadlo co nejdříve. 6. ledna likvidátor oznámil, že nic nezbylo a odhadl škodu na 1 milion korun. Divadlo bylo ale pojištěno na pouhých 200 000 korun. Zpráva o požáru byla zaslána do více než 80 časopisů spolu s výzvou o pomoc, dále také ochotnickým spolkům, bankám, podnikům i čáslavským rodákům ve světě a byla dokonce otištěna v New Yorkských listech . Ochotníci (nejen čáslavští) vystupovali na podporu výstavby Dusíkova divadla, ale peněz byl stále nedostatek. Nakonec se jim přeci jen podařilo začít se stavbou nové divadelní budovy, která v Čáslavi (téměř nezměněná) stojí dodnes.















5. AKTIVITY ČÁSLAVSKÝCH OCHOTNÍKŮ A OSTATNÍ KULTURNÍ DĚNÍ V LETECH 1869-1882

Od šedesátých let 19. století se ochotnická činnost nejvíce projevovala ve velkých centrech (např. Brno a Plzeň), kde nahrazovala neexistující profesionální divadlo (KLOSOVÁ, 1977:176). Ochotnické divadlo vzkvétalo zejména v bohatých městech, což byl i případ Čáslavi, která byla v té době opravdu v rozkvětu. Byly zde cukrovary, obchodní i politické středisko kraje a navíc zde sídlila silná vojenská posádka.
V sedmdesátých letech 19. století se také změnil důvod ochotnických představení – prvotní snahy rozvíjet národní uvědomění a český jazyk už neměly příliš smysl (alespoň v Čáslavi, kde se k české národnosti hlásila již velká část obyvatel a místní tisk zcela otevřeně kritizoval německou mluvu na veřejných prostranstvích) .
V průběhu několika prvních sezón hráli ochotníci jen ve prospěch divadelního stavebního fondu , prostřednictvím kterého konsorcium splácelo dluhy vzniklé výstavbou Dusíkova divadla. Hlavním úkolem ochotnického spolku byla podpora chudých a potřebných (v sedmdesátých letech 19. století hlavně chudých dítek čáslavských), dále podpora Ústřední matice školské a v neposlední řadě zábava pro měšťanskou vrstvu, která se v Čáslavi rozrůstala.
Po roce 1866 (který pro Čáslav znamenal hlavně velká finanční vydání a obavy z hrozícího nebezpečí) ochotnická činnost v Čáslavi na krátkou dobu téměř skončila (ČERMÁK, 1874:nestr.). Roku 1867, kdy se měšťané rozhodli založit konsorcium pro stavbu divadla, začala Čáslav opět žít ochotnickými představeními. Léta ochotnické činnosti (která trvala v Čáslavi již od roku 1841 ) vyvrcholila stavbou Dusíkova divadla.
O tom, jak vypadala dramaturgie na malém městě v druhé polovině 19. století, nemáme příliš zpráv. Jediné zdroje informací, které máme k dispozici, jsou převážně knihy plakátů (knihy založené Aloisem Nožičkou, do kterých se vkládaly plakáty a občas vpisovaly drobné recenze a účetnictví ke hrám), ze kterých se dozvídáme o repertoáru i o přibližné návštěvnosti (tu určujeme podle zisků z představení či z případných repríz) a Pamětí Josefa Bělonožníka .
Dusíkovo divadlo bylo slavnostně otevřeno 28. února 1869 veselohrou F. V. Jeřábka Cesty veřejného mínění , před kterou přednesla Berta z Voithů proslov napsaný Leopoldem Želinou. Představení začínalo v půl sedmé večer a lístky na něj se daly zakoupit buď v předprodeji v knihkupectví u Vášů nebo večer přímo v divadle na kase. Ceny lístků se pohybovaly od 10 kr. za stání na II. galerii až po 3 zl. za místo v horní portální lóži . Průměrná cena lístku byla 50 kr. Výnos z představení byl 181 zl. 35 kr. Ze zisku, kromě jiného, vydali ochotníci 6 zl. 60 kr. na hudbu, 14 zl. 72 kr. na osvětlení a za dekorace 2 zl. Čistý výnos, který byl celý určen fondu pro stavbu divadla, pak činil 139 zl. 88 kr. V prvním představení hráli: František Šoulavý, Rosa Tausigová, Jan Maloch, Johanna Hyrošová, Jan Dobeš, Jakub Vítek, Václav Fryba, Josef Maysl, Jan Šmíd, Jan Holan, Leopold Želina, František Andrle, Antonie Růžičková a Antonín Kruliš. Zajímavé je, že divadlo nebylo při prvním slavnostním představení vyprodáno.
V průběhu roku 1869 se v Dusíkově divadle hrálo ještě 14 představení. Již z prvních dvou sezón je vidět, jak vypadal běžný repertoár . Jednalo se hlavně o veselohry a frašky – tedy hry pro pobavení publika – které byly postupně doplňovány komickými operetami. Ty byly po roce 1873 (kdy bylo učitelům zakázáno vystupovat na jevišti ) vybírány tak, aby v nich mohly hrát převážně jen ženy. V každé sezoně se hrála alespoň jedna truchlohra či drama, což byly v Čáslavi (soudě podle návštěvnosti) neobvykle oblíbené žánry . Roku 1869 měla např. velký úspěch v březnu hraná smutnohra Katovo poslední dílo (režie L. Želina). Úspěšná byla pravděpodobně proto, že pro ni byly pořízeny nové dekorace i kostýmy . Čáslav se snažila také inscenovat původní českou hru. Již od roku 1869 tvořila česká dramatika téměř tři čtvrtiny celkového repertoáru. V pozdějších letech pak ochotníci dokonce sami vyhlašovali soutěž o napsání nové české hry.
Jednou z původních her byla velká výpravná veselohra pro děti Král Liliputánský (16. dubna 1871) od Františka Pravdy. Dětské hry se v divadle pořádaly alespoň jednou do roka. Hrály v nich samotné děti a dospělé postavy jejich učitelé (velice často např. učitel Maloch).
Ochotníci měli (zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech také v oblibě jedno či dvouaktové hry, které tvořily více než polovinu repertoáru. V jeden večer pak uváděli třeba i tři samostatné hry různých žánrů – diváci tak mohli vidět veselohru, drama i operetu najednou. Jednu z aktovek přímo pro Čáslavské ochotníky napsal Ladislav Quis - jednalo se o aktovku Medvěd. Ladislav Quis údajně při večírku na Besedě slíbil, že za čtyři dny napíše pro ochotníky hru a skutečně tak učinil (ČERMÁK, K., 1893:29). Její provedení se mu ale nelíbilo.
Oblíbenou hrou, zejména na dušičky, byla Raupachova hra Mlynář a jeho dítě (1. listopadu 1874, 1875, 1879) . Nebylo to nic neobvyklého – tuto hru hráli na dušičky i na pražské scéně. Tématicky se hra vztahuje k období dušiček a dramaturgie ji volila zejména pro její nenáročnost a popularitu u běžného diváka. Díky této hře se i na čáslavské jeviště dostal počínající naturalismus. Ten se projevil zejména ve výpravě (s hroby na scéně) , která se podle všeho velice podobala výpravě pražské.
Naopak málo navštěvovaná byla představení studentů a tzv. akademie. Studenti (většinou pod vedením ochotnického režiséra a za spoluúčinkování některého z ochotníků) připravovali klasické české autory – např. Klicperu a Tyla – a pořádali koncerty. Mezi diváky jejich představení nebyla z počátku příliš populární (dílem možná i proto, že se část z nich hrála v létě – tedy mimo sezonu). Tyto akademie měly ale velký význam pro rozkvět ochotnického spolku. Čáslavští studenti se totiž velmi často přidávali k ochotníkům (např. Vojtěch Spudil , Ladislav Quis).
Ochotníci se kromě vlastních akcí pořádaných v divadle věnovali i městským slavnostem, které byly s ochotnickou činností neodmyslitelně spjaty. Jednalo se hlavně o oslavy různých panovnických výročí, ale i jubilea členů městské rady či oslavy Sokola. O městských kulturních akcích se nám dochovaly podrobné popisy v městské kronice.
Roku 1880 proběhly v Čáslavi slavnosti odhalení Žižkova pomníku . Jeho výstavbě předcházely spory občanů o to, zda si Žižka takový pomník zaslouží. Nakonec ale 29. srpna 1880 k odhalení pomníku došlo. Byla to pro město velká kulturní událost. Čáslav byla vyzdobena prapory, přijížděly delegace z celých Čech. V předvečer odhalení pomníku se v divadle pořádalo představení Elišky Přemyslovny (28. srpna 1880), ve kterém hlavní roli měla Otýlie Sklenářová-Malá. Divadlo bylo vyprodáno. Zisk z představení byl téměř 400 zl. a úspěch Otýlie Sklenářové-Malé a celého představení vůbec byl velký: ,,Jako vždy podala naše slovutná tragédka úlohu tu s úchvatnou vřelostí citů. Nadšená, bouřlivá pochvala otřásala okrášleným divadlem po každé scéně. Jinak bylo provedení ochotníků velmi pečlivé. Souhra sestrojena znamenitou regií a snaživostí všech účinkujících. Celek činil dojem ladný a zevní úpravě a kostýmům věnována veškerá péče´´. Po představení se všichni odebrali do Besedy, kde se za hraní čáslavské kapely zpívalo až pozdě do noci.
10. května 1881 se v Čáslavi pořádala další velká oslava – oslava sňatku korunního prince Rudolfa s princeznou Stefanií belgickou. Celé město bylo vyzdobené, ověnčené prapory a v noci na náměstí zářily bengálské ohně. Všechny čáslavské spolky uspořádaly slavnostní průvod městem, který byl doprovázen hudbou. Večer se v divadle pořádalo slavnostní představení komické operety Ostří hoši, před kterou zazpíval slavnostní kantátu zpěvácký spolek Kovář a po které následoval svatební pochod od Mendelsohna. Večer byl ukončen ,,plastickým obrazem´´ Vojtěcha Spudila.
Ve městě se určitě konaly i jiné akce, které byly spojené s podívanou. Informace o nich se nám bohužel nedochovaly. Jisté ale je, že se ve městě pořádaly např. jarmarky, při kterých se s největší pravděpodobností scházeli i různí komedianti.
Postava režiséra, tak jak ji vnímáme dnes, v prvních letech v Dusíkově divadle nebyla. V těchto letech dokonce ani ochotnický spolek režiséra neměl. Vystupovala tam jen postava divadelního ředitele Leopolda Želiny . Jeho funkce spočívala hlavně v organizaci divadelních představení a zkoušek na ně. Po Želinovi nastoupil na místo ředitele ochotnického spolku JUDr. František Daneš (1872–1876) a posléze František Mašín. Na organizaci představení spolupracovali s ostatními ochotníky – zejména s Janem Kašparem, Hanušem Milinovským a Vojtěchem Spudilem. Ředitelé sice vedli ochotnický spolek, ale jejich hlavní funkce, která se přibližovala režii, byla určování odchodů a příchodů ze scény, vybírání herců a shánění rekvizit a nábytku . Herecké výkony nebyly v té době na ochotnickém jevišti příliš propracované – alespoň z hlediska režijní přípravy.
Představení v Dusíkově divadle začínala různě (v závislosti na ročním období). Přibližně se dá říci, že v létě a na jaře se začínalo hrát v sedm hodin večer a v zimě a na podzim většinou v šest či v půl sedmé. Z dochovaných dopisů víme, že představení se často protáhla (i vzhledem k tomu, že od roku 1872 se po všech přestaveních v Čtenářské besedě konala ,,volná zábava pro údy a přespolní hosty´´ ). Diváci se tak vraceli z divadla až kolem půl dvanácté.
Při divadelních představeních v prvních letech dohlížela policejní hlídka , které ochotníci platili za dozor 1 zl. . Přípravy na představení byly většinou nákladné. Kromě běžných věcí (jako úprava divadelního sálu – přinášení sedadel, tisk a roznos cedulí, čištění lamp atd., které měli z počátku na starost dlouholetí spolupracovníci čáslavských ochotníků - o osvětlení se staral lampař Zahradník, o sedadla truhlář Bednařík a o roznos cedulí pan Košetický atd.) se muselo počítat i s ostatními výdaji (spojenými zejména s výpravou hry).
O výpravě divadelních představení z prvních let v Dusíkově divadle příliš zpráv nemáme. Nedochovala se nám žádná fotodokumentace či návrhy scén a kostýmů. Jediné, co máme k dispozici jsou účty k představením , z nichž se dozvídáme o nákupu dekorací, rekvizit či kostýmů. Často je informace o výpravě i na plakátu (zejména pokud byla pořízena kompletní výprava pro určitou hru). Informace jsou ale jen částečné. Většinou nevíme o jakou dekoraci se přesně jednalo. V prvních letech vytvořil všechny větší dekorace pro divadlo ´´z ochoty´´ Josef Spudil . Jednalo se o tři výpravy – jedna ke hře Žalář londýnský (26. února 1871), druhá k Pražskému židovi (26. prosince 1878) nazvaná ,,Na Šmrhově´´ a třetí pro hru Jan za chrta dán (11. října 1874), kterou Spudil nazval ,,Skalní jeskyní´´.
Dochovaly se i zprávy o proměně scén, se kterými (zejména pokud byla hra výpravnější) měli ochotníci problémy. Jednalo se např. o hru Jan za chrta dán, která podle ředitele ochotníků Leopolda Želiny častými a dlouhými proměnami velmi ztrácela: ,,Představení celého kusu bylo příliš mdlé a trpělo častými proměnami, které nemile dlouhé přestávky vyvolaly. Kus sám o sobě jest co do představení se, značnými obtížemi spojen, ku kterýmž i mluva aj. květnatosti bez odporu náleží.´´
Všechny menší kulisy pro ochotníky namaloval akademický malíř Alois Vraný . Víme např. o kulisách náhrobků pro hru Mlynář a jeho dítě (při té byl na scéně i strom se svíčkami). Vraný také vytvořil dekoraci ke hře Na Balkáně (15. listopadu 1871) a spolupracoval se Spudilem na hře Jan za chrta dán(11. října 1874). Jedinkrát s ochotníky spolupracoval i p. Handl, který připravoval kulisy pro hru Na palubě.
Kostýmy si většinou nechávali ochotníci šít u krejčího Čálka v Čáslavi, u kterého nechávali opravovat i staré poškozené kostýmy. Objednali si u něj např. atlasový oděv pro hru Náměsíčnice (9. listopadu 1873). Později se podílel na kostýmech i Hanuš Milinovský (herec a později správce herecké šatny). V několika případech se objednávaly kostýmy i z Prahy – např. pro hru Černé duše (1. prosince 1878). Nevíme ale u koho je sháněli a ani o jaké kostýmy se jednalo. Z účtů také vyplývá, že ochotníci často používali vlásenky, falešné kníry, cylindry a ostatní podobné drobnosti, kterými aktualizovali starší kostýmy pro nové hry. Maska tak mohla pomoci herci při ztvárnění jeho role. Ochotníci nakupovali také různé rekvizity od zbraní (pro historické hry), přes bubny až po živá zvířata (např. kotě pro hru Koťátko).
V Čáslavi ochotníci neměli (jako v jiných městech) obvyklé problémy s obsazováním ženských rolí. Od počátku ochotnické činnosti ve spolku hrály dcery významných měšťanů a státních úředníků, takže se společnost naučila ženy ochotnice přijímat bez předsudků. Většina dam byla manželkami ochotníků či se jimi následně stala. I přesto bylo ale hereček málo. Ochotníci se rozhodli hrát Pohádku o Popelce (1. prosince 1872), do které chtěli obsadit co nejvíce nových talentovaných hereček.
Velká část herců byla učiteli na čáslavských školách, což se roku 1873 stalo ochotnickému spolku téměř osudné. Okresní školní inspektor Fr. Z. Svoboda zakázal učitelům na jevišti vystupovat (ČERMÁK, 1893:31). Ochotnická činnost tak výrazně polevila. V průběhu roku bylo uspořádáno nejméně představení za celou dobu působení ochotnického spolku v Dusíkově divadle. Obdobná situace s nedostatkem herců se opakovala znovu až za první světové války. Členové, kteří směli účinkovat dál, se rozhodli ochotnickou činnost podpořit tak, že pozvali Otýlii Sklenářovou-Malou. Ta v Čáslavi s ochotníky hrála s velkým úspěchem v Deboře (6. dubna 1873) a Adrienně Lecouvreur (8. dubna 1873). V roce 1876 hostoval v Čáslavi Jindřich Mošna ve hrách Svůj k svému a Nápady (6. dubna 1876), při nichž se ,,předstihovali dovedností hereckou Jindřich Mošna a Leopold Želina´´ (ČERMÁK, 1893:32). V Čáslavi hostovali i jiní pražští herci – např. Leopoldina de Pauli ve Fučíkovi (15. června 1878), František Paclt např. v hlavní roli Narcise (5. března 1871) či Gustav Toužil v Mravencích (5. listopadu 1878).
Všichni herci se po představení scházeli v Besedě, kde hodnotili své výkony. Čtenářská beseda vůbec byla kulturním střediskem celého města – v létě i v zimě. V zimě se uvnitř pořádaly přednášky, schůze, plesy a zkoušky zpěváckých spolků. V létě pak na divadelní zahradě hosté popíjeli a hráli v kuželky a biliár (často o peníze). Zisk z těchto zábav se používal na zkrášlování interiérů divadla. Kdokoliv, kdo přijel na návštěvu do Čáslavi, musel Besedu vidět. Bylo to místo, kterým se lidé chlubili. Každou neděli také Beseda fungovala jako knihovna. Scházeli se tu ochotníci se svými diváky, aby si vyslechli kritiku či byli pochváleni.
Písemné kritiky hereckých výkonů z prvních let existence Dusíkova divadla nejsou k dispozici. Jediné, co vypovídá alespoň částečně o hereckých výkonech, jsou poznámky divadelního ředitele Leopolda Želiny. Většinou jsou dost strohé a pouze komentují, že ,,herci hráli s úspěchem a velkým potleskem´´. Z některých her máme ale i drobnější zápisky – např. ze hry Karla IV. Návrat do vlasti (25. října 1874), po kterém Želina hodnotil první vystoupení J. Přerovského: ,,Ačkoliv deklamace obstojná, místy dobrá byla, vadil nedisponovaný hlas, přehnané pohyby.´´
Od roku 1875 byla v divadle zavedena kontrola lístků , kterou prováděli Tobiáš a Jan Malochovi, což prospělo fondu na stavbu divadla a splácení dluhů. Na konci roku 1880 při představení Obležení Prahy od Švédů (26. prosince) bylo zakázáno brát do divadla děti bez lístků. Až do té doby (a ještě nějaký čas po té) braly matky své děti do divadla bez lístku a nechávaly si je sedět na klíně.
Ženy při tom tvořily pravděpodobně převážnou část publika. Do divadla chodívaly matky s dcerami. Dámy se před představením scházely vždy u jedné z nich, kde posvačily, občerstvily se a po té šly do divadla. Muži při tom zůstávali většinou doma.
Výraznou složku obecenstva pravděpodobně tvořili čáslavští studenti, kteří měli dokonce snížené vstupné a na vybraná představení dávalo konsorcium chudým studentům několik lístků zdarma.
Návštěvnost Dusíkova divadla byla v tomto období jak uvádí dobový tisk vždy ´´výborná´´

6. AKTIVITY ČÁSLAVSKÝCH OCHOTNÍKŮ A OSTATNÍ KULTURNÍ DĚNÍ V LETECH 1883 – 1900

O aktivitách Čáslavských ochotníku po roce 1883 máme hned několik zdrojů informací. Nadále se jedná o knihy plakátů, Památník ochotnického divadla v Čáslavi a Paměti J. Bělonožníka. Navíc od roku 1883 máme k dispozici Protokoly o schůzích , Vzpomínky herců , místní nekompletní periodika Čáslavské listy, Pravda a Epištoly kutnohorské. Po roce 1890 se nám také dochovala částečná fotodokumentace , která je (kromě jednoho snímku) focená v exteriérech a zachycuje většinou scény z představení. Většinu z těchto fotografií nemůžeme přesně přiradit k představením.
V letech 1883–1900 se ochotnická činnost v Čáslavi úspěšně rozvíjela. Přibýval počet ochotnických představení i návštěv různých hereckých společností a hostování pražských herců. Současně se rozrůstaly i řady herců a hereček působících v ochotnickém spolku. Repertoár se příliš od předchozího období nezměnil. Mírně přibylo dramat, ale v množství ostatních her, které sloužily převážně pro pobavení publika, se vážné žánry ztrácely.
Na programu zcela převládly veselohry (v letech 1883–1900 se jich hrálo více než sto), frašky (těch bylo přes dvacet) a komedie a komické operetky (obojí kolem dvaceti). Přibývalo také her se zpěvy (v různých podobách – od frašek, přes komické opery až po romantické a lyrické opery), které byly velice populární a jak uvádí K. Čermák: ,,Málokteré z vesnických divadel může vykázati ve svém repertoiru tolik operetek jako naše.´´(ČERMÁK, K. 1893:88). Kromě komických žánrů byla v této době oblíbená také dramata (kolem třiceti her) a obrazy ze života (hrály se asi pětadvacetkrát). Dříve oblíbené aktovky od roku 1890 postupně přestávaly být populární a tzv. ,,večery aktovek´´ se pořádaly nanejvýš jednou ročně.
Repertoár se příliš nelišil od toho, co hrálo Národní divadlo v Praze. Ochotníci většinou uváděli ta samá díla – často jen o několik dnů či týdnů později než na hlavní scéně. Velká část představení byla česká – hrály se hry Tylovy, Štolbovy, Šubertovy, Klicperovy, Šamberkovy či Kunětické. Ze zahraničních autorů se často hrál Labiche, Sardou a Blumenthal.
Zvýšily se ceny na výpravu představení a úměrně s tím rostly i ceny lístků. Za loži se v roce 1883 platilo 2 zl., za sedadlo na I. galerii 60 kr., za sedadlo na II. galerii 20 kr., za místo k stání na I. galerii 40 kr., za místo k stání na II. galerii 10 kr., za sedadlo v přízemí v prvních sedmi řadách 50 kr. a ostatní místa 40 kr. a místo k stání v přízemí 20 kr. K tomu se ještě dávaly slevy určené c.k. vojínům a studujícím – ti většinou za lístek dali 10 kr.
Ochotníci hráli, stejně jako v minulém období, pro dobročinné účely. Kromě toho, že vystupovali ve prospěch stavebního fondu čáslavského divadla a spláceli tak své dluhy, hráli i ve prospěch zřízení divadla v Kolíně či Národního divadla v Brně a ve prospěch postavení pomníku Leopolda Želiny a Vojtěcha Spudila. Dále podporovali chudá dítka čáslavská (jejich ošacení), české beletristické spisovatele Máje, spolek Sázavan pro podporování nemajetných kolegů a zakládání knihoven v obcích čáslavského a jihlavského kraje. V devadesátých letech také pořádali představení ve prospěch místního okrašlovacího spolku a stavebního fondu Sokola Čáslav.
Od listopadu 1883 se ochotnický spolek spojil v jednotu, která se řídila jasně danými stanovami.
Podobu všech představení nemůžeme rekonstruovat. Alespoň částečně popsat se dají jen vybraná představení, a to hlavně díky několika recenzím v tisku. Nemůžeme mluvit o podobě scény či kostýmů. Recenze jsou velmi obecné. Většinou se jen dozvídáme, že ´´divadlo bylo pěkné, herci měli dobrou souhru a režisér šťastnou ruku při výběru herců´´.
První hrou, o které se nám dochovaly nějaké zprávy je veselohra Františka ze Schönthanů Hloupý kousek (11. a 26. března 1883), která musela být pro velký úspěch opakována. Již po prvním uvedení byli diváci hrou nadšeni (i přesto, že dobová kritika kritizovala některé z herců za tichou mluvu). Hloupý kousek byl považován za nejlepší hru sezony. Aktéři byli v průběhu představení několikrát odměněni potleskem na otevřené scéně.
Čáslavští ochotníci se také rozhodli pozvat Švandovu společnost, aby zde ve dnech 5.–9. dubna 1883 uspořádala několik divadelních představení. Prvotním zájmem bylo vydělat na hostování Švandovy společnosti co nejvíce peněz na dluhy stavebního fondu Dusíkova divadla. Již během této první návštěvy se mezi ochotníky a členy Švandovy společnosti vytvořilo silné přátelské pouto, které trvalo roky. Tato společnost si získala sympatie již při prvním představení Prodané nevěsty: ,,Činili jsme si o výkonech operní společnosti Švandovy představy co nejpěknější, leč nepřeháníme, řekneme – li, že představy ty daleko převýšeny byly skutečností, neboť celek, jakož i výkony jednotlivých sólistů byly v pravdě uměleckými a ani nejpřísnější oko a nejjemnější sluch recensentův nedovedl postihnouti jediné chybičky, kteráž by tento jednolitý harmonický celek jen na okamžik přerušila.´´ Kromě výborných pěveckých výkonů si ale čáslavští vážili členů Švandovy společnosti i lidsky. Protože divadlo nemělo žádné ubytovací kapacity, byli všichni herci Švandovy společnosti ubytováni u měšťanů v Čáslavi. I proto mezi nimi vzniklo dlouhodobé přátelství. Na nádraží se s odjíždějící společností přišly rozloučit stovky lidí a mezi nimi i čáslavští ochotníci: ,,Okresní tajemník, regiseur náš pan Legelli, tiskl vřele ruce pánům, ale ještě více těm prostomilým dámám, které ani dosti vynachváliti nemohly jeho vedení, které panuje v Dusíkově divadle. Ingenieur p. Spudil, poroučel se dámám s takovou ellegancí pravého milovníka, že bychom v něm ani špetku tragičnosti – byť i mikroskopem – nebyli nalezli. [...] Statečný náš kapelník Emáček Klier; ten v zápalu simfonie do E Dur objímal kolegu Engelberta a volal: kamarádíčku, přijď nám zas brzo zahráti by ta moje garda měla nějaký dobrý mustr před sebou!´´ Klierovo přání se splnilo. Švanda ochotníkům přislíbil, že jeho společnost přijede, kdykoliv ji budou chtít opět pozvat, Švanda nechal dokonce v Čáslavských listech otisknout poděkování ochotníkům a čáslavským měšťanům: ,,Tisíceré díky za skvostné přijmutí a pohoštění mé společnosti. Všichni jsou nadšeni spanilomyslností čáslavských hostitelů a proklamují tento výlet za nejskvělejší jaký kdy vůbec konali.´´
Při hře Z české domácnosti (4. listopadu 1883) byly kladně hodnoceny herecké výkony, ale vzájemná souhra nikoliv: ,,Souhra kusu nebyla sice dosti hladkou, takže by byla snesla ještě jednu zkoušku, konečně dlužno podotknouti, že přirozenému vývoji komických situací ponechati dlužno průběh volný a nikoliv je násilně či snad předčasně vyvolávati, čímž nabývá představení rázu ukvapenosti a na diváky nemile pak působí´´.
18. listopadu se na počest otevření Národního divadla v Praze konal slavnostní večer, při kterém se hrála komedie Sousedé, před kterou K. Legelli přednesl proslov od Vrchlického a pak následovala píseň Kde domov můj. Sice se jednalo o slavnostní představení, ale obecenstvu se, až na herecké výkony, nelíbilo: ,,Kostumy byly tentokráte většinou nevhodné a masky trochu přehnané, nemístné. Souhra dopadla docela podle zkoušek animo obecenstva zůstalo ku hře poněkud chladným´´.
Od 1. prosince 1883 se z Čáslavi vypravovaly divadelní vlaky do čerstvě otevřeného Národního divadla v Praze. Nejen že bylo zlevněné jízdné, aby se na nové divadlo mohl podívat každý, ale navíc vlakové lístky platily tři dni, aby cestující stihl za víkend vidět tři představení. Vstupenky se přitom zamlouvaly už na železniční stanici. Díky těmto divadelním vlakům mělo publikum možnost konfrontovat podobu představení v Národním divadle v Praze a v Dusíkově divadle v Čáslavi.
V Čáslavi hostovalo velké množství herců – od Gustava Toužila až po Marii Pospíšilovou. Ta hrála v Čáslavi 12. září 1886 Cyprienu. Jednalo se o její ojedinělé vystoupení mimo Prahu, protože v té době nikde nehostovala. Představení pořádali čáslavští studenti a Pospíšilová souhlasila, že bude hrát bez nároku na honorář. Režie se ujal A. Pulda , který Cyprienu režíroval předtím už v Praze, Varšavě, Krakově a jinde. Představení spolu se studujícími zkoušel 2 dny. Představení bylo čistě realistické a i diváci poznali novou podobu režie: ,,Ant. Pulda byl první, který nejen sám na Národním divadle mluvil slova realisty dle školy francouzské, nýbrž ve své regii k tomu velice přihlížel, aby se deklamační škole německé dala vyhost´. Představení Cyprieny nabylo jeho režií ceny veliké a obecenstvo zajisté to dobře cítilo, že přes naše jeviště zavanul duch jiný – třeba nám nezvyklý, přece jen pro nás známý – vzatý ze života.´´ Další herec, který pohostinsky vystoupil v Čáslavi, byl Josef Šmaha, který hrál ve hře Jan Výrava (2. a 3. dubna 1887).
Po představení Ona něco ví (10. října 1886) nebyli diváci zrovna nadšeni. Režisér Hynek Janda byl kritizován za špatný výběr herců i za pozdní začátek představení. Za to po představení Kutnohorských havířů (24. října 1886) byl větší částí publika pochválen. Kromě toho, že nechal udělat nové kostýmy přesně podle kostýmů z Národního divadla, přizval jako kompars skutečné havíře z Kaňku , kteří s sebou navíc přinesli skutečné perkytle pro ochotníky. Hra byla svižná a bez zdlouhavých proměn, což diváci také dobře ohodnotili.
Při slavnostním představení k 75 narozeninám J. J. Kolára připravili ochotníci historické drama Primátor (13. března 1887). Hra byla výpravná a vystupovalo v ní mnoho lidí v komparsu, kteří měli své role o to obtížnější, že se museli pohybovat podle ,,živé, bohaté scenérie.´´ Výprava byla nejen krásná, ale také velmi nákladná.
26. února 1893 zahájili ochotníci jarní sezónu Štolbovou hrou Matčino dílo. Jednalo se o starší hru (Štolba ji napsal již roku 1872) s dělnickou tématikou, která byla pro svůj silně radikální socialismus zakázána nejen v Čechách, ale také v celé monarchii, a to zejména proto, že Štolba jejím prostřednictvím na jevišti ukazoval dělnickou vzpouru. Matčino dílo s velkou oblibou hrály krajanské ochotnické spolky ve Spojených státech (KLOSOVÁ, 1977:85). Z tohoto představení se nám dochovala fotografie z posledního výstupu, ze které je patrné, jak propracovaná byla scénická výprava. Fotografie zachycuje čtvrté dějství hry, kdy se na jevišti objevuje velké množství kol ze strojů, jež evokují propracovaný hodinový stroj. V průběhu druhého a čtvrtého dějství se všechna kola dala do pohybu a jeviště se za hluku strojů proměnilo v továrnu. Scéna měla dvě úrovně – dolní a vyvýšenou (jakousi železnou lávku se zábradlím v zadní části jeviště). Ačkoliv většina kulis byla prostorových, je patrné, že se mezi nimi stále nacházela i kulisa desková (zřejmě kartónová) jakéhosi stroje. Scéna dělnického povstání zachycená na fotografii je krásnou davovou scénou, v jejím průběhu bylo na jevišti minimálně 32 herců. Představení Matčina díla na zapřenou navštívil i sám autor , kterého ale diváci v průběhu představení poznali a na konci třetího dějství jej ´´bouřlivým aplausem´´ vyvolali až na jeviště. Štolba byl nadšen hlavně z funkčnosti továrny na scéně a z jejího rozpohybování a o představení se vyjádřil, že: ,,cos podobného na venkovském jevišti neviděl´´.
Roku 1893 slavili ochotníci 50 let své činnosti. 23. září uvedli hru Rozklad a den na to představení několika ochotnických spolků z Chrudimi, Habrů, Nymburka a Pardubic. Původně plánoval Hynek Janda 24. září udělat jednu hru, ve které by vystupovali herci všech spolků dohromady pod jeho režií , ale pro velký zájem každý ze spolků hrál sám za sebe. Druhou částí slavnostní bylo poděkování zemřelým členům čáslavského ochotnického spolku. Průvod ochotníků se vydal ke hrobům bývalých členů a ozdobil jejich hroby věnci a kyticemi. Na závěr večera K. Pippich přednesl proslov ,,O úkolech českých ochotnických jednot´´. Poté na Besedě pokračovala zábava až pozdě do noci.
V Čáslavi se konala také loutková představení – např. roku 1886 pořádal v Čtenářské besedě jedno p. Janda . Jednalo se o výpravnou komedii ve prospěch Matice školské. Loutky mluvilo několik herců (Janda, Pertold, Živný) a kostýmy se šily speciálně pro toto představení. ,,Při kuse tom produkovati se bude světoznámý král Admenus se spanilou jeho chotí Alcestou, Herkules, lesní muž, šašek Kašpárek, skalní duch, dravá zvířata a ještě jiné obludy.´´ Loutková hra měla mnohem větší úspěch než ochotníci předpokládali. Mimo menší nehody, kdy ´´Herkulovi upadla noha´´, mělo představení u dětí veliký úspěch. Ve stejném roce zavítala do Čáslavi i divadelní loutková společnost paní Lašťovkové, která hrála U Kraleviče. Představení se líbila a pokaždé byla vyprodána.
Každý únor se v divadle pravidelně konaly maškarní plesy. Rok od roku bylo více masek, protože ochotníci rozdávali příchozím návštěvníkům škrabošky. Divadlo bylo vždy osvětleno lampiony a uvnitř vyzdobeno. Z první galerie mezi sloupovím splývaly bílé drapérie zdobené zlatým lemováním a střapci, nahoře bylo mezisloupí zase vyzdobeno růžovou drapérií. Na hlavicích sloupů byly upevněny škrabošky, podél zdí byly figuríny s maskami. V předu byla postava harlekýna s dvěma dalšími maškarami, který držel v rukou taneční program večera. Na plese byly masky španělských šlechticů, indických princezen, žebravých bab, Romea a Julie, žokeje, šaška, nadpřirozených bytostí a dokonce i doutníku. Maškarní ples byl asi hojně navštěvován, neboť kočáry stály vždy od divadla až k Želinovu domu. Později se o masopustu pořádaly tzv. ,,Švandy´´, na kterých se loučilo s ,,princem Karnevalem´´, kterému ochotníci vystrojili ,,pompe funebre´´ - jakýsi laciný veselý pohřeb masopustu - čímž ho pohřbili a všichni návštěvníci nad ním mohli vynést rozsudek za ,,kaňky v minulém rozpočtu´´.
Na svátek sv. Mikuláše se konaly zábavy – např. besedních mládenců, kteří si říkali ,,Strejcové´´. Ti pořádali zábavné večery, kde přednášeli, zpívali a hráli. Měli na sobě směšné kostýmy a hráli scénku Mikuláše, andělů a ďáblů a mezi diváky vždy rozdělili více než 200 dárků. Jejich večery byly všechny humoristicky laděné a v Čáslavi oblíbené. Kromě členů Čtenářské besedy mezi ,,Strejce´´ patřili i někteří ochotníci. Mimo mikulášských zábav se ve Čtenářské besedě konaly také tzv. ,,dýchánky´´, na kterých se rozmlouvalo a jejichž součástí byly také přednášky, např. na téma: ,,Proč je na světě tolik všelijaké neplechy´´.
Pravidelně se v Dusíkově divadle pořádaly tzv. ´´Sylvestrovské večery´´ – vždy 31. prosince. Ty sloužily hlavně pro pobavení publika. Kromě krátkých scének, komických výstupů, zpěvů a hudby, se často i parodovaly truchlohry či dramata. Např. roku 1886 se stala součástí ´´Sylvestra´´ parodie oblíbené hry Mlynář a jeho dítě. ,,Obecenstvo ovšem tentokráte neprolévalo slze, nýbrž jen hlučný smích ozýval se divadelní místnostní.´´ Prováděly se i parodie na operety, kdy jeden zpěvák zpíval všechny dámské i pánské postavy. Součástí oslav často bývaly i živé obrazy, koncerty či kabarety.
Kromě těchto akcí, které se přímo týkaly ochotnické činnosti, se v Čáslavi pořádaly i jiné kulturní události. Časté byly koncerty – např. roku 1886 koncert cikánské maďarské kapely U Kraleviče, která zahrála i Kde domov můj. V jejich podání ale neměl úspěch: ,,Jest nám nevolno, necítíme se doma a marně namáháme ucho navyknouti těmto nezvyklým tónům´´. V zimě se na čáslavském rybníku konaly bruslařské zábavy, při kterých hrála muzika a bruslilo se (za osvětlení lampiony) až pozdě do noci.
Čáslav také navštívilo několik divadelních společností. Roku 1883 Zöllnerova, která měla úspěch. Druhá Ludvíkova (opakovaně) - nejprve trpěla absolutním nezájmem publika a až po opakovaných výzvách v místním tisku se začala návštěvnost na jejích představeních zvyšovat. Poslední přijela do Čáslavi Braunova divadelní společnost – té se také příliš nedařilo: ,,Divadelní společnosti daří se zde velmi špatně. První den pobytu jejich ani nehrála. [...]Při takovýchto poměrech ovšem přestati by musela veškerá existence snaživé této skupiny, která seč síly její vynasnažuje se, všem požadavkům plně vystáti. S jakou asi chutí vystupovati jest na prkna členům divadla, když před sebou vidí dlouhou řadu prázdných sedadel [...]´´ Všechny kočovné společnosti (kromě Švandovy, která jezdila přímo na pozvání ochotníků) hrály v sále hostince U Kraleviče či v létě na jeho nádvoří. Ochotníci prostory Dusíkova divadla kočovným hercům nepůjčovali. Jen jednou propůjčili ochotníci své jeviště pro Vrchlického hru Rabínská moudrost (2. června 1886) Ludvíkově společnosti.
Čáslav navštívil i ilusionista a spiritista Viktor Ponrepo, který ,,četné obecenstvo překvapil svojí zručností, lehkostí a bez zvláštních přístrojů v provedení množství uměleckých čísel.´´
Kromě kočovných společností sem jezdil pravidelně i cirkus – často ve městě oblíbený Jungův národní cirkus – kde lidé mohli vidět krasojezdce, drezůru i klauny. Jednou do Čáslavi přijel i Fronkloffův americký cirkus, na který v tisku často upozorňovaly reklamy . Časem se ale ukázalo, že tento cirkus nebyl tak kvalitní a velkolepý, jak se zdálo a dokonce nebyl ani americký, ale německý, což čáslavské vlastence pobouřilo.
Do Čáslavi přijel také Šlejmarův kolotoč, který byl každý večer osvětlen 90ti plameny a vešlo se na něj až 200 lidí.
V roce 1887 bylo na tržišti otevřeno ‘‘anatomicko – patologické museum a panoptikum‘‘ , které mělo tři různé výstavy: Panoptikum (to jako jediné bylo přístupné dětem), Anatomii (o vývoji embrya) a Zvláštní oddělení, kde byly k vidění syfilitické a venerické nemoci.
Všechny výše zmíněné zábavy sloužily spolu s divadelními představeními ochotníků k pobavení obyvatel Čáslavi. Většina kulturních akcí se odehrávala v Dusíkově divadle, v hostinci U Kraleviče a na tržnici.
Informace k režii jsou útržkovité. I přesto, že jsou od roku 1883 na některých plakátech uvedena jména režisérů, nebývá to pravidlem. Velmi zřídka najdeme jméno režiséra v dobovém tisku. Dochoval se nám sice seznam režisérů , ale jak se ukázalo , je neúplný a jsou v něm chyby. Proto je i náš seznam značně nekompletní. O tom, jak představení přibližně vypadala, děláme závěry z místních periodik a informací v knihách protokolů ze schůzí a z několika fotografií.
Po smrti Leopolda Želiny (roku 1882) ztratil ochotnický spolek silnou vůdčí osobnost. Želina byl nejen divadelním ředitelem, ale také ve své podstatě vykonával funkci režiséra. Navíc byl ještě jedním ze zakladatelů divadla a všichni ochotníci si ho vážili – říkali mu ,,tatíček´´ Želina. Po jeho smrti bylo obtížné najít někoho, kdo by dosahoval jeho kvalit. 12. října roku 1883 byli na valné schůzi zvoleni dva režiséři Karel Legelli a Vojtěch Spudil a vedle nich nový divadelní ředitel JUDr. Rudolf Jablonský. Vojtěch Spudil v té době prokazatelně režíroval dvě představení – komedii Sousedé (18. listopadu 1883) a Zvíkovského raráška (14. dubna 1884), kterým publikum nadchl: ,,Již samo vypravení kusu činilo dojem vskutku imposantní´´. O rok později proběhla nová volba režiséra, při které byl opět zvolen Karel Legelli spolu s A. Koldinským . U Koldinského jsme si jisti také jen dvěma režiemi: režií Pražského flamendra (23. března 1884) a Čarodějnice (27. dubna 1884). Za to Karel Legelli připravil s ochotníky bezpočet představení. Se spolkem působil ještě před svým zvolením jako občasný režisér. Od roku 1883 ale režíroval již většinu her. U ochotníků si získal velkou oblibu a stejně tak i u diváků, což je znát i z recenze na Hloupý kousek (11. a 26. března 1883): ,,Lví podíl na pochvale, kteráž obecenstvem hojně byla v průběhu hry skýtána, náleží rozhodně činnému režisérovi p. Legellimu, kterýž zkoušky řídí s pílí neúmornou a jeviště vždy s elegancí a vkusem upraviti dovede.´´ Karel Legelli byl hlavním režisérem až do jara roku 1892, kdy se své funkce po představení Jindřich Urban (10. dubna 1892) vzdal a na jeho místo nastoupil Hynek Janda , který byl režisérem do roku 1894. V té době odešel do divadla Řemeslnické Besedy. Poté se v režii střídalo hned několik ochotníků – nejčastěji Rud. Pertold , K. Legelli a B. Kraus . B. Kraus byl zvolen režisérem roku 1894, tedy krátce po té, co se přistěhoval se ženou z Prahy, což svědčí o jeho kvalitách. B. Kraus měl s divadlem velké zkušenosti údajně právě z Prahy. Režisérem zůstal až do roku 1903, kdy byl ,,převelen´´ do Plzně.
Postavení režisérů se v porovnáním s minulými roky výrazně změnilo. Postava režiséra byla konečně brána jako vůdčí osobnost. Jeho jméno se dokonce v některých případech objevovalo na plakátech k představení (což dříve nebylo zvykem) a spolu s ředitelem divadla rozhodoval režisér o všech divadelních záležitostech. Jeho úlohu si začalo uvědomovat i obecenstvo a kritika. Při představeních mu obecenstvo tleskalo ,,nejen jako herci ale i jako výtečnému režisérovi´´. Režisér měl více pravomocí než dříve. Rozhodoval o tom, jaká dekorace byla třeba a u koho by se měla objednat, zval herce pražských divadel na hostování a dokonce i kočovné divadelní společnosti, které často pořádaly představení s čáslavskými ochotníky právě v jeho režii.
Po roce 1883 se začátky představení ujednotily. Všechna začínala v sedm hodin a končila v půl desáté. Večer po divadle se často pořádala ,,zábava´´ v Čtenářské Besedě. Představení se zkoušela jen krátkou dobu – maximálně 9 až 10 dní (kromě operet a náročnějších zpěvoher – ty se zkoušely i několik měsíců). Zkoušky se konaly přímo na jevišti, jen čtené probíhaly v šatnách. Přesto ale pravděpodobně ochotníci zkoušeli bez rekvizit (rozhodně ne se všemi, které používali ve hře). Zkoušení zpěvoher často probíhalo doma u členů jednoty.
O podobě představení se dozvídáme zejména z vedlejších zdrojů – tj. plakátů, protokolů o schůzích a vzpomínkových dopisů. Dalším zdrojem je fotodokumentace (při čemž přímo z představení máme jedinou fotografii, zbytek jsou buď fotografie z ateliéru či z exteriéru na divadelní zahradě), která zachycují výjevy z jednotlivých scén. Z nich sice můžeme popsat kostýmy, ale ne scénu. Žádné návrhy scény ani kostýmů se nedochovaly. Jen v dobovém tisku jsou velmi zřídka zmínky o maskách či scéně.
Výprava se postupně doplňovala o nové dekorace, které většinou pocházely z dílny Roberta Holzera . Jednalo se o dekorace pro II. dějství do hry Praktikus (24. října 1888), ke hře Cornelius Voss (7. dubna 1889), Dora (20. dubna 1890), k Její pastorkyni do druhého jednání tzv. ,,selskou vesnici´´ a pro hru Ženichové (28. září 1895) kulisu ,,hrad´´.
Další, kdo pro čáslavské ochotníky maloval, byl akademický malíř Alois Vraný . Jednalo se o dekoraci ,,Blaník´´ ke hře Jiříkovo vidění (11. a 26. prosince 1892), o dekoraci do II. jednání hry Paragrafy na střeše (14. března 1897) nazvanou ,,Na střechách´´.
Poslední výtvarníci, kteří malovali dekorace v období 1883 - 1900, byli malíři Reichert a Piperger pro inscenaci Bílého koníčka (21. a 28. října 1900). O tom jak vypadaly nemáme bližší zprávy.
Kostýmy pro představení byly buď připravovány správcem šatny , kterým byl pro pány v letech 1872–84 Hanuš Milinovský a po něm do roku 1902 Josef Živný a pro dámy v letech 1897–1915 Marie Wolfová , nebo byly objednávány u firmy Hynka Frýdy v Brandýse nad Labem. Záznamy o pořízení nových kostýmů máme převážně z knih Plakátů a knih Protokolů ze schůzí. Nové kostýmy byly pořízeny např. pro hru Noc na Karlštejně (19. dubna 1885), Kutnohorští havíři (24. října 1886), Tatínkovo přesvědčení (27. března 1887) a Probuzenci (22. října 1899), a to přesně podle vzoru kostýmů z Národního divadla. Pokud se jednalo o současné hry, které nepotřebovaly speciální kostýmy, půjčovali si je ochotníci u Josefa Pytela (obchodníka s oděvy) a dávali mu za to menší finanční obnos. Kostýmy objednané u firmy Hynka Frýdy byly určeny pro hry: Gazdina roba (4. března 1894) – zde se jednalo o kroje, Zlý duch, Lumpacivagabundus, Ludrácký trojlístek (8. a 9. prosince 1894), Písmákova dcera (16. prosince 1894), Popelka (22. března 1896), V sudě Diogenově a Ženichové (26. prosince 1896) a Pražský žid (1. listopadu 1898).
Ochotníci se snažili mít dekorace co nejlepší a investovali do nich velké množství peněz. Někdy se stávalo, že byly dekorace kritizovány za nerealističnost (jako např. ve Zvíkovském raráškovi): ,,Přiměřené – historickou věrnost jim přiznat nelze – kostumy jakož i dekorace byly takměř nádhernými a líbily se proto velice.´´ nebo se nelíbila jejich jednotvárnost: ,,Dekorace byly opět s velikou pečlivostí upraveny, můžeme tak říci zvláště o sálu v II. jednání, jenž s přeladným vkusem zařízen byl, ač to ,,bílé´´ poněkud jednotvárně působiti se zdálo.´´
Dekorace sloužily vždy pro více představení a jejich části se různě kombinovaly. Vždy je vybíral režisér a ten také zadával výrobu nových. Dokud žil, dohlížel na jejich stav V. Spudil.
Mezi ochotníky se od osmdesátých let objevovaly první herecké hvězdy. Značná část z nich se stala populární hlavně díky operetkám či komickým výstupům, protože vážné role většina diváků nedokázala ocenit. Herci byli obsazováni režisérem podle typu – v této době tzv. ´´oboru´´. Zejména v osmdesátých letech bylo prosazováno deklamační herectví a velká gesta. To ale od let devadesátých postupně ustupovalo do pozadí a jak se dozvídáme z recenzí - např. z recenze k Matčinu dílu - ,,herci hráli s pietou, každý jejich pohyb byl odměřený, řekněme upřímně odvážný a správný´´
Mezi nejčastěji obsazované herce těchto let patřil Josef Bílek, Ferdinand Eim, Rudolf Jablonský, Hynek Janda, Karel Legelli, Jan Lorenc, Hanuš Milinovský, Rudolf Pertold, Karel Tesař a Josef Živný . Od devadesátých let hráli často i Čeněk Havrda a Josef Skřivánek. Z dam pak nejčastěji hrála Terezie Andrlová, Pavlína Bayerová, Pavla Goldbergerová, Lidunka Jablonská, Antonie Litoborská, Marie Samohelová, Marie Šťastná, Marie Vančurová, Marie Wolfová a později Anna Krausová a Berta Ptáčníková.
Mezi pány herci se nejvíc prosadil Rudolf Pertold . Ten dosáhl úspěchu nejen na čáslavském jevišti, ale dokonce byl pochválen i profesionálními herci jako sl. Nigrinovou a především Marií Laudovou, která ho dokonce přesvědčila, aby šel do Národního divadla. Zkoušku údajně složil , ale nakonec zůstal v Dusíkově divadle. Z počátku (s ochotníky hrál již od 15 let) mu Leopold Želina dával role mladíků, o něco později role milovníků, kteří zůstali jeho ´´specialitou´´ i když zestárl. Jako jeden z mála herců v Dusíkově divadle byl schopný hrát všechny role bez rozdílu: kromě milovníků hrál tragické hrdiny, komiky, ale i starce. ,,Modulací hlasu i postavou na tehdejších scénách ochotnických mimořádný herecký zjev.´´ Kromě herectví se, zejména od roku 1896, věnoval i režii.
Další herci jako Hanuš Milinovský ( hrál zejména staré pány) Josef Bílek (hrál veselé rázovité postavy a měl ´´obžírný hlas´´) či Jan Lorenc (ten hrál většinou mladé elegány) byli spolu s ostatními výše zmíněnými pány často obsazováni a hráli téměř ve všech hrách. Mnohdy hrával i Karel Legelli (režisér). Kvůli svému slabému hlasu se ale většinou vzdával hlavních rolí.
Dámy se v rolích střídaly častěji. Z plakátů vyplývá, že spousty dam (převážně slečen) s ochotníky hrály jen krátkou dobu - často do svatby, kdy s hraním přestaly. Velmi pozitivně jsou hodnoceny výkony Lidunky Jablonské , která s ochotníky hrála od roku 1884. Podle režiséra J. Jahody to byla ,, velmi inteligentní dáma, která dovedla oduševněle a opravdu s uměleckým taktem hráti své úlohy´´. Jablonská často hrávala i pánské role. Terezie Andrlová hrála z počátku dcery bohatých paniček, později šlechtičny. V pozdějších letech se dokonce stala jednou z režisérského týmu Dusíkova divadla. Spolu s Marií Wolfovou a Marií Šťastnou hrály často starší dámy a ženy z vyšší společnosti. Naopak Antonie Litoborská hrála většinou služtičky a Marie Samohelová (které ochotníci říkavali Sklenářová-Malá) hrála mladinké krásné naivky. Berta Ptáčníková s ochotníky účinkovala od roku 1897 z počátku hrála také služtičky, později ale i princezny a většinu hlavních rolí. Po roce 1900, kdy do spolku přišla i její sestra Antonie, se z ní stala opravdová herecká hvězda a nesměla chybět v žádném představení.
V této době bylo mezi ochotníky ,,opravdu bratrské přátelství – družné, přátelské čajové večírky v mužské šatně pod jevištěm – co tu bylo vtipu a veselosti´´. I přesto si ale ochotníci navzájem dělali různé schválnosti pro pobavení. Např. ve hře Ženichové (28. září 1895), když p. Jahoda jako rytíř Milínský v jedné ze scén skákal do rakve, některý z jeho kolegů na její dno položil dva ocelové kartáče, čímž Jahoda z rakve zase rychle vyskočil a publikum náramně pobavil.
Čáslavské obecenstvo patřilo mezi ´´dobře vychované´´ i když mu občas v tisku novináři vytkli přílišnou oblibu k fraškám a komediím: ,,Ovšem byl to kousek francouzský se všemi těmi lechtajícími zá- a rozpletkami, napínavými situacemi, pikantními, místy dosti frivolními dvojsmysly a vtipy, což vše udržuje obecenstvo v příjemném napětí a budí neustávající téměř smích. Leč, bohužel, podává to vše nepříliš chvalné svědectví, že pokažen již vkus jisté části obecenstva našeho, jemuž pomalu se již pak nad tyto pikanterie francouzské pranic líbiti nebude.´´ Narozdíl od kutnohorského obecenstva alespoň čáslavské do divadla chodilo, a to v hojném počtu. Kutná Hora došla svou diváckou netečností až tak daleko, že do divadla nepřišel na představení vůbec nikdo a hrozilo, že se ochotnické divadlo bude muset zrušit. V Čáslavi s diváky problémy neměli. Divadlo bylo většinou vyprodané.
Od roku 1883 se také zavedlo předplatné na jedno místo, což divákům usnadňovalo návštěvy divadla v tom, že si koupili jeden lístek až na 6 představení dopředu a nemuseli chodit pokaždé k p. Procházkovi pro lístek nový .
Ochotníci omezili přístup do divadla dětem – nejdříve pod 7 let, roku 1889 i pod 8 let. Děti, které ještě chodily do školy, mohly (zřejmě vzhledem ke sporům mezi školami a ochotníky kvůli nemravnosti představení) navštívit divadlo jen s povolením učitele.

7. AKTIVITY ČÁSLAVSKÝCH OCHOTNÍKŮ A OSTATNÍ KULTURNÍ DĚNÍ V LETECH 1900–1923

Po roce 1900 jsou k dispozici o dramaturgii čáslavských ochotníků a akcích pořádaných v Dusíkově divadle téměř stejné zdroje informací jako v předešlém období – tedy knihy plakátů, knihy protokolů, časopis Pravda, dopisy ochotníků a fotodokumentaci. Po roce 1900 se však dochoval také poměrně velký počet fotografií (často focených v interiéru oproti minulému období). Převážnou část z nich jsme ale nebyli schopni přesně určit. Články v místním periodiku Pravda se v tomto období nezaměřují příliš na podobu jednotlivých představení, nýbrž spíše na jejich děj. Proto bylo obtížné více popsat některá představení.
Repertoár ochotnického spolku se, jak už to bylo i v minulých obdobích, skládal zejména s veseloher a různých operetek či her se zpěvy. Narozdíl od předešlého období se ale už nejedná o veselohry francouzské a německé, ale o veselohry převážně českého původu.
Nový rok 1901 ochotníci přivítali velkou silvestrovskou zábavou, při které bylo Dusíkovo divadlo zcela vyprodáno. Přednášelo se, zpívalo a dokonce se i hrálo. Vystoupilo ´´dámské duettto Milka a Cilka´´ - dvě zpívající dámy, ochotníci reprizovali mikulášskou operetu Adelaida a Damián a Dr. Jablonský o půlnoci předvedl půlnoční scénu nazvanou Starý a Nový rok.
Budova Dusíkova divadla se proměnila 1. února při příležitosti šibřinek. Téma šibřinek bylo: ´´Rozhovory o secesi´´. Dusíkovo divadlo bylo vyzdobeno secesními obrazy a proměněno ,,ve ztřeštěnou přijímací síň Nového věku, který přišel, aby převzal křeslo suveréna nad světem v tomto století.´´ Při vstupu do divadelního sálu divák spatři ohromný obraz, který byl umístěný na místo prospektu. Obraz představoval ,,modlu dvacátého věku spletenou z protekce, zášti, korupce, ješitnosti, hrabivosti a patolízalství.´´ Všude na zdech a vůbec v celé budově byly secesní obrazy, plédy a dekorace.
Jarní sezonu roku 1901 zahájili ochotníci Štolbovou veselohrou Mořská panna (3. března 1901) , pro kterou byla od čáslavských malířů Karla Duška a Vojtěcha Vančury namalována nová dekorace ,,Jídelna rýnského parníku´´. Představení mělo takový úspěch, že i ,,na jevišti nemohli odolat a bylo třeba velkého sebezapření, aby podařená figurka nevynutila hlasitý smích u herce´´. Následovala Kunětické hra Přítěž (17. března) , po níž se dostalo čáslavskému publiku od novinářů Pravdy zasloužené kritiky. Již v minulých letech byli diváci v Čáslavi opakovaně kritizováni za přespřílišnou láskou k veselohrám. Po uvedení hry B. Kunětické, jež byla navíc ještě oceněna Náprstkovou cenou, redaktoři Pravdy ostře vytkli divákům jejich nezájem o kvalitní dramatiku: ,,Byla to zase hra původní; bylo to práce znamenitá a přece nedošla porozumění u všech těch, kteří doma zůstali. Chcete snad zázraky? Chcete dovádivé frašky? Znáte přece úkol divadla a tomu se naše stará, obětavá a osvědčená ochotnická společnost nikdy neprohřeší!!´´ Kritika novinářů pokračovala i v dalších číslech Pravdy. Z recenzí a knih protokolů vyplývá, že zájem o divadlo výrazně klesl, redakce Pravdy se snažila ochotníky podporovat. Neustále diváky vyzývala k návštěvám divadla a naopak je kritizovala za jejich pasivitu: ,,Návštěva divadla nebyla četná. Občanstvo naše jest nepochopitelné!´´
Tuto diváckou krizi překonal spolek nastudováním Prodané nevěsty (20., 21., 27., 28. dubna a 11. května 1901) . Ceny na představení byly sice zvýšené , což odpovídalo vysokým nákladům na operu, ale návštěvnost byla mnohem větší, než ochotníci předpokládali. Z prvních dvou plánovaných představení (20. a 21. dubna) se kvůli velkému zájmu diváků musela navíc uspořádat další tři. V opeře účinkovalo velké množství lidí: třicetičlenný orchestr, pětašedesát lidí ve sboru a jedenáct hlavních postav. Na scéně v komparsu tančili balet, polku, furianta (vše podle soupisu kroků zaslaných z Národního divadla). První myšlenky na přípravu Prodané nevěsty byly spojeny se dvěma jmény: Anna Sazymová (ochotnice) a p. Pecka (tenor z Čáslavi). Již od počátku se s nimi počítalo pro hlavní role Mařenky a Jeníka a režie se opravdu svým obsazením nemýlila: ,,Anna Sazymová byla roztomilou Mařenkou. Stala se rázem miláčkem všech přítomných, kteří bouří potlesku a voláním ,,výborně´´ naznačovali svoji spokojenost a nadšení. Rázné její vystoupení, pevnost hlasu až dokonce, znamenitá obezřetnost v okamžiku, kdy v pravý čas neozval se jiného tónu hlas, vzbuzovaly obdiv všeobecný a přečetní cizinci gratulovali městu našemu k tak výtečné síle ochotnické. Sebepřísnější kritika nemůže vytknouti velectěné paní chybu jedinou, naopak slovy nejvzletnějšími líčiti musí dokonalost jejího umění, šlechetnou obětavost a lásku k zpěvu.´´ Úspěch Prodané nevěsty mezi diváky byl ohromující, mnohem méně ale z představení a národního ohlasu na něj byly nadšeny rakouské úřady, které nedlouho po provedení opery převelely hlavní protagonisty (kteří byli zároveň i c.k.úředníky) Annu Sazymovou a Jana Pecku spolu s režisérem B. Krausem do jiných měst. Na jejich počest se před odjezdem z Čáslavi (J. Pecka se stěhoval do Českých Budějovic, B. Kraus do Plzně) konaly večírky na rozloučenou, kde jim ochotníci i členové zpěváckých a jiných spolků vzdali svůj dík.
Roku 1901 se hrálo ještě několik her – např. hojně navštívená hra Radůz a Mahulena (27. října 1901) a Vojnarka (13. října a 1. listopadu 1901), které si redaktoři Pravdy vážili zejména proto, že se režie konečně rozhodla pro změnu a na 1. listopadu nehrála dušičkovou hru. Vojnarka ale měla takový úspěch, že se musela reprizovat a dokonce si ji vyžádali ochotníci v Potěhách, takže se hrála ještě pohostinsky. 22. a 26. prosince sehráli ochotníci komickou operetku Žádný muž a tolik děvčat, která se opět pro velký zájem diváků hrála dvakrát.
Roku 1903 do Čáslavi přijela Vela Nigrinová , která spolu s ochotníky vystoupila v roli Magdy ve hře Domov (30. dubna 1903). Domov je jedinou nám známou hrou, kterou si překládal sám režisér čáslavského ochotnického spolku Bedřich Kraus.
Roku 1906 hráli ochotníci několikrát Jiráskovu Lucernu (18. a 25. února a 4. a 11. března). Pro představení byly kompletně namalovány nové dekorace za 92 zl. malířem Reichertem z Prahy a ušity nové kostýmy přesně podle vzorů z Národního divadla. Lucerna měla úspěch nejen u čáslavského publika, které opakovaně vyprodalo divadelní sál, ale do Čáslavi kvůli Lucerně jezdili diváci i z míst, která byla až šest hodin vzdálená. Představení bylo výpravné. Z dochovaných fotografií se dají popsat i kostýmy a masky. Kostýmy všech (kromě kněžny a její družiny) byly lidové a připomínaly kroje. Za zmínku stojí zejména kostýmy vodníků Michala (H. Janda) a Ivana (p. Vlach). Ti měli kromě ´´vodnického obleku´´ i doplňky, které dokreslovaly jejich posravu – jako dýmku, nazdobený klobouk a stuhy. Oba měli boty, které tvarem připomínaly ploutve, na rukou speciální rukavice (na fotografii jsou patrné hlavně u H. Jandy) se zveličenými špičkami prstů . Navíc H. Janda měl masku (myšleno škrabošku) tmavé barvy s otvory na oči a s velkým nosem. Na tvářích měl pak dlouhé vousy, které umocňovaly jeho nepříjemné vzezření. Ostatní postavy měly běžné lidové oděvy.
21. a 22. března 1908 čáslavští ochotníci pořádali slavnostní představení na počest 100. výročí narození J. K. Tyla. Připravili představení Strakonický dudák, před kterým přednesla Lidunka Jablonská proslov od B. Kaminského. Angrovu hudbu s orchestrem nazkoušel Antonín Kondratický . Strakonický dudák se stal částečně rodinnou akcí – vystupovala v něm téměř celá Kondratického rodina .
Téhož roku připravili ochotníci i symbolistickou pohádku O zlatém klíči a živé vodě (5. prosince 1908), před kterou přednesla Leopolda Červená proslov a děti secvičily živý obraz Hold mládeže jejímu veličenstvu , neboť celý večer byl oslavou šedesátileté vlády Františka Josefa I. Ve hře vystupovaly postavy jako Slunce, Měsíc a pod. Nám se dochovala fotografie , na které je zachycena Berta Ptáčníková v jedné z vedlejších rolí jako jedna z květin (pravděpodobně chudobka). Její kostým působil velice lehkým dojmem. Šaty byly ušity z téměř průhledné látky, bez rukávů – jen u ramen měly přišité lehké průsvitné k zemi volně spuštěné cípy látky. Ptáčníková měla na hlavě květinový věnec, který z hlavy splýval k rameni a omotával její paži, což muselo působit na diváky jako vzájemné propojení člověka s květinou a zároveň velice něžně.
Na počátku roku 1909 oslavili ochotníci čtyřicet let působení v budově Dusíkova divadla. V předvečer slavnostního dne (27. února 1909) Karel Tesař přednesl proslov Napsaný K. Pippichem, po té následoval živý obraz a báchorka Jiříkovo vidění, která se hrála ještě následující dva večery. Po celé následující dva roky ochotníci hráli pravidelně (většinou každých dvanáct až patnáct dní).
Počínaje 17. dubnem 1911 bylo Dusíkovo divadlo z důvodu rekonstrukce a zavedení elektřiny na delší dobu uzavřeno. Znovu se začalo hrát až 17. prosince, kdy ochotníci sehráli Dva světy.
18. února 1912 v Čáslavi hostoval R. Schlaghamr. Jeho vystoupení bylo mezi ochotníky i diváky velmi žádáno , ale do poslední chvíle nikdo nevěděl, zda se opravdu uskuteční. 24. března téhož roku přijel i další herec, resp. herečka, z Prahy – Jarmila Kronbauerová, která hrála Magelonu ve stejnojmenné tragedii. Posledním pohostinským představením pražských herců bylo představení Míly Dlabáčové, která vystoupila v titulní roli Maryši (28. dubna 1912) v den stého výročí úmrtí J. L. Dusíka.
Rok 1913 byl pro ochotníky, zejména díky provedení operety Mamsell´ Nitouche (24. a 25. března 1913), kde představitelku hlavní role Denisu hrála Berta Ptáčníková , velmi úspěšný. K této operetě se nám dochoval text se vpisovanými poznámkami a drobnými náčrty rozmístění herců na scéně a jejich příchodů a odchodů. Také se nám dochovaly partitury pro všechny hudební nástroje v orchestru a částečně i notový materiál sólistů (opět s občasnými drobnými poznámkami). Hudbu F. Hervého nazkoušel s ochotníky a s Hudební jednotou J. Dobrnický (hudební část) spolu s režisérem H. Jandou. Druhým úspěšným a hojně navštěvovaným představením byla Jiráskova Lucerna (7., 8. a 14. prosince 1913). Žádné fotografie z představení se nedochovaly, ale pravděpodobně byly použity ty samé kostýmy jako roku 1906.
Roku 1914 hráli ochotníci operetu Taneček panny Márinky (9. a 10. května 1914), která měla takový ohlas, že se ochotníci rozhodli hrát ji ještě jednou v nové sezóně. K dalšímu představení už ale nedošlo, protože začala první světová válka.
27. května měli ještě čáslavští ochotníci ojedinělou příležitost vidět hru vlámského Národního divadla z Gentu , které v Čáslavi sehrálo Kvapilova Oblaka (27. května 1914) v režii Arie Van den Heuvel . Vidět českou hru zpracovanou zahraničním souborem muselo být určitě zajímavým zážitkem. Oblaka byla posledním představením pořádaným v Dusíkově divadle před první světovou válkou.
V Čáslavi se změnil běžný chod života hned po sarajevském atentátu. Jakmile se zprávu o něm měšťané dověděli, byly na všech veřejných budovách i kostelech vyvěšeny smuteční prapory a městská rada zakázala v ten den veškeré zábavy. Samozřejmě, že se zpráva o smrti panovníka dotkla všech obyvatel Čáslavi, ale počátek války pro ně znamenala až vyhlášená mobilizace. Ta dění v Čáslavi ovlivnila zejména proto, že tam sídlil 21. pěší pluk, takže se do Čáslavi sjížděli vojáci z širokého okolí, kteří neměli dost místa v městských budovách, a tak nocovali všude na ulicích. Velký počet vojáků na nějakou dobu musel ochromit běžné fungování města.
Vzhledem k tomu, že se místní periodika zabývala politickými otázkami, na články věnované divadlu příliš místa nezbylo. Většinou se omezovaly pouze na oznámení, kdy a jaké představení se bude konat. V článcích z místních periodik se v průběhu války jen velmi zřídka nacházelo hodnocení představení či jeho popis. Z válečného období se nedochovala také žádná fotodokumentace. Máme jako v minulých obdobích k dispozici stejné zdroje: městskou kroniku, knihy plakátů, protokoly o schůzích, dopisy ochotníků a týdeník Pravda.
V průběhu první světové války (tedy v letech 1914 až 1918) došlo k úpadku ochotnické činnosti v Čáslavi. Velká část herců a zejména většina režisérů byla ve válce a ochotníky neměl kdo vést. I přesto se ale hrálo dál. Většinu repertoáru tvořily veselohry. V průběhu války se jich hrálo sedmadvacet – což představovalo téměř polovinu všech uvedených her. Zbytek her tvořily většinou komedie a frašky a občas drama či kabaret. Počet představení v porovnání s předchozími roky značně poklesl. Před válkou se hrálo běžně více než dvacet her ročně. V roce 1914 se hrálo na scéně Dusíkova divadla ještě téměř normálně, i když nálada chodit do divadla mezi diváky příliš nebyla. Roku 1915 se pořádalo v divadle patnáct představení a o rok později již pouhých šest (z toho dvě pohostinsky - jedna hra společnosti J. Tuttra a druhá činohra Národního divadla v Praze). Roku 1917 ochotníci připravili opět jen velmi málo nových her. První představení bylo sehráno až v červenci a účinkovali v něm pohostinsky členové Národního divadla Praha. Ochotníci byli schopni připravit první hru až v listopadu. V roce 1918 počet představení výrazně vzrostl. Jen do konce války se hrálo devětatřicet představení. Je nutné ale dodat, že šest z nich hrála pohostinsky žižkovská činohra a čtyři hry členové Královského zemského divadla v Praze. Představení ochotníků tvořil z velké části slavnostní cyklus her, který připravili na oslavu 50tiletého výročí položení základního kamene Národního divadla. Součástí těchto oslav byly hry Její pastorkyňa (28. dubna 1918), Otec (15. a 16. května 1918), Bez lásky (19. a 20. května 1918) a Herecká láska (25. a 26. května 1918). Většina představení se hrála dvakrát.
Již od roku 1914 ochotníci začali připravovat představení ve prospěch vojáků. Získali tak peníze na vánoční nadílku pro raněné vojíny, hráli i ve prospěch nemocných vojínů ve městě, pro válečný podpůrný úřad a ke konci války ve prospěch Červeného kříže a Péče o mládež.
Počet ochotníků ve spolku výrazně klesl. Mužská část spolku byla částečně odvelena do války a dámy asi neměly myšlenky hrát. Navíc v prosinci roku 1915 zemřela dlouholetá ochotnice Marie Wolfová, která hrávala téměř ve všech představeních. Nejcitelnější ztrátou pro ochotníky byl po hře Domov a víra (6. května 1916) odchod režiséra Josefa Skřivánka do války. Ten se sice do Čáslavi vracel (o dovolené) a vždy připravil s ochotníky alespoň jedno představení – např. Ředitele panství (5. listopadu 1916), jeho odchodem ale v Čáslavi téměř přestala ochotnická činnost. Navíc do války odešly i jiné osobnosti ochotnického spolku – jako např. Dr. Karel Tesař aj. a spolek měl existenční problémy s obsazováním rolí. Čáslavští diváci ale stále projevovali zájem chodit do divadla a ochotníci jim chtěli vyjít vstříc.
I proto začali ochotníci v průběhu války vybírat hry podle počtu postav. Jednou z nich byla dětská hra Když hračky oživnou (2. prosince 1915), ve které hrálo 5 dospělých postav, 3 děti a zbytek představovaly loutky a hračky. Často se pořádala i dětská představení. První z nich – Sněhurku (20. prosince 1914 a 6. ledna 1915) – připravily sestry Antonie a Berta Ptáčníkovy. Ty hru s dětmi nacvičily a zdarma všem ušily nové kostýmy a za pomoci režiséra Skřivánka, který připravil scénu, hru realizovaly. Scéna byla jednoduchá, ale Skřivánek použil všech možných prostředků, aby divákům předvedl ´´Sněhurku se sněhem´´ na jevišti – sehnal umělý sníh a na stromky rozprostřel vatu. Pohádka měla takový úspěch, že byly slečny Ptáčníkovy ,,při otevřené scéně vyvolány, a tak aspoň částečně nezměrná jejich píle a snaha vděčna´´ a Sněhurka musela být na začátku roku 1915 reprízovaná.
Velkou kulturní událostí roku 1916 byl Rozmarný večer pořádaný 4. března. Jednalo se o hudební večer, na kterém kromě c.k. vojenské hudby vystoupil i Karel Hašler , který měl u publika velký ohlas: ,,obecenstvo naplňující divadlo uvítalo spoluúčinkujícího hosta co nejsrdečněji a odměňovalo výborné výkony vynikajícího umělce salvami potlesku, jež ku konci neustal, dokud umělec ještě nepřidal několik čísel k programu.´´ Součástí večera byla i tombola, do které místní vojáci dali na 200 vlastnoručně vyrobených cen. Výtěžek z celého večera byl určen ve prospěch velikonoční nadílky raněných v Čáslavi.
V průběhu války se také přerušila dlouholetá tradice v pořádání tzv. ´´Sylvestrovských večerů´´. S tříletou přestávkou v letech 1914, 1915 a 1916 se znovu začaly připravovat až roku 1917. Toho roku byl ´´Sylvestrovský večer´´ laděn vyloženě hudebně – byly na něm k poslechu chansony, kabarety či tragikomická opera Vyjasněný lásky rmut.
Od roku 1918 byli ochotníci opět velmi aktivní. Již od jeho počátku připravovali několik představení, která měla takovou návštěvnost, že se musela hrát dvakrát (zejména pro diváky z venkova). Na konci dubna začaly slavnosti u příležitosti oslavy 50. výročí položení základního kamene Národního divadla, které pro český národ v tuto chvíli měly asi stejně velký význam jako jeho samotné založení. Jednalo se o možnost, jak ukázat sílu a soběstačnost českého národa. Slavnosti trvaly téměř měsíc, v průběhu kterého sehráli ochotníci čtyři nové hry – Její pastorkyni, Otce, Bez lásky a Hereckou lásku.
O ostatních akcích v divadle nic nevíme. Do města ale v průběhu války přijela společnost A. Konětopské-Havlíčkové a 19. února 1915 sehrála dvě hry: Pro štěstí a Pietro Caruso. Roku 1916 přijela ještě Tuttrova společnost, která sehrála hru Domov a víra (6. května 1916) spolu s čáslavskými ochotníky ve prospěch Červeného kříže. Přes léto 1918 byla v Čáslavi žižkovská činohra a členové činohry Národního divadla v Praze, které dohromady v průběhu léta uspořádaly 10 představení. Také se pořádaly přednášky a koncerty, z nichž byl zisk určen opět většinou pro raněné vojíny. V divadle se pravidelně pořádaly ´´večery biografu´´, které byly hojně navštěvovány a zároveň kritizovány: ,,Výkony všech jsou umělecké a zasluhují více pozornosti ze strany našeho občanstva, než jaká se jí věnuje. U nás jest to záhadou. Představení v biografu jest plně navštěvováno a divadlo, které podává skvostný umělecký požitek, jest prázdné.´´ Oproti tomu pro nejmladší diváky se, kromě dětských představení, pořádala i loutková představení p. Jandy v hostinci U koně a později i každý čtvrtek a neděli dvakrát denně ve Žlebech.
Na konci války připravili ochotníci vlasteneckou hru Josef Kajetán Tyl (26. a 27. října 1918) a pak už začali chystat slavnostní večer 9. listopadu, kdy proběhlo první představení v samostatném Československu. Prvními hrami čáslavských ochotníků po vzniku republiky byl Vrchlického Svědek a Paní mincmistrová. Před těmito představeními Dr. Karel Tesař pronesl proslov , po kterém následoval živý obraz Osvobození Slavie .
Po vzniku republiky zavládla v Čáslavi ryze divadelní nálada. Jen v roce 1919 se pořádalo na čtyřiatřicet představení, přičemž ochotníci museli hrát většinu her dvakrát pro velký zájem publika. Kromě veseloher a frašek uspořádali několik zajímavějších představení, mezi které patřil na příklad cyklus Jiráskových her či Čapkovo R.U.R.
Poslední představení, které se v Dusíkově divadle pořádalo byla ´´Sylvestrovská zábava´´ roku 1922, na konci které ochotníci předvedli Půlnoční scénu s přípitkem a přáním všeho dobrého do nového roku. To ještě netušili, že to byl poslední přípitek v původní budově Dusíkova divadla.
Ochotníci také každý rok (vyjma válečného období) pořádali masopusty a ´´Sylvestrovské zábavy´´. Např. roku 1913 při Silvestru ochotníci uspořádali večer, na kterém byly k vidění kuplety, grotesky a dokonce i ´´japonské duetto sl. Kisato-San a p. Harakiri´´. Kromě toho uspořádali za války také Dětskou zahradní slavnost pro obveselení dětí, pro kterou jim ochotníci zapůjčili kostýmy a děti pak spolu s rodiči a ochotníky slavily na besední zahradě.
Kromě ochotníků také v tomto období do Čáslavi zavítalo několik hereckých společností – jednalo se o společnost Ladislava Chmelenského, Františka Trnky, p. Stockého pod řízením p. Tuttra, o operní, operetní a činoherní společnost p. Drobného a Divadelní společnost sdružených měst východočeských pod vedením p. Laciny. Tyto společnosti hrály buď v Dusíkově divadle, nebo v sále u Lišků.
V Čáslavi také sólově vystoupila Ema Destinová (14. prosince 1918) či Karel Hašler (4. března 1916).



8. PROMĚNY DIVADELNÍHO TVARU

V předchozích kapitolách jsme se pokusili alespoň zčásti popsat repertoár a podobu divadelních představení. Pro vytvoření ucelené představy se nyní pokusíme stručně shrnout jednotlivé složky divadelního představení a přiblížit postavení režisérů, výtvarníků, herců, nápovědů a kritiky.
Na počátku stál v čele ochotníků ředitel a zároveň režisér Leopold Želina (později JUDr. František Daneš , František Mašín a JUDr. Koldinský). Ten spolupracoval střídavě s několika pomocníky, kteří se později stali samostatnými režiséry. V prvních letech spočívala funkce režisérů především v organizaci – svolávali zkoušky a určovali odchody a příchody na scénu a vybírali hry. O práci na hereckých výkonech či precizní přípravě scény se nám zprávy z prvního období nedochovaly. Později přišly do ochotnického spolku silné režisérské osobnosti: první z nich byl Karel Legelli, Hynek Janda či Jaromír Jirásek. Ti už zasahovali do scénické výpravy a pomáhali i s hereckou přípravou. Stejně tak ale stále účinkovali v představeních (často v hlavních rolích), což mohlo ovlivnit jejich režii. Počínaje režisérem K. Legellim si režiséři vybírali i výtvarníka pro vypravení hry – např. K. Legelli zadával nové dekorace výhradně R. Holzerovi. Režiséři často zvali i jiné herecké společnosti, které nejen že hrály v Dusíkově divadle, ale často spolupořádaly představení s ochotníky za režie čáslavského režiséra. Po roce 1900 se změnilo výsadní postavení jednoho režiséra a v ochotnickém spolku se začalo uplatňovat více pánů najednou. Často jednu hru připravovali i tři až čtyři režiséři – většinou ve složení p. Jahoda, K. Tesař, J. Jirásek a Rud. Pertold. Působily zde takové individuality jako Josef Skřivánek a Bedřich Kraus, které nepatřily k tomuto režisérskému čtyřlístku a upřednostňovaly samostatnou režii. Ze strany čáslavských ochotníků byl také zájem zúčastnit se různých kurzů pořádaných Ústřední maticí divadelního ochotnictva. Tak se např. roku 1905 účastnili režisérského kurzu. Nedostatek materiálů o představeních nám neumožňuje rozeznat rukopisy jednotlivých režisérů. Vodítkem nám může být jen to, že každý z nich upřednostňoval jiný divadelní žánr.
Výběr her určitě ovlivnit i dramaturgii ochotnického spolku, ovšem jen do určité míry. I ochotníci museli hrát to, co bylo žádáno, a soudobé publikum se domáhalo hlavně komických žánrů. Veselohry, frašky a komedie zcela ovládly ochotnický repertoár. Po roce 1900 se z něj postupně vytrácely francouzské frašky a byly nahrazovány českými veselohrami – často stejně nekvalitními , ale alespoň původními. Většina repertoáru kopírovala de facto dění na pražské scéně. Ochotníci často uváděli nové hry jen několik dní po jejich premiéře v Národním divadle.
Dalším velmi oblíbeným žánrem byly různé operetky, zpěvohry, hry se zpěvy a později i opery. Hudba byla ale součástí všech představení (kapela hrála i v meziaktech a při ,,volné zábavě na Besedě´´ ). Hudbu v prvních letech obstarávala čáslavská kapela Emanuela Kliera , která byla v roce 1896 nahrazena hudbou Sokola Čáslav a krátce na to nově vzniklou Hudební jednotou kapelníka Otto Ullmanna . Cena za hudbu se v prvních letech pohybovala od 5 zl. až po 27 zl. za večer – s ohledem na to, kolikrát kapela za večer hrála (nejlevněji pak ochotníky vyšly např. celovečerní veselohry, kdy se nemuselo hrát v průběhu příprav na další hru a ani proměny scény nezabíraly tolik času, aby bylo nutné mezeru vyplnit). S ochotníky spolupracovala Hudební jednota, spolek Hlahol či dříve spolek Kovář. Velká část zpěváků byla zároveň i amatérskými herci, takže pro divadelní ochotníky nebyl problém sehrát několik hudebních představení i s pěti reprízami. Za operety jmenujme alespoň jednu: Mamsell´Nitouche (24. a 25. března 1913), na které si můžeme ukázat názorně, jak vypadala spolupráce s Hudební jednotou. Opereta byla nacvičována s panem J. Dobrnickým a s Josefem Malým (členové Hudební jednoty), kteří (spolu s většinou herců v operetě) vstoupili do ochotnického spolku těsně před tím, než se začalo zkoušet. Režie celé operety se ujal Hynek Janda – režisér čáslavských ochotníků. Díky spolupráci se zpěváckými spolky si ochotníci mohli dovolit připravovat i tak výpravné opery, jako byla např. Prodaná nevěsta (duben 1901), která měla velké sbory. Tu režíroval Bedřich Kraus, sbory nastudoval kapelník J. Bok a dirigoval kapelník Ullmann. Na přípravě Prodané nevěstě se nakonec podíleli ochotníci, Hudební jednota a spolek Hlahol. Příprava trvala několik měsíců a již měsíc před premiérou byly všechny zpěvy nazkoušeny. Nacvičovalo se v podnicích i v domácnostech účinkujících. Zkoušení trvalo o to déle, že ne všichni členové sboru, který měl k 80ti členům, uměli dobře noty, a museli se tak naučit zpívat z paměti. Pro hlavní protagonisty to byl také nezvyklý problém. Na jevišti, kde vystupoval tak velký kompars, nebyli zvyklí hrát a navíc každý z nich měl vlastní choreografii, připravenou s paní Bokovou podle soupisu kroků zaslaných z Národního divadla. Za zmínku stojí i to, že text k opeře se prodával v divadle před představením.
V Dusíkově divadle se často pořádaly i koncerty jednotlivců či např. celé České filharmonie. Kromě jiných v divadle zpíval i Karel Hašler (4. března 1916) či Ema Destinová (14. prosince 1918).
Čáslavští ochotníci měli k dispozici starší dekorace a kostýmy , které používali ještě v hostinci U Kraleviče. Podle všeho byl fundus dost široký – část z něj byla od malíře Tobiáše Mössnera . I přes dluhy vzniklé výstavbou divadla každý rok pořizovali nové dekorace alespoň pro jednu hru, kostýmy a rekvizity doplňovali většinou po částech (jak bylo nutné). Máme tak zmínky např. o koupi přilbice, bot, drobných doplňků , ale také o velkých objednávkách kostýmů pro určitá představení (zejména ve hrách, kde byly nutné bohatě vypadající kostýmy). Za jedno představení byli ochotníci schopni na kostýmech v prvních letech vydat i 20 zl. – jako např. ve hře Vicomt z Letoriéru ( 13. března 1870), což se častokrát rovnalo celému čistému zisku z jednoho představení. Kostýmy si ochotníci buď půjčovali od obchodníků s oděvy v Čáslavi, nebo je obstarával správce divadelní šatny. Část kostýmů se zadávala na zakázku (zejména u historických her). Ochotníci také usilovali o co možná největší pravdivost kostýmů. Proto si nechávali např. šít lidové kroje podle originálů a často i v původních krojích hráli (nejednalo se jen o lidové kroje, ale také o skutečné šaty používané při práci – jako třeba hornické perkytle použité v Kutnohorských havířích).
Již z prvních let působení v Dusíkově divadle se nám dochovalo i několik zmínek o ,,zvláštních efektech´´ používaných v průběhu představení – např. v dětském představení Štědrý den (1. ledna 1870) byla vytvořena ,,mlhová opona.´´ Spolu se zprávami o příliš dlouhých a složitých výměnách dekorací to svědčí o tom, že se na technickou stránku představení kladl velký důraz – často i na úkor diváka.
Výtvarníci Dusíkova divadla byli většinou spojeni s funkcí režiséra, tj. režisér si sám vybíral, od kterého malíře by dekorace chtěl. V prvních letech maloval pro Dusíkovo divadlo ´´z ochoty´´ dekorace Josef Spudil, po něm následoval profesionální malíř a scénograf Robert Holzer, akademický malíř Alois Vraný a malíři Reichert a Piperger , kteří tvořili dekoraci ke hře U bílého koníčka (21. a 28. října 1900) a posléze od roku 1904 p. Reichert samostatně - např. dekoraci ke hře Sedlák svým pánem (3. října 1904). Dalšími malíři dekorací byli Karel Dušek a Vojtěch Vančura (čáslavští malíři) pro hru Mořská panna (3. března 1901) a Pohádku o zlatém klíči a živé vodě (5. prosince 1908). Ačkoliv se nám žádné dekorace nedochovaly, podle toho, co víme o jednotlivých výtvarnících, můžeme alespoň říci, že dekorace byly převážně romantické či pozdně romantické a snažily se zachytit místní kolorit . Na scénu režiséři kladli velký důraz. I samotné publikum režiséry vnímalo jako lidi, kteří museli mít smysl pro kompozici na scéně. Za zmínku určitě stojí i to, že dva z režisérů byli zároveň architekty, což se v jejich výpravách zajisté projevilo. I přesto, že část dekorací byla malována na zakázku, se většina výprav k představení skládala z několika starších kulis, které se potřebným způsobem použily společně.
Nejdůležitější osobou pro ochotnická představení byl, hned po režisérovi, nápověda. Ten ve spolku neměl lehký život. Jeho práce sice byla dobře finančně ohodnocena (dostával 2 až 3 zl. za představení), ale byl vždy postavou sice potřebnou, ale neoblíbenou. Po každém představení se ochotníci sešli v Besedě a rozebírali představení a ,,všichni chyby samozřejmě přiřkli nápovědovi.´´ Důležitost nápovědy vyplývá již z četnosti divadelních představení a časových možností na zkoušky. Z počátku se hrálo přibližně dvakrát až třikrát za měsíc. Zkoušky při tom probíhaly po nocích a často byly jen dvě či tři. Zkoušelo se při tom od sedmi večer až do půlnoci. V prvních letech měl spolek vždy jen jednoho nápovědu. V pozdějších letech, kdy se počet představení znásobil, střídali se již nápovědové dva i tři. Nápovědové při tom pocházeli většinou z řemeslnické vrstvy – byli to pasíři, truhláři, zedníci – ale později i vrchní oficiálové či soudní úředníci. Dochovalo se několik kuriózních záznamů o nehodách nápovědů či o ,,bojích´´ mezi ochotníky, kteří často neuměli svůj text, a nápovědy. Nápovědovi se snadno mohlo stát, že v nápovědní budce omdlel a spadl pod jeviště (zvláště, když v divadle ještě nebylo elektrické osvětlení a nápověda se ve své nápovědní budce snadno nadýchal uvolňovaných výparů z lamp). Pak musel přijít někdo, kdo by ho nahradil (často jeden z herců, který odbíhal z jeviště do nápovědní budky – což byl bezpochyby neobvyklý sportovní výkon). Prvním nápovědou byl Antonín Brabenec, který působil ještě v sále hostince U Kraleviče. Ten byl roku 1865 vystřídán Antonínem Dubským, kterému někdy vypomáhal Rudolf Pertold. Od roku 1893 napovídal Josef Rejnek, kterého o čtyři roky později nahradil Ladislav Král, pověstný svými zkouškami ochotníků v průběhu představení. Např. při Čečetkově Cizoložnici (27. dubna 1913) se opětovně ukázalo, že herci neuměli své role. Nápověda Král přestal napovídat, ,,vztyčil tužku a hercům se vysmíval [...] a o přestávce řekl: neuměli úlohy, já jsem je vyzkoušel´´ . Část herců prohlásila, že bez nápovědy druhou aktovku Srážka vlaků hrát nebude, a tak musel napovídat K. Tesař (tedy jeden z herců). I to vypovídá o tom, jak důležitou postavou pro ochotníky nápověda byl. Musíme si uvědomit, že všechna představení se zkoušela sotva pár dní (vždy jen večer po práci) a většinou se hrála jen jednou, takže se herci jen velmi zřídka mohli naučit celý text.
Velká část ochotníků byla (hlavně v prvních letech) učiteli na čáslavských školách, což se mohlo roku 1873, kdy bylo zakázáno vystupování učitelů na jevišti, stát spolku osudným. V Čáslavi neměli, tak jako v jiných městech, problémy s obsazováním ženských rolí, protože většina ochotnic byla dcerami čáslavských radních či významných c.k. úředníků, takže je musela společnost akceptovat bez předsudků. Je nutné ale dodat, že většina ochotnic, pokud nebyly manželkami ochotníků (což bylo běžné), ve spolku přestala hrát hned po svatbě, takže se dámské složení spolku rychle měnilo. Páni ochotníci většinou hráli velmi dlouho – např. Rudolf Pertold od svých 15 let až do smrti. Role se ve velké míře vybíraly podle tzv. oborů. Každý z herců tedy měl svou specializaci, které se věnoval (Rudolf Pertold hrával milovníky, Jan Lorenc ´´šviháky´´ atd.). Zejména do roku 1890 bylo velmi rozšířeno deklamativní herectví, což je znát i na fotografiích . Poté se rozšířilo více herectví realistické. O tom svědčí i návštěvy pražských herců (např. p. Farkače) , od kterých se čáslavští ochotníci mohli realistickému herectví učit.
Důležitou částí ochotnických představení byla jejich propagace. Ochotníci si nechali tisknout cedule k divadelním představením, které se nejen rozvěšovaly po Čáslavi, ale zasílaly se také okolním jednotám či městům (a to na náklady ochotníků). Cedule se tiskly z počátku u Fr. Procházky v Kutné Hoře, a to až do 25. dubna 1880, kdy se na velice krátkou dobu (asi tři měsíce) tisk přesunul k J. L. Bayerovi v Kolíně. Po otevření tiskárny v Čáslavi se začalo tisknou u Starcha. Tam se plakáty dávaly od r. 1880 do r. 1903, kdy se opět změnila tiskárna a ochotníci zadávali tisk Josefu Frenglovi v Čáslavi.
Lístky byly číslované. A bylo možné je zakoupit buď v předprodeji, či přímo večer u kasy v divadle. Předprodej probíhal z počátku v knihkupectví u Vášů, od roku 1893 až do r. 1906 pak u fotografa Jana Procházky. Poté se lístky v předprodeji prodávaly střídavě u knihkupce Jindřicha Levého a obchodníka Eduarda Číhala. Výjimečně předprodej probíhal i u paní Marie Burdové, která prodávala lístky na vybraná dětská představení či na představení kočovných společností. Lístky se žádné nedochovaly, tudíž nemáme představu, jak mohly vypadat. S největší pravděpodobností byly ale, zejména pro výjimečná představení, různobarevné.
Roku 1883 bylo zavedeno trvalé předplatné na jednotlivá sedadla. Bylo nejdříve na pět her dopředu, později na šest, za první světové války pouze na tři představení. Ochotníci si tak zajišťovali návštěvnost v divadle a ulehčovali publiku cestu do divadla tím, že nemuselo pro každý lístek zvlášť chodit do předprodeje. Pokud chtěl divák lístek na určité představení vrátit, byla na plakátu většinou informace, do kdy tak musel učinit.
Hodnocení představení čáslavských ochotníků se věnovala místní periodika Čáslavské listy a později Pravda. První recenze se dochovaly až po roce 1883. Nejdříve redaktoři hodnotili zejména herecké výkony a tzv. ´´souhru´´: ,,Hráno bylo s chutí ač místy souhra poněkud vázla [...] slečna vykořistila veškeré pěkné komické momenty své role, takže často vzbuzovala v obecenstvu smích.´´ Později recenze komentovaly zejména výběr her a částečně i scénu: ,,Slovanským kusem zahájen letošní repertoir – jak dobrý a chvalný to výběr a jak nemálo přispěl k nynější ochablosti a netečnosti národní! Jest přáno, aby pp. režisérové vždy podobné původní kusy volili.[...]Úprava jeviště byla velice pečlivá a vkusná.´´ Od devadesátých let 19. století se články omezovaly povětšinou na převyprávění děje a doporučení divákům. Po roce 1900 recenze působily více jako reklama či upoutávka a redaktoři vyzývali diváky k četné návštěvě, zejména pokud se jednalo o představení, kde pohostinsky vystupovali pražští herci, či o cyklus her jiné herecké společnosti: ,,Netřeba připomínat, že naše a vůkolní obecenstvo naplní v neděli naše Dusíkovo divadlo, aby se mile pobavilo...´´ Za války i po ní se převážná část článků omezila na pouhé sdělení – tedy kdy a co se bude hrát.
Můžeme říci, že čáslavské obecenstvo bylo díky článkům v Pravdě až do přelomu století informováno téměř o každém představení pořádaném v Dusíkově divadle. Před první světovou válkou toto ale skončilo. Noviny o ochotnických představeních informovaly minimálně. Ochotníci si nechávali v Pravdě otiskovat jen ´´reklamy´´ na představení. I přesto do divadla chodil velký počet diváků, jehož výraznou část pravděpodobně tvořily ženy.
Z informací, které se nám podařilo nashromáždit, vyplývá, že postupně docházelo k částečné ´´profesionalizaci´´ ochotnického divadla v Čáslavi . Ta se projevovala nejen výběrem her, ale také postupnou dělbou činností a rozdělím funkcí v divadle (zejména podle občanského zaměstnání) a zájmem o vzdělávání svých členů, který se projevoval zejména návštěvami kurzů pořádaných Ústřední maticí divadelního ochotnictva (např. výše zmíněnými režisérskými kurzy).

9. ZÁVĚR

Práce se zabývala dvěma hlavními body: budovou Dusíkova divadla (její výstavbou, přestavbami a popsáním její původní podoby) a alespoň částečnou rekonstrukcí některých představení v této budově pořádaných. Chtěla tak nastínit, jak vypadal kulturní život na malém městě v letech 1869 až 1923.
Popisuje stavbu Dusíkova divadla v letech 1867–1869 a zabývá se podobou budovy, která nebyla až doposud nikde popsána a nedochovaly se k ní žádné architektonické plány. V práci jsme došli k závěru, že původní divadelní budova se příliš nelišila od stavby dnešní. Také jsme popsali jednotlivé úpravy a přestavby budovy, které sloužily zejména pro větší bezpečnost a pohodlí diváků (zřízení únikových východů, šaten aj.) a pro zlepšení technického zázemí divadla (zejména proměny osvětlení - z původního petrolejového, roku 1900 na acetylenové a o pět let později na elektrické). Práce se též zabývá doposud neobjasněným požárem divadla roku 1923 a předkládá nové možnosti jeho vzniku, za které je možné považovat i úmyslné podpálení.
Druhá část se zaměřuje zejména na kulturním děním v této divadelní budově, ale také v celém městě. Popisuje nejen průběh některých představení, ale také vybraných městských slavnostní. Na těchto městských kulturních aktivitách se snaží nastínit, jak mohl probíhat společenský život na menším středočeském městě.
V jednotlivých kapitolách se zabývá zejména dramaturgií, ale také průběhem divadelních představení a alespoň částečně popisuje i jejich přípravu. Tam, kde to bylo možné, se snaží popsat i funkci režiséra či výtvarníka. Popis jednotlivých představení nebyl ale většinou možný. Dochovaly se sice zápisy o nákupu dekorací, ale nelze určit jejich přesnou podobu (podle informací o jednotlivých výtvarnících se pravděpodobně jednalo o dekorace romantické). Dobové recenze se výtvarnou stránkou zabývají jen velice povrchově, pokud vůbec. Stejně tak je tomu i v případě režie.
Dobře se dala vysledovat dramaturgie ochotnického spolku. Od roku 1869 až do roku 1923 převládaly na repertoáru veselohry (nejdříve zahraniční, později hlavně české). Velmi oblíbené byly hudební žánry – zejména komické operetky, zpěvohry, ale také opery.
V průběhu výzkumu jsme zjistili, že ochotnický spolek čile spolupracoval s ostatními spolky v Čáslavi (se Sokolem, zpěváckými spolky či Hudební jednotou) a často si zval různé herecké společnosti, které účinkovaly spolu s čáslavskými herci (nejoblíbenější byla např. Švandova společnost, která v Čáslavi hrála první operu). Právě od těchto hereckých společností a od herců Národního divadla v Praze, kteří v Čáslavi často hostovali, měli ochotníci jedinečnou příležitost učit se hrát tak, jak se hrálo na hlavní scéně.
V průběhu čtyřiapadesáti let, kterými jsme se zabývali, jsme dospěli k názoru, že ačkoliv ochotnický spolek v Čáslavi musel často usilovat o publikum a obtížně získávat nové, schopné členy, dovedl si udržet vysokou úroveň a hlavně zajišťovat kvalitní kulturní život ve městě. Ochotnický spolek působil v Čáslavi samozřejmě mnohem déle než do roku 1923 (jeho činnost skončila až v osmdesátých letech 20. století) a po celou dobu si udržel kvalitní režisérskou a hereckou úroveň.
Vzhledem k tomu, že se dochovala jen část materiálů a většina recenzí má více informativní než popisný charakter, nedokázala práce zcela popsat většinu představení tak, jak bylo jejím původním záměrem. Vzhledem k tomu, že se nyní ve Státním okresním archivu v Kutné Hoře zpracovává nový (doposud neutříděný) materiál, ve kterém se našly pro nás zajímavé dokumenty (např. fotografie z představení Matčino dílo aj.), věříme, že tato práce je pouhým začátkem pro výzkum ochotnické činnosti v Čáslavi a nové materiály nám ji pomohou dále rozšířit.




10. SUMMARY


This text Theatre Life in Čáslav from 1869 to 1923 maps important period of amateur theatre group from Čáslav in the context of other cultural actions in the city. This work is devided into two main parts. First (chapters three and four) deals with theatre building – its construction, description of the building and rebuildings. Second part (chapters five, six and seven) describes chronologicaly cultural life in the city, tries show course of city celebrations and selected performances. In chapter eight text narrates about components of performances and its transformations. At the end of this work is picture appendix and inventory of repertoire from Dusíkovo theatre. The biggest part of materials comes from the State Archive of Kutná Hora.


11. POUŽITÉ PRAMENY A LITERATURA


Prameny
Státní okresní archiv v Kutné Hoře

Sbírka map stabilního katastru pro politické okresy Kutná Hora a Čáslav 1838–41. Čáslav, mapa č.129.
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. K.č. 1, inv.č. 1. Zápisy ze schůzí 1883–1887.
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. K.č. 1., inv.č. 2. Zápis ze schůzí 1887–1892.
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. K.č. 1, inv.č. 3. Zápisy ze schůzí 1893–1899.
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. K.č.1, inv.č. 4.Zápisy ze schůzí 1899–1911.
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. K.č. 1, inv.č. 5.Zápisy ze schůzí 1911–1926.
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. K.č. 3, inv.č. 14.Matrika členů Jednoty divadelních ochotníků 1841–1868–1893.
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. K.č.3., inv.č.15. Seznam členstva Jednoty divadelních ochotníků od r. 1841.
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. K.č.3. inv.č.17. Seznam předsedů, místopředsedů, režisérů... 1841–1948.
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. K.č.3, inv.č.18, Adresář akce přestavba Dusíkova divadla.
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. K.č.3, inv.č.19. Dějiny stavby Dusíkova divadla.
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. K.č.4, inv.č.29. Začátky představení, býv. režie, místa v původním divadle, po rekonstrukci, po znovupostavení.
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. Kn.119, inv.č.31. Účetní kniha – stavba divadla 1867–1870.
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. Kn.120, inv.č.32. Pokladní kniha 1898–1926.
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. K.č. 5, inv.č. 40. Písemnosti z roku 1906–1919.
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. K.č. 9. inv.č. 61. Popsání požáru a znovupostavení Dusíkova divadla 1923–24.
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. K.č. 10, inv.č. 64. Paměti o divadle (Josef Bělonožník) 1857–1894.
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. K.č. 10. inv.č. 65. Sto let ochotnického divadla (stuhy, zápis ze schůze, korespondence).
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. K.č. 10, inv.č. 67. Vzpomínky 1926–1944.
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. K.č. 12. inv.č. 75. Pozůstalost stavitele Jaromíra Jiráska (osobní doklady, různé projevy, brožury, výstřižky z novin).
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. K.č. 130, inv.č. 76. Divadelní role - texty, hudba (Mamselle Nitouche).
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. Kn. 133, inv.č. 82. Plakáty 1869–1878.
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. Kn. 134, inv.č. 83. Plakáty 1879–1906.
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. Kn. 135, inv.č. 84. Plakáty 1906–1922.
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. Kn. 135, inv.č. 85. Plakáty 1923–34.
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. K.č. 18, inv.č. 93. Fotodokumentace, diapozitivy. Různá fota ze staré doby (Želina. Eim, Lorenc aj.)
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. K.č. 19, inv.č. 99. Šest alb bez dat.
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. Regál č. 9, paprsek 29c. Fotografie – hry, ochotníci, požár divadla, budova.
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. Regál č. 9, paprsek 29c. inv.č. 101. Fotografie zakladatelů Dusíkova divadla (tablo) 1870–1890.
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. Regál č. 9, paprsek 29c. inv.č. 103. Fotografie z divadelních her (tablo) 1890–1910.
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. Regál č. 9, paprsek 29c. inv.č. 106. Tabla velká – fotografie z divadelních her 1908–1942.
Spolky Čáslav VI., fond Jednota divadelních ochotníků. Regál č. 9, paprsek 29c. Inv.č. 107. Tabla malá (různé fotografie).
Spolky Čáslav VI., fond Správní rada Dusíkova divadla. K.č. 1, inv.č. 1. Protokoly o schůzích 1896–1923.
Spolky Čáslav VI., fond Správní rada Dusíkova divadla. K.č. 1, inv.č. 2. Účetní kniha 1885–1904.
Spolky Čáslav VI., fond Správní rada Dusíkova divadla. K.č. 1, inv.č. 3. Různý spisový a účetní materiál 1867–1902.
Městský úřad Čáslav. Nová památná kniha města Čáslavě.


Muzeum Čáslav
MLP – 3050 Emanuel Chramosta – soupis domů.
Dějiny a současnost – články o čáslavských rodácích

ČÁSLAVSKÉ LISTY. Roč. I –III., Čáslav 1882–1885.
DIVADELNÍ LISTY. 20. 12. 1903. roč. V., č.4.
DIVADLO. 1903. 1.12. 1903, roč. II., č. 5.
PRAVDA. Roč. V.–XIII., Čáslav 1886–1894.
PRAVDA. Roky 1895–1923, roč. I. – XXVII., Čáslav 1895–1923.

Literatura
BOLESLAVSKÝ, J. M. 1869. Divadelní almanach. Praha: Mikuláš a Knapp, 1869.
BRHLÍK, L. a kol. Dusíkovo divadlo v Čáslavi. Čáslav: Kosmos, 1946.
BUCHNER, A. Cedule kočovných divadelních společností v Čechách a na Moravě. Praha: DÚ, 1968.
CÍSAŘ, J. a kol. Cesty českého amatérského divadla. Praha: IPOS, 1998.
ČERMÁK, K. 1893. Památník ochotnického divadla v Čáslavi. Čáslav: Jednota div. Ochotníků, 1893.
ČERNÝ, F. Kalendárium dějin českého divadla. Praha: Svaz čes. dramatických umělců, 1989.
ČERNÝ, F. Kapitoly z dějiny českého divadla. Praha: Academia, 2000.
ČERNÝ, F. Divadelní život v Jaroměři v letech 1819 – 1918. Praha: Academia, 2003.
FIALA.V. Josef Skřivánek, Václav Svoboda, stavitelé v Čáslavi. Praha: Nakladatelství pro stavitelství a architekturu, bez data.
HARNA, J. Dějiny českých zemí II. Praha: Fortuna, 1998.
HILMERA, J. Česká divadelní architektura. Praha: DÚ, 1999.
HIPPMANN, S. Dusíkovská kapitola. Čáslav: Okresní vlastivědné muzeum, 1960.
JAVORIN, A. 1949. Divadla a divadelní sály v Českých zemích. Praha: Umění lidu, 1949.
JENÍČEK, V. 1907. Něco vzpomínek, něco kritiky. In: Čáslavský kraj. Čáslav, 1907.
KAŠÁK, V. Sokol – 135 let Sokola New york (1867-2002) - přátelství přes oceán, které překonalo věky. In: Český dialog. Praha, 2003.
KLOSOVÁ, J. 1977. Ochotnické divadlo (1885 – 1918). In: Dějiny českého divadla III. Praha: Academia, 1977.
PROCHÁZKA, V. 1988. Národní divadlo a jeho předchůdci. Praha: Academia, 1988.
QUIS, L. Kniha vzpomínek I. Praha: Máj, 1902.
RŮŽIČKA, A. Album reprodukcí 33 jeho prací. Čáslav: Sokol, 1925.
RYDVAN, J. Ve službách Thalie. Olomouc: Hanácká knihtiskárna, 1944.
SEDLÁČEK, A. 1874. Děje města Čáslavě. Praha: Občanská záložna, 1874.
SCHEINPFLUG, K. Divadlo na venkově. Praha: Fr. Borový, 1922.
SRBA, B. Vývojové proměny systému kulisové dekorace Prozatímním divadle a na jeho filiálních scénách 1862 – 1883. In: Q3. Brno 2000.
TÁBORSKÝ, V. Š. Příspěvky k dějinám ochotnictva československého. Praha: ÚMDOČ, 1931.
TOMAN, P. Nový slovník československých výtvarných umělců. Praha: Rudolf Ryšavý, 1947. část A – K a L – Ž.
TVRDÍKOVÁ, L. Ochotnické divadlo v Čáslavi v letech 1841 – 1867. Seminární práce. Brno 2006.
VALENTA, J. Bibliografie českého amatérského divadla. Praha: IPOS, 1999.
VONDRÁČEK, J. Dějiny českého divadla II. Praha: Orbis, 1956.

Rkp. získán od autorky k využití v Databázi českého amatérského divadla v únoru 2008.
Do této tiskové přílohy hesla nelze překopírovat četné poznámkové odkazy (horní indexy).
Úplné znění práce včetně bohatého poznámkového aparátu je uloženo v archivu Dějin / Databáze českého amatérského divadla.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':